3.kapitola
Uvědomila jsem si, že se Amelia vrátila a stojí jako přimražená vedle křesla, na kterém seděl její otec. Já sama jsem v první chvíli nemohla popadnout dech.
„Nikdy jsem se s ním nesetkala,“ řekla jsem. Měla jsem pocit, jako kdybych si klestila cestu džunglí a zřítila se do skryté jámy. Těšilo mě jenom pomyšlení, že jsem byla jediný telepat v místnosti. Nikomu, vůbec nikomu jsem neprozradila, co jsem objevila v Hadleyině uzamykatelné skříňce v neworleanské bance. „Když Hadley zemřela, byli už nějakou dobu rozvedení.“
„Měla byste si někdy najít chvilku a sejít se s ním. Je to zajímavý člověk,“ pokračoval Cope, jako kdyby si neuvědomoval, že mám pocit, jako kdyby po mně hodil granát. Samozřejmě čekal, jak na to zareaguju. Doufal, že o tom manželství vůbec nic nevím a že mi tou zprávou úplně vyrazil dech. „Je to zručný tesař. Rád bych ho vyhledal a znovu ho zaměstnal.“
Křeslo, na kterém seděl, bylo potažené béžovou látkou s drobnými modrými kvítky na zelených obloukovitých stoncích. Byla sice trochu vybledlá, ale stále pěkná. Soustředila jsem se na ten květinový dezén, abych Copleymu Carmichaelovi nedala najevo, jak zuřím.
„I kdyby byl sebezajímavější, pro mě ten člověk nic neznamená,“ prohlásila jsem tak chladně, až mě z toho samotnou zamrazilo. „To manželství je pryč. Skončilo. Určitě víte, že když Hadley umřela, měla už jiný vztah.“ Když ji zavraždili. Jenomže úřady nevěnují smrti upírů žádnou pozornost, pokud ji nemají na svědomí normální smrtelníci. Ve svých záležitostech si dělají pořádek sami upíři.
„Ale myslel jsem si, že budete chtít vidět to dítě,“ řekl Copley.
Díky Bohu jsem mu tu větu vyčetla z hlavy ještě předtím, než ji vyslovil. Ale i když jsem věděla, co se mi chystá říct, ta poznámka, vynesená co možná nejnenucenějším tónem, mě zasáhla jako rána pěstí do žaludku. Ale nechtěla jsem mu dopřát pocit zadostiučinění a dát mu to najevo. „Hadley byla divoká. Užívala drogy a využívala lidi. Nebyla nejvyrovnanějším člověkem na světě. Byla moc krásná a měla něco do sebe, takže si nemohla stěžovat na nedostatek obdivovatelů.“ Vyjmenovala jsem všechna pro i proti své sestřenice Hadley. A ani jednou jsem nevypustila z úst slovo „dítě“. Jaké dítě?
„Jak to vzala vaše rodina, když se z ní stala upírka?“ zajímal se Cope.
Hadleyina proměna byla součástí jejího úředního záznamu. „Přeměnění“ upíři se po přechodu do své nové existence museli registrovat. A nahlásit jméno svého „stvořitele“. Bylo to cosi jako vládní kontrola porodnosti. Mohli jste se vsadit, že na upíra, který stvořil příliš mnoho dalších upírů, si Úřad pro záležitosti upírů pořádně došlápl. Hadleyinu přeměnu měla na svědomí sama královna Sophie-Anne Leclerquová.
Amelia postavila před otce sklenku s vínem a znovu se posadila vedle mě na pohovku. „Tati, Hadley u mě nahoře bydlela dva roky,“ řekla. „Všichni jsme samozřejmě věděli, že je upírka. Proboha, měla jsem za to, že mi chceš vylíčit všechny novinky, co se u nás ve městě udály.“
Bůh žehnej Amelii! Měla jsem co dělat, abych se nesesypala, a pohromadě mě držela jenom mnohaletá praxe. Podobné nepříjemné pocity jsem totiž musela překonávat pokaždé, když jsem jako telepatka uslyšela něco, co mě vyděsilo.
„Potřebuju se podívat do kuchyně na jídlo. Promiňte,“ zamumlala jsem, vstala a vyšla z místnosti. Doufala jsem, že to nevypadalo jako útěk. Snažila jsem se jít normálně. Ale jakmile jsem se ocitla v kuchyni, zamířila jsem k zadnímu vchodu, prošla přes verandu k síťovým dveřím a vyběhla na dvůr.
Pokud bych čekala, že mi Hadleyin duch napoví, jak se mám zachovat, zklamala bych se. Upíři po sobě žádné duchy nezanechávají, aspoň pokud vím. Někteří upíři jsou přesvědčení, že nemají duši. Nevím. Tyhle věci má v rukou jen Bůh. Ale jakmile jsem se ocitla venku, začala jsem si mumlat sama pro sebe, protože jsem nechtěla myslet na Hadleyino dítě. Nechtěla jsem se smířit už se samotným faktem, že jsem o nějakém Hadleyině dítěti neměla nejmenší tušení.
Třeba to byl jen Copleyho běžný způsob chování. Možná se jen chtěl holedbat škálou svých poznatků, dávat najevo svou moc lidem, se kterými jedná.
Kvůli Amelii jsem se musela vrátit. Vzchopila jsem se, nasadila si na obličej úsměv, přestože jsem dobře věděla, že je děsivý a nervózní, a vykročila jsem. Posadila jsem se vedle Amelie a vyslala k ní i jejímu otci rozzářený pohled. Změřili si mě zkoumavým pohledem a já jsem si uvědomila, že konverzace uvízla na mrtvém bodě.
„Och!“ vydechl náhle Cope. „Amelie, něco jsem ti zapomněl říct. Minulý týden ti volala domů nějaká žena. Ale neznám ji.“
„Jméno?“
„Počkej, dej mi chvilku. Paní Beechová si to zapsala. Ophelia? Octavia? Octavia Fantová. Ano, takhle to bylo. Zvláštní jméno.“
Měla jsem dojem, že Amelia omdlí. Úplně změnila barvu v obličeji a paží pevně objala opěradlo pohovky. „Víš to určitě?“ zeptala se.
„Ano, určitě. Dal jsem jí číslo tvého mobilu a řekl jí, že teď bydlíš v Bon Temps.“
„Děkuju, tati,“ vypravila ze sebe Amelia chraptivě. „Ehm, večeře už bude určitě hotová. Půjdu to zkontrolovat.“
„Nedívala se na ni před chvílí Sookie?“ Po tváři se mu rozlil široký shovívavý úsměv, k němuž muži sahají, když si myslí, že se ženy chovají hloupě.
„No jistě, ale je to konečné stadium,“ přispěchala jsem na pomoc, zatímco Amelia vystřelila z místnosti stejně rychle jako já chvilku před ní.
„Bylo by hrozné, kdyby se to spálilo. Amelia si s tím dala ohromnou práci.“
„Znáte tu paní Fantovou?“ zeptal se Cope.
„Ne, neřekla bych.“
„Amelia vypadala skoro vyděšeně. Nikdo se mé holčičce nesnaží ublížit, že ne?“
Najednou vypadal jako úplně jiný člověk. Takový by se mi skoro líbil. Ať už byl Cope jakýkoliv, nechtěl, aby jeho dceři někdo zkřížil byť jen jediný vlásek. Nikdo kromě něj, samozřejmě.
„Myslím, že ne.“ Věděla jsem, kdo je Octavia Fantová, protože mi to prozradila Ameliina mysl, ale ona sama to nahlas nevyslovila, takže jsem se o svůj poznatek nemohla s nikým podělit.
Občas se mi věci, které vyčtu z mozku, a informace, které naopak slyším nahlas, úplně promíchají a popletou, což je také jeden z důvodů, proč jsem si vysloužila pověst člověka, kterému trochu straší v hlavě. „Podnikáte ve stavebnictví, pane Carmichaele?“
„Cope prosím. Ano. Kromě jiného.“
„V téhle době vám zřejmě podnikání musí vzkvétat,“ řekla jsem.
„I kdybych měl dvakrát větší firmu, nestačil bych zvládnout všechny práce, které je zapotřebí udělat,“ odpověděl. „Ale ten pohled na zničený New Orleans byl pro mě strašlivý.“
Kupodivu jsem mu věřila.
Večeře probíhala hladce. Jestliže Ameliina otce vyvedlo z rovnováhy, že musí jíst v kuchyni, rozhodně to ani v nejmenším nedal najevo. Jako stavbař okamžitě poznal, že kuchyňská část domu je nová, takže jsem mu musela přiznat, že u mě hořelo. Ale to se přece může stát každému, ne? Tu pasáž se žhářem jsem vynechala.
Zdálo se, že Copeovi chutná, a vysekl Amelii poklonu, což ji ohromně potěšilo. Při večeři vypil další sklenku vína, ale už nic jiného, a ani s jídlem to nijak nepřeháněl. S Amelii si povídali o rodinných přátelích a příbuzných, takže jsem měla čas přemýšlet. Věřte mi, že se mi hlavou honila spousta věcí.
Hadleyin oddací list a rozvodové rozhodnutí jsem našla v uzamykatelné skříňce, kterou jsem otevřela po její smrti. Ležely tam ještě různé rodinné památky − několik fotografií, oznámení o úmrtí Hadleyiny matky, několik šperků. Taky pramínek jemných vlasů, tmavých a hladkých, spojených průhlednou lepicí páskou, aby držely pohromadě. Byly uložené v malé obálce. Už tehdy mě zarazilo, jak jsou jemné a heboučké. Ale žádný rodný list nebo jiný náznak toho, že by Hadley měla dítě, jsem ve skříňce neobjevila.
Až doteď jsem neměla žádný konkrétní důvod vyhledat Hadleyina bývalého manžela. Dokud jsem neotevřela tu skříňku, dokonce jsem ani nevěděla, že nějakého měla. V poslední vůli uvedený nebyl. Nikdy jsem se s ním nesetkala. Když jsem byla v New Orleansu, v Hadleyině bytě se neukázal.
Proč se o tom dítěti nezmínila v poslední vůli? To by přece udělal každý rodič. A přestože mě a pana Cataliada uvedla jako vykonavatele závěti, ani jednomu z nás neřekla − no, přinejmenším mně neřekla −, že se vzdala rodičovských práv vůči svému potomkovi.
„Sookie, podala bys mi prosím máslo?“ uslyšela jsem Amelii. Z jejího tónu bylo zřejmé, že na mě nepromluvila poprvé.
„Jistě,“ odpověděla jsem. „Můžu vám přinést vodu nebo ještě skleničku vína?“
Oba odmítli.
Po večeři jsem se nabídla, že se sama pustím do nádobí. Amelia po krátkém zaváhání souhlasila. Museli si s otcem promluvit o samotě, i když to Amelii nijak zvlášť netěšilo.
Poměrně v klidu jsem tedy umyla nádobí, utřela ho a uklidila. Přejela jsem pracovní desky kuchyňské linky, stáhla ze stolu ubrus a hodila ho do pračky na zastřešené zadní verandě. Pak jsem odešla do svého pokoje a chvíli si četla, ačkoliv jsem moc dobře nevnímala, co se vlastně na stránkách odehrává. Nakonec jsem knížku odložila a vytáhla z prádelníku malou krabici. Leželo v ní všechno, co jsem vylovila z Headleyiny uzamykatelné skříňky. Zkontrolovala jsem jméno na oddacím listu a z náhlého popudu jsem zatelefonovala na informace.
„Potřebovala bych spojení na Remyho Savoye,“ řekla jsem.
„Z jakého města?“
„Z New Orleansu.“
„Číslo bylo zrušeno.“
„Zkuste tedy Metairie.“
„Nic, madam.“
„Tak fajn. Díky!“
Po Katrině se samozřejmě spousta lidí přestěhovala a mnoho z nich změnilo bydliště natrvalo. Lidé, kteří uprchli před hurikánem, neměli mnohdy žádný důvod k návratu.
Uvažovala jsem, jak bych našla Hadleyina bývalého manžela.
Pokradmu se mi vplížilo do hlavy dost nepříjemné řešení. Bill Compton byl hotový kouzelník, pokud jde o počítače. Třeba by tohohle Remyho Savoye dokázal vypátrat. Mohl by zjistit, kde je mu konec a jestli má dítě u sebe.
Převalovala jsem tu myšlenku v hlavě jako doušek vína pochybné kvality. Jenomže po svém rozhovoru s Billem u Bellefleurových jsem si nedokázala představit, že k němu přijdu a požádám ho o laskavost, i když se na tuhle práci hodil ze všech nejvíc.
Náhle mě zaplavila tak mohutná vlna touhy po Quinnovi, že mi málem podlomila nohy. Quinn byl chytrý a scestovalý a určitě by pro mě měl nějakou dobrou radu. Kdybych ho tak ještě někdy viděla…
Otřásla jsem se. Z plácku vedle příjezdové cesty před domem jsem zaslechla motor zastavujícího auta. Tyrese Marley se vracel pro Copea. Napřímila jsem záda, vyšla z pokoje a nasadila si na tvář úsměv.
Hlavní dveře byly otevřené, v nich stál Tyrese a jeho postava téměř vyplňovala celý prostor mezi veřejemi. Byl to chlap jako hora. Viděla jsem, že se Cope naklání k Amelii, aby jí mohl vtisknout polibek na tvář. Přijala ho bez sebemenšího náznaku úsměvu. Otevřenými dveřmi se k ní přikradl Bob, posadil se vedle ní a zadíval se na jejího otce široce otevřenýma očima.
„Ty máš kočku, Amelie? Myslel jsem si, že kočky nesnášíš.“
Bob obrátil pohled k Amelii. Nikdo se nedokáže dívat jako kočka.
„Tati, to je už spousta let! Tohle je Bob. Je úžasný.“ Amelia zvedla černobílého kocoura a přitiskla si ho na prsa. Bob se zatvářil samolibě a začal příst.
„Hmmm. Tak dobře, budu ti volat. Dávej na sebe prosím pozor. To pomyšlení, že jsi tady, na druhém konci státu, se mi vůbec nelíbí.“
„Je to jen pár hodin autem,“ namítla Amelia a znělo to, jako kdyby promluvila nějaká zastydlá sedmnáctka.
„To je pravda,“ připustil Cope a snažil se, aby to vyznělo smutně a zároveň mile. Ale o kousek minul cíl.
„Sookie, děkuju za dnešní večer,“ zavolal na mě přes dceřino rameno.
Marley zajel do baru U Merlotta, jestli tam o mně nesežene nějaké informace, hlásil mi jeho mozek. Zjistil pár drobností. Mluvil s Arlene, což bylo zlé, i s naším nynějším kuchařem a pomocným číšníkem, což bylo dobré. Také s různými štamgasty. Měl pro Copea směsici různorodých zpráv.
Ve chvíli, kdy se vůz odlepil z místa, se Amelia s úlevou zhroutila na pohovku.
„Díky Bohu, že je pryč,“ vydechla. „Teď už mi rozumíš?“
„Jo,“ přisvědčila jsem a posadila se vedle ní.
„Snaží se zůstat se mnou ve styku, ale uvažujeme úplně jinak.“
„Má tě moc rád.“
„To ano. Ale taky má rád kontrolu a moc.“
Mírně řečeno.
„A neví, že ty jsi mocná svým vlastním způsobem.“
„Ne, tomuhle vůbec nevěří,“ řekla Amelia. „Vysvětlil by ti, že je hluboce věřící katolík, ale není to pravda.“
„Do jisté míry je to dobře,“ řekla jsem. „Kdyby věřil ve tvé čarodějnické schopnosti, snažil by se tě přinutit, abys pro něj dělala nejrůznější věci. A vsadím se, že do některých by se ti vůbec nechtělo.“ Asi jsem radši měla mlčet, ale Amelie se to nijak nedotklo.
„Máš pravdu,“ připustila. „Nerada bych mu pomáhala rozšiřovat jeho pole působnosti. Zvládne to i bez mojí pomoci. Byla bych úplně spokojená, kdyby mě nechal na pokoji. Pořád se snaží nějak mi zlepšit život, ale jen podle svých představ. Mně se vážně daří dobře.“
„Kdo ti to volal do New Orleansu?“ Musela jsem předstírat neznalost, i když jsem to věděla. „Fantová. Tak se jmenovala?“
Amelia se otřásla. „Octavia Fantová je moje učitelka a patronka,“ řekla. „To kvůli ní jsem odjela z New Orleansu. Bála jsem se, že mi naše čarodějnická komunita provede něco příšerného, až se dozví o tom průšvihu s Bobem. Octavia je hlavou naší skupiny. Nebo aspoň toho, co z ní zůstalo.“
„Páni!“
„Jo, nekecám. Teď za to draze zaplatím.“
„Myslíš, že sem přijede?“
„Spíš mě překvapuje, že to ještě neudělala.“
Přestože se Amelia Octavie bála, po Katrině si o svou mentorku dělala veliké starosti. A i když nechtěla, aby ji Octavia našla, vyvinula obrovské úsilí, aby zjistila, kam se její starší kolegyně uchýlila.
Amelia se bála, že ji Octavia objeví, a to tím spíš, že Bob stále setrvával ve své kočičí podobě. Prozradila mi, že její vměšování do oblasti transformační magie by se pokládalo za trestuhodný čin, protože je teprve učednice nebo něco v tom smyslu. Že prostě stojí jen o stupínek výš než naprostá začátečnice. Amelia se mnou neprobírala jejich vnitřní vazby.
„Nenapadlo tě, že bys otce poprosila, aby nikomu neprozrazoval, kde teď bydlíš?“
„Kdybych to udělala, vyvolala bych v něm takovou zvědavost, že by mi úplně rozprášil osobní život, jen aby zjistil, proč to po něm chci.“
Což by mezi nimi způsobilo přinejmenším zlou krev.
„Když mluvíme o těch telefonátech,“ vyhrkla náhle Amelia, „něco jsem ti zapomněla říct. Volal ti Eric.“
„Kdy?“
„Včera v noci. Než jsi přijela domů. Ale když jsi pak dorazila, byla jsi samá novinka, takže jsem na to prostě zapomněla. Kromě toho jsi říkala, že mu beztak zavoláš. A já jsem byla úplně mimo kvůli tomu tátovu příjezdu. Promiň, Sookie. Slibuju, že příště ti napíšu vzkaz.“
Nebylo to poprvé, co mi Amelia zapomněla vyřídit, že mi někdo volal. Neměla jsem z toho moc velkou radost, ale prostě se to stalo a kromě toho jsme už dnes obě zažily stresu víc než dost. Doufala jsem, že Eric zjistil, kolik peněz mi královna dluží za mé poslední služby v Rhodes. Ještě jsem nedostala šek, ale nechtěla jsem ji kvůli tomu otravovat, protože byla strašně těžce zraněná. Odešla jsem si zatelefonovat do svého pokoje. V upířím nočním baru Transfusia teď bude zábava v plném proudu. Otevřeno měli každý den kromě pondělí.
„Transfusia, bar, který se vám dostane pod kůži,“ ozval se Clancy.
Výborně! Můj nejméně oblíbený upír. Opatrně jsem naformulovala svou prosbu. „Clancy, tady Sookie. Eric mě prosil, abych mu zavolala.“
Na okamžik se na druhém konci rozhostilo ticho. Vsadila bych krk, že se Clancy snaží vymyslet, jak by mi Erica zapřel. Nakonec usoudil, že to nepůjde. „Okamžik,“ řekl. Pak jsem si vyslechla pár tónů písničky Strangers in the Night a hned nato se ozval Eric.
„Haló?“
„Promiň, že jsem ti nezavolala dřív, ale právě jsem dostala tvůj vzkaz. Volal jsi mi kvůli těm mým penězům?“
Na chvíli v telefonu zavládlo ticho. „Ne. Kvůli něčemu úplně jinému. Půjdeš se mnou zítra v noci ven?“
Nevěřícně jsem zírala na mobil, neschopná souvislé myšlenky.
Nakonec jsem odpověděla. „Ericu, chodím s Quinnem.“
„A jak dlouho jsi ho už neviděla?“
„Od Rhodes.“ Znělo to hloupě. Nechtěla jsem o tom s Ericem mluvit, ale vyměnili jsme si krev už tolikrát, že se mezi námi vytvořilo mnohem silnější pouto, než mi bylo milé. Vlastně jsem to pouto nenáviděla, protože oba jsme k němu byli donuceni násilím. Ale jakmile jsem uslyšela Ericův hlas, cítila jsem se spokojená. S Ericem jsem si připadala krásná a šťastná. A nic jsem s tím nemohla udělat.
„Jeden večer mi snad můžeš věnovat,“ řekl Eric. „Nezdá se mi, že by tě měl Quinn rezervovanou.“
„Tohle bylo ubohé.“
„To Quinn je příšerný. Slíbí ti, že s tebou bude, a pak nedodrží slovo.“ Z Ericova hlasu zazníval temný zlostný podtón.
„Víš, co se mu stalo?“ zeptala jsem se. „Víš, kde je?“
V telefonu se rozhostilo výmluvné ticho. „Ne,“ odpověděl Eric mírně. „Nevím. Ale ve městě je někdo, kdo by se s tebou rád setkal. Slíbil jsem, že to zařídím. A rád bych tě do Shreveportu odvezl sám.“
Takže to nebylo rande.
„Myslíš toho Jonathana? Přišel na svatbu a představil se mi. Ale musím říct, že mi na něm vůbec nezáleží. Promiň, jestli je to tvůj kamarád.“
„Jonathan? Jaký Jonathan?“
„Mluvím o tom Asiatovi. Že by byl z Thajska? Včera večer přišel k Bellefleurovým na tu svatbu. Tvrdil, že se chtěl se mnou sejít, protože je usazený ve Shreveportu a slyšel o mně spoustu věcí. Říkal, že se jako správný upír, který sem přijel na návštěvu, u tebe hlásil.“
„Neznám ho,“ řekl Eric a hlas mu zněl mnohem ostřeji. „Zeptám se tady v baru, jestli ho někdo neviděl. A královně ty tvoje peníze připomenu, i když je… ještě není ve své kůži. Ale teď, udělala bys, o co tě prosím?“
Protáhla jsem obličej. „Asi jo,“ odpověděla jsem. „S kým se mám setkat? A kde?“
„Pokud jde o to ‚kdo‘, budu si to muset nechat pro sebe jako tajemství. A pokud jde o to ‚kam‘, pak tedy na večeři do příjemné restaurace. Do takové, o které bys řekla, že je elegantní.“
„Vždyť ty nejíš! Co tam budeš dělat?“
„Představím tě a zůstanu tam tak dlouho, jak mě budeš potřebovat.“
Restaurace plná lidí by měla být naprosto v pořádku. „Tak fajn,“ řekla jsem. Neznělo to moc vlídně. „Z práce vypadnu asi v šest nebo v půl sedmé.“
„Vyzvednu tě v sedm.“
„Dej mi čas do půl osmé. Potřebuju se převlíknout.“ Věděla jsem, že to zní podrážděně, ale přesně tak jsem se cítila. Nelíbilo se mi, že je kolem té schůzky tolik tajností.
„Až mě uvidíš, hned se budeš cítit líp.“ Sakra, měl naprostou pravdu!