15. úkol - CÍRKEV NA KONCI
„A protož neostojí bezbožní na soudu, ani hříšníci v shromáždění spravedlivých.“ (Ž 1,5)
Než začneme a než přejdeme k proroctví, která nás mají dovést k přítomné pravdě na konci adventního hnutí.
Byl bych rád, kdy byl tento úkol pevným základem pro stavbu proroctví ve zkušenostech těch, kteří Bohu věří, Jeho hledají a jeho pravdou žijí.
Otázka, kterou jsem si dnes ráno dal, chci říci: Čím žili a pro co žili naši průkopníci?
Čím a pro co žijeme my dnes o 168 let blíže slavného příchodu Ježíše Krista? Čím žijeme a pro co žijeme, to mluvíme, o tom také celým projevem svého života svědčíme a všem lidem, nebi i zem to dáváme najevo. A na Božím soudu probíhá záznam: „Jak je naše vyznání totožné s naším životem?
Rád bych krátce povyprávět kratičký sen:
Dneska v noci, ze soboty na naděli, měl jsem sen. Ještě nikdy, co chodím po devět let do sboru, se mi nezdálo o našem sboru. Ale na toto nedělní ráno ano. Mám moc rád sobotní školu. A tak jsem byl v tomto sboru účasten sobotní školy. Měl jsem otázku, a tak jsem se přihlásil. Povstal jsem a dávám ji všem: „Kdy skončí doba milosti pro adventisty sedmého dne? A co je s tím spojeno? Odpovězte mi, prosím, biblickými verši. Ne to, co si myslíte vy, ale pouze biblickými verši.“
Odpověděl někdo?
To už jsem v tom snu neviděl. Ale já jsem na to odpověděl.
Někdy si dávám otázku, jak utvrzujeme naše sbory v přítomné pravdě? Jaká dnes je přítomná pravda pro dobu, ve které žijeme? A jak připravujeme naše sbory na setkání s Ježíšem Kristem?
Nevím, jestli odpovím dobře,ale budu odpovídat takto. V sobotní škole se můžeme mýlit. Jsou tu i ostatní, ať i oni mluví. Moje odpověď je tato: Co je kritika a co je pravda, a zda pravda vylučuje kritiku. Když nebudeme vůbec mluvit, zda nejsme ve vině?
Pán Ježíš žil životem Pravdy a mluvil slova Pravdy. Pro jedny to bylo balzámem jejich duši.
Pán Ježíš přináší tatáž slova věčné Pravdy druhým, a oni jsou usvědčeni, obviněni. To, co slyší, se protiví tomu, co mají rádi. PROTOŽE: příliš mají rádi to, čeho by měli zanechat a opustit, tak mají Pravdu v nenávisti, dokonce i ty, kteří ji přináší.
A když vystoupí ti, kteří Pravdou Boží žijí a slova přítomné pravdy mluví, pak to nutně rozdělí naše sbory. To říká Boží slovo a píše o tom Duch proroctví ve Svědectví. Mluví o tom celé lidské dějiny od Kaina a Ábela, přes starý Izrael a středověk až do doby Millera, dále přes rok 1888 a až do dnešních dnů.
To vlastně říká Pán Ježíš jak v podobenství o dvou služebnících, tak o desíti pannách, hřivnách, o ovcích a kozlích.
Jak já mohu žít pro Den Ježíše Krista, když celý můj život je v protivenství Jeho slovům pravdy?
„Když takto říkával Hospodin: Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své, tedy říkávali: Nebudeme choditi.“ (Jr 6,16)
Zajímavý název a zajímavý verš. Má nějakou souvislost název tohoto úkolu s výše uvedeným veršem?
Prorok Jeremiáš byl mužem bolesti. On prožil to, co Pán Ježíš předpověděl, že se stane sedmdesát let po Kristu. Proč k tomu došlo? Protože odmítli slova Božího proroka, protože se nechtěli ptát minulosti. Kdo se z nich poučil? Kdo z nich šel cestou ponížení, pokoření a pokání? Ten člověk bez Boha je hrozně pyšný, neuzná svůj omyl. Nepřizná svoji vinu. Trčí jako holý klacek proti zářivé smršti plnosti a jasu, i když ví, že bude smeten prvním paprskem světla a pravdy. Jak první plamen vnikl do chrámu, už nikdo nezadržel jeho stravující žár. A to jen pro ta dvě slova: „Nebudeme choditi.“ (Jr 6,16)
Jestliže se tak stalo s nimi, tak se jistě stane i s těmi, a to v mnohem silnějším trestu, kteří se dnes protiví Božímu proroku, a s těmi, kteří dnes podobně k Božímu lidu volají. Je to hlas Třetího anděla. Je to poselství o Ospravedlnění z víry. Je to návrat k původní zbožnosti. Je to hledání přítomné pravdy. Je to řeč o posledních událostech na této zemi. Je to život víry a slova víry, která se stanou skutečností. Je to příprava k Ježíšovu Dni. A tito pyšní, světští, tělesní a pokrytečtí lidé říkají: „Nebudeme choditi.“
Církev na konci, to je tématem tohoto úkolu. Hledáme přítomnou pravdu na konci adventního hnutí. To jsou dvě velmi podstatné a důležité skutečnosti, kvůli kterým jsme zde spolu s ostatními v sobotní škole. Učíme se, hledáme, modlíme se za to. A tato práce a úsilí je skutečností dnešní doby. Říkám to tak, jak tomu rozumím. Dovolím si položit otázku: „Co nás přivádí k vědomí, že jsme na konci dění této planety pro hledání přítomné pravdy na konci adventního hnutí? Řeknu to jinými slovy a přesněji: Doba Williama Millera se opakuje v našich dnech. Co mě k tomu přivedlo?
Především to byl Duch svatý. Nebo On je ten, který vidí všechny věci, události, dění i lidi. Ale i tuto církev a nás jednotlivě, kteří toužíme tyto věci znát. Především nepochybuji, že tomu Duch svatý tak chtěl.
Potom to byla víra v milujícího Boha. Cožpak by Bůh nechal svoji církev v těch nejvíce kritických chvílích dějin a neřekl by ji nic?
Vždyť nám dal proroka pro dobu konce.
Dal, to je pravda. Duch prorocký byl dán pro zkušenost naší doby. A především proto, co se stalo tehdy roku 1844 a pro sen, který sestra Whiteová obdržela v prosinci toho roku. Každá přítomná pravda byla dána pro dobu, v níž lidé žijí. Je jenom rozvíjející se zkušeností v životě těch, kteří tuto pravdu prožívají v oněch dnech a za určitého dění. Lze to přirovnat jakoby k dalšímu poschodí domu. Další zkušenost Božího lidu. Další hodina dne.
TAKŽE: Naplnil se čas. Dění na této zemi dosáhlo svého času. Vyplnil se čas lidu na této zemi. Všechno dozrálo do konce. Boží slovo dává znát: „že všechno je připraveno, všechno je hotovo“
Je to vědomí konce. Kdosi řekl: „Kde je ten otvor, odkud se berou myšlenky?“ Možná, že tu otázku nechal otevřenou. Nevzpomínám si, že by k tomu něco psal. Ale přemýšlejme sami u sebe o tom, odkud, z čeho, kdo anebo co dává podněty k našim myšlenkám.
1) Rozhodně je to Duch Boží, tak jako před 40 lety kdy jsem se ptal sám u sebe: „Kde je pravda? A kdo má Pravdu?“ Tak jsem se tento rok ptal sám sebe: „Na konci adventního hnutí přeci Bůh musí mít zvláštní jedinečnou pravdu, „Přítomnou pravdu“ pro svůj lid konce.
2) Nic na této zemi už není normální. Podnebí, to co se děje na zemi, přírodní katastrofy, všechno se vymklo kontrole. Celý svět, všichni lidé, veškeré dění. Lidé, kteří chtěli ovládnout všechno, nezvládají vůbec nic, a naprosto ne už ani sami sebe... Jak mi řekl jeden můj známý: „Celý svět je ve vleku velkého Ganstera.“ (V. Svěrák) Zajímavé je, že to byl nevěřící člověk a řekl takovouto myšlenku.
3) Tato skutečnost dává jen znát, že Bůh vzal věci do svých rukou. Bůh přes obrovský chaos bere všechny skutečnosti do svých rukou a vede je do konce.
4) Charakter Božího lidu podobný Ježíši Kristu je dnes svědectvím konce.
Myslíš, že je tomu skutečně tak?
Nemám o tom žádné pochybnosti. Bůh řekl, že tomu tak bude. A je to tak! Jsem přesvědčen, že tento lid v závěrečných zkouškách dosáhne duchovní vyspělosti a křesťanské vyzrálosti.
Sledujme dále:
5) To, že velekněžská služba Ježíše Krista ve svatyni svatých přichází k posledním jménům je svědectvím konce. Strach a nevěra, jen ta tomu může bránit, protože se strašně bojí připustit tuto možnost. Ale i to svědčí o skutečnosti konce...
6) To, že satan všude, při všech a ve všem rozpoutal své poslední dílo na této zemi, je neklamným svědectvím konce. Vidíme to všude, slyšíme to všude. Jsme toho svědky všude.
7) Morální stav lidstva. Podmínky života tohoto lidstva. Dění na této zemi. Tíživá neúnosnost trvání tohoto světa. To všechno vydává nepopiratelné svědectví o posledních dnech této planety.
8) Nastavené myšlení lidí, které je vystaveno vlivu a kontrole všech vnějších vlivů. Tedy masové myšlení lidí: Sobectví, pýcha, nadutost, sebeklam, tupost mysli. Tělesné a satanské smýšlení všech lidí, kteří nejsou Bohu cele, bez výhrad a beze zbytku odevzdáni... Ale i lhostejný a monotónní život bezduché pobožnosti. To všechno vydává svědectví o konci.
9) Činnost odpadlých a falešných protestantských církví tak zřetelně popsaná v knize Zjevení ve třinácté kapitole je svědectvím o jejich činnosti v době konce.
10) Úklady, cíle a snahy prozíravé katolické církve. To je též svědectvím konce.
11) Rozpínavé snahy islámských sil. Ruce islámského lidu proti všem a ruce všech proti němu. To je bezpečným znakem a svědectvím posledního dění.
12) V jeslích, ve školkách, ve všech školách, na každém pracovišti. Všude, ve všem a při všech. Veškeré myšlení a život dnešní společnosti: „po nás ať potopa“ je vyrytým znamením na jejich tvářích, že žijeme v čase konce.
13) Tvrdý půlnoční spánek adventistů sedmého dne v kritické hodině je tím nejbolestnějším znamením brzkého slavného návratu Krále králů a Pána pánů.
14) Tato zkouška Božího lidu na konci posledních dnů je rovněž znamením a svědectvím konce.
15) Když tento národ popře ústavu svých předků o svobodě svědomí (Socha svobody) a když země vydá zákon odporující zákonu Božímu, tehdy můžeme být jisti, že o nás adventistech sedmého dne je rozhodnuto. My zde stojíme s poselstvím Třetího anděla, jenž volá Boží lid z Babylona. Troubí na svědectví posledních momentů, které se odehrají na této zemi. Tedy - jsme na konci konce... ALE! Řeknu ještě jednu věc! Budou zde vždycky ti, kteří tomu budou věřit, a budou zde také ti, kteří tomu věřit nebudou!
Dnes je docela dobře možné, že se brzy odehraje to, co tehdy v paláci krále Balsazara – na nebi se ukáže Boží ruka a napíše tam tato čtyři slova MENE MENE TEKEL UFARSIN.
Abych objasnil, co jsem řekl: To není dogma! To není určování času! To je pouze a pouze projev víry. Na Bohu je, aby učinil, jak On chce!!!
Ale přesto bych, k tomu, co jsem řekl, připojil ještě jednu myšlenku, která dává lidem na této zemi znát skutečnost konce.
16) Ekonomika jde k nule.
Co se skrývá za tou nulou?
Život v Kristu anebo konec. Nyní žijeme vírou v Ježíše Krista, zakoušíme radost, přednost a naplnění tohoto života v Boží milosti. Tato skutečnost života víry se nám stává předzvěstí onoho budoucího království. Nové země, Nového nebe a věčného společenství. Dovolím si uvést jeden příklad: Otec řekne svému synkovi: „Až budeš větší, tak spolu pojedeme na celý týden do Českého ráje.“ A chlapec žije touto nadějí, z této víry. Až bude velký, tak se svým otcem pojedu do Českého ráje. Protože ví, že když to řekl jeho otec, tak to určitě splní. Touto vírou a v této naději žije... A tak se také po několika letech jeho naděje a víra stala skutečností. To samé se stane u těch, kteří svému nebeskému Otci věří a žijí v této naději. A kdo ne, tak nic. Pro co vírou nežijeme, to mít nemůžeme.
Ale teď mi řekni, jakou má církev Laodicea - vlažná, zesvětáčtělá a k vyplivnutí - souvislost s těmi, kteří jsou představeni čistou církví, Jeruzalémem a tzv. pravou církví?
Bůh předal starému Izraeli zaslíbení o Mesiáši z Judy a Boží zákon. Z učedníků Pána Ježíše vzniká první křesťanská církev. Přes všechno to zlé, čím se vyznačovala církev starého Izraele, přeci jen byla církví Boží – až do roku 34 po Kr. A Bůh v ní a skrze ni uskutečnil to, co zamýšlel.
Porovnejme to nyní s námi:
Bůh povolal k životu adventní hnutí – Bůh dal této poslední sedmé církvi poselství Tří andělů – Bůh jí dal čisté učení pro závěrečnou dobu – Bůh ji zaslíbil vítězství přes všechno zlé. Ve svých ostatcích je a bude až do konce nevěstou Beránkovou, Jeruzalémem Boha živého.
Ať je to, jak je to, Boží záměry nelze překazit. Bůh uskuteční to, co řekl. Pán Ježíš má jednu nevěstu, a ta se stane Jeho manželkou! Buď naplníme Boží slovo pro své dobro, anebo Boží slova naplníme pro své odsouzení. O tom rozhodujeme my sami.
Jaká je vlastně ta souvislost mezi veršem proroka Jeremiáše 16,13 a názvem tohoto úkolu: Církev na konci. Vysvětlíme si to zřetelně a konkrétně.
Abych mohl odpovědět tak, jak bych si přál, budu se nejprve ptát na to, k čemu nás vybízí Bůh v biblickém verši proroka Jeremiáše:
a) „Zastavte se...“ - Máme se zastavit, tam kde jsme. Máme se zamyslet nad tím, jak na tom nyní jsme!
b) „Pohleďte...“ - Máme zaostřit svůj pohled víry. Máme být k sobě sebekritičtí a čestní.
c) „Vyptejte se...“ - Máme něco dělat. Pohlédnout zpět, přemýšlet a ptát se: „Kde se stala chyba? že nás Bůh zastavuje?
d) „Zvažte cestu...“ - Tu cestu, kterou nastoupili a po níž šli průkopníci adventního hnutí. Po ní máme jít i my.
e) „Rozhodněte se!“ - Zde slyšíme, jak k nám Bůh promlouvá dnes: „Navraťte se k cestě, po níž šli vaši otcové. Je to ta správná cesta, po které máte jít.“ Řekl bych to takto: „Navraťme se k základně, navraťme se k pilířům.
f) Následuje však naše záporná odpověď: „Nebudeme nikam chodit...“
Nezastavíme se, ale jdeme dál... Nepohlédneme zpět. Máme své představy, metody a způsoby. Dnes jsme na tom dobře.
Na nic se nebudeme ptát, sami víme...
TAKŽE: Co může zvažovat Laodicea, která žije v sebe klamu? Co my můžeme dělat? Jedině jedno: Rozhodnout se musí každý sám!