Tarantule(Sklípkani)
Sklípkani (Mygalomorphae) jsou členovci řádu pavouci (Araneida). Patří k největším suchozemským bezobratlým živočichům. Jsou to dokonalí lovci, kteří se během 300 miliónů let téměř nezměnili.
Sklípkanům čeledi Theraphosidae (sklípkanovití) se lidově říká tarantule - toto označení je však nesprávné a v ČR by se nemělo používat.
Tělo
Tělo sklípkanů se dělí na dvě části, hlavohruď a zadeček. Mají osm nohou, díky nimž se mohou rychle pohybovat. Převážně u sklípkanů čeledi Theraphosidaese na spodní straně chodidla nacházejí zvláštní chloupky, které jsou na konci rozštěpeny do mikroskopických chloupků. To jim umožňuje se pohybovat i po hladkých plochách, například šplhat po skle. Na hlavohrudi se nacházejí klepítka (chelicery), pomocí nichž kořist usmrtí vstříknutím jedu. Chelicery jsou tzv. ortognátně orientovány tzn., že se chelicery otevírají podélně s osou pavoukova těla. Vedle klepítek mají ještě makadla {pedipalpy}, která slouží k opoře při běhu a k rozmnožování. Na konci těchto makadel mají samečci tzv. samčí bulby, ve kterých samci přenáší sperma, když hledají samici a chtějí se s ní spářit. Na zadečku se nacházejí čtyři snovací bradavky, pomocí nichž mohou tkát pavučiny. Sklípkani netkají sítě, pavučinu používají například při rozmnožování, k vytvoření kokonu nebo při svlékání. Dále mají mnozí sklípkani na zadečku žahavé chloupky, které slouží k obraně.
Nohy
Sklípkan má celkem 6 párů končetin
- První pár je přeměněn na klepítka (chelicery). V nich je umístěna jedová žláza.
- Druhý pár je přeměněn na makadla (pedipalpy). Jejich funkce je kráčivé nohy.
- Třetí až šestý pár končetin slouží k pohybu, jsou složeny z osmí článků (coxa, trochanter, femur, patella, tibia, metatarsus, tarsus, tarsální drápek) a poslední dva nesou zpravidla na spodní straně zvláštní chloupky (scopulae). Tyto chloupky slouží například jako přísavky a umožňují sklípkanům pohyb po hladkých površích.
Způsob života
Sklípkani se dělí podle způsobu života na stromové, zemní a podzemní druhy.
Stromoví sklípkani
Žijí hlavně v pralesích, kde přebývají v korunách stromů, kde si také stavějí hnízda.
Zemní sklípkani
Skrývají se v úkrytech na zemi, například pod kameny čí kousky dřeva, a opouští je při hledání potravy.
Podzemní sklípkani
Žijí ve zvláštních chodbičkách tvaru trubice, jež jsou vystlány pavučinou. Samičky těchto druhů tráví skoro celý život v úkrytu a živí se hmyzem, který se ocitne v blízkosti vchodu do jejich nory.
Potrava
Menší, převážně pouštní, druhy se živí hmyzem či jinými pavoukovci. Větší druhy loví hmyz, ale také ještěrky, malé hady, hlodavce, stromové druhy také ptačí mláďata. Sklípkan probodne svou kořist klepítky a vstříkne do těla jed, čímž ji ochromí. Kořist sežere tak, že ji do těla vstříkne trávící enzymy a pozře již rozloženou potravu v tekutém stavu. Zbytky kořisti, které sklípkan nedokáže rozložit (kosti,kůže), jsou zformované do takřka pravidelné "kuličky" a odhozeny. V případě, že jsou sklípkani chováni v zajetí v teráriu je zajímavostí, že tyto "kuličky" zpravidla nosí na jedno místo v teráriu.
Obrana
Sklípkani mají několik obraných taktik.
Obranné postavení s kousnutím
Většina sklípkanů používá k obraně právě tuto metodu. Nejdříve zaujme obranné postavení - vzpřímí hlavohruď a roztáhne klepítka. Pokud toto nepřítele neodradí, bleskurychle se na něj vrhne a silně jej udeří. Pokud ani toto nezapůsobí, vrhne se na nepřítele po druhé a tentokrát již s jedovatým kousnutím. Pro člověka je kousnutí sice velmi bolestivé, ale ne smrtelně nebezpečné. Nejnebezpečnější jsou rody z Asie a Afriky, které jsou i zdraví nebezpečné. Ostatní sklípkani mají jed člověku neškodný.
Uvolnění žahavých chloupků
Tento způsob obrany mají většinou jen sklípkani z Ameriky. Pokud je pavouk v nebezpečí, nastaví proti útočníkovi zadeček a rychlými pohyby zadních nohou z něj stírá chloupky, které se uvolňují do vzduchu k útočníkovi.[1] Tyto chloupky při kontaktu s kůží způsobují svědění a pálení; jejich vdechnutí je ještě nebezpečnější. Chloupky se sklípkanovi obnovují při dalším svleku.
Ostřikování výkaly
Při tomto druhu obrany pavouk nadzvedne zadeček a ostříkne útočníka proudem trusu. Tuto taktiku však požívají jen zřídka.
Zajímavosti
Největším sklípkanem je Theraphosa blondi, který má tělo dlouhé 12 cm a rozpětí nohou dosahuje až 30 cm.
Ve střední Evropě žijí jen tři druhy pavouků, kteří jsou blízkými příbuznými sklípkanů (patří do stejného podřádu). Jsou to sklípkánci rodu Atypus patřící do čeledi Atypidae.
Samičky některých druhů se mohou dožít až 25 let. Samci sklípkanů se obvykle dožívají okolo dvou až tří let po dosažení pohlavní dospělosti.
Sklípkani v historii
Při zkoumání zkamenělých pozůstatků zvířat (fosilií) je možné vypozorovat zpětné klíče k jejich kmenovému vývoji. První odkazy na fosilní příbuzné dnešních sklípkanů byly objeveny v úlomcích jantaru ze středního devonu v Severní Americe, a jsou tedy staré téměř 350 milionů let. Před 310 až 240 milionů, v tzv. karbonu, patřili sklíkpkani nejhojnějším druhům pavouků vůbec. Teprve ode dvou milionů let př. n. l., od třetihor žili také ve střední Evropě. Protože se sklípkani během milionů let tělesně skoro vůbec nezměnili, jsou po právu označováni jako "živoucí fosilie".