biocelt

Ráno na louce

Je časné ráno, 

já ač soví tvor 

už rozjímám na louce, 

naslouchám tónům, 

které jsou mi blízké 

a nechávám se hladit, 

jasně svítícím žluťákem.

Unášena víry hudby, 

ponořuji svou mysl do sebe, 

dovnitř, ale vlastně ven, 

celá příroda se ode mě, 

rozlité po kraji, 

nechává hladit a hýčkat, 

jsem příroda, 

a zároveň jsem sama sebou.

Všichni i nikdo jsou se mnou.

Prévet aneb vý***nice

Dáma, nohy v krinolině schované, 

přirozené pudy má, syc potlačené, 

se skupinkou hudebníků, 

se přibližuje k víku, 

stydí se ta šlechetnice, 

zove se to výsernice.

Hraj mi hudebníku, 

ať nezní mé bobky k víku.

Hudebníci žhaví nástroje, 

stojí před záchodem ve stoje.

Ach ty zvuky, to je hrůza, 

šeptá dáma zděšeně, 

hudebníky líbá můza, 

hrají náhle zrychleně.

Klika cvakla, dáma vyšla, 

zelené hudebníky před záchodem našla...

ztracené brýle

Svět má krásné barvy.

Je třeba ho dobře vidět, 

nejenom zvuky slyšet, 

vidět všechno hezky ostře, 

to mi dělá velmi dobře.

Bez brýlí však smůlu mám, 

svými oky nekoukám.

Nic nevidím, jsem skoro slepá, 

každé oko marně ostrost hledá.

Vrať Bobo brýle mé, 

moje krásné, kulaté.