Básnička ta stojí za přečtení.
Odloučení ...
Anne Leyyd
.
Odešels a mě nechal jsi tu,
nelitovals snad ani minutu.
Moje srdce už nezní mi v hrudi,
je daleko ode mě, jen bolestí mě budí.
Budí mě bolestí, která trhá mě na kusy,
jak žít bez Tebe? - tu otázku kladu si.
Snažím se vzpomenout, kdy mě nádech nebolel,
kdy plíce bez bolesti se plnily kyslíkem.
Kdy naposledy srdce mi radostí divoce bušilo,
a Tvou sebekontrolu nechtěně porušit se snažilo.
Nic jsi mi nenechal ani fotku jedinou,
jen vzpomínky na Tebe v hlavě se mi linou.
Svět kolem mě najednou potemněl,
světlo už od teď můj zrak neviděl.
Všichni kolem mě utěšit chtějí,
pravou příčinu mé bolesti však neznají.
Nikdy netušila jsem co jedna kapka zmůže,
jak jedna kapka krve o život připravit mě může.
Vím, že jsem pro Tebe nebyla dost dobrá,
co ale říct té bolesti, která mě bodá?
Doufám jen, že teď a tam šťastný jsi,
hlas Tvůj, který slyším, vzít ale nedám si.
Snažím se zvyknout, že už tu nebudeš
žel, moje srdce, Rozume neoklameš.
....
Opustil jsem Tě a nechal zcela být,
jak dál - když jen bolest vnímám - mám žít?
Srdce už skoro sto let netluče mi,
teď ale jasně cítím, jak tříští se mi.
Rouhání největší říct musel jsem,
že už nechci Tě a více spolu nebudem.
Už jen říct tu strašnou lež mě trhalo na cáry,
byla´s mé slunce půlnoční ... už ale nesvítíš mi.
Odejít musel jsem, i když jsi nechtěla.
Věř, že se mnou bys dobrý život nevedla.
Nejnebezpečnější pro Tebe vždy budu já a má rodina,
neměl jsem dopustit abys kvůli mně chtěla být jiná.
Chtěl jsem ... s lidskou láskou skutečně žít,
nepřipouštěl jsem si, že bych Ti mohl ublížit.
Chci věřit, že jednou zcela zapomeneš na mě,
já však nikoli, mám Tě před očima stále ... denně.
„Bude to jako bych nikdy neexistoval “
to jsou slova slibu, který jsem Ti dal.
Bez Tebe teď žití proměnilo se v tmu,
jen na chvíli nemyslet ... propadnout se do snu.
Snít ... o Tobě ... jak krásné přání zbytečné,
když absolutně nic mě z bdělosti nevytrhne.
Láská má i srdce mé navždy budou Tvé,
srdce, které dík Tobě oživlo ač bylo kamenné.
