Déšť, vítr... myšlenky
Je skoro půlnoc. Od teplého odpoledne na sobě mám kratasy. Najednou začne prčet, foukat vítr a ochladí se. Výzva. Opravdu jen já můžu takhle jít ven. V kratasech, mikině.. Kapuca na hlavě, oči na zemi. Popřemýšlet o všem.. o všem co se stalo, co se stat mohlo, a co se asi stane. Jen škoda, že mámk tak málo času. Najednou zvednu hlavu a koukám do nebe. Vidím tmu a jen odrazy kapek na brýlých. dvakrát si obejdu barák. V myšlenkách jedin on. Co jsem s ním zažila. To krásné i to ne tak krasně. Co jsem zkazila. Jak jsem mu ublížila. Jak on má na štěstí někoho jinýho. Jestli je ted vubec stastnej, nebo jestli vůbec někdy byl. Taková ta naivní myšlenka, jestli na mě jestě nekdy myslí nebo jestli mu jsem uz uplne volná. Přemýšlím na vším co se stalo a co jsem udělala. Nevím jestli mám být ráda a nebo jestli mám litovat. Promítají se mi všechny chvilky s ním. Nebyý mě bylo by všechno lepší. Nikdo by se ted netrapi. A stejne už je to jedno. Přijdu domů natěšená.. naivní myšlenka že třeba napíše. Áha. Toho se asi už nedočkám. všechno to pro nás asi skončilo... což opravdu nechci ale cokoliv bych udelala, udelala bych spatně.
When you feel you're alone:)