biocelt

Starý muž sedí na skoro ztrouchnivělé židli u popraskané desky obdelníkového stolu, sedí sám v čele dlouhého stolu. Prohlíží skrze praskliny na obnažené dřevo. Vidí v nich sám sebe, své stáří, vrásky kreslené věky do jeho obličeje. Okolo jeho smyslů se promítají obrazy minulosti. Vrásčité prsty, které za život mnohokrát hladily avšak dokáží uštědřit i políček, se nostalgicky pokládají na zaprášené klapky psacího stroje. Svrasklá ústa s námahou odfukují nánosy prachu. Něžné, suché ruce hladí chladivý kov psacího stroje. Začíná psát a vychutnává si zvuk písmen kouzelně se objevujících na zažloutlém papíře. Před unavenýma očima se znovu odvíjí krásy světa, které na cestě životem potkaly. Ruce se míhají v proudu nové energie. Hromada listů vršících se okolo stroje na písmenka. Oči už jen rozespale a unaveně mrkají. Ruce píšou poslední tečku v triumfálním vzepětí života. Krásou světa uspokojené oči zatahují oponu a ruce jemně klesají do prachu minulosti, se smířenou myslí odchází....