Berenika - 3.část
„Potřebuješ si utřídit fakta,“ řekla si v duchu, „zběsilým pátráním ničeho nedosáhneš a teta ti ho znemožní dřív než stačíš něco zjistit. Takže, co je hlavní otázkou? Kdo je žena o níž s takovou nenávistí teta mluvila a hlavně proč v souvislost se mnou…. A také proč byla řeč o mamince?“
Berenika se pokusila uzavřít srdce před vlnou smutku jež jí při vzpomínce na matku zaplavila.
Osiřela, když jí byly čtyři roky. Do té doby byli šťastná rodina, tatínek, maminka a ona. Berenika si nepamatovala, jak a kde žili před tím osudným dnem, kdy nečekaně a naráz přišla o všechno co do té doby znala. Jednoho dne se zkrátka objevila teta Marta, kterou do té doby nikdy neviděla, byla to starší sestra jejího otce, a odvezla si jí k sobě domů. Jediné vysvětlení jehož se jí dostalo bylo oznámení: tvoji rodiče jsou mrtví Bereniko, nyní budeš bydlet se mnou a s babičkou.
Teta svého bratra zjevně milovala, Berenika postupem času nabyla dojmu, že to byl vůbec jediný muž v tetině životě, kterého kdy milovala. Tatínkovi fotografie byly vystaveny v obývacím pokoji a jednu měla na stěně pověšenou teta ve své ložnici, byli na ní oba sourozenci jako děti. Nikde v celém domě však nebyla ani jedna připomínka její matky a teta i babička o ní nikdy Berenice nevyprávěly. Tvrdily, že ji ani neznaly. Tatínek si ji prý vzal aniž by ji rodině, představil. Berenika brzy poznala, že vyptávat se na maminku je zbytečné. Proto jí tolik chyběla. Otce vídala na fotkách a teta s babičkou o něm často mluvily, ale o matce věděla jen to, že měla stejné temně hnědé vlasy jako ona sama a uměla vyprávět nádherné příběhy.
Do nočního telefonátu si myslela, že ta prázdnota po mamince v ní zůstane navždy. Že teta vážně nic neví, ale nyní se v ní opět probudila naděje. Udělala by cokoliv, aby se o mamince něco dozvěděla. Možná má někde ještě další příbuzné. Při tom nápadu se bezděčně usmála. Byl to však poněkud bolestný úsměv. Uvědomovala si, že už zachází ve svých fantaziích poněkud daleko, ale nedokázala se jim ubránit. A to i přes zklamání, které bude nevyhnutelně následovat, jestliže žádní milující příbuzní se vstřícně otevřenou náručí neexistují.
Teď měla sice Berenika jistotu, že teta a tedy i babička o matce něco vědí, ale neměla ani ponětí jak by to z nich měla dostat. Dobře si vybavovala nenávistný tón jakým teta pronášela slova o tom, že Berenika se nikdy nic nedozví. Na druhou stranu by se mohla alespoň pokusit nějak na toto téma zavést rozhovor, nějak stejně začít musí.
A pak je tu ještě ta druhá žena, údajně posedlá ďáblem a vražedkyně. Možná, že je zavřená na té klinice, napadlo Bereniku. Ale čím by ji mohla ovlivnit?…
Dál se momentálně v úvahách nedostala, jelikož se právě vrátila babička. Její přítomnost v domě spíš vytušila, než aby babičku slyšela. Už odmalička byla na přítomnost lidí kolem sebe velmi citlivá a většinou byla schopná i poznat jak se cítí. Tuto schopnost empatie zdědila po matce, ale to sama Berenika vůbec netušila.