biocelt

Environmentalismus zahrnuje filozofické, sociologické a politické teorie zabývající se vztahy mezi vnějším prostředím, rozumí se přírodou, a společenským vývojem.

            Název environmentalismu pochází z anglického environment – životní prostředí. Tato ideologie představuje soubor idejí, názorů a postojů, které se snaží změnit určité společenské, politické mechanismy, které podle stoupenců této ideologie brání snahám o ochranu životního prostředí. Program této teorie se přímo zabývá ochranou životního prostředí. Ideologie environmentalismu zastřešuje i mnohé radikální organizace na ochranu životního prostředí. Existují také proudy, které hledají východisko v ekologii vycházející z východních náboženství.

            Přestože je environmentalismus relativně mladou a ještě se formující ideologii, můžeme již vysledovat hlavní rysy. Kritizuje liberalismus, konzervatizmus a marxismus jako ideologie industriální konzumní společnosti, které hovoří pouze o dobývání a ovládání přírody. Zdůrazňuje individuální a kolektivní politickou zodpovědnost. V otázkách demokracie prosazuje decentralizaci a samosprávu jako podmínky participace a osobní zodpovědnosti na nejnižších úrovních. Ve způsobech prosazování nejsou však zelení jednotní, jedni usilují o informování veřejnosti, jiní chtějí úspěchu dosáhnout pomocí politického vlivu. Existuje i proud radikálnějších stoupenců, kteří tvrdí, že politický systém potřebuje radikální přeměnu a uchylují se k nejrůznějším formám ekologického radikalismu, občanské neposlušnosti či ekoterorismu. Proto i zde vznikají obavy o zneužití této ideologie.

            Ekologie se prostřednictvím stran zelených a jiných šiřitelů environmentalismu, dostává do povědomí široké veřejnosti a stává se velmi diskutovaným tématem. Objevují se mnohé ekologické nátlakové skupiny jako například Greenpeace, Earth First! Friends of the Earth. Od počátku 60. let minulého století se strany zelených v mnoha evropských zemích prosadily s nezanedbatelným úspěchem ve vládách. Zvláštním případem přijímaní environmentalismu do státní politiky je uzavírání mezinárodních úmluv (Kjótská dohoda).

            Nejznámějšími představiteli environmentalismu jsou nepochybně manželé Meadowsovi, kteří již v 70. letech varovali před lidskou expanzí a vykořisťováním přírody ve své knize „ Meze růstu“. Ve 21.století se environmentalismus a ekologie stává stále diskutovanějším tématem, protože environmentální hrozby se jeví reálněji než kdy dříve.

            Vnitřně můžeme environmentalistickou ideologii rozdělit na radikální a umírněný environmentalismus.

            Radikální environmentalismus je silně ideologicky a religiózně zabarvený proud s antisystémovými požadavky. Přívrženci tohoto proudu vychází z eticky náboženského přesvědčení, že příroda je posvátná a je nutno ji chránit, ale nikoliv pro lidi, ale pro přírodu samotnou. Hlavními cíly je dosáhnout harmonie mezi člověkem a přírodou, návrat člověka k přírodě a omezení konzumu. Do tohoto proudu patří ekoterorismus, ekoanachismus a vychází z něj také ekofeminismus, ekomarxismus. Všechny tyto proudy usilují o radikální přetvoření dosavadní společnosti a způsobu života což vede k vysoké míře agresivity. Martin Lewis se ve své knize Zelené mámení píše, že jeho uskutečnění by vedlo ke skutečné ekologické katastrofě.

            Umírněný environmentalismus zahrnuje mnohem optimističtější ideologické proudy, které zastávají názor, že není třeba přeměna společenského systému, ale že ekologický rozvoj lze dosáhnout správným rozhodováním státu. Jinak řečeno, že lze prosadit teze environmentalismu v rámci liberální demokracie a to dvěma způsoby, lobbingem a nebo vlastní participací. I u proudu umírněného environmentalismu se vyčleňuje radikálnější křídlo které zahrnuje nátlakové skupiny jako Hnutí Duha, které se snaží prosadit vizi blížící se ekokatastrofy a jeho protipólem je hnutí Děti Země, které se naopak snaží řešit konkrétní případy poškozování životního prostředí bez toho, aby vynášela mravní soudy o prohnilosti moderní civilizace.

            Environmentalismus si ve světě našel nemálo kritiků či dokonce odpůrců. Jedním z těch známějších byl například John Maddox, který ve své knize tvrdí, že rozvoj ekonomiky vůbec neohrožuje životní prostředí, že dokonce podle něho obsahuje klíč k vyřešení dnešních problémů. Konkrétně uvedl, že proti hladu by doporučil vykácení deštných pralesů a zúrodnění tak vzniklé půdy. Dalším významným kritikem byl Ron Arnold, který tvrdil, že lidská činnost a všechny její produkty jsou součástí biosféry právě stejně jako ptáci a velryby. Znečištění proto není nežádoucí, je to přirozený důsledek života. Zaujal mě jeden citát z jeho knihy Ekologické války:

            “Negativistické a nekonstruktivní právní normy omezující průmyslové znečištění jsou právě tak hloupé, jako kdybychom chtěli krávám nařizovat, že nesmějí produkovat hnůj...“

                                                                                                          (Keller 1997, s.115)

            Environmentalismus má jako jiné ideologie své klady a zápory, ale pro budoucí generace je bezpochyby důležitá. Že není zbytečnou ideologií je vidět zejména v postkomunistických zemích, kde se po léta na ekologii nedbalo a ekologická krize je o to viditelnější. V mnoha případech hraje proti uplatňování environmentalismu v politice ekonomická stránka věci a to, že environmentalismus, je finančně náročnější, na druhou stranu, jsou to investice, které se do budoucna vyplatí.