4.kapitola
Zapnula jsem si žehličku na vlasy, a než se mi ohřála, mrkla jsem se do kalendáře, jaké cizí slovo se v něm uvádí pro dnešní den. „Hermafrodit,“ přečetla jsem si. Takže dnešek mi nabízí zženštilce. Uf!
Protože jsem nevěděla, do jaké restaurace půjdeme a s kým se tam setkáme, rozhodla jsem se pro co nejpohodlnější oblečení. Sáhla jsem po bleděmodrém hedvábném tričku, které Amelia odložila s tím, že je jí moc velké, a k němu jsem si vzala klasické černé kalhoty a lodičky na podpatku. Na šperky si moc nepotrpím, takže jsem se spokojila s jednoduchým zlatým řetízkem doplněným malými zlatými náušnicemi. Měla jsem za sebou perný pracovní den, ale únavu jsem necítila, protože jsem byla příliš zvědavá, co se z nadcházejícího večera vyklube.
Eric dorazil včas a já jsem si poněkud překvapeně uvědomila, jak ráda ho vidím. Neřekla bych, že za to mohlo pouze krevní pouto, které nás spojovalo. Podle mě by pohled na Erica potěšil každou normální heterosexuální ženu. Byl to vysoký urostlý muž a ve své době, než se z něj stal upír, musel budit dojem obra. Tělo měl samý sval, vypracované v lítých bojích, při nichž se zručně oháněl těžkým mečem. Světlé vlasy připomínající lví hřívu měl nad vysokým čelem sčesané dozadu. Nepůsobil zženštile a neoplýval ani nějakou zvláštní nadpozemskou krásou. Byl to kus chlapa se vším všudy.
Sklonil se ke mně a vtiskl mi polibek na tvář. Zaplavil mě pocit tepla a bezpečí. Takhle na mě Eric působil, potom co jsme si už nejméně třikrát vyměnili krev. Neudělali jsme to pro radost, ale z nutnosti − přinejmenším z mého pohledu −, ale zaplatila jsem za to nesmírně vysokou cenu. Díky tomu nás teď spojovalo pevné pouto, a kdykoliv se Eric ocitl vedle mě, připadala jsem si nesmyslně šťastná. Ráda bych si ten pocit vychutnávala, ale moc mi to nešlo, protože jsem si uvědomovala, že pramení z nepřirozeného základu.
Eric přijel ve svém Chevroletu Corvette, a tak jsem byla ráda, že jsem si vzala dlouhé kalhoty. Nastoupit do tohohle vozu v šatech a pak z něj zase bez úhony vystoupit je totiž téměř nemožné. Cestou do Shreveportu jsem se pokusila zapříst s Ericem nezávazný hovor, ale můj společník byl dnes nezvykle skoupý na každé slovo. Pokusila jsem se z něj vytáhnout nějaké informace o tom záhadném upírovi Jonathanovi, kterého jsem viděla na svatbě, ale Eric mi odpověděl: „O tom si promluvíme později. Od té doby jsi ho už neviděla, nebo ano?“
„Ne,“ vyhrkla jsem. „Měla bych snad?“
Eric zavrtěl hlavou. Potom v autě zavládlo tíživé ticho a já jsem podle toho, jak pevně svíral volat, usoudila, že se mi něco chystá říct, ale příliš se mu do toho nechce.
„Kvůli tobě jsem rád, že Andre ten bombový atentát podle všeho nepřežil,“ poznamenal.
Andre, královnin nejdražší potomek, zahynul při výbuchu bomby v Rhodes. Ale bomba ho nezabila. Jen Quinn a já jsme věděli, že Andreho život ukončil odštípnutý kus dřeva, který Quinn upírovi zabodl do srdce, když se po výbuchu ocitli takřka bok po boku v troskách hotelu. Quinn ho zabil kvůli mně. Věděl totiž, že mě chce Andre zneužít k věcem, které ve mně vyvolávají děs.
„Královně bude určitě chybět,“ odpověděla jsem opatrně.
Eric po mně loupl pohledem. „Královna je úplně mimo,“ řekl. „A bude trvat ještě několik měsíců, než se zotaví. Chtěl jsem jen říct…“ Konec věty zůstal viset ve vzduchu.
Takhle jsem Erica neznala. „Co?“ snažila jsem se z něj vypáčit odpověď.
„Zachránila jsi mi život,“ řekl. Otočila jsem se k němu, ale díval se před sebe na vozovku. „Zachránila jsi život mně i Pam.“
Nervózně jsem se zavrtěla. „No, ano.“ Slečna Výřečná. Mlčení se protahovalo a já jsem cítila, že musím ještě něco dodat. „To naše pokrevní pouto působí.“
„Jenomže to nebyl ten pravý důvod, proč jsi mě přišla vzbudit, než hotel vyletěl do povětří,“ namítl. „Ale o tom teď mluvit nebudeme. Dneska máš před sebou významný večer.“
Ano šéfe, řekla jsem popuzeně, ale jenom v duchu, sama pro sebe.
*
Ocitli jsme se v části Shreveportu, kterou jsem moc dobře neznala. Rozkládala se totiž mimo hlavní nákupní zónu, ve které jsem se spolehlivě orientovala. V této čtvrti stály rozlehlé domy obklopené dokonale upraveným trávníkem. Nebyly tu k vidění žádné velké obchody, ale pouze malé drahé butiky. K jedné skupině těchto luxusních obchůdků jsme zajeli. Tvořily blok ve tvaru písmene L a zezadu k němu přiléhala francouzská restaurace Les Deux Poissons. Na parkovišti před ní stálo asi osm aut a každé z nich představovalo můj roční plat. Sklopila jsem oči ke svému oblečení a přepadl mě nepříjemný pocit.
„Nedělej si starosti, vypadáš nádherně,“ řekl mi Eric tiše a naklonil se nade mě, aby mi (k mému překvapení) rozepnul bezpečnostní pás. Když se pak zase napřimoval, znovu mě políbil, ale tentokrát na ústa. Modré oči mu v bledé tváři jasně svítily. Zdálo, se jako kdyby měl něco na jazyku, ale nakonec to spolkl, vystoupil z auta, obešel je a otevřel mi dveře vedle mého sedadla pro spolujezdce. Možná jsem nebyla sama, na koho působilo to krevní pouto, co myslíte?
Podle napětí, které z Erica vyzařovalo, jsem poznala, že mě čeká nějaká skutečně významná událost, a náhle mě přepadl strach. Cestou od auta k restauraci mě vzal Eric za ruku a zamyšleně mi přejel palcem po dlani. S překvapením jsem zjistila, že existuje jakési přímé spojení mezi mou dlaní a… jak to jen říct…
Vešli jsme do foyeru vybaveného malou fontánou a zástěnou, která zakrývala výhled na večeřící hosty. Na vyvýšeném stupínku tu stála překrásná žena s tmavou pletí a velice krátkými vlasy, sestříhanými těsně u hlavy. Na sobě měla přiléhavé šaty s oranžovohnědým dezénem a na nohou střevíčky s vykrojenou špičkou a těmi nejvyššími podpatky, jaké jsem kdy viděla. Zadívala jsem se na ni důkladněji a podle vln, které vyzařovaly z jejího mozku, jsem poznala, že je to normální smrtelnice. Vyslala k Ericovi rozzářený úsměv, ale našla v sobě tolik taktu, že část z něj věnovala i mně.
„Stůl pro dva?“ zeptala se.
„Máme se tu s někým setkat,“ odpověděl Eric.
„Och, ten pán…“
„Ano.“
„Tudy prosím,“ řekla a místo rozzářeného úsměvu se jí v obličeji objevil poněkud závistivý výraz. Pak se otočila a ladným krokem zamířila do útrob restaurace. Eric mi gestem ruky naznačil, abych za ní vykročila jako první. Uvnitř panovalo šero a na stolech, pokrytých sněhově bílými ubrusy s umně naaranžovanými ubrousky, plápolaly svíčky.
Upírala jsem oči přímo na záda půvabné hostesky, takže když se zčistajasna zastavila u stolu, kde jsme měli rezervovaná místa, málem jsem do ní vrazila. Žena ustoupila stranou a já jsem proti sobě spatřila toho úchvatného muže, který mě před dvěma dny na svatbě tolik zaujal.
Hosteska se otočila na jehlovém podpatku, dotkla se opěradla židle po mužově pravici, aby mi naznačila, kam se mám posadit, a řekla nám, že číšník přijde za okamžik. Muž vstal, odsunul mou židli od stolu a vyčkával. Bleskově jsem se ohlédla po Ericovi, který mě lehkým pokývnutím hlavou ujistil, že všechno je v pořádku. Vklouzla jsem tedy před židli a muž ji zručně přisunul pode mě.
Eric zůstal stát. Měla jsem sto chutí zeptat se ho, co se děje, ale netroufala jsem si, protože až dosud vůbec nepromluvil a v obličeji měl zvláštní, téměř smutný výraz.
Ten krasavec se na mě upřeně zadíval. „Holčičko,“ oslovil mě a odhrnul si z tváře dlouhé zlaté vlasy. Žádný z hostů neseděl tak blízko, aby viděl, co mi muž ukazuje.
Měl špičaté uši, kterými se vyznačovali obyvatelé říše víl.
Znala jsem dvě další bytosti stejného druhu. Oba se však úzkostlivě vyhýbali upírům, protože vůně víl na nemrtvé působila stejně omamně jako med na medvědy. Podle jednoho upíra, který měl v tomto ohledu výjimečně vyvinuté smysly, kolovaly stopy vílí krve i v mých žilách.
„Dobře,“ řekla jsem, aby věděl, že jsem jeho uši zaznamenala.
„Sookie, tohle je Niall Brigant,“ představil mi muže Eric. „U večeře si s tebou promluví. Kdybys mě potřebovala, budu venku.“ Toporně na vrásčitého krasavce kývl hlavou a odešel.
Provázela jsem Erica pohledem a náhle mě zaplavil strach. Hned nato jsem na hřbetu ruky ucítila mužskou dlaň. Otočila jsem se a zachytila pohled staříkových očí.
„Jak už jste slyšela, jmenuju se Niall.“ Mluvil nenuceně, zvučným, ale nijak svůdným hlasem. Měl zelené oči, ale ta zeleň byla tak tmavá a tak hluboká, že si to vůbec nedovedete představit. Sama barva ve světle svíčky moc neznamenala, ale nejpozoruhodnější byla ta hloubka. Dlaň, kterou mi položil na hřbet ruky, byla lehoučká jako pírko, ale sálalo z ní podivuhodné teplo.
„Kdo jste?“ zeptala jsem se, ale nešlo mi o to, aby mi zopakoval své jméno.
„Jsem tvůj praděd,“ odpověděl Niall Brigant.
„Sakra!“ vyhrkla jsem, ale okamžitě jsem si přitiskla dlaň na ústa. „Promiňte, jen jsem…“ Zavrtěla jsem hlavou. „Praděd?“ opakovala jsem a snažila se sebrat všech pět dohromady. Niall Brigant se zlehka zavrtěl. U normálního smrtelníka by to gesto možná působilo poněkud zženštile, ale u Nialla ne.
Spousta dětí v našem kraji oslovovala své dědečky „dědulo“. Moc ráda bych viděla, jak by se Niall asi tvářil, kdybych to udělala já. Už pouhé pomyšlení, že bych se toho odvážila, mi kupodivu zvedlo pošramocenou sebedůvěru.
„Vysvětlete mi to prosím,“ řekla jsem nesmírně zdvořile. V té chvíli k nám však přistoupil číšník a začal recitovat celý nápojový lístek. Niall objednal láhev vína a dodal, že si k jídlu dáme lososa. Na můj názor se vůbec nezeptal. Prostě suverén.
Mladík energicky přikývl. „Skvělý výběr,“ řekl s pohledem upřeným na mě. Byl to vlkodlak, takže bych čekala, že ho víc než já bude zajímat Niall (protože patřil k nadpřirozeným bytostem, které se vyskytují nesmírně vzácně), ale opak byl pravdou. Přičítala jsem to číšníkovu mládí a svým kyprým ženským křivkám.
Víte, na tom setkání s mým samozvaným příbuzným bylo něco nesmírně zajímavého − ani v nejmenším jsem nepochybovala, že mluví pravdu. Byla jsem přesvědčená, že je to skutečně můj praděd, a tenhle poznatek jsem přijala jako hotovou věc − jako dílek skládačky, který přesně zapadl na své místo.
„Povím ti úplně všechno,“ řekl Niall, nesmírně pomalu se ke mně naklonil − takže mi bylo naprosto jasné, co má v úmyslu − a vtiskl mi polibek na tvář. Jak při tom napnul svaly v obličeji, pokožka kolem rtů a očí se mu poskládala do drobných vějířků. Toto jemné předivo vrásek mu však ani v nejmenším neubralo na kráse. Jeho tvář připomínala starodávné hedvábí nebo jemně popraskanou malbu starého mistra.
Byl to významný večer a významný polibek.
„Když jsem byl ještě mladý, asi tak před pěti nebo šesti sty lety, často jsem si vyrážel mezi obyčejné smrtelníky,“ začal své vyprávění Niall. „A občas jsem se setkal s ženou, kterou jsem jako muž považoval za přitažlivou.“
Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych neustále nezírala jenom na svého společníka, a všimla jsem si, že kromě číšníka se na nás vůbec nikdo nedívá. Chci tím říct, že k nám nikdo nevyslal ani kradmý nebo bezděčný pohled. Naši přítomnost nezaznamenal žádný lidský mozek v celém podniku. Zatímco jsem se rozhlížela, můj pradědeček se odmlčel a znovu se ujal slova, až když jsem přestala hodnotit okolní prostředí a znovu obrátila veškerou pozornost jenom k němu.
„Právě takovou dívku jsem spatřil jednou v lese. Jmenovala se Einin a považovala mě za anděla.“ Na okamžik se odmlčel. „Byla nádherná − temperamentní, šťastná a prostá.“ Niallovy oči mi soustředěně hleděly do tváře. Docela ráda bych věděla, jestli si o mně myslí totéž co o Einin − že jsem prostá. „Byl jsem ještě tak mladý, že jsem se dokázal doslova bezhlavě zamilovat, a vůbec jsem si nepřipouštěl, že náš vztah jednou neodvratně skončí, protože ta dívka zestárne, kdežto já ne. Einin však otěhotněla, což mě naprosto šokovalo, protože ze spojení víl a lidí většinou nevznikají žádní potomci. Nakonec přivedla na svět dvojčata, ale to je mezi vílami běžné. Einin i oba naši chlapci porod přežili, což se v těch dobách považovalo za velké štěstí. Našemu staršímu synovi dala Einin jméno Fintan, mladšímu Dermot.“
Číšník nám přinesl víno a vytrhl mě tak z omámení, které mě ochromovalo při poslechu Niallova hlasu. Měla jsem pocit, jako kdybychom spolu seděli v lese u ohně a já poslouchala jakousi starou legendu… a najednou prásk! Byli jsme v moderní restauraci ve Shreveportu v Louisianě, obklopení spoustou lidí, kteří neměli ani potuchy, co se kousek od nich odehrává. Automaticky jsem zvedla sklenku a upila trochu vína. Připadalo mi, že na to mám nárok. „A ten Fintan, který z poloviny patřil do říše víl, byl tvůj dědeček, Sookie,“ řekl Niall.
„Ne! Vím, kdo byl můj dědeček,“ zaprotestovala jsem. Všimla jsem si, že se mi trochu chvěje hlas, ale jinak to znělo klidně.
„Můj dědeček byl Mitchell Stackhouse a oženil se s Adele Haleovou. Otec se jmenoval Corbett Hale Stackhouse a zahynul společně s maminkou při povodni, když jsem byla ještě malá holka. Pak mě vychovávala babička Adele.“ Přestože jsem si dobře pamatovala, jak mi ten upír v Mississippi tvrdil, že v mé krvi odhalil stopy vílí krve, a přestože jsem věřila, že proti mně skutečně sedí můj pradědeček, nemohla jsem jen tak odhodit obrázek své rodiny, který jsem měla uložený v srdci.
„Jaká byla tvoje babička?“ zeptal se Niall.
„Vychovávala mě, přestože nemusela,“ odpověděla jsem. „Vzala si mě i bratra Jasona k sobě domů a ze všech sil se nás snažila dobře připravit pro život. Naučili jsme se od ní úplně všechno. Měla nás strašně ráda. Sama měla dvě děti a obě pohřbila. Málem ji to zabilo, ale ona v sobě našla potřebnou sílu jenom kvůli nám.“
„Zamlada bývala nádherná,“ poznamenal Niall a ulpěl na mě zelenýma očima, jako kdyby se snažil najít v mé tváři nějakou stopu po babiččině kráse.
„Asi ano,“ přisvědčila jsem nejistě. Většinou svou babičku neposuzujete z hlediska krásy, přinejmenším za běžných okolností.
„Viděl jsem ji, když ji Fintan přivedl do jiného stavu,“ řekl Niall. „Byla rozkošná. Její manžel se jí svěřil, že nemůže mít děti. Ve špatné době dostal příušnice. To je nemoc, že ano?“ Přikývla jsem. „S Fintanem se setkala na zadním dvorku domu, kde teď bydlíš, když tam klepala koberec. Požádal ji o sklenici vody. Okamžitě se do ní bláznivě zamiloval. Ona nesmírně toužila po dětech a on prohlásil, že by jí je mohl dát.“
„Říkal jste, že ze spojení víl a lidí moc potomků na svět nepřichází.“
„Jenomže Fintan byl z poloviny člověk. A dobře věděl, že je schopen dát ženě dítě,“ řekl Niall a cukl koutkem úst. „První žena, do které se zamiloval, zemřela při porodu, ale tvoje babička a její syn měli větší štěstí. A o dva roky později přivedla na svět i Fintanovu dceru.“
„Znásilnil ji,“ prohlásila jsem a ve skrytu duše jsem doufala, že se to tak skutečně stalo. Babička byla ta nejvěrnější a nejzásadovější žena, jakou jsem v životě poznala. Nedokázala jsem si představit, jak někoho podvádí, a už vůbec ne mého dědečka, kterému slíbila věrnost před Bohem.
„Ne, neznásilnil. Nechtěla se manželovi zpronevěřit, ale toužila po dětech. Fintan si kvůli pocitům ostatních bytostí nikdy nedělal příliš těžkou hlavu, a navíc po ní zoufale toužil. Nikdy by ji ale neznásilnil. Prostě uměl ženu přemluvit k čemukoliv, dokonce i k něčemu, co odporovalo jejím morálním zásadám. Zvlášť když ta žena byla tak krásná jako tvoje babička.“
Pokusila jsem se představit si babičku, kterou jsem znala, jako žádoucí mladici. Ale nedokázala jsem to.
„Jaký byl vlastně tvůj otec, můj vnuk?“ zeptal se Niall.
„Byl to krásný člověk,“ odpověděla jsem. „Těžce pracoval a byl to skvělý otec.“
Niall se pousmál. „Co k němu cítila tvoje maminka?“ Niallova otázka se zařízla do mých vzpomínek na taťku jako břitva. „Maminka, no, moc ho milovala.“ Možná na úkor svých dětí.
„Byla jím doslova posedlá?“ Z Niallovy otázky nezazníval žádný kritický podtón. Byla z ní spíš cítit jistota, jako kdyby předem věděl, jak mu odpovím.
„Žárlivě si ho střežila,“ připustila jsem. „Když zemřeli, bylo mi teprve sedm let, ale dokonce i tehdy jsem to zaznamenala. Myslím, že jsem to v té době považovala za normální jev. Skutečně se pořád točila jenom kolem něj. Občas jsme jí s Jasonem stáli v cestě. A pamatuju si, že žárlila.“ Snažila jsem se vyloudit na tváři pobavený výraz, jako kdyby mamčina žárlivost na otce byla jen nějakou výstřední manýrou.
„Za tu maminčinu snahu ovládnout ho mohla krev víl, která mu zčásti kolovala v žilách,“ řekl Niall. „Na některé lidi takhle působí. Viděla v něm nadpřirozenou bytost a uvádělo ji to do vytržení. Pověz mi, byla to dobrá matka?“
„Snažila se ze všech sil.“
Snažila se… Teoreticky maminka dobře věděla, jak by měla vypadat správná matka. Věděla, jak by se měla chovat ke svým dětem. Donutila se k provádění všech úkonů, které k tomu byly nezbytné. Ale veškerou skutečnou lásku si schovávala pro taťku, kterého tak obrovská intenzita jejích citů vyváděla z míry. Jako dospělá jsem si to teď už uvědomovala. V dětském věku mě to mátlo a bolelo.
Rudovlasý vlkodlak nám přinesl salát a postavil ho před nás na stůl. Chtěl se zeptat, jestli ještě něco nepotřebujeme, ale strach mu to nedovolil. Jasně vycítil atmosféru, která panovala u našeho stolu.
„Proč ses tak najednou rozhodl vyhledat mě a sejít se tu se mnou?“ zeptala jsem se. „Jak dlouho už o mně víš?“ Rozložila jsem si na klín ubrousek a zůstala jsem nehybně sedět s vidličkou v ruce. Měla bych začít jíst. Babička mě učila, že mrhání čímkoliv je hřích. Babička, která se oddávala sexu s mužem, který napůl patřil do říše víl (a kroužil kolem domu jako toulavý pes). Oddávala se sexu v takové míře a v takovém časovém rozpětí, které byly zapotřebí k přivedení na svět dokonce dvou dětí.
„Znám tvou rodinu posledních asi šedesát let, plus minus. Ale Fintan mi styk s vámi zakázal.“ Opatrně vložil do úst kousek rajčete, nechal ho ležet na jazyku, zamyslel se a rozžvýkal ho. Jedl zhruba stejně, jako bych jedla já, kdybych se ocitla v indické nebo nikaragujské restauraci.
„Co se změnilo?“ zeptala jsem se, ale domyslela jsem si to. „Takže tvůj syn už není naživu.“
„Ano,“ přisvědčil Niall a odložil vidličku. „Fintan je mrtvý. Byl to koneckonců napůl člověk. A žil sedm set let.“
Čekal ode mě, že k tomu zaujmu nějaké stanovisko? Připadala jsem si jako ochromená, ačkoliv mi Niall do mého citového centra píchl injekci novokainu. Zřejmě bych se ho měla zeptat, jak můj děda umřel, ale nemohla jsem se k tomu odhodlat.
„Takže ses rozhodl, že za mnou přijdeš a všechno mi povíš. Ale proč?“ Byla jsem na sebe pyšná, že to znělo tak klidně.
„Jsem starý, dokonce i na bytost mého druhu. Chtěl jsem tě poznat. Nemůžu už nijak změnit tvoji životní cestu ovlivněnou Fintanovým dědictvím, ale mohl bych ti ji usnadnit, pokud mi to dovolíš.“
„Můžeš mě zbavit mých telepatických schopností?“ zeptala jsem se. Bláznivá naděje s lehkou příměsí strachu ve mně náhle vzplála jako sluneční skvrna.
„Ptáš se, jestli můžu odstranit cosi, z čeho je utkaná sama podstata tvého života,“ řekl Niall. „Ne, tohle udělat nemůžu.“
Svěsila jsem ramena a schoulila se do sebe. „Jen jsem se zeptala,“ řekla jsem a snažila se zaplašit slzy, které se mi draly do očí. „Mám tři přání, nebo to tak funguje jenom u džinů ukrytých v láhvi?“
Nialla to zjevně nepobavilo. „Myslím, že o setkání s džinem bys moc nestála,“ usadil mě. „Nejsem tu pro legraci. Jsem princ.“
„Promiň,“ omluvila jsem se. Na své lidské pradědečky se nepamatuju. Na dědečky ano, i když jeden z nich vlastně můj pravý děda nebyl. Ale ani v nejmenším se nechoval jako tahle okouzlující bytost. Dědeček Stackhouse umřel před šestnácti lety a maminčini rodiče ještě dřív, než jsem se dostala do puberty. Takže jsem ze všech nejlíp znala babičku Adele. Vlastně jsem ji znala mnohem líp než vlastní rodiče.
„Poslyš,“ řekla jsem, „jak to, že mě za tebou dovezl Eric? Vždyť patříš mezi víly. Jakmile je upíři jenom ucítí, úplně z toho šílejí.“
V přítomnosti víl totiž nad sebou většina upírů dočista ztrácí kontrolu. Jenom velice ukázněný upír se dokáže chovat náležitě, pokud se ocitne v dosahu jejich vůně. Moje kmotřička Claudine, která je také víla, je pokaždé k smrti vyděšená, když na ně někde narazí.
„Dokážu tu esenci v sobě potlačit,“ vysvětlil mi Niall. „Vidí mě, ale necítí. Je to užitečné kouzlo. Kromě jiného mi umožňuje pohybovat se mezi normálními smrtelníky, aniž by si mě všimli, jak jsi už poznala na vlastní oči.“
Tón, jakým to pronesl, svědčil o tom, že je nejen velice starý a mocný, ale také nesmírně pyšný. „Claudine jsi za mnou poslal ty?“ zeptala jsem se.
„Ano. Doufám, že ti byla co platná. Jenom lidé, kterým v krvi koluje část naší krve, mohou navázat vztah s vílou. Věděl jsem, že ji potřebuješ.“
„Ano, zachránila mi život,“ přikývla jsem. „Byla báječná.“ Dokonce mě vzala na nákup. „Jsou všechny víly tak hodné jako Claudine a tak krásné jako její bratr?“
Striptér a nyní i podnikatel Claude byl nejpohlednější mužský, jakého si dovedete představit, ale měl povahu samolibého náfuky.
„Moje milá,“ řekl Niall, „lidem připadáme krásní, ale některé bytosti z naší říše jsou velice nepříjemné.“
Fajn, takže teď přijde nějaký háček. Měla jsem dojem, že objevení pradědy, který je čistokrevnou nadpřirozenou bytostí pocházející z říše víl, bych měla považovat za dobrou zprávu, i když z Niallova pohledu to nebylo zrovna pravé ořechové. Teď přijde ta špatná zpráva.
„Prožila jsi mnoho let, aniž jsme tě našli,“ řekl Niall. „Především kvůli tomu, že si to tak Fintan přál.“
„Ale sledoval mě?“ Při Niallových slovech mě skoro zahřálo u srdce.
„Trápilo ho, že své děti odsoudil k dvojaké existenci, kterou sám zažil jako příslušník říše víl, který do tohoto světa patřil jen zčásti. Ostatní členové naší komunity se k němu bohužel nechovali moc dobře,“ řekl Niall s pevným pohledem. „Ze všech sil jsem se ho snažil chránit, ale nestačilo to. Fintan také zjistil, že není člověkem natolik, aby se v lidské podobě mohl pohybovat po světě delší dobu, a ne jenom nakrátko.“
„Cožpak takhle normálně nevypadáte?“ zeptala jsem se, protože mě přemohla zvědavost.
„Ne,“ odpověděl Niall a já jsem na zlomek vteřiny spatřila oslepující záblesk světla s Niallem uprostřed, krásným a dokonalým. Není divu, že ho Einin považovala za anděla.
„Claudine mi říkala, že se vypracovává vzhůru,“ poznamenala jsem. „Co to znamená?“ Už jsem se v té naší debatě utápěla. Měla jsem pocit, že mě všechny tyhle informace srážejí na kolena, a usilovně jsem se snažila zase se vydrápat na nohy. Ale moc se mi to nedařilo.
„Neměla ti to říkat.“ Chvíli se zdálo, že Niall vede jakýsi vnitřní monolog, ale pak pokračoval. „Měňavci jsou lidé s genetickou odchylkou a upíři jsou mrtví lidé přeměnění v cosi jiného. Ale víly mají s lidmi podobný pouze základní tvar. Existuje mnoho druhů víl − od komických tvorů jako jsou skřítkové, až po krásné bytosti jako jsme my.“ Prohlásil to zcela bez rozpaků.
„Existují andělé?“
„Andělé představují další formu. Formu, která prošla téměř úplnou proměnou − tělesnou i duchovní. Přeměna v anděla někdy trvá stovky let.“
Chudák Claudie!
„Ale to už o tomhle stačí,“ řekl Niall. „Chci se dozvědět také něco o tobě. Syn mě držel stranou, daleko od tvého otce a tety a potom i od jejich dětí. Zemřel pro mě tak pozdě, že jsem už nestačil poznat tvou sestřenici Hadley. Ale tebe teď vidím a můžu se tě dotknout.“ Což Niall dělal, ale vůbec ne jako člověk. Pokud neměl dlaň právě položenou na hřbetu mé ruky, dotýkal se mě na rameni nebo na zádech. Nebyly to stejné dotyky, jaké jsou běžné mezi lidmi, ale nepůsobily mi bolest. Nijak mi to nevadilo. Možná, že jsem nebyla tak přecitlivělá, jak bych mohla být, ale všimla jsem si, že Claudine je také nesmírně citlivá na dotek. A protože jsem nemohla přijímat žádné myšlenkové vlny z mozku víl, považovala jsem tenhle typ kontaktu s nimi za přípustný. Kdybych seděla vedle normálního smrtelníka, bombardovaly by mě jeho myšlenky, protože každý dotek ještě posiloval moje telepatické schopnosti.
„Měl Fintan ještě nějaké děti nebo vnoučata?“ zeptala jsem se. Potěšilo by mě, kdybych měla ještě nějaké další příbuzné.
„O tom si promluvíme později,“ odpověděl Niall, čímž ke mně vyslal jasný signál. „Když jsi mě teď aspoň trochu poznala, pověz mi, co pro tebe můžu udělat,“ řekl.
„Proč bys pro mě měl něco dělat?“ řekla jsem. Zase jsme se vraceli k tématu džina z láhve a splněných přání. A nechtělo se mi znovu to opakovat.
„Můžu ti říct, že jsi měla těžký život. A dovol mi, abych ti nějak pomohl aspoň teď, když už se s tebou můžu vídat.“
„Poslal jsi mi Claudine. Znamená pro mě obrovskou pomoc,“ opakovala jsem. Bez svého šestého smyslu bych dost těžko chápala pradědovy city i jeho celkový duševní stav. Truchlil pro svého syna? Jak vypadal jejich vztah? Myslel si Fintan, že pro nás bude lepší, když svého otce přinutí, aby se celá léta držel od Stackhouseových co nejdál? Co když je Niall ztělesněné zlo a má se mnou nějaké nekalé plány? Jenomže kdyby to byla pravda, klidně by mi mohl strašlivě ublížit z dálky, a vůbec by mě kvůli tomu nemusel zvát do restaurace a platit za mě drahou večeři.
„Nic jiného už nechceš vysvětlit, co?“
Niall zavrtěl hlavou a jeho dlouhé vlasy se mu rozlily po ramenou jako neuvěřitelně jemné pramínky tekutého stříbra a zlata.
Náhle mě něco napadlo. „Mohl bys najít mého přítele?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Ty máš ještě nějakého muže? Kromě toho upíra?“
„Eric není můj přítel, ale od té doby, co jsem si několikrát vzala jeho krev a on zase mou…“
„Proto jsem se na tebe obrátil jeho prostřednictvím. Pojí tě s ním pouto.“
„Ano.“
„Erica Northmana znám už dlouho. Předpokládal jsem, že přijdeš, když tě o to požádá právě on. Udělal jsem chybu?“
Jeho slova mě ohromila. „Ne,“ řekla jsem. „Myslím, že bych nepřišla, kdyby mě neujistil, že je to v pořádku. Nepřivedl by mě k tobě, kdyby ti nevěřil… Aspoň si to myslím.“
„Chceš, abych ho zabil? A rozetnul to pouto?“
„Ne!“ vyhrkla jsem rozrušeně. „Ne!“
Několik lidí zaslechlo mé vyplašené zvolání a poprvé k nám zaletělo pohledem navzdory kouzlu, které obestíralo mého praděda a mělo nám zaručovat, že si nás nikdo nebude všímat.
„Ten druhý přítel,“ pokračoval Niall. „Kdo to je a kdy zmizel?“
„Jmenuje se Quinn a dokáže se proměňovat v tygra,“ odpověděla jsem. „Od toho výbuchu v Rhodes o něm nic nevím. Utrpěl zranění, ale potom jsem ho už viděla.“
„O Pyramidě jsem slyšel,“ řekl Niall. „Byla jsi tam?“
Všechno jsem mu vylíčila a můj nově nalezený praděd jenom poslouchal a zdržel se jakýchkoliv reakcí, což pro mě byl osvěžující pocit. Nevyděsil se a nepolitoval mě. Vážně mě tím potěšil.
Zatímco jsme spolu mluvili, měla jsem příležitost trochu si uspořádat pocity. „Víš co?“ řekla jsem, když jsme se na chvíli odmlčeli. „Quinna nehledej. Ví, kde bydlím, a má moje číslo,“ řekla jsem s pocitem rozmrzelosti. „Myslím, že se tu objeví, až usoudí, že to jde. Nebo taky ne.“
„Ale to znamená, že už nezbývá nic, co bych ti mohl věnovat jako dárek,“ řekl Niall.
„Tak mi dej poukázku na déšť,“ usmála jsem se. Musela jsem mu ten výraz vysvětlit. „Poukázkou na déšť je míněno něco, co teprve přijde. Můžu… Můžu o tobě mluvit? S přáteli?“ zeptala jsem se. „Ne, asi ne,“ dodala jsem okamžitě. Stejně jsem si nedokázala představit, že přijdu za Tarou a začnu jí vyprávět, že jsem našla nového pradědu, který patří do říše víl. Amelia by možná projevila větší pochopení.
„Chci, abys náš vztah udržela v tajnosti,“ prohlásil. „Jsem šťastný, že jsem se s tebou konečně seznámil, a chci tě poznat ještě lépe.“ Přiložil mi ruku k tváři. „Ale mám mocné nepřátele a nechtěl bych v nich vyvolat pocit, že když ublíží tobě, pomstí se tím mně.“
Přikývla jsem. Ale upřímnou radost z nově nabytého příbuzného mi přece jenom kalilo pomyšlení, že o něm nesmím mluvit. Niallova dlaň, která se dosud dotýkala mé tváře, se svezla na stůl a položila se mi na hřbet ruky.
„A co Jason?“ zeptala jsem se. „Chceš si promluvit i s ním?“
„Jason,“ opakoval a v obličeji se mu objevil znechucený výraz. „Ta nezbytná jiskra ho nějak minula. Vím, že je utvořený ze stejného materiálu jako ty, ale naše krev se u něj projevuje jen v jeho schopnosti přitahovat milenky, což není to nejlepší doporučení.“
Znělo to pěkně arogantně. Začala jsem vytahovat cosi na Jasonovu obranu, ale brzy jsem zmlkla. Ve skrytu duše jsem musela uznat, že Niall se příliš nemýlí. Jason by si vymyslel spoustu požadavků a neudržel by pusu na uzdě.
„Jak často se tady chceš objevovat?“ zeptala jsem se místo toho a snažila se ze všech sil, aby to vyznělo nenuceně. Věděla jsem, že se vyjadřuju těžkopádně, ale neměla jsem tušení, jak jinak bych měla vymezit rámec tohoto nového složitého vztahu.
„Budu se snažit navštěvovat tě tak často, jako by se s tebou vídal kterýkoliv jiný příbuzný,“ řekl.
Pokusila jsem se představit si to. Jak si s Niallem pochutnávám na hamburgeru? Jak spolu v neděli usedáme do kostelní lavice? Asi ne.
„Mám pocit, že jsi mi spoustu věcí neřekl,“ poznamenala jsem netaktně.
„V tom případě budeme mít o čem hovořit i příště,“ odpověděl a zamrkal na mě jedním okem, zeleným jako moře. To jsem tedy nečekala. Podal mi navštívenku, což byla další věc, kterou bych do něj vůbec neřekla. Stálo na ní jenom jméno Niall Brigant a pod ním telefonní číslo. „Na tomhle čísle mě zastihneš kdykoliv. Někdo se ti ozve.“
„Děkuju,“ řekla jsem. „Moje telefonní číslo zřejmě znáš.“ Přikývl. Domnívala jsem se, že už je připravený k odchodu, ale váhal. Připadalo mi, že se mu nechce do loučení, stejně jako jsem k tomu neměla chuť ani já. „No,“ řekla jsem a odkašlala si, „co vlastně děláš celý den?“ Nemůžu vám vůbec popsat ten zvláštní příjemný pocit, který jsem zažívala v přítomnosti dalšího člena rodiny. Měla jsem jenom Jasona, jenomže ten nebyl typ bratra, který je vám skutečně blízký a jemuž se můžete se vším svěřit. Pokud bych se dostala opravdu do úzkých, mohla bych s ním počítat, ale že bychom spolu trávili volný čas? To se nikdy nestane.
Niall mi na otázku odpověděl, ale když jsem si jeho slova později pokoušela vybavit, nic konkrétního jsem z paměti nevydolovala. Zřejmě to byly nějaké princovské vílovské povinnosti. Řekl mi, že je podílníkem asi ve dvou bankách a spolumajitelem firmy na výrobu nábytku a − což mi připadá divné − také nějaké společnosti, která vyvíjí a testuje přípravky experimentální medicíny.
Změřila jsem si ho pochybovačným pohledem. „Léky pro lidi?“ zeptala jsem se, abych se ujistila, že jsem ho pochopila správně.
„Ano, většinou,“ odpověděl. „Ale několik chemiků vyrábí určité speciality jenom pro nás.“
„Pro víly?“
Přikývl a vlasy jemné jako hedvábná kukuřičná vlákénka mu přitom spadly do čela. „Všude je ohromné množství železa,“ řekl. „Nevím, jestli sis to také uvědomila, ale jsme velice citliví na železo. Ale kdybychom neustále nosili rukavice, byli bychom v dnešním světě podezřelí.“ Zadívala jsem se mu na ruku, která spočívala na mé, položené na bílém ubrusu. Uvolnila jsem prsty a dotkla se jeho pokožky. Byla neuvěřitelně jemná, ale nějak zvláštně, nesmírně nezvykle.
„Je to jako neviditelná rukavice,“ poznamenala jsem.
„Přesně tak,“ přisvědčil a pokýval hlavou. „Jeden z jejich vynálezů. Ale o mně už dost.“
Právě když to začalo být zajímavé, pomyslela jsem si. Ale viděla jsem, že můj praděd zatím nemá důvod svěřovat se mi se všemi svými tajnostmi.
Niall se zajímal o mou práci, šéfa i běžné povinnosti, stejně jako by se o ně zajímal úplně normální praděda. Sice se mu obecně moc nezamlouvalo, že jeho pravnučka pracuje, ale bar mu očividně nevadil. Jak už jsem řekla, Niallův mozek byl skoro nečitelný. Respektovala jsem, že jeho myšlenky patří jen jemu, ale všimla jsem si, že se občas odmlčí, jako kdyby se mu cosi honilo hlavou.
Nakonec jsme dovečeřeli a já jsem se nenápadně mrkla na hodinky. Překvapilo mě, že uteklo tolik času. Potřebovala jsem odejít. Nazítří jsem musela do práce. Omluvila jsem se, poděkovala nově nalezenému pradědovi (když jsem o něm uvažovala jako o jednom z nejbližších příbuzných, podvědomě jsem se zachvěla) za večeři a nesmírně váhavě jsem se k němu sklonila, abych ho políbila na tvář, jako on předtím políbil mě. Cítila jsem na rtech jeho jemnou pleť, která se leskla jako heboučká švestka, a zdálo se mi, že Niall při tom polibku zatajil dech. Přestože dokázal vypadat jako člověk, na dotek jsem z něj měla jiný dojem.
Když jsem odcházela, vstal od stolu, ale zůstal stát vedle něj, zřejmě aby se pak postaral o účet. Já jsem vyšla ven, aniž jsem zaregistrovala jediný pohled ostatních hostů. Eric na mě čekal na parkovišti. Měl u sebe láhev Pravé krve a četl si uvnitř vozu, zaparkovaného pod stožárem pouličního osvětlení.
Zmáhala mě strašlivá únava.
Dokud jsem se neocitla z dosahu Niallova vlivu, neuvědomila jsem, jak mě ta večeře s ním nervově vyčerpávala. Ačkoliv jsem celou dobu seděla na pohodlné židli, cítila jsem se unavená, jako kdybychom spolu mluvili za rychlého běhu.
V restauraci dokázal Niall před Ericem svou vůni maskovat, ale z upírova chvějícího se chřípí jsem teď poznala, že na mně ulpěla omamná vůně mého pradědy. Eric měl zavřené oči, tvářil se jako u vytržení a olizoval si rty. Připadala jsem si jako morková kost hozená vyhladovělému psu.
„Nech toho!“ okřikla jsem ho. Neměla jsem na to náladu.
Eric se silou vůle vzpamatoval. „Když takhle voníš,“ řekl, „nejradši bych si to se tebou rozdal, zakousl se do tebe a celým tělem tě ovinul.“
Bylo to víc než výmluvné a nemůžu tvrdit, že jsem si (jenom nakrátko, než se ve mně chlípná touha proměnila ve strach) tuhle činnost nepředstavila. Ale měla jsem teď plnou hlavu důležitějších věcí.
„Zbrzdi!“ usadila jsem ho. „Co víš o vílách? Kromě toho, jak chutnají.“
Eric se na mě zadíval už poněkud střízlivějšíma očima. „Jsou rozkošné, ženy i muži. Neuvěřitelně houževnaté a prudké. Nejsou nesmrtelné, ale dožívají se vysokého věku, pokud se jim něco nestane. Můžeš je zabít například železem. Existují i jiné způsoby, ale jde to těžko. Většinou se drží pohromadě. Mají rádi mírné podnebí. Nevím co jedí a pijí, když jsou sami sebou. Jinak se přizpůsobují stravě ostatních kultur. Viděl jsem dokonce víly, které ochutnávaly krev. Mají o sobě vyšší mínění, než si zaslouží. Vždycky dodrží dané slovo.“ Na okamžik se zamyslel. „Různé víly ovládají odlišná kouzla. Všichni nedokážou dělat stejné věci. A jsou okouzlující. Může za to jejich vůně. Neuctívají žádné bohy, jenom sami sebe. Proto si je ostatní často pletou s bohy. Někteří z nich vlastně získali určité božské znaky.“
Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. „Jak to myslíš?“
„Nechci tím říct, že jsou svatí,“ odpověděl Eric. „Mám tím na mysli, že víly, které žijí v lese, se s těmi lesy tak ztotožňují, že pokud nějak uškodíš jednomu, je to totéž, jako kdybys uškodila i tomu druhému. Možná proto jejich počet tak klesá. Ale my upíři nikdy nepronikneme do jejich praktik a nepoznáme tajemství jejich přežívání, protože jsme pro ně strašně nebezpeční − zkrátka kvůli tomu, že na nás mají tak omamný vliv.“
Na žádnou z těchhle věcí bych se Claudine nikdy nezeptala. Za prvé protože se mi zdálo, jako kdyby o sobě jako o víle nerada mluvila, a za druhé kvůli tomu, že kdykoli se objevila, skoro pokaždé jsem vězela v nějakém maléru a měla starosti hlavně sama se sebou. Navíc jsem měla dojem, že na celém světě žije jenom hrstka víl. Jenomže Eric mi vysvětlil, že i když teď vílí populace hyne na úbytě, kdysi dávno se po světě pohybovalo stejné množství víl jako upírů.
Na rozdíl od víl se upíří komunita v Americe neustále rozšiřovala. Kongres už schválil tři zákony, které zohledňovaly jejich imigraci. Amerika totiž (spolu s Kanadou, Japonskem, Norskem, Švédskem, Anglií a Německem) patřila k zemím, které přistoupily k upíří problematice poměrně věcně: poté, co se nemrtví rozhodli vyjít z ilegality, zachovala klid.
Té památné noci se upíři z celého světa osobně objevili v televizi, v rozhlase a všech možných dalších sdělovacích prostředcích, a prohlásili: „Poslyšte, skutečně existujeme! Ale nikoho neohrožujeme! Nová umělá japonská krev plně uspokojuje naše stravovací potřeby.“
Celých šest let, které následovaly po této důkladně připravené akci, se lidská společnost neustále něčemu přiučovala. Dnes jsem do své zásobárny znalostí o nadpřirozených bytostech přidala pořádně velikou porci.
„Takže upíři nad nimi mají nadvládu.“
„Nejsme ve válečném stavu,“ řekl Eric. „S nikým jsme neválčili už celá staletí.“
„A v minulosti upíři s vílami válčili? Myslím tím, jestli spolu sváděli skutečné bitvy.“
„Ano,“ přisvědčil Eric. „A kdyby k nim mělo znovu dojít, jako prvního bych si vzal na mušku Nialla.“
„Proč?“
„V jejich světě má obrovský vliv. Je podmanivý. Pokud je jeho úmysl vzít si tě pod ochranná křídla upřímný, máš štěstí a zároveň smůlu.“ Eric otočil klíčkem v zapalování a vůz se odlepil z parkoviště. Nevšimla jsem si, že by Niall vyšel z restaurace. Možná se odtud prostě vypařil. Jenom doufám, že ještě předtím uhradil účet.
„Asi bych tě měla poprosit, abys mi to vysvětlil,“ řekla jsem. Ale myslím, že jsem o odpověď ani nestála.
„Ve Spojených státech kdysi žily tisíce bytostí, které patří do říše víl,“ začal Eric. „Teď jich zůstaly už jen stovky. Ale všechny jsou mimořádně vytrvalé a houževnaté. A ne všechny stojí na princově straně.“
„Fajn! Přesně tohle jsem potřebovala. Další skupinu nadpřirozených bytostí, která mě nesnáší,“ zamumlala jsem.
Jeli jsme nocí mlčky, po spojce k mezistátní dálnici, která nás zavede do Bon Temps. Eric se úplně pohroužil do myšlenek, ale já jsem měla na nějaké velké přemýšlení příliš plný žaludek. K večeři jsem dnes snědla rozhodně mnohem víc jídla než obvykle.
Ale celkem vzato jsem zjistila, že cítím takové opatrné štěstí. Připadalo mi fajn, že jsem našla vlastního pradědu, byť opožděně. Zdálo se, že Niall se už nemůže dočkat, aby se mnou navázal normální příbuzenský vztah. Hlavou se mi sice honila spousta otázek, na které bych se ho ještě ráda zeptala, ale ty můžou počkat, dokud se navzájem nepoznáme důkladněji.
Ericův Chevrolet Corvette dokázal jet zatraceně rychle a Eric si s dodržováním nejvyšší povolené rychlosti na dálnici nedělal těžkou hlavu, takže mě nijak zvlášť nepřekvapilo, když jsem za námi zahlédla blikající světla. Jenom mi nešlo do hlavy, že se policistovi, který sedí ve voze, podařilo Erica dohonit.
„Hmmm,“ zamumlala jsem a Eric zaklel v jazyce, kterým už zřejmě několik století nikdo nemluvil. Ale dokonce i šerif pátého okrsku musí dodržovat lidské zákony, nebo aspoň předstírat, že je dodržuje. Zastavil u krajnice.
„Co jiného můžeš čekat, když máš na poznávací značce UPR?“ zeptala jsem se, ale ve skrytu duše jsem si to docela vychutnávala. Viděla jsem, jak se z auta stojícího za námi vynořuje tmavý stín, přichází k nám a něco drží v ruce − psací desky, baterku?
Zaostřila jsem na něj pohled. Naklonila jsem se. A moje vnitřní ucho zachytilo zničující vlnu agrese a strachu.
„Vlkodlak! Něco se zvrtlo,“ řekla jsem a Eric mě rukou stáhl k podlážce, kde bych mohla zůstat poměrně spolehlivě schovaná, kdyby šlo o auto jiné značky než právě Corvette.
Hned vzápětí policista přistoupil k okénku a pokusil se mě zastřelit.