Setkání v Tamaru
Slunce už úplně zapadlo, obloha postupně tmavla a objevovaly se první hvězdy. Začínala další teplá letní noc. Chodec seděl u ohně v jedné malé zátočině na břehu Jezera Na soutoku a sušil sebe, své boty i své lehce přeprané svršky. Unaveně hleděl do plamenů, chroupal poslední krajíček Ronelu a přemýšlel o zpáteční cestě na Urakir. Bude muset znovu projít napříč celým Velkým lesem a ještě se přitom potýkat s nedostatkem jídla, protože pouhým nožem toho moc neuloví. Neveselá představa.
Uvažoval tedy raději o tom, co právě prožil, a pocítil hluboké uspokojení. Díky své šikovnosti, dovednostem a výcviku zachránil nevinného člověka před jistou smrtí. Pak ho však napadlo, že to vítězství je více než pochybné. Vždyť co udělal? Sehrál smrt muže, který se ničím neprovinil, zatímco skutečný lotr si dál chodí po světě, jakoby se nic nestalo, a myslí si, jak je chytrý a neporazitelný. A proč? Pro naprostý nedostatek důkazů. Slovo prostého Gimta proti slovu významného oblíbence ještě významnějšího pána. To platilo teď s Willem a Fallkem stejně jako před nedávnem v Ethiru s Merenou, její rodinou a tím úlisným panákem Ergothem z Baldoru.
Ach, jo. Hrom aby do toho! Ulevil si v duchu a hned potom se tomu usmál. Kazí si tu radost něčím, co stejně nemůže nijak změnit. A proč? Protože dneska toho na něj bylo docela dost. Měl by jít spát.
A tak šel. Jen uhasil ohýnek, pod hlavu si složil svou ještě ne zcela suchou košili, lehl si na bok, zavřel oči a za chvíli už klidně a pravidelně oddechoval.
Ráno se vzbudil za úsvitu, ale dokonale odpočatý. Vodou z jezera si opláchl obličej, a přitom mu hlavou bleskl nápad. Co takhle rybu k snídani?
Od myšlenky k činu neměl nikdy daleko, přesto mu trvalo téměř tři čtvrtě hodiny, než se mu to s obrovskou dávkou štěstí konečně podařilo. Chytat ryby holýma rukama rozhodně není maličkost. S ještě lepší náladou zase rozdělal oheň, úlovek upravil, část s chutí snědl, zbytek si vzal s sebou a vyrazil na jih. Cestou se nikde zbytečně nezdržoval a soustředil se výhradně na udržení správného směru a na co nejrychlejší pohyb vpřed. A také na přísun něčeho k snědku. S vodou potíže neměl, ale s jídlem ano. Ten sbalený kousek ryby mu samozřejmě nevydržel věčně a většina jedlých bobulí byla ještě úplně zelená. On však patřil ke Gimtům a ti si umí poradit i v takovýchto těžkých situacích. Chodec proto chytal a pojídal různé drobné hlodavce, což nebylo nic moc, ale na zahnání toho největšího hladu to stačilo. Muselo.
Tak se třetího dne putování konečně ocitl na okraji lesa. Před ním ležela travnatá rovina Suchých stepí a ještě docela dlouhá cesta k Urakiru. Také čím dál větší potíže se sháněním potravy a naprostý nedostatek pitné vody. Chodec v duchu zaklel a začal vážně uvažovat o mnohem bližším Tarlonu. Pak si však uvědomil, že je bez peněz – na útěku před Fallkem by mu jen překážely, a k tomu nevypadá právě nejlépe. Nejspíš by ho do města ani nepustili. Takže mu nezbývalo, než se co nejdříve dostat na Urakir. Nevesele si vzdychl a zbytek dne se věnoval shromažďování zásob jídla a vody na cestu. Noc strávil na lůžku z kapradí, které si poskládal na rovném plácku mezi čtyřmi smrčky, a ráno Velký les opustil. Rázně vykročil na sluncem zalitou pláň a zamířil k jihovýchodu. Nešel však ani dvě hodiny a zaslechl za sebou důvěrně známý dusot cválajícího koně. Okamžitě se otočil, a o pouhou vteřinku později poznal v blížícím se jezdci Dana.
Mladík přijel až k němu, seskočil na zem a oba přátelé se pozdravili s upřímnou radostí. Chodci se zcela jednoduše a prostě ulevilo a Dan byl rád, že přítele vidí živého a zdravého. Potom stočil jeho kroky zpátky k Velkému lesu a s pobaveným úsměvem mu slíbil Raula a pořádný kus pečeného masa. Také mu cestou vysvětlil, že tohle příjemné setkání vůbec není dílem náhody. Po šťastném shledání a krátké poradě s Kolinem mladík něco nalovil, potom se utábořil na kraji lesa v místě předpokládaného Chodcova návratu, a aby si to pojistil, vyjížděl ještě každý den se svým šedým valachem na takový malý průzkum. Dnes se vydal podél okraje lesa směrem k západu a asi po hodině narazil na čerstvou stopu opěšalého a osamoceného člověka. Ihned uhodl, o koho se jedná a dal se do pronásledování.
***
Druhé Chodcovo vykročení do Suchých stepí bylo mnohem veselejší. Dobře se vyspal, ještě lépe pojedl, seděl na dokonale odpočatém Raulovi a po boku měl Dana. Co víc si mohl přát?
Mladíci projeli travnatou rovinou bez potíží a jen s nejnutnějšími zastávkami, přesto se k osaměle stojícímu hradu dostali až nazítří k večeru. Stráže na hradbách jim bez dlouhých řečí otevřely bránu a oni krokem vjeli na nádvoří. Neměli však čas k nějakému většímu rozhlížení. Podle pokynů jednoho čeledína si spěšně ustájili koně a druhého pak následovali dovnitř do jakési přijímací síně, která byla něčím jako rytířským sálem. Tak tomu alespoň napovídalo zdobení i zařízení místnosti – různé zbraně, pestře pomalované štíty, obrazy dávných bitev i jednotlivých válečníků, několik krásně vyřezávaných a čalouněných židlí a krb. Ty předměty však v tuto chvíli nikoho z přítomných nezajímaly, sál plně ovládly pozdravné výkřiky, často i trochu drsnější žertíky, veselý smích, potřásání rukou a přátelská poplácávání po zádech. Potom, na povel už staršího a prošedivělého komorníka všichni v sále ztichli a slovo si vzal Gartan. Mluvil tlumeně, protože zranění způsobené zákeřným Fallkem ho ještě stále dost vyčerpávalo. Nejprve Gimtům poděkoval za záchranu svého i bratrancova života, vyzdvihl přitom jejich smysl pro spravedlnost a nakonec je pozval na slavnostní večeři.
Po tomto jistě velmi příjemném prohlášení se muži rozešli do přidělených pokojů a Chodec tak zjistil, že je ubytován v poměrně malé, ale útulné místnůstce v prvním patře hradu společně s Vigarem, Kolinem a Danem. To sebou neslo spoustu otázek, odpovědí, vysvětlování a vyprávění, ale než se mladý Gimt umyl, oholil, učesal a převlékl, bylo všechno důležité řečeno. Jeho potěšilo hlavně Vigarovo a Kolinovo ujištění, že Gartan se ze svých zranění bez větší újmy dostane. A Will vlastně také, až na to oko. To už se nikomu opravdu zachránit nepodařilo.
***
Gimtové opustili Urakir hned ráno po velké hostině a zamířili nejkratší cestou domů. Jeli většinou klusem, ale rozhodně ne mlčky. Tvořili nahodilé skupinky a hloučky, žertovali spolu a po svém rozebírali právě prožité dobrodružství. Chodec vedl svého Raula mezi Kolinovým hnědákem Wickem a Danovým šedým Myšákem. Všichni tři přátelé se bavili stejně jako ostatní a drželi se těsně za Vigarem, který byl jako jediný ze skupinky zticha. Klusal v čele sám a tvářil se zamyšleně, až ustaraně. Jakoby ho něco trápilo.
Severní bránou Erindoru projeli asi dvě hodiny před západem slunce a od mužů hlídkujících ve strážní věži se dozvěděli, že mají hosty. Už ráno toho dne sem zavítali kupci se svými vozy a několik potulných herců, kejklířů a muzikantů. Skupinka sice nevelká, všem obyvatelům vesnice však dobře známá. Patřila totiž k těm nemnoha, co nelitovaly času, klidně si zajely a navštěvovaly sídlo Gimtů poměrně pravidelně.
Než se Vigar, Chodec a ostatní dostali ke stájím a následně i ze stájí, obletěla zpráva o jejich šťastném návratu ves. Byly douzavřeny poslední obchody a každý se už těšil na večer, protože herci slíbili frašku, kejklíři hrátky s ohněm, muzikanti písně k poslechu i tanci a hostinský Eluvir trochu levnější pivo.
Když se pak slunce konečně schovalo za střapatým okrajem lesa a na údolí se tiše snesl soumrak, zaplnilo se prostranství u erindorské hospůdky do posledního místečka. Pár šikovných mužů se postaralo o osvětlení v podobě čtrnácti pochodní a čtyř otevřených ohňů a ta slavnostní událost mohla začít. Chodec seděl přibližně uprostřed toho davu a byl dokonale spokojený. Cítil, že je tu doma a mezi svými. Dana měl po levici, Kolina po pravici, přímo před sebou zlatovlasou hlavinku krásné Mereny, střapatou kštici drsňačky Illy a dlouhý, tmavě hnědý cop půvabné Judity a s pobavením sledoval převážně veselé snažení herců. Fraška vyprávěla o zlé čarodějnici, která se za pomoci kouzel a jedovatých bylin stala královnou jednoho nejmenovaného království, ale nevládla mu naštěstí dlouho. Její panování ukončil velikou a velmi vtipnou bitvou hezký mladý princ a doslova nakopal té ošklivé babě zadnici. Dobro tak slavně zvítězilo nad zlem, diváci se smáli a tleskali a herci si svou odměnu náležitě užívali.
Pak přišlo na řadu žonglování se zapálenými pochodněmi a plivání a polykání ohně a všichni přihlížející zvážněli. Někomu se při té nevšední podívané dokonce až zatajil dech. Vystoupení se však obešlo bez zranění, a tak opět všechno dobře dopadlo. Následoval další potlesk, a potom volná zábava – hudba, zpěv, tanec, pečené skopové a piva a vína kolik kdo vypije.
Chodec tentokrát netančil. Vůbec. Mnohem raději se věnoval plnému džbánku, bezstarostnému rozprávění s Kolinem a občasnému pozorování okolí. Všiml si Vigara sedícího u stolu s Laurou, kovářem Ivarem a jeho ženou, Danovými rodiči a několika staršími Gimty, všiml si i Ornera popíjejícího ve společnosti nedávno vystupujících kejklířů a všiml si také Mereny, kterou obšťastňoval svou přízní ševcovský synek Erik.
Zlatovláska s ním tančila, strpěla jeho objetí, ale pronikavým Chodcovým očím neuniklo, že sama nedělá nic. Nijak mu zájem neoplácí a mladíka tak napadlo, jestli se jí Erik líbí nebo nelíbí nebo jak to vlastně opravdu je.
Z úvah o Mereně ho vyrušil nečekaný příchod Judity. Půvabná hnědovláska si s posmutnělým výrazem ve tváři sedla vedle Kolina, beze slova se chopila jeho džbánku a zhluboka se napila. Blonďák její počínání sledoval s udiveně zdviženým obočím, ale nehněval se, spíš se pobaveně usmíval.
„Panenka už netančí?“ zeptal se vlídně, sotva mu dívka džbánek vrátila.
„Nebaví mě to,“ povzdechla si. Než se jí však stihl některý z mladíků zeptat na důvod, objevila se Illa.
„Mě taky ne,“ poznamenala otráveně, usedla vedle Judity a také řádně ochutnala Kolinovo pivo.
„No, to teda…“ nechápal blonďatý hromotluk, ovšem ani teď se nerozzlobil. Jenom bezmocně přihlížel, a potom zkontroloval obsah džbánku.
„Hm, prázdný,“ zakroutil trochu nevěřícně hlavou. Vyčítavě pohlédl na obě dívky a s lehkým úšklebkem prohlásil: „Někdo mi tu vypil pivo. Nevíte o tom něco, dámy…? Jdu si pro nový.“
S poslední větou vstal, popadl džbánek a odkráčel, zatímco Chodec se vesele uculoval. Judita ani Illa však jeho dobrou náladu nesdílely. Ta první měla v obličeji stále ten stejný smutný výraz a ta druhá se podmračeně dívala na skupinku cizích muzikantů, k níž se přidal i Dan. Chodec sledoval dívčin pohled a uhodl, že právě to je příčina Illiny nespokojenosti. S důvodem Juditina smutku si ale lámal hlavu marně. Neměl však čas zabývat se tím hlouběji, protože k nim náhle doslova dotančila Merena.
„Proč tu takhle sedíte a nejdete si radši skočit? Co, Chodče?! Tak pěkně hrajou,“ zahlaholila, natáhla se po mladíkově džbánku, a než se napila, Illa znechuceně vstala a bolestně zasažena pronesenými slovy odešla. Judita si jen vzdychla a Chodec při pohledu na dívčiny rozevláté vlasy, tancem zrůžovělou tvářičku, rozzářené modré oči a plná ňadra prudce se zdvíhající a zase klesající v důsledku lehkého zadýchání nějak ztratil řeč. Vůbec nebránil své pivo a nebyl ani schopen zlatovlasé krásce odpovědět. Jenom se na ni díval a mlčel. Naštěstí se to ticho nestihlo stát trapným, neboť Merena odložila poloprázdný džbánek zpátky na stůl a hned potom si ji zase odvedl Erik. Judita s Chodcem osaměli. Mladík se vzpamatoval a využil té krátké chvilky k malému vyzvídání.
„Co tě trápí, sestřičko?“ oslovil smutnou hnědovlásku.
„Ale nic,“ chtěla ho odbýt dívka, Chodec se však nedal. „No tak, svěř se. Třeba ti můžu pomoct.“
„V tomhle asi ne,“ řekla a upřela na něj své velké hnědé oči. Mladý Gimt si při tom pohledu naprosto nesmyslně vzpomněl na Illu a – svitlo mu: Ne co tě trápí, ale kdo tě trápí?
„Jak se jmenuje ten darebák?“ zeptal se znovu a lépe.
„Darebák…? Orner,“ přiznala tiše po krátkém zaváhání a na dobu dvou úderů srdce sklonila hlavu, pak ji však opět zvedla a s nezvyklou naléhavostí dodala: „Neříkej to nikomu, ano?!“
„Neřeknu, sestřičko, neboj. Jenom – je mi líto, ale tady ti asi opravdu nepomůžu. Ornerovi se líbí…“
„Já vím,“ přerušila ho a vzdychla.
„Nevěš hlavu,“ snažil se ji za každou cenu potěšit. „Třeba… Třeba se jeho city změní, až Merena odjede do Tarlonu.“
„Nezmění, ale díky,“ usmála se.
„Proč by se nemohly změnit?“ zamračil se Chodec.
„Protože ona nikam neodjede. Zůstane v Erindoru, bratříčku. To ti ještě neřekla?“ sdělila mu se smutným pobavením, zvedla se a opustila ho.
„Copak se stalo? Tváříš se, jako bys viděl ducha?“ zajímal se Kolin, který se právě v té chvíli vrátil s plným džbánkem v ruce a téměř se s odcházející dívkou srazil. „A co se stalo tý maličký?“
„Láska, Koline. Láska,“ odpověděl oslovený mladík a spláchl neveselou novinku o Mereně pořádným douškem piva.
„Hele, měl by sis v těch děvčatech udělat pořádek,“ radil se smíchem blonďák a posadil se. „Byly tu kolem tebe tři. Dobře jsem je viděl, panenky.“
„Hm, jenže tentokrát jsi vedle jak ta jedle, Koline,“ zabručel Chodec. „Ty panenky, jak říkáš, tu vůbec nebyly kvůli mně.“
„Jo, tak to je pak jiná,“ pokýval vážně hlavou hromotluk, ale zároveň se potutelně šklebil. „Já myslel, že alespoň Merena…“
„Myslet znamená občas houby vědět, příteli,“ uzavřel Chodec. Vstal, odkráčel si pro nový příděl piva a vůbec netušil, že tentokrát ví houby on a ne Kolin. Zlatovlasá dívka Erikovy pozornosti sice snášela a trochu jí dělaly i dobře, ale zájem o ševcovského synka neměla. Ne skutečný zájem. Mnohem více by pro ni znamenala přízeň jednoho mladého, modrookého Gimta.
***
„Chodče. Chodče, vstávej,“ budil ho nepříjemně hlasitý Vigarův hlas a čísi ruce s ním dost nešetrně třásly. Otevřel tedy jedno oko a ospale zamžoural na svého učitele.
„Vstávej, Chodče. Za hodinku odjíždíme,“ sdělil mu Gimt a přestal s ním třást.
„A kam?“ zahuhlal otázku mladík a otevřel i druhé oko.
„To se dozvíš, až budeš zase při smyslech. Teď sebou hejbni.“
S tím se Vigar otočil a opustil Kolinův domek, do něhož se oba mladíci po svém nočním sezení uchýlili.
Oh, už nikdy nevypiju tolik piva, sliboval si v duchu Chodec a bojoval přitom s neskutečnou chutí oči zase zavřít a spát dál. Cítil se jako po ráně palicí, jen s tím rozdílem, že ho nic nebolelo. Vigarův příkaz zněl ale jasně, neuposlechnout nepřicházelo v úvahu, a proto se mladý Gimt s velikou námahou a s ještě větším přemáháním vyhrabal z postele. Trochu zmateně se rozhlédl po místnosti a s překvapením zjistil, že je sám. Kolin už stihl někam zmizet, což bylo značně podivné, protože blonďatý hromotluk brzké ranní vstávání nijak nemiloval.
No, však on se zase objeví, odbyl tu záhadu po krátkém uvažování a zaměřil svou pozornost raději na stůl, kde bylo prostřeno. Druhé překvapení. Rychle zamrkal, aby se ujistil, že se mu to nezdá, a když ani potom miska s hrnkem a chlebem nezmizely, zamířil k tomu zázraku.
„Ha, česnečka. Skvělé,“ zajásal tlumeně a s požitkem nasál výraznou vůni polévky i slabší, přesto stejně příjemnou vůni bylinkového čaje. Pak se posadil, dal se do jídla a přitom jen tak jaksi mimochodem uvažoval nad tím, kdože se o něho tak stará. Kolin, Vigar, Laura nebo snad někdo další? Merena, Judita…?
Ne, dívky určitě ne. Ty mají jiné starosti, vyloučil v duchu a pokračoval: Kolin také ne, ten by mě vařením vzbudil, takže zbývá Laura a Vigar. On to přinesl, ona připravila. Úžasná to žena, uzavřel a s hřejivým pocitem jakéhosi zvláštního uspokojení dojedl.
O hodinu a půl později už seděl na Raulovi a po Vigarově boku mířil na sever. Byl už také dokonale vzhůru a věděl, že Kolin odjel za Elinou do Nurasu a oni jedou na výzvědy do Tamaru. Otázky kolem Darethova útěku a Argaanina vítězství si žádaly odpovědi a Vigar chtěl mít v tomto směru jasno. Jeho si vybral jako společníka a Chodec se tím cítil poctěn i potěšen zároveň: Zase ho čeká nějaké dobrodružství.
Oba jezdci putovali horkým letním sluncem vysušenou aranhorskou krajinou. Bez mimořádných událostí projeli Tarlonem, Meneretským přívozem překročili stejnojmennou řeku a lesem kolem městečka Cirionu se dostali až na hranici.
„A kam teď?“ zeptal se zvědavě Chodec, když minuli velký, světlý pískovec zdobený na aranhorské straně překrásně vyvedeným pavím perem a na straně druhé pouze hrubě vytesaným písmenem T, protože Tamarští si na nějaké okázalosti moc nepotrpěli.
„No, kam?! Do nejbližší osady přece,“ objasnil s nádechem lehkého pobavení Vigar a Chodec se vesele usmál: Když do osady, tak do osady. Bude to ale vesnice nebo město?
To se brzy dozvědí.
Nedozvěděli se však nic, poněvadž na žádné lidské sídliště nenarazili. Narazili ale na lidi. Právě opouštěli malý lesík a vjížděli na rovnou, travnatou planinu, když je před sebou uviděli. Deset dobře ozbrojených mužů na koních se hnalo za jediným, který běžel po svých. Jeho náskok se krátil a Gimtové nezaváhali. Zastavili a beze slova, přesto v dokonalé shodě se chopili luků. V příštím okamžiku už dvěma pronásledovatelům trčely z těla šípy, hned potom dalším dvěma, a pak ještě dalším. Vigar s Chodcem stříleli přesně a cizí jezdce ten bleskurychlý a nečekaný útok překvapil. Trochu zpomalili a nešťastník se tak stihl dostat až k oběma Gimtům. Ti na něho ale nečekali, vlastně si ho ani moc nevšímali, jen odhodili už nepotřebné luky a znovu se rozjeli. Cvalem a s tasenými meči se vrhli vstříc zbylým jezdcům a jejich obrovskou chuť zabíjet nezpůsobila ani do očí bijící nevyrovnanost celého zhlédnutého pronásledování a ani značně zubožený zevnějšek pronásledovaného ne, ale dobře známé černozlaté odění pronásledovatelů. Ze zkušenosti už totiž věděli, že zabijáci dagerladské královny Argaany nemohou být v žádném případě ti hodní.
Černooděnce zase poháněla zlost za potupně sestřelené kamarády, touha konečně chytit opěšalého muže a v neposlední řadě také víra ve vlastní schopnosti. Navíc byli stále v přesile, takže o svém vítězství vůbec nepochybovali. Napadli útočící Gimty a strhla se divoká bitka.
Chodec vedl levou rukou Raula a pravačkou s mečem sekl po nejbližším jezdci. Muž ránu vykryl, prudkým odbodem srazil jeho zbraň stranou a okamžitě mu sek oplatil. Mladík před ním v poslední chvíli uhnul, černooděnec promáchl a Chodec toho ihned využil k dalšímu výpadu. I jeho meč však jenom neškodně rozčísl vzduch, protože byl moc krátký. Mladík na svého protivníka prostě nedosáhl. V duchu zaklel, trhl otěží a Raul poslechl, ale cizinec také nezahálel. Pobídl koně a bodl. Měl delší zbraň i skvělé načasování, a Chodec se tak musel znovu krýt. Jen se štěstím postavil svůj meč do cesty tomu nepřátelskému, odrazil ho a opět trhl otěží. Tentokrát Raula otočil, tím se vyhnul výpadu druhého jezdce a z ještě nedokončené otočky zaútočil zase na toho prvního. Muž ránu znovu vykryl, ale Chodec s tím teď počítal. Bleskově odpoutal svou zbraň od té cizí, švihl pravačkou a ladným obloukem připravil nepřítele o hlavu.
Tím to pro něj však nekončilo. Druhý jezdce totiž využil probíhajícího střetu, bojujícího mladíka objel a napadl ho přesně v okamžiku, kdy mu Gimt zabil přítele. Chodec jeho útok zahlédl jen koutkem oka a navíc v poslední chvíli, takže už nemohl zastavit setrvačnost své zbraně. V tom zlomku vteřiny byl naprosto nechráněný a pokud nechtěl být hned v tom příštím rozseknutý na dva kusy, musel pryč. Smýkl sebou do strany, přitom vykopl nohy ze třmenů a tvrdě dopadl na zem. Co nejrychleji se pak odkulil ještě o pár kroků dál, aby se dostal z dosahu jezdce i kopyt obou koní, zatímco dokonale překvapený černooděnec jen bezmocně sledoval, jak jeho meč bezchybně krájí pouhý vzduch. To jej však samozřejmě nezadrželo. Téměř okamžitě se vzpamatoval, obrátil koně a pomalým klusem se rozjel proti ležícímu mladíkovi. Nijak nespěchal a užíval si to, protože věděl, že teď už mu drzý cizák neunikne.
A právě díky tomu se Chodci podařilo vstát. Víc ale nestihl, a tak se dal na ústup. Na pohled zbrkle a zcela nepromyšleně couval před sebejistým nepřítelem a vzdálenost mezi nimi se zvětšovala. Černý jezdec to okomentoval nadávkou a pohrdavě se zašklebil. I Chodec se usmál, pevněji sevřel meč, který při pádu naštěstí neztratil, a prudce změnil směr. Beze strachu vykročil vpřed, po dvou krocích se náhle odrazil a skočil. Ne daleko, jen důrazně. S důkladným přidupnutím dopadl těsně před cizího vraníka a polekané zvíře se postavilo na zadní. Jeho jezdec opět nic takového nečekal, ztratil rovnováhu a spadl na zem jako zralá švestka.
Chodec se spokojeně uchechtl, protože mu ten dost nebezpečný kousek vyšel, a rychlým pohledem zkontroloval bojiště. Vigar na tom byl stejně jako on. Jeho první soupeř už bez života odpočíval v trávě a druhý, vůdce všech těch jezdců, na něj teď tvrdě dotíral. Mladík by svému učiteli rád pomohl nebo ho alespoň v tichém obdivu sledoval, ale neměl na to čas. Potupným pádem rozvzteklený chlap se vyhrabal na nohy a okamžitě se po něm vrhl. Skvěle vycvičený Gimt jeho zběsilému výpadu však bez potíží uhnul a dobře mířenou ranou svého meče ten souboj ukončil. Pak očima znovu vyhledal Vigara, ovšem na žádnou pomoc ani dlouhé obdivování zase nedošlo. Starší Gimt totiž právě v tu chvíli bodl, ostří jeho nádherné zbraně se odrazem slunečních paprsků zlatavě zalesklo a Zarkor zazpíval píseň smrti. Poražený černý velitel se bezvládně zhroutil ze sedla a vítězný Vigar meč sklonil. Svěsil pravačku volně podél těla, druhou rukou otočil Hnědáka čelem k Chodci a rozhlédl se po planině.
„Dobrá práce,“ pochválil trochu zadýchaně a usmál se. Hned v příští chvíli se ale zamračil.
„A sakra!“ zaklel, kývnutím naznačil směr a spěšně sesedl.
Chodec pohlédl v udaná místa a zaklel také. Zprava k nim přijížděla hodně početná skupina jezdců a nepříjemně rychle se blížila. Mladík na víc nečekal a poklusem vyrazil k neznámému běžci, který stál stále tam, kam doběhl, a všechno dění kolem sebe pozorně sledoval.
Vigar pustil Hnědáka a chvátal za Chodcem. Oba pořád drželi své meče a byli rozhodnutí dál bránit zachráněného muže, i když ani jeden z nich teď přesně nevěděl proti komu. Tito jezdci na sobě neměli ani černozlaté odění, ani žádné jiné poznávací znamení. Zbraně však měli v pohotovosti a to dokonale. Než se totiž Gimtové stačili k osamocenému ubožákovi dostat, několik mužů bleskově seskákalo z koní a namířilo na ně k výstřelu připravené kuše. Zároveň se nad planinou ozval prudkým oddechováním poněkud trhaný, přesto hlasitý a srozumitelný výkřik jednoho z jezdců vybízející je k zastavení, a tak oběma nezbylo nic jiného, než poslechnout. Zůstali stát jen pár kroků od podivně klidného běžce, cizinci k nim během deseti vteřin dojeli a bez nejmenšího zaváhání je obklíčili. Potom zastavili, kušiníci sklonili už nepotřebné zbraně, pěšky se vydali k nesourodému hloučku a vedoucí jezdec znovu promluvil.
„Promiň, pane, za to malé zdržení,“ omlouval se pokorně a stále stejně zadýchaně chráněnci obou Gimtů, a pak nepřátelsky vybídl Vigara s Chodcem, aby se vzdali a zahodili meče. To se ale ani jednomu příliš nezamlouvalo. Zaváhali a mluvčí jezdců se zamračil.
„Ne, ti dva si zbraně ponechají,“ s nečekaným důrazem zrušil vydaný příkaz až dosud mlčící ubožák a jeho hlas nepřipouštěl námitky. „Kdyby totiž odvahy a statečnosti jejich nebylo, draho by mě přišlo to zdržení vaše malé. Vy našli byste tady, Redaku, jen zkrvavenou mrtvolu mojí. Nebo ti psi uštvali by mě a v řetězech odvedli.“
„Ještě jednou tě s pokorou prosím o odpuštění, pane Darethe. Jeli jsme, jak nejrychleji jsme dokázali,“ znovu se omlouval velitel. Zahanbeně přitom klopil oči, ale zcela jistě mluvil pravdu. Známky toho velkého spěchu měli všichni jezdci vepsány v unavených tvářích, srst jejich koní se leskla potem a většina zvířat stále ještě funěla námahou.
Dareth to viděl, a tak omluvu přijal. Lehce kývl hlavou a pohlédl na své dva zachránce, kteří se na něj dívali s neskrývaným údivem a – obdivem. „A vám dík můj patří, Gimtové. Vy bili jste se udatně a za věc správnou.“
„Jak víš, že jsme…?“ nechápal Vigar a i Chodec se zvědavě přidal.
„Ty jsi Ten Dareth, pane?“ zeptal se a muže použité slovní spojení pobavilo. Dovolil si krátké pousmání, hned potom však opět zvážněl.
„Jsem Dareth. Syn Telcharův a dědic jediný a právoplatný trůnu dagerladského,“ představil se slavnostně, a pak plynule pokračoval: „A víc vím, než oba tušíte zatím. Vaše další cesta Tamarem zbytečná je. Domů se vraťte a jeďte za králem svým, ať vojsko on svolá. Zastavit mou vznešenou příbuznou potřeba jest, než ona moc svou upevní a kouzly černými svými válku na celém poloostrově rozpoutá.“
Dareth zmlkl, sklonil hlavu v němém pozdravu, přešel k nejbližšímu jezdci, chopil se jeho podané ruky a nečekaně mrštně se vyšvihl za něj. Muž otočil koně, než ho ale pobídl k odjezdu, promluvil Dareth znovu.
„A něco ještě,“ řekl a podíval se přitom přímo na Chodce. „Ty, mladší Gimte, bys přijmout konečně měl úlohu, k níž zrozen jsi byl.“
Jezdci potom odklusali někam k severozápadu a Vigar s Chodcem na planině osaměli.
„Co Dareth myslel tou poslední větou?“ zeptal se trochu zaraženě Vigar, sotva jim odjíždějící skupina zmizela z dohledu, a zkoumavě pohlédl na svého společníka.
„Nevím,“ zalhal Chodec a stálo ho hodně sil vyslovit to prosté slůvko normálním hlasem a nesklopit přitom provinile oči.
***
Gimtové poslechli Daretha a otočili koně k domovu. Vedli je tou stejnou cestou, která je na osudovou planinu přivedla, a zpočátku spolu rozebírali právě prožité dobrodružství. Tajemná slova toho ještě tajemnějšího muže jim stále zněla v uších a oni se marně snažili vymyslet, podle čeho je ten člověk poznal, či jak vlastně přišel ke svému podivnému a navíc značně neveselému proroctví. Nakonec se pouze shodli na tom, že je asi opravdu potřeba na vše upozornit krále Galdora, a zmlkli. Každý se však zabýval celým tím setkáním v duchu dál. Vigara trápilo nejen to, co Dareth řekl, ale hlavně to, co zůstalo nevyřčeno. Také dobře znal Chodce, a tak uhodl, že k němu mladík tentokrát nebyl zcela upřímný. Něco před ním skrýval. Ale co? A proč?
Prokleté tajemství! Nadával Chodec v myšlenkách, protože uvažoval stejně jako jeho učitel. Jen to viděl z jiného úhlu pohledu. On věděl, Vigar ne. Vlastně nikomu z přátel zatím neprozradil, kým ve skutečnosti je. Kým se narodil, jak mu nečekaně připomněl Dareth. Jak to ten chlap poznal? A jak poznal, že oba patří ke Gimtům?
Zatraceně! Ulevil si znovu a zlobil se. Na své rodiče, na Daretha, na Argaanu i sám na sebe. Nejvíc sám na sebe. Schovával se a lhal, protože se prostě nedokázal odpoutat od svého královského původu a z toho plynoucích povinností. Vždycky, když už se zdálo, že potíže spojené s nechtěným dědictvím šťastně vyřešil, tak se, potvory, vrátily a mučily ho dál.
Hrom aby do toho! Zaklel do třetice a pustil všechno z hlavy. Raději se soustředil na pohyb nádherného zvířete, které měl pod sebou, na horké letní slunce, které už kdoví kolikátý den pálilo z bezmračné oblohy, a na dlouhým suchem usouženou krajinu, kterou projížděli. Mířili k hraničnímu městečku Cirion a ještě netušili, že je za jeho hradbami čeká práce.
Sám pán města je požádal, aby vypátrali, případně i zneškodnili bandu lapků řádící v okolních lesích. Ti ničemové přepadali, okrádali a naneštěstí často i zabíjeli kupce i obyčejné poutníky a byli hned tu a hned tam. Nikdy nikdo přesně nevěděl, kdy a kde se objeví, a když se objevili, zanechali po sobě krvavou spoušť a tak málo stop, že je místní muži nedokázali najít. Cirionský pán už si zoufal a chystal se napsat o všem králi. Teď mu však šťastná náhoda přihrála do města Gimty, takže s těmi odpornými lupiči bude jistě brzy naloženo po právu.
To se ovšem mnohem snadněji řekne, než pak udělá. Ne, že by Vigar s Chodcem snad nechtěli, ale byl to trochu tvrdší oříšek, než oba čekali. Práci jim totiž neustále ztěžovaly nějaké potíže. Místy to dokonce vypadalo, že jim někdo hází klacky pod nohy úmyslně, a také se změnilo počasí. Úmorné vedro a jasnou oblohu vystřídaly temně šedé mraky a déšť. Zpočátku jen drobně, ale vytrvale mrholilo, po dvou dnech se však rozpršelo pořádně a zdálo se, že už nikdy nepřestane. Z nebe se táhly provazy vody a oba Gimtové se ze svých výzvědných výprav vraceli špinaví a dokonale promočení. Navíc se ukázalo, že opravdu spolehnout se mohou pouze sami na sebe. Byli ale jenom dva, a tak prostě nemohli hlídat a hledat na více místech najednou.
Přesto to dokázali. Po čtrnácti dnech neuvěřitelné dřiny našli skrýš těch ničemů v rozvalinách nedaleké strážní pevnosti a hodně jim přitom pomohlo právě všudypřítomné bláto. Rozmáčená země ukázala jejich vycvičeným očím více stop a Vigar s Chodcem se pak nepozorovaně dostali až do loupežnického doupěte. A tam zjistili nejen počet lupičů, ale i skutečnost, že s tou bandou spolupracují tři významní obyvatelé Cirionu. Dva kupci a velitel městské stráže.
A právě díky tomu nemohli místní muži nikdy nikoho dopadnout. Ti tři vydaření pánové vždycky úspěšně zničili všechno, co by mohlo vést k odhalení lapků a tím i jich samotných. Teď jim ale sklaplo. Gimtové je usvědčili a nakonec se skupinkou dobrovolníků přepadli úkryt lupičů. Většinu z nich pozabíjeli na místě, jenom deset jich ušetřili, aby je ovšem hned potom mohli řádně a hlavně příkladně potrestat na městském popravišti.
Z Cirionu tak oba přátelé odjížděli sice s neplánovaným a téměř třítýdenním zdržením, ale s hřejivým pocitem dobře vykonané práce, se zaslouženou odměnou v kapse a s pálícím sluncem nad hlavou, protože počasí se zase změnilo. Vedli své koně k jihu a jejich cílem bylo královské sídelní město Menereth.
***
Gimtové projeli bránou Menerethu krátce před polednem. Ubytovali se v hostinci U bílého koně, docela dobře poobědvali, umyli se, převlékli a byli připraveni na schůzku s vládcem Aranhoru. Král je však mohl přijmout až večer, a tak si oba společně krátili hodiny čekání prohlídkou města. Beze spěchu chodili ulicemi i uličkami, se zájmem se rozhlíželi kolem sebe a rozprávěli o naprosto nedůležitých věcech, protože vše důležité už si dávno řekli.
Město Menereth se rozkládalo na obou březích stejnojmenné řeky a také na křižovatce tří významných obchodních cest. Zároveň patřilo mezi ta novější místa na Erském poloostrově, přesto však už několik set let stálo. Chránily ho mohutné zubaté hradby a dovnitř vedla jediná brána. Za ní se pak nacházelo samotné město s obytnými domy, obchůdky a řemeslnými dílnami. Přibližně uprostřed všeho toho lidského mraveniště se z rozlehlého a upraveného parku zvedaly zdi nejstarší místní budovy – královského hradu.
A ten měl hned dvě zvláštnosti. Scházely mu hradby a žili zde pávi. Tito ptáci se do Menerethu dostali s korunovací prvního aranhorského krále Arana, podle ozdoby na přílbě mnohem známějšího spíše pod jménem Paví rytíř, a od samého začátku byli chloubou města. Byli obdivováni, opěvováni, chráněni zákonem a jejich duhová nádhera nezdobila jen ocasy zamilovaných samečků, ale i aranhorský erb. Však se tu také chovali, jako by jim to patřilo. Beze strachu se procházeli mezi lidmi, s nevšední drzostí si hledali a občas dokonce kradli potravu a dost často nepříjemně a hlasitě křičeli.
Vigar, kterému se během odpolední vycházky podařilo šlápnout do jejich trusu a ošklivě si zamazat pracně vyčištěné boty, jim nemohl přijít na jméno, Chodce však přímo nadchli. Jen litoval, že samečci mají teď v létě svou ozdobu značně vypelichanou.
„Jak asi musí vypadat při námluvách?! V plné kráse a s roztaženým ocasem,“ povzdechl si poněkud posmutněle a otočil se na tiše nadávajícího Vigara. Starší Gimt se na něj nevraživě podíval a něco nesrozumitelného zabručel. Mladík proto raději zmlkl, ale o půl hodiny později pávy opět nadšeně obdivoval, protože pod jedním keřem v parku našel malý kousek ptačího kabátu – nepoškozené a nádherně vybarvené ocasní pero. Zbytek prohlídky pak nesl nalezený poklad v ruce, aby si ho nějak neponičil, a Vigar se nad jeho až dětinskou radostí jen dospělácky ušklíbal a myslel si něco o malých klucích.
Když se odpoledne začalo pomalu lámat k večeru, nastal právě ten správný čas něco pojíst, U bílého koně znovu pečlivě vyčistit zašpiněnou obuv, odložit nalezené brko, a potom zamířit přímo ke hradu. Gimtové šli vedle sebe tentokrát mlčky a věnovali se každý svým vlastním myšlenkám. Vigar si v duchu dával dohromady svou řeč, protože rozmluva s vladařem by měla mít nějakou úroveň, a Chodec uvažoval nad spoustou různých věcí. Ještě nikdy před žádným králem nestál ani se dosud nedostal dovnitř nějakého královského sídla, a tak byl neuvěřitelně napjatý a zvědavý. Přibližně v půlce cesty mu však bleskla hlavou jedna dost neodbytná myšlenka. Mladík si naprosto nečekaně vzpomněl na svitek s tmavě modrou stuhou a tím i na skutečnost, že jedno královské sídlo sice osobně nenavštívil, přesto ho dokonale zná. Hrad v orrinorském sídelním městě Nurasu.
A je to tu zase, povzdechl si naštvaně a znovu jen tak sám pro sebe. Můj vznešený původ… Sakra! Nechci na něj teď myslet. Nechci!
Nechtěl, ale myslel. Tentokrát se mu vůbec nedařilo zaměřit se na něco jiného. Místo toho se mu to dotěrné tajemství podivně smísilo s nadcházejícím významným setkáním a v hlavě mu tak vznikl zajímavý myšlenkový propletenec. Chodec se v něm vžil do postavení devatenáctiletého orrinorského prince, uvědomil si, že aranhorský král Galdor má přibližně stejně starou dceru Dorin, která prý krásy zrovna moc nepobrala, ale zato byla milá a neobyčejně bystrá, a hned ho napadlo, zda by si ji třeba brzy nemusel vzít. Nebo by jeho rodiče uvažovali raději o zlatovlasé princezně Zamaře z Fallaru? Nebo by to nechali na něm?
Při představě blížící se svatby a navíc nařízené se mimoděk otřásl. Hned v příští vteřině si však úlevně oddychl. Byli na místě.
Muži královské stráže jim odebrali meče, a pak je nechali bez potíží vejít. Vigar už cestu do Galdorovy pracovny znal, protože tu rozhodně nebyl poprvé, přesto jim doprovod dělal statný, lehce nadutý sluha oděný do honosné, červenomodrožluté livreje. Ten muž je vedl dvěma různě širokými i různě zdobenými chodbami, potom vzhůru po několika schodištích, potom zase chodbami a oni ho beze slova následovali. Nejprve Vigar a krok za ním Chodec. Mladík přitom trochu popustil uzdu své zvědavosti, pozorně si všechno prohlížel a pod dojmem předchozích úvah se tak nějak podvědomě rozhlížel i po princezně Dorin. Neviděl ji však ani cestou, ani v pracovně, kam se dostali o dobrých deset minut později. Trojbarevný sluha je nejprve řádně ohlásil, a teprve potom jim dovolil vstoupit. Gimtové prošli dveřmi a ocitli se v nevelké místnosti s dvojitými obloukovými okny, dřevěnou, kazetovou podlahou, překrásně vyštukovaným stropem, leštěným nábytkem, nepřeberným množstvím knih, map i listin a – samotným králem Galdorem.
Aranhorský panovník vypadal k Chodcově velkému údivu až překvapivě obyčejně. Jeho hlavu teď nezdobila žádná koruna, jen delší, husté, už trochu prošedivělé vlasy, bystré, tmavě hnědé oči, rovný nos a pevně sevřená ústa s trochu plnějšími rty. Na sobě měl pohodlnou šedostříbrnou tuniku s dlouhým rukávem a nohy strčené pod masivním stolem, za nímž seděl, takže na ně nebylo vidět. Chodec se stále držel poněkud v pozadí. Zastavil se jen pár kroků ode dveří a s uctivě sklopeným pohledem pak poslouchal, o čem se hovoří, zatímco Vigar stanul přímo před králem a na jeho tichou výzvu podal předem připravené hlášení. Krátce pohovořil o nedávných událostech v Cirionu, stručně povyprávěl o zvláštním setkání na jedné tamarské planině a nakonec téměř doslovně přetlumočil Darethovo podivné prorocké varování.
Galdor ho beze slova vyslechl, a pak se zamyslel. Pracovnu ovládlo hluboké ticho a oba Gimtové s napětím čekali, jak jejich vládce rozhodne. Budou moci dál žít v klidu a míru nebo bude válka?
„A jsi si jistý, že ten muž byl skutečně Dareth z Dagerladu?“ ujišťoval se dost rozvážně Galdor po nějakých dvaceti vteřinách mlčení.
„Naprosto, můj pane,“ okamžitě a bez nejmenšího zaváhání odpověděl Vigar.
„Věřím ti, veliteli, přesto…“ Galdor se odmlčel a chvilku hledal vhodná slova. „Původ toho muže je značně nejasný. Je nemanželským synem krále Telchara, tvrdí on. Je to však pravda? Ptám se já. Má opravdu nárok na to, co říká…? Nemám čas ani chuť toto zkoumat a soudit, ale i kdyby to pravda byla, Aranhoru se to nijak nedotýká. Spor je mezi ním a Argaanou. Já si o té ženě mohu myslet své, Aranhor však ona zatím nijak neohrožuje. Také není žádná dohoda mezi námi a Tamarem o případné vojenské pomoci, takže říkám: Ne. Nesvolám vojsko na základě toho vzkazu, Gimte, i když jsi udělal dobře, žes mi ho doručil. Nevytáhnu proti Argaaně, protože pak bych to byl já, kdo porušil mír, ne ona, a to nedopustím. Půjdeme do války jen v případě přímého ohrožení. Potom ať se Argaana nebo jí podobní třesou před statečností aranhorských mužů a ostrými hroty jejich mečů a kopí. Nyní jděte oba v pokoji.“
***
Vigar i Chodec opustili královské sídlo a cestou přes park spolu pečlivě probrali právě prožité okamžiky. V obou vyvolalo Galdorovo rozhodnutí značně rozporuplné pocity, i když Vigar se přiznal, že něco takového očekával. Aranhorský panovník byl podle něj vládce prozíravý a v jádru mírumilovný, takže jeho nechuť bojovat se dala předvídat poměrně snadno. Také měl určitě pravdu ve všem, co říkal, přesto… Co když pravdu má i Dareth? Co když právě tohle rázné zamítnutí bude mít jednou za následek válku na celém Erském poloostrově? Jak vlastně Dareth přišel k tomu proroctví? To se mu snad Argaana během některé ze společných bitev svěřila se svými plány do budoucna…? Nesmysl, jistě. Tak jak to tedy ví?
To Gimtové nevymysleli, ale nakonec se shodli v názoru, že Dareth mluví proti Argaaně pod vlivem čistě osobních pocitů a že královo rozhodnutí je vlastně správné.
Mezitím už samozřejmě dávno vyšli z parku a mířili rovnou k domovskému hostinci. Jen pár kroků potom, co úvahy o Darethovi a Argaaně uzavřeli a zmlkli, je doslova praštila přes nosy libá vůně nějakého pečiva. Neváhali ani se nijak dlouze nedomlouvali, jen na sebe kývli a vydali se za zdrojem. Tak objevili malou, zapadlou pekárničku, kde právě vyndávali z pece zlatavé rohlíčky plněné sýrem a slaninou. Gimtové neodolali a za pár drobných mincí z cirionské odměny si zakoupili hned čtyři kousky toho lákavě vypadajícího a ještě lépe vonícího pokrmu.
Nelitovali. Rohlíčky byly sice horké, ale křupavé a velmi, velmi chutné.
„Takže zítra odjíždíme?“ zeptal se Chodec svého staršího společníka mezi foukáním, žvýkáním a polykáním.
„Ne, zítra ještě ne,“ odpověděl Vigar taktéž mezi sousty. „Když už jsme tady a máme čas, chci ti něco ukázat.“
„A co?“ zjišťoval samozřejmě ihned zvědavý mladík.
„Uvidíš. Uděláme si takový hezký malý výlet do okolí,“ sdělil mu se záhadným úsměvem starší Gimt. Víc však neprozradil, i když to Chodec zkoušel, a mladíkovi tak nezbylo, než počkat a nechat se překvapit. A že to bylo překvapení. Ohromné. Vlastně celá řada menších překvapení postupně za sebou jdoucích.
Začalo to hned ráno po prosté snídani v hostinci. Chodec usoudil, že když výlet, tak na koních, a už se hrnul do stáje.
„Raula nech tentokrát být. Jdeme pěšky,“ zadržel ho v poslední chvíli Vigar, a než se mladík stačil divit nahlas, přidal ještě dva další nečekané pokyny: „Místo sedlání se raději převleč do těch šatů, cos v nich včera přijel, a s sebou si zabal kromě zbraní a ostatních nezbytností i lahvici na vodu a ty staré věci přivezené z Cirionu.“
„Ty, co jsem je chtěl už tam vyhodit?“ ujišťoval se poněkud jedovatě Chodec.
„Ano, chlapče, právě ty,“ nedal se vyvést ze svého lehce povýšeného klidu vůdce výpravy a s náznakem pobaveného úsměvu pokračoval: „Ale neboj, i na to vyhazování dojde. Potom.“
„Potom. Hm,“ zabručel spíš pro sebe mladík a ušklíbl se. To tajnůstkářství ho zlobilo, přesto poslechl. Beze slova se převlékl, připravil si zavazadlo, k pasu připjal opasek s nožem a mečem, do ruky vzal luk s toulcem a šípy a byl připraven vyrazit. Vigar jej však opět zadržel: „Ten luk zůstane taky tady. Slibuju, že ho nebudeme potřebovat.“
„Ha, ha, ha,“ zasmál se trochu strojeně pronesenému slibu Chodec, ale jinak mlčel dál. Znal Vigara dost dobře, a tak věděl, že v tomhle případě je tichá a naprostá poslušnost lepší než tisíc zvědavých otázek. Pokud si totiž jeho učitel usmyslel, že bude velmi zábavné, když mu své plány neprozradí. Tak mu je prostě neprozradí.
Odložil proto luk i toulec a se zavazadlem přehozeným přes rameno následoval staršího Gimta na dvůr hostince, kde si oba naplnili lahvice vodou. Pak Vigar vedl Chodce do nejbližšího krámku s pečivem, potom hned k řezníkovi a v obou nakoupil podle mladíka až nesmyslně mnoho jídla. Vždyť to má být malý výlet, tak proč…?
„Není toho moc?“ nevydržel to nakonec nespokojeně a vyjádřil své myšlenky nahlas. „Ty zásoby, cos právě udělal, jsou tak na čtyři dny.“
„No, však jo,“ přikývl nevzrušeně Vigar. „Dva dny tam a dva dny zpátky.“
Takže žádný malý výlet, poopravil si v duchu původní popis výpravy Chodec a odevzdaně vzdychl. Bude tedy alespoň hezký? Spíš ne, vzdychl znovu, když si připomněl omoklý a od bláta zašpiněný oděv z Cirionu.
To si však nechal pro sebe a opět raději zmlkl. Tiše kráčel vedle úplně stejně tichého Vigara a snažil se podle již prozrazených skutečností a podle zvoleného směru uhodnout cíl jejich cesty. Už totiž stihli opustit město a mířili teď přímo na jih. Pár set kroků se drželi rušné Hlavní silnice, ta se ale postupně stáčela k jihovýchodu, takže ji opustili. Putovali dál rovnou, travnatou pustinou hojně porostlou menšími i většími shluky nízkých křovisek a Chodec si v duchu marně lámal hlavu, co je tak strašně zajímavého dva dny cesty jižně od Menerethu. Pokud věděl, tak se tím směrem nacházely jen neprostupné a smrtící Zrádné slatě. Ty močály by ovšem docela vysvětlovaly výskyt balíčku špinavého oblečení v jeho zavazadle. Proč by ho ale Vigar chtěl vést někam do bažin? Co by tam jako měli hledat za štěstí…? Byla to záhada.
Přesně podle mladíkova předpokladu došli oba na sklonku dne k severnímu okraji Zrádných slatí. Vigar se tam zastavil, pátravě si prohlédl dlouhým rákosím kryté a páchnoucí mokřady vlevo, potom vpravo a zase vlevo.
„Vidíš támhle ten vysoký, mechem porostlý pahýl stromu, Chodče?“ zeptal se nakonec. Namířil na něj prst, a když mladík kývl, poradil mu: „Tak si ho zapamatuj.“
A opět ticho. Chodec znovu přikývl a starší Gimt vyrazil doleva. Mladík se vydal beze slova za ním a přitom stále po očku sledoval označený záchytný bod. Šli totiž jakoby k němu. Jen ne přímo, ale podél okraje slatí, a sotva se ocitli naproti, zamířil Vigar k nepříliš vzdálené houštině. Chodec ho samozřejmě zase následoval a nedalo mu ani moc práce uhodnout, že tady jejich cesta pro dnešek končí.
O téměř hodinku později, když si oba nad malým ohýnkem opekli ráno zakoupené paprikové klobásky, pochutnali si na nich i na výborných chlebových plackách, které si také přinesli z města, vše důkladně spláchli čistou vodou z blízké studánky a dali tu stejnou vodu vařit, ztratil Chodec poslední zbytek trpělivosti.
„Tak řekneš mi už konečně, o co tady jde?“ obrátil se docela drsně na svého nemluvného společníka.
„Řeknu ti raději jeden příběh,“ s přátelským úsměvem mu odpověděl Vigar.
„Příběh?“ protáhl slovo i obličej mladý Gimt.
„Ty se prostě nezměníš, viď. Jsi stále stejně nedočkavý, zbrklý a uspěchaný,“ poznamenal s nesouhlasným zavrtěním hlavou starší muž a pohledem zkontroloval nad ohněm umístěnou vodu. Pak plynule pokračoval: „Povím ti příběh o Flinovi a je to dobrý příběh. Tak se přestaň mračit a pozorně poslouchej.“
Chodec si ale jen nasupeně odfoukl, ušklíbl se a mračil se dál, což však Vigar už nekomentoval. Pouze se pousmál a spustil: „Flin žil asi před sto padesáti lety v Menerethu a byl jedním z nižších velitelů královského jezdectva. Byl také mladý – přibližně v tvém věku, mimořádně pohledný a díky tomu patřičně namyšlený. Měl velmi rád krásné ženy, uměl to s nimi a myslel si, že mu patří svět. A ten svět mu skutečně patřil. Až do chvíle, kdy popletl hlavu půvabné dcerunce tehdejšího krále. Slíbil té dívce věrnost a nehynoucí lásku, ona mu uvěřila a on ji tak bez potíží svedl. Nějakou dobu si pak spolu báječně a potají užívali, až se jedné noci stalo, že Flin prostě nepřišel. Zamilované princezně však jeho společnost chyběla. Vydala se ho tedy hledat a také ho našla. Ve vášnivém objetí s jakousi trochu baculatější služtičkou.“
Tady se Vigar odmlčel, protože voda nad ohněm začala vřít. Gimt ji opatrně odstranil z dosahu plamenů a neméně opatrně s ní zalil předem nachystané obsahy dvou otlučených, cestovních hrnků. Pro sebe tak připravil kávu, pro svého podmračeného společníka čaj, a pak se znovu rozpovídal: „Flin byl totiž přelétavý jako motýlek. Jedna kytička mu nikdy nestačila. Chtěl ochutnat všechny. Každou kytičku pěkně zvlášť, ale vždycky jen chvilku. Když tohle princezna pochopila, také se dala do slibování. Místo věčné lásky však Flinovi přísahala pomstu a na rozdíl od něj to myslela vážně. Ještě téže noci běžela za otcem a v slzách se mu přiznala ke své hanbě. Lehce přitom ale poupravila souvislosti, takže Flin měl náhle za zády celý oddíl vojáků.
Štvali ho jako vzteklého psa a záletný mladík zoufale hledal nějakou možnost úniku. Až mu hlavou nečekaně bleskl nápad – Zrádné slatě. Rychle sesedl, koně pustil a doufal, že si vojáci ničeho nevšimli. Že budou dál honit opuštěného čtvernožce a on sám se zatím pohodlně skryje v bažinách. Jenže měl smůlu. Za koněm se vydala jenom část vojáků, zbytek se zastavil u slatí a čekal, až vyleze. To ovšem Flin rozhodně neměl v úmyslu. Schoval se ještě hlouběji mezi močály a čekal také. Vojáky však po několika hodinách přešla trpělivost. Asi dvacet odvážlivců se vydalo za Flinem do rákosí a znovu nastal hon.
Mladík prchal zrádnou krajinou, vojáci pomalu postupovali za ním a všichni tak hráli šílenou hru se smrtí. Když si močály vzaly sedm z pronásledovatelů, velitel honičku zastavil a vojáci se vrátili zpátky do města. Pro Flina to tímhle ale nekončilo. Mladík se totiž v bažinách ztratil a vůbec netušil, kudy z nich ven. Říká se, že tam bloudil několik dní, já si však myslím, že to byly jen hodiny. Nekonečně a zatraceně dlouhé hodiny, protože s sebou neměl nic k jídlu ani k pití.“
Vigar vyslovil poslední slovo, zmlkl a s požitkem si usrkl kávy. Chodec ho se svým čajem napodobil a tvář se mu trochu rozjasnila. Pomalu mu začínalo docházet, kam příběh nejspíš směřuje.
„Ano, tušíš správně, chlapče,“ pochválil ho s úsměvem Vigar, jakoby mu četl myšlenky. „Flinovi se skutečně podařilo Zrádnými slatěmi projít. Z močálů však vyšel úplně jiný člověk, než jaký do nich vstoupil. Strach a neustálá blízkost smrti vedly k tomu, že mladík zcela přehodnotil svůj život. Když se poněkud vzpamatoval z cesty mezi močály, rozhodl se dělat něco užitečného a stal se z něj Gimt. Velmi statečný a hodně oblíbený Gimt. Netrvalo proto dlouho a povýšil na vůdce. Sotva ale sevřel v ruce Zarkor, napadlo ho, že objev, který tak neplánovaně učinil a o němž zatím nikomu neřekl, by mohl být jeho druhům ve zbrani užitečný. Zároveň si však uvědomoval, že dobré je i všeobecně známé tvrzení o neprůchodnosti slatí. Vyřešil to tedy tak, že své tajemství prozradil jen těm mužům, jimž opravdu věřil. A stejně se to dělá i dnes.“
„Takže ty mi chceš ukázat cestu přes močály?“ zeptal se celkem zbytečně Chodec, protože odpověď znal. Cítil se velmi, velmi poctěn a o to více ho mrzela předchozí netrpělivost a rozladěnost. Proč jenom musí vždycky vědět a znát všechno hned? Proč prostě nevydrží v klidu a tiše čekat?
„Ano, chci tě převést přes slatě,“ vyslovil Vigar předpokládanou odpověď, když před tím dopil svou kávu, a mladík sklopil zahanbeně oči. Staršího muže ta změna chování potěšila, nahlas se k ní však nevyjadřoval a mluvil raději o důležitějších věcech. „Musím tě jen upozornit, Chodče, že i když je ta cesta značená, rozhodně není snadná a bezpečná. Také bys měl vědět, že skutečně použít ji smíš pouze v případě přímého ohrožení života, jinak ne. A nakonec – tohle tajemství může podle uvážení vyzradit vždycky jenom vůdce Gimtů. Nikdy ne řadový Gimt. Rozumíš?“
„Rozumím,“ potvrdil pevným hlasem mladík, zvedl zrak k vážné tváři svého přítele a tiše dodal ještě jedno slovíčko: „Díky.“
***
Gimtové vstali za svítání, po skromné snídani se převlékli do přineseného oblečení, do křoví pečlivě schovali to svlečené, u studánky naplnili lahvice vodou a vydali se na cestu. Chodec následoval Vigara do té nehostinné pustiny s poněkud rozporuplnými pocity. Vrozená zvědavost se v něm mísila s přirozenou nechutí k takovýmto končinám. On měl rád lesy, případně rovné, travnaté planiny, kde mohl pobídnout svého Raula do cvalu a plně si pak vychutnávat rychlou jízdu i neskutečnou volnost, kterou v něm volný prostor probouzel. Ale tady? Žádný volný prostor. Jenom nepříjemný zápach, větší či menší trsy různě dlouhého rákosí, zakrslá a nepřirozeně pokroucená křoviska, louže kalné, nepoživatelné vody, odporné, mazlavé bláto, mračna otravného, bodavého hmyzu a zvláštní, všudypřítomný opar, který podivně tlumil všechny zvuky a kryl bažiny jako obrovská těžká peřina.
Už po hodině toho měl dost a nejraději by se vrátil, ale prokazovaná důvěra se neodmítá. Vlekl se tedy dál, pozorně přitom poslouchal všechny přítelovy pokyny a snažil se je zapamatovat. Vigar ho upozorňoval na skrytá nebezpečí, na číhající záludnosti i na jednotlivé záchytné body – pravé i falešné, přesto se mladíkovi nesčetněkrát podařilo zapadnout třeba i po koleno do bahna. Samozřejmě, že i Vigarovi se to občas povedlo, takže oba byli brzy špinaví, provlhlí a voněli stejně nelibě jako jejich okolí. Navíc je bez přestání trápili komáři a mušky různých tvarů i velikostí. Štípali, bodali a kousali putující nešťastníky tak moc, až se oba ze zoufalství pokryli tenkou vrstvou bláta. Zjistili totiž, že to je alespoň trochu chrání před útoky krvežíznivých nepřátel.
Cesta, která vlastně vůbec nebyla cestou, se jim zdála nekonečná a hodiny míjely. Pomalu přešlo poledne, Gimtové mlčky poobědvali a vyrazili dál. Netrvalo dlouho a dostali se do oblasti, kde se najednou nacházelo mnohem více vody než bláta.
„Řeka Eora,“ řekl Vigar na vysvětlenou. „Rozděluje slatě na dva úseky. Třetinový a dvoutřetinový.“
„A my máme za sebou který?“ zajímal se unaveně Chodec a rozplácl si na krku obzvlášť velkého ováda.
„Ten delší, chlapče,“ odpověděl stejně unaveně Vigar a vedl ho k několika úzkým můstkům, které tvořily vždy dvě nebo tři těsně vedle sebe položené klády a které vedly přes ty nejvodnatější úseky. Potom voda zase ustoupila blátu a oba Gimtové se plahočili dál. Pořád k jihu, ale teď už naštěstí pryč.
Opravdu ven z bažin se dostali o tři hodiny později a ocitli se zpátky v Zelené planině. Rákosí nahradila tráva, křoví vypadalo opět normálně a oni měli znovu pevnou půdu pod nohama. Ulehčeně vydechli a bok po boku zamířili k jedné mohutné houštině složené ve skutečnosti z většího počtu různých menších keřů. Vigar Chodci ukázal nenápadnou pěšinku vedoucí jakoby dovnitř porostu a ta je během chvilky přivedla na maličký travnatý plácek s pramínkem křišťálově čisté vody uprostřed. Místo bylo ze všech stran chráněno téměř neprostupnou hradbou z větví a listů a jako stvořené k táboření. Chodec se na svého průvodce potěšeně zazubil a oba se pak vydali přímo k pramínku. Opatrně, aby ho neponičili, ze sebe smyli alespoň část bláta ze slatí, dosyta se napili, a potom si dali večeři. Tentokrát jen studenou a bez zbytečného povídání. O cestě mezi močály se totiž moc mluvit nedalo, jen Chodec si neodpustil krátkou poznámku.
„Tak si nějak neumím představit, že bych v těch bažinách zabloudil,“ pronesl, když spolkl poslední sousto. „Flin má můj obdiv.“
„I můj,“ potřásl souhlasně hlavou Vigar a oba zase zmlkli. Seděli kousek od sebe, v přátelském souznění poslouchali tiché šplouchání pramínku a v duchu se připravovali na cestu zpátky. Teď už věděli oba, jak bude náročná, a proto se uložili ke spánku poměrně brzy.
Ráno vstali zase za svítání a den jakoby se opakoval. Znovu se vypravili mezi mokřady a znovu si plně užívali rákosí, hmyzu a bláta. Chodec však čekal, že teď povede on Vigara, aby se procvičil, ale nestalo se tak. Slatě totiž vypadaly z protisměru úplně jinak a bezpečnou cestu ukazovaly zcela odlišné záchytné body. Úlohy vůdce se tedy opět ujal Vigar a mladíkovi nezbylo, než ho následovat, dávat pozor a všechno si pečlivě ukládat do paměti. Co kdyby se někdy ocitl ve stejné situaci jako Flin? Těsně pronásledován nepřáteli, kteří by ho chtěli zabít nebo nejprve chytit a až později zabít? Třeba v nějaké mučírně?
***
Blížil se večer a Vigar s Chodcem konečně opustili Zrádné slatě. U již známé studánky se umyli, převlékli a povečeřeli. Dnes u ohýnku, v docela dobré náladě a s trochou toho plánování, co je čeká a nemine. Pěší návrat do Menerethu byl jistý, pak noc U bílého koně, dopolední nákup potravin a cesta po Hlavní silnici na Waldorův statek, a potom domů. Do Erindoru.
A jak se dohodli, tak udělali. Jenom u Waldora došlo k menší změně. Chodec se rozhodl u strýce pár dní zůstat, zatímco Vigar se moc zdržovat nechtěl. Bez Lei mu statek připadal prázdný a on se v něm cítil podivně nesvůj. Netušil, co přesně se tehdy stalo, věděl pouze, že tu ženu miloval a ona odešla. Druhá žena v jeho životě, o kterou stál a o kterou dost nešťastně přišel. Juditu mu zabili před očima a Lea nejspíš také zemřela. Ale jak a proč? Na to se moc vyptávat nemohl. Neslušelo se to, protože byla vdaná. Za Waldora.
Proto u toho muže jen něco málo pojedl, sebral svého Hnědáka i Chodcova Raula a odjel do Erindoru. Sám.
Chodci matka samozřejmě také chyběla. A hodně. Stále ještě si na její nepřítomnost nezvykl a nejspíš si na ni nikdy nezvykne, ale Waldora měl rád. Jako otce. Vždyť většinu svého dosavadního života věřil, že jím ten muž skutečně je, a také si čím dál víc uvědomoval, že strýc stárne. Už prostě nezvládá to, co dřív, a je třeba mu pomoci. Na statku je pořád co dělat. Zůstal tedy a pomáhal, kde se dalo. Dokonce Waldorovi nabídl, aby se přestěhoval do gimtské osady. Tam by měl kolem sebe stále dost rukou ochotných pomoci a nebyl by takhle na všechno sám. Waldor o tom však zatím nechtěl ani slyšet. Snad někdy časem, teď ale rozhodně ne.
Chodec se s ním nepřel, jen přikývl a dál to neřešili. Mluvili raději o mnoha dalších věcech. O těch důležitých i o těch zcela nepodstatných.