1. kapitola
25. 1. 2013
„Jamie! Podívejte se sem!“ „Pane Montgomery! Úsměv prosím!“ „Haló! Jamie!“ Ignoruju ty výkřiky, vystoupím z auta a začnu se davem novinářů prodírat domů. No, spíš mezi nimi hledám skulinky, protože při svých 170 centimetrech a 60 kilech nemám žádnou šanci je odstrčit. Naštěstí si mého marného snažení všimne recepční Lars a hned mi běží na pomoc. Oproti mně je ten chlap hora svalů a tak netrvá dlouho a já se ocitám ve vstupní hale. Lars mi ještě popřeje hezký zbytek dne a pak se vrací ke své práci. Já nastoupím do výtahu a o necelé dvě minuty později stojím před svým bytem. A jako obvykle nemůžu najít klíče. Je to moje prokletí - jsem schopný je ztratit kdykoli a kdekoli. Nezbývá mi nic jiného než začít bušit do dveří a čekat, než mě Mia, moje nejlepší kamarádka a zároveň spolubydlící pustí dovnitř. Asi na mě čekala, takže hned otevře, vrhne se mi kolem krku a začne mně zasypávat otázkami „Jaká byla Paříž? Viděl jsi Eiffelovku? Máš fotky?“ S povzdechem se jí vykroutím, zhroutím se na pohovku a začnu jí vyprávět. Sice mi neustále skáče do řeči, ale je vidět že jí to zajímá. Mia umí být pořádně otravná, ale dlužím jí všechno. Bez ní bych neprocestoval půlku světa, ani bych neměl tenhle luxusní byt. Kdyby mě tehdy nevytáhla na nákupy, nebyl bych nic. Po cestě domů mě totiž spatřili hledači talentů a rozhodli se ze mě udělat modela a zpěváka. Já je tenkrát ani neviděl a to větší byl můj šok druhý den ráno, když mi napochodovali do kuchyně dva cizí chlápci se smlouvou v ruce a s četou právníků za zády. Asi bych je vyhodil, ale protože u mě byla Mia, dopadlo to úplně jinak. Do večera jsem byla smlouva podepsaná a o týden později jsme se i s Miou měli dostavit do New Yorku. Rodiče nebyli proti a tak jsme mohli začít balit. V New Yorku mě Tom s Robertem, jak se ti hledači jmenovali, seznámili s dalšími třemi kluky, se kterými jsme měli založit kapelu. Ze začátku jsem byl hodně nervózní, protože moje jediná kamarádka za celý život byla Mia, ale netrvalo dlouho a z nás čtyř se stali nejlepší přátelé. Pak už začal neustále se opakující kolotoč – focení, rozhovory, zkoušky s kapelou, koncerty, výlety s Miou. A tak je tomu už půl roku. Dovyprávím Mie zážitky z Paříže, sním si s ní večeři a pak jdu do svýho pokoje. Jsem utahanej jako pes, ale kdo by nebyl po deseti hodinách v letadle. Stihnu se akorát osprchovat a vyčistit zuby a jakmile se moje hlava dotkne polštáře, propadnu se do říše snů.
:)
(Frux, 10. 2. 2013 12:54)