Šumavské scény
Šumavské scény
Kopečky okolo,
obklopují mojí
krajinu,
vítr si pohrává
v korunách,
i o mě se otřel,
sviští v korunách
smrčků,
větve nad mou hlavou
sebou nechávají zmítat,
kývají se sem a tam
dávají mi své
poselství,
říkají, že jsou tu se
mnou,
že mi rozumí a vedou
mě,
abych našla cestu,
skrz mraky a za sluncem.
Devítiprstý mrak,
nám letí nad
hlavami,
koukám na něj
skrz smrčkovy větve,
učí mě jak ho pozorovat.
Učí mě, jak vidět
skrz,
nenechat se zmást
přetvářkou, klamem a lží.
Vidím, co jsem dosud
neviděla,
bylo mi to skryté.
Úkolem malého
smrčku,
který mi poskytl stín,
bylo, mi naznačit
cestu,
kterou bych se mohla
vydat.
Děkuji mu za to....
Příběhy stromů I.
Buk narostl jak měl,
k sezení
v koruně mě pozval.
Ze svých rukou
žebřík,
pro potěchu nohou udělal.
Jako prapředek
lidský,
lezu s nadšením do
koruny
pohodlně se usadím
do předem připraveného
sedátka.
Zrálo léta ke své
dokonalosti,
pro potěchu poutníků a
kolemjdoucích
co dočasně znaveni svou
poutí se cítí.
Nejsem znavena poutí
svou,
usedám jen pro potěchu
duše
a aby se necítil sám
stojící vedle kamenné
hradby
a vykáceného paloučku.
Vedle něho trůní
menší,
sice starší bratr.
Není sám, bývalo jich
však víc.
Tulím se ke kmeni,
má v sobě
nevyčerpatelnou energii.
Ruce nahmatají bolístku!
Nějaký poutník nebyl
s jeho pohostinností
velkorysou
naprosto spokojen.
Vyryl mu do kmene
značku
bezmocný kmen,
nahradil mu hračku.
Při vzpomínce cítím,
z kmene záchvěv
smutku.
Smutné pokývání
hlavou,
nad nespravedlností
ohavnou.
Jeliman nějaký,
svůj podpis na kmen
hladký
bezpodmínečně musel
vyrýt.
Už léta bolístku
starou
buk svými silami
léčí,
stále je však patrná.
Žasnu nad krutostí
jelimanů:
„hleďte všichni,
kam já, pán světa
vylezl...“
Utěšuji dávnou zlost a
smutek
zadumaně hledím do
kraje
v komfortním
křesle
vychutnávám krásnou
vyhlídku...
Prameniště rašelin
Drobné vlnky,
rozverně letí
hladinou,
voda myslící na svůj
zdroj,
domovskou rašelinu.
Průzračná, milá hnědost.
Příroda vodního
živlu,
nenechává nikoho na
pochybách,
že se dostal na správné
místo
Vychutnává romantiku
vody.
Motýlí křídla slunce
Odlesky slunce,
míhají se na motýlích
křídlech.
Kam asi letí,
usedá na kopretinu.
Zmožen vedrem
poledním slunce žárem.
Nedivím se, taky mám
dost.
Motýl jakoby vycítil mé
myšlenky,
letí ke mě do stínu.
Nejdřív nesměle poposedá,
pak se osmělí
a zcela bez okolků
usedá na mou nohu.
Uklidněně rozevírá
křídla,
pořád sálá teplem,
zářící barvy se mi blyští
do obličeje.
Nepřivírám oči,
doširoka otevřenými
smysly
vnímám tu nádheru.
V odpověď mě
křídly,
milý společník,
ovívá jako na souhlas.
Zpříjemnil mi parný den
:)