20.kapitola
Probuzení v prázdném domě mi přineslo úlevu. Nemusela jsem se totiž dělit o střechu nad hlavou se dvěma pulzujícími mozky svých spolubydlících Amelie a Octavie. Zůstala jsem ležet v posteli a vychutnávala si příjemný pocit samoty. Až budu mít příště volno, mohla bych si je užít úplně sama. Nepřipadalo mi to sice pravděpodobné, ale k čemu jinému by byly dívčí sny? Když jsem si rozvrhla dnešní úkoly (zavolat Samovi ohledně auta, zaplatit několik účtů, dostat se do práce), zalezla jsem si do sprchy a důkladně se vydrhla. Spotřebovala jsem tolik horké vody, kolik se mi zlíbilo. Nalakovala jsem si nehty na rukou i na nohou, oblékla si tepláky a tričko a šla jsem si uvařit kávu. Kuchyně zářila čistotou. Amelia se činila.
Káva chutnala skvěle. Topinky jsem si namazala výbornou borůvkovou marmeládou. Dokonce i moje chuťové pohárky se tetelily radostí. Když jsem uklidila nádobí, radost ze samoty mě téměř přiměla ke zpěvu. Vrátila jsem se do ložnice, abych ustlala postel a nalíčila se.
V té chvíli se samozřejmě ozvalo klepání na zadní dveře, které mě tak vyděsilo, že jsem málem vyskočila z kůže. Rychle jsem vklouzla do bot a šla jsem otevřít. Za dveřmi stál Tray Dawson a usmíval se. „Sookie, to vaše auto bude v pořádku,“ začal. „Musel jsem vyměnit několik součástek. Je to asi poprvé, co jsem z podvozku seškrabával popel z mrtvého upíra, ale všechno je už jako nové.“
„Jéje, děkuju! Nechcete jít dál?“
„Jen na chvilku,“ odpověděl. „Neměla byste v ledničce trochu koly?“
„Určitě.“ Přinesla jsem mu kolu a zeptala se, jestli si nedá i sušenky nebo topinku s máslem. Když to odmítl, omluvila jsem se a odešla do koupelny, abych se dolíčila. Předpokládala jsem, že mě k autu zaveze, ale ukázalo se, že s ním přijel ke mně. Což znamenalo, že ho budu muset někam hodit já.
Posadila jsem se ke stolu proti svému mohutnému svalnatému hostovi, vytáhla jsem šekovou knížku a propisovací tužku a zeptala se, kolik jsem mu dlužná.
„Ani cent,“ odpověděl Dawson. „Všechno zaplatil ten nováček.“
„Nový král?“
„Zavolal mi včera uprostřed noci. Víceméně mi všechno vylíčil a poprosil mě, jestli bych se na to vaše auto nepodíval hned ráno. Ještě jsem nespal, takže mě tím pozdním telefonem ani moc nenaštval. Ráno jsem zajel do baru k Samovi a řekl mu, že mu ušetřím peníze za telefon, protože už všechno vím, takže mi už kvůli tomu autu nemusí volat. Odvezl vůz ke mně a já jel za ním. Tam jsme ho podložili a pořádně si ho prohlídli.“
Na Dawsona to byl nezvykle dlouhý proslov. Vrátila jsem šekovou knížku do kabelky, a protože Dawson ještě mluvil, jen gestem ruky jsem se ho zeptala, jestli si dá ještě kolu. Dawson zavrtěl hlavou, čímž mi odpověděl, že mu jedna stačí. „Museli jsme utáhnout několik součástek a vyměnit nádrž s ostřikovačem předního skla. Věděl jsem, že na vrakovišti u Rezavého kola mají stejné auto, jako je to vaše, a tak jsem byl za chvíli hotový.“
Znovu jsem mu poděkovala a potom jsem ho zavezla do jeho servisu. Od té doby, co jsem tudy jela naposledy, Dawson upravil trávník před svým střídmým, ale hezkým dřevěným domkem, který stál vedle rozlehlého servisu. Dawson také kamsi uklidil všechny kusy motorek, které měl předtím sice po ruce, ale před domem vypadaly ohavně. Dokonce i jeho pikap byl čistý.
Když Dawson vyskočil z auta, řekla jsem mu: „Mockrát vám děkuju. Vím, že auta nejsou váš obor, takže jsem vám moc vděčná, že jste se mi na něj podíval.“ Tray Dawson by dokázal vzkřísit cokoliv.
„Udělal jsem to rád,“ odpověděl Dawson, ale pak se zarazil. „Kdybyste se mi ale chtěla nějak odvděčit, moc by mě potěšilo, kdybyste se o mně zmínila svojí přítelkyni Amelii.“
„Nemám na ni moc velký vliv,“ odpověděla jsem. „Ale moc ráda jí povím, jak jste hodný.“
Dawson se doslova rozzářil a vůbec se mi nezdálo, že by se nějak snažil svůj úsměv potlačit. Nepamatuju si, že bych ho někdy viděla takhle se usmívat. „Rozhodně vypadá dobře,“ prohlásil, ale protože jsem netušila, podle jakých kritérií se Dawson rozhoduje, jestli má nebo nemá někoho obdivovat, nebyla jsem z jeho slov příliš moudrá.
„Zavolejte jí. Určitě jí o vás povím,“ řekla jsem.
„Jsme domluvení.“
Spokojeně jsme se rozešli a Dawson vesele odběhl po nově upraveném dvorku ke svému servisu. Netušila jsem, jestli se bude Amelii líbit, ale umínila jsem si, že vynaložím veškeré síly a přesvědčím ji, aby mu dala příležitost.
Cestou domů jsem poslouchala, jestli auto nevydává nějaké divné zvuky. Celou dobu ale předlo jako kotě.
Amelia a Octavia přišly domů, právě když jsem se chystala do práce.
„Jak ti je?“ zeptala se Amelia chápavě.
„Dobře,“ odpověděla jsem automaticky. Potom jsem si ale uvědomila, proč se mě Amelia ptá. Myslela si, že jsem se na noc nevrátila domů. Předpokládala, že jsem si s někým vyrazila ven. „Hele, pamatuješ si Traye Dawsona, ne? Viděla jsi ho v bytě u Marie-Star.“
„Jistě.“
„Chce ti zavolat. Tak na něj buď milá.“
Když jsem se k ní otočila zády a vyrazila k autu, Amelia se za mnou zašklebila.
*
Dnešní směna byla docela nudná a obyčejná. Za Sama, který nerad pracoval v neděli odpoledne, zaskakoval Terry. Jistou dobu měl dokonce v neděli zavřeno. Teď jsme ale začali otevírat později a zavírat dřív, takže v sedm hodin jsem už skončila a chystala se odjet domů. Na parkovišti se nikdo neobjevil, takže jsem došla k autu, aniž mě někdo zastavil a pokusil se mě zatáhnout do divného hovoru nebo mi ublížit.
Nazítří ráno jsem chtěla ve městě zařídit několik věcí. Docházela mi hotovost, takže jsem zajela k bankomatu a cestou zamávala na Taru Thorntonovou-du Roneovou, která se na mě usmála a také mi zamávala. Manželství jí prospívalo. Doufala jsem, že ona a J. B. jsou spolu šťastnější než Jason a Crystal. Cestou z banky jsem ke svému překvapení spatřila Alcida, který právě vycházel z kanceláře Sida Matta Lancastera, starého a uznávaného právníka. Zastavila jsem na parkovišti před domem a Alcide ke mně okamžitě zamířil.
Měla jsem jet dál a doufat, že si mě nevšiml.
Náš rozhovor vyzněl trapně. Alcide teď měl problémů až nad hlavu. Jeho přítelkyně byla mrtvá. Zahynula násilnou smrtí, stejně jako několik dalších členů jeho smečky. Musel nějak zařídit, aby nikdo nic nezjistil. Stal se z něj ale vůdce smečky, takže si mohl dopřát tradiční oslavu. Když o tom tak uvažuju, mám dojem, že se za ten nezbytný sexuální akt s dívkou ze své smečky, který se musel odehrál tak brzy po smrti jeho přítelkyně, dost styděl. Všechny tyhle emoce jsem z něj vycítila. Když došel až k okénku mého auta, všimla jsem si, že je úplně rudý.
„Sookie, neměl jsem ještě příležitost poděkovat ti, že jsi mi tehdy tolik pomohla. Měli jsme štěstí, že se tě tvůj šéf rozhodl vzít s sebou.“
Jo, to já taky, protože on mi na rozdíl od tebe zachránil život, pomyslela jsem si. „Nemáš za co, Alcide,“ odpověděla jsem nečekaně klidně a vyrovnaně. Chtěla jsem si tenhle den užít, proboha! „Už se ve Shreveportu všechno zklidnilo?“
„Policie zřejmě nemá o ničem ani tušení,“ odpověděl a rozhlédl se, aby se ujistil, že nikdo není v doslechu. „Ještě nenašli místo souboje, a navíc teď hodně pršelo. Doufáme, že se to vyšetřování nepovleče moc dlouho a že ho brzy přeruší.“
„Ještě plánujete velké oznámení?“
„Brzy to budeme muset udělat. Spojil jsem se s vůdci ostatních smeček v okolí. Na rozdíl od upírů se naši vůdci nesetkávají. Oni mají jen jednoho v každém státě, zatímco u nás jsou jich mraky. Vypadá to, že si smečky ve všech státech zvolí jednoho mluvčího a ti pak uspořádají velké celonárodní setkání.“
„Řekla bych, že je to krok správným směrem.“
„Možná se poptáme i mezi ostatními měňavci, jestli by se k nám nechtěli přidat. Sam by se mohl tak trochu připojit k mojí smečce, i když není vlkodlak. Pomohlo by nám i to, kdyby se osamělí vlci jako Dawson u nás občas ukázali a… zašli si s námi zavýt na měsíc.“
„Dawson je se svým životem zjevně spokojený,“ odpověděla jsem. „A o tom, jestli by se k vám chtěl formálně přidat Sam, se musíš poradit s ním, ne se mnou.“
„Jistě. Máš na něj docela velký vliv. Jenom mě napadlo, že bych se ti o tom mohl zmínit.“
Takhle jsem to tedy neviděla. Sam měl velký vliv na mě, ale jestli i já na něj… Pochybovala jsem o tom. Alcide začal přešlapovat, což mi stejně zřetelně jako jeho mysl prozradilo, že se chystá pokračovat v cestě za tím, co ho přivedlo do Bon Temps.
„Alcide,“ řekla jsem, protože jsem už nemohla potlačit nutkání dozvědět se trochu víc. „Na něco bych se tě chtěla zeptat.“
„Jasně,“ odpověděl.
„Kdo se stará o Furnanovy děti?“
V první chvíli si mě Alcide změřil překvapeným pohledem, ale odvrátil oči stranou. „Libbyina sestra. Má tři vlastní děti, ale řekla, že si tahle k sobě ráda vezme. Na jejich výchovu má dost peněz z pojistky. A až přijde čas poslat je na vysokou školu, uvidíme, co pro toho chlapce budeme moct udělat.“
„Chlapce?“
„Patří k naší smečce.“
Kdybych měla v ruce cihlu, nerozpakovala bych se okamžitě ji proti Alcidovi použít. Dobrotivý Bože! Zhluboka jsem se nadechla. Pro pořádek musím podotknout, že v tomhle případě nešlo o pohlaví dítěte, ale o jeho čistokrevnost.
„Možná něco zbude i pro dceru,“ dodal Alcide. Nebyl žádný hlupák. „Její teta to sice neřekla přímo, ale ví, že jí pomůžeme.“
„A ví přesně, s kým má tu čest?“
Alcide zavrtěl hlavou. „Řekli jsme jí, že Furnan patřil do tajného spolku, něco jako svobodní zednáři.“
Tohle už nepotřebovalo žádný komentář.
„Hodně štěstí,“ řekla jsem. Alcide si ho už vybral poměrně dost, pokud ponechám stranou skutečnost, že mu zemřely hned dvě přítelkyně. Ale jemu se koneckonců podařilo všechno přežít a naplnit cíl, který si předsevzal jeho otec.
„Díky. A ještě jednou ti děkuju, že jsi mi pomohla. Smečka tě stále považuje za přítelkyni,“ prohlásil nesmírně důležitě a vážně se na mě zadíval zelenýma očima. „A pro mě jsi jedna z nejlepších žen na světě,“ dodal nečekaně.
„Za tu poklonu jsem ti vděčná, Alcide,“ odpověděla jsem a odjela. Byla jsem ráda, že jsem si s ním promluvila. Alcide během několika poslední dní skutečně vyspěl a měnil se v muže, jehož jsem obdivovala mnohem víc než jeho starší vydání.
Nikdy v životě nezapomenu na všechnu tu krev a křik v opuštěné kancelářské budově ve Shreveportu, ale konečně jsem začínala mít dojem, že z toho vzešlo i něco dobrého.
Po návratu domů jsem zjistila, že Amelia a Octavia venku shrabují listí. Ten nečekaný objev mě nesmírně potěšil. Hrabání listí jsem nesnášela ze všeho nejvíc, ale kdybych během podzimu několikrát neshrabala trávník, brzy bych po něm kvůli popadanému listí nemohla vůbec chodit.
Celý den jsem někomu děkovala. Zaparkovala jsem za domem, obešla je a vynořila se na předzahrádce.
„Házíš to na hromadu, nebo pálíš?“ zavolala na mě Amelia.
„Pálím, ale jen když zrovna není zakázáno rozdělávat oheň,“ odpověděla jsem. „Mockrát vám děkuju, že jste to pro mě udělaly.“ Nemínila jsem se před nimi rozplývat nadšením, ale když za vás někdo udělá práci, kterou nesnášíte ze všeho nejvíc, potěší vás to.
„Už jsem se potřebovala protáhnout,“ řekla Octavia. „Včera jsme zajely do obchodního domu v Monroe. Pěkně jsem se tam prošla.“
Napadlo mě, že Amelia se k Octavii chovala spíš jako ke své babičce než učitelce.
„Volal ti Tray?“ zeptala jsem se.
„No samozřejmě.“ Amelia se rozzářila jako sluníčko.
„Tvrdil, že vypadáš dobře.“
Octavia se rozchechtala. „Jsi hotová femme fatale, Amelie.“
Mladší čarodějnice se tvářila spokojeně. „Řekla bych, že je zajímavý.“
„A taky o trochu starší než ty,“ dodala jsem, aby na to nezapomněla.
Amelia pokrčila rameny. „To je mi jedno. Jsem na nějakou známost připravená. Hrátkám s Pamelou je už konec, a od té doby, co jsem našla ta Bobova koťata, se už nebráním ani vztahu s mužským.“
„Myslíš si, že to bylo Bobovo záměrné rozhodnutí? Nešlo spíš o, ehm, instinkt?“ zeptala jsem se.
V tom okamžiku se k nám po dvoře došoural kocour, o kterém jsme právě mluvily. Zajímalo ho, proč tak dlouho stojíme venku, když je v domě skvělá pohodlná pohovka a spousta postelí.
Octavia si hlasitě povzdechla. „Sakra,“ zamumlala. Nakonec se napřímila a rozpřáhla ruce. „Potestas mea te in formam veram tuam commutabit natura ips reaffirmet Incantationes praeviae deletae sunt,“ zavelela.
Kocour na Octavii mrkl a pak vydal zvuk, který jsem nikdy v životě neslyšela od žádné kočky. Vzduch kolem něj se zničehonic zamlžil, zhoustl a zaplnil se jiskrami. Kocour opět zavřískal. Amelia na něj zůstala zírat s otevřenou pusou a Octavia se tvářila odevzdaně a trochu sklesle.
Zvíře se na chřadnoucí trávě začalo svíjet a náhle získalo lidskou nohu.
„Proboha!“ vydechla jsem, ale hned jsem si přitiskla dlaň na pusu.
Během chvilky měl kocour dvě lidské nohy porostlé chlupy, k nim se přidalo mužské přirození, a zakrátko ležel na zemi muž se vším všudy. Po dvou strašlivých minutách, které měnící se kocour provřískal, jsme před sebou na trávníku viděli čaroděje Boba Jessupa. Ačkoliv se celý třásl, stal se z něj opět člověk. O další minutu později ztichl a jen se chvěl. Nebylo to sice velké zlepšení, ale ušní bubínky to přivítaly.
Vtom se Bob rychlostí blesku zvedl, skočil po Amelii a začal ji usilovně škrtit.
Popadla jsem ho za rameno, abych ho od ní odtáhla, a Octavia prohlásila: „Chceš, abych na tebe znovu použila kouzlo?“
Ukázalo se, že tahle hrozba byla velice účinná. Bob pustil Amelii, zůstal stát na místě a zalapal po studeném vzduchu. „Nemůžu věřit, že jsi mi tohle všechno provedla!“ zvolal. „Nechci si ani pomyslet, že jsem poslední měsíce prožil jako kocour!“
„Jak vám je?“ zeptala jsem se. „Nejste oslabený? Chcete pomoct do domu? Nemám vám přinést oblečení?“
Bob letmo sklopil oči. Sice už nějakou dobu žádné šaty nenosil, ale teď téměř celý zrudl. „Ano,“ odpověděl toporně. „Ano, oblečení by se mi hodilo.“
„Pojďte se mnou,“ řekla jsem. Když jsem ho zavedla domů, slunce už zapadalo. Bob měl drobnou postavu, a tak mě napadlo, že by mu mohly padnout některé z mých tepláků. Ne, Amelia byla o trochu vyšší, a navíc by bylo správné, kdyby mu je dala ona. Na schodech jsem spatřila koš složeného prádla, které měla Amelia v úmyslu vynést nahoru, jakmile bude mít cestu do svého pokoje. A ejhle, zahlédla jsem v něm i staré tričko a černé tepláky. Oba kusy oblečení jsem mlčky podala Bobovi a ten si je třesoucími se prsty navlékl. Ještě jednou jsem prohledala koš a našla pár obyčejných bílých ponožek. Bob se posadil na pohovku a natáhl si je. Víc jsem ho už obléknout nemohla. Měl větší nohy než Amelia, takže boty nepřicházely v úvahu.
Bob si oběma rukama ovinul ramena, jako kdyby se bál, že zmizí. Tmavé vlasy měl přilepené k hlavě. Zamrkal a já jsem si v duchu položila otázku, kam se asi poděly jeho brýle. Doufala jsem, že je Amelia někam schovala.
„Můžu vám donést něco k pití, Bobe?“ zeptala jsem se.
„Ano, prosím,“ odpověděl. Vypadalo to, že jen stěží dokáže přimět ústa, aby vyřkl právě tahle dvě slova. Potom překvapivě zvedl ruku k ústům. V té chvíli mi připomněl mou někdejší kočku Tinu, když si olizovala tlapky a pak se jimi myla. Bob si uvědomil co dělá a zprudka připažil.
Napadlo mě, že bych mu mohla přinést v misce mléko, ale došlo mi, že bych ho tím urazila. Místo něj jsem mu tedy nabídla ledový čaj. Bob ho sice vypil, ale znechuceně se přitom šklebil.
„Promiňte,“ řekla jsem. „Měla jsem se, zeptat, jestli chcete čaj.“
„Odpověděl bych, že ano,“ řekl a zadíval se na sklenici, jako by si teprve teď uvědomil, že tekutina v jeho ústech je čaj. „Jenom jsem si odvykl.“
Dobře, vím, že to bude znít hrozně, ale užuž jsem otevírala pusu, abych se zeptala, jestli nechce kočičí žrádlo. Amelia totiž nechala na polici na verandě sáček 9 životů. Kousla jsem se do rtu. „Co byste řekl na sendvič?“ zeptala jsem se. Netušila jsem, o čem s ním mám mluvit. O myších?
„Dobře,“ opáčil Bob. Zřejmě nevěděl, co si má vůbec počít.
Namazala jsem mu dva sendviče s arašídovým máslem, šunkou, nakládanou okurkou a hořčicí. Bob oba snědl. Žvýkal velmi pomalu a opatrně. „Promiňte,“ vyhrkl po chvíli a vydal se na záchod, kde za sebou zabouchl dveře. Dlouho jsem zůstala sedět na místě.
Než se opět vynořil, byla už u mě i Amelia s Octavií.
„Moc mě to mrzí,“ řekla mladší čarodějnice.
„Mě taky,“ přidala se starší. Připadala mi mnohem shrbenější a sešlejší než dřív.
„Vy jste celou dobu věděla, jak ho proměnit zpátky?“ Snažila jsem se udržet co nejklidnější a nejobvyklejší tón. „Ten pokažený pokus byl podvod?“
Octavia přikývla. „Bála jsem se, že až mě nebudete potřebovat, už bych sem nesměla a musela zůstat u neteře. Tady se mi ale líbí mnohem víc. Stejně bych se brzy ozvala, protože mě hrozně tížilo svědomí. Zvlášť od té doby, co tu bydlím.“ Potom zavrtěla prošedivělou hlavou. „Jsem hrozná. Nechala jsem Boba žít jako kocoura déle, než jsem musela.“
Amelia byla v šoku. Pád učitelky z piedestalu, na který si ji Amelia sama postavila, pro ni byl nečekaný a zcela zastínil její vlastní výčitky svědomí nad tím, co Bobovi sama provedla. Amelia byla rozhodně žena žijící přítomností.
Náhle vyšel Bob z koupelny a napochodoval přímo k nám. „Chci se vrátit k sobě do New Orleansu,“ prohlásil. „Kde to k čertu vůbec jsme? Jak jsem se sem dostal?“
Ameliina tvář rázem ochabla a Octaviin výraz zahalil stín. Tiše jsem odešla z pokoje. Vyprávění obou žen o hurikánu Katrina bude velice bolestné. Nechtěla jsem být u toho, až se ke všem problémům, s nimiž se Bob musí vyrovnat, přidá ještě tohle.
Uvažovala jsem, kde asi bydlel, jestli jeho dům nebo byt ještě vůbec stojí a jestli jeho majetek zůstal nějakým zázrakem nedotčený. Jestlipak ještě žije jeho rodina? Zaslechla jsem, jak Octaviin hlas sílí a umlká. Zůstalo po něm jen ticho.