1.kapitola
11. 1. 2013
Upíři bílé pleti by nikdy neměli chodit v bílém,“ pravila televizní moderátorka. „Tajně jsme
nafilmovali Devon Dawnovou, která se stala upírkou před pouhými deseti lety, jak se obléká na
večer, který chce strávit ve městě. Jen se podívejte, jak je vymóděná! Vůbec nic jí nesedí!“ „Co si
myslí?“ ozval se kyselý hlas druhé ženy. „Jako by uvízla někde vdevadesátých letech. Všimněte
si té halenky, pokud se tomu tak dá říct. Devonina pleť přímo volá po nějakém výrazném odstínu,
a ona si vybere co? Smetanově bílou! Vtéhle barvě prostě vypadá jako pytel mouky.“ Právě jsem
si zavazovala botu, ale zarazila jsem se a zadívala se na obrazovku, abych nepropásla, co dvě
upíří módní odbornice ještě vytáhnou na svou ubohou oběť – pardon, šťastnou upírku, která se
právě měla podrobit vynucené změně vizáže, okterou nepožádala. Za to, že se stala terčem
poznámek módní policie, vděčila totiž tahle nešťastnice svým kamarádkám. „Mám dojem, že
tohle neskončí dobře,“ poznamenala Octavia Fantová. Přestože mi Octavii víceméně nasadila do
domu moje spolubydlící Amelia Broadwayová – na základě neplánovaného pozvání, které ze mě
vypadlo ve slabé chvilce –, naše společné soužití fungovalo kupodivu docela dobře. „Devon,
Devon, tohle je Bev Levetová zpořadu Nejlépeoblečenáupírkaajá jsem Todd Seabrooková.
Zatelefonovala nám vaše přítelkyně Tesca stím, že potřebujete módní pomoc! Dva uplynulé
večery jsme vás tajně natáčeli a – BRRR!“Khrdlu Todd Seabrookové vystřelila bílá ruka, ale hned
nato zmizela azanechala po sobě rudou otevřenou ránu. Fascinovaná kamera dlouze zabrala
ránu inásledný pád Todd Seabrookové na podlahu apotom se zase vrátila vzhůru, aby sledovala
souboj Devon Dawnové aBev Levetové. „Sákryš,“ vyhrkla Amelia. „Vypadá to, že Bev vyhraje.“
„Má lepší techniku,“ poznamenala jsem. „Všimla sis, že když vcházely do dveří, dala Bev Todd
Seabrookové přednost?“ „Trochu jsem ji umravnila,“ prohlásila Bev vítězoslavně zobrazovky
televizoru. „Devon Dawnová! Než Todd najde ztracenou řeč, probereme se vaším šatníkem.
Děvče, které se těší nekonečnému životu, si nemůže dovolit nosit omšelé laciné hadříky. Upíři se
nesmějí zaseknout vminulosti. Musíme jít sdobou ařídit se módními trendy!“ „Ale mně se moje
oblečení líbí,“ zafňukala Devon. „Je mou součástí. Zlomila jste mi ruku.“ „Zase se vám zahojí.
Poslyšte, určitě by se vám nelíbilo, kdyby vás ostatní považovali za neschopnou. Přece nechcete
uvíznout v době dávno minulé, nebo ano?“ „No, ani ne…“ „Dobře. Takže vás vtom nenechám.
Apodle kašle, který slyším, mám dojem, že Todd se už cítí mnohem líp.“ Vypnula jsem televizi,
zavrtěla hlavou nad novou americkou televizní závislostí – sledování upířích reality show –
azavázala si idruhou botu. Vytáhla jsem ze skříně červený plášť apři pohledu na něj jsem se
zamyslela nad svou vlastní „upíří reality show“ – nad svými soukromými problémy supíry. Během
dvou a půl měsíce, které uplynuly od chvíle, kdy se louisianského upířího království zmocnili
nemrtví z Nevady, měl Eric Northman spoustu práce. Snažil se upevnit své postavení pod novou
vrchností azhodnotit všechno, co zbylo ze starého systému. Na nějaké tlachání otom, že se
Ericovi konečně vybavily vzpomínky na náš podivuhodný intenzivní poměr vdobě, kdy na něj
jedna čarodějnice seslala kouzlo adočasně ho připravila opaměť, nám nějak nezbýval čas. „Co
budete dělat večer, až odjedu do práce?“ zeptala jsem se Amelie aOctavie, protože se mi už
nechtělo poslouchat žádnou další televizní debatu, aoblékla jsem si plášť. Na severu Lousiany
sice není tak příšerná zima jako na skutečnémseveru, ale večer se teplota pohybovala kolem čtyř
stupňů Celsia, aaž pojedu zpráce, bude ještě chladněji. „Neteř s dětmi mě berou na večeři,“
odpověděla Octavia asklonila hlavu k halence, na níž si cosi přešívala. S Amelií jsme si vyměnily
překvapené pohledy. Bylo to Octaviino první setkání sneteří od té doby, co se zjejího domu
přestěhovala ke mně. „Myslím, že si s Trayem vyrazíme do baru,“ vyhrkla Amelia chvatně, aby
vyplnila ticho, které se vmístnosti rozhostilo po Octaviině odpovědi. „Takže se uvidíme UMerlotta.“
V baru U Merlotta jsem už několik let pracovala jako servírka. „Jejda, mám špatnou barvu nitě!“
ozvala se Octavia azamířila přes halu do svého pokoje. „S Pam se už asi nescházíš, co?“ zeptala
jsem se Amelie. „To tvoje chození sTrayem začíná vypadat vážně,“ dodala jsem. Důkladně jsem
si zastrčila bílé tričko do černých kalhot azaletěla pohledem kzrcadlu nad krbovou římsou. Vlasy
jsem měla stažené do ohonu – jako pokaždé, když jsem šla do práce –, ale jeden dlouhý světlý
vlas se mi zachytil na červeném plášti. Hned jsem ho sundala. „S Pam to bylo jenom takové
divoké rozptýlení. Určitě to brala stejně jako já. Traye mám skutečně ráda,“ začala mi vysvětlovat
Amelia. „Zdá se, že ho peníze mého táty vůbec nezajímají aže je mu úplně jedno, jestli jsem
nebo nejsem čarodějnice. Avložnici je jako tajfun. Takže nám to skvěle klape,“ řekla Amelia
azazubila se na mě jako kočka, která si právě pochutnává na kanárkovi. Na pohled sice Amelia
vypadala jako pohledná mamina zpředměstí – krátké lesklé vlasy, nádherný úsměv, bílé zuby,
jiskrné oči –, ale milovala sex apotrpěla si na dost výstřední (na můj vkus) hrátky. „Je to fajn
chlap,“ přikývla jsem. „Už jsi ho viděla ve vlčí kůži?“ „Ne. Ale těším se na to.“ V Ameliině dobře
čitelné mysli jsem zachytila cosi, co mě vyděsilo. „Odhalení? Už brzy?“ „Nemohla bys
tohonechat?“ Amelia přijímala moji schopnost číst cizí myšlenky docela sportovně, ale dnes se
naježila. „Musím totiž skrývat itajemství jiných lidí, víš?“ „Mrzí mě to,“ hlesla jsem. Skutečně mě to
mrzelo, ale zároveň jsem se cítila trochu dotčená. Možná si myslíte, že bych se aspoň doma
mohla trochu uvolnit aodhodit slupky, pod kterými jsem utajovala svůj telepatický dar anebo
prokletí; jak se to vezme. Vždyť jsem sním musela den co den bojovat vpráci. „Taky mě to mrzí,“
vyhrkla Amelia. „Poslyš, musím se už začít vypravovat. Uvidíme se později.“ Zlehka vyběhla po
schodech do prvního poschodí, které jsem do jejího příjezdu skoro nepoužívala. Přivezla jsem si
ji na návštěvu zNew Orleansu ještě před Katrinou, takže tam na rozdíl od chudinky Octavie tenhle
ničivý hurikán nezažila. „Sbohem, Octavie! Hezky si to užijte!“ zavolala jsem na Ameliinu starou
učitelku, vyšla jsem zdomu zadními dveřmi azamířila kautu. Když jsem potom projížděla lesem
kHummingbird Road, uvažovala jsem, jaká je pravděpodobnost, že spolu Amelia aTray Dawson
zůstanou. Vlkodlak Tray byl opravář motocyklů apracoval také na různé vedlejší úvazky, které
vyžadovaly celého chlapa. Amelia byla čarodějnice, která před sebou měla slibnou budoucnost,
ajejí otec – podnikatel ve stavebnictví – měl ohromný majetek, který mu zůstal ipo Katrině.
Hurikán ušetřil většinu stavebního materiálu uloženého vjeho skladech azajistil mu práci na
několik dalších desetiletí. Podle toho, co jsem vyčetla Amelii zhlavy, dnes nastane TEN VEČER.
Ne „ten večer“, kdy ji Tray požádá, aby si ho vzala, ale večer, kdy se na veřejnosti přizná ke své
až dosud utajované dvojí podstatě. VAmeliiných očích tím Tray nesmírně stoupl, protože si
potrpěla na nejrůznější výstřelky. Do baru jsem vešla vchodem pro zaměstnance aokamžitě
zamířila do Samovy kanceláře. „Ahoj, šéfe,“ pozdravila jsem ho, jakmile jsem ho spatřila za
psacím stolem. Zastihla jsem ho, jak se probírá objednávkami aúčty, přestože papírování
nesnášel. Možná, že po účetních knihách sáhl kvůli tomu, že se potřeboval nějak zaměstnat
aodvést pozornost jiným směrem. Vypadal ustaraně. Vlasy měl ještě pocuchanější než obvykle
arusé vlny se mu vzdouvaly kolem úzkého obličeje. „Vzmuž se, dneska to přijde!“ řekl. Byla jsem
tak strašně pyšná, že se mi stím svěřil aže mezi námi panuje takový duševní soulad, že jsem se
musela usmát. „Jsem připravená. Budu tady.“ Uložila jsem kabelku hluboko do zásuvky Samova
psacího stolu auvázala jsem si zástěru. Nastupovala jsem do služby po Holly, která se vposlední
době záměrně nestříhala, ačerně obarvené konečky jejích vlasů vypadaly, jako kdyby je namočila
do dehtu. Podle asi třícentimetrového odrostu u kořínků jsem zjistila, že její přirozený odstín má
barvu světlého medu aje moc pěkný. Barvila se načerno už tak dlouho, že jsem zapomněla, jak
vypadala předtím. „Bude to aspoň stát za to, když musím nechat Hoyta tak dlouho čekat?“
zeptala se mě. „Cody sním vychází úplně skvěle, ale jsem jeho máma.“ Hoyt byl nejlepší
kamarád mého bratra Jasona ateď místo za ním běhal za Holly. „Aspoň chvíli bys tu měla zůstat,“
odpověděla jsem jí a významně zvedla obočí. „Vlkodlaci?“ zeptala se Holly. Když jsem přikývla,
celý obličej se jí rozsvítil aspiklenecky se na mě zazubila. „Arlene ztoho trefí šlak.“ Arlene je naše
kolegyně abývalá kamarádka, ale před několika měsíci jí jeden zjejích nových přátel úplně vymyl
mozek. Teď se chovala jako Attila Bič Boží, přinejmenším pokud šlo oupíry. Dokonce vstoupila do
Společenstva slunce, což byla veskutečnosti sekta, ikdyž to její členové popírali. Teď Arlene stála
ujednoho ze svých stolů a svážnou tváří sebavila se svým přítelem Whitem Spradlinem, který byl
nějakým vysokým představitelem Společenstva ave Shreveportu pracoval jako skladník. Měl
čelní pleš avystouplé břicho, ale to by mi na něm ani nevadilo. Vadily mi jeho aktivity.
Samozřejmě si ssebou přivedl kolegu. Měla jsem pocit, že členové Společenstva chodí vtlupách
– stejně jako příslušníci jiné menšinové skupiny, která se měla sejít právě dnes. Přišel imůj bratr
Jason. Seděl ustolu s Melem Hartem. Mel pracoval vprodejně náhradních dílů na automobily
vBon Temps abylo mu zhruba stejně jako Jasonovi, tedy asi jedenatřicet. Štíhlý asvalnatý Mel
měl dlouhé světlehnědé vlasy apříjemný obličej sknírem abradkou. Poslední dobou jsem sním
bratra vídala dost často. Zřejmě mu vyplňoval mezeru po Hoytovi. Jason vedle sebe totiž
odjakživa potřeboval nějakého parťáka. Oba dnes ssebou měli dámský doprovod. Mel byl
rozvedený, ale Jason ne, takže se neměl co objevovat na veřejnosti snějakou jinou ženou. Ale
pochybuju, že mu to někdo měl za zlé, protože se všeobecně vědělo, že ho manželka podvádí
sjedním místním chlapíkem. Slyšela jsem, že se těhotná Crystal zase přestěhovala kpříslušníkům
svého společenství do Hotshotu. (Mezi obyvateli Hotshotu panovaly takové vztahy, že by ji ksobě
vzal anabídl jí volnou místnost kterýkoliv zjejích příbuzných.) Mel Hart se tam narodil také, ale
patřil kněkolika málo členům své smečky, kteří se rozhodli přestěhovat jinam. S překvapením
jsem zjistila, že vbaru sedí imůj bývalý přítel Bill avedle něj další upír – Clancy. Na Clancyho jsem
si nijak nepotrpěla, ale stím, že je upír, to nijak nesouviselo. Oba měli před sebou na stole láhev
Pravé krve. Nepamatovala jsem si, že by se Clancy někdy zastavil UMerlotta na skleničku, auž
vůbec ne sBillem. „Nazdar, mládenci, nechcete donést další pití?“ zeptala jsem se jich se širokým
úsměvem. VBillově přítomnosti jsem vždycky trochu nervózní. „Prosím,“ odpověděl Bill zdvořile
aClancy ke mně přistrčil prázdnou láhev. Zašla jsem za barový pult, vytáhla zchladicího boxu
další dva nápoje, odšroubovala jsem víčka astrčila pití do mikrovlnky. (Po patnácti vteřinách je
Pravá krev nejlepší.) Jemně jsem protřepala obsah, postavila láhve napodnos apřidala knim nové
ubrousky. Když jsem servírovala krev Billovi, ucítila jsem dotek jeho chladné ruky. „Kdybys doma
potřebovala sněčím pomoct, zavolej mi, prosím,“ řekl. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale
připadalo mi, že jeho návrh jenom ještě víc zdůrazňuje mou opuštěnost afakt, že nemám
žádného partnera. Billův dům stojí kousek od mého, hned za hřbitovem, takže Bill vnoci často
kroužil kolem mého pozemku. Moc dobře tedy věděl, že se ukládám do postele sama. „Děkuju,
Bille,“ odpověděla jsem apřinutila se kúsměvu. Clancy na nás jenom mlčky civěl. Všimla jsem si,
že se ve dveřích objevila Amelia sTrayem. Tray mou spolubydlící usadil ke stolu, zamířil
kbarovému pultu acestou se pozdravil se všemi hosty, na které narazil. Sam vyšel zkanceláře
apřistoupil knějakému muži, který byl přinejmenším opatnáct centimetrů vyšší než můj šéf aasi
dvakrát tak objemný. Oba se na sebe přátelsky zazubili. Bill sClancym zbystřili pozornost. Na
několika televizních obrazovkách zavěšených na
stěnách se honili nějací sportovci. Náhle ve všech přístrojích několikrát zapípalo, zčehož všichni
hosté okamžitě poznali, že se na obrazovce děje něco pozoruhodného. Ruch vbaru utichl ajen od
několika stolů byl ještě slyšet tichý hovor. „Zvláštní zpráva“ mihlo se na obrazovce velkými
písmeny apak se objevil hlasatel snakrátko ostříhanými nagelovanými vlasy a se smrtelně
vážným výrazem v obličeji. „Jmenuji se Matthew Harrow,“ představil se okázalým tónem. „Dnes
večer vám přinášíme mimořádnou zprávu. Stejně jako ve všech televizních studiích po celé zemi,
máme itady ve Shreveportu hosta.“ Kamera zabrala větší část studia ana obrazovce se objevila
krásná žena azlehka zamávala do objektivu. Připadala mi povědomá. Měla na sobě volné šaty
sdrobným květinovým vzorem, což mi na vystoupení do televize připadalo jako dost zvláštní
volba. „Tohle je Patricia Crimminsová, která se před několika týdny přestěhovala do Shreveportu.
Patty – smím vám říkat Patty?“ „Správně je to Patricia,“ odpověděla brunetka. Vzpomněla jsem
si, že patří ke smečce vlkodlaků, kterou pohltila Alcidova skupina. Byla krásná jako obrázek
avšechny části jejího těla, které nebyly schované pod květinovými šaty připomínajícími noční
košili, byly štíhlé avypracované. Dívka se na Matthewa Harrowa usmála. „Jsem tu jako
představitelka lidí, kteří svámi žijí spoustu let. Po úspěšném kroku upírů, kteří veřejně přiznali
svou existenci azačlenili se do naší společnosti, jsme usoudili, že nastal čas, abychom učinili cosi
podobného apověděli vám něco osobě. Tím spíš, že upíři jsou na rozdíl od nás mrtví avlastně to
ani nejsou lidé. My jsme však stejné bytosti jako vy všichni ostatní – jen trochu odlišní.“ Sam
zesílil zvuk ahosté natáhli krky kobrazovkám, aby jim nic neuteklo. Hlasateli strnul úsměv na
rtech. Bylo vidět, že je strašně nervózní. „To je nesmírně zajímavé, Patricie. Co kdo tedy jste?“
„Díky za otázku, Matthewe! Patřím kvlkodlakům,“ odpověděla Patricia, propletla si prsty obou
rukou a objala si spojenýma rukama koleno nohy, kterou měla přehozenou přes druhou. Sršelo
zní tolik energie, že by se okamžitě mohla hlásit o místo prodejkyně ojetých aut. Alcide měl při
jejím výběru šťastnou ruku. Akdyby ji hned po vysílání náhodou někdo zabil, no… bylo to jen
nové přespolní děvče. Vbaru nastalo hrobové ticho akaždý stůl tu zprávu zpracovával po svém.
Bill sClancym vstali apřesunuli se k baru. Došlo mi, že sem přišli kvůli tomu, aby vpřípadě potřeby
navodili klid apořádek. Určitě je sem pozval přímo Sam. Tray si začal rozepínat košili aSam si
přetáhl přes hlavu tričko sdlouhým rukávem, které měl dnes na sobě. „Tvrdíte, že se při úplňku
měníte ve vlčici?“ zeptal se Matthew Harrow nejistým hlasem. Snažil se, aby mu ztváře nezmizel
úsměv aaby se vjeho výrazu odrážel jen úplně normální zdvořilý zájem. Ale moc se mu to
nedařilo. „I jindy,“ odpověděla Patricia. „Při úplňku se většina znás prostě musíproměnit, ale
pokud patříme kčistokrevným vlkodlakům, můžeme na sebe brát svou druhou podobu ipři jiných
příležitostech. Existuje spousta bytostí, které se dokážou měnit vrůzná zvířata, ale já se měním
ve vlčici. Ze všech bytostí dvojí podstaty je nás vlkodlaků nejvíc. Teď vám ukážu, jak taková
přeměna vypadá, ato se vším všudy. Hlavně se nebojte. Nic se mi nestane.“ Shodila znohou boty,
ale volné splývavé šaty, které připomínaly noční košili, si nechala na sobě. Pochopila jsem, že si
vzala právě tyhle volné šaty, protože se před kamerou nechtěla svlékat. Klekla si na podlahu,
naposledy se usmála do objektivu azačala se svíjet a kroutit. Vzduch kolem ní jakoby zhoustl a
rozkmital se kouzlem, které právě začínalo působit. Všichni hosté otevřeli pusu a dlouze vydechli.
„Óóóó,“ zaznělo vbaru jednohlasně. Hned nato Patricia dokončila svou proměnu vpřímém
televizním přenosu. Sam s Trayem učinili totéž – hned po ní, přímo před očima všech barových
hostů. Oba si nechali jen takové spodní prádlo, které byli ochotní obětovat, protože na nich
okamžitě popraskalo. Návštěvníci baru teď nevěděli, na co se mají koukat dřív – jestli na
přeměnu půvabné dívky ve vlčici sdlouhými bílými zuby, nebo na podobnou metamorfózu dvou
lidí ze svého středu, které dobře znali už několik let. Po celém podniku se ozývaly ohromené
výkřiky – většina znich by se nedala ve slušné společnosti opakovat. Michele Schubertová,
kterou si ssebou přivedl Jason, dokonce vstala od stolu, aby jí nic neuteklo. Byla jsem na Sama
nesmírně pyšná. Tohle rozhodnutí od něj vyžadovalo obrovskou odvahu, tím spíš, že celé jeho
podnikání záviselo na sympatiích lidí, mezi nimiž se pohyboval. Za chviličku bylo po všem. Sam,
který byl čistokrevný měňavec, na sebe vzal svou nejoblíbenější podobu – psa kolie. Přešel ke
mně, posadil se mi knohám avesele zaštěkal. Sklonila jsem se kněmu apohladila ho po hlavě.
Zazubil se na mě svyplazeným jazykem. Trayova proměna byla mnohem dramatičtější. Vlesích
na louisianském severu se mnoho vlků nevyskytuje. Apřiznejme si otevřeně, že lidem nahánějí
hrůzu. Při pohledu na Traye vnové podobě začali hosté nervózně poposedávat amožná by vstali
autekli, kdyby si Amelia ke svému příteli nepřisedla do dřepu aneobjala ho kolem šíje. „Dobře
vnímá, očem mluvíte,“ řekla povzbudivě hostům unejbližšího stolu apo tváři se jí rozlil široký
nepředstíraný úsměv. „Hele, Trayi, dones jim tenhle tácek!“ Podala mu jeden zpivních tácků
slogem baru aTray Dawson, jeden znejnesmiřitelnějších bojovníků, odcupkal kdámě odvedle
apoložil jí tácek na klín. Žena zamrkala, zachvěla se anakonec se málem rozesmála. Sam mi olízl
ruku. „Ach, můj pane Ježíši Kriste!“ zvolala Arlene nahlas. Whit Spradlin ajeho společník vyskočili
od stolu. Nikdo zostatních hostů se kpodobné divoké reakci neuchýlil, přestoře pár se jich tvářilo
dost nervozně. Bill aClancy všechno sledovali sledově klidnou tváří anečitelným výrazem. Byli
očividně připravení poradit si sjakýmkoliv problémem, ale zdálo se, že všichni návštěvníci baru na
toto nečekané odhalení reagovali docela dobře. Když totéž předtím udělali upíři, vyvolalo
tomnohem větší rozruch, protože šlo oprvní ze série otřesů, snimiž se lidská společnost musela
vyrovnat. Z upírů se postupně stali uznávaní obyvatelé Ameriky, ikdyž pochopení většinové
populace mělo jisté hranice. Sam sTrayem zvolna procházeli mezi hosty a nechávali se od nich
hladit jako domácí mazlíčci. Na obrazovce se mezitím moderátor třásl strachy při pohledu na
nádhernou bílou vlčici, ve kterou se proměnila Patricia. „Podívejte, ten chlap se klepe jako sulc,“
zvolal D’Eriq, pomocník vkuchyni, arozesmál se na celé kolo. Násoskové vMerlottově baru se
uvolnili, protože jim připadalo, že mají nad vyděšeným moderátorem navrch. Vyzařovala znich
sebejistota – vždyť celou tuhle situaci zvládli naprosto klidně. Vté chvíli se ozval Jasonův nový
kamarád Mel. „Takhle parádní kočky se přece nikdo nemůže bát, ikdyby ho chtěla pokousat,“ řekl
avšichni se nenuceně rozchechtali. Spadl mi kámen ze srdce, ikdyž mě napadlo, že by se lidé
možná tolik nesmáli, kdyby se jim teď před očima proměnili iMel sJasonem. Oba patřili mezi
měňavce, kteří na sebe berou podobu pum apanterů, byť Jason jenom částečně. Ale po tom
výbuchu smíchu jsem se uklidnila apomyslela si, že všechno nakonec dobře dopadne. Bill
sClancym se důkladně rozhlédli kolem dokola azase se vrátili ke svému stolu. Whit aArlene –
obklopení hosty, kteří se stouto převratnou novinou hravě vypořádali – se tvářili naprosto
ohromeně. ZArleniny hlavy jsem vyčetla, že nemá ponětí, jak se ke všemu postavit. Sam byl už
spoustu let jejím šéfem, takže pokud nechtěla přijít ozaměstnání, musela ztoho nějak vybruslit.
Neuniklo mi však ani to, že se vní strach zmožné ztráty práce mísí s rostoucím vztekem. Whit
reagoval na všechny podněty, kterým nerozuměl, úplně stejně – nenávistí. Nenáviděl všechno
avšechny, anenávist je, jak známo, nakažlivá. Zadíval se na svého kumpána ustolu avyměnil si
sním několik sžíravých pohledů. Kolem Arlenina mozku poletovaly myšlenky jako loterijní míčky
vlosovacím osudí anedalo se určit, která znich vystřelí na povrch jako první. „Ježíši, znič ho!“
vykřikla nakonec, protože se už očividně nedokázala ovládat. Na povrch se prodral míček
nenávisti. Několik lidí ohromeně vydechlo „Och, Arlene!“, ale všichni měli uši nastražené. „Tohle
je proti Bohu apřírodě,“ vykřikla Arlene tak rozzuřeně, až se jí roztřásla obarvená rudá hříva.
„Vážně chcete, aby se stímhlesetkávaly vaše děti?“ „Naše děti se stímhlesetkávají odjakživa,
jenom jsme otom nevěděli,“ ozvala se Holly stejně zvýšeným hlasem ataké vstala. „A nijak jim to
neublížilo,“ dodala vestoje. „Bůh nás potrestá, když snimi nezatočíme,“ vykřikla Arlene ateatrálně
ukázala prstem na Traye. Obličej měla skoro stejně rudý jako vlasy. Whit souhlasně přikyvoval.
„Vůbec nic nechápete. Všichni skončíme vpekle, když si od nich necháme vzít svůj svět! Jen se
podívejte, kdo támhle stojí ačeká, aby nás – lidi – zkrotil!“ pokračovala a mávla vztyčeným prstem
kmístu, kde ještě před chvílí stáli Bill aClancy. Ve svém zápalu jaksi nepostřehla, že se oba upíři
mezitím vrátili ke stolu aposadili se. Odložila jsem podnos na barový pult, zaťala ruce vpěst
apoodstoupila stranou. „Všichni spolu tady vBon Temps skvěle vycházíme,“ vložila jsem se do
jejího monologu ledově klidným, věcným tónem. „Vypadá to, že jsi jediná, kdo to nemůže
překousnout, Arlene.“ Rozhlédla se po baru ve snaze zachytit pohled našich štamgastů. Znala je
všechny. Aupřímně ji šokovalo, když viděla, že nikdo znich nesdílí její rozhořčení. Sam došel až
kní, posadil se jí knohám, zvedl hlavu azadíval se na ni svýma nádhernýma psíma očima.
Postoupila jsem okrok blíž kWhitovi, jenom pro jistotu. Whit se totiž rozhodoval, co má
podniknout, anapadlo ho, že by po Samovi skočil. Jenomže kdo by se kněmu připojil apomohl mu
zmlátit kolii? Dokonce iWhit si uvědomoval, že je to nesmysl, ato vněm nenávist vůči Samovi
ještě posílilo. „Jak jsi to mohl udělat?“ zaječela Arlene na Sama. „Celé ty roky jsi mi lhal! Myslela
jsem, že jsi člověk, ane nějaká zatracená nadpřirozená obluda!“ „Sam je člověk,“ řekla jsem.
„Jenom má prostě ještě jednu tvář navíc.“ „A ty,“ pokračovala Arlene takovým způsobem, že se
zdálo, jako kdyby jednotlivá slova vyplivovala. „Ty jsi ze všech oblud ta nejnelidštější
anejvýstřednější!“ „Hele, poslyš!“ vybuchl Jason avyskočil od stolu. Mel se kněmu po kratičkém
zaváhání přidal. „O mou sestru se neotírej. Hlídala ti děti, uklízela ti vkaravanu avšechny ty roky
snášela tvoje podělaný úlety. Jaká jsi to kamarádka?“ Na mě se přitom Jason ani jedinkrát
nepodíval. Byla jsem všoku astála jsem na místě jako přimrazená. Tohle byl úplně jiný Jason, než
jakého jsem znala. Že by přece jenom aspoň trochu dospěl? „Taková, která se nechce zahazovat
snadpřirozenými monstry, jako je tvoje sestra,“ odpověděla Arlene astrhla ze sebe zástěru. „Tady
končím!“ křikla na kolii aza hlasitého dupání vyrazila do Samovy kanceláře, aby si odtud vyzvedla
kabelku. Řekla bych, že asi čtvrtina hostů vbaru se tvářila vystrašeně arozčileně. Polovina celé
drama sledovala sokouzleným výrazem. Zbývala čtvrtina, která čekala, jak to všechno dopadne.
Sam zavyl jako smutný pes apoložil si čumák mezi přední tlapky. Vysloužil si tím halasný smích,
který prolomil tíživé dusno. Všimla jsem si, že se Whit se svým kumpánem plíží khlavním dveřím,
a když jsem pak viděla, jak mizí venku, spadl mi kámen ze srdce. Pro všechny případy – kdyby
Whita náhodou napadlo vzít si zauta loveckou pušku a vrátit se – jsem zaletěla pohledem kBillovi
aten se okamžitě vydal za ním. Ve chvilce se ale zase vrátil, kývl na mě agestem mi naznačil, že
oba výtečníci odjeli. Jakmile se pak dveře zavřely i za Arlene, zbytek večera už pokračoval
vnaprosté pohodě. Sam sTrayem se vykradli do kanceláře, aby se mohli vklidu vrátit do lidské
podoby aobléct se. Sam se potom zase postavil za barový pult aTray se posadil vedle Amelie,
která ho přivítala polibkem. Zpočátku se na ně lidé ostýchali podívat nebo knim vysílali jen
kradmé nenápadné pohledy, ale už po hodině se mi zdálo, že se ovzduší vbaru ničím neliší od
jiných dnů. Ujala jsem se obsluhy u Arleniných stolů asnažila jsem se chovat ještě laskavěji než
jindy, zvláště klidem, kteří se zatím nerozhodli, jak se kdnešním událostem postavit. Lidé ten
večer pili jako zjednaní. Možná že se těžko smiřovali sdruhou stránkou Samovy osobnosti, ale
nijak jim to nebránilo vtom, aby mu dali vydělat. Bill zachytil můj pohled, zvedl ruku azamával mi
na rozloučenou. Potom sClancym odešel. Jason se několikrát pokusil upoutat mou pozornost
ajeho kamarád Mel ke mně vysílal široké úsměvy. Byl vyšší aštíhlejší než můj bratr, ale oba měli
vočích dychtivý pohled lidí, kteří příliš neuvažují ařídí se pouze instinkty. Už jsem zaznamenala,
že Mel není sJasonem úplně ve všem zajedno aže nepřikyvuje na každou hloupost, kterou můj
bratr vypustí zúst, ato mu vmých očích sloužilo ke cti. Znala jsem Mela teprve krátce, ale připadal
mi jako fajn kluk. Vjeho prospěch podle mě svědčil ifakt, že byl jedním zmála hotshotských
měňavců, kteří se ztéto svérázné osady odstěhovali. Možná právě itohle byl důvod, proč se on
aJason tak sblížili. Vmnoha ohledech byli stejní jako ostatní panteři apumy, ale zároveň se od
nich lišili. Jestli někdy zase začnu sJasonem mluvit, ráda bych se ho na něco zeptala. Proč si
během dnešního večera, který byl tak významný pro všechny vlkodlaky aměňavce, neurval pro
sebe trochu slávy ion? Jason totiž svou příslušnost kbytostem dvojí podstaty silně prožíval.
Nenarodil se tak, ale nakazil se tím jejich virem (nebo co to vlastně je), když ho jeden zčlenů
hotshotské smečky pokousal. Proto se nedokázal přeměňovat tak dokonale jako Mel. Když se tak
stalo, podržoval si víc lidských rysů, ale tělo se mu pokrylo srstí, ruce se mu změnily vtlapy
sostrými drápy aobličej se mu zúžil azískal rysy kočkovité šelmy. Svěřil se mi, že vypadá
skutečně děsivě. Ale nestávala se zněj na pohled nádherná šelma ato ho strašně štvalo. Mel byl
čistokrevný panter apo přeměně musel rozhodně vypadat úchvatně. Možná panteři dostali pokyn,
aby se dnes drželi stranou prostě kvůli tomu, že skutečně naháněli hrůzu. Pokud by se totiž vbaru
objevilo něco tak obrovského asmrtícího jako je panter, většina hostů by nejspíš dostala
hysterický záchvat. Přestože se vhlavě kočkovitých šelem nedá moc dobře číst, vycítila jsem, že
Jason iMel jsou kvůli tomu dost zklamaní. Vsadila bych se, že tohle rozhodnutí má na svědomí
vůdce jejich smečky Calvin Norris. Dobrýtah,Calvine,pomyslela jsem si. Když jsem po zavírací
hodině pomohla uklidit vbaru, zastavila jsem se ještě všéfově kanceláři pro kabelku apřitom jsem
Sama dlouze objala. Vypadal unaveně, ale šťastně. „Cítíš se tak dobře, jak vypadáš?“ zeptala
jsem se ho. „Jo. Konečně jsem se mohl přihlásit ke své přirozenosti. Je to osvobozující pocit. Máti
mi říkala, že se dnes večer ke všemu přizná otčímovi. Konečně mu poví, kdo vlastně je. Čekám,
že mi každou chvíli zavolá.“ Hned nato zazvonil telefon. Sam zvedl sluchátko, aniž mu zobličeje
zmizel úsměv. „Mami?“ řekl. Potom se ale jeho výraz změnil, jako kdyby se mu před obličejem
zjevila ruka ajedním pohybem mu zněj úsměv smyla. „Done? Co jsi to udělal?“ Svezla jsem se na
židli ačekala. Ve dveřích se objevil Tray, aby se Samem před odchodem ještě prohodil pár slov.
Doprovázela ho Amelia. Oba se zastavili na prahu jako přimrazení. Chtěli vědět, co se přihodilo.
„Ach, Bože,“ vzdychl Sam. „Přijedu co nejdřív. Vyrazím ještě teď vnoci,“ dodal apomalu položil
sluchátko. „Don máti střelil. Když se před ním přeměnila, vypálil po ní.“ Nikdy jsem Sama
neviděla tak rozrušeného. „Je mrtvá?“ zeptala jsem se auž předem se bála, jak mi odpoví. „Ne,“
řekl. „Převezli ji do nemocnice sroztříštěnou klíční kostí astřelnou ránou vlevém rameni. Málem ji
zabil. Kdyby neskočila…“ „Je mi to moc líto,“ řekla Amelia. „Jak ti můžu pomoct?“ zeptala jsem
se. „Udržet bar vprovozu, až tu nebudu,“ odpověděl Sam. Snažil se co nejrychleji vzpamatovat.
„Zavolej Terrymu. Může se sTrayem podělit oslužbu za barem. Trayi, zaplatím ti, hned jak se
vrátím, vždyť víš. Sookie, rozpis služeb pro servírky visí na zdi za barem. Anajdi prosím tě
někoho, kdo by mohl převzít Arleniny směny.“ „Jistě, Same,“ řekla jsem. „Nepotřebuješ pomoct
sbalením? Mohla bych ti třeba zajet sautem pro benzin nebo tak něco.“ „Ne, je mi dobře. Máš
náhradní klíč od mého přívěsu. Mohla bys mi tam zalívat kytky? Zůstanu pryč jenom pár dní, ale
člověk nikdy neví.“ „Samozřejmě, Same. Nedělej si starosti. Avolej nám.“ Všichni jsme vyklidili
kancelář, aby Sam mohl odejít do svého mobilního domu apřichystat si věci na cestu. Stál hned
za barem, takže nemusel ztrácet čas přejížděním. Cestou domů jsem se snažila představit si, jak
Samův otčím vůbec mohl provést tak strašlivou věc. Vyděsilo ho snad odhalení druhého života
jeho manželky natolik, že prostě stiskl spoušť? Proměnila se mu před očima, přišla kněmu
anahnala mu strach? Prostě jsem si nemohla představit, že bych vystřelila na člověka, kterého
miluju askterým jsem prožila spoustu let, jenom kvůli tomu, že je jiný, než jsem předpokládala.
Třeba Don považoval druhý život své ženy za zradu. Nebo ho zranilo, že před ním tenhle druhý
život tajila. Ale ať jsem se na to dívala zkterékoliv stránky, nedokázala jsem jeho reakci pochopit.
Každý znás má nějaké tajemství ajá jsem člověk, který díky své schopnosti do mnoha znich vidí.
Telepatie není žádná legrace. Člověk se dozvídá všelijaké šílenosti, smutné záležitosti,
odpornosti, malichernosti… prostě věci, které všichni chtějí uchovat vtajnosti, aby si onich jejich
okolí nezkazilo mínění. Svá vlastní tajemství si nechávám sama pro sebe. Ojednom znich jsem
přemýšlela právě dnes večer. Je to genetická výbava, kterou jsme sJasonem zdědili po otci. Sám
taťka ale nikdy nezjistil, že jeho matka Adele skrývá tajemství přímo ohromující. Dozvěděla jsem
se to teprve nedávno – v říjnu. Babička měla dvě děti – mého otce ajeho sestru Lindu –, ale ani
jedno znich nebylo plodem jejího dlouhého manželství smým dědou. Oba své potomky počala
během milostného románku sjistým Fintanem, který byl napůl člověk anapůl bytost zříše víl.
Podle Fintanova otce Nialla bylo právě toto genetické dědictví příčinou doslova vášnivé
posedlosti, kterou moje mamka projevovala vůči tátovi, zatímco obě její děti – Jason ajá –
zůstávaly mimo okruh jejího zájmu. Zdá se, že krev bytosti zříše víl, která zčásti kolovala také
vžilách otcovy sestry Lindy, se na tetině životě nijak nepodepsala. Přinejmenším jí nepomohla
překonat rakovinu nebo si udržet manžela. Její vnuk však byl telepat jako já. Stouhle částí naší
rodinné historie jsem ještě pořád zápasila. Věřila jsem Niallovi, když mi odhalil utajovanou pravdu
onašem původu, ale nechápala jsem, jak mohla babička zpouhé touhy po dětech dědu podvádět.
Prostě mi to nesedělo kjejí povaze. Navíc jsem nemohla pochopit, že jsem jí to nevyčetla zhlavy
během těch dlouhých let, kdy jsme uní sJasonem bydleli. Občas přece musela myslet na
okolnosti, za jakých počala své děti. Nemohla si ty události zabalit a navždycky je uschovat do
nějakého tajného koutku své mysli. Jenomže babička je už rok mrtvá, takže se jí na to nikdy
nebudu moct zeptat. Její manžel zemřel dávno před ní. Niall mi řekl, že můj biologický dědeček
Fintan je také mrtvý. Napadlo mě, že proberu všechny babiččiny věci, jestli nenajdu nějaké
vodítko, jak se vůbec dívala na tuto mimořádnou etapu svého života, ale pak jsem si to
rozmyslela… Pročsistímdělatstarosti?pomyslela jsem si. Musela jsem se vyrovnat sdůsledky
jejího chování. Tady ateď. Díky části krve, kterou jsem zdědila po svém předkovi zříše víl, jsem
přitahovala nadpřirozené bytosti, přinejmenším některé upíry. Ne všichni dokázali tuto krev vmých
genech vystopovat, ale projevovali omě značný zájem, byť občas snegativními důsledky. Ale
možné je ito, že všechny ty spekulace ohledně krve byly jen bublina aupíři se prostě zajímali
omladou ženu, která se knim chovala zdvořile asnášenlivě. Pokud jde osouvislost mezi mou
genetickou výbavou atelepatií – kdo ví? Neměla jsem se na to koho zeptat, nikde vliteratuře se
otom nepsalo anemohla jsem se ani obrátit na žádnou laboratoř, aby mi tam udělali příslušné
testy. Já imalý Hunter jsme možné ktéhle schopnosti přišli náhodou. Ano, tak to bude. Možná
vtom určitou roli sehrála genetika, ale nešlo odědictví ze strany našeho předka zříše víl. Možná
jsem prostě jenom měla štěstí.