Rozběhnuto

Protože mám občas záchvěvy neposednosti, tak kde se vzala tu se vzala představa, že ještě než stárnoucí kosti budou ještě křehčí a dech ještě mělčí a tak vůbec, tak že ještě bych jako zkusil závod na horském kole. Odborně se tomu snad říká XC? Asi C jako cross. Na webu jsem si nic zlého netuše vyhlédl závod Plzeňského poháru (Becker cup), protože to bylo v Městě Touškově, což je kousíček od Nýřan, kde jsme byli Velikonočně „hodovat“, takže se to hodilo, neděle se hodila taky, protože jsem ještě stihl v sobotu v Unhošti alespoň půlku Jarního maratonu. Ten závod na kole byl podle propozic na 5 okruhů po 2 700 metrech, což jsem si vynásobil na 13,5 km. Tak jsem si říkal, to přeci ujedu i když asi pomalejš než cyklozávodníci. No neujel a nakonec jsem se málem utopil. To bylo tak…takže popořádku:

Přijeli jsme (s Gábinou jako realizačním týmem – nezaměňovat s termínem holka pro všechno) včas, vyndal kolo z auta, vypadal jsem v cyklistickém dresu jako ostatní, takže jsem pěkně splynul s okolím a odebral jsem se k prezenci do víru dění – nafukovací podkova na startu, spíkr v mikrofonu slyšet široko daleko, zrovna jela nějaká dětská kategorie, tak 10 -12 let, kluci v dresech jak na Tour de France, ale moc jich nebylo, tak pět šest. Dostal jsem číslo, okoukl jak se páskou přichytne na řídítka, to mě nadchlo, to při běhu nemáme…ty řídítka, hned jsem si připadal závodně. A že si ten okruh jednou projedu. Tak jsem popojel po silnici asi 50 metrů do místa, kde bylo jasné, že je to už terénem vypáskovaná trať a vyrazil. Ujel jsem tak 30 m a začal stoupat asi do 10 metrů dlouhého kopečka, vypadalo to jako nic, ale najednou podklouznutí zadního kola a protože z těch treter mi nějak – nevím proč – nejde bystře vyseknout noha, tak jsem se položil řádně na bok i s kolem…no vstal jsem, vytlačil kolo ty zbývající dva metry, nasedl sjel 10 metrů z kopečka a šup další tentokrát asi 15 metrů dlouhé stoupáníčko…no a zase už to nešlo ušlapat, zase nohy zůstaly „ve třmenech“ tedy ve šlapce, tentokrát to bylo o něco prudší, takže jsem nešel na bok, ale na záda, přes rameno a kotrmelec po zadu dolů s kopce…a to už cítím, že to není ono, sbírám se, rameno bolí, tak si držím ruku a trochu jako že s ramenem hnu a ono jako by zaskočilo zpátky…no zkrátka trochu polovyhozené, ale abych to nedramatizoval, možná že jen polonaražené…no chvilku jsem nechával bolest odeznít a rozpačitě dovytlačil kolo na ten malý kopeček a říkám si, to jsem z té silnice v terénu ujel asi 60 metrů a jsem na odpis…tak jsem zatnul zuby a roztřeseně jel dál…ale ujedu na úzké cestě cestičce mezi stromy tak dalších 100 m a je tu padáček, no nic moc, zas jen tak dlouhej deset metrů…ale sesednul jsem a kolo jsem zbaběle svedl dolů, a tak jsem to udělal ještě asi pětkrát, čímž jsem se ovšem neubránil dalším třem „menším“ pádům, většinou když jsem zastavil a než jsem vysekl nohu z pedálu tak jsem ležel. Přijel jsem do depa, teda k autu a povídám Gábině, hele já to nejsem schopnej vůbec projet a ještě jsem si narazil rameno. Chvilku jsem mudroval, jestli mám jít vrátit číslo nebo co jako, rameno bolelo, přezul jsem si tretry za běžecký boty – ševče drž se svýho kopyta – zkusil si jen tak popojet…no se sebevědomým jak se říká na bodu mrazu jsem se i trochu prokřehlý – bylo hodně málo nad nulou a občas i nějaká ta vločka popolétla – na ten start postavil. Koukám na ostatní a byl jsem jedinej, co ty tretry neměl. Byl jsem ve vlně junioři a veteráni A, B – tedy u nás by se řeklo čtyřicátníci a padesátníci, muži mladý jeli samostatně po nás. Vyrazil jsem a zařadil se na poslední místo, první kopec jsem vyjel, to byla taková pěkná část kolem rybníka, pak snesitelnej sjezd a rovinka a malej kopeček, tak dva tři metry nájezd na silnici, ten jsem „neuměl“ a vytlačil, pak ten úsek co jsem dvakrát za sebou spadl, to už jsem nic nenechal náhodě a včas sesedl a tlačil…opatrně můžu říci že „vybíhal“ a taky jsem v tomhle stoupáníčku předběhl tu druhou ze dvou žen co s námi startovaly…a to taky bylo z mého předbíhání všechno. V závodě jsem už nespadl – taky jsem neměl ty tretry, že…dokonce se můžu pochlubit, že jsem postupně zlepšoval své sebevědomí co se techniky jízdy týče, takže jsem i něco vyjel a přidal i nějaký ten sjezd místo seběhnutí - tady nešlo o to jestli jedu sjezd rychle nebo pomalu, ale o to jestli to vůbec sjedu nebo kolo povedu. Jen tak pro dokreslení – na webu dali krátké video ze závodu včetně rozhovoru s několika aktéry a jeden z kadetů tam říká: trať jednoduchá s pár technickejma úsekama, všechno jsem jel…takže asi takhle. Myslím, že pokud se vůbec naučím vysekávat tretry ze šlapek , tak po roce tréninku bych to mohl taky celé jet…myslím technicky…o rychlosti a závodění nemluvím. V padesátníkách nás jelo pět a jezdí se to tak, že když první z kategorie ujede pět okruhů tak ostatní dojedou okruh a končí, takže mě první padesátník předjel, čímž mě zastavili po čtvrtém okruhu z těch plánovaných pěti – a myslím že jako jediného – ta druhá žena co byla jako jediná v závodě za mnou jela dál, protože ji v její kategorii nikdo o kolo nepředjel. No byl jsem tak vzadu, že mě jednak většina (né-li všichni) předjela o to kolo a kdoví jestli ne víc a ani nikoho z třeba jako pomalejších jsem před sebou neregistroval. Řekl bych, že jako by to při běhu na desítku pár rychlíků běželo kolem 35, pak další pod 40, všichni ostatní pod 45 a ti nejpomalejší pod 50…no a sebe bych tak šacoval když ne úplně za 60 ta za 55. Výsledky jsem ještě neviděl, ale to není podstatné. Ale zážitek fajn, tím že jsem to vůbec čtyřikrát objel, jsem se dostal ne snad přímo z deprese, ale z takového pocitu jako že jsem otrávenej, že neprojedu vůbec trať. Alespoň teda bez těch treter.  I když to chce zvládnout tu manipulaci s těma tretrama. Za mlada jsem toho hodně najezdil na silničce, ale v klipsnách, ty se museli před sesednutím ještě povolit rukou, to jsem měl jak si vzpomínám nějak úplně zautomatizovaný… pak jak přišly jsem inovoval tretry na silnici, ale tam to jde a je čas na vyšlápnutí…no a v terénu jsem ujel v tretrách tak 150 kilometrů…a to zkrátka je „zatraceně“ málo.  A to ještě jsem jezdil na trase Rozdělovského čtvrtmaratonu nebo si projel Krušovickej Soudek…a to jsou terény „bez technickejch úseků“.

No a jak je to s tím „utopením“, jak píšu na začátku? No to je o tom, jak jsem po návratu vlezl do vany, abych mimo jiné to bolavé naražené rameno nahřál, tak nahřívám a tak a když se chci vzepřít a vylézt, tak koukám, že to přes to haprus rameno nejde a kroutím se a furt to nejde, tak si říkám, já se z tý vany prostě nedostanu…no samozřejmě že trochu přeháním, ale taky trochu víc chápu ty bulvární zkazky, jak se ten kterej senior nedostal z vany či nepřemohl tlak zaklaplý sklápěcí pohovky a byl tam dva dny, než ho někdo našel – v tom lepším případě včas.     

Ale závěr je ten, že to byl pěknej zážitek, určitě to budu chtít jestě zkusit, koneckonců jsem to bral a beru jako zkoušku na duatlon, kde se těším, že v běhu nebudu poslední… i když po tom kole, když ostatní mají naježděno úměrně tomu co my naběháno..a já od začátku roku míň, než kolik uběhnu za čtrnáct dní…tak to jsem zvědav, jak po tom kole poběžím rychle. Ale říkám si, kdybych hrál pink-ponk, že bych si zase určitě rozrazil čelo vo roh stolu  - ono má všechno něco…a běhání je nejlepší.    

Epilog: Gábina se trochu nudila, jak čekala, jestli přežiju nebo zda bude cestou zpátky už v autě „konečně“ sama, taky jsem na ní viděl, že moc nechápe, co mám s tím ježděním za problém, když to tam normálně projíždějí i děti. Tak si po mém dojezdu, jak jsme šli k autu, vzala ode mě kolo a rozjela se na ten malý výšvih na silnici (ty dva tři metry co neumím a tlačím)…no a i bez treter šla pozadu na zem, kolem se přikryla a od větší pohromy ji zachránila teplá péřovka jako tlumení nárazu, takže skončila hlavou z toho kopečka dolů a když se vyhrabala na nohy tak koukám, že má na kalhotech tak deseticentimetrovou skobu, kterou je nutné připsat na vrub trnům šípkového keře, v jehož náruči skončila. Protože jako běžci máme v tašce na závody zásobu spínacích špendlíků, tak jsme celé čyři použili na provizorní přichycení vytržené látky, aby jí nefoukalo kam nemá, naložili kolo a jeli do Plzně na Parkán na nefiltrovaný plzeňský a tatarskej biftek, při jehož konzumaci jsme koukali jak Berdych utajbrejkoval Tapisareviče v Davis cupu…zkrátka víkend plný sportovního napětí a hlavně -  když započítám ten půlmaraton a odečtu hospodu - pobytu na čerstvém vzduchu.               

 Miloš K., 14. 4. 2012