1. část - Zlatý obraceč
Zlatý Obraceč
Je to šílené.
Řekl to Ron a řekla to i Hermiona, přestože překvapivě souhlasila, když mu spouštěla do dlaně svůj obraceč času. S časem si není radno zahrávat, Harry. Varovala ho, ale věděla, že ho stejně nic neodradí od toho, aby to udělal. I tak mocný a kouzelný předmět má svůj limit. Kdyby se ještě nějaký ten měsíc rozmýšlel, bylo by pozdě. Obraceč je jako to natahovací autíčko. Zakroutíte klíčkem na doraz a stejně ujede jen pár metrů, dál ani ťuk. Harry natáhl své autíčko, jak nejvíc to šlo. Pár hodin mu to trvalo. Seděl na studené podlaze v Chroptící chýši, převracel drobné přesýpačky tak vytrvale, až ho brněly prsty, a stále dokola si opakoval slova svých přátel.
Je to šílené, je to šílené, je to šílené…
Obracel a obracel, zatímco se choulil pod svým neviditelným pláštěm a na zádech mu visel baťoch přeplněný nezbytnostmi, bez kterých by nepřežil. Koneckonců bude na tomto světě příští rok a půl hned dvakrát. Zabalil si tak akorát oblečení, peněz, základních hygienických potřeb, svou novou hůlku, Pobertův plánek, a zrcátko. Pochyboval, že ho Hermiona upravila a ostříhala dost přesvědčivě na to, aby na něm dospělost nebyla znát. Za tu dobu se o pár centimetrů vytáhl. I rysy obličeje se trochu změnily. Měl vystouplejší klíční kosti, ostřejší bradu, tmavší obočí a každé ráno se musel svědomitě oholit. Něco se ale nikdy nezmění. Pořád byl na svůj věk trochu nevýrazný, drobnější, hubenější, neměl skoro žádná ramena, zato měl bohatě rozcuchanou kštici, která byla i v jeho dospělosti tvrdohlavě nezkrotná. Když k tomu připočítal brýle a jizvu, mohl by být k nerozeznání alespoň z úctyhodných pěti metrů. Věděl velice dobře, že hrát si s časem má svoje pravidla. Například vás nikdo nesmí vidět. A právě toto pravidlo se Harry chystal porušit.
Nevěděl, jaká bude jeho reakce, ale užitečnou, vyřazovací metodou si vypočítal, že bude zuřit. Co naplat. Za celé ty roky v Bradavicích si už celkem zvyknul. Strach měl, to ano, ale že by se bál právě toho, že mu vynadá? Ale no tak! Viděl ho umírat! Viděl celý jeho život! Co je proti tomu pár jízlivých slov? Spíš se bál samotného setkání. Nemohl se rozhodnout, jestli je víc nervózní, nebo se nemůže dočkat.
Jistě věděl jen jedinou věc. Udělat to musel. Přemýšlel nad tím pořád dokola a vždycky ho napadlo jen tohle jediné řešení. Věděl přesně, proč to chce udělat. Všechno si už uvědomil. Všechno si přiznal. Dospěl. A v takové chvíli zkrátka víte, co máte dělat. Nejen to. Víte, že musíte.
Harry věděl, Harry musel.
Prsty už zatraceně šíleně brněly. Skoro je necítil. S pevně sevřenými víčky kýval hlavou, počítal…
Tisíc devět set devadesát osm
Couvnout už se nedá.
Tisíc devět set devadesát devět
Řeklo se na doraz, tak nadoraz!
Dva tisíce
Harry povolil křečovitě sevřené prsty a obraceč se roztočil. Rotoval svižně kolem své osy a s nevinnou lehkostí přetáčel historii. Za okny se střídal měsíc se sluncem, vítr s bezvětřím, chlad s horkem a Harry jen bezmocně seděl, se zavřenýma očima naslouchal rychlým otáčkám a čekal, až se hodinové ručičky opět ustálí. Jediná událost, která se na tomto místě udála, se přetočila stejně snadno, jako páska na kazetě a Harry to odmítal sledovat. Moc dobře si to pamatoval.
Pak najednou zběsilý cvakot utichl a on se musel několikrát zhluboka nadechnout, než otevřel oči a vešel do své minulosti.
Venku byla tma a zima. I když nechtěl, dělal ve své neviditelné podobě hluboké stopy. Cesta od Chroptící chýše k Bradavicím byla delší, než si pamatoval. Skoro se proklínal, že nezačal přetáčet čas trochu blíž hradu. Na druhou stranu si ale nemohl být jistý, ve které chvíli se obraceč zastaví. Nevěděl, jestli se najednou neobjeví uprostřed hloučků studentů, nebo přímo před nějakým učitelem. A čím míň lidí ho uvidí, tím líp. Chroptící chýše byla jistota. Harry se už psychicky připravoval, že tam bude příští rok bydlet. Uměl dost kouzel na to, aby z té hrůzy udělal něco obyvatelného. Pavučiny s prachem se daly odstranit. Zato vzpomínky, ty už odtud nevymete. Ty tam s ním zůstanou po celou dobu, což byl smutný fakt.
Bylo dvacátého prosince, půl jedenácté večer. No nazdar. Harrymu stačilo pár vteřin, aby si vybavil, co se toho večera událo. Pořádal se Křiklanův večírek, na kterém hostitel veřejně srovnával Harryho lektvarové dovednosti se schopnostmi Severuse Snapea. A pak přišel Draco. Harry slyšel jeho vášnivou debatu se Snapem a dozvěděl se o tom neporušitelném slibu. Co dělal pak? Chvíli byl v šoku, a pak si šel lehnout, aby se nad tím mohl v klidu zamyslet. Takže… teď leží v posteli a buď ještě přemýšlí, nebo už poklidně spí. Zítra ho čeká cesta do Doupěte. Vrátil se před Vánoční prázdniny, to se docela hodí… Alespoň bude mít od sebe klid. Horší to však bylo se Snapem. V tuhle chvíli má za sebou nepříjemný večírek a ještě nepříjemnější rozhovor s Malfoyem. Takže má tutově mizernou náladu. Možná by to měl nechat na zítřek… Ne, kdepak. Čekal dost dlouho. Už to nevydrží ani minutu. Jen to vědomí, že je Snape na dosah a živý... to vědomí třáslo jeho vnitřnostmi tak silně, že měl skoro problém vyplodit nějakou inteligentní myšlenku. Musel klidnit rozjíždějící se koutky úst, a současně vyhánět z hlavy zmateně poletující myšlenky. Bože, musím ho vidět! To bude hrůza! Co až mě uvidí! Co když mi nebude věřit! Co když mi věřit bude! No tak, uklidni se Harry. Přestaň panikařit! On mě zabije!
Harry potřásl hlavou, vlepil si malou facku, aby se probral. Schoval se za kamenný sloup, pro případ, že by někdo šel, pak shodil plášť a začal se přehrabovat v baťohu. Vytáhl hůlku a pobertův plánek. Potom ještě několikrát poskládaný, zmačkaný kousek pergamenu, na kterém měl předepsané vše, co mu chtěl říct. Trvalo mu téměř dva týdny, než to sesmolil. Na rychlo si text pročetl a schoval jej do kapsy u kalhot. V tomhle nebyl moc dobrý. Kdyby se necítil tak provinile, požádal by Hermionu o pomoc. O tom ale bylo poněkud zbytečné uvažovat. Hlavně na to bylo pozdě.
Rozevřel plánek, posvítil si na něj hůlkou a začal pečlivě hledat jméno Severuse Snapea. V lepším případě bude pochodovat po chodbách a čekat na nějakého ubohého studenta, který by si to od něj pořádně schytal. V tom horším případě je ve svých komnatách, nebo v ředitelně.
Asi po minutě pečlivého brejlení uviděl jeho jméno pohybující se po chodbách ve druhém patře. Okamžitě sbalil plánek, schoval se pod roucho neviditelnosti a vyrazil kupředu. Řítil se jak blesk a bylo mu jedno, jestli příliš dupe, nebo hlasitě vydechuje. Zpomalil až patnáct metrů od Snapea. Naposledy zkontroloval Pobertův plánek, na kterém se jméno Severuse Snapea přibližovalo přímo proti němu, stačilo jen zahnout. Jeho jméno bylo naštěstí na plánku jen jednou, uhnízděné v Nebelvírské věži. Možná bude nejlepší zůstat stát a počkat, až sem přijde, rozhodl se. Kvapně schoval plánek, s tichým nox zhasl hůlku, a hodil přes sebe neviditelný plášť. Kdyby jeho srdce nedělalo takový zatracený randál, byl by dokonale nenápadný. To ale stejně nemusel.
Myslel, že se na místě promění v raketu a vystřelí střechou vzhůru, když konečně uslyšel jeho kroky. Dlouhé, rychlé, sebejisté… Klapot podrážek stále sílil, až nakonec dosáhl své skutečné hlasitosti. Severus Snape vyplul z postranní chodby, obklopen měsíčním světlem pramenícím z hůlky, obepnutý černým kabátem, a vyzbrojen temně nebezpečným pohledem. Srdce se opět splašilo. Tlouklo, jako o život. To byl on. Jeho netopýr. Několik měsíců představ, snů a fantazií se slilo do jediné vteřinky. Schylovalo se k Velkému třesku.
Muž se zastavil, jeho bezpochyby citlivý sluch zachytil nepatřičný zvuk. Pomalu se ohlížel kolem, jako šelma číhající na kořist. Dál postupoval obezřetně, krůček po krůčku. Nenechal by si ujít něčí průšvih. Tak rád zadával školní tresty, tak rád strhával body! Byl už hrozně blízko. Harry zadržel dech. Díval se přímo jeho směrem.
Teď!
Sebral všechnu svojí slavnou odvahu a shodil ze sebe neviditelný plášť. Odkryl se zcela dobrovolně před rozladěným učitelem. Ten přímo čekal, až se mu Potter postaví do cesty, aby si to mohl odnést. Pokud ho svým nečekaným odhalením vylekal, Snape to na sobě nedal znát. Nehnul ani brvou. Spíš vypadal docela spokojený.
,,Vida, vida. Takže večírek vám nestačil, Pottere? Rozhodl jste se, že máte na příští pololetí málo školních trestů?“
Harry v tu chvíli myslel, že se na místě rozchechtá. Tak-tak potlačil cloumající záchvat smíchu a jen pokořeně sklonil hlavu ze světla.
,,Ne, pane.“
,,Potom tomu nerozumím. Možná mi to rád vysvětlíte.“ Vyštěkl, a aniž by na vysvětlení počkal, okamžitě pokračoval. ,,Odebírám Nebelvíru třicet bodů za toulání po večerce a buďte rád, že to není víc. Máte být dávno v posteli. To, že jste Harry Potter, vás nikterak neomlouvá.“
Harry se snažil nenápadně rozdýchat, než promluvil.
,,Promiňte pane, ale bojím se, že kdybyste se šel podívat do Nebelvírské věže, najdete Harryho Pottera v posteli, hluboce spícího.“
,,Co mi to tu povídáte?!“ Rozčílil se Snape. ,,Odebírám Nebelvíru dalších deset bodů za vaši drzost!“
,,A odebíráte je zcela nespravedlivě.“ Namítl klidně Harry. ,,Nic vám nebrání jít si to tam nahoru ověřit.“
Snape znejistil. Trochu strašidelné ticho protkalo polknutí.
Harry si sáhl za límec. Vytáhl obraceč a začal si s ním nápadně pohrávat. Zřetelně vnímal intenzitu, s jakou si ho Snapeovi oči měřily.
,,Podívejte se na mě.“ Přikázal Snape. V jeho hlase už nebyl hněv, ani panovačnost. Vystřídala ji hrozivá předtucha…
Harry si znovu dodal odvahy a obrátil tvář přímo do kouzleného světla. Očima šilhal stranou a stejně si připadal, jako pod mikroskopem. Sledoval kamennou stěnu vedle sebe, trpělivě očekávaje reakci. Připravoval se na ni dost dlouho, aby ji ustál. Snad.
,,To jste neudělal.“ Vyšlo nevěřícně ze Snapeových úst. Prudce chňapl Harryho za límeček a přitáhl ho blíž. ,,Řekněte, že jste to neudělal!“
Harry odlepil oči od nezajímavé stěny a podíval se přímo do temných zorniček.
,,Udělal,“ ujistil ho odhodlaně. ,,Musím s vámi mluvit.“
Snape ho takřka okamžitě chytil za zápěstí a vlekl do svého kabinetu. Tady na chodbě bylo příliš mnoho zvědavých obrazů, příliš nebezpečí, než aby chtěl riskovat. Harry klusal za ním, fascinovaně přitom sledoval jejich spojené ruce. Přemýšlel o tom dotyku, jak je hrubý, neohrabaný, Snapeovský… Ani nedoufal, že by se s ním už po prvních dvou minutách mohl držet za ruku. Dovolil si za jeho zády drobný, šťastný úsměv. Možná je to šílené, ale rozhodně to stojí za to. Nechal se dotáhnout až do jeho kanceláře. Severus zabouchl. Ukázal na židli a ne zrovna zdvořile ho vybídl, aby se posadil. Sám učinil za svým stolem totéž. Doslova se zhroutil na židli, čelo opřené o spojené dlaně, hypnotizoval desku stolu, zatímco Harry poslušně čekal.
,,Kolik je vám?“ Zeptal se po několika dlouhých minutách, aniž by se na chlapce podíval.
,,Osmnáct.“
,,Použil jste všechny obrátky?“
,,Všechny.“
Probodly ho zornice ostré jako břitvy.
,,Zbláznil jste se?“
Harry zaváhal. Chvíli nad tou otázkou přemýšlel, než zcela upřímně odpověděl.
,,Nevím.“
A Snape znovu schoval hlavu do dlaní. Nic už neříkal, na nic se neptal. Vypadal spíš, že se touží okamžitě probudit.
,,Poslyšte pane… neměl jsem zrovna normální život, takže mám plné právo chovat se jako cvok, abyste věděl.“
,,Jsem rád, že jste mi potvrdil mé přesvědčení, že z toho nikdy nevyrostete.“ Zahučel mistr lektvarů do rukou.
,,Jsem rád, že vás to těší.“ Opáčil s úšklebkem Harry.
Severus pomalu složil ruce na stůl, vedle hromádek esejí. Koutkem oka zahlédl tu Potterovu. Všechno špatně, jako vždy. A on si tu klidně sedí, starší o dva roky, za to zcela očividně šílený.
,,Kde jste tu věc sebral, Pottere?“
,,Dala mi to Hermiona. Kdysi to používala, aby stihla všechny předměty.“
,,Chcete mi tvrdit, že slečna Grangerová vám dala do ruky obraceč času a nechala vás, abyste něco tak stupidního a nezodpovědného provedl?“
,,Taky mě to překvapilo.“ Připustil.
Myslel, že ji bude přesvědčovat déle. Jenomže se ukázalo, že jeho kamarádka je docela romantická. Jakmile se jí svěřil s tím hlavním důvodem, souhlasila. S Ronem to bylo složitější. Musel mu slíbit, že se pokusí zachránit Freda. Což opravdu hodlal dodržet.
,,Měl bych vás vykopat z hradu a nahlásit to, jako zneužití hlídaných kouzel, Pottere.“ Hrozil Snape, ale dle tónu hlasu se chystal přidat nějaké ale… ,,Ale to bych musel porušit pravidla časových kouzel a prozradit vás. Neumím si ani představit, co bych tím způsobil… takže mi teď laskavě řekněte, kdo všechno vás viděl a kdo o vás ví.“
Harry se na židli nervózně zavrtěl.
,,Nikdo mě neviděl. Měl jsem neviditelný plášť a šel rovnou za vámi.“
,,Proč?“ Snape vypadal, že každou chvíli praští do stolu. Kruci.
,,Abych něco nezkazil.“
,,Ale proč za mnou Pottere? Proč jste zatraceně šel právě za mnou?“
No právě… Povzdechl si Harry vzduchu. Navenek se obrnil.
,,Protože s vámi musím mluvit. Proto.“
,,Ještě řekněte, že jste se vrátil v čase kvůli tomu.“ Ucedil. Harry cítil, jak rudne.
,,Taky že jo.“ Přiznal potichu.
Snapeovy oči prorostlo neředěné překvapení. Díval se na něj a vypadal, jakoby se rozhodoval, zda nezkusit ridiculus.
Harry sklopil zrak do klína.
,,Věřte mi, že jsem opravdu hodně dlouho přemýšlel, jestli to mám udělat. Ale žádná jiná možnost nebyla. Já zkrátka musel.“
Snape pomalu zakýval hlavou.
,,Vy jste… Zkrátka… Musel.“ Zopakoval pohrdavě. ,,Zajímavé. A co přesně vás k tomu vedlo?“
Složený pergamen v kapse začal pálit. Harry položil na kapsu ruku, ale nevyndal jej. Dneska zřejmě vyčerpal celou dávku odvahy.
,,Asi jsem se zbláznil.“ Vydechl poraženecky. Tohle je prostě tak… typické! Měsíce si to chystáte, v podstatě to znáte z paměti, a když přijde na věc, všechno je to pryč. Dokonalé prázdno.
,,Gratuluji vám. Bohužel si budete muset rok a půl počkat, než vás přijmou do léčebny pro duševně choré. Vaše mladší já by samou hrdostí umřelo. Věčná škoda, že se nemůžete vidět.“
Harry se opravdu držel, co mohl, aby nevyprskl smíchy. Snapeův ohnivý sarkasmus. Jak strašně mu chyběl! Zavzpomínal, jak dlouho mu trvalo, než pochopil, že tenhle nesmrtelný, hrdý netopýr skutečně zemřel. Ač byl dospělý, právě v tuhle chvíli s ním cloumaly tak neředěné pocity, že ani netušil, co s nimi. Štěstí, radost, strach, nervozita… Měl chuť chechtat se jak šílený i plakat, brečet, vyřvat se z podoby… Hleděl na svého krásného netopýra a oči se mu plnily nevítanou nostalgií.
,,Jsem rád, že vás zase vidím, pane.“ Řekl, hlas se mu chvěl.,,Chyběl jste mi.“
Snape byl zcela konsternovaný.
,,Neodvažoval bych se s nikým sázet ani o svrček, že od vás tohle kdy uslyším.“ Pronesl dutě. ,,Buď se z vás stal nadobro labilní jedinec, nebo jsem mrtvý.“ Nebyla to otázka. Jen pouhá spekulace.
Harry polkl. Cítil, jak mu jedno oko přetéká. Sakra. Je to k vzteku. Chtěl jsi působit dospěle a místo toho bulíš. Bravo, Harry.
,,Umřel jste, pane.“ Hlas se mu nalomil.
,,Aha.“ Řekl chladně Snape. ,,Aspoň, že jste se neobtěžoval mě napínat. Neřekl jste nic, co bych nečekal.“
,,Promiňte.“ Harry spolkl všechnu pýchu a utřel si mokrou cestičku na tváři. Kolik ti je, pět let? Vzpamatuj se!
,,Dva roky a vy se složíte, jako domeček z karet. Válka zřejmě neproběhne podle vašich představ.“
,,Upřímně… radši jsem si to moc nepředstavoval.“
,,Pořád máte na všechno odpověď, co?“ Osočil ho Snape.
,,Některé věci se nemění.“
,,Ne. To očividně ne.“ Souhlasil nespokojeně. ,,Tak teda mluvte. Když už jste udělal takou pitomost, jistě máte logické vysvětlení.“
Harryho ruka opět zabloudila na kapsu. Proč to prostě nevytáhnout a nepřečíst? Proč to neuděláš? Zbabělče.
,,Já vlastně… ano. Vysvětlení je. Chtěl jsem vám říct, že vím, o co vás Brumbál požádal. Hodně jsem nad tím přemýšlel a neschvaluji to. Vlastně je to nejhorší druh příkoří, jaký znám.“
Snapeův obličej byl ledová maska. Jen pomalu, mechanicky mrkl a neřekl ani slovo. Harry ve své rozpačitosti nejistě pokračoval. ,,Vím, že jste se zavázal, že ho zabijete, aby to nemusel udělat Malfoy. Budu vás za to nenávidět. Dokonce budu po vaší smrti toužit víc, než po porážce Voldemorta a mrzí mě to, pane. Opravdu. Ale nemohu dělat nic jiného, protože mi nikdo neřekne pravdu. Budu vás nenávidět až do vaší smrti, protože se pravdu dozvím příliš pozdě. A s tím se prostě nedá žít. Chci, abyste věděl, že se na vás nezlobím. Že vás chápu… Že vás obdivuju… Prostě jsem chtěl, abyste to věděl. Kromě Brumbála tu nebude nikdo, kdo by věděl, co jste dokázal. Nikdo, komu byste to mohl říct. Přišel jsem, abyste tu někoho takového měl.“ Harry se po svém vyčerpávajícím monologu odmlčel. Pohlédl na muže trochu odhodlaně, trochu provinile. Co když o to nestojí?
,,Vy jste přišel, abyste mi řekl tohle?“ Dobře, asi to nebylo přesně to, co čekal… ,,Přišel jste mi nabídnout rameno, na kterém se můžu příležitostně vybrečet? Proto jste tak idiotsky riskoval, využil obraceč času a vrátil se zpátky o rok a půl, třebaže ministerstvem schválený limit je časové rozmezí čtyřiadvaceti hodin?“ Rozhodně si s jeho dobrými záměry nebral servítky.
,,Od kdy se zajímáte o to, co schvaluje ministerstvo? Není náhodou v tuhle chvíli minimálně z poloviny zmanipulované smrtijedy?“ Bránil se Harry. ,,A navíc to není jediný důvod, proč jsem tady, víte. Ve válce umře úplně zbytečně spousta lidí, včetně vás. Chci se to pokusit změnit.“
,,Ach.“ Snape si vítězoslavně založil ruce na hrudi. ,,Čekal jsem, kdy to přijde. Vy jste vážně nemocný, Pottere. Závislý na hrdinských skutcích. Ztracení psi a koťata vám došli, tak jste se vrátil v čase, abyste si to pěkně vynahradil. To je poněkud zvrácená recidiva. Měl byste se léčit.“
Harry Potter spící v posteli, v Nebelvírské věži by se za tohle urazil. Tenhle Harry Potter se pobaveně usmál. Už dávno si uvědomil, že tohle skutečně není hlavní důvod toho, proč se touží vrátit. Smířil se s tím, že je to odporně sobecké, ale věřil, že mu bude odpuštěno, když se mu skutečně podaří některé zachránit. On si to opravdu přál. Přál si zachránit Freda, Dobbyho, Moodyho, Lupina s Tonksnovou… Ale věděl, že víc než to si přeje setkat se s milovanou osobou, což bylo vážně velmi zvrácené. Pokud si ovšem Snape myslí, že mu jde hlavně o zachraňování svých přátel, bude lepší, když ho v tom nechá. Najednou si byl jistý, že nechce, aby věděl, jak hrozný je sobec. S konečnou platností sundal připravenou ruku z kapsy u kalhot. Bude lepší, když na ten pergamen i na to, co tam napsal, zapomene.
,,Vím, co si myslíte. Říkáte si, jak je naivní snažit se vytáhnout mrtvé z hrobu. Ale já na nějaké přišel jejich čas prostě nevěřím. Ve třetím ročníku jsme s Hermionou pomocí obraceče zachránili Siriuse a Hipogryfa. Takže vím, že to vážně funguje a hodlám to aspoň zkusit.“ Argumentoval, zatímco mu v hlavě pracovala všechna kolečka.
,,Dojemné. Tak proč jste to neudělal, když váš drahý kmotr skončil na podlaze pod kletbou Bellatrix Lestrangeové?“
,,Tehdy… mě to nenapadlo.“ Připustil upřímně. Že ho to nyní napadlo jenom kvůli němu, si raději nechal pro sebe.
,,A teď mi vysvětlete, Pottere, jak to hodláte udělat. Do toho, pobavte mě. Pokud vím, nikdo vás nesmí vidět. Už to, že jste se ukázal mně, je nebezpečný hazard.“
,,Ano, to já vím. Ale vzhledem k tomu, že musím zůstat neviditelný, tak budu potřebovat pomoc.“ Odpověď na všechno? No to se Snape docela strefil. Tohle se mu ale moc nelíbilo.
,,Proč si zatraceně myslíte, že bych vám měl pomáhat?!“Vyštěkl.,,Protože jste mi laskavě přišel odpustit něco, co jsem ještě ani neudělal? Kdo se vás prosil? Mohl jste jít za kýmkoliv jiným a vy do toho zatáhnete právě mě, jako bych měl málo vlastních starostí.“
,,Za nikým jiným jsem jít nemohl.“ Namítal okamžitě Harry.,,To vy nejvíc ovlivňujete průběh války. Pohybujete se na obou stranách, navíc jste nejchytřejší člověk, co znám. Bez vás to nezvládnu.“
,,A podívejme se. Takže jste vlastně vůbec nepřišel z obdivu, nebo z lítosti. Zkrátka jenom potřebujete mojí pomoc. Žasnu, že vás všichni mají za čestného hrdinu, vy podlejzavý maniaku.“
Dobře, tohle už bolelo. Hodně to bolelo. Především proto, že to bylo přesně naopak.
,,Máte pravdu.“ Řekl, a pevně přikývl. ,,Nejsem hrdina. Ne takový, jakého si vysnil kouzelnický svět. Nic zvláštního jsem neudělal, jen jsem se blbě narodil. Ale jsem tady. A všechno, co jsem vám řekl, je pravda. Je mi líto, že mi nevěříte. Protože já vám věřím na sto procent. Snad i víc, než samotný Brumbál. Možná mi za pár měsíců porozumíte, podle toho, co se má stát. Existuje spoustu důvodů, proč jsem přišel právě za vámi. Ale asi bych o nich neměl mluvit. Nejsem si jistý, co si v tuhle chvíli mohu dovolit říct, takže bude lepší, když tímhle zatím skončím. Chci zachránit i váš život, pane. A to udělám, ať už se rozhodnete jakkoliv. Můžete se na mě vykašlat, můžete odepřít pomoc mým přátelům, ale nezabráníte mi, abych vás dotáhl živého do své budoucnosti. Na rozdíl ode mě netušíte, jak a kde zemřete, takže mi těžko zabráníte, abych to nezměnil. A já to udělám. Domluvil jsem.“ Harry se zvedl ze židle, zdvořile kývnul hlavou a i se svým batohem vyrazil ke dveřím.
Neohlédnu se. Nebudu se doprošovat. Znám Severuse Snapea. Nenávidí to. Jen bych se mu tím ještě víc zprotivil…
,,Pane Pottere.“
,,Co?“ Harry se ohlédl. Snažil se nevypadat, že něco čeká…
,,Můžete mi vysvětlit, kam jdete?“
,,Jdu spát. Jsem unavený, znáte to. Časový posun, a tak...“ Vrátil mu s úšklebkem ironii.
,,Uvědomujete si doufám, že v Nebelvírské věži už jeden Potter zabral vaši postel…?“
Harrymu nevěřícně poklesla ramena. ,,Vy si vážně myslíte, že jsem totální idiot.“ Zeptal se bez otazníku. ,,Ovšem, že za sebou nevlezu do postele.“
,,A smím vědět, kam tedy míříte?“
,,Tábořím v Chroptící chýši.“ Odpověděl neochotně.
,,V Chroptící chýši.“ Zopakoval Snape. ,,A já si nemám myslet, že jste idiot? Nejen že jím jste, Pottere. Navrch jste ignorant a naivní hňup, pokud si myslíte, že vás nechám jen tak se potloukat po okolí. To v žádném případě. Když už jste mě do té své šarády zapletl, budu si vás hlídat. Myslíte si, že je to jen tak, producírovat se po světě hned dvakrát najednou? Na to zapomeňte. Budete tady tak dlouho, dokud nenajdu vhodnější místo, kam vás schovat.“
Harry zpozorněl. V zelených očích zajiskřilo. ,,Chroptící chýše podle vás není dost opuštěná?“
,,Nebudeme o tom diskutovat.“ Zamítl to, naprosto bez argumentu Snape. Buď byl na to příliš unavený, nebo možná žádný vhodný argument ani neexistoval…
Co když… Co když prostě nechce, abych mrzl v těch hrozných podmínkách? Harrymu srdce poskočilo dětským štěstím. Ne, raději po pravém důvodu pátrat nebude. ,,Takže… Kam mě teda chcete zašít?“
,,Budete v mých komnatách.“ Ujasnil mu to, aniž by udělal jakoukoliv grimasu. To v Harryho tváři nastal hotový chaos. Zmatek, nadšení, naprosté šílenství. V jeho pokojích? Budu bydlet se svým netopýrem? Bůh má hodně divný smysl pro humor…
,,Ve vašich komnatách, pane?“ Zopakoval nevěřícně. Batoh mu téměř vypadl z ruky.
,,Bojíte se snad, že vás tam otrávím?“ Zeptal se jedovatě.
,,To ne, pane, jen je to od vás nějak moc… laskavé.“
,,Jen se snažím zabránit katastrofě, Pottere. Pokud se vám to zdá laskavé, prosím. Na to, abych vám bral iluze, jste mě dnes už příliš unavil.“
Harry se snad poprvé bez zábran zasmál.
,,Tak prosím, když chcete.“ Snažil se, aby to znělo netýkavě, lhostejně, ale v krvi mu divoce pulzovalo vzrušení. Bude celou tu dobu v jeho komnatách… Merline… To snad není pravda! Ten mužský je poděs!
,,Počkáte tady, dokud neopravím eseje. Budete zticha a nebudete rušit, je vám to jasné?“
Harry se vrátil na židli, posadil se, narovnal vzorně záda, jako podle pravítka a ruce spustil do klína.
,,Naprosto. Ani neceknu.“ Mrknul.
Snape jen rezignovaně obrátil oči v sloup a pustil se do oprav. Bylo vidět, že se na to nemůže moc dobře soustředit. Nejen kvůli všem těm nečekaným událostem, ale také proto, že Potter skutečně ani nedutal. Jeho pohled, na něm přilepený byl však hmatatelně cítit, až to rvalo poslední zbytky učitelovo nervů. Pálil ho Potterův potlačovaný smích, zkroucené rty, jiskřící zelené oči, jako nějaký ďábelský rentgen. Zřetelně vnímal, jak tomu spratkovi cukají koutky, a silou vůle zadržuje nějakou stupidní myšlenku za zuby, ačkoliv by se o ni rád podělil nahlas. Po pár minutách to nevydržel a vzhlédl.
,,Máte nějaké potíže, Pottere?“
,,Já? Ne. To jenom…“ Kývnul hlavou směrem k pergamenu před Snapem. ,,Tohle je moje?“
Hm. Tím se to zřejmě vysvětlovalo.
,,Ano, ten paskvil je váš.“
,,Použití neverbálních zaklínadel v historii, viďte? To si pamatuju. Měl jsem to za Hrozné.“
Snape povytáhl obočí.
,,Neříkejte.“ Pronesl a celou esej jedním tahem přeškrtl. ,,Děkuji vám za nápovědu. Bez vás bych na to nepřišel.“
Harry se spokojeně zazubil. ,,S touhle prací mi výjimečně Hermiona nepomohla. Budu zuřit, až mi to dáte.“
,,Dobře vám tak.“ Utrousil Snape, vytahujíc z hromady další pergamen. Zbývalo jich ještě dvanáct. No, chvíli to potrvá. Harrymu to ale nevadilo. Seděl tiše. Sledoval Snapea, kochal se… Srdce pořád zdivočelé, dávalo najevo, jak je ten pohled vzácný a opojný. Bude ještě chvíli trvat, než mozek zpracuje, že je to všechno vážně pravda. Že je Snape na dosah, živý a protivný. Bylo to lepší, než Harry předpokládal. Tiše seděl a mlčky děkoval Hermioně za její Obraceč.
Když se konečně ocitli před Snapeovými komnatami, byla již hluboká noc. Harry za ním cupital pod neviditelným pláštěm, aby ho nezahlédl ani jeden obrázek. Heslo bylo Princ. Zvláštní. Kdyby už Snape věděl, že má nahoře pod polštářem učebnici Prince dvojí krve, byl by jistě v rozpacích. Vlastně to bylo legrační. Neochotně mu ustoupil z cesty a nechal ho projít. Jen co dveře bouchly, shodil ze sebe Harry svůj plášť a dychtivě se rozhlédl kolem připraven nasát všechnu atmosféru a vůni jeho soukromých pokojů do sebe.
,,No teda…“ Vydechl ohromeně. A podíval se na Snapeův samolibý obličej. Stáli v obývacím pokoji. Bylo tu vše, co má taková odpočinková místnost mít. Měkká křesla, koberce, stůl, krb, knihovna… V rohu dokonce stál květináč s kytkou. Pravda, dost zanedbanou chudinkou, ale přece to byl záblesk něčeho živého a přívětivého. Nemohl čekat, že tu bude mít mrzutý chlap po třicítce malé koťátko. Snape prošel pokojem, otevřel dveře do drobné chodbičky. Byli tu jen dvoje dveře.
,,Koupelna, ložnice.“ Řekl, vyvaruje se zdlouhavého vysvětlování.
,,Fajn.“ Kývl Harry. ,,A ta ložnice je… ehm pro vás?“
,,Ta je tady pro domácí křítky.“ Opáčil unaveně Snape a opět se na něj díval, jako na idiota. Divné. I to Harrymu chybělo.
,,Takže kam mě teda chcete schovat?“ Řekněte pod postel, řekněte, že pod postel! Kdyby to Snape řekl, býval by Harry veškerou jeho ironii okamžitě ignoroval.
,,Tady.“ Ukázal na prázdnou stěnu a hopla! Obrys dveří se tam objevil, jako obrovský obrazový rám. ,,Vymyslete si heslo a snažte se, ať je to něco, co se nepoužívá v běžném hovoru.“
Harry se zamyslel. Napadala ho samá nevšední slovní spojení. Sexy Snape, Roztomilý zmijozel, Malé princátko… jo, to by tu zcela jistě nikdo nahlas neřekl. Jenže on to bude muset říci Snapeovi. Nakonec se rozhodl.
,,Netopýr.“
Snape na okamžik zaváhal. ,,Dobře.“ Kývnul. Pak poklepal doprostřed prázdného rámu hůlkou.
,,Řekněte to.“
Harry slovo zopakoval. Doslova ho poválel na jazyku a foukl. Rám se odsunul stranou a za ním byla velice malá místnost, prostá veškerého nábytku. Zela pustotou.
No dobře. Nic nemůže být dokonalé.
,,Půjčíte mi žíněnku?“ Zeptal se pobaveně.
,,Nebuďte idiot.“ Zavrčel Snape. Vytáhl hůlku a párkrát s ní mávnul. Místnost se nepatrně naplnila jednoduchou postelí, poličkou a stolem. Všechno bylo z dubového dřeva. Trochu jednotvárné a jednoduché, ale bylo to blízko Snapea, tak to bylo perfektní. Mistr lektvarů se krátce zamyslel a pak přidal ještě malý noční stolek s lampičkou.
,,Děkuju.“ Ozval se Potter. Vděčný výraz byl okázale ignorován.
,,Ještě něco?“
Harry se ani nerozmýšlel.
,,Ano, prosím. Koberec. Žlutý a chlupatý.“ Stalo se. Co se to s tím chlapem děje? Člověk by čekal, že ho šoupne do přístěnku, zamkne na pět západů a zahodí klíč…
,,A ještě, pokud mohu…“
,,Ano?“
,,Jednu mrtvou masožravku, jako máte vy. Abych měl společnost.“
,,O čem to žvaníte?“
,,O té chudince, co máte v obývacím pokoji. Pokud vůbec víte, že ji tam máte…“
Snape se zatvářil velice mrzutě. ,,Jestli budete ve své nehorázné drzosti pokračovat, Pottere, nechám všechen nábytek okamžitě zmizet.“
,,Pardon.“ Omluvil se, aniž by se obtěžoval tvářit kajícně. Usmíval se od ucha k uchu.
V pustém rohu se objevil metr vysoký fíkus. Celý čerstvě zelený. Co naplat. Však on časem zhnědne.
,,Pyžamo snad máte vlastní.“ Pronesl kriticky Snape, sleduje jeho naplněný batoh. Jediné vlastnictví na příští rok a půl. Bláznivý kluk.
,,Mám.“ Ujistil ho Harry.
,,Dobře. Teď se jděte vyspat. A zvykněte si na čtyři stěny, Pottere. Zítra odsud vylezete nejdříve k večeru. Budu mít starostí nad hlavu a jeden Potter mi vystačí na celé dopoledne. Až se vrátím, promluvíme si o tom vašem bizardním plánu. Do té doby se odtud nehnete. Je vám to jasné?“
,,Naprosto.“ Snape jen kývnul, a zmizel za zabouchnutými dveřmi. ,,Tak jo…“ Řekl si pro sebe tiše Harry a pomalu vykročil do svého nového příbytku. Zul si boty, vychutnal si měkkost křiklavě žlutého koberce, pohladil dřevěný nábytek a byl naplněný nevysvětlitelným, vřelým pocitem. Až se bude zítra ráno probouzet, umře strachem, že to byl všechno jen sen. Bude se několikrát štípat, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Bylo to příliš úžasné. Usídlen ve Snapeových komnatách, ujištěn o jeho existenci a naplněný jistotou, že se všechno vydaří, začal vybalovat svých pět švestek na pelest. Navlékl se do pyžama a ještě než se zavrtěl do peřin, vzal do dlaně drobné přesýpačky. V tuhle chvíli byly na doraz. Kdyby se kdokoliv pokusil byť o jedinou obrátku, rozbil by je. Harry je láskyplně položil na noční stolek, zhasnul lampičku a nechal se ukolébat ke spánku obklopen nádhernou, novou realitou.
Oproti předešlému, druhý den byl velmi, velmi nezáživný. Alespoň tedy do večera. Snape mu ráno přinesl do pokoje jídlo na celý den a bez vlídného slova odešel týrat studenty, včetně jeho samotného. Harry netrpělivě dřepěl na posteli, z nudy se cpal lívanci – Snape jich sice přinesl spoustu, ale bez marmelády, medu, nebo polevy. Proč taky? Když měl dost, pochodoval pokojem sem tam, co krok, to otočka. Pak si troufl na odvážnou výpravu do koupelny, kde se doslova rozmazloval pohledem na Snapeovu osušku, na šedivý zubní kartáček, na jeho mýdlo, se kterým se později umýval při koupeli. Voda byla příjemně teplá, odplavovala stopy po budoucnosti… vlastně teď už minulosti.. a vlastně je to jedno.
Teď byla jen přítomnost. Pro něj, i pro jeho mladší já. Nepamatoval si, že by před odjezdem do doupěte se Snapem mluvil. Nebo se s ním hádal… Ale na druhou stranu, nemůže si přece pamatovat všechno. Bylo to zvláštní. Nová verze pro tu situaci, kdy někoho milujete a nenávidíte zároveň. Tohle by zasloužilo tří svazkový román. Obzvláště, byla-li ta nenávist a láska stejně vášnivá.
Harry to věděl. Ano, jistěže. Moc dobře si uvědomoval, že je posedlý. Tvrdila to dokonce i Hermiona. Pamatoval si ty její lítostivé, smutné oči, když se bála, že ho urazí…
,,Nezlob se Harry, ale já si prostě nemyslím, že jsi do Snapea zamilovaný. Vždyť jsi měl rád Ginny a chodil si s Cho…“
,,Tohle je jiné Hermiono. Opravdové. Předtím jsem si jenom myslel, že jsem zamilovaný. Ale když to srovnám s tím, co cítím teď, tak… Jenom se mi líbily.“
,,A co když to tak není? Mrzí tě, že je pryč, protože byl celou dobu s tebou a tys o tom nevěděl. A teď už tu vděčnost nemáš jak ukázat. Já to přece chápu.“
,,Ne, to ale není všechno. Zdá se mi o něm, Hermiono. Pořád dokola sním o jeho ruce na své tváři, o starostlivosti v jeho očích, dává mi pusu na čelo… Jeho obličej si vybavuji se všemi detaily. Každý výraz, každé zakřivení vrásek…“ Viděl na Hermioně, jak jí zčervenaly tváře. Klopila zrak stranou a nervózně si natáčela na prst jednu divoce zvlněnou loknu. Nestávalo se jí často, aby takhle znejistila.
,,To ale není normální láska, Harry,“ špitla.
,,Já to přece vím. Vím to. Je to něco jiného. Většího. Jen k tomu nikdo nevymyslel slovo, které by to mohlo vystihnout, protože to ještě nikdo necítil.“
,,Ty jsi někdy strašně samolibý. Víš to, že jo? Já to slovo znám, abys věděl. Je to posedlost.“
Harry se tehdy na chvíli hrozně vytočil. Vztek v něm stoupl, jako rtuť v teploměru při smrtelné horečce. Jenomže se stejně rychle opět uklidnil.
,,Vlastně… máš asi pravdu, Hermiono.“ Přiznal a zoufale schoval tvář do dlaní. ,,Ale je to hrozné, hrozné! Nemůžu se toho zbavit. Všude mě to pronásleduje. Snad bych ho i maloval, kdybych to uměl. Pořád mám pocit, že už to nemůžu vydržet. Že jestli ho hned neuvidím, zblázním se…“
,,Ty… ty to opravdu chceš udělat, viď?“ Zeptala se potichu.
,,Buď to, nebo si půjdu najít nějaké pěkné, tlusté lano.“
,,Ale… uvědomuješ si, jak hrozně je to nebezpečné?“
,,Jo.“
A Hermiona zamáčkla slzu, laskavě se pousmála a sundala z krku svůj největší poklad. Kdyby jen věděla, co pro něj udělala! Až se vrátí, bude ji děkovat tak dlouho, dokud jí to nepoleze na nervy.
Holt už je to tak. Je posedlý. No a co? Netrápil se tím. Co byste čekali, když se zamilujete do někoho mrtvého, a tak komplikovaného? Zrovna Snape by to mohl pochopit. Byl si docela jistý, že prosté kamarádství z dětství se po matčině smrti také změnilo v něco podobného… Jinak by přece Severus Snape neobětoval tolik ze svého života, pro jejího syna. Kterého navíc, přiznejme si, z hloubi duše nenávidí. Což je zatracená, debilní pravda. Sakra.
Snape se vrátil o půl sedmé večer. Že by za ním nadšeně spěchal, to se říci nedalo. Než se usadili ke krbu s plánovanou konverzací, stačil mu ještě vynadat za nepovoleně použité mýdlo a potopu v koupelně.
,,Vy jste si nezabalil ani to hloupé mýdlo Pottere a opovážil jste se potírat si tělo mým osobním vlastnictvím…?“ Harry si mýdlo pochopitelně zabalil. Ale kdo by ho vytahoval ze dna batohu?
,,Já vám ho opláchl.“
,,Nechte si ho. Bůhví, čím jste se v budoucnosti nakazil.“ Odsekával s pohrdavou lhostejností.
Harry se ušklíbl.
,,Tak vám dám to svoje. Nepoužité.“
,,Takže ho máte! Vy malý drzý…“
,,…arogantní, líný, zhýčkaný spratku.“ Vyjmenoval za něj Harry.
Snape zalapal po dechu. Protože však na jeho chování už neměl slov, navedl ho se zuřivým pohledem do obývacího pokoje a zahájil smysluplnou diskuzi.
,,Takže. Nejdřív mi sdělte, jak jste si to vlastně všechno představoval.“
,,Přesně takhle.“ Ujistil ho s úsměvem.
,,Pottere…“ Snape si promnul spánky. Bylo jasné, že šetření hlasivek ho stojí všechnu vnitřní sílu. ,,Já samozřejmě myslel tu vaši záchranou hurá akci. Mluvte.“
Harry mlčel.
,,No?“
Napil se čaje, aby zamaskoval trapné ticho. Spálil si pusu a došlo mu, že si moc nepomohl.
,,Víte… Já jsem to vlastně až tak neplánoval. Jediný můj plán byl najít vás, a všechno vám říct. Což už jsem udělal.“
,,Samozřejmě!“ Vyštěkl Snape. ,,Takže jste si představoval, že si jen tak dvoutisíckrát zatočíte Obracečem, předhodíte mi ten váš roztomilý nápad a budete, plný nesmysleného optimismu čekat, až něco vymyslím.“
Harry mu to nevyvracel. Jen pokrčil rameny.
Snape potřeboval chvíli na uklidnění, nebo by ho musel na místě uškrtit. Teprve když se vroucí láva o pár stupňů ochladila, promluvil.
,,Řekněte mi, jak zemřeli.“
,,Při závěrečné bitvě o Bradavice.“ Nebyl si jistý, jestli to může jen tak říct. Snape by neměl dopředu vědět, co bude. Jinak by to mohlo být jinak. Ale na druhou stranu, to by nemohl říct nic. A tu poslední bitvu jistě předpokládá tak jako tak. ,,Tedy ne všichni… Moody zemře několik měsíců před tím, a Dobbyho probodne Bellatrix v sídle Malfoyových.“
,,Takže jste se vrátil i pro domácího skřítka.“ Snape si neodpustil pohrdavý úšklebek.
,,On je taky můj přítel, pane.“
,,Má moji upřímnou lítost.“
Harry zavrtěl hlavou. Jak by tohle mohl Snape pochopit?
,,Nepřipadáte si trochu pokrytecky, Pottere? Včera jste tu skoro bulel, jak je ke mně život nespravedlivý. A vy si myslíte, že to, co děláte má něco společného se spravedlností? Tahle válka už nějakou dobu trvá. Zemřelo tisíce nevinných lidí. Jsem si docela jistý, že jich ještě tisíce zahyne. Vsadím se, že i při té vaší poslední bitvě jich zemře mnohem víc, než kolik si pamatujete. Vidíte jen své přátelíčky. Vrátil jste se jen pro ty, které jste osobně znal. Pro ty, které chcete mít znovu po svém boku. Ti ostatní vám jsou ukradení. Ti ať si zemřou stejně, jako předtím, co je vám po nich, vy je nepotřebujete…“
,,To není pravda!“ Bránil se překvapeně Harry. Snapeovo obvinění bylo mučivější, než cruciatus. Muž si posměšně odfrkl.
,,Že to není pravda? Znáte jména všech lidí, kteří ve válce zemřeli? Už tehdy jste za všechny cítil zodpovědnost, ne snad? A víte jak se ti lidé, kteří bojovali po vašem boku, jmenují? Řekl jste, že se to dělo v Bradavicích… No, kolik studentů se do toho nechalo zatáhnout? Povězte! Kolik nedospělých lidí ten den zemřelo? Řekněte to, Pottere!“
,,Já nevím!“ Zařval zoufale Harry. Vina na něj dopadla, těžká, jako hrouda kamenní. Poslala ho ke dnu. ,,Já nevím…“ Zopakoval šeptem. Ne. Tohle nechtěl slyšet. Nechtěl to poslouchat…
,,Nevíte. Ovšemže nevíte. Mluvíte o spravedlnosti, jako byste tomu rozuměl. Ale vy to ještě stále nechápete. Nevíte o tom nic. Kdo jste, abyste mohl rozhodovat o tom, kdo dostane druhou šanci a kdo ne? To že zkusíte zachránit jen ty, po kterých se vám stýská, není ani hrdinské, ani spravedlivé. Je ten nejsprostší projev sobeckosti, jaký existuje, Pottere. Ale to jste si evidentně do teď neuvědomil.“
Ach. Bože. Jsem odporný.
Harryho euforie z návratu se dík Snapeově snažení rychle vypařila. Pomohlo by, kdyby přiznal, že se ve skutečnosti chtěl vrátit jen pro něj? Ne. To by jistě nezměnilo vůbec nic…
,,Chápu, jak to myslíte…“ Promluvil potichu. Prázdně hleděl kamsi na stěnu za profesorem. ,,Pokud nemohu zachránit všechny, neměl bych zachraňovat nikoho… To se mi snažíte říct? Takže bych se o to neměl ani pokoušet?“
,,Snažím se vám říct, že to, co děláte je a vždycky bude nespravedlivé.“ Snape už zněl klidněji. V očích se objevila nečekaně vlídná trpělivost. ,,Pokud si chcete hrát na soudce a rozhodovat o tom, komu dáte druhou šanci, pak na vás ta tíha zodpovědnosti skutečně dopadne. Zatímco vaše mladé Já si jen myslí, že má zodpovědnost za všechny kolem, vy ji budete mít doopravdy a věřte mi, že to poznáte. Není to nic příjemného. Ta zodpovědnost za ty, kterým jste upřel druhou šanci, ta s vámi zůstane nadosmrti. Takže byste si to měl nejdříve pořádně rozmyslet. Srovnat si v hlavě, zda chcete mít na svědomí ty, které jste nezachránil. Musíte nejdřív vidět ten rozdíl, mezi tím, co jste byl tehdy a co jste teď, pane Pottere. Předtím jste byl kluk bojující ve válce, nemající tušení o tom, kdo kolem vás umírá. Tentokrát nejste bojovník. Tentokrát jste přišel jako soudce, abyste si vybral.“
,,Tak… co mám podle vás dělat?“
,,Jak říkám. Pečlivě si to rozmyslete. Ujasněte si, co vlastně chcete a teprve, až se skutečně rozhodnete, přijďte za mnou a uvidíme, co dál.“
Tohle byla moudrá slova dospělého člověka. Harry to potřeboval, ačkoliv si připadal o dvě, tři tuny těžší. Za celou dobu, co svojí cestu do minulosti plánoval, ho ani jednou nenapadlo podívat se na to takhle. A pak najednou přijde Severus Snape, zatřepe s ním a ukáže mu, o co tu doopravdy jde. Tu nepříjemnou, tvrdou pravdu. I když je ve své minulosti, stále je v realitě a ta se dá vždy změnit i podělat.
,,Hrajete si s tím nejnebezpečnějším elementem, Pottere. S časem. Potřebujete pochopit, co to znamená.“
Harry mlčky přitakal. Rty pevně sevřené. Dopil čaj, zvedl se.
,,Já… půjdu teď k sobě. Musím být chvíli sám, a…“ Zmlkl.
,,Samozřejmě.“ Snape ho nechal odejít. Čas je zrádný element. Bojovník, spojenec i nepřítel.
Dva tisíce obrátek.
Dva tisíce.
Není to jen obyčejné číslo. Do teď si to Harry myslel a hluboce se pletl. Dva tisíce obrátek. Rok a půl minulosti se vším, co za tu dobu proběhlo.
Seděl na posteli, mezi čtyřmi stěnami, tupě zíral do dveří a snažil se smířit s tou náhlou pravdou. Stvořil obrovské minové pole. Bytelně cítil ty zrádné miny kolem sebe. Stačí jediný krůček stranou a způsobí výbuch tak obrovský, že s ním vezme sebou i nevinné oběti.
Seděl a přemýšlel, jestli se vážně může stát Soudcem. Ne. To nechtěl. Snape jen zaklepal na Pandořinu skřínku, která se teď, v osamění, otevřela do kořán a zaplavila chlapce pochybnostmi, zoufalstvím a vinou.
Měl pravdu. Harry chce zachránit jen své přátele. Pak tedy vina byla zasloužená. Tohle nebyla žádná oběť pro vyšší cíl. Tohle bylo sprosté ukazování prstem. Ty zemřeš, ty přežiješ. A nikdo kolem nemá ani tušení, že slavný, čestný Harry Potter je tady schovaný a drží v ruce ukazovátko.
Jenže on prostě nemohl nedělat nic. Nechtěl nechat budoucnost jen tak protékat. Chce zachránit Snapea, protože ho miluje a protože ho potřebuje. Už to je sobecké, s ohledem na jeho zesnulé přátele. Ale když se rozhodne dát šanci jemu, tak už zasahuje. Už soudí a rozhoduje. A Snape by o takovou záchranu nestál. Vrátit se pro svého netopýra… jak krásně romantické, nevinné a naivní mu to připadalo… Jak hrozně se pletl.
Jedinkrát v životě se zamiloval a hned je to posedlost. Jedinkrát v životě by si chtěl ukrást trochu toho štěstí a hned za to musí platit tak vysokou cenu. To přece taky není fér. Život mu moc hezkých věcí nepřipravil a když se jednou rozhodne bojovat pro sebe, je sobec. Kdyby to šlo jakkoliv jinak, šel by jednoduší cestou, ale tohle už bylo předem rozhodnuté.
Musí zachránit Snapea. Ronovi slíbil, že sebou přivede i Freda. Vždyť už tím soudcem dávno je, jen si to holt neuvědomil.
Rozhodl se, vybral si. A teď může jen doufat, že ho za to Snape nebude nenávidět…
,,Chci to udělat.“ Řekl pevně, když se o půl hodiny později vrátil za svým netopýrem. ,,Chci zachránit vás a slíbil jsem Ronovi, že přivedu Freda. Pochopil jsem, co to o mně vypovídá a vadí mi to. Ale stejně to chci.“ Doslova se sesypal na křeslo naproti Snapeovi. ,,Teď si asi myslíte, že jsem ten nejodpornější člověk na planetě.“
Snape zaklapl a odložil rozečtenou knihu. Zpříma se na Harryho podíval.
,,Z vás nikdy nebude dobrý nitrozpytec.“ Povzdechl si. ,,Naložil jste na sebe víc, než jste původně plánoval, což mě u vás nijak nepřekvapuje. Pokud jste se tak rozhodl a pokud si všechny důsledky uvědomujete, nemám právo vás za to kritizovat. Jen pořád dost dobře nerozumím vaší touze zachránit můj život. Všechno, co jste mi chtěl říct, jste mi sdělil. Pokud se vám ulevilo a máte klidnější spaní, pak vám blahopřeji, ale naprosto nechápu, proč tak stojíte o to, abych přežil. Ani vás přitom nenapadlo zeptat se mě, jestli o to stojím já sám.“
,,Jak jste před chvílí trefně naznačil, jsem sobec. Nevím jistě, kdy jsem se jím stal, ale dělat s tím nic nehodlám. Nebudu se ptát. Zkrátka vás zachráním. A jestliže zachráním vás, už není cesty zpět. Pochopil jsem, že když zasáhnu jednou, už jsem se do toho zapletl. Takže se pokusím zachránit tolik lidí, kolik budu moct. Mám ještě čas, takže budu pečlivě přemýšlet co dělat, abych tou sobeckou cestou prošel co nejkajícněji.“
Snape si ho chvíli zamyšleně prohlížel. Pak uznale kývnul hlavou.
,,Dobře. Musím uznat, že to je zatím to nejrozumnější, co jsem vás kdy slyšel říct.“ Připustil a Harryho nitrem se prohnala obrovská vlna sebedůvěry. Pyšně vypjal hruď. Za svůj mladý život toho spoustu dokázal, ale aby ho pochválil Snape, to byl teprve pořádný úspěch! Ne, že by se tvářil nějak uznale. Stín skepse nadále pokrýval kamennou tvář.
,,To ovšem neznamená, že to vaši situaci nějak zjednodušuje.“ Udělal si tu radost a zkazil ji Potterovi. ,,Cestování pomocí Obraceče má velmi mnoho úskalí. Nikdo vás nemůže zahlédnout, nesmíte měnit zásadní události a především, nesmíte se dotýkat své vlastní časové osy…“
,,To nechápu.“ Harry zmateně zamrkal.
,,Neskončil jsem.“ Zdůraznil se zamračením Severus. ,,Znamená to, že sám sebe nesmíte nijak ovlivňovat. Jakákoliv změna vás může odchýlit od původní cesty, zaměnit vaše staré vzpomínky za nové, změnit vaše rozhodnutí, vaše činy. A co myslíte, že by se stalo, kdybyste se napodruhé nerozhodl použít obraceč?“
Harry nad tím pár vteřin poctivě přemýšlel, načež zděšeně zalapal po dechu.
,,Do prčic!“
Snape jen trhl koutkem úst. Samozřejmě. To nejdůležitější ho vůbec nenapadlo. Proč mu to neřekla Grangerová?
,,Když se nestane to samé, co předtím… Ve stejnou dobu, ve stejném pořadí a se vším všudy… zmizím.“ Přikryl si ústa, ale děs se promítal v průzračné zeleni, ve dvou vytřeštěných duhovkách. Prozrazoval tu náhlou paniku mísící se s nejistotou. Sakra, sakra, sakra, sakra!
,,To je myslím, víc, než trefné vystižení situace, pane Pottere.“ Přikývl Snape.
Co budu dělat? Jak můžu zachránit své přátele, když se mě jejich smrt osobně dotýká? Jak zachránit Snapea, když právě kvůli tomu, že byl mrtvý, jsem obraceč použil…?
,,Tak? Konečně jste to pochopil?“
,,Jsem v háji!“ Rozpřáhl Harry bezmocně ruce. ,,Tohle… to nejde obejít. Není to rozdíl několika hodin, jako ve třetím ročníku. Tohle je rok a půl! I kdybych ty lidi zachránil, nemám jak před sebou zatajit jejich přežití. Jakmile udělám něco jinak, už se to bude promítat do budoucnosti. A až vyprchá dva tisíce obrátek, jako bych nebyl. To je teda zatraceně pitomá smrt!“
,,Když strkáte prsty do ohně, hrozí vám, že se spálíte. To vám nikdo neřekl?“
Harry po něm vrhl zoufalý pohled třpytící se voláním o pomoc. Co mám dělat? Poraďte mi! Snape pomalu vydechl. Díval se na něj kriticky a opovržlivě. Se zřetelným nepochopením zavrtěl hlavou.
,,Dozvědět se o konci světa musí být vyčerpávající.“ Hádal nevzrušeně. ,,Asi byste se z toho měl jít vyspat. Evidentně potřebujete čas, abyste si ten chaos ve své hlavě trochu poklidil. Běžte. Lehněte si, vzpamatujte se. Dejte se trochu do pořádku, člověče. Zatím se vám nic hrozného neděje.“
To bylo… laskavé. Na Snapea a jeho nepřející tón docela určitě. Harry se zvedl, vrhl k muži poslední zoufalý pohled a pak téměř se svěšenou hlavou odkráčel do svého malého kutlochu. Rovnou sebou praštil na postel, oči zavrtal do stropu a prosil boha o nějaký dobrý nápad.
…Tolik ke vznešeným cílům, dospělosti a velkolepému zapůsobení. Soudě podle dnešního rozhovoru se to nejspíš nepovedlo. Ale co už na tom záleží? Je rok a půl daleko od svého normálního života, rok a půl daleko od potencionální smrti… Zatracených dva tisíce otáček!
Další den začaly Vánoční prázdniny. Jeho mladší verze byla pryč, stejně jako Ron a co si pamatoval, Hermiona odjela za rodiči. Právě v tuhle chvíli se s Ronem hádají kvůli jeho podivnému vztahu s Levandulí Brownovou. Ani jeden z nich netuší, že za pár let budou spolu a navíc šťastně zasnoubeni. Život je legrační. Jeho nejlepší kamarádi žili šťastně a těšili se na budoucnost, zatímco on je doprovázel spíše fyzicky. Psychicky zůstával daleko za nimi, jako by ho něco táhlo zpátky. Jako by pro něho budoucnost ani neexistovala. Teď už věděl proč. Nechal za sebou něco moc důležitého. Něco, pro co bylo třeba se vrátit, nehledě na vedlejší důsledky. A teď byl tady a ta změna na něj silně dolehla. Co byl před tím? Co dělal? Vše, co se dělo po válce měl trochu zamlžené. Neměl dojem, že by se dělo něco důležitého. Trávil čas v Doupěti, na Grimmauldově náměstí. Procházel se, četl knížky… vzpamatovával se z války a hledal odvahu začít znovu žít. Přitom nechal proudit čas trochu lhostejně, trochu flegmaticky, jako by byl svět příliš bezpečný a normální, než aby měl vůli do něj zasahovat svojí přítomností. A pak začal přemýšlet o něm. O tom muži z vedlejší místnosti. Právě teď jasně slyšel, jak se zavírá v koupelně a pouští vodu v umyvadle. Oproti době, kdy byl mrtvý, je neskutečně blízko…
Harry se zvedl z postele a vydoloval ze dna batohu čisté oblečení. Pak se znovu posadil na pelest a čekal, až Snape s ranní hygienou skončí. Přemýšlel, jestli někam půjde, nebo tady zůstane s ním. Co dělal Severus Snape o Vánočních prázdninách? Možná by nebylo od věci to zjistit, když už je tady.
Jakmile voda dotekla a dveře se s rázným prásknutím zavřely, vykoukl ze dveří. A… bože chraň! Nohy se mu roztřásly. Spatřil mužské tělo v celé své dokonalosti, jen s ručníkem kolem boků. Skrz škvíru ve dveřích hltal očima mokré vlasy, které se zdály ještě delší, tmavší a splývaly mezi holé lopatky. Na zádech se třepotaly perličky vody. Některé dokonce klouzaly podél páteře za pevně omotaný ručník. Pod ručníkem viděl jasně prohlubně podkoleních jamek, lýtka a chodidla. Snape si ho nevšiml. Nazouval se do bot a chystal se udělat dva kroky a zmizet ve své ložnici. Byl by to i udělal, kdyby si Harry odpustil obdivné hvízdnutí. Jenže neodpustil. Sám se nad svým hlasitým projevem vzápětí v duchu rozječel.
Snape se prudce otočil. V černých zorničkách se během jediné sekundy prostřídal šok, nevěřícnost a velmi ostrá nenávist. Takový pohled by mohl propalovat skály. Harry se k němu přidal. Zatvářil se nevěřícně, ačkoliv byl v šoku především sám ze sebe. Okamžitě dveře zavřel a malá škvíra i s tím božským výhledem byla nenávratně pryč.
Blbče! Vynadal si s víčky pevně sevřenými. Současně se svou nenávistí však nechal znovu dominovat v paměti ten překrásný nadpozemský úkaz s mokrými zády a ručníkem kolem beder. Bože. Kousl se do rtu. Ten mužskej je vážně krásnej. Jak má potom člověk rozumě přemýšlet? Jak má sakra vymyslit chytrej plán? Jak? Měl jsem tě vzít s sebou, Hermiono…
Když se o hodinu později umyl a vrátil čistý a oblečený do svého pokoje, Snape mu přišel dát snídani a tvářil se, jako by byl Harry něco nad míru odpudivého. Harry hodil podobný výraz po neoslazené ovesné kaši. Moc dobře věděl, jak v Bradavicích vaří, takže tohle musel být výsledek Snapeova pečlivého snažení, jestliže to vonělo, jako nastrouhaná podrážka. Pochyboval, že to vůbec bude k snědku, ale chápal, že si to zaslouží. Jakmile Snape jídlo položil na stůl a přešel ke dveřím, Harry se prudce zvedl z postele.
,,Ehm… pane?“
Snape se zarazil. Chvíli zřejmě uvažoval, jestli by neměl prásknout dveřmi a zmizet, ale na konec je jen o trochu víc pootevřel.
,,Něco se vám nelíbí?“ Sykl směrem do jeho pokoje.
,,Omlouvám se, jak jsem před chvílí… však víte. Neudělal jsem to naschvál.“
Snape se zamračil. Svůj názor si nechal pro sebe.
,,Nikdy jsem vás neviděl jinak, než oblečeného od hlavy až k patě do černých hábitů, tak… Prostě vám to jenom slušelo, no.“ Vysvětlil, nervózně přešlapujíc z nohy na nohu.
Když Snape zmizel za hlasitě zabouchnutými dveřmi, nebyl si Harry jistý, zda jeho kompliment pochopil. Zůstal opět sám mezi čtyřmi stěnami a uvažoval, jestli se tu náhodou brzy nezačne dost silně nudit. Snape přišel až v poledne. Jídlo už vypadalo o něco líp, kamenná tvář zato zůstávala stejná. Stejně kyselá.
,,Odcházím pracovat.“ Řekl, pak vytáhl z hábitu starou knihu a hodil mu ji na postel.,,Tady. Zabavte se, třeba se dozvíte něco nového.“ – Byly to Základy vybraného chování v kouzelnické společnosti. Harry si knihu nedůvěřivě prohlížel, pak se na Snapea zamračil.
,,Pracovat? Vždyť jsou prázdniny.“
,,Někteří z nás mají povinnosti, které je udržují v přítomnosti, Pane Pottere.“ Zpražil ho opovržlivým pohledem.
,,Na čem pracujete?“ Zajímal se Harry.
,,Na lektvaru, když to musíte vědět. Na lektvaru pro jednoho nezodpovědného vlkodlaka.“
,,Pro Lupina?“
,,Zjevně.“
,,Tak… jo. A kdy se vrátíte?“
Snape nadzvedl obočí.
,,Prosím?“ Zasyčel. ,,Nevzpomínám si, že bych si sem schoval chůvu. Vím jen o jednom nevychovaném, nezodpovědném, slaboduchém pubescentovi. Pokud se pletu, buďte tak laskav a neberte mi iluze.“
Harry se zašklebil.
,,Nechtěl jsem vás hlídat. Jen mě to čistě bez důvodu zajímalo.“ Harry si musel nad nesmyslností svých slov hluboce povzdychnout. ,,Ještě se zlobíte, pane? Vážně jsem to nemyslel zle…“
,,Vaše způsoby jsou otřesné.“ Komentoval to Severus.
,,To znamená ano zlobím, nebo ne, nezlobím?“
,,To znamená zmlkněte, nehodlám se k tomu vracet.“ Na to se Potter široce usmál.
,,To je od vás hezký.“
,,Mohu jít, nebo mi chcete ještě něco, co nesnese odklad?“
,,Jen jsem myslel, že bychom si mohli večer třeba… promluvit.“ Navrhl a zvedl k němu své strašlivě zelené oči.
Snape si netrpělivě odfrkl.
,,O čem?“
No jo. O čem? Rychle Harry, přemýšlej. První pohled mu padl na knihu u polštáře. Protáhl obličej v parodii.
,,O slušném chování?“
,,Jak chcete mluvit o něčem, o čem nic nevíte?“ Uzemnil ho Snape a odkráčel pryč.
Harry si barvitě pamatoval, jak vypadají Bradavice o vánocích. Slavnostní atmosféra, obrovský strom plný kouzelných ozdob ve Velké síni, hrad pokrytý počtářkami sněhu a stříbrnou námrazou. Vybavoval si to do nejmenších podrobností. O to bylo těžší sedět na zadku v malém pokoji a trávit většinu času jen sám se sebou. Pochodovat do kolečka už se mu omrzelo a o slušném chování věděl víc, než mu kdy vtloukla do hlavy teta Petunie. Bože, to je dávno! Chtěl něco dělat, chtěl se jít ven trochu vyvětrat, chtěl cítit i něco jiného než studené stěny, či vůni dřevěného nábytku. Byl tady už čtvrtý, možná pátý den. Za chvíli budou Bradavice plné dětí a on už tuplem nevyleze. Čím déle trávil čas v té mrňavé místnosti tím víc ho rozčilovala. Častokrát rozčileně zíral na žlutý koberec, až nakonec vzal svou hůlku a změnil ho na Rubínově červený. Utápěl v něm bosá chodidla a z toho věčného nicnedělání mu bylo nanic. To byla další věc, o které dopředu nepřemýšlel. Nenapadlo ho, že trávit čas mimo dosah sebe samého bude taková příšerná nuda. A Snape byl hrozně paranoidní. Hlídal ho pečlivěji, než své vlastní studenty. Samozřejmě tady nebyl pořád a samozřejmě, že Harryho napadlo vzít neviditelný plášť a na chvíli se za jeho nepřítomnosti vytratit. Lákalo ho to několikrát denně. Ale ovládl se. Byly prázdniny. Snapeův rozvrh dne mu byl neznámý a Harry by si ho nerad postavil proti sobě. Chtěl se mu přiblížit, ne jej od sebe odehnat. Tak teda držel pusu a krok. Schoval neposlušnost na později a čekal, kdy tomu muži konečně dojde, jak je takový život v kleci únavný. Jemu to ale nedošlo. Byl k jeho potřebám dočista slepý.
Jednoho večera, kdy Harry přemýšlel, jak moc bude Snapeovi vadit, že knihu otrhá a nadělá si z ní vlašťovky, muž nepřišel s večeří. Obvykle chodil na minutu přesně. Harry dostával pravidelně tři porce denně, jako rozmazlené domácí zvířátko. Ale tentokrát Snapea něco zdrželo. Harry neměl problém ignorovat kručící břicho. S tím už nějakou tu praxi měl. Ovšem naskytl se onen vymodlený důvod, proč opustit pokoj a prohledat komnaty. Mám hlad. Přikyvoval sám sobě s ďábelskou nevinností, když se plížil chodbou, aby bez vyzvání vstoupil do obývací místnosti. Otevřel dveře, odhodlaně vešel s výčitkou na jazyku… a na místě strnul. Jakékoliv připravené slovo těžce spolykal. Jeho netopýr klečel na zemi u křesla, opíral se jedním loktem o polstrované sedadlo, v pravé, třesoucí se ruce držel lahvičku s neznámým obsahem uvnitř a snažil se napít.
,,Pane!“ Harry byl dvěma skoky u něj. Podřepl k němu, bez zábran přidupl černou látku pláště, jež se kolem nich rozprostírala, jako ta nejhlubší propast, popadl rozechvělou dlaň a pomohl mu lektvar nasměrovat k ústům. Muž sebou polekaně trhl. Překvapené oči pohlédly do těch zelených, zeleně konejšivých. Harry ho krátkým kývnutím ujistil a povzbudil. Snape chvíli váhal, ale nakonec pomoc přijal a napil se. Byl příliš vyčerpaný, dokonce i na vzdor. Lektvar se rozlíval do těla, odplavoval křeče, odnášel bolest a zanechával po sobě jen brnící vnitřnosti. Pak Severus zdvihl ruku v odmítavém gestu, aby dal nějak najevo, že mu to stačí. Harry ruku s lahvičkou odtáhl stranou. Zašpuntoval ji, položil na stůl. Když znovu pohlédl na Snapea, viděl ho v jeho typické, nepřístupné podobě. Asi by svou nenávist hlasitě projevil, kdyby na to měl dost sil. Takhle musel stačit pohled. Ten mu ale pitomý kluk nebaštil. Poklekl vedle Snapea a odvážil se ho dokonce chytnout pod paží.
,,Pojďte, pomůžu vám do křesla. Sedněte si sem, to máte pohodlnější…“ Mlel, zatímco se Snapea pokoušel zvednout. On ale nespolupracoval. Po chvilce snažení ho vztekle odehnal a posadil se bez pomoci. Harryho to neodradilo. Už byl na nohách. ,,Nechcete podat ještě nějaký další lektvar, pane? Nebo studený obklad, to pomáhá.“ Ani nepočkal na odmítnutí a už klusal do koupelny. Hned byl zpět i s navlhčeným ručníkem.
,,Zmizte…“ Zasípal Snape. Harry poskládal ručník. Pak se k muži naklonil a shrnul mu vlasy stranou. U té činnosti trochu zpomalil. Dotýkal se opatrně, téměř s nábožnou úctou mu přiložil na čelo studený obklad. Snape se nadechl k další výhružce, ale zarazil se. Zavřel oči, lehce zaklonil hlavu, a pokud by Harry mohl hodnotit, zřejmě se poddal chladu sálajícímu z huňaté látky.
,,Je to lepší?“ Zeptal se potichu. Snape pohnul rty. To mohlo být ano. Jo, bylo to ano. Muž zvedl ruku a sám si obklad pevněji přitiskl na čelo. Harry ruku naopak odtrhnul. Zůstal u něj chvíli klečet jen tak, než se začal cítit trochu hloupě. Mistr lektvarů byl příliš blízko, příliš na dosah… Na tváři měl přilepené navlhlé pramínky vlasů, jež na bledé pokožce připomínaly přichycená stébla trávy. Jen zvednout prsty a odhrnout je stranou, zastrčit za ucho…
Bezděky se plácnul do stehen.
,,Tak já… já vám dojdu pro vodu.“ Sdělil a odešel napustit jednu sklenici. Snape se pro ni natáhl tou rukou, kterou si nepřidržoval studený ručník. Chvíli naslepo tápal, potom Harry ruku chytil a vtisknul mu sklenici do dlaně.
,,Nesahejte na mě.“ Poděkoval Snape.
,,Nemáte zač.“ Opáčil Harry. Sledoval, jak byla voda lačně přijata do vyprahlých úst a jazyk mu sám od sebe obkreslil spodní ret. Chvíli to vypadalo, že se učitel lektvarů hodlá ve vodě utopit. Pak ale sklenici odtrhl od úst a odmítavě ji po Harrym málem hodil. Sklenice byla opatrně položena na mahagonovou desku stolu.
Muž ze sebe mezitím setřepal obklad a už se na mladíka díval skrze dvě temné škvírky. Vráska mezi obočím se nebezpečně prohloubila.
,,Co to děláte?“
,,Snažím se pomoct.“
,,Pomoct?“ Odfrkl si Snape. ,,Myslíte si, že jsem byl poprvé v životě vystavěn cruciatu, nebo co? Neprosím se o vaši pomoc, Pottere.“
,,Cruciatu? Takže jste byl s ním?“ Zděsil se Harry.
,,A co jste si myslel? Že si čas od času vyjdu na procházku, a poštovní sova mi přinese horké novinky?“
Ne, to si Harry nemyslel. Tušil, co znamená dělat špiona pro Fénixův Řád i co znamená sloužit Voldemortovi. Jen si nikdy nepředstavoval, že někdo jako Snape se před tím hadem prašivým svíjí v bolestech pod mučící kletbou. Co mu na to měl říct? Harry nevěděl, tak alespoň pěkně nahlas projevil své znechucení.
,,Parchant hnusnej.“ Vyplivl. Snape dvakrát omráčeně zamrkal. Co že to řekl? ,,Vážně toho bastarda nenávidím. Vsadím se, že jste jeden z jeho nejlepších lidí, nebo ne? Co na vás má co používat cruciatus?“
Snapeovo ohromení nemizelo.
,,A vy se, Pottere, cítíte být v naprostém pořádku?“
,,Absolutně.“ Potter rázně kývnul. ,,Mám vás o tom přesvědčit?“
,,Obávám se, že to už by na mne bylo příliš.“
,,Fajn.“ Harry se opřel o bok křesla, zaklonil hlavu přes opěradlo a zahleděl se na muže z dosti nezvyklého úhlu. ,,Můžu tady s vámi chvíli být? Vedle je hrozná nuda.“
,,Nudíte se a nepřečetl jste ani řádku z knihy o slušném chování?“
,,Tss. Četl jsem to snad třikrát. Je to příšerná knížka, vážně. Tu snad ani nejde brát vážně.“
,,Stejně, jako vás.“ Konstatoval Snape.
,,Neměl byste něco zajímavějšího?“
,,Pokud jste se nechtěl nudit, měl jste si to cestování v čase lépe rozmyslet. Obávám se, že pro někoho, kdo v podstatě neexistuje, žádná zábava vymyšlená nebyla.“
,,Jste tu vy.“ Podotkl Potter s úšklebkem. ,,Lepší zábavu si nedovedu představit.“
,,Idiote.“ Sykl Snape. Harry se zaklonil ještě víc. Hledět na toho muže z téhle perspektivy je… divný. Koukal mu přímo do nosních dírek. Ano, to bylo definitivně na hlavu. Raději změnil polohu, složil lokty na opěradlo a podepřel si bradu.
,,Chci ven.“ Povzdechl si.
Snape ho zpražil nanejvýš zlověstným pohledem.
,,Opovažte se.“ Zavrčel.
,,Ale no tak! Vezmu si neviditelný plášť, dám pozor, abych do nikoho nevrazil, a vrátím se do večerky, mami.“
,,Ne.“
,,Nebuďte pořád tak paranoidní! Nic se nestane. Nemůžu tady trčet pořád. Přísahám, že už mi z toho za chvíli přeskočí.“
,,Ach, s tím bych si být vámi hlavu nelámal. Vám už dávno přeskočilo.“
,,Zatraceně! Vždyť jsem dospělý. Můžu si jít, kam se mi zachce!“ Prskal Harry.
,,Skutečně? Pak si ale na pomoc najděte někoho jiného.“
,,Bože. Vy jste teda protivnej. Tak pojďte se mnou. Projdeme se po okolí, počkáme na sovu, až vám přinese nějaké novinky a zase se vrátíme.“
,,A samozřejmě nebude ani trochu divné, že zanechám ve sněhu na každém metru čtverečním dvě stopy navíc.“
,,A jo… kruci.“
Harry na chvíli zmlkl a přemýšlel, jaké možnosti na kratinkou vycházku ještě existují. Chtělo by to vymyslet něco, čemu by Snape neměl co vytknout. Copak ten chlap nemůže pochopit, jak hrozně potřebuje na čerstvý vzduch?
Do ticha zaznělo tiché zakňourání. To se prázdné břicho přihlásilo o pozornost. Harry zrudl až po palce u nohou. Třeba to nebylo slyšet…
,,Máte hlad?“ Ta otázka zněla skoro lidsky. Tak nějak přístupně.
,,Nic jste neslyšel, ano?“ Harry do loktů zabořil celý obličej. ,,Jsem v pohodě.“
,,Já vám nedal najíst.“ Uvědomil si Severus. Ano, teprve teď.
,,To je jedno. Neměl jste čas, chápu.“ Naléhal Potter netrpělivě, jak se snažil odvést pozornost od svého žaludku, který nepřestával kňourat na celé kolo. ,,Půjdu si lehnout.“ Hbitě se zvedl na nohy. ,,Snad už je vám trochu líp. Dobrou noc, pane.“ Otočil se na patě a odešel sebou zoufale mrsknout do postele. Ještě než usnul, s úsměvem přilepeným na tváři sledoval svůj pozvolna usychající fíkus. Zítra ho zaliju. Pomyslel si, než se utopil ve světě fantazie. Sny prostoupily černé oči, rubínově rudý koberec a pokojové rostliny ve všech pastelových barvách.
Následující den ho probudila nezvykle bohatá snídaně. Vajíčka se slaninou neměl od chvíle, co odcestoval po dráze času. Pustil se do nich ještě za Snapeově přítomnosti.
,,Oblékněte se Pottere.“ Severus jeho hodování znechuceně sledoval.,,Rozhodl jsem se, že vás vezmu ven.“ Harry vzhlédl. Skrze kulaté obroučky prosákly jasně zelená kukadla. Kousek vajíček odpadl z otevřených úst.
,,Fakt?“
,,Ano. Ředitel je pryč, ačkoliv to vy jistě víte. Je sobota, většina hradu bude ještě pár hodin v hlubokém spánku, takže je malá pravděpodobnost, že nás někdo uvidí… A plnou pusou se nechlubíme, pane Pottere.“ Harry zaklapl ústa, polkl sousto a roztáhl úsměv až k ďolíčkům.
Venku bylo chladno, Harry měl na sobě dvě trička, mikinu a byl doslova zabalený do svého neviditelného pláště. Mladé slunce teprve nesměle prosakovalo skrze kopce a kmeny stromů Zapovězeného lesa, do něhož je Severus navedl. Bylo skutečně velmi, velmi brzo. Tak Harrymu alespoň půl šestá ráno připadala. Únava však o sobě nedala vůbec znát. Hlavu mu zamotal studený vzduch, čerstvý vítr a vůně zasněženého lesa. Cupital vedle Snapea, rozhlížel se na všechny strany, jako by na tom místě byl vůbec poprvé. Cítil se přitom svěžejší než větrový bonbon.
,,Kam vlastně jdeme, pane?“ Ozvalo se neviditelné nic vedle černé postavy. Snape se tím směrem zbytečně nedíval. Jen sykl, aby byl zticha.
Ušli možná dva kilometry, když se stromy v rozmezí pár metrů rozestupovaly a odkryly malé, hluboce zmražené jezírko pokryté tenkou vrstvou sněhu. Svou velikostí si rozhodně nemohlo dovolit konkurovat Černému jezeru. Zřejmě v nich ani neplavali jezerní lidé. Byli by chudáci namačkaní hlava na hlavě. Snape došel až k okraji a vytáhl svou hůlku. Harry se zatajeným dechem sledoval, jak s hůlkou švihnul, tiše mumlajíc inkantaci. Sníh se sám od sebe smetl k okrajům. A temnou, hladce zamrzlou plochu protkalo modře zářivé světlo. Na dně jezírka něco bylo. Něco, co velice jasně světélkovalo.
,,Co je to?“ Harry už stál těsně vedle Snapea a nakláněl se nad okraj nehybně zmražené vody.
,,Nevím.“ Sdělil s naprostým klidem Snape.
,,Nevíte?“
,,Ať je to cokoliv, září to výhradně v zimě.“
Harry zkoumavě naklonil hlavu na stranu.
,,Vás nikdy nenapadlo to vylovit a podívat se?“
,,Ovšemže napadlo…“
,,Ale?“
,,Rozmyslel jsem si to.“
,,Proč? Vždyť by to mohlo být něco cenného, nebo důležitého…“
Bylo to k nevíře, ale Snape zkřivil rty v neklamném pobavení.
,,Jste zvědavý, Pane Pottere?“
,,Hrozně.“ Přiznal Harry. ,,Tohle jste mi neměl dělat. Bude mi to vrtat hlavou na věky věků.“
,,Tak tam skočte a vylovte si to.“ Vybídl ho velkoryse.
,,No jasně.“ Ačkoliv byl neviditelný, Snape ucítil, jak se Harry otřásl jen tou představou.,,Brrr! Vždyť ta voda musí být děsně ledová.“
,,Myslíte?“
,,Aha!“ Harry odkryl hlavu. Vznášela se nyní někde u profesorových ramen. Legračně osamostatněný obličej se na Snapea podezřívavě šklebil.,,Vy jste taky zvědavý!“Obvinil ho. ,,Přivedl jste mě sem, protože si myslíte, že jsem dostatečný cvok, abych do tý ledárny skočil.“
,,Jsem zvědavý.“ Přitakal nevzrušeně Snape.,,A nechci se o to připravit.“
Harry znejistil.
,,Takže to nechcete vědět?“
,,Chci,“ pokrčil rameny. ,,Jestli pak víte, co přichází po odhalení tajemství, pane Pottere?“
,,hm… naplnění?“
,,Možná. Nebo také zklamání. Prázdnota. Smutek.“
Harry se zamyšleně zadíval dolů. ,,Třeba je to nějaká příšera, nebo bludička.“ Poznamenal.
,,Nebo jen očarovaná mince.“
,,Tak fajn, neskočím tam.“ Rozhodl Harry. ,,Nepřipravím vás o vaše naděje.“
,,Velkorysé.“ Konstatoval Snape.,,S ledovou vodou to nemá zhola nic společného.“
Rozcuchaná hlava se na něj s odhodláním otočila.
,,Kdybychom věděli, co tam je a kdyby to bylo něco důležitého, ponořil bych se.“ Ujišťoval ho.
Černé oči si ho s pochybami prohlédly. ,,Samozřejmě, náš odvážný rytíři.“ Suše konstatoval.
Harry ale už měl se skákáním do ledové vody praxi. Skákal přeci pro Nebelvírův meč a ta voda byla neskutečně, příšerně, děsivě ledová.
Počkat. Ten meč dal na dno jezera přece… Vždyť ho tam dá Snape! No to mě počmárejte bleskobrkem!
,,Přestaňte na mě zírat jako na přízrak Pottere. Co se vám zase nelíbí?“
Harry se prudce odvrátil. Ksakru. Proč mu to nemůže říct? Udělá to znova!... Škodolibej netopýr. Na druhou stranu… já meč lovit nebudu. Takže se vlastně nic neděje.
,,Vaše hlava vypadá bez těla směšně.“ Zhodnotil ho mistr lektvarů. ,,Zakryjte ji, vrátíme se zpátky.“
Harry pokorně přikryl odříznutou hlavu a téměř celou cestu k hradu s ní nechápavě vrtěl. To snad není pravda. Čas je pěkně složitej prevít.
Čas šel neúprosně dál a ať se Harry snažil sebevíc, ač měl klidu víc než dost, nebyl schopen vymyslet, jak své přátele zachránit. Když si probral jednotlivě smrt každého z nich, došlo mu, že smrt většiny se s ním vždy nějakým způsobem pojí. Třeba Fred. Ubohý Fred zemřel přímo během bitvy a celá rodina Weasleyových jeho smrt oplakala. I Harry byl smutný, protože člověk jako Fred měl tvář vyzařující zářivou nesmrtelností. Stále veselý a bezstarostný, jako jeho dvojče. Měl za to, že těch dvou se smrt jako taková zkrátka netýká. Že je bude s pokorou obloukem obcházet až do jejich důstojného stáří. A přesto Fred zemřel. George se z toho pořád nevzpamatoval. Také Rona to hluboce ranilo. A co se týká Rona, nebo celé Weasleyovic rodiny, to se týká Harryho. Protože si velmi dobře pamatoval na jeho pohřeb, protože tam byl, nemohlo se to dít jinak. Což byl ten největší problém. Jak se má něco stát stejně a zároveň odlišně?
Po Silvestru se Bradavice opět zaplnily. Severus Snape začal plnit své kantorské povinnosti, a tak ho viděl jen ráno, když mu přinesl dostatečně velkou snídani, aby zbyla i na oběd a potom večer, když dostával večeři. Dva dny v týdnu přicházel dřív, protože mu vyučování skončilo po pár hodinách, ale i tak neměl čas na rozhovory pod všemi těmi písemkami, esejemi a domácími úkoly. A někdy zmizel i v noci. Když Harryho v půl třetí, v noci probudila puštěná sprcha, znamenalo to, že byl venku buď s Voldemortem, nebo se smrtijedy. Byl ale tak laskavý, že mu půjčil na zábavu několik dalších knížek. Do Hamleta se zatím nepouštěl, za to už měl přečteného téměř celého Dostojevského. Ve chvíli, kdy mu Idiota předhodil, se tvářil dost nedůvěřivě.
,,Mám pocit, jako byste se mi těmi knížkami pokoušel něco říct.“ Podezíral ho.
,,Netuším, co tím myslíte.“ Odbyl jej Snape a nechal ho s knihou samotného. Už začátek knihy však Harryho vyvedl z omylu. Onen Idiot byl nejinteligentnější postava celého příběhu. Jen byl možná příliš důvěřivý a laskavý. Bylo velmi snadné se do toho muže vžít.
Když knihu dočetl, klepal na hradby Bradavic únor. Sníh vystřídaly pravidelné deště, což se ho vlastně vůbec netýkalo a příroda mimo jeho dosah se pomalu probouzela k životu.
Bylo úterý a Harry ležel na posteli podepřený polštářem. Nohy měl natažené, zvednuté do výšky a opřené o stěnu. Byly čtyři hodiny odpoledne. Obracel právě první stránku Hamleta, když do pokoje vstoupil Snape. Rázně, bez zaklepání. Přejel rozbordelařený kutloch znechuceným pohledem. Harry neměl potřebu těch pár věcí, co měl s sebou denně uklízet. A tak ležely roztahané po koberci, zatímco otevřený batoh mu za řemen vysel na opěradle u židle. Prostěradlo, které zalehával bylo samý fald, Peřinu si zmuchlal pod polštář a nacpal pod záda.
,,Jak se vám podařilo vykouzlit takovou ničivou explozi, pane Pottere?“ Zeptal se znepokojeně. Harry se odvrátil od knihy a prohlédl svůj vlastní pokoj. Tvářil se při tom naprosto nezúčastněně.
,,Zas tak hrozné to není.“ Namítl s pokrčením ramen.
,,Merline. Buďte rád, že jste se nedostal do mé koleje.“
Harry protočil panenky. Pak svou pozornost vrátil ke Snapeovi. Nestávalo se každý den, aby ho poctil návštěvou bez snídaně, či večeře v rukách.
,,Co to máte na sobě?“ Ptal se podrážděně, jako by ho to snad uráželo.
To už bylo obzvláště neobvyklé. Harry si zaškubal za vytahanou látku na břiše.
,,Coby? Pyžamo.“
,,Ve čtyři odpoledne? Už pár dní jsem vás v ničem jiném neviděl.“
Harry otráveně vydechl. Sice toho muže miluje, ale někdy umí být zatraceně panovačný.
,,Všechno ostatní je špinavé. Ještě jsem to nevypral.“ Vysvětlil, ale schválně tónem, který dokazoval, že ho to nikterak netrápí.
,,Neumíte používat čistící kouzla?“
,,Já je používám. Ale někdy to prostě nestačí. Zítra to umyju, nechte to plavat…“ Mávl rukou. Pravda, za tu dobu, co je tady nějak zlenivěl. Nebo to mohlo být věkem? Jako malý pral u Darsleyů každou chvíli, ani necek. Teď se mu nějak… nechtělo.
Snape něco nesouhlasně zavrčel a jal se sbírat kousky oblečení po pokoji.
,,Nebudete tady měsíc courat v pyžamu.“ Hudroval, a s odporem skládal zmuchlané látky přes paži. ,,Dám vám to do prádelny. A vy se koukejte vzpamatovat, Pottere. Z té vaší pohodlnosti se mi dělá zle.“
,,A co tu mám asi tak dělat?“
Snape se zamyslel.
,,Cvičte kouzla, ukliďte si tu, zalijte tu květinu…“ Kývnul ke zhroucenému fíkusu. Harryho nadšení pro pokojové rostliny dlouho nevydrželo. ,,Já tu nejsem od toho, abych vám vymýšlel program. Pokud vám tu něco schází, měl jste si to zabalit s sebou.“ Odfrkl si a s rukou zaházenou oblečením zmizel z pokoje.
Harry chvíli na dveře otupěle zíral, než se rozhodl alespoň ustlat.
Severus měl ten den velmi špatnou náladu kvůli mladému Malfoyovi. Copak si ten pošetilý idiot nevšiml, že ho Potter… Ehm Potter číslo jedna sleduje? Tak neopatrný, tak nezodpovědný. A navíc vytrvale odmítá Severusovu pomoc. V takovém případě je potřeba najít někoho, na kom by se daly svlažit nervy. A z toho důvodu je užitečné mít v komnatách svého osobního druhého Pottera. Vždy existuje důvod, proč si na něm vylít zlost. O stavu jeho pokoje věděl dávno, ale dnes se toho pro své vlastní dobro okamžitě chytil. Teď stál u krbu, v rukách chlapcovo veškeré oblečení zahlcené čistícími kouzly, přesto nasáklé potem a Potterovým přirozeným pyžmem. Shodil to pod sebe a začal zuřivě prohrabávat kapsy, tak jak se to dělá, než dáte oblečení prát. Co kdyby v nich bylo nedej bože něco osobního a dostalo se to domácím skřítkům do rukou? Snape v to nepokrytě doufal. Jakmile by něco takového našel, Potter by to do vteřiny zjistil.
V jedné kapse kalhot nahmatal pergamen. Mnohokrát složený, zažloutlý od propocených rukou, které jej bezpochyby často ohmatávaly a mačkaly. Snape si měl ovšem dvakrát rozmyslet, než pergamen rozložil a přečetl perem naškrábaný, proškrtaný text…
Pane, asi vám to bude znít divně, ale já jsem…………. jsem tu kvůli vám. Svět se po válce změní... Po vaší smrti se všechno………… změní. Já se změním. Začal se mi zdát sen……………………………… …………….. Tváříte se tam pokaždé stejně, a úplně jinak, než jak si vás pamatuji. Máte o mě strach, což je na celém tom snu asi nejpodivnější. Vy,…............. který mě nenávidíte, a vždycky jste nenáviděl, se o mě bojíte, což je …………………… Záleží vám na mě… Ta představa je neskutečná. Vracím se k ní tak často, že už ani nevím, kdy se mi to zdá a kdy si to jen představuji. Dělalo mi to starosti, ale už jsem si zvykl. Ztrácím se dobrovolně z fyzického světa, abych ……………………………
……………………………………………………….. vás viděl, jak mě hladíte po tváři, líbáte na čelo…
Je těžké vysvětlit, co to se mnou udělalo, ale nejsem schopen s tím jít dál, chápete? A navíc je to málo. Tak zatraceně málo! Snažím si vzpomenout na váš hlas, snažím se vybavit si všechny vaše jízlivé komentáře. Občas se mi to daří, ale to mi prostě nestačí. ……………………….
Věříte snům, pane? Já ano. Přikládám jim veliký význam. A když na mě sny ječí, že jsem někde něco zapomněl, vrátím se pro to. Udělám to, i kdybych měl obrátit všech dva tisíce obrátek na Obraceči času.
. . !
Komentáře
Přehled komentářů
Zajímavě napsaná povídka.
;-)
(Patoložka, 17. 7. 2014 12:26)
Tuhle povídku jsem měla v hledáčku, už když jsi ji začala vydávat, ale trvalo mi rok, než jsem se k ní dostala...
Každopádně ale opravdu úžasná záležitost. Směju se, zírám s otevřenou pusou nad tvými obraty a jejich přestřelkami, ty jejich interakce... Hihi. Vůbec se nedivím, že je Harry zmatený, taky bych byla. Ale je úžasný a já jsem moc ráda, že jsem se do toho pustila!
Díky za první část;-)
ooOoo
(Nade, 24. 7. 2013 17:42)
Hodně zajímavá povídka. Teorie o cestování v čase je vždycky diskutabilní. Především však je tu fakt, že pokud Snape nezemře, Harry se nevydá do minulosti a Harry zmizí. Teda né úplně, jen to jeho já, které se vydalo do minulosti. Jenže právě teď jsou to dvě "různé" bytosti a to až do chvíle, než vyprší čas a smyčka se uzavře.
Zajímavá je taky ta myšlenka o rozhodování o tom, kdo přežije. Jiné by to asi bylo, kdyby zemřeli dva tři lidé, ale tady jich byla spousta a o mnohých Harry ani neví. Snape sním opravdu zatřásl, a to řádně.
/Já si to představuju tak, že ho proměnil v takovou tu kouli, co v ní po zatřesení sněží. :-D / Jsem zvědavá, jak se s tím Harry vypořádá.
Re: ooOoo
(TruTru, 24. 7. 2013 19:35)
Třepací těžítko :D To je dobré! Romantická to věcička :)
Děkuji za komentář Nade :3
:-)
(Sitara, 22. 7. 2013 0:20)
Agnes to vyjádřila krásně, pod to se taky podepisuji - tvůj styl psaní a ty fráze, které dokážeš vymyslet a tak úžasně napasovat! Příběhy týkající se cestování časem mám moc ráda. Je to docela dost obtížná disciplína, vymyslet v nich všechno tak, aby to sedělo, že? :-D Byla to úžasně dlouhá kapitola, moc se mi líbilo, jak z ní jasně prosakovala Harryho radost, že má Snapea konečně živého a protivného (:-D ) před sebou, přes ledovou sprchu nad uvědomělou rolí soudce, po pevné rozhodnutí zachránit vybrané osoby. A ta znuděná lenivost na konci! :-D Ten toho bude ještě litovat... možná. Jak asi Snape zareaguje na ten "dopis"? Bude dělat, jakoby nic nebo...?
Těším se, co si pro nás připravíš ;-)
Moc děkuji za novou zajímavou snarry povídku :-)
Re: :-)
(TruTru, 22. 7. 2013 1:45)
Jeee! Sitara! Ahoj :D
ŽáBa už se opravuje, zveřejním ji při první možné příležitosti :)
Jinak děkuju, mockrát děkuju! Jsem moc ráda, že se zatím povídka líbí. ... Ačkoliv bych řekla, že je o stupeň víc no... sladčí, nebo tak něco xD Zřejmě už jsem byla natolik frustrovaná z toho, jak pomalu se jejich vztah vyvíjí ve VP a pak jsem napsala Snarry, které jsou příliš málo romantické, že se potřebuji zkrátka vyřádit. A tohle mi už hlodalo v hlavě dost dlouho. I když, máš pravdu, že s tím obracečem je to složité. Ale troufám si tvrdit, že jsem viděla už dost dílů Pána času, abych se z toho snad ve zdraví vymotala :D
Ss dopisem radši nebudu moc Spoilerovat. Nechci mít zas velké oči, ale pevně doufám, že další část publikuji společně s 12.kapitolou VP.
Není vůbec zač. Já děkuji za komentář! To člověka vždycky povzbudí!
Re: Re: :-)
(Sitara, 22. 7. 2013 21:11)
Doufám, že to nebude znít divně, ale fakt mám ráda tvoje reakce na moje komentáře :-D Je mi tu u tebe moc doře, víš :-P Hele, s tím, že je o stupeň sladčí - já si rozhodně stěžovat nebudu ;-) :-D Na některé povídky prostě vůbec nejsem schopná pohlédnout kritickým okem a musím jen óchat a áchat. Takže si řádi, jak libo :-D
Živou bránu taky vyhlížim, ale už jsem se zařekla, že tě nebudu kvůli další aktulce uhánět (aspoň nějakou dobu), ale číhám, to se neboj :-D
:-D
(Agnes, 21. 7. 2013 22:41)
Čekala jsem, že budou o prázdninách všichni rozlítaní a spíš pozastaví aktualizace a místo toho se tu objeví zbrusu nová povídka. A jaká! Miluju tvůj styl psaní. Označení "jeho netopýr" mě naprosto dostalo a to nebylo to jediné. Máš tam spoustu vtipných pasáží a vážně tě obdivuju, že se ti podaří všechny tyhle věci vymyslet a aplikovat je na ta pravá místa.
Moc se těším na další kapitolu. Ta první je neskutečně dlouhá (nestěžuju si, Merlin chraň :-) ) a je mi jasné, že čekání na další se určitě vyplatí.
Re: :-D
(TruTru, 22. 7. 2013 1:33)
No jo, to víš :D Mám trochu času na víc :)
Měla to být původně jednorázovka, ale pak jsem si taky všimla, že jaksi překračuji limit, tak jsem se rozhodla to rodělit na třikrát.
Moc děkuji:)
A budu se snažit přidat pokračování co nejrychleji!
grid, Achája, Symphony
(TruTru, 21. 7. 2013 16:07)Děkuju :) Odbočila jsem na chvíli od Živé brány, je skvělé vědět, že to aspoň za něco stálo. Budu se snažit přidat zbylé dvě části co nejrychleji :)
.)))
(grid, 21. 7. 2013 14:25)Vďaka za vybratie báječne vyzerajúcej poviedky, súdiac podľa prvej kapče. Ten nápad s obracačom času je výborný a už teraz mám tik v pravom oku z toho ako budem netrpezlivo nakukovať, či nepribudla ďalšia kapča.
:-)
(Achája, 21. 7. 2013 13:00)To je teda něco! Velice zajímavé a napínavé, doufám, že pokračování bude brzy:-)
wow
(Symphony, 21. 7. 2013 11:13)no teda tohle byla slusna davka emoci pro me nedelne zpomalene vnimani! vzdycham tady nad romantickou zachranou misi, prihlouply usmev na tvari.. tohle je skvelej (a pekne dlouhej) zacatek! nemuzu se dockat dalsi kapitoly. :) diky!
parada
(Karin, 27. 4. 2023 14:46)