Rozběhnuto

Základním přístupem k maratonskému tréninku je čím více, tím lépe. Poučení intelektuálové mohou snášet protiargumenty k této tezi - a budou mít pravdu. Dodejme tedy rovnou, že vysoké objemy jsou podmíněny dosavadním stupněm trénovanosti. Vždy platí, že je nutné "poslouchat svoje tělo", tedy běhat s citem k sobě tolik, aby to obecně "pohybový aparát" snášel bez protestování. Nevyplácí se přemáhat "problémovou" bolest. Tou rozumím problémy šlach a úponů, záněty, zkrátka vše, kromě "zdravého namožení" svalů.

Dalším protiargumetem k "přehnaně" vysokým objemům naběhaných kilometrů je fakt, že účelný trénink kvality, tedy rychlosti, je možný tehdy, když svaly nejsou "přehnaně" unavené, čemuž se po dlouhém běhu nevyhneme.

Když tedy běhám, kolik mi tělo dovolí, řeším především otázky:

a)	kolik v jednotlivých dnech naběhat, kolikrát v týdnu běhat
b)	jak rychle běhat
c)	jak často zařazovat trénink rychlosti, a v jaké podobě (krátké úseky, delší úseky, pyramidový trénink, stupňovaný běh atd.)
d)	když běhám rychlost při opakovaných úsecích, jak má být dlouhá pauza mezi úseky
e)	jak ladit formu před závodem
f)	jak je to s vhodností běhat výběhy do kopce

Výše uvedený výčet otázek, na které hledáme odpověď, není samozřejmě konečný. Součástí tréninku jsou i doplňkové aktivity, často plnící funkci rehabilitace (plavání, jízda na kole).

Hledání odpovědí na uvedené a některé další otázky je kombinací „studia“ různé literatury, včetně zejména publikovaných tréninkových plánů, a vlastních pokusů - tedy pokusů (a omylů) vyzkoušených na vlastním těle. A o tom to vlastně je.

Při hodnocení různých tréninkových plánů (a v nich uváděných jak naběhaných kilometrů, tak rychlostí běhání a jejich srovnávání s vlastními možnostmi a schopnostmi) vždy dospějeme k úvaze, že nejdříve musíme dlouhou dobu nějak „běhat“, nejlépe několik let, než jsme vůbec připraveni vyzkoušet trénink o objemu nad 200 km měsíčně.

V rámci úvah o tréninku obecně si dovolím uvést pasáž z knihy Chrise Carmichaela (trnéra Lance Armstronga) „Rozhodující jízda“:

Lancův trénink měl tehdy bezmála brutální podobu postavenou na staroškolských teoriích, že nejlepšími atlety jsou jedinci, co dokážou projít nejtvrdším drilem. Stačilo pouze nalézt cyklistovy fiziologické hranice a nutit ho je překračovat, dokud se buď nepřizpůsobil, nebo nezkolaboval. Požíváním teorií téhle sorty jsme na počátku devadesátých let při trénování národního družstva ztratili mnoho cyklistů, kterým nechyběla oddanost a talent. Rozhodně jsem nemínil onu drsnou metodiku aplikovat mezi nadšenci či amatérskými závodníky.

Mimoto už receptura staré školy nevyhovovala ani Lancovi, jelikož se zotavoval po rakovině. Jeho mysl a tělo by neustály polovinu tlaku, co snesl dříve, před několika zásahy chirurgů a čtyřmi sériemi chemoterapeutických ošetření. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se zas vrátit zpět k samým základům fyziologie, abych nalezl tvůrčí způsob obejití překážky stejně jako tenkrát, když jsem měl zlomenou nohu. Porovnáno však s nesnázemi, co přivodí zlomená noha, u Lance existovaly o mnoho zapeklitější těžkosti: boje které proti rakovině svedl, jej poznamenaly na celém těle. Kromě atrofií postižených svalů a výrazně oslabeného aerobního systému musel rovněž překonávat komplexy člověka, jenž takříkajíc uteče hrobníkovi z lopaty. Měl strach, že náročným tréninkem se rakovina vrátí, a nebyl si jist, zda oběti profesionální cyklistice přinesené lze vyvažovat hodnotami odměn. Pokusy obnovit Lancovu kariéru závodníka spolu s jeho vášní pro sport zakusila moje trenérská metodologie obrovský posun.

Potřeboval jsem spočítat, o kolik bude nutno zvýšit přesnost tréninkových dávek, poněvadž Lance by programové zatížení platné před rakovinou nyní odrovnalo. Snažil jsem se určit faktor limitující u něj vytrvalost. Co činí jednoho atleta schopným dojet dále a rychleji než druhý?

U vytrvalosti představuje limitující faktor dodávka kyslíku namáhanému svalstvu, takže procvičujeme-li výdrž, musí koučovu pozornost poutat zejména aerobní energetický systém. Jal jsem se tedy Lancovu energetickou průpravu omezovat na posilování aerobního systému a obratem se dostavily mimořádné výsledky. Jelikož tréninková intenzita byla snížena, dokázal zátěže zvládnout a rychle se po nich zotavovat. Ani psychologicky jsem jej nevystavoval obvyklým tlakům, což mělo za následek, že si udržel optimistické postoje a zároveň vylaďoval form. Jak se zvolna aerobnímu systému navracela síla, vzestupnou tendenci prokazoval i Lancův výkon při vyšších intenzitách, byť s běžně vysokými jsme nepracovali. Znovuzocelené ústrojí pak zlepšilo anaerobní poměry, aniž bychom byli nuceni čelit škodlivým účinkům průprav nad úrovní laktátového prahu.

Výchozím problémem, který maratonský trénink řeší, je takové narušení (devastace) těla (svaly, oběhový aparát a „pajšl“ vůbec), které při odpočinku vyvolá „adaptační“ procesy, na jejichž konci bude vytrvalejší sval, silnější srdce. Harald Hudák ve své Běžecké kuchařce krásně píše, že:

... tréninkové zátěže by se teoreticky měly co nejvíce blížit zátěžím soutěžním, a to nejen v dynamických a kinematických charakteristikách (rychlost, čas letu a doteku, frekvence a délka kroku a pod.), ale i v objemu a intenzitě. Stresový faktor by měl být přibližně stejně velký, jako při soutěžním zatížení. Ideálem by se tedy mohl zdát trénink simulující délku i tempo závodu. To je však neproveditelný nesmysl, protože soutěžní zatížení je extrémním zásahem do rovnobáhy organismu, které nelze opakovat příliš často, a navíc by taková metoda ani teoreticky neumožňovala zlepšení sportovcova maxima, o které se většina závodníků snaží. Zlepšení je možno pouze díky postupné přípravě organismu na novou kvalitativně vyšší intenzitu.