10.2.2013

Tak jak to my Češi umíme,

tak všechny zajímaví věci se domluví v hospodě.

Nevím,jestli sem se už o tom zmínil,

ale máme tu takovou tu našu.

Hospod je tu jako máku,

páč australákům se v tom horku nechce stát 

u plotny a vařit.

A na jejich poměry je jídlo v restauraci levný.

Tak přímo přes křižovatku mám

jídelnu s mořskými specialitkami,

kousek jakousi indiánskou jídelnu,

a potkám asi jsště tři,

než se dostanu k České ambasádě.

Tak se tu teď říká hotelu,co je asi o

dvě ulice dál.

Chodíme tam na internet a prohodit

nějaký to český slovo s místními čechy.

Chodí jich tam pár a to dost nepravidelně.

Až na Waldemara.

Ten je tam každý den.

Sedne za náma,ubalí si to sví cigárko,

vypije pivečko a pádí domů.

Má to kousek.

Pro mě je to teda zdoj informací

o místním cvrkotu.

A tak sme vymýšleli,co na poslední

společný víkend s těma klukama,co odjíždí do Perthu.

A všechno je moc komplikovaný,třeba vyjet na lodi na 

otevřený moře,

nebo drahý,nebo moc daleko.

A Waldy napadlo jet šnorchlovat.

Že zná jednu zátoku,je to kousek od Bondi beach,

a spostu potápěčů tam jezdí koukat na duhovou rybu.

A je to prý tu na pobřeží jediný místo,

kde se nevíří písek,

a který je aspoň trochu chtáněný před vlnami.

A že má brejle a šnorchl pro tři.

Dcerky mu odrostly a odstěhovaly se

tak mu to doma zbylo.

A že se tam strašně rád podívá po letech s náma.

Tak vše domluvený na něděli po obědě.

Od rána pařák,

tak velká naděje na zážitky.

Vyrazili sme obouma našíma autama.

Já jel jak do práce s Pavlem.

Druhý auto řídí Radek a nebudem si nic nalhávat,

není to moc dobrý řidič.

A tak sme se na určené parkoviště dostali mnohem dřív.

Sejdu do zátoky a čučím.

Betonový molo,lidí jak much

a dokonce na břehu moře kdosi vymyslel i bazén.

Lidi tu šnorchlují,nicméně do toho se mi moc nechce.

Kdybych chtěl takovou komerční zábavu,

tak to jedu radši do Blučiny.

Druhý auto i s Waldemarem,šnorchlama,ploutvama a brejlama tu ještě není,

tak demm za zatáčku.

Tam to vypadá aspoň trochu jako příroda.

Přeskákat kus skal.

To co tam je,mě ale vyrazilo dech.

Odteď tam tomu místu říkám Údolí hřmící vody.

Tam má oceán svou uřvanou hubu.

Bylo to tam fantastické.

Do vzduchu se v pravidelným rytmu

vymrštila tak tuna vody a pak dopadla.

No tam nešlo si nestoupnout.

Blbli sme tam asi hodinu.

Vlny chodily různý.

Většinou ne moc fotogenický.

Ale občas se některýá fakt povedla.

..............................

Ještě že jsou ty mobily.

Jasně že jsme byli na špatném místě.

O půl hodiny později

správná zátoka, pro mě nicméně špatný čas.

Když sem se začal rozkoukávat co to plave po dně,

na sobě ploutvičky a brejličky,

začla mě pálit ruka,

pak břicho

a pusa.

Nebylo to moc fajn.

Začalo mě hořet tělo,

tak prchat z vody.

Vlny,kluzký kameny,docela nechutný.

Čas od času se tu přemnoží taková hnusná medůza.

Říkaj jí tu Blue bottle

Modrá flaška.

Je to čutora jedu a metrový bič,

ktrerým si omotá oběť.

A to sem byl já.

Pálilo to,

jak kdyby mě někdo protáhl kopřivama.

Našel sem na břehu nějaký uvízlí mláďátko,

tak sem je aspoň vyfotil.

Tu velkou svini sem setřás až na břehu.

Škoda že sem ji nezanes dál.

Mohla se svině usmažit na sluníčku.

Lidičky,co tam byli mě polívali sladkou vodou.

Prý to zmírní otok.

I tak sem vypadal zajímavě.

Všichni,co neměli skafandr,zdrhali od vody.

Asi těch bestii připlula celá rodinka,protože ve stejný čas

to schytalo i pár dalších lidí.

Snad to příště vyjde líp.

..............................................................

Waldemar měl pro nás další překvápko

Pozval nás k sobě na grilovačku.

Tak sme okusili místní klobásky.

Pár piv k tomu,

akorád sme se skvěle nadaštili,

když začalo pršet.

Přesun do garáže,

fajn povídání.

Moc hezká neděle.