Náhodné setkání se členem bývalé skupiny westlife...
Tu dobu jsem byla s rodiči v Anglii... na to jak se říká, že v Anglii neustále prší jsme měli nádherně slunný den... Procházeli jsme se po Londýně a zahlídli malou kavárnu. Naši si řekli, že si dají kafe a já se můžu porozhlídnout okolo, ale mám na sebe dávat pozor...
Když si moji rodiče sedli a počkali na obsluhu tak jsem se šla poohlídnout okolo kavárny a šla se podívat na terasu. Byli tam tipičtí Angličané... vysocí, většinou v obleku a s knížkou v ruce. Já jsem ten tip co se musí pořád porozhlížet a zaznamenávat co se kde a jak šustne. Sedla jsem si na nejbližší židli a porozhlížela se po nádhrné terase.
Když se tak rozhlížím a začínám se nudit, najednou mě někdo zaujme. Říkám si: "Hm... to je divné... ten muž mi někoho připomíná," nemohla jsem si ale vybavit odkud bych toho muže mohla znát, vždyť jsem v Anglii a známého z Čech asi těžko poznám. Ten muž se zrovna koukal na mobil. Jenže pak něco někdo spadlo a udělalo obrovský hluk, muž zvedl hlavu a já si uvědomila kdo to je. Na tento typ rtu a očí se nedá jen tak zapomenout... a taky těch vlasů samozřejmě... byl to jeden ze členů bývalé irské skupiny westlife! Jmenoval se Marcus Michael Patrick Feehily! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím a tak jsem ještě asi pět minut nevěřícně zírala. Ale potá jsem si byla na 99.9% jistá že je to on! Nevěděla jsem co dělat, ale věděla jsem, že mám u sebe tužku, papír, a umím trochu anglicky.
"Tak co, mám tam jít, nebo tam nemám jít?" stále jsem si v duchu opakovala. Měla jsem na výběr ze tří možností: 1) nejít tam a zbytek mého života litovat této jedinečné šance 2) jít tam a požádat o autogram 3) jít "jen tak" okolo, zakopnout a pronýst pár nadávek na to, jakýho blbýho dlaždiče vybrali a upoutat Markusovo pozornost....
"Půjdu tam s plánem číslo 2," v duchu jsem si řekla a postavila se ze židle. Už jdu přímo k Markusovi, ale můj pláno číslo 2 se najednou z ničeho nic zvrtl na plán číslo 3.
Sice to nebylo kvůli dlaždičovi, ale kvůli disairneovi který dal nohy od židlí moc blízko ke sloupům... zakopla jsem o židli a hodila si "menší" (omlouvám se za výraz) držku. A ano začala jsem nadávat zrovna nehezká česká oblíbená slovíčka... spadla jsem na rameno a to docela silně takže jsem se ještě k tomu svíjela na zemi. Mark se rychle zvedl ze židle a pomohl mi vstát a při tom něco vykřikoval, jenže v té panice bych mu nerouměla ani česky natož anglicky. " Are you ok?" zeptal se Mark... " Spadla jsem na remeno které bylo naražené a dost to bolelo ale ano jsem v pořádku," zamumlala jsem si. " blmbl Ok, I am ok" odpověděla jsem. Až po chvilce mi došlo že to je Markus a ne "někdo" kdo mě zvedl a drží na levém rameni. Když jsem se mu podívala do očí, nahodila jsem výraz..... no prostě jako "úsměv a mávat hoši, úsměv a mávat," teda bez toho mávání.
Po chvilce už mi trklo, že je skvělá příležitost požádat o autogram... nějakými gesty jsem ten autogram dostala a byla jsem štěstím bez sebe... poděkovala jsem a šla za našima a poté jsme se zase procházeli Londýnem... na takový trapný okamžik opravdu nezapomenu xDDDD