Mongolci, Mongolská armáda, Mongolská taktika
Mongolci
Kočovný kmeny z Mongolska se sjednotili v největší světovou říši na zemi, v řadách vítězství byl konec válek a sporů pro několik generací již od 12. století. Během jejich dobývání, Mongolci bojovali většinou s ostatními světovými mocnostmi s středověkou Asií a Evropou, vítězství v téměř každém případě. Jejich říše byla zcela postavena na základě dobývání, díky armádě se lišily od jiných národů ve světě. Většina jejich oponentů tvrdila, že jsou nepřemožitelní. Jejich tažení do Evropy se vrátilo po smrti ve vládnoucí rodině (vládce). Ten kdo uplatňuje nárok na trůn a využije síly domova (Mongolska) ten již se nikdy nevrátí.
Mongolská armáda
Mongolové byli kočovní pastýři, kteří trávili svůj život v sedle na koni. Od útlého dětství se učili jezdit a ovládat zbraně, speciálně skládaný luk. Očekávalo se, že každý muž do věku 60 roků se zúčastní v boji. Armáda sjednocených mongolských kmenů se skládala ze všech dospělých mužů.
Bojovníci dodržovali přísnou disciplínu. Vojenská kořist byla společná. Ten, kdo nedodržel zákon disciplíny, byl potrestán smrtí. Díky této disciplíně spolu s výborným vedením, vyzvědači, inteligencí a organizací se z jezdeckého houfu stala skutečně mongolská armáda.
Mongolská armáda byla organizovaná podle desítek soustav, a jednotlivé oddíly měli po 10, 100, 1000 a 10000 mužů. Tyto čísla byli pravděpodobné zřídka kdy byly menší, ale to jen kvůli ztrátám na životech anebo byly muži vyčerpáni bojem a padli. Oddíl s 10 000 muži byl největším oddílem, podobný dnešní divizím, a byl schopen vést samostatný boj. Individuální vojska byli většinou seřazeni do oddílů po 1000 vojácích, kterých bylo často nejvíc. Obyčejný mongolský kmen vytvářel svoje vlastní tisícové oddíly. Vojáci podmaněných a podrobených kmenů jako byli Tataři a Merkiti byli rozptýleni mezi ostatní jednotky, aby nemohli organizovat vojenský odpor proti vládci.
Genghis Khan si vytvořil osobní ochranný oddíl o síle 10 000 mužů. Tento oddíl tvořili vysoko ctění muži z různých kmenů. Z počátku byl pro ně tento stav jakousi formou čestného zajatí. Ale postupem času tento stav přesahoval do skupinové domácnosti, která se stala důvodem rostoucí se císařské vládnoucí třídy.
Mongolští vojáci z počátku nedostávali žádny plat kromě vojenské kořisti. Odměnou dostávali podle zásluhy. Tím se rychle mongolské tažení zpomalilo, nastoupil nový systém odměňování. Nyní byli důstojníci oprávnění přenechat svoje postavení svým dědicům.
Každý voják během vojenského tažení měl okolo pěti koní. Díky výměně koní mohli postupovat obrovskou rychlostí (440 km za tři dny). Kromě Mongolů neexistovala žádna jiná armáda, která mohla postupovat takou závratnou rychlostí, až po dvacátém století vznikli mechanizované armády.
Mongolové bojovali hlavně jako lehcí jezdci lukostřelci (neobrněni) a používali skládané luky. Skládaný luk byla to kompaktní zbraň s perfektním dostřelem a s velkou průraznou sílou. Využívali a zaměstnávali Číňany a středo Asijce jako konstruktéry obléhacích zbraní. Pěchota, posádkové oddíly a těžká (obrněná) jízda využívající dlouhé kopí pocházeli z armád podrobených národů.
Mongolská taktika
Mongolská armáda se spoléhala na palebnou sílu, schopnost rychle se přesouvat a na pověst o jejich krutosti, která se šířila před nimi. Každý z jejich nepřátel se pohyboval o mnoho pomaleji. Mongolové hledali možnost, jak nepřátelskou armádu roztříštit na víc skupin a ty potom postupně zdolat prudkou lukostřeleckou palbou. Pokoušeli se nepřítele obklíčit a tak dosáhnout lokální početní převahy. Z počátku stříleli na nepřátelské koně, aby oslabili jízdu a tím oslabit pěchotu.
Mongolská lehká jízda nemohla vzdorovat útokům těžké jízdy, proto předstírali ústup, vytvářející v rytířích domněnku, že jejich muži lehko dohoní a porazí. Unikající Mongolci se však rychle otočili a stali se lovci. Věděli jak dobře nastražit past a překvapit a zaútočit ze zálohy. Mongolští vojenští velitelé často využívali vyzvědačů, kteří jim přinášeli zprávy o postavení nepřítele, což jim umožňovalo vést překvapující a nečekané útoky, při kterých byli nepřátelé v nevýhodě.
Mongolci ve velké míře využívali faktor strachu. Po dobytí města bylo většinou celé obyvatelstvo zmasakrováno a další města z obavy před takovouto pohromou se raději vzdávali bez boje. Výsledkem toho bylo, že po příchodu mongolských vojsk se vzdávalo jedno město za druhým.