pulzující moudrost
Rozvrzané lehátko, její
myšlenky utíkají spolu s vlnami rozbíhajícími se do stran. Jako od kapky
na hladině se rozbíhají pravidelná, jakoby odnikud. Zamyšleně je sleduje. Za
kopcem je vidět zlatavo oranžovou zář. Končí den a světla rychle ubývá. Měla by
jít. Budou se po ní shánět. Nevadí jí to. Má jiné starosti a neví. Tápe. Bere
do roztřesených rukou písek. Proklouzává jako čas mezi jejími štíhlými prsty.
Nechává po sobě sotva viditelnou prachovou stopu. Jak je snadné nechat ho
proklouznout. Lehké nechat utéct.....zmateně se staví na nohy, jako korouhvička
ve větru se otáčí dokola, zmatená zase usedá, tentokrát do písku vedle starého
rozvrzaného lehátka. Zbylo tu po výletníkovi, který tak spěchal, že mu byl
lhostejný osud lehátka, které bez mrknutí oka, bez jediného protestu, dlouhá
léta nosilo těžká spocená těla. Na to se ho ale nikdo neptá, nikoho nezajímá co
si myslí osudem zanedbané lehátko. Snad odpustí světu tu potupu........dívka se
v zamyšlení obrací na jiskřící hladinu. Hvězdy se jako drahokamy mihotavě
rozněcují na obloze. Jsou jako drobná očka hravých dětí chtivých vlídného slova
a pohlazení. Kdo tvrdí že jsou chladné, bláhový a slepý. Jsou horké jako láska.
Mají v sobě stejné pohnutky. Jejich rozžhavené jádro pulzuje skrytou
energií citu. Pohlcují dívku do svého světa. Víří po obloze, nevidí přítomnost,
minulost...jen budoucnost a všechno se slévá. Drobné tečky se točí jako
v kaleidoskopu a vytváří harmonii světů. Dívka není zmatená. Rozumí.
Drahokamy se jen moudře zatřpytí a špitají jí do ouška svoje radosti a moudra.
Zcela bez dechu s rozšířenými zorničkami poslouchá. Všechny smysly ostré
jako nabroušený nůž. Dávají jí svou odvahu a lásku. Vděčností se zalyká a
roztržitě v rukou žmoulá oblázek. Vyhladila v něm nevědomky obrazec.
Spletenec osudu. Ta malá dívka se stala vyvolencem hvězd, drahokamů
s moudrostí milionů let. Čekaly na ni. Na každého kdo je ochoten
poslouchat čekají na obloze, na velkém černém tmavě modrém plátně. Čekají až je
někdo svou nevinností osloví a požádá o radu. Dívka s myslí plnou
moudrosti a prožitých citů se vrací k moři. Hledí na odlesky třpytu
moudrých na hladině nekonečného. On také ví. Má své moudrosti. Nechává je však
pro ni na další den. Až zase ho přijde navštívit ve své čistotě úmyslu. Ví že
přijde. Ona to také ví. Neví ale cítí. Osud také. Ten jí to zapředl do vlasů
jako stříbrnou nitku. “vrať se má milá“
šeptá jí do vlasů. Rozněžněle kývne a odchází do země spánků a fantazie...