Fantasy svět od Ellien

   Čtyři dny. Přesně tak dlouho Chodce bavil jednotvárný život sedláka. Ráno pátého dne se se strýcem rozloučil, slíbil, že se brzy zase ukáže, a pěšky se vydal na západ. Jako za dob, kdy jako bezstarostný chlapec pouze snil o tom, jak se z něj jednou stane Gimt. Teď jím byl a nelitoval. Ještě nikdy, ani na okamžik. S dobrou náladou si proto vykračoval po známé pěšince, občas si vesele pohvizdoval a nijak nespěchal. Netížila ho žádná neodkladná povinnost ani plnění nějakého důležitého úkolu, a tak si plně užíval vzpomínky na dětství i tichou píseň okolního lesa a zároveň se těšil na další výpravu. Copak ho asi čeká tentokrát?    

   „Podzimní gimtské kolečko,“ odpověděl mu u večeře v Lauřině domku Vigar.      

   „To je nějaký tanec?“ zajímal se napůl žertem a napůl vážně mladík.  

   „Ne,“ usmál se pobaveně muž a hned se dal do vysvětlování, zatímco Chodci se docela ulevilo. „Gimtské kolečko děláme každý rok přibližně touhle dobou. Všichni se sejdeme, rozdělíme se na menší skupinky a ty se pak rozjedou různými směry. Každá skupinka v přidělené oblasti týden pracuje, a potom se přesune na místo vedlejší skupinky. Počítá se vždycky ta nejbližší po pravici, když stojíš jakoby čelem do středu, a postupně se tak projede celý Aranhor. Proto tomu říkáme kolečko.“    

   „Aha,“ přikývl mladík, ale moc moudrý z toho nebyl. „A kde se všichni sejdeme? Tady?“    

   „Tady ne,“ opět ho ochotně poučil Vigar. „Tady čekáme jen na Dereka a jeho muže a na místo setkání pak pojedeme společně.“    

   „Hm,“ znovu přikývl Chodec a u stolu se rozhostilo ticho, protože Laura s Juditou toho během jídla nikdy mnoho nenamluvily.       

   „Taky by tě mohlo zajímat, že je tu Will,“ po dvou minutách mlčení si vzpomněl Vigar. „Chce se stát Gimtem.“      

   „Will a Gimt?“ upřímně se podivil mladík a polkl poslední sousto. „Co jeho minulost?“

   „O jeho minulosti nikdo nic neví. Ostatně – Gimta se na ni stejně nikdo neptá.“

   „A cos mu na to řekl?“       

   „Že se uvidí. Chce to čas… Kolečko s námi však pojede.“     

   „A Dan?“    

   „I ten může, když bude chtít,“ odsouhlasil Vigar a také dojedl.      

   „Tak já to zjistím,“ oznámil Chodec a vstal.     

   „Počkej, půjdu s tebou,“ zadržela ho nečekaně Judita, rychle dovyškrábala talíř a společně pak vykročili do vlahého letního večera.       

   „Pořád se trápíš kvůli Ornerovi, sestřičko?“ využil toho chvilkového osamění s dívkou Chodec.      

   „Cože?“ hned nepochopila hnědovláska.        

   „Máš smutné oči a také už se nesměješ tak často jako dřív,“ upřesnil starostlivý mladík. „Asi s tím dubem promluvím.“    

   „Nepromluvíš,“ okamžitě nesouhlasila dívka.     

   „Nenápadně, neboj,“ pospíšil si s ujištěním Chodec, ale Judita si stála za svým.       

   „Stejně si s ním nepromluvíš,“ zopakovala tiše. „Protože odjel.“     

   „On odjel? Kdy? A kam?“ teď pro změnu nechápal mladík.     

   „Dal se dohromady s těmi herci,“ sdělila mu dívka a zmlkla. Neměla daleko k pláči a ani Chodec nic neříkal. Nějak nevěděl, co. S dívkou soucítil a Orner ho dokonale překvapil. Něco takového od něj skutečně nečekal. Bez dalších slov tak kráčeli bok po boku vesnicí a mířili k domku Danových rodičů, tam ale mladík nebyl. Našli ho až o pět minut později na volném prostranství u zvonice, kde se družil s ostatní erindorskou mládeží. Ve skupince stál spolu s ním i Gion, jeho sestra Illa, Merena s kamarádkami Yarou, Sitou, Beatou a Maikou, Erik se svými třemi nohsledy a hlouček doplňovalo ještě pět Gimtů ve věkovém rozmezí dvaceti až pětadvaceti let. Chodec i Judita pozdravili, naprosto samozřejmě se vmísili mezi ostatní a všichni je stejně samozřejmě přijali. Jen Erik se zamračil.     

   „A hele, velkej pán se přišel podívat mezi vobyčejný lidi,“ rýpl si jedovatě. „Tak ses konečně pustil Vigarovy nohavice?!“    

   „No tak, Eriku,“ okamžitě napomenula svého blonďatého obdivovatele Merena a Beata se k ní hned přidala. „Jo, nebuď protivnej.“       

   „Protivnej?“ protáhl poněkud strojeně svalnatý mladík. „Dobře, nebudu protivnej, ale ve společnosti toho vandráka prostě nevydržím, takže mě omluvte… Jdeš se mnou?“     

   „Ne, mně Chodec nevadí,“ nedbale odpověděla Merena, které byl dotaz určen, a ta odpověď popíchla Erika k dalšímu útoku.    

   „Má to chlapec ale štěstí, když se ho zastávají holky,“ poznamenal posměšně.      

   „Sklapni, Eriku. Mluví z tebe závist,“ konečně se ozval i Chodec a hleděl rozzlobenému blonďákovi přímo do očí.      

   „A z tebe zbabělost,“ odsekl Erik za souhlasného přikyvování svých tří nejlepších kamarádů a s povýšenou drzostí mu pohled vracel.       

   „Chodec je Gimt a jako takový rozhodně není zbabělec. To tu vědí všichni,“ vložil se nečekaně do hovoru Gion a jeho slova potvrdilo hlasité mručení většiny ostatních.    

   „Držte pysk, všichni,“ utrhl se na ně podrážděně Erik, přejel je značně nevraživým pohledem, potom se podíval zase zpátky na Chodce a pohrdavě se ušklíbl: „To je pěknej Gimt. Vždyť se pomalu nezmůže ani na slovo. Natož na něco jinýho.“     

   „Ten pěknej Gimt by ti klidně nabídl i to něco jinýho, ale smysl pro čest mu to nedovolí. On má v něčem jiným výcvik, ty ne,“ znovu se ozval naprosto nevzrušeně Chodec.     

   „Tak smysl pro čest, říkáš,“ provokoval Erik dál a jeho tři nohsledi se tomu pobaveně šklebili. „A já říkám, že se jen schováváš za hezký slovíčka a umění svých kamarádíčků.“      

   „Dobře, jak chceš,“ došla mladému Gimtovi trpělivost. „Můžeme se spolu utkat, když se nebojíš. Ale dostaneš pořádně naloženo, protože po tomhle trapným divadýlku tě šetřit rozhodně nebudu.“      

   „Prej nebojíš a naloženo,“ prskl vztekle blonďatý mladík, uvnitř však cítil hluboké uspokojení. Dostal toho přivandrovalce z Nemanic přesně tam, kde si ho přál už hodně dlouhou dobu mít. „Bát by ses měl začít spíš ty. Já totiž vůbec nejsem tak bezmocnej, jak si myslíš.“       

   „Tak zítra?“ bez ohledu na výhrůžku se ujišťoval Chodec.       

   „Jo,“ přikývl Erik a ani se nesnažil nějak skrýt svou radost. „Zítra ráno na cvičným plácku za ubytovnou si to vyříkáme s mečem v ruce, vandráku. Jen doufám, že do té doby někam nezmizíš a opravdu přijdeš.“      

   „O to strach neměj,“ potvrdil souboj Chodec a aniž si to uvědomoval, vyřkl poslední slova, takže první potyčku s Erikem už vlastně vyhrál.   

 

***

 

   Druhého dne se oba mladíci setkali přesně podle dohody a nebyli zdaleka sami. Na jejich výměnu názorů se přišli podívat všichni z večerní skupinky a navíc ještě i několik starších Gimtů. Sluníčko právě vykouklo nad střapatým okrajem lesa na východě a ohlásilo další horký den, když Chodec s Erikem shodili košile a vystavili tak na obdiv svá svalnatá, vypracovaná těla. Trochu se rozcvičili a chopili se mečů.      

   „S těmi tedy rozhodně ne,“ zadržel znepřátelené mladíky dost důrazně jeden z přihlížejících Gimtů a vyměnil jim ostré zbraně za cvičné. Potom už souboji nic nebránilo. Soupeři se postavili proti sobě, diváci kolem nich utvořili jakýsi kruh a s napětím čekali, kdo zaútočí první.    

   Chodec. Hnědovlasý mladík neměl v úmyslu tu frašku zbytečně protahovat. O svém vítězství v nejmenším nepochyboval, přesto nezapomněl na opatrnost. Erikova výhrůžka i postava svědčily o tom, že skutečně jen nespravuje boty, a on se nechtěl před tolika lidmi znemožnit. Zároveň se rozhodl ztrestat toho náfuku co nejrychleji a jednou provždy, takže neotálel. Začal jednoduchým sekem z boku, aby se trochu seznámil s uměním svého protivníka, a Erik ten výpad vykryl přesně podle předpokladu. Chodec tedy sekl podruhé, a přestože opět narazil na kryt, měl jasno. Ten ševcovský synek o šermu opravdu něco věděl, na skutečnými bitkami zoceleného Gimta to ale nestačilo. Chodec své výpady postupně zrychloval, Erik je odrážel s čím dál větším zoufalstvím a během dvou minut bylo po boji. Chodec vyrazil blonďatému nešťastníkovi meč z ruky a z otočky ho ještě tím svým pořádně praštil přes záda.     

   „Za to zaplatíš, ty nicko!“ zařval Erik ve tváři bledý vzteky a bolestí a vrhl se po zbrani ležící nedaleko v trávě.    

   „Nestačí ti to?“ nezakrytě se mu posmíval Chodec. „Tak si vem posilu. Třeba pak vyhraješ.“     

   A blonďák poslechl. Přizval si na pomoc jednoho z nohsledů a tentokrát nečekal. Sotva se jeho přítel chopil cvičného meče a postavil se vedle něj, vrhl se na Gimta jako smyslů zbavený. Ale Chodec si s ním opět jenom pohrál. Vlastně s oběma, protože jeden byl šílený vzteky a druhý nepříliš zdatný šermíř. Chvilku je nechal útočit a pouze se bránil, pak ho to však přestalo bavit. Dvěma dobře mířenými ranami dřevěným mečem poslal nohsleda k zemi, Erika znovu připravil o zbraň a chystal se ho zase praštit přes záda, v poslední vteřině si to ale rozmyslel a raději ho pořádně nakopl o kousek níž. Přihlížející se rozesmáli a vítězný mladík si všiml, že se jejich počet za těch pár minut trvání souboje poněkud zvýšil.    

   Ta změna samozřejmě neunikla ani poraženému a o to bídněji se cítil. Je zostuzen před půlkou vesnice. No počkej, ty parchante!      

   „Sorene, vem si taky meč a ty vstávej, Haneku. Ukážeme tomu jelimanovi, že v jednotě je síla,“ vybídl ke spolupráci i druhého svého nohsleda a sebral ztracenou zbraň.     

   „Ty pořád nemáš dost?“ dobře se bavil Chodec a kývnutím na Gimta odsouhlasil vydání dalšího cvičného meče. Soren sevřel dřevěný jílec a vstoupil na bojiště. Hanek se mezitím už vyhrabal zpátky na nohy a všichni tři teď Chodce obklíčili.    

   „Tak pojďte, vy tatrmani,“ provokoval je Gimt stále stejně sebejistě, ale věděl, že tentokrát to bude těžší. O dost těžší, i když protivníci nejsou tak obratní jako on. Mají však převahu a to je zvýhodňuje. Pokud si vše správně načasují a skutečně se budou doplňovat, mohl by prohrát. On ovšem sázel na to, že k žádné jejich souhře nedojde, protože prostě nejsou zvyklí bojovat. Ani samostatně, ani ve trojici. Přesto stál na místě a čekal. Ať se rozhýbou nejdříve oni a on je potom sundá pěkně jednoho po druhém. I soupeři však vyčkávali, a tak Chodci nezbylo, než pozměnit plány a zaútočit. K prvnímu výpadu si vybral Haneka, o němž věděl jistě, že příliš šermířského umu nepobral, a podařilo se mu zasáhnout ho přesně do lokte. Mladík zaječel, upustil meč a chytil se za zraněnou paži. Bylo jasné, že skončil, ale druzí dva nezaháleli. Oba se vrhli na Chodce, každý z jedné strany, a mladý Gimt měl náhle dost napilno. Před Sorenovou zbraní uhnul, Erikově nastavil tu svou, prudkým odbodem se jí zbavil a chystal se na bleskový protiútok, když ho zastavil dobře známý hlas. A samozřejmě nejen jeho, ale i Erika se Sorenem.     

   „Dost!“ zahřímal Vigar s důrazem, který nepřipouštěl neposlušnost. Zadržení mladíci sklonili meče, prudce oddechovali a on stále stejně přísně pokračoval: „A teď si běžte po své práci. Tebe, Eriku, hledá otec, Chodce zase čeká cvičení s Merienem a vy ostatní máte jistě taky co dělat. Takže rozchod!“     

   Po tom rázném příkazu zůstali na plácku jenom Gimtové. Ostatní se postupně rozešli a bojiště se svými nohsledy v patách opustil i Erik. Ještě před tím však nenávistně zasyčel směrem k Chodci: „Těš se příště, vandráku.“   

 

***

 

   Chodec strávil na výcvikovém prostranství celé dopoledne a tvrdě dřel. Vigar mu dopřál jen nejnutnější přestávky na napití, jinak ho honil do úmoru. Vypadalo to, jakoby se mu starší Gimt snažil dát za Erika pořádně na pamětnou, ač o potyčce nepadlo jediné slovo. Modrooký mladík se utkal nejprve dvěma zbraněmi s Merienem a téměř všechny souboje prohrál. Potom se postavil Willovi, aby mohl Vigar případného nového Gimta v klidu okouknout a posoudit, pak si měřil síly střídavě s Danem a ještě s několika dalšími mladíky a nakonec ho čekalo to vůbec nejtěžší. Dva souboje přímo s Vigarem a ten ho rozhodně nešetřil. Téměř nepřetržitě útočil a jeho výpady byly bleskové a bezchybné. Štěstí však Chodci přálo, a tak dokázal v jedné bitce zvítězit. Tu druhou ovšem beznadějně prohrál.       

   „Jsi skvělý šermíř, ale zatím mladý a pořád ještě nezkušený,“ zhodnotil jeho výkon o pár minut později vítěz posledního cvičného souboje. Bylo téměř poledne, horko k zalknutí a oba Gimtové mířili k říčce Stříbrné, aby ze sebe v jejím chladivém proudu spláchli pot a vedro.    

   „Takže myslíš, že bych se ti jednou mohl vyrovnat?“ vyzvídal s nadějí v hlase mladý muž a starší přikývl. „Jednou budeš dokonce lepší než já.“    

   „Co?“ překvapila Chodce odpověď.      

   „Pověz mi, chlapče, tvým otcem je skutečně Waldor?“ neovládl Vigar pochybnosti, které mu už delší čas vrtaly v hlavě, a pátravě se na tázaného zadíval. „Nic proti němu. Je to dobrý muž, ale není válečník, a ty…“    

   Konec věty zůstal nevyřčen, Vigarův pohled se nezměnil a Chodec v duchu zaklel: A je to tu zase. Zatracený tajemství!

   A ač nerad, znovu svému učiteli zalhal. Naštěstí už se dostali k říčce a lákavá vidina blížící se koupele ten hloupý rozhovor ukončila. Šli spolu sice ještě kousek po proudu a společně se zbavili i bot a kalhot, ale už mlčky. Oba se těšili na očistu i na příjemné osvěžení.      

   Až když po čtvrt hodině vylezli zpátky na břeh, neodpustil si Vigar ještě jednu věc, kterou měl na srdci.     

   „Příště bych byl rád, Chodče, kdybys svůj šermířský um používal výhradně při výcviku nebo při skutečném boji s padouchy. Už nikdy ne při dětinských šarvátkách s Erikem,“ poznamenal se smrtelně vážným výrazem ve tváři a mladík mu ten pěkně zaobalený zákaz odsouhlasil prostým kývnutím. Vůbec se nesnažil staršímu muži něco vysvětlovat. Spor byl jen mezi ním a Erikem.  

 

***

 

   Po obědě, na který ho pozvala Danova matka a který se té laskavé ženě opravdu podařil, zašel Chodec za Bainem. Měl teď pár dní volno, a tak ho napadlo, zda by se s ním bývalý ethirský obchodník nechtěl podívat do Tarlonu a porozhlédnout se tam po nějakém vhodném bydlení. Merenin otec ho ale s díky a velmi zdvořile odmítl. Jeho žena Johana prý stále churaví, takže o dalším stěhování nemůže být řeč.    

   Tak a je to, pomyslel si potom cestou na pastvinu mladý Gimt. Juditka bude mít nakonec ještě pravdu a ta umíněná kráska tu zůstane. Třeba i navždy.    

   „Co se stalo? Tváříš se, jako bys právě spolykal pořádnou porci šťovíku,“ přivítal ho o pár minut později Daniel. Rozvaloval se na kraji lesa ve stínu prvních stromů a před Chodcovým příchodem pozoroval nedaleko se pasoucí koně.     

   „Ále,“ mávl otráveně rukou oslovený mladík a usedl vedle přítele. „Do Tarlonu se nejede.“   

   „A to tě tak moc mrzí?“ vyzvídal celkem pobaveně Dan. Na odpověď však nečekal a hned přišel s náhradní činností. „Když nikam nejedeš, co odsud na dva, tři dny vypadnout? Trochu se pocvičíme v gimtském umění a cestou zpátky pak něco nalovíme.“   

   „To nezní špatně,“ odsouhlasil předložený nápad Chodec a pohladil Raula, který se k němu přiloudal a svými pysky teď jemně oňuchával jeho kalhoty v oblasti pasu. „Copak, hošku? Hledáš něco dobrýho?“    

   S tím dotazem zapátral ve svých kapsách, po menší námaze z jedné vylovil kousek tvrdé chlebové kůrky a nabídl ho mlsnému vraníkovi. Kůň tu drobnou pozornost přijal, spokojeně ji schroupal, přitom se nechal znovu podrbat na čele, a potom pomalu odkráčel zpět ke stádu.  

   „Má tě ale dobře vycvičenýho,“ zasmál se té příhodě vesele Dan a vzhlédl, protože k nim zavítala Illa. Dívka hlídala koně s dalšími dvěma o dost mladšími pasáčky na druhé straně louky a neskutečně se s nimi nudila. Raulova procházka k lesu a zpátky ji ale upozornila na odpočívající mladíky, neváhala tedy a vyměnila společnost.       

   „Zaslechla jsem teď snad něco o výcviku?“ zeptala se hned po pozdravu.      

   „Jo, tady Dan komentoval chování mého koně,“ odpověděl Chodec a také se na dívku zadíval.    

   „Hm,“ vzala to na vědomí, a pak se obrátila přímo na Dana: „A co můj výcvik?“    

   „Je moc vedro a dusno. Počkej s tím na večer,“ odbyl ji ne právě nadšeně černovlasý mladík a ten hnědovlasý se okamžitě zajímal, o co jde.     

   „Učí mě střílet,“ chlubila se spokojeně, zatímco Dan obrátil oči k obloze a vzdychl: „Jakoby to byla nějaká úžasná činnost pro holku.“     

   „Co se ti nelíbí?“ ohradila se Illa a usedla vedle něj do trávy. „Pást koně už moc dlouho nebudu. Je potřeba, abych začala přemýšlet, co dál.“    

   „A k tomu ti jako pomůže lukostřelba?“ podivil se stále stejně nabručeně Dan.     

   „Pomůže. Chtěla bych totiž být Gimtkou,“ pravila naprosto vážně dívka a vyvedla tím oba své společníky na chvilku z rovnováhy.    

   „Gimtkou?! A jinak jsi zdravá?“ ocenil její nápad zcela nevybíravě mladší z dvojice. Ten starší se do hovoru zatím plést nechtěl. Jen ji i jeho se zájmem a lehkým úsměvem na rtech sledoval.    

   „A proč ne?“ ptala se trochu dotčeně dívka, Dan se ovšem s vysvětlováním nenamáhal. Místo toho jí navrhl hned několik jiných možností: „No, mohla bys třeba něco šít nebo vařit nebo…“    

   „Nebo se vdát a mít děti,“ prskla Illa. „Děkuju, nechci… Teda – zatím nechci. Časem třeba.“    

   Ten dodatek vyslovila s asi dvouvteřinovým zpožděním, mnohem mírněji a také s lehce rozněžnělým pohledem upřeným na mládence po své pravici. I slepý by v tu chvíli viděl, co k němu cítí. Dan si ale vůbec ničeho nevšiml. Soustředil se výhradně na probíhající rozmluvu a nějaké city či snad výrazy tváře mu zcela unikaly. Chodci však ne. Modrooký mladík zaznamenal tu chvilkovou proměnu dívčina obličeje a jen si tak potvrdil to, co už dávno tušil. Ille Dan rozhodně není lhostejný.    

   Teď se ovšem dívka dívala zase spíš rozzlobeně, protože Dan znovu otočil oči k obloze a spustil: „Stejně jsi divná a určitě ti to nevyjde. Ještě jsem neslyšel, že by se ženský živily bojem.“      

   „A co takhle čarodějky-válečnice ze starých legend,“ ozval se konečně i Chodec.      

   „Ještě ty s tím začínej,“ utrhl se na něj Dan a propíchl ho očima. Chodec se tomu ale jen usmál. Znal Dana a věděl, že hudruje jenom na oko. Že prostě bude Illu učit dál, i když myslet si o tom bude své. Nahlas se k tomu však nevyjadřoval. Raději připomněl dávná Gionova slova.    

   „Tvůj brácha tě odhadl už kdysi,“ zubil se. „Nejdřív prý začneš pást koně, a pak budeš i střílet lukem a šermovat.“     

   „Hm,“ trochu zamyšleně pronesla dívka, o vteřinku později se však ozvala mnohem rozhodněji. „Když tak mluvíš o tom šermu, co kdybys mě učil, Chodče? Viděla jsem tě ráno a byls dost dobrej.“   

   „Řekl jsem to v žertu,“ bránil se oslovený mladík, ale Illa se odbýt nedala.     

   „A já úplně vážně,“ poznamenala a úlohy se najednou obrátily. Tentokrát se pobaveně usmíval Dan a Chodec otáčel oči k obloze.    

   „Ale pro cvičný meče si dojdeš pěkně sama. Je moc vedro a taky dusno,“ přislíbil nepřímo a s poraženým povzdechem k tomu, a oba mladíci se už smířili s tím, že den ukončí úplně stejně jako ho začali. Bojovým výcvikem.   

 

***

 

   Chodec s Danem opustili Erindor hodně brzy. Už za svítání si nechali otevřít jižní bránu a pěšky, jen se zbraněmi u opasků, případně přes rameno a tornou na zádech zamířili do podhůří Bílých hor, protože přesně tahle končina, divoká a neobydlená, dokonale vyhovovala jejich záměrům. Po silné noční bouřce zůstalo nebe zatažené, pofukoval slabý větřík a příjemně se ochladilo, takže se oběma mladíkům cestovalo více než skvěle. S dobrou náladou a probíráním všeho možného i nemožného si užívali vůni lesa, ptačí křik i naprostou nepřítomnost lidí a už se těšili, jak jeden druhého prověří v plížení, skrývání, stopování a jiných podobných dovednostech.     

   Šli takhle celý den. Jen odpoledne věnovali zvýšenou pozornost svému okolí a díky tomu se jim podařilo během necelé hodiny získat i něco k zakousnutí. S nezbytnou troškou loveckého štěstí skolili pěkně vypaseného zajíce, a tak měli o večeři postaráno.   

   O dalších pár hodin později se pak rozložili na břehu ne příliš širokého potoka, udělali ohniště, upravili zajíce, u pečínky si potom rozdělili zítřejší úlohy a hned po setmění zalehli.    

   Chodec měl za úkol během dopoledne ulovit něco k obědu a zároveň hrát zlého a úskočného útočníka. Vstal proto ještě za tmy a aniž by vzbudil Dana, tiše se vyplížil z tábora. Se snídaní se zatím nezdržoval, protože čas běžel jako splašený kůň a on musel co nejrychleji vypátrat nějakou zvěřinu, libovolným způsobem ji zabít, a pak ji nepozorovaně dopravit zpátky do tábora. A nepozorovaně znamenalo, že Dan bude ještě spát.   

   Dal se tedy hned do postupného provádění všech těch činností a přitom doufal i v lehkou pomoc paní štěstěny. A ta při něm toho chladného letního rána asi opravdu stála, poněvadž se mu to podařilo. Stihl ulovit dalšího zajíce, téměř neslyšně se s ním vrátit do tábora, odložit ho vedle zbytků toho prvního, ze svého zavazadla si vzít tři krajíčky křupavého Ronelu, který si jako jediné jídlo přinesli oba z vesnice, stejně tiše se zase vytratit a ještě se pečlivě skrýt v nedaleké houštině, odkud měl na přítele dobrý výhled a mohl ho nenápadně sledovat.    

   Dan zatím pořád klidně a pravidelně oddechoval a o náročné ranní honičce svého staršího druha nic netušil. Sotva ale otevřel oči a uviděl mrtvého ušáka, uhodl, že je pozorován. Vnikl proto do porostu ve snaze Chodce najít nebo alespoň stopy po něm, paní štěstěna však modrookému Gimtovi opět přála. Dan ho bez povšimnutí minul a s nepořízenou se vrátil zpátky k ohništi. Ten neúspěch ho ale z rovnováhy nevyvedl. Nevzrušeně posnídal, pak se dal do přípravy oběda a nechal svého společníka, ať se klidně dívá. Byl však ve střehu a připraven kdykoli se bránit útoku, o němž věděl, že přijde.     

   Chodec mezitím také schroupal snídani, opatrně změnil úkryt a nyní z poměrného bezpečí hustého habroví sledoval střídavě Dana a mezi větvovím prosvítající čím dál zataženější oblohu.     

   Asi bude brzy pršet, pomyslel si při tom pohledu a nemýlil se. Do hodiny se spustil drobný déšť a Dan tak měl vaření poněkud ztížené. Maso ale i přesto úspěšně dopekl a příjemná vůně linoucí se od něj do všech stran uspíšila nevyhnutelné. Chodec vyrazil z křoví a s napřaženým mečem se vrhl na přítele. Ten měl však dost času připravit se na obranu, takže se z útoku ze zálohy stal obyčejný cvičný souboj. Chodcův meč a nůž proti Danově tesáku a dýce. Snad stokrát vyzkoušený zápas, v němž se asi jen třicetkrát podařilo mladšímu z dvojice zvítězit. A ani dnešek nebyl výjimkou. Chodec se sice trochu zapotil a v jedné chvíli ho Dan svou dýkou docela ohrožoval, nakonec to pro něj však dopadlo dobře. Připravil přítele o tesák a vyhrál.    

   „Byls dobrej, ale jsi mladší a proti mně o dost nezkušenější,“ chválil zadýchaně potom a nevědomky k tomu použil téměř shodná slova jako po jejich posledním souboji Vigar. Úplně stejně zadýchaný Dan mu odpověděl lehkým pokývnutím, Chodec se na něj zazubil a v tu chvíli oběma došlo, že už neprší. Muselo přestat v době, kdy spolu bojovali, to však rozhodně nepovažoval ani jeden z nich za důležité. Oběd ale ano. Odložili proto zbraně, společně se usadili u ohýnku, který se Danovi i přes nepřízeň počasí podařilo udržet, a dali se do pečínky. Jídlo pak spláchli vodou z potoka a úlohy si vyměnili. Chodec zůstal v táboře a Dan se měl postarat o večeři a v nestřežené chvíli přítele přepadnout.    Odkráčel proto i se zbraněmi do porostu a Gimt osaměl.      

   Co na mě Dan asi chystá? Táhlo Chodci hlavou, zatímco obíral zbytky obou zajíců. To poživatelné dával stranou, kosti přichystal k odnesení a vůbec dělal kolem ohniště pořádek.      

   To asi nevymyslím, ale můžu to zjistit, rozhodl se, když měl hotovo. Popadl hromádku kostí, odkráčel s ní hlouběji do lesa, kde ji zahrabal, a cestou zpátky a ještě i několik následujících minut se věnoval shromažďování dřeva na příští vaření. Nijak přitom nespěchal a snažil se dát příteli co největší náskok a hlavně čas na přípravu bojového plánu.     

   Do toho svého se tak pustil až o tři čtvrtě hodiny později. Odešel z tábora a vyrazil za Danem. Bez potíží ho stopoval a vypadalo to, že se černovlasý mladík chystá také nejprve lovit. Stopa totiž vedla Chodce dál a dál od tábora, až se na jednom místě náhle ozvalo hlasité a důrazné: „Stát!“    

   Dokonale překvapený Chodec poslechl, otočil hlavu za zvukem a hleděl na přítele. Dan se skrýval v porostu, mířil na něj lukem bez šípu a široký úsměv mu půlil obličej.     

   „Dostal jsem tě, odporný darebáku,“ pronesl jako na divadle. „Měl jsem zvláštní tušení, že něco takovýho uděláš, a tak tu na tebe už pěkně dlouho čekám. Dal sis dost na čas… Teď zahoď svůj meč.“    

   S poslední větou mladík zvážněl a dál mířil na přítele, jakoby se jednalo o skutečného padoucha. Jen ten šíp tam pořád chyběl. Chodec tu hru rozhodně nechtěl kazit, takže znovu poslechl a pomalu si položil meč k nohám.      

   Rozradostněný Dan hned potom vystoupil z křoví, u přemoženého přítele sklonil svou zbraň a vesele hodnotil právě skončené cvičení: „Je to jedna jedna, kamaráde.“    

   „Tak v tom se teda pleteš,“ opravil ho Chodec. Bleskurychle se sehnul, sebral odložený meč, udělal otočku a než se Dan vzpamatoval, měl hrot zbraně opřený o hrdelní jamku.      

   „Je to dva jedna, příteli,“ prohlásil pak prostě, meč sklonil a pokračoval: „A opět ty zkušenosti. Měls mi tu zbraň hned po opuštění skrýše odkopnout z dosahu nebo, a to je určitě bezpečnější, jsi mě měl ještě ze skrýše donutit, abych to udělal sám. Když zahodit, tak zahodit, rozumíš?“    

   Dan přikývl, ale jeho dobrá nálada byla pryč. Chodec si toho všiml, dal mu přátelskou herdu do zad a poznamenal: „Nevěš hlavu. Učenej z nebe nespadl a začátky jsou vždycky těžký… Co podniknem teď?“    

   „No, já jdu pro večeři,“ odpověděl už zase s úsměvem černovlasý mladík, ten hnědovlasý mu to odkýval, a pak se rozešli. Chodec se vydal zpátky do tábora a Dan na lov.  

 

***

 

   Do Erindoru se oba mladíci vrátili dalšího dne pozdě odpoledne a rozhodně ne s prázdnou. Každý nesl na rameni jeden konec očištěného kmínku mladé břízky a na něm se podle jejich chůze pohupoval za běhy pověšený statný srnec, kterému dělala společnost trojice tetřívků. Mladíci kráčeli vesnicí, odpovídali na pozdravy a mířili po hlavní cestě k gimtským ubytovnám, kde se chtěli svého docela těžkého břemene zbavit. Potkali však Kolina, který přijel z Nurasu v době jejich nepřítomnosti, a blonďatý obr je po nezbytném přivítání nasměroval raději k sobě domů. Prý se o maso s radostí postará sám.    

   Chodci i Danovi bylo dokonale lhostejné, kde srnce odloží, hlavně aby se tak stalo co nejdříve. Následovali proto přítele bez dlouhého dohadování a s úlevným heknutím pak odložili svůj náklad na zápraží jeho domku.     

   „Tak, a jde se porcovat,“ mnul si spokojeně ruce Kolin a už se těšil na přípravu něčeho velmi chutného. Netrpělivě proto vyzval oba unavené mladíky k odchodu: „Vy dva si teď běžte odpočinout a po setmění u mě. Zvu vás na srnčí hody.“     

   „Počkej, počkej,“ brzdil ho Dan. „Snad si nemyslíš, že si to necháš celý?! Chtěli jsme to rozdělit. Naši mají taky rádi zvěřinu.“    

   „Tak jo, tak jo,“ poměrně ochotně ustoupil nadšený kuchař. „Slibuju, že jednu kejtu dám teda vašim a tu druhou Lauře, ale teď už zmizte… Jo, ty tetřívky jim můžete vzít rovnou.“    

   Po tom krátkém dodatku popadl Chodec jednoho uloveného ptáka, Dan druhého a rozešli se. Kolin zůstal a pustil se do zpracovávání srnce, Daniel spěchal domů a třetí z mladíků se vydal k Lauřinu domku. Tam se přivítal s jeho obyvateli, sebral čisté oblečení, mýdlo, holení a kus plátna na utření a odkráčel k říčce Stříbrné, kde se opět setkal s Danem. I jeho mladší přítel se totiž rozhodl nejprve pro očistu. Ještě s ní však nestihli ani pořádně začít a přiběhla za nimi z pastviny Illa. S nějakým velkým vítáním se ale nezdržovala. Sotva trochu zklidnila zrychlený dech, zajímala se jen o to, kdy se jí budou moci zase věnovat.     

   „Nejdřív za dvě hodiny,“ odpověděl za oba Dan, dívka to beze slova protestu přijala a už se chystala zase odejít, když se na břehu nečekaně objevila Merena. Místo pozdravu se zářivě usmála a hned se ptala, co že zvláštního se bude dít za dvě hodiny. Ne příliš ochotně, ale přeci jenom, jí Illa řekla o svém výcviku a všichni tři pak čekali, že se k nim zlatovlasá kráska bude chtít připojit, ovšem nestalo se tak. Dívka to jen odkývala a odešla, zatímco Illa, Dan i Chodec si hned potom vyměnili nechápavé pohledy. Nahlas to však nikdo z nich nekomentoval. Tolik je Merenino chování z míry zase nevyvedlo, místo toho se opět rozdělili. Illa se vrátila ke svým dvěma nudným společníkům na pastvinu a mladíci ke své očistě.     

   Znovu se sešli až o téměř tři hodiny později. Illa už měla po práci a vyzbrojena dřevěnými meči a lukem už na louce pod lesem čekala, takže po příchodu obou učitelů – umytých, oholených, učesaných, lehce najedených a stejně lehce i odpočatých, mohl výcvik začít. Illa ale stihla vystřelit sotva tři šípy, když se k nim zase dostavila Merena.     

   „Tak jsem o tom tak přemýšlela a chci se taky učit,“ vysvětlila překvapené skupince.   

   „Šermovat?“ zeptal se Chodec.    

   „Střílet?“ vyhrkl Dan.    

   „Co?“ vyklouzlo Ille a všechny tři tyto dotazy zazněly pěkně najednou.    

   „Šermovat ne, jen střílet,“ upřesnila kráska s pobaveným úsměvem a natáhla se po Illině luku. Druhá dívka se však zamračila, odmítla zbraň vydat a téměř nepřátelsky na domnělou soupeřku vyjela: „Taky chceš být Gimtkou?“    

   „Ne, děvče,“ odvětila nevzrušeně zlatovláska a výraz jejího pohledného obličejíku se nezměnil. „To tedy rozhodně v úmyslu nemám.“    

   „Tak co máš v úmyslu? A neříkej mi děvče!“ vztekala se Illa, zatímco oba mladíci jen mlčky přihlíželi. Nějak se jim totiž nedostávalo slov, což ovšem vůbec nevadilo, protože dívky si zatím bohatě vystačily samy.     

   „A jak ti mám teda říkat? Chlapče?“ rozesmála se Merena, když se však Illa ještě víc zamračila, zase zvážněla a s lehkou povýšeností ji poučila: „Nic ti do toho není, ale prozradím ti to, děvče. Chci si alespoň trochu užít tady Chodce, než zase někam odjede.“     

   S tím věnovala zmiňovanému mladíkovi jeden ze svých nejlíbeznějších úsměvů a jen tak pro pořádek ho ještě požádala o souhlas, i když o jeho odpovědi v nejmenším nepochybovala. Kývl na to ne právě půvabné Ille, kývne tedy i jí. Proč by totiž nekývl?   

   A v tom se naneštěstí nemýlila.  

 

***

 

   „Takže za chvíli u Kolina,“ rozloučil se Dan a odkráčel do jedné z ubytoven vrátit cvičné zbraně. Bojovým výcvikem nadšené, ale zároveň i docela unavené dívky odešly chvíli před ním, a Chodec tak na břehu Stříbrné osaměl. Už se téměř úplně setmělo a on se chystal před slíbenými hody trochu opláchnout. Přeci jenom se při šermu s Illou zapotil víc než jeho mladší přítel při lukostřelbě. Stáhl si tedy košili, odhodil ji do trávy a jen tak v kalhotách vstoupil do chladivého proudu. Opláchl se, omyl si obličej, zase z vody vylezl, oblékl se a vydal se k bráně. Nechal si ji otevřít, přitom se pozdravil s hlídkou, a pak zamířil nejkratší cestou ke Kolinovu domku.   

   Na hostinu už se těšil, protože blonďatý obr vařit skutečně uměl. Však se také často smál, že kdyby nebyl Gimtem, určitě by se z něj stal kuchař.   

   No, třeba se mu to nakonec i splní, napadlo mladíka při vzpomínce na Elinu a hostinec jejího otce a přidal do kroku. Kolin se jim určitě při jídle svěří, jak v Nurasu pochodil.   

   Sotva ale tu myšlenku dokončil, vyskočily z nedaleké houštiny čtyři stíny a vrhli se na něj. Překvapení bylo dokonalé a on se nezmohl vůbec na nic. Než se totiž stačil alespoň trochu vzpamatovat, ocitl se na zemi a rány se na něj jen sypaly. Stočil se proto do klubíčka a ztratil pojem o čase. Vůbec netušil, jak dlouho ho ti výtečníci bili, ale připadalo mu to jako věčnost.    

   „Dost!“ ozvalo se konečně to osvobozující slůvko a mučení přestalo. Stíny od něho poněkud odstoupily a s hlasitým oddechováním, ale jinak mlčky prohlížely výsledek svého snažení. V té všeobjímající tmě sice nemohly nic moc vidět, stačilo jim však nejspíš to, že oběť je schoulená u jejich nohou a příliš se nehýbe. Ve skutečnosti Chodci po tvrdé ráně něčí pádné pěsti natékalo a modralo levé oko, z ošklivě rozbitého nosu mu tekla krev a bolelo ho celé já. Na umření to ovšem rozhodně nebylo. I když sílu k tomu, aby se zvedl a těm podlým lotrům alespoň něco z té mlátičky vrátil, teď určitě neměl. A tak jen ležel a dýchal.      

   „Teď jsme si kvit, ty tatrmane,“ ozval se náhle jeden ze stínů. Sklonil se k němu, za vlasy mu zvedl hlavu, natočil si ji tváří k sobě a z bezprostřední blízkosti pak do ní zasyčel: „Tohle byla jen taková malá výplata za to nedávný zesměšnění, tuláku. Takové pohlazení, řekněme, příště ale přitvrdíme. Takže se mi radši kliď z cesty a Merenu nech na pokoji.“   

   „Tenkrát ses zesměšnil sám a Merenu si strč někam, ty zákeřnej šašku,“ odsekl poněkud skuhravě Chodec, útočníka to však z míry nevyvedlo.     

   „Hraješ si na drsňáka, jelimane? Tak se zvedni a nandej mi to,“ posmíval se a přitom hodně prudce pustil Gimtovu hlavu i jeho vlasy. Pak vstal a se škodolibou radostí se pásl na Chodcově neschopnosti. „Vidíte, chlapci, mele pantem a nic. Jen tu leží jako mršina.“    

   „Kdybysme ho zmáčkli víc, tak by ho ta upovídanost určitě přešla,“ poznamenal nespokojeně Hanek a promnul si stále nezhojený loket.   

   „Mohli jsme ho zmáčknout víc, to je pravda, a s velkým potěšením bych to i udělal, ale…“ schválně na chvilku přerušil svou poněkud rozvláčnou řeč Erik. „Ale potom by nás nejspíš čekalo něco velmi, velmi ošklivého. Kdežto takhle nám nic nehrozí, protože tenhle tady se touto drobnou nehodou rozhodně nikde chlubit nebude. Že je to tak, ty Gimte?“    

   S poslední větou Chodce silně kopl do žeber a těsně následován svými třemi společníky odkráčel někam do tmy. Chodec zůstal sám.    

   „Sakra,“ zaskuhral tlumeně první kletbu, kterou mu slina na jazyk přinesla, a bezmocně praštil pěstí do zdupané trávy. Cítil se hrozně. A nejen díky utrženému výprasku, ale to ponížení. On, Gimt, se nechá bez sebemenší obrany seřezat nějakým ševcovským přetrhdílem, a přitom od něj mohl něco takového čekat. Znovu praštil pěstí do trávy a v duchu dal Erikovi za pravdu, i když ho to vůbec netěšilo. Tohle skutečně nikomu vyprávět nebude. A také pořád platí, že spor je mezi ním a tím blonďatým nepovedencem.    

   Teď ale musím pryč. A čím dříve, tím líp, poručil si v myšlenkách, zhluboka se nadechl, aby trochu ovládl bolest, a opatrně se přetočil na břicho. Pár vteřin tak bez hnutí ležel a sbíral síly k dalšímu náročnému pohybu. Potom se zase nadechl a pomalu se vzepřel na neskutečně slabých rukou i na ještě slabších nohou. Místo tolik očekávaného vzpřímení se mu však zatmělo před očima a on padl v bezvědomí zpátky do trávy.   

 

***

 

   „Prober se, chlape. No tak, prober se,“ slyšel Chodec jakoby z veliké dálky něčí hlas a čísi ruce ho docela nešetrně pleskaly po tvářích. Pomalu se vracel k vědomí a vnímal čím dál víc nejen to, co se s ním děje teď, ale postupně se mu vybavovalo i to, co se stalo předtím. Erik a jeho kumpáni ho překvapili uprostřed vesnice a on se vůbec nebránil. Taková ostuda!    

   Pohnul hlavou ve snaze uniknout oživovacímu poplácávání, otevřel oči a zasténal, protože bolest v obličeji se stávala nesnesitelnou. Fackování okamžitě ustalo a muž klečící vedle něj ulehčeně vydechl: „No, konečně.“   

   Chodec z něho díky panující temnotě mnoho neviděl, podle hlasu v něm však zcela neomylně poznal Willa, a to zjištění ho potěšilo. Pozdější klevetění nebude tak hrozné, jak se obával. Přesto se necítil nejlépe. Vlastně by nejraději znovu usnul a utekl tak od zničující bolesti, která ho neúprosně drtila ve svém objetí, ale jakýsi slaboučký hlásek ozývající se uvnitř jeho hlavy mu to nedovolil.     

   „Musíš pryč,“ šeptal naléhavě a Will po něm ta dvě krátká slůvka úplně přesně opakoval, jakoby ho snad nějakým zázrakem mohl slyšet. Pak popadl Chodce pod ramenem a zkusil ho zvednout na nohy. Mladík se mu samozřejmě snažil pomoci, docílil však jenom toho, že se mu zhoupl žaludek, a on hned potom odložil jeho obsah vedle sebe do křoví. Tak tak, že přitom neznečistil Willa nebo své břicho.    

   „Jejda,“ vyjekl překvapeně samozvaný zachránce. „Tys teda dneska vzal přes míru.“    

   On myslí, že jsem opilý? Jen pomalu chápal Chodec, zatímco Will mluvil bez přerušení dál: „No, nevadí, stejně musíš domů. Tak kam to bude?“   

   „Ke Kolinovi,“ odpověděl díky rozbitému nosu trochu huhlavě mladík.    

   „Chodče?!“ vyrazil ze sebe Will a v údivu vykulil oči do tmy.     

   „Jo, jsem to já,“ potvrdil unaveně Gimt a dost dobře nechápal, čemu se jeho přítel tak diví.     

   „Považoval jsem tě za nějakého místního ožralu,“ pobaveně vysvětlil Will, potom se však poněkud zarazil: „Počkat… Když nejsi opilý, tak jsi – zraněný? Musíme tě dostat ke Grettě a rychle.“   

   „Ne,“ zadržel ho kupodivu docela důrazně Chodec. „Ke Kolinovi.“ 

   „No, jak myslíš,“ nehádal se Will a znovu se pokusil zmláceného mladíka zvednout na nohy. Chodec mu samozřejmě opět pomohl a tentokrát se to podařilo. Chodec se postavil, opřel se o Willa a společně se pak vydali k určenému cíli. Šli pomalu, takže se k domku blonďatého obra doploužili až po nepředstavitelně dlouhých deseti minutách, a oba byli rádi, že jsou na místě. Will funěl námahou a Chodec vyčerpáním a bolestí. Měl pocit, že se jeho hlava brzy rozletí na tisíc malých kousků. Starší z dvojice párkrát ťukl do dveří, aby bylo slušnosti učiněno zadost, hned potom je otevřel a vsunul svého už docela těžkého společníka do domu.   

   „No, že sis ale dal na čas,“ vyjel Kolin kousavě a zvedl oči od rozjedeného talíře. V příštím okamžiku však vyskočil od stolu tak prudce, že porazil židli, na níž před tím seděl, výraz tváře se mu změnil z lehce posměšného na ustaraný a spěchal k Chodci, zatímco Dan při pohledu na oba hosty úplně strnul. Jen seděl, napůl snědený pokrm před sebou, oči vytřeštěné a ústa němá.    

   „Sakra, chlape, cos zase dělal?“ hudral blonďák. Dvěma prsty chytil dobitého mladíka za bradu, natočil si jeho tvář ke světlu, aby lépe viděl, a zběžně si ho prohlédl.    

   „Vypadáš, jako by přes tebe přešlo stádo koní,“ zhodnotil potom suše, zesílil sevření přítelovy brady, druhou rukou se bleskurychle chopil špičky jeho zraněného nosu a několikrát s ní dost nešetrně zahýbal.   

   „Au! Tyrane!“ ihned to okomentoval Chodec. Od způsobené bolesti se mu udělalo poněkud mdlo. Do očí mu vyhrkly slzy, kolena se pod ním podlomila a chudák Will měl náhle co dělat, aby ho udržel na nohou.   

   „Promiň, kamaráde,“ omlouval se Kolin a nos zase pustil. „Musel jsem se přesvědčit, že ten tvůj rypáček není zlomený. A není, takže… Wille, posaď ho sem a ty, Dane, přestaň zírat, seber vědro a dojdi pro vodu.“    

   Sotva byly příkazy pána domu splněny a Chodec se ocitl na přidělené židli, nezaváhal. Hmatem si okamžitě zkontroloval právě zmučenou část obličeje, a pak se podíval na své zarudlé prsty.   

   „Surovče,“ houkl na Kolina a rukávem již beztak zničené košile si otřel vytékající krev. Blonďák si z něho však nic nedělal, zahrabal v nedaleké truhlici, vyndal z ní pár kousků čistého plátna i sušenými bylinkami napěchovaný sáček ze stejné látky a jeden z hadříků potom Chodci podal.   

   „Místo toho rukávu,“ vysvětlil přitom a netrpělivě se rozhlédl po své kuchyni. „Kde, sakra, je ten kluk?! A ty si, prosím tě, někam sedni, Wille, ano?!“    

   Oslovený muž zanechal nerozhodného postávání mezi dveřmi a Chodcovou židlí, poslechl, a sotva to udělal, vrazil do místnosti Dan s plným vědrem v ruce.    

   „No to je dost, kluku,“ štěkl Kolin, sebral mu vědro a téměř všechnu vodu z něj pak postupně rozdělil do tří různých nádob. Největším množstvím naplnil starou, přesto čistou plechovou mísu, kterou používal na mytí a kterou nyní půjčil na očistu Chodci. Položil ji před něho na stůl spolu s dalším kouskem plátna z truhlice a zase se vrátil k přinesenému vědru, zatímco takto obsloužený mladík krátce poděkoval, a potom si opatrně stíral z tváře špínu, pot i krev.    

   „Můžu ještě s něčím pomoct?“ hlásil se o nějakou užitečnou činnost velmi ochotně Daniel, ale blonďák jen mlčky zavrtěl hlavou a soustředil se raději na další práci s vodou. Trošku jí nabral do malého kastrůlku a dal ji na plotnu vařit a o něco více jí pak nalil do většího hrnce. Ten také položil před Chodce a přidal čisté pláténko.    

   „Ukaž,“ chopil se znovu jeho brady. Opět mu zvedl hlavu, druhou rukou ho obral o umývací hadřík, řádně ho vymáchal v míse a nakonec s ním téměř něžně opravoval mladíkovo dosavadní snažení.    

   „Na to voko vidíš?“ zajímal se přitom.   

   „Moc ne,“ zněla odpověď.    

   „Protože je nateklý nebo protože je přisleplý?“ vyzvídal dál Kolin.   

   „Nateklý,“ upřesnil Chodec a blonďák spokojeně kývl. Potom vzal mísu i oba použité kousky plátna a odnesl je na zápraží. Chodec mezitím hmátl po zbylém, ještě nepoužitém pláténku, namočil ho v hrnci, pečlivě z něj vyždímal vodu a rozložil si tu příjemně chladivou věc po zmrzačeném obličeji.    

   „Tak, a teď pěkně vysyp, co se stalo,“ nařídil mu Kolin, sotva se vrátil z venku.   

   „Nic,“ broukl mladík přes studený obklad.    

   „Nic?!“ vybuchl blonďák. „Já vidím to tvoje nic!“   

   Mířil ke kamnům, ale pronesená odpověď ho tak rozzlobila, že se zastavil a zamračeně pohlédl na zmláceného přítele.     

   „Koně to určitě nebyli,“ vložil se do začínajícího výslechu Will. „Našel jsem ho ležet ve křoví kousek odtud.“     

   „Ve křoví,“ zopakoval s povzdechem a o stupínek klidněji pán domu a rychle pokračoval v cestě, protože voda v kastrůlku už se vařila. Spěšně si připravil hrnek, nasypal do něj větší lžičku bylinek ze sáčku z truhlice a přelil je vroucí vodou. Místnost okamžitě naplnila nová, velmi příjemná vůně, která za chvilku zcela převládla nad neméně příjemnou a dosud panující vůní játrové omáčky.   

   „Já asi vím, odkud vane vítr,“ ozval se mezitím i Dan a plynule tak navázal na Kolinův krátký povzdech.     

   „Ať tě to ani nenapadne,“ ihned ho napomenul Chodec, sundal si z tváře hadřík a loupl po vedle sedícím mladíčkovi zdravým pravým okem. „Tohle je jen moje věc, rozumíš?!“     

   „Tak tvoje věc,“ protáhl napůl vztekle, napůl posměšně blonďák, ale na Chodce se přitom neotočil. Dál se věnoval své práci u kamen. Právě naplnil jeden talíř omáčkou a chopil se druhého.   

   „Jíst budeš?“ zajímal se a trochu tak odběhl od dosavadního námětu.    

   „Ne,“ krátce odpověděl tázaný a znovu si přikryl obličej čerstvě namočeným obkladem.    

   Kolina jeho nechutenství nepřekvapilo a kupodivu ani neurazilo. S klidem prázdný talíř zase schoval, chopil se toho plného, přenesl ho na stůl a položil před Willa. Stejně potom naložil i s hrnkem bylinkového čaje, ten ale postavil před Chodce.    

   „Tohle vypij,“ nařídil mu důrazně, sebral ze země svou poraženou židli, posadil se na ni a ne moc potěšeně se pustil do již téměř vychladlé omáčky, kterou měl před sebou. Dan s Willem ho napodobili a v kuchyni tak nastalo ticho rušené jen slabým ťukáním lžic o talíře.   

   A to stejné ticho tam panovalo i po večeři. Nikomu nějak nebylo do hovoru, i když všichni by se velmi rádi bavili. Chodce zajímalo, jak Kolin pořídil v Nurasu, a ostatní se zase toužili dozvědět, jak on přišel ke svým boulím a modřinám. Žádná zvídavá otázka se ale neozvala, protože zmlácený mladík dal jasně na srozuměnou, že o celé záležitosti mluvit nechce, Danovi to zakázal a sám se snažil léčit. A tak ticho v místnosti houstlo a houstlo, až to Will prostě nevydržel. Zvedl se, poděkoval za omáčku, rozloučil se a odkráčel zpátky do jedné z gimtských ubytoven, kde teď bydlel a kde bylo zcela jistě veseleji. I Kolin vstal. Posbíral špinavé talíře, podíval se na Chodce a také nevydržel.    

   „Takže ty nám neřekneš, co se stalo?“ zeptal se naštvaně.    

   „Ne,“ zcela klidně odvětil mladík, obnovil si obklad a přitom upil trochu čaje, zatímco blonďatý obr se otráveně ušklíbl. Přesně tuto odpověď čekal, přesto ho zklamala. Odložil talíře na skříňku u kamen, z vedle stojícího džbánku nalil sobě i Danovi pivo, obojí odnesl na stůl a zase se posadil. Beze slova.      

   A tak všichni tři pili a mlčeli, mlčeli a pili, až měl Chodec náhle svůj hrnek prázdný. Unaveně zívl a za vydatné pomoci Kolina se odporoučel do vedlejší místnůstky. Tam se rovněž s blonďákovou pomocí odsvlékl, zalehl a během několika minut usnul jako špalek. Erikova přepadovka i Kolinova bylinková směs udělaly své.    

   „Tak to vyklop,“ utrhl se na svého mladšího společníka hromotluk, sotva se ujistil, že Chodec tvrdě spí.   

   „Ale…“ namítl nesměle Dan a bezděčně se otočil ke dveřím do místnůstky.     

   „Jakýpak ale,“ štěkl pán domu. „Někdo ho zmlátil, to je jasný. A ten někdo určitě nebyl sám. Koukej teda říct, co víš, a rychle… Nebo chceš, aby se to vopakovalo?!“    

   „Ne?“ protáhl, když Dan se sklopenýma očima zavrtěl hlavou. „Tak povídej.“     

   A Dan poslechl. S odevzdaným povzdechem zvedl oči a převyprávěl Kolinovi vše, co se událo mezi Chodcem a Erikem v době jeho nepřítomnosti. Blonďák ho ani jednou nepřerušil, jenom se víc a víc mračil.    

   „Takže Erik,“ vyrazil ze sebe potom a prudce praštil pravou pěstí do levé dlaně.   

 

***

 

   Chodec se vzbudil do utrpení. Jeho dolní čelist, důkladně zmasírovaná pěstmi včerejších útočníků, šeredně bolela a nos ještě víc. Bolel ho vlastně celý obličej a také hlava, žebra, ruce, nohy… Jen těžko na sobě hledal místečko, které nějak – více či méně necítil.    

   Snad jedině vlasy, zasmál se v duchu nevesele a otevřel oči. Obě. Na levé oko však stále mnoho neviděl, tím pravým, zdravým však zaznamenal, že je bílý den. S námahou se posadil. Ne proto, že by nějak zvlášť chtěl, ale protože musel. Příroda si žádala své a ten večerní čaj… S hlubokým nádechem a zaťatými zuby se postavil a odbelhal se ven vykonat potřebu. Když se o pár minut později vrátil, v kuchyni už zase hospodařil Kolin, na stole ho čekal další hrnek čaje a dva krajíčky suchého chleba.    

   „Čím mě to pořád napájíš?“ zeptal se svého hostitele s úšklebkem z části bolestivým, z části zvídavým a z části i pobaveným a sedl si k prostřené snídani.    

   „Bylinky,“ odpověděl blonďák a posadil se proti němu. „Od Judity. Na bolest a na spaní.“   

   „Na spaní?“ lehce se zděsil Chodec. „Já ale nemůžu celej den spát. Musím na hlídku.“    

   „Vo hlídku se nestarej. Tu už stejně vzal Dan, a vůbec…“ odbyl ho důrazně Kolin. „Jestli s náma chceš zejtra odjet, tak dnešek klidně prospíš.“    

   „To už se jede zejtra?“ ještě trochu víc se vyděsil dobitý mladík.   

   „Jo,“ potvrdil hromotluk. „Derek se vrátil asi před půl hodinou… Takže do sebe hoď ten čaj, sněz aspoň kousek chleba a hybaj zpátky do postele.“     

   Na to Chodec neřekl nic. Jen pokýval odevzdaně hlavou a poslechl. S nesmírnou úlevou i výčitkami.    

   Znovu se vzbudil až po poledni a měl návštěvu. Na okraji jeho lůžka seděla Judita, tvářila se poněkud zasněně a své krásné, hnědé oči upírala kamsi do prázdna. Chodci připadala v tu chvilku velmi půvabná, křehká a zranitelná. Neměl však moc času prohlížet si ji nějak víc, protože hnědovláska vycítila jeho pohled a otočila se k němu.   

   „Jak se cítíš?“ zeptala se ustaraně.    

   „Jako zbitej pes,“ pokusil se o humor a podařilo se. Dívka se usmála.     

   „Přinesla jsem ti kapky na to oko, tak se teď nehýbej,“ doporučila, nahnula se nad ním a dala se do ošetřování.    

   A Chodec držel. S požitkem vnímal její příjemnou, nevtíravou vůni, jemný dotek jejích zručných prstíků i chladivou kapku, která dopadla přesně do vnitřního koutku jeho oteklého oka.      

   „Jak víš vo tom voku?“ zajímal se Chodec, když na dívčin pokyn vykapané oko nejprve zavřel, a potom párkrát zamrkal.   

   „Všichni to vědí,“ odpověděla Judita, jakoby říkala tu nejsamozřejmější věc na světě. „A taky o tom mluví. Od té doby, co Kolin zlomil Erikovi nos.“    

   „Cože udělal?“ chtěl ještě jednou slyšet Chodec. Měl dojem, že ho snad klame sluch, vždyť přece…    

   „No, zlomil mu nos,“ zahihňala se dívka a s chutí se pustila do vyprávění. „Kolin si na toho nafoukanýho panáka počíhal hned ráno uprostřed vesnice, připomněl mu včerejší události, a pak mu vrazil svou obrovskou pěst přímo doprostřed obličeje. A když si potom Erik hlasitě stěžoval a nadával, tak mu Kolin naprosto klidně sdělil, že příště to budou i žebra. S tím se otočil a beze spěchu odešel.“    

   „Hezký,“ ušklíbl se docela naštvaně Chodec. „Včera jsem jasně řekl, že je to moje věc.“    

   „Tos možná řekl,“ uznala dívka nevzrušeně. „I Erik se něčím podobným oháněl. Že prý je to mezi ním a tebou… Kolin se mu vysmál: Tak proč byli čtyři a schovávali se v křoví?“    

   „Zvládnul bych je. Všechny,“ odfrkl rozzlobeně mladík.    

   „O tom nikdo nepochybuje. Každý viděl, co dokážeš s mečem,“ nehádala se hnědovláska. „Ale Erika to nezastavilo a tuším, že by ho nezastavily ani Kolinovy výhrůžky. Přesto už se žádnýho jeho útoku ze zálohy bát nemusíš.“     

   „Nebojím se,“ ohradil se zamračeně Chodec a dívka se rozesmála.   

   „Tak jsem to nemyslela,“ vysvětlovala rychle. „Vím, že se ho nebojíš ani jeho nohsledů ani všech čtyř dohromady, ale Erik se chce stát Gimtem, proto tě už nebude napadat. Vigar mu to zakázal.“    

   „Stejně jako mně,“ zamyšleně poznamenal Chodec, pak si však uvědomil i předchozí dívčina slova, a vyhrkl: „Cože? Erik a Gimt? A co jeho tatík?“      

   „Jeho tatík pořád nesouhlasí,“ poučila ho ochotně. „Ovšem Erik je dospělý. Po tom naprosto nezvládnutém souboji s tebou, šel za Vigarem a požádal o přijetí. Strýc ho neodmítl ani mu nic neslíbil, ale jeho otec zuřil. Pohádali se a Erik teď bydlí na ubytovně.“     

   „Hm,“ potřásl mladík hlavou, odmlčel se a po chvilce ticha ze sebe náhle vyrazil: „Sakra, já bych jed.“     

   Judita se usmála. „Ráno jsem pekla buchty a pár jsem ti jich přinesla.“   

   „Ty si vezmu radši já,“ ozval se nečekaně z kuchyně Kolin. „Tady nemocnej dostane vývar a čaj.“   

   „Zase?“ zkroutil ústa Chodec.     

   „Jo, zase,“ potvrdil důrazně blonďák. „Důvod už víš.“    

   Chodec poraženě vzdychl, ale neprotestoval. S bolestivým hekáním vstal, stejně jako při svém prvním probuzení poslechl volání matky přírody a po návratu usedl ke stolu, kde už na něj čekal známý hrnek i talíř husté, masové polévky. Judita si mezitím přesedla i Kolin zabral svou židli, takže zmlácený mladík měl u oběda společnost. Moc si ji však neužíval. Pořád ho trápila bolest v obličeji i v celém těle a blížící se cesta na tajemné shromaždiště Gimtů ho v tuto chvíli spíš děsila, než že by se na ni těšil. Proto se se svými dvěma spolustolovníky příliš nebavil, co nejrychleji snědl polévku, která mu kupodivu udělala dost dobře, spláchl ji čajem a odebral se zase na lůžko. Vděčný za tu trošku klidu a zároveň pevně rozhodnutý dát se do zítřka co nejvíce do pořádku. Chtěl totiž odjet.  

 

***

 

   Svítalo a světle modrá, bezmračná obloha i zlatavá záře nad východním okrajem lesa hlásaly, že začíná další horký letní den. Den odjezdu. Však bylo také na plácku u studny nezvykle živo. Muži sedlali své koně, chystali se na cestu a přitom se mezi sebou hlasitě bavili. Všude vládl čilý ruch a neuspořádaně uspořádaný pracovní zmatek. I Vigar, Kolin a Chodec se samozřejmě zúčastnili všech těch činorodých příprav. Vigar je dokonce vedl, naproti tomu oba mladíci byli jen prostými a zcela obyčejnými členy té velké rodiny, která si říkala Gimtové. Chodec se věnoval Raulovi se stejným zaujetím jako vedle stojící Kolin svému Wickovi a cítil se mnohem líp než včera. Levou polovinu obličeje mu sice hyzdila obrovská červenofialová modřina a stále ho šeredně bolel nos, hlavně tedy při prudších pohybech a při předklonu, ale už bez potíží viděl na obě oči a mohl se i normálně pohybovat. Celodenní odpočinek, bylinkový čaj i chladivé kapky na něj zapůsobily přímo zázračně.   

   Vigar zavelel, vyhoupl se do sedla i ostatní nasedli a celá skupina se pak krokem vydala k jižní bráně vesnice. Toho rána odjížděli všichni. V Erindoru zůstávala pouze nezbytná patnáctičlenná hlídka a Will s Danem, kteří ještě neprošli Rituálem přijímání, a tak nemohli být na shromaždiště vpuštěni. Vigar jim však slíbil, že se pro ně cestou na kolečko zastaví, a chtěl si takto vyzvednout i Erika, ale už teď bylo jasné, že zlomený nos blonďatému pořízkovi odjet nedovolí.    

   Nejvyšší Gimt vedl své muže po vyježděné cestě k jihovýchodu a Chodec z vyslechnutých řečí a částečně i ze zvoleného směru usoudil, že míří do údolí, kde složil svou přísahu a zpečetil ji krví. Zeptal se na to vedle klusajícího Kolina a ten mu jeho odhad potvrdil. Skutečně míří do údolí Nareth a určitě tam budou před setměním. Víc blonďák neprozradil. Zmlkl, soustředil se zase na cestu a Chodci to ani moc nevadilo. Jízda na koni ho totiž tentokrát docela zmáhala, protože Raulův vznosný klus rozhodně neprospíval jeho dobitému nosu. Jindy příjemné natřásání v sedle mu nyní působilo hotová muka a po hodině a půl už ho nebolel jenom nos, ale celá hlava. Tupá, ochromující bolest mu v ní pulzovala přesně podle dopadu vraníkových kopyt. Mladík se jí však nepoddával. Se zaťatými zuby držel krok s ostatními a nijak si nestěžoval. Vždyť přece právě tohle si vybral. Chtěl jet s Gimty jako jeden z nich, přestože i on samozřejmě mohl zůstat ve vesnici, léčit se a přidat se k Vigarovi později. Společně s Danem a Willem.    

   Cestovali poměrně rychle, a když to okolní příroda dovolila, klusali nebo cválali. Do zvláštního údolí s možná hodně temnou minulostí tak dorazili někdy uprostřed odpoledne a byli už jediní, na které se čekalo. Však je také vítaly nejen pozdravné výkřiky, ale i kousavé poznámky a připomínky: No jo, velitel, a jede poslední.       

   Nic z toho však nebylo míněno vážně a už vůbec ne ve zlém. Ve skutečnosti totiž všichni ti drsní muži, bez výjimky, Vigara uznávali, ctili a svým způsobem i milovali. I Chodec to tak cítil. Obdivoval ho a toužil se mu jednou vyrovnat. Třeba se také stát vůdcem. Vlastně se náhle přistihl, že přesně tohle by si přál. Vést Gimty. A přál by si to mnohem více než královskou korunu a trůn v Orrinoru. Zastavil Raula a z výšky jeho hřbetu se rozhlédl kolem sebe. Skály, stromy, tráva, koně a ozbrojení muži. Krása. Zhluboka se nadechl a celou svou bytostí vnímal tu sounáležitost: Ano, sem patřím. Opravdu patřím. A časem možná…     

   „Co tak koukáš?“ houkl na něj v tu chvíli Kolin. „Spíš s votevřenejma vočima?!“     

   „Jistěže ne,“ usmál se Chodec. Po vzoru blonďatého obra i ostatních sesedl, chopil se vraníkových otěží a následoval Kolina k hromadnému úvazišti. Museli tam odvést koně, postarat se o ně, a přitom nějak ztratili z dohledu Vigara. Starší Gimt se zcela samozřejmě vydal za svými vůdcovskými povinnostmi a oni se stejně samozřejmě vmísili mezi již utábořené druhy. Prostě se přidali k nejbližšímu hloučku a během pár minut se stali jeho součástí.   

   Za několik dalších minut se však údolím rozlétla zpráva, že se vrátili lovci, a tak bylo hned co dělat. Večeři. Kolin se bez nejmenšího zaváhání chopil přinesené zvěřiny a popustil uzdu své kuchařské vášni, zatímco Chodec pomáhal s přípravou ohniště, pak nosil dřevo, a potom se šel podívat po Vigarovi. Našel ho poměrně rychle, ale ve společnosti asi dvaceti starších a vážně se tvářících Gimtů, z nichž většinu neznal ani od vidění. Ti muži stáli v jakémsi kroužku nad rozloženými mapami a živě spolu hovořili. Očividně řešili něco důležitého a nejspíš nechtěli být nikým a ničím rušeni.    

   Asi probírají podrobnosti toho kolečka, co nás brzy čeká, napadlo Chodce. Mladík unaveně vzdychl, nakrčil čelo, na okamžik lehce přivřel oči a vydal se někam do samoty. Protivná a navýsost nepříjemná bolest hlavy, která ho po sesednutí z Raula téměř opustila, se nyní díky všudypřítomnému ruchu vrátila s novou silou. Chodec náhle zatoužil po klidu a trošce toho soukromí, takže stočil své kroky pryč z přelidněného údolí. Zvláštní náhodou si to namířil přímo k úvazišti, tam vyhledal černého valacha, a když ho vraník pozdravil tlumeným zaržáním, podrbal ho na čele a sedl si před něj do trávy. Kůň se tak pásl jen kousek od něho. Spokojeně žvýkal ukousnutá zelená stébla a občas přešlápl z nohy na nohu či pohozením hlavou nebo mávnutím ocasu zaháněl dotěrný hmyz, jinak bylo všude nádherné a blahodárné ticho.

   Mladík skrčil obě nohy, na kolenou zkřížil ruce, na ně položil bolavou hlavu a zavřel oči. Uvolnil svou mysl a usnul.    

   „Sakra, chlape. Všude tě hledám a ty si tu vyspáváš,“ vzbudil ho až Kolinův maličko vyčítavý hlas. „Nesu ti večeři.“    

   „Dík,“ zahuhlal ještě docela rozespale Chodec, otevřel oči a zamžoural na přítele. Kolem už převzal vládu večerní soumrak, blonďák se tyčil v plné výšce přímo nad ním a podával mu řádnou porci dozlatova opečeného, libě vonícího a dost dobře vypadajícího masa s několika krajíci z Erindoru přivezeného chleba. Nezbývalo, než nabízený pokrm přijmout, přestože Chodec nějak neměl na jídlo chuť. Trápila ho spíš žízeň a pořád ještě hlava. Bolest se sice tím několikahodinovým spánkem poněkud zmírnila, nezmizela však úplně, a nos díky zvolené poloze zčervenal, otekl a bolel snad víc než předtím. Stejně tak levé oko.     

   „Tak co se děje?“ vyzvídal přísně Kolin. „Všichni se baví, cpou a ty se schováváš u koní jak jezevec v díře.“   

   „Hm,“ zamručel neurčitě a zároveň i nesmyslně Chodec a uždíbl si kousek masa. Věděl, že se za přísností blonďatého hromotluka skrývá starostlivost, ale nechtěl ani před ním vypadat jako slaboch a stěžovat si. Obra však neoklamal. Kolin se na něj po té nicneříkající odpovědi zkoumavě podíval, lehce se přitom zamračil a měl jasno.     

   „Nos, oko a hlava, mám pravdu?“ ujišťoval se, a když oslovený mladík poraženě vzdychl a přikývl, hned našel řešení.    

   „Uvařím ti čaj,“ navrhl a odkráčel.    

   „Ty ho máš s sebou?“ zeptal se Chodec, ale blonďák už ho neslyšel. Spěchal k nejbližšímu ohni a nerozhlížel se přitom vpravo ani vlevo. Chodec osaměl. Zvedl se, trochu si protáhl dlouhým sezením ztuhlé údy, pak se znovu posadil a dal se do jídla. A jak tak jedl, jeho chuť byla větší a větší a nakonec mu z přinesené dobroty nezbylo nic. Olízal si prsty, otřel si je o kalhoty a chystal se porozhlédnout po něčem k pití, všiml si však vracejícího se Kolina. Vůbec tedy nevstával, jen ho sledoval pohledem.

   Blonďák měl v jedné ruce hrnek se slíbeným čajem, v druhé džbánek piva a vypadal náramně spokojeně. Došel až k němu, složil své mohutné tělo vedle do trávy, beze slova mu předal hrnek, usrkl piva a podal mu i džbánek.    

   „Na zapití té večeře,“ objasnil. „Ale ne, že mi to vypiješ.“   

   Chodec nápoj vděčně přijal, párkrát si loknul, zbytek vrátil, setřel si pěnu ze rtů a suše poznamenal: „Takhle o mně naposledy pečovala matka.“     

   „Tvá matka byla nádherná a výjimečná žena. Čest její památce,“ pronesl slavnostně a s vážnou tváří blonďatý obr, pozvedl svůj džbánek jakoby k přípitku, a pak teprve se znovu napil.     

   Chodec po jeho slovech ale poněkud zesmutněl. Vzpomínky ožily a bolely stejně jako zraněný nos. Aby je zahnal, musel začít s něčím úplně jiným. Proto se zeptal: „A jak bylo v Nurasu? Co Elina, odpustila ti?“      

   „Jo, Elina jo, ale s tatíkem je potíž,“ povzdechl si blonďák a Chodci se zdálo, že teď zesmutněl on.    

   „Co je s tatíkem? Povídej,“ zajímal se proto okamžitě.    

   „Ále,“ znovu vzdychl blonďák. „Požádal jsem ho o Elininu ruku. Tak, jak to chtěl. A on?! Má podmínku – mám se vzdát gimtskýho řemesla. Po svatbě prej musím zůstat v Nurasu a převzít hospodu.“      

   „No, tak tam zůstaneš a hospodu převezmeš. Vždyť to sis vždycky přál,“ bez zaváhání vše vyřešil Chodec a vesele se na přítele zazubil. Obr ovšem jeho radost nesdílel. Podíval se na něj dost nepřívětivě a mladík vystřízlivěl. Až teď si totiž uvědomil, co mu tady tak nadšeně radí. Přesně tohle rozhodnutí by ve skutečnosti znamenalo, že Kolina už téměř neuvidí. Znamenalo by, že muž, který je svou postavou i povahou stvořen k boji a dobrodružství všeho druhu, bude náhle zavřen nejen mezi čtyřmi stěnami hostince U meče a štítu, ale také ve městě plném lidí. Nestane se pak Kolinovi manželství spíš vězením?    

   „A co s tím tedy uděláš?“ vysoukal ze sebe už bez úsměvu.    

   „Ještě nevím,“ potřetí si vzdychl blonďák a vypadal přitom hodně nešťastně. „Mám čas na rozmyšlenou.“   

   „Do kdy?“    

   „Než skončí kolečko.“         

   A nastalo ticho. Kolin zapil své starosti pivem a Chodec zase vyzkoušel tepelnou poživatelnost čaje. Opatrně usrkl a shledal, že to ještě není ono. Skoro si spálil ústa.    

   „A co ty a Merena?“ vrátil mu po chvilce mlčení zájem blonďák. „Slyšel jsem, že ta strkanice mezi tebou a Erikem byla kvůli ní.“     

   „No… Vlastně taky,“ přiznal trochu rozpačitě mladík, znovu ochutnal svůj čaj a znovu se téměř opařil. Sakra!     

   „A co?“ nedal se jen tak odbýt Kolin. Když svěřování, tak vzájemné.     

   „Hm,“ zamručel neurčitě Chodec. „Když já nevím.“     

   „To vona asi taky ne,“ zasmál se dobrácky blonďatý obr a rozhovor tím značně odlehčil. „Když jsi ve vesnici, chce tebe, když tam nejsi, chce Erika, a chudák Orner kvůli ní vodjel neznámo kam… Možná by vás chtěla všechny. A třeba ještě i nějaký další.“     

   „Ale je hezká. A moc,“ poznamenal Chodec při vzpomínce na zlatovlasou krásku i na zvláštní, často rozporuplné, avšak ne úplně nepříjemné pocity, které v něm blízkost té dívky vyvolává.   

   „Jo, hezká vona je, to jo,“ souhlasil Kolin s pobaveným uchechtnutím. Vesele se na přítele zašklebil a Chodec měl náhle dojem, že mu ten mizera snad čte myšlenky. „Hezká je, ale taky falešná jak opilcův zpěv. Dej si na ni pozor, chlapče, a pořádnej.“   

 

***

 

   Velká výprava nazývaná Gimtské kolečko trvala dlouhých čtrnáct týdnů a Chodci se za tu dobu zcela zahojil nos i ostatní modřiny. Mladík zároveň plně pochopil původní vysvětlení svého učitele a také se výborně pocvičil snad ve všech dosud získaných dovednostech. Podle potřeby se skrýval, někoho sledoval nebo na někoho číhal, útočil, bojoval i zabíjel, případně bral do zajetí a následně vyslýchal. Velel i poslouchal. Zkrátka – dělal svou práci. Stejně jako Kolin, Dan, Will a dalších jedenáct Gimtů, kteří s ním byli ve skupince.   

   Pod Vigarovým vedením a za každého počasí chytali padouchy všeho druhu a postupně sjezdili celý Aranhor. Začali v malém městečku Folla na východě, odtud se přes poměrně hustě osídlenou planinu Adamar dostali do města Etharia, potom se vydali kolem Tří vrchů na hrad Doll a přívozem přes řeku Iar do Cirionu. Pak působili v podhůří Kirských hor, u města Selisa, v podhůří Bílých hor i v okolí strážní věže Ophiry. Navštívili hrad Urakir, město Tarlon i rybářské osady rozkládající se na březích Jezera Na soutoku a celou výpravu chtěli uzavřít v údolí Nareth. Tam se měli podle předchozí dohody opět setkat s ostatními skupinami, ale díky velmi špatnému počasí se nakonec sešli v Erindoru. Během posledního týdne měsíce oktenu podalo Vigarovi hlášení všech jednadvacet velitelů a nejvyšší Gimt musel vyslechnutá sdělení roztřídit podle oblastí i důležitosti, přenést je na pergamen a přitom ještě navíc upravit do podoby přijatelné pro královské oči, případně uši. A právě k tomu si přizval Chodce.         

   Mladíka ten nečekaný projev přízně a důvěry samozřejmě potěšil, přesto se překvapeně zeptal: „Já? Proč právě já?“    

   „Protože jako jeden z mála umíš nejen slušně číst, ale i slušně psát,“ vysvětlil Vigar a po krátkém zaváhání ještě dodal: „A taky ses kdysi zmínil, že bys chtěl být vůdcem.“    

   „Tys na to nezapomněl?“ upřímně se zaradoval Chodec. Gimtova poslední věta v něm vzbudila naději, zároveň však znamenala, že… „Ty se chystáš skončit?“    

   „To rozhodně ne,“ pousmál se oslovený muž.     

   „Tak proč si hledáš nástupce?“ zajímal se mladík.    

   „Nástupce?“ podivil se Vigar. Lehce zdvihl obočí a v tu chvilku pochopil. „Ach, tak?! No, stát se může cokoli, nástupce si však vybrat nemůžu. Sám ne. Už jsem ti přece říkal, že vůdce si vybírají všichni. Sejdou se v údolí Nareth, sepíšou jména případných uchazečů, a potom se hlasuje. Uchazeči jsou samozřejmě z hlasování vyloučeni.“     

   „Někoho doporučit však můžeš, ne?“   

   „Jo, to můžu,“ zasmál se pobaveně Vigar. „Ale moc velkou váhu tomu nepřikládej. Gimtové mají svojí hlavu a chceš-li to vědět, tak teď by vás bylo nejspíš pět. V první řadě Derek, a teprve potom Merien, Adelard, mladej Kris a ty.“     

   Ve Vigarově pokoji, kde se oba právě nalézali, zavládlo ticho a starší muž ho ihned využil k přípravě stolu a psacího náčiní. Mladší zase k vymýšlení dalších zvídavých otázek.    

   „A ty znáš úplně každýho Gimta?“ vyslovil po chvilce jednu z nich.   

   „Jo, to znám,“ přikývl Vigar, aniž ustal ve své práci. „I když některý líp než jiný.“       

   „Takže to víš přesně, kolik nás vlastně je,“ pokračoval ve výslechu Chodec.     

   „Tři sta čtyřicet sedm. Proč?“ okamžitě se zajímal Vigar a zkoumavě se na svého společníka zadíval. Tak nějak vytušil, že tohle vyptávání už není náhodné. Že tím mladík něco určitého sleduje.    

   „Co kdyby nás bylo ještě o jednoho víc?“ prozradil hned následující otázkou Chodec a vůdci Gimtů se docela ulevilo. Teď věděl téměř jistě, kam jeho žák i přítel míří. Přesto se neubránil takovému malému, potvrzujícímu rýpnutí: „Případné Čekatele už tu mám dva. Willa a Erika. Ty ale na mysli nemáš, že?“     

   „Napadl mě Dan,“ nezklamal modrooký mladík a nejvyšší Gimt se usmál. „I já na něj už myslel, ale nic ti zatím neslibuju. Nechám si to ještě projít hlavou… A teď dost řečí, práce čeká.“    

   S tím ovšem rozhodně nezmlkli. Jen úplně změnili námět hovoru a celý zbytek dne se pak věnovali výhradně sepisování hlášení pro krále. K původní rozmluvě se vrátili, až když Vigar dodiktoval poslední slovo, Chodec za ním udělal na popsaném pergamenu tečku a oba si po té nudné a unavující dřině protáhli poněkud ztuhlá a zdřevěnělá těla.     

   „A ty bys chtěl dělat Danovi Gyra, je to tak?“ začal Vigar a Chodec souhlasně přikývl. „To bych moc rád.“     

   „A víš, že Gyro nesmí Čekateli ani slůvkem naznačit o co jde? Víš, že musí zachovat vážnou tvář a říkat jen předem dané věty?“ upozorňoval Vigar a Chodec tak poznal, že je rozhodnuto. Z Dana se už brzy stane Gimt a on bude jeho Gyrem.

   Přesto ovládl svou radost a zcela normálním hlasem odpověděl: „To všechno vím, protože na Kolinovo tehdejší mlčení se zapomenout nedá.“     

   „Své chování tedy znáš,“ pokýval chápavě hlavou Vigar a trochu zamyšleně pak ještě pokračoval: „Co skoro neznáš, je cesta… Původně jsem sice myslel, že mě doprovodíš do Menerethu, ale nevadí. Máš týden na to, aby ses cestu do údolí Nareth naučil. Kolin ti s tím pomůže.“  

 

***

 

   Chodec vzal přípravu na svou úlohu Gyra velmi vážně. Celý týden poctivě jezdil sem a tam mezi Erindorem a údolím Nareth a nic přitom nedbal na nevlídné, často i deštivé počasí. Rozhodně si totiž nepřál Danovi jeho přijímání nějak pokazit. A Kolin zase s velkým potěšením odložil svou plánovanou cestu do Nurasu. Když se od Chodce dozvěděl o co jde, vesele se zašklebil a s chutí pomohl, protože tohle si prostě nemohl nechat ujít. O tom, že Daniel Rituálem bez potíží projde, nepochyboval ani jeden z nich.   

   A den D konečně nadešel. Vigar se už předešlého večera vrátil z Menerethu, hned se sešel s oběma mladíky, za zavřenými dveřmi s nimi projednal pár posledních podrobností, a ráno se pak i s Kolinem vydal na místo konání, aby dohlédl na přípravu té velké události. Chodec se naproti tomu snažil nějak zabavit ve vesnici. Poněkud zde osaměl, protože kromě stálé patnáctičlenné hlídky byli ostatní Gimtové samozřejmě pryč, a s Danem moc pobývat nemohl. A vlastně ani nechtěl, poněvadž se bál, že přítel na něm pozná, že se chystá něco neobvyklého, a začne se ptát.    

   Po krátké úvaze tedy opustil Lauřin domek a zamířil ven. Do okolních lesů. Ještě však nedošel ani k bráně a brodu přes Stříbrnou, když mu cestu náhle zkřížila Merena. Dívka byla od spěchu za ním lehce zadýchaná, tváře měla zrůžovělé, vlasy rozevláté a oči zářící. Jako pokaždé vypadala úchvatně a mladíkovi se při pohledu na ni opět trochu zrychlil tep. Zastavila ho a hned se zajímala, kdy si zase udělá čas na její výcvik v lukostřelbě. Co třeba teď?    

   Chodec jí ale slušně, nicméně dost důrazně sdělil, že teď tedy rozhodně ne a v nejbližších dnech nejspíš také ne. To dívku zklamalo. Pokusila se proto mladíka přemluvit, ovšem bez žádoucího výsledku. A tak si jen vzdychla, uraženě nakrčila nosík a nechala Gimta jít.   

   A on šel. Opustil vesnici, přebrodil říčku a vnořil se do lesa. Chvíli jenom bezcílně bloumal mezi stromy, až ho nohy najednou samy zanesly na vysekaný plácek s náhrobkem a několika břízkami. Jejich holé větve se lehce pohupovaly v mírném vánku a Chodec při pohledu na chladný kámen zesmutněl. Vždyť Nik chtěl také patřit ke Gimtům. Doufal v to a snil o tom. Dojatý vzpomínkami se sklonil k přítelovu hrobu a zamyšleně z něj holýma rukama odstraňoval spadané listí.     

   Ach, jo... Hrom aby do toho! Zaklel potom v duchu, zašpiněné ruce si otřel o vlhkou trávu, pak do kalhot a narovnal se.    

   „Taky ti chybí?“ ozvalo se nečekaně za ním a z úvah vyrušený mladík se bleskurychle otočil. Kráčela k němu Judita a nesla malou kytičku drobnokvětých žlutých chryzantém.    

   „Jo, pořád. A dneska…“ odpověděl Chodec a schválně nedořekl. Dívka ale přesto pochopila. I ona věděla o Nikově přání. Došla až k hrobu, položila květiny k náhrobku, a potom se postavila vedle Chodce. Pár minut tam pak spolu stáli bok po boku, dívali se kamsi před sebe a mlčeli.     

   „Mělas ho ráda?“ konečně se odvážil zeptat Chodec a porušil tak panující družné ticho.    

   „Byl mou první láskou,“ přiznala téměř šeptem a Chodci připadala v tu chvíli strašně křehká a zranitelná. Už dlouho něco takového tušil. Vzal dívku kolem ramen, jemně ji k sobě přivinul a ona se nebránila. Jen na něj krátce pohlédla, smutně se usmála a s důvěrou se o něho opřela. A potom znovu stáli a mlčeli.    

   „Á, tady jste,“ přihrnul se na plácek docela hřmotně Daniel. Když však viděl své přátele v takhle těsném objetí, trochu se zarazil. „Omlouvám se. Já nevěděl, že…“     

   „Ale, Dane, mezi náma nic není,“ zasmála se pobaveně Judita, vyklouzla z Chodcovy náruče a smutek z její tváře zmizel. Potěšilo ji, že je našel a vyrušil právě tenhle človíček. A právě dnes a právě tady.    

   A Chodec to cítil podobně. Považoval náhlý příchod svého Čekatele za dobré znamení a hned měl lepší náladu. Zato Dan se zasmušil. O tom, co ho v nejbližší době čeká, neměl tušení, a tak ho při pohledu na Nikův hrob ovládal pouze žal, marnost a vzpomínky.      

   „Vlastně jsem původně přišla s pozvánkou na koláč,“ prozradila až teď Judita a tím všeobecné smutnění docela šikovně a příjemně ukončila. „Je s jablky a tvarohem a právě jsem ho vytáhla z pece. Tak pojďte, ať moc nevystydne.“  

 

***

 

   Chodec seděl u stolu mezi Danem a Juditou, ale zatímco ti dva spolu vesele laškovali, on mlčky dojídal poslední kousek vynikajícího dívčina výtvoru a usilovně přemýšlel, jak se přítele nenápadně zbavit. Do večera bylo totiž pořád dost daleko a on se stále ještě úplně nezbavil jistého napětí a strachu, že vše nějak prozradí a tím celou tu velkou událost dokonale zkazí. A jak tak přemýšlel, ozvalo se náhle důrazné zaťukání na dveře a přerušilo nejen jeho úvahy, ale i Danovu vtipnou poznámku a Juditin zvonivý smích. Dívka okamžitě zvážněla, pozvala zatím neznámého hosta do domu a objevil se Will.    

   „Zdravím,“ pronesl trochu nesměle. „Jdu tady za Chodcem. Nezašermoval by sis se mnou, prosím? Prý v tomto umění stále příliš nevynikám, a když teď všichni ostatní někam odjeli…“    

   „Jo. Výborný nápad,“ zaradoval se oslovený mladík a lehce ho pobavila i přeuctivá a spisovná mluva Sair Endrosu, které se Will pořád nějak nedokázal zbavit a která tady, v samém srdci Aranhoru zněla více než nezvykle. A nejspíš to tak cítili i Dan s Juditou, protože se na sebe podívali a koutky úst se jim přitom rozpustile zvedaly vzhůru.    

   „A můžeme jít oba?“ zajímal se hned potom Dan, Will potěšeně přikývl a bylo rozhodnuto. Všichni tři pak strávili na cvičném plácku za ubytovnou většinu odpoledne, bojovali spolu všemi možnými způsoby a Chodec se díky tomu skvěle uvolnil. To nepříjemné napětí z něj spadlo a téměř zapomněl na svou důležitou večerní úlohu. Naštěstí jenom téměř, takže tu zábavnou kratochvíli ukončil včas.    

   Než se rozešli, stihl je Will pozvat ještě k Eluvirovi na pivo, ale Chodec samozřejmě velmi dobře věděl, že to pozvání nebude moci ani jeden z nich přijmout. Nahlas k tomu však neřekl nic, jen kývl na pozdrav a vrátil se zpátky do Lauřina domku. Tam povečeřel, natáhl na sebe svou kožešinovou vestu, k opasku si připjal nůž, přes ramena přehodil silný tmavý plášť s kápí, druhý, stejný vzal do ruky a stal se Gyrem. S tichým odhodláním a vážnou tváří se rozloučil s Laurou i Juditou a šel si pro Čekatele.     

   „Dobrý večer,“ pozdravil, sotva po Hornově výzvě vstoupil do domu, a potom se obrátil na přítele: „Dane, teple se obleč a pojď se mnou. Za čtvrt hodiny odjíždíme.“    

   „Teď večer? Kam? A proč?“ okamžitě se zajímal oslovený, ale Chodec byl na podobné otázky připravený. Vždyť je sám tenkrát také položil.    

   „Nějak moc dotazů najednou, ne?!“ protáhl, a pak houkl trošku přísněji: „Kdo se moc ptá, moc se dozví… Tak přestaň zírat a radši dělej, co jsem řekl.“    

   Dan přikývl a poslechl. Vstal od stolu, kde dosud seděl, a začal na sebe navlékat teplé svršky. A ze své židle se zvedla i jeho matka a chystala se zabalit oběma mladíkům na tu nečekanou výpravu něco k snědku.    

   „Jídlo nebudeme potřebovat, ale díky,“ zadržel ji Chodec a otočil se zase k příteli: „Ten meč i luk nechej doma, taky je nebudeš potřebovat. Ani plášť. Místo něj si vezmi tenhle a dej mi svůj nůž.“     

   S poslední větou předal Danovi zmíněný oděv, mladík si ho poslušně přehodil přes ramena, zapnul zdobenou sponu u krku, bez slůvka protestu příteli odevzdal jedinou zbraň, která mu zbyla, a stal se Čekatelem.      

   Chodec si ho potom odvedl do stáje, kde spěšně vyčistili a osedlali každý svého koně, novopečený Gyro si k sedlu ještě přivázal tři pochodně, a pak společně vyvedli oba valachy ven. Naposledy jim dotáhli sedlové řemeny, nasedli a krokem zamířili k jižní bráně Erindoru. A tentokrát je přitom zpovzdálí nesledovala jen starostlivá Laura s dcerou, ale i lehce ustaraní Danovi rodiče a zvědavá Merena.    

   Zatímco ve vesnici a na přilehlých loukách byl stále den, lesy už plně ovládla noc. Temná a sychravá. Chodec tak musel ještě před vjezdem mezi stromy zapálit první pochodeň a dál vést Dana v jejím mihotavém a trochu čadivém světle. Držel se cesty vyjeté koly mnoha vozů a mlčel. Stejně jako jeho mladší společník. Dan jel pár kroků za ním a na nic se neptal. Mladý Gimt však tušil, že se za tou důvěrou a zdánlivým klidem skrývá hotová bouře různých pocitů a otázek. Moc dobře si vzpomínal, co prožíval on sám, když ho před pár lety vedl touto cestou Kolin. Přesto si při všem tom vzpomínání neuvědomil, že Dan je od přírody mnohem klidnější a rozvážnější a že si to také pamatuje. Ano, i on si více než dobře vybavoval jeden vlahý jarní večer, kdy si Kolin přesně takhle odvedl Chodce a ten se pak druhý den vrátil jako Gimt. Nesčetněkrát si od té doby představoval, jaké to asi bude, až si takto tajemně odvedou jeho, a strašně se na to těšil. Takže teď ani moc překvapený a udivený nebyl. Uhodl, o co nejspíš půjde, neznal však samozřejmě žádné podrobnosti. Vůbec nevěděl, co přesně ho čeká, a tak následoval svého průvodce s podivnou směsicí odevzdanosti, napětí, zvědavosti a radosti.    

   Zatím jeli studenou, černočernou nocí někam k jihu nebo jihovýchodu a nic významného se nedělo. První pochodeň pomalu dohořívala, Chodec proto zručně zapálil druhou a pokračovali dál. Stále krokem a stále mlčky. Když začala pohasínat i druhá pochodeň, soustředil Chodec všechnu svou pozornost na to, aby neminuli nenápadnou, ale důležitou odbočku doprava, a právě tehdy je přepadli.     

   Z okolního porostu náhle vyskočili dva muži, zastoupili jim cestu, a zatímco jeden křičel na poplach, druhý se už natahoval po Raulových otěžích. Překvapení bylo dokonalé, přesto se Chodec neznámých útočníků nezalekl. Zastavil a duchapřítomně se po nich ohnal pochodní. Ta při tom prudkém závanu vzduchu vzplála o něco jasněji a donutila tak útočníky k rychlému ústupu, potom ale zaprskala a zhasla. Potmě ovšem rozhodně nezůstali, protože zpředu se postupně objevovali další a další muži. Někteří z nich nesli pochodně, jiní ne, ale zbraně měli všichni. Navíc někdo o kus dál rozdělal tři ohně, takže světla bylo najednou až dost, a Chodec i Dan tak poznali, že téměř vjeli do nějakého cizího tábora.    

   Kterej pitomec se utábořil na cestě?! A zrovna tady?! Klel v duchu Chodec, víc však nestihl. Ti zahnaní chlapi se znovu přiblížili a otěží si teď vůbec nevšímali. Tentokrát šli po něm a chystali se ho stáhnout ze sedla. Mladík proto zahodil už nepotřebnou pochodeň někam do křoví, bleskurychle tasil svůj nůž a po nejbližším z nich sekl. Zasažený muž zaúpěl a chytil se za zraněnou paži. Ostatní se trochu zarazili a toho Chodec samozřejmě ihned využil. Postavil Raula na zadní, lehce ho pootočil a tím si kolem sebe zase vytvořil volný prostor. Zároveň však pochopil, že je mu to k ničemu. Útočníků bylo mnoho, on měl pouze nůž a Dan… Ti ničemové už dostali bezbranného mladíka z koně. Jeden mu držel levou ruku, druhý pravou a třetí ho ohrožoval mečem.      

   „To by stačilo, ne?!“ křičel přitom a Chodec poznal, že prohrál.     

   „Jo! Dolů z koně a nůž sem!“ velel tentokrát čtvrtý a Chodci nezbylo, než udělat, co po něm chtěli. Sklouzl ze sedla a odevzdal zbraň.     

   „A hele, má ještě jeden nožík,“ skočil po něm pátý z těch mužů a vytrhl mu z opasku i Danovu zbraň. A byl to přesně ten chlap, kterého prve zranil. Ruku už měl zavázanou a v obličeji výraz naprosté spokojenosti. Podíval se nejprve na ukořistěný nůž, pak na Chodce a přitom pomalu, rozvážně poznamenal: „Nejspíš ti něco dlužím, mladej.“    

   A hned potom po poraženém Gimtovi sekl. Zbraň se mihla vzduchem, její ostří se ve světle nejbližší pochodně matně zalesklo a zasáhlo cíl. Chodec nic podobného nečekal, takže se vůbec nepokoušel nějak krýt. Chlap mu tak bez sebemenších potíží způsobil téměř stejnou ránu, jakou utržil před malou chvilkou sám, a pořezaný mladík sykl bolestí. Zároveň cítil, jak mu dolů k lokti stéká krev. Rozsah zranění však zatím nijak nezkoumal, protože nespustil oči ze svého protivníka. Tušil totiž, že tím to nekončí. Tušil, že tomu zákeřnému darebákovi jeden útok k pomstě stačit nebude a že ho tak čeká další.    

   A v tom se naneštěstí nemýlil. Chlap jen pronesl něco o úrocích a zaútočil podruhé. Tentokrát na Chodcův obličej, ale mladík byl na něco takového připravený. Vymrštil levačku, chytil lotra za zápěstí, tím bod zastavil a začali se navzájem přetlačovat.     

   „Tak už dost!“ ozval se právě v tom okamžiku silný, mužský hlas zcela jistě zvyklý poroučet a na místě střetu se objevil menší, přesto dobře stavěný třicátník v honosném odění a s dýkou u opasku. Kráčel pomalu a důstojně a za ruku vedl pohlednou, mladou ženu. Shromáždění muži jim uctivě ustupovali z cesty, tím vytvářeli jakousi uličku a vznešená dvojice se tak brzy dostala přímo do středu všeho toho rozruchu. Pomstychtivý chlap s nožem mezitím úplně vzdal souboj s Chodcem, ruka svírající zbraň mu klesla, Chodec jí pustil a meč sklonil i ten, který až dosud ohrožoval Dana.      

   „Můj pane, tihle dva se snažili…“ začal potom s povinným hlášením, ale oslovený ho nenechal domluvit.      

   „Ano, Ulriku, vidím. Jsou velmi nebezpeční a také po zuby ozbrojení,“ pronesl s jemným náznakem posměchu. Muž řečený Ulrik pokorně sklonil hlavu a on o něco vážněji pokračoval: „Takový povyk kvůli dvěma sotva dospělým a téměř neozbrojeným mladíčkům?! Co vlastně udělali? Jeli po cestě?“    

   „Ale v noci, pane, a to je podezřelé,“ bránil sebe i své druhy Ulrik a hlavu měl přitom zase hrdě vztyčenou.     

   „Tohle je svobodná země, takže si tu každý může jezdit kam chce a kdy chce,“ vysvětlil celému shromáždění trochu povýšeně ten honosně oblečený muž, a pak vše prostě a jednoduše uzavřel: „A proto jim vraťte všechny věci a pusťte je. Ať v pokoji a míru projedou naším táborem a pokračují v cestě.“    

   S tím se obrátil k Ulrikovi, Chodci, Danovi i pomstychtivci zády, jeho paní také a oba odkráčeli stejně důstojně jako prve přišli. Ulrik tlumeně zaklel, ale poslechl. I ostatní. Schovali zbraně a postupně se rozešli.  

 

***

 

   Chodec strčil zpátky za opasek oba vrácené nože a chopil se Raulových otěží. Dan zase těch Myšákových a společně následovali Ulrika a pár dalších chlapů k táboru. Pěšky a beze slova za nimi prošli kolem hořících ohňů i několika červenočerných stanů zdobených erbem se dvěma zkříženými klíči a korunkou a Chodec celou tu dobu nenápadně, o to však pozorněji sledoval porost po své pravé ruce. V duchu přitom úpěnlivě prosil paní štěstěnu, aby ten zpropadený tábor nestál přímo na křižovatce s tolik vyhlíženou odbočkou. Nijak totiž netoužil po nějakém vysvětlování a byl rád, že zatím nic vysvětlovat nemusel. Vlastně se to vyvíjelo docela slibně. Nikdo se jich na nic neptal a nikdo po nich nic nechtěl, jenom je na chvíli zastavili a jeho zranili. Rána sice pěkně bolela a pořád ještě slabě krvácela, ale smrtelné to nejspíš nebylo, a zranili jeho, ne Dana a to pro něj nyní znamenalo moc. Přesto byl napjatý jak tětiva na luku. Najde tu zpropadenou odbočku tady nebo až o kus dál?!       

   Nakonec to dopadlo více než dobře. Ta vrtkavá dáma jeho prosbám vyhověla a on žádnou pěšinku v křoví za stany neobjevil. Volně však vydechl až za řadou uvázaných cizích koní, když je jejich zamračení a nedobrovolní průvodci opustili.      

   „Tak to bylo vostrý,“ zhodnotil právě prožité dobrodružství Dan a také si oddechl. Tázavě pohlédl na svého staršího společníka, pak sjel očima k jeho zranění, a hned se nabídl, že ránu ošetří.     

   „Jenom to zavaž,“ odbyl tu péči netrpělivě Chodec a natočil se tak, aby mu na postiženou paži dopadalo co nejvíce světla z nedalekého táborového ohně. Už chtěl být zase na cestě. Vůbec netušil, jak velké nabrali zpoždění, takže zatímco se Dan věnoval jeho bolavé paži, on se pokoušel odhadnout čas. Obloha však byla zatažená a bez hvězd, a tak mu to odhadování příliš nešlo. V duchu proto zaklel a znovu zadoufal ve štěstí.    

   Když Dan skončil se zavazováním, nasedli oba opět na koně, Chodec zapálil poslední ze zabalených pochodní a vedl svého Čekatele k té tak důležité odbočce, kterou našel jen asi padesát kroků od nevítaného tábora, a po ní potom až na malý zatravněný plácek. Tam měli po vzoru všech svých předchůdců odpočívat a čekat, až se všudypřítomná čerň noci začne měnit v šeď právě se rodícího dne, a tam se také mladému Gimtovi opravdu ulevilo. Třetí pochodeň mu přesně v tu chvíli zhasla a kolem stále vládla neproniknutelná tma. Stihli to.     

   Ó díky, ty dlouhá podzimní noci, zabásnil si v duchu Chodec, tím se zbavil posledních zbytků napětí, a nahlas pak promluvil uvolněně a sebevědomě jako správný Gyro.     

   „Tady si chvilku odpočineme. Máme čas,“ řekl. Sklouzl ze sedla, po hmatu povolil Raulovi řemen, uvázal ho u nejbližšího smrku a posadil se do trávy kus od něj. Dan ho napodobil a jako správný Čekatel se na nic neptal ani se zbytečně nedivil. A tak tam seděli vedle sebe, svorně mlčeli a minuty pomalu míjely.    

   „Jsi zvědavý?“ porušil po nějaké době ticho Chodec a otočil hlavu doprava, kde se v té všeobjímající temnotě rýsoval ještě o něco temnější obrys jeho přítele.    

   „Jo, to jsem. A taky se těším,“ odpověděl nadšeně oslovený mladíček a Chodec se zamračil. On se těší? Jak to, že se těší? Vždyť nic neví?! Nebo že by… Rychle si přehrál v paměti všechno, co se událo od jejich odjezdu z Erindoru, jestli snad přece jenom něco zcela mimoděk neprozradil, ale ne. V tomto ohledu mohl mít svědomí čisté. Tak jak tedy…?       

   No, to je teď už vlastně jedno. Konec konců – tím lépe, usmál se pro sebe a podíval se na oblohu. Hvězdy pořád vidět nebyly, ale noc už šedivěla. Ještě chvilku.    

   „Vstávej, Dane. Jedeme dál,“ zavelel po určené době. Zvedl se, a když jeho Čekatel učinil totéž, přistoupil těsně k němu, položil mu ruku kolem ramen a s pro něj nezvyklou naléhavostí pokračoval: „Teď mě dobře poslouchej. Nasaď si kápi a nesundávej ji, dokud na tebe nekývnu. Nemluv, dokud nebudeš vyzván, a tady ti vracím nůž. Dej si ho za opasek a použij, až přijde čas.“    

   S poslední větou pustil přítelova ramena a předal mu zbraň. Přitom ho krátce, ale důrazně upozornil na drobnou jizvu na dlani levé ruky a Dan si náhle vzpomněl, že když se Chodec tenkrát vrátil jako Gimt, měl ji zavázanou. Takže říznutí a krev?!    

   Chodec víc neprozradil. Jen odvázal Raula, dotáhl mu popruh, nasedl a skryl si hlavu kápí. Dan ho opět bez dlouhých průtahů a všetečných otázek následoval a napodobil a oba společně se pak vydali na poslední úsek cesty. Opět krokem a opět mlčky.       

   Tma mizela a nahradilo ji bezbarvé jitřní šero. Všechno kolem se odělo do různých odstínů šedi a krajina se pomalu probouzela do nového dne. Gyro Chodec provedl svého Čekatele Dana úzkou soutěskou, jejíž příkré stěny náhle ustoupily, a oni vjeli do údolí Nareth, které střežilo velké množství ozbrojených mužů. Rituál přijímání mohl začít. To starší věděl a mladší uhodl.      

   „Proč jsi přivedl toho muže?“ ozval se jako pokaždé při této příležitosti Vigarův vážný a důvěrně známý hlas.     

   „Přivedl jsem ho, aby se stal jedním z nás,“ odpověděl slavnostně Chodec. „Bezmezně mu důvěřuji a zaručuji se za něj.“      

   Po těch slovech si sňal z hlavy kápi, kývl na Dana, ať učiní totéž, a mladík okamžitě poslechl.    

   „Dobře,“ znovu se ozval Vigar. „Nechte je projít.“     

   Muži na ten rozkaz sklonili zbraně a trochu se rozestoupili. Chodec sklouzl ze sedla, Dan také, jejich koně byli ihned odvedeni pryč a oba mladíci se vydali vytvořenou uličkou k Vigarovi. Chodec šel první, Dan za ním a jeden i druhý se přitom zvědavě rozhlíželi kolem. Očima rychle přejížděli hořící pochodně pravidelně rozmístěné na bočních skalních stěnách, nehybné tváře shromážděných mužů, oheň hořící v nízkém železném koši pár kroků za Vigarovými zády a samozřejmě samotného, plně ozbrojeného Vigara. Právě na něm se jejich zrak zastavil a zastavili se i oni. Chodec ustoupil poněkud stranou, předal Dana svému vůdci, a potom už se jenom díval.

   S jistou hrdostí a pýchou sledoval, jak jeho Čekatel bez potíží, dokonce s náznakem úsměvu čelí Vigarovu hodnotícímu pohledu i jak dostatečně nahlas a srozumitelně odpovídá na jeho otázky. A když pak odříkával slova gimtské přísahy, on si je jen tak pro sebe a v duchu opakoval s ním a myslel je stejně opravdově jako při své přísaze. Cítil přitom jakési zvláštní uspokojení a věděl, že je na správném místě s těmi správnými lidmi. Jako už mnohokrát předtím si plně užíval tohle dobrovolné vyhnanství a vůbec nelitoval svého rozhodnutí vzdát se orrinorského trůnu.    

   „To přísahám,“ skončil on v myšlenkách a Dan nahlas. Vigar ho následně vyzval ke stvrzení právě vyřčeného slibu a mladík bez nejmenšího zaváhání prošel i touto zkouškou.     

   „Hleďte. Přísaha stvrzená krví a ohněm! Je jedním z nás!“ potvrdil očividné Vigar, všichni přítomní po něm poslední větu s neskrývanou radostí zopakovali a on pronesl ještě závěrečnou řeč o zrození nového Gimta. Potom z malé kapsičky u opasku vyndal řetízek s medailonem, předal ho už připravenému Chodci a ten ho za nadšeného jásotu ostatních připjal Danovi na krk.     

   „Výborně, příteli,“ šeptl mu přitom do ucha a v tu stejnou chvíli vykouklo nad vrcholkem hory i z potrhaných šedých mraků pár zlatavých slunečních paprsků.  

 

***

 

   „Cedit krev při Rituálu má Čekatel, ne Gyro,“ rýpal do Chodce s pobaveným úšklebkem ve tváři přibližně o hodinu později Kolin. Dan byl v tu chvíli někde s Vigarem, aby ho starší muž mohl v klidu zasvětit do všech tajů té velké a početné rodiny, jejímž členem se před nedávnem stal, zatímco oba mladíci spolu stáli trochu stranou od ostatních a blonďák se právě věnoval přítelově zraněné paži. Údolí Nareth plnila omamná vůně dopékajícího se masa a od ohňů se ozýval veselý hlahol oslavujících Gimtů.        

   „To vím taky,“ bránil se Chodec a šklebil se přitom ještě o něco víc než jeho společník, protože rána ošklivě bolela. „Ale napadlo by tě, že si někdo postaví tábor na cestě, zrovna v těchto místech a zrovna tuhle noc?!“    

   „A co to vůbec bylo za pitomce? Nějakej kupec?“ vyzvídal Kolin a v zápalu hovoru na šrám trochu přitlačil. Chodec sykl a hromotluk tu slabost ihned komentoval: „No, no, syčíš tady jak rozmazlená princezna.“     

   „A ty mě ošetřuješ asi tak jemně jako vůl,“ nedal se postižený, a pak teprve odpověděl na předchozí otázky: „Kupec to nejspíš nebyl. Na to měl příliš mnoho mužů a taky měl erb. Na jeho stanech jsem viděl červenej znak se dvěma zkříženejma černejma klíčema a černou korunkou.“     

   „Hm, takže někdo významnej,“ pokýval zamyšleně hlavou blonďák a začal s obvazováním. „Ale kdo?“      

   „To nevím. Nepředstavil se,“ sděloval bez zájmu Chodec. „A vlastně je mi to úplně jedno, hlavně že to dopadlo, jak to dopadlo.“    

   „Jo. To jo,“ nemohl nesouhlasit Kolin a dokončil obvaz. „Ale stejně… Proč ty nikdy nemáš nic jako vostatní? Přitahuješ rozdíly a potíže jako přezrálý jablko vosy.“      

   „Krásný přirovnání,“ zasmál se Chodec a trochu si protáhl čerstvě ošetřenou pravačku. „Myslíš, že mě to baví?“     

   „A ne?!“ rýpl si ještě na závěr blonďatý obr, dal příteli takovou družnou herdu do zad a vydal se k nejbližšímu ohni pro kus pečeného masa a džbánek černého piva. Chodec mu kráčel po boku a už se také těšil na tu voňavou pochoutku. Moc dlouho mlčet však nevydržel.    

   „A co ty?“ zeptal se cestou.    

   „Co já?“ hned nepochopil Kolin.    

   „No, co ty a Elina? Už ses nějak rozhodnul?“ vysvětlil mladík.    

   „Ále,“ protáhl lehce rozmrzele blonďák. „Ještě pořád nevím.“       

   „Tak to rozhodnutí určitě neodkládej nebo toho tatík využije a provdá Elinu za někoho jinýho,“ radil Chodec.     

   „To mě nenapadlo,“ pronesl trochu zaraženě Kolin, zastavil se a Chodec také.      

   „Co tě nenapadlo? Vo co jde?“ zvědavě se vložil do hovoru Daniel, který se u nich náhle a zcela nečekaně objevil.       

   „Jde vo Elinu,“ krátce vysvětlil blonďatý hromotluk, a potom novopečenému Gimtovi stručně zopakoval obsah předchozí rozmluvy.     

   „A to má zas tuhle Chodec pravdu,“ komentoval jeho výklad s napohled vážnou tváří Dan. „Rozhodnout by ses měl co nejdřív. Taky nejsi nejmladší…“     

   „Ty…!“ naježil se Kolin a oba jeho mladší společníci se vesele rozesmáli.

   „Vy…!“         

   „A když vo tom tak mluvíme, ty už máš nějakou holku?“ dloubl si pak Dan i do Chodce.    

   „Ne,“ pronesl váhavě poněkud zaskočený mladík, po chviličce ticha však o dost důrazněji dodal: „Ještě toho trochu.“    

   A ta prostá věta pobavila tentokrát i Kolina. Vesele se zašklebil a stejně tak Dan, zatímco Chodec využil téhle jejich krátké nepozornosti k malému zamyšlení. On a dívka? A která?       

   Pár vteřin o té druhé otázce uvažoval, ale nakonec to celé zavrhl. On je a i nadále chce být Gimtem, takže co by dělal s dívkou.      

   „Tak jsme se zasmáli,“ řekl raději nahlas a obrátil se na Kolina. „Ne, vážně. Co budeš dělat?“     

   „Zima je dlouhá,“ kupodivu dost nedbale odpověděl blonďatý mladík. „Ale určitě tady nebudu. A tak mě napadlo, že jestli ti je u Laury už těsno, můžeš se přestěhovat ke mně. Aspoň barák vohlídáš a vobčas vyvětráš.“