10.Busta naší lásky
/ 10. /
Busta naší lásky
Po poledním rozhovoru s mamkou se vytasím se žádostí
o propustku na diskotéku s jistými obavami, ovšem di'ky
Danovi, jenž nesmí na žádné podobné akci chybět, je mi
dovoleno jít s ním. Dan se hlídání mladší sestry nevzpěču-
je, koneckonců po minulé zkušenosti víme oba dobře, že
jde o hlídání- v uvozovkách. Podle taťky jsem diskodrav-
čení nějak rychle přišla na chuf, ve dvou týdnech vyrážím
už podruhé, ale jakmile si s Rendou domluvím půlnoční
odvoz, dál sleduje televizní zpravodajství bez známek
emocí.
S Alexem jsme domluvení na osmou hodinu, prý se sve-
202
zeme s místními kluky, abychom nemuseli pěšky, a protože
mám asi dvacet minut času, znovu se zadívám na fotografii.
Samozřejmě tajně, v ústraní toalety. Mamku by určitě za-
jímalo, proč u sebe nosím svatební foto paní Králové! I když
je všechno jasné, z dálky jsem si spletla tenhle obrázek s ji-
ným, vsugerovaným z někdejší návštěvy zámku, stále mi
cosi vrtá hlavou a já tomu za nic na světě nemohu přijít na
kloub. Něco na tom nesedí. Ale co?! Všechno je, jak má
být. Komoda, dečka, tapety, rám, obraz... S přimhouřenýma
očima zírám soustředěně na fotku, načež stejně dlouhou
dobu na počítačovou kopii mistra Aachena. Tyhle dva ob-
razy se sobě nepodobají ani náhodou! Musela jsem mít vi-
diny. Anebo... Do osmi zbývá ještě sedm minut, nakonec,
proč to nezkusit?
Naposledy zahalím koupelnu oblakem vůně Ice Tea,
křiknu na rodiče "ahoj" a místo u Alexe zazvoním o dům
dál. Nic. Znovu stisknu tlačítko zvonku a přiložím ucho
ke dveřím. Určitě je doma, slyším jakési kroky a ve špehýrce,
do které upřeně brejlím, spatřím vypoulené oko pana in-
ženýra. Ačkoli ihned ucuknu, zákon optiky je nezvratný.
Viděl mne!
Zjeví se v zárubni. "Co je?"
"bobry' večer," předvedu slušně vychovanou dívku. "Jak
jsem vám říkala, měla jsem paní Králové zalívat zahradu..."
"To je moje věc," skočí mi do řeči.
"No právě!" nedám se odbýt. "Jste tu už týden a ani jednou
jsem vás neviděla na zahradě. Paní Králová by se na mě
zlobila, kdyby jí zelenina zašla..."
"Zapomněl jsem," zahučí neochotně. "Ještě dneska za-
liju."
"A co palma?"
"Cože?"
"Palma v obýváku se musí zalívat jinak, než ostatní kytky.
Ukážu vám to..." Než se pan inženýr naděje, proklouznu
mu pod rukou, kterou se opírá o zárubeň dveří, a jemu ne-
zbyde než mne následovat do obývacího pokoje odděleného
od jídelního koutu stahovacími dveřmi. Jsou zavřené! ! ! Po-
203
padnu konvičku, naštěstí prázdnou, a suverénně s ní zamířím
ke kuchyni, abych si ve dřezu napustila vodu.
"Do koupelny je to blíž!" volá za mnou.
To vím taky, jenže já potřebuje projít jídelním koutem!
Dřív než mi v tom stačí zabránit, rozhrnu široce stahovací
dveře a chtivým pohledem přeluxuji stěnu nad komodou.
Moje zklamání je těžko popsatelné, ve skutečnosti je
všechno přesně stejné jako na Alexově fotografii! Předsta-
vovala jsem si, že... Cos vlastně čekala?!
"Tak co?" pňpomene se rni pan inženýr nepřívětivě.
I' "Vodu..." Honem se vzpamatuji, ve dřezu, kde pro špi-.
navé nádobí takřka není žádné místo, napustím trošku vody,
obejdu horu odpadků a zaliji palmu suchou na troufl. "Nesmí
;: se jí dávat voda do misky, jenom shora... Takhle."
i" "Tos mi mohla říct," houkne na mne. Patrně mu vadí, že
'; vidím ten šílený binec, étery' tu za pár dní nadělal!
Všimne si, že se rozhlížím. "Ještě něco?!"
Cosi v jeho hlase mě varuje. Znělo to jako hluboké, vý-
'';,' hrůžné zavrčení, temný tón z hlubin duše... Pohlédnu mu
do očí za skly brýlí a kolem páteře mne zamrazí.
"Na té palmě paní Králové moc záleží., pěstuje ji ze se-
mínka," zablekotám a chci kolem něho proklouznout, když
mi jakoby zastoupí cestu, opře se o dveře a dá si ruku v bok!
Polknu. Miroslavo, jak jsi mohla být tak hloupá a lézt cizímu
jř a navíc divnýmu chlapovi až do baráku?!
"Já už budu muset..."
Neodpoví mi a co hůř, ani se nepohne! Kdyby něco řekl...
Zatroubení klaksonu z ulice přijde jako spása. Trhnu se-
bou. "To jsou kluci... Musím letět! Nashle!"
Trochu do něho vrazím, jak se kolem v rychlosti pro-
smeknu, proběhnu obývákem a o domovní dveře si div ne-
vyrazím zuby, protože jsou zamčené! Bleskově otočím klí-
čem a s nepopsatelným ulehčením se nadechnu čerstvého
~_- vzduchu. Zamknul za mnou, úchylák jeden!!!
"Kdes byla?" podiví se Dan, který na mě mává z otevře-
ných dveří zelené škodovky Mikova staršího bráchy Honzy.
"Kvůli zalejvání," vysvětlím a jsem ráda, že Alex vyjde
204
z domu své babičky minutu po mně. Jemu by na rozdfl od
bráchy tahle výmluva nestačila! Nemám v úmyslu se se
svým zážitkem svěřovat. Nic jsem nedokázala - spíš před-
vedla, že mi solidně hrabe. Možná ten chlap je ujetej, ale
ty děsivý pocity nejspíš vyvolala moje divoká fantazie.
Do auta se nás nacpe mnohem víc než pět, nicméně do
Hroznějovic to bereme polními cestami, tudíž si kluci hlavu
s dodržováním pravidel nelámou. Abychom se tam nasklá-
dali, musím si sednout Alexovi na klín. Je to... vzrušující!
"Sekne ti to," pochválí mi šeptem sukénku z blorůžové
pruhované džínsoviny a bílé halenky bez zad, staženou nad
ňadry ozdobným kruhem a s řetízkem kolem krku. Pochvala
od Alexe hřeje! Připadám si po ní málem hezká. Alespoň
do dob, než na venkovním parketu hroznějovického kultu-
ráčku spatřím Adrianu, ke které se Dan hrne, div se nepře-
razí. Oháklá je tedy super, to jí musím přižnat, má na sobě
něco jako elastickou kombinézu na zip z lesklého materiálu
podobněho kovu, a když se vymaní z bráchova objetí, za-
mrká na Alexe dlouhými řasami, div se nezvedne vítr. "Ahoj,
Alexi..."
"Čau," odpoví jí nevzrušeně a přistaví mi židli. "Co si
dáš? Colu, nebo džus?"
"Třeba džus," hlesnu znechuceně. Brácha je pěknej vůl!
Ovíjí se kolem ní jak psí víno, zatímco ta nána by ho v tu
ránu vyměnila za mého společníka, jak soudím z jejích chti-
vých pohledů zaparkovaných v Alexově obličeji.
"Co je ti?" podiví se prudkému poklesu mé nálady a po-
staví přede mne orosenou sklenici ledového nápoje.
"Sekne jí to, co?" napodobím jeho hlas.
"Komu?"
"Adrianě, komu asi!"
Změří si povšechně Danovu dívku. "Normálka."
A to si teprve poté všimnu Evy Ká a Zuzany, dřepících
čtyři stolky opodál. Nejsou tu s žádnou partou ani s přáteli,
sedí na kraji hlučného stolu, ale nebaví se s nikým. Na dálku
je pozdravím, jakmile mne zaregistrují, dají hlavy k sobě.
Evu Pé nejspíš její maminka nepustila, dámy vyrazily na
20S
sólo akci. Eva Ká je oblečená ještě výstředněji než Adriana,
model, který má na sobě, musel být pěkně mastný! Ačkoli
mě Alex neustále zaměstnává, tancujeme stále spolu, nemě-
níme partnery ani se nebavíme s bráchou a ostatními, natož
abychom si snad přisedlí k Edovi a těm pitomcům, co chvíli
nenápadně spolužačky zkontroluji. Je to zvláštní - přestože
je Eva Ká kočka, navíc báječně oblečená, žádné extra úspě-
chy se nedostavují. Občas si zatancuje, ale objev, ze kterého
by se vyklubala láska, je v nedohlednu.
Když mě Alex při jednom ploužáku políbí přímo na
parketu, neucuknu. Naopak, těsněji se k němu přivinu!
Odhalím totiž velké a pro mě potěšující zjištění: krása
není všechno, natož snad velká prsa! Alex je tu se mnou,
ne s nimi. Se mnou, obyčejnou holkou, které dal přednost
před Adrianou... Jsem tak strašně šfastná! Jeho přítomnost,
jeho pozornost, jeho pohledy a hlavně doteky, které mi
holky závidí, to jsou devizy, jež bych s nikým nevyměnila
za nic na světě, a jen se hrozím letícího času, půlnoc se
neúprosně blíží!
I; Ta čúza Adriana zřejmě moje vítězné nadšení vycítí, pro-
tože využije bráškovy nepřítomnosti, kdy jí ten moták běží
I!`', pro něco k pití, a jakmile se s Alexem usadíme u stolu,
~' pňsedne si k nám. Respektive k Alexovi, mne ignoruje.
"Nemáš jednoho jointa navíc?" zeptá se ho. `
;', Alex se ji pokusí setřást: "Ne."
,. "Minule to bylo super," ujistí ho. "Byla jsem sice trochu
zkouřená, ale ty zážitky za to stály..."
"Hm," udělá Alex a patrně aby jí nedal šanci lovit ve
3. vzpomínkách nějak detailněji, násilím mne vytáhne za ruku
na parket, odkud jsme se právě vrátili.
eg "Ty bereš drogy?!" vydechnu šokovaně.
Rozesměje se. "Kdes k tomu přišla?"
"Nejsem hluchá!"
"Ten, kdo si víkendově ubalí jointa na povzbuzení, přece
není fefák; ` přesvědčuje mne.
p' "Ne?!" zalapu po dechu. "A co je?"
"Milovník vzrušení," brání se. ;;Aby nebyla nuda."
206
"Cože?!" pňpadá mi, že špatně slyším. "Podle mě je to
chudák, když nedokáže mít zážitky bez dopingu."
"Děláš, jak kdybych si píchal třikrát denně heroin. Na
trávě není nic špatnýho ani nenormálního."
"Aha,`` řeknu ironicky. "Pomalu mi začínají docházet ty
maléry, kvůli kterým tě vyloučili ze školy, co? Že by tu
tvou recesi profesoři nepochopili?"
Uškl'bne se. "Neplet' se do věcí, kterým nerozumíš."
"Správně. Dělej si, co chceš," odseknu, vytrhnu se mu
a vrátím se zpátky ke stolu. Chvíli se na mě z dálky dívá,
aniž by se pohnul, nechá do sebe narážet tancující páry.
V džínách a černém triku bez rukávů, ze kterého mu čouhají
opálené bicepsy, mu to moc sluší, stejně jako nezbytná če-
lenka, dnes černé barvy, aby ladila k tričku... K čemu mi
je, že je hezký?! Ten kluk mi nepatří a nikdy patřit nebude,
žádného člověka si druhý nemůže přivlastnit, natož tak pro-
blematického, jakým je Alex! Kolik překvapení, černých
Petrů, má v rukávu? A to jsem se ještě před pěti minutami
vznášela na křídlech štěstí a lásky!!!
"Zatancujeme si?" pozve mne na parket Honza.
Váhavě přikývnu a vstanu, jenže Alex je rychlejší, při-
běhne a odstrčí Honzu se slovy: "Pozdě, kámo."
"No moment = ` namítne sice, ale nikdo ho už neposldu-
chá. Alex mě vyvleče za paži až za kulturák, kde voní louka,
ve vzduchu je cítit voda a na obloze nesvítí jediná hvězda.
"Pusf! Budu mít modřinu!"
Uvědomí sí sílu sevření a ruku mí uvolní. Chy'lí naproti
sobě stojíme jako zápasníci.
"Nechtěl jsem," promluví první. "Naštvalas mě."
"Já tebe?!" vybuchnu. "Jsi jinej, než jsem myslela..."
"Nevíš, o co šlo," přeruší mne. "Jedna holka ze druháku
se předávkovala... Sjela se tak moc, až vytuhla. Šlehla si
LSD, nějaký zředěný svinstvo... Stalo se to primo ve škole.
Zůstala na záchodě a když ji uklízečka našla, bylo pozdě.
Začalo velký vyšetřování, hroznej poprask. Dostali dealera,
kluka ze ětvrfáku, kterej jí to prodal. Provalilo se, kdo od
něj bral... Na tom seznamu jsem byl i já."
207
Céline Dion právě procítěně zpívá MY HEART WILI
GO ON a její zpěv se nese letní nocí široko daleko, alE
já se nemůžu na nádherně romantickou skladbu soustředit.
"Mám tě snad litovat?!" vyjedu na Alexe.
"Nemus~. Stačí, že toho lituje já. I když ted' zrovna moc
ne. Všechno zlý je k něčemu dobrý, ne? Kdyby mě nevylili
ze školy, nepřijel bych do Kostelce."
"Tohle sem neplet! Ta holka umřela... No to je hrůza!
Kvůli tobě a vám podobným, co jste jí to svinstvo sháněli!"
"No pozor," ohradí se. "Říkám ti, já v tvrdejch nejedu."
"Ale současně nevidíš na marihuaně nic špatnýho, jo?"
"Odkud jsi spadla?" podiví se. "Z jiný planety, nebo mi-
nulýho století? Copak v Kostelci drogy nejsou? Žiješ si ve
sklem'ku, nemáš ponětí, jak to chodí venku... Počkej, až se
dostaneš na střední školu, budeš mluvit jinak."
"Nikdy s tím nezačnu," ujistím ho. "Aní s trávou. Možná
ti momentálně připadá měkká, třeba organismu skutečně ne-
ubližuje, jenže ty neraš, že marihuana je odrazovej můstek
k tvrdým drogám? Každej tím začne... A jak skončí! Co ta
holka od vás, neři'kej, že začínala rovnou LSD."
Trhne rameny. "Nevím, její věc..."
Neodpovím. Rozčiluje mne, jalo je zabedněnej! V devítce
'° k riám do školy přijel na besedu doktor z drogového centra
i a vyprávěl věci, ze kterých mi vstávaly vlasy na hlavě!
;. "Mirko..." Pokusí se mne vzít za ruku. "Nejspíš taky za-
j:,čínala balením jointů, budiž, ale... Tohle přece záleží na
silný vůli, jak to zvládneš, ne? 3á si jsem sebou:.3istej."
"Pch! Asi jako každej, co."
"Mám to pod kontrolou, jestli to chceš slyšet."
"Zatím," namítnu ironicky.
"Neměl jsem nic od tý doby, co jsem tady. Posledníhc
!; jointa mi vzala Adriana... A nijak mi to nechybí. Nesháním
další, věř mi," ři'ká a zní to, jakoby mu na mém soudu zá-
` leželo. "Patřil jsem do party, kde drogy byly životním ná~
a-.
zorem... Nepřerušuj mě. Nikdy jsem nevzal nic tvrdýho
i když těch možností bylo nepočítaně."
Mamka měla pravdu, Alex není tím malým roztornilýrr
208
Sašou! Tenkrát jsme si byli rovni. Dnes je starší věkem
o dva roky a o deset let má navrch v zážitcích! ! !
"Utekla nám tvoje obli'bená písnička," poruší po chvíli
moje zarputilé mlčení. "Vrátíme se?"
Neptám se, odkud má zjištěno, že baštím Titanic. "Bude
půlnoc. Ve dvanáct má pro mě přijet Renda, musím domů."
Doprovodí mne na silnici před kulturák, kde si na chvíli
sedneme na obrubm'k chodníku, jehož dlažba je po celoden-
ním žáru stále příjemně teplá. Mlčíme, najednou si nemáme
co říct. Rozkol je přliš hluboký...
"Jestli chceš, vraf se na sál," navrhnu mu po dusné čtvrt
hodině. "Počkám tu na bráchu sama."
"Kdo řekl, že chci?" namítne.
"Bavil by ses tam určitě líp než tady se mnou..."
Bělmo jeho očí blýskne ve svitu pouliční lampy. "Mirko,
neštvi mě, nebo... Jak se můžu bavit, když sis o mě právě
utřela nohy a držíš chladne] odstup?!"
"Protože mě děsně rozčiluješ, tvoje názory -"
"Mysliš, že ty mě ne, sakra?!" vybuchne. "Jsi tak vzorná
a slušná a rozumná, nikdy bys neudělala nic špatnýho, co?
Proč se nemůžeme domluvit na kompromisu?"
"Jakým? Že já budu trochu špatná a ty trošku hodne]?"
Alex se nečekaně zasměje. "No, třeba. Já zkusím být lepší
kvůli tobě, no a ty zase bys mohla maličko slevit... Nejsem
vzornej princ, jak sis určitě všimla, ale neřMcej, že jsem zase
tak strašnej živel, se kterým bys to nemohla zkusit."
"Jako vzájemnou dohodu, jo?" pousměji se.
"Přesně. Ale to bys musela chtít, Mirko."
Odhodím si vlasy spadlé do očí a podívám se mu upřeně
do obličeje. "Chci."
Jeho prsty mě zalechtají na nahých zádech, jak mě k sobě
přivine, a druhou ruku si položí na můj krk. Polibek, ktery'
se z tohoto objetí vyklube, je ofocený z učebnice lásky po
francouzsku, brní mě při něm každičký nerv a cítím, jak
celá taji a jihnu, schopna mu najednou odpustit i nevěru!
Ze rtů mu uteče hluboké vzdychnutí. Raději se neptám,
co ho trápí, protože z celkového stavu vzrušení je mi jasné,
209
že by mě ze všeho nejradši odvlekl do blízkého lesíka, anebo
alespoň ~do žitného pole! Po minulé lekci si to nedovolí,
raději mi navrhne: "Půjdeme Rendovi naproti, ne?"
"Má zpoždění," pňpustím při pohledu na hodinky. "Mů-
žeme. Jenže ~ty to pak budeš mít daleko zpátky na diskoté-
"
ku...
Pobaveně se uchechtne. "Jsi legrační, fakt. Jako bych o ni
stál, když tam nebudeš ty! Bráchova kolobrnda nás uveze
všechny tři, ne?"
Na tohle už nenamítám nic, naopak, těší mě, že nepůjde
na diskotéku bez mé maličkostí, protože v opačném případě
bych se asi musela usoužit představami, kterak ho Adriana
svádí a minimálně deset dalších holek, včetně Evy Ká, balí!
S rukou v ruce kráčíme stejnou trasu jako před týdnem,
rozdíl je však značný. Za tu dobu se stalo tolik věcí, náš
vztah se vyvinul z nenávisti, přerost' v přátelství a lásku
a mockrát jsem ho musela přehodnotit! Alex je kompliko-
~'; vaný člověk, ale... stojí za to ho poznávat!
"Alexi? Tebe baví počítače, vid'?" zeptám se ho v tmavém
lese, kde díky zatažené obloze nevidíme na krok před sebe
a kráčíme spiš po pamětí.
"Jeden můj kámoš má počítač doma i s internetem," svěří
se mi. "Proseděli jsme u něj spousty hodin a nocí, nejlepší
spojení je kolem třetí ráno, to si surfuješ na vlnách internetu
skoro sama, spojení je takřka okamžitý... Taky jsem e~odil
na internet do knihovny, jenže tam bejvalo dost zájemců
a někdy se na mě ani nedostalo, anebo jsem nesměl zaclánět
dýl než hodinu... Sama jsi viděla, ve špičce je hodinka jako
nic, kolikrát to hrozně dlouho trvá."
"Myslela jsem, že máš svůj vlastní, když tomu tak hovíš."
"Bohužel," zakření se a v jeho hlase se objeví kyselý
podtón. "Ten primitiv, se kterým máma žije, považuje za
vrchol techniky rádio a televizi, maximálně mechanickej
psací stroj. Neumí zapojit ani anténu, debil! Fotr ho sice
má, jenže zase nestojí o mě, takže si nevybereš."
`', "Proč jsi nešel studovat něco přes programy?" napadne
mne. "Když v něčem válíš, je škoda toho nevyužít, ne?"
210
"Náhodou jsem chtěl," přizná se. "Po gymplu se dostat
třeba na elektrotechniku... To už je stejně jedno."
"Proč?" nechápu. "Gympl si můžeš dodělat jinde, ne?"
"Je to složitý," namítne. "Podle babičky jsem zanedbanej,
podle matky nezvladatelnej a podle fotra k ničemu. Proč je
o něčem přesvědčovat? Musel bych se doprošovat..."
"Třeba bys jen musel o něco projevit zájem," namítnu.
Neodpoví mi, asi se nechce hádat, sotva jsme se usmířili.
Věřím, že to nemá lehké, ovšem jsem si jistá, že si za většinu
svých potíží může sám!
Teprve první kapka, která se mi rozpleskne o namalované
oko, mě vrátí do současnosti. "Zmokneme!"
Alex bere otázku počasí sportovně. "Stanou se horší věci."
"Kde je ten koumák?" rozhorlím se na Rendovu adresu,
protože dešt'k, ktery' se na vyprahlou asfaltku svižně snáší,
je hustý a záhy i studený. "Určitě zaspal! SI"bíl mí o půlnoci
a je skoro mčtvrtě na jednu..."
"Už jede," ukáže Alex na světlo kdesi v dálce.
"Že by?" zadoufám, nicméně zase povadnu. "Tohle je
auto."
A skutečně, jakýsi osobák se vynori za zatáčkou, mine
nás slušnou rychlostí, načež kus za námi zastaví a podle
zvuků, jenž vydává jeho motor, začne couvat.
"Kdo to může být?" podivuj i se a bůhví proč se mě zmocní
panika. "Nějakej vrahoun! Pojd; schováme se do lesa!"
"Proč?" směje se mi Alex. "Třeba nás chce svézt."
"Na druhou stranu, jo?" pochybuji a ve svých divokých
představách už vidím synovce paní Králové, který z auta
vyskočí, sváže nás provazy a odveze na opuštěné místo°..
Místo ing. Krále překřičí řev motoru tátův hlas: "Mirko?
Dane? Nastupte sí, otočím to dole na rozcestí..."
"Prej vrah," řehtá se Alex polohlasem, když dobíháme
k tátovu vozu. Pro jistotu mou ruku pustí. Jeden nikdy neví!
"No, vy vypadáte," děsí se táta dvou vodm'ků, kteří se
rnu cpou do auta. "Aspoň se trochu vyždímejte..."
"Proč nepřijel Renda?" snažím se udržet lehkou konver-
zaci a nastoupím dopředu, zatímco Alex si vleze dozadu.
211
"Motorka stávkuje," mávne táta rukou. "To jsem si mohl
myslet, že půjdete pěšky v téhle čině... Jaký to bylo?"
Zbývající dva kilásky vozem utečou jako nic, během nich
tátu seznámím s písničkami, které diskžokej pouštěl, protože
jaksi jiné informace mu poskytnout nemohu! Vrata garáže
si nechal otevřená, abychom nemuseli vystupovat do deště,
pročež s námi zajede až dovnitř, kde si teprve na přímém
elektrickém světle všimne, že pasažér ze zadní sedačky není
jeho syn! Překvapeně zvedne obočí, ale to už se Alex loučí:
"Díky za svezení. Dobrou noc! Ahoj, Mirko."
"Ahoj," usměji se na něho trochu smutně. Kdyby pro nás
přijel brácha, sice bychom na motorce zmokli ještě víc, ale
rozloučení by se neodbylo takhle... oficiálně!
"Kde ten se tady vzal...? A kde je Dan?" zajímá se tat~Ca.
"Sveze se domů s Honzou," zašvitořím a koukám zmizet.
Táta se na mě zašklebí. "To jsou mi najednou výlety na
motorce, společná diskotéka... Neříkalas, že Alex je blbec?"
"Člověk nesmí odsuzovat někoho, koho důkladně nezná,
mš!"
"Tak to je teda vážný, dcero," podotkne uznale, načež si
vzpomene: "Počkej, nedržel tě za ruku?!"
"Jenom maličko," ujistím ho. "To abych se nebála, mš."
"Já ti dám nebála!" láteří pohoršeně.
Dalšímu zpytování mé duše zabráním útěkem ~ garáže
doprovázeným lehkomyslným smíchem. V posteli, kam
padnu ve stavu blaženosti, dám tátovi za pravdu. Je to vážný.
Jestliže jsem čekala, že se podle svého zvyku Alex objeví
málem za ranního kuropění, pletla jsem se. Klidně jsem si
mohla přispat! Sice se dostaví, ale jen proto, aby mi s otrá-
veným výrazem oznámil, že jde s babičkou na hřbitov.
"Musíš?" zeptám se zvědavě. "Nějaký výročí, nebo tak?"
"Ne... Nemusím. Prostě mi o to řekla," odpoví neochotně.
Přestanu se hloupě vyptávat, jelikož se dovtípím, že sice
nemusel, leč chtěl. V zájmu navazování dobrých kontaktů
s babičkou, která mu zůstala z rodiny jako jediná!
Přes noc se vypršelo, sluníčko sice zůstává schované za
212
mraky, nicméně venku je celkem příjemně. Když už jsem
vzhůru a svěží, nechce se mi znovu zapadnout do domu,
oxiduji u brášků tak dlouho, až se mi podaří vytáhnout líného
Dana na paničku badmintonu.
"Hraješ jak ponocnej," posmívám se mu, jelikož ubohému
bratříčkovi se pletou nohy i ruce a pusu si samým zíváním
může roztrhnout. "Adriana ti dala zabrat, jo?"
"S tou jsem skončil," oznámí mi mezi řečí a nevybere
ani lehoučký míček.
"Cože? Jak to? S takovou kráskou... Nejhezčí holkou
z Kostelce a okolí, ne?" připomenu jeho nedávné horování.
"Hezká je," připustí, zívne a dodá: "Ale blbá."
"Neři'kala jsem ti to?" pospíším si s ry'pnutím. "Hele,
a není to spíš tak, že ti dala kopačky ona?"
"Ts," urazí se. "K vodě jsem poslal já ji."
"A proč?"
"Budu se koukat na její koketování s jedním vysočanským
debilem, ne?"
Pobaveně vyprsknu: "No prosím, ona nechala tebe!"
Bohatýrsky mávne rukou. "Takových bude... !"
Pousměji se. Kluci jsou stejně zajímaví tvorové! Na jeho
místě bych asi byla nešfastná a zklamaná a zhrzená, zatímco
on je v pohodě! Žádné slzy, žádný smutek, pěkně klídek...
Jak řl'kám, kdepak city, to se jich netýká! Užuž mu chci
vytknout zjednodušený pohled na svět, když do naší ulice
vjede dodávka s panáčkem kečupáčkem na dveřích a velkým
barevným nápisem PIZZA AŽ DO DOMU. Hned bych si
dala, olíznu se v duchu mlsně. Žampionovu se šunkou a po-
ličanem, ňamňam!
"Prosím tě," křikne na mne řidič a vystrčí hlavu s delšími
vlnitými vlasy a baseballovou čepičkou, "kde je číslo 513?"
"Ob barák zpátky," naviguji ho k domku paní Králově.
Synovec Pepa má zřejmě dost amatérského kuchtění a ob-
jednal si hotovou dobrůtku. Musí se mu to pěkně prodražit,
napadne mne, když si přečtu na dveřích adresu dodavatelské
firmy.
,;Dík," poděkuje rni šofér a cvrnkne na pozdrav do štítku
213
své čepice. Na prsteníku se mu při tom zaleskne kovový
prsten s lebkou!!! Zatímco couvá k chodníku před brankou
domu paní Králové, cloumají mnou velice zmateně pocity.
"Už nehraješ?" zadoufá Dan, že bude mít ode mě pokoj.
Zavrtím hlavou. "Stačilo to."
"Taky myslím," strčí mi pálku a odcválá. Nenapodobím
ho, místo toho nenápadně popojdu až před Kejvalovic dům.
sednu si na chodník a střídavě pokukuji po hodinkách na
zápěstí a natahuji krk na konec ulice k městu, čímž hodlám
vzbudit dojem, že na někoho čekám. Samozřejmě se nesna-
žím kvůli náhodným kolemjdoucím, ulice je pustá, pokud
nepočítám dva týpky z domu našich nových sousedů, co na
vrzajícím kolečku vyvážejí zbytky sutě na skládku a mají
hloupé narážky, zda nečekám na ně, pry' by mě svezli...
Mnohem víc mne zajíma řidič dodávky, který s krabicí
pizzy zazvoní u dveří vykutáleného synovce, ten mu otevře
a oba zmizí uvnitř. Možná si jen něco namlouvám, každopádně
tohle by byl ideální způsob, jak dostat kradené věci z domu!
K mému velkému zklamání vzápětí vyjde dlouhovlasý
řidič ven, přičemž jediné, co nese, jsou peníze za pizzu,
které si nacpe do kapsy bermud, naskočí do dodávky, mávne
mi na pozdrav a zmizí v prachu.
Jako detektiv nic moc, Miroslavo, pochválím se za své
divoké myšlenkové dedukce, nicméně ten prsten, ten prsten
mi straší v hlavě dál! Jistě, podobné se prodávají u stánků
na poutích a dokonce i v hračkárnách, může ho nosit kdekdo,
Dan má také jeden, ale... Není to příliš mnoho náhod?!
Moment! Dnes je poslední natáčecí den, zítra ~xlmaři od-
jíždějí... Hodím domů pálky i míčky, půjčím si bráchovo
kolo a rozjedu se ke krámu paní Pátkové, abych se dozvě-
děla; že Eva je na natáčení v lese u lomu, a šlapala zase
pěkně na opačnou stranu. Najít filmový štáb je jednoduché
jako vždycky, pokud se někdo chová tiše, filmaři ani jejich
příznivci a obdivovatelky rozhodně ne. Akce, klapka, znovu,
tahle tři slova se nesou do dálky. Opřu si kolo o borovici,
abych zbytek došla pěšky. Eva Pé hltá natáčené záběry pro-
cházky princů Vítka i Hynka s princeznou Beatricí.
214
"Ahoj," pozdravím kamarádku. "Kde je vás víc?"
Stáhne rty do kyselého úsměšku. "Nejspíš vyspávají."
"Tebe maminka na diskotéku nepustila?"
"Nechtěla jsem jit!" ohradí se prudce, z čehož je mi jasné,
že pravdu mám já a Eva se zlobí na ty dvě, které si vyrazily
bez ní. Ostatně, od Evy Ká to mohla čekat.
"Škoda;" namítnu a schválně si přisadím: "Diska byla
super. Bezva písničky, prima atmosféra..."
"No jo," uškh'bne se. "Tecf se ke mně neznáš, když rnáš
kluka, co? Dřív jsem ti byla dobrá..."
"A kdo vyměnil kamarádku za dolejzání za herci?"
"Jaký dolejzání?!"
"Tobě to nestačilo, co o vás řekl?" divím se jí. "Anebo
se ti ho snad podařilo sbalit?"
Náhle celá pohasne. "Ani si mě nevšiml."
"Tak vidíš," domlouvám jí. "Kašli na něj. Zítra můžeme
podniknout něco společně, třeba celá parta..."
"Zítra odjíždějí," skočí mi do řeči. "Musím být u toho."
Málem se chytím za hlavu. Ta holka je hotová, fakt. Pak
zahlédnu asistenta Davida zaběhnout do catteringového vo-
zu, vzpomenu si, proč jsem vlastně přišla, nechám Evu Evou
a odběhnu hlídkovat před dveře, aby mi neproklouzl. Ne-
zdrží se uvnitř dlouho, záhy je venku s obloženou houskou
v ruce.
"Davide?" oslovím ho díky tomu, že jsme sí spolu minule
připili, velice familiárně. "Můžeš na slovíčko?"
Mrkne na hodinky. "Maximálně dvě minuty, nebo mě
šéf roztrhne... Co potřebuješ? Jestli chceš do komparsu, na-
večer natáčíme u jezírka, mohla bys = `
"Ne," přeruším ho, aby dvě minuty, které mi může věno-
vat, neprobendil hloupostmi. "Chtěla jsem se zeptat: hledám
jednoho herce, možná byl ze skupiny historického šermu, má
delší vlnitý vlasy a hrál při přepadení prince Vítka u zámku
spolu s ostatními... Tady v Horním Kostelci asi ubytovanej
nebyl, víckrát jsem ho neviděla, možná bydlel v Dolním..."
"V Dolním bydlí jenom štáb, herci ani šermíři ne. Co
měl na sobě?" zeptá se konkrétně.
215
"Fialovou pláštěnku a klobouk s pérem, na očích černou
škrabošku, jak se nosí na maškarní," vychrlím.
David zapátrá v paměti, ale protože nemůže nosit v hlavě
všechno, vezme mé za kostymérkou Inkou, která má o všem
písemné záznamy, tudíž se mi na jeho popud podívá do
tlustých lejster na oblečení jednotlivých účinkujících.
"To sis asi spletla," řekne mi po chvíli marného hledání.
"Fialovej pláš neměl nikdo."
"Víte to určitě?" ujišťuji se.
David i Inka se rozesmějí. "Si piš! To by rni rejža dal,
kdybych mu v tom dělala zmatky..."
"Tak vám mockrát děkuju," loučím se s nimi.
"Moc jsme ti asi nepomohli, co?" lituje David. "Kolem
natáčení se vždycky motá kupa lidí, od nás určitě nebyl."
"Přesně to jsem chtěla slyšet," usměji se na něho a můj
úsměv mi ztuhne na rtech, protože spatřím tělocvikářku Míšu
Tichou, která se k nám nese. Co ta tady dělá?! Že by dostala
nějakou podřadnou roličku, můra jedna?
Kdeže roli! ! ! Dostala Davida, uvědomím si otřeseně, když
k něrriu dojde a on ji nedočkavě políbí. To se mi snad zdá...
"Vidíš totéž, co já?" zeptám se šokovaně Evy Pé.
Trpně přikývne. "Konečně sehnala chlapa."
Místo abychom se radovaly, že přestane ohrožovat man-
želství Radky Mojžíšové, nepřejeme ji ho ani jedna!
"Potvory mají štěstí," dodá Eva Pé dvojsmyslně. Raději
se neptám, koho ještě do téhle kategorie počítá!
Přemůžu ostych a obavy ze zesměšnění a vyklopím Ale-
xovi všechny svoje domněnky i fakta o neexistujícím rytíři,
který hlídkoval pod zámkem právě v onu noc, kdy došlo
ke krádeži, kompromitujícím prstenu na ruce, dodávce s piz-
zou a řidičem, co mu je jistými rysy podobný...
"Jestližé měl škrabošku, těžko ho můžeš identifikovat,"
namítne zamyšleně. "A co podle hlasu?"
Mávnu rukou. "Taky ne. Tehdy v noci šeptal, myslela
jsem, že kvůli natáčení, aby nás neslyšeli. Tenhle mluvil
nahlas, když na mě zavolal, kde je barák s číslem 513."
216
"Přiznávám, že je to všechno čím dál víc podezřelý,"
připustí a aspoň mi věří! "Jenže bez důkazů na houby."
"Já vím. Taky to nevykládám kriminálce, nýbrž tobě."
"Dík za důvěru," zasměje se. "Akorát že ti s tím nemohu
nijak píchnout... Nevím, jak. Pokud se nemám vloupat do
domu a prohlídnout každej kout."
"To radši ne," zhrozím se, byl je mi jasné, že nemluví
vážně. "Co podnikneme? Na koupání to dneska nevypadá..."
"Půjdeme do kina. Koupil jsem lístky na půl šestou,"
oznámí mi. "Mr. Bean. Trocha legrace neuškodí, ne?"
"Určitě ne," ujistím ho a těším se předem. "A do té doby?"
"Můžeme jít ke mně. Něco pro tebe mám," mrkne na mne.
"Co babička?" S paní Zítkovou jsme se vždycky na ulici
pouze pozdravily, žádné přátelské vztahy mezi námi ne-
vznikly, navíc minule se po mně dívala dost nevraživě.:.
"Každý nedělní odpoledne tráví v klubu důchodců."
Ačkoli by mě jeho řeč měla uklidnit, zrozpačitím ještě
víc a hodím po něm podezíravým pohledem.
Alex ho dešifruje, protože se rozesměje. "Nekoukej na
mě jako na vlkodlaka, prosím tě. Snad jsme se domluvili,
ne?"
"Jo, jenže jde o to, jestli to dodržíš, víš."
Na malou chvli se mi zazdá, že mě pošle do háje, pak
se přemůže: "Když mi nevěříš, půjdeme někam ven. Abys
neřekla, že mi jde jen o to jedno."
S ulehčením se usměji. "Možná to s tebou risknu."
Prudce vypustí vzduch nosem, asi by mě nejradši uškrtil,
načež mě obejme kolem ramen. "Vyžíváš se v tom, že jo?"
Dům Alexovy babičky je tichý, připadám si v něm jako
vetřelec, dnes víc než jindy. Alex mě nevede do podkrovního
pokGje, nýbrž do sklepa. Nechci se ztrapňovat vyptáváním,
nejspíš mě chce postrašit, potrestat za nedůvěru... Ale ne,
jsem vedle jak ta jedle. Jakmile otevře dveře do místnosti
vedle kotelny, s úžasem otevřu pusu dokořán. Ocitám se
totiž v tvůrčí dMně! Police plné nejrůznějších hrníčků a ke-
ramiky mě uchvacují stejně jako malá pec a pravý hrnčířský
kruh!
217
"Netušila jsem, jakého koníčka má tvoje babča," hlesni
a s úctou vezmu opatrně jednu keramiku do ruky. Zmocn
se mě lítost. Paní Zítková je vrstevnice mojí babičky..
Zatímco jedna chodí i v důchodu do zaměstnání, žije spo
lečenským životem, jezdí na zájezdy a jako hobby plác.
z hlíny nejrůznější vývory, z té mé udělala nemoc lidskoi
trosku...
"Něco jsem zkusil," přizná se mi a vytasí se s přívěskem
ve tvaru legračního obličejíčku připomínajícího Vocho
můrku vypáleného z hlíny, nalakovaného a zavěšeného n.
kožené šňůrce. "Abys měla svůj vlastní amulet."
"Páni!" údělám obdivně. "Je hrozně krásnej."
"Fakt se ti li'bí?" ožije, protože do té doby si zřejmě neby
jistý, zda se mu nevysměji. "Hlína je něco jinýho než ko~
nebo modurit. Tyhle jsem si dělal doma..."
Rozhrne džínsovou vestu, aby mi předvedl zblízka houš
tinu podivuhodných magických amuletů a obrazců visící n.
hrudi.
"Asi jsi zdědil po babičce umělecký sklony," vysekni
mu poklonu a prohlížím si jeden po druhém. A.pak,že nic
neumí a krom holek ho nic nebaví! I když ty s ním mávaj
nejvíc, při prohlížení amuletů nezabráním náhodným dote
kům na jeho nahé opálené kůži a přestože se hraji na slepce
nemohu si nevšimnout, co s ním dělají! Podívám se mu dv
očí, které mi už dávno nepřipadají ocelově chladné. Poi
blou čelenkou přímo žhnou, jak jsou horké!
"Vezmeš si ho?" zeptá se tiše.
"Moc ráda. Díky, Alexi," poděkuji a dovolím mu, ab~
mi ho převlékl přes hlavu a srovnal na prsou. Pak mě pol'bí
Krátce, hebce, svými rozpálenými ústy se dotkne mých.
"Chtěl.bych vymodelovat tebe, Mirko."
"Mně?" zasměji se, abych zlehčila atmosféru. "No, to b:
byla busta! Mohli by mě dávat na pole místo strašáků."
"Vůbec ne," brání se s úsměvem nařčení. "Takhle bycl
si změřil kontury obličeje... čelo, nos, lícní kosti..." Dotýká
se toho, co právě jmenuje. "Taky oči a rty a bradu..." Nabere
si do dlaně trochu jílu z nádobky s vodou postavené vedl
218
hrnčířského kruhu a jemně mi ho rozetře po tváři. Neucuknu,
ačkoli to maličko zastudí a lechtá, držím, když přímo na
mně modeluje podle jeho slov krícsnou dívku. Bodejt? bych
to zarazila, je to tak... tak strašně vzrušující! Móje vlasy se
mu neustále pletou do jeho umělecké činnosti, ví si rady,
stáhne si čelenku a sváže mi je do ohonu.
"Musím mít pecku!" hrozím se, když mi začne těžknout
obličej nánosem zasychajícího jílu.
"Neruš, mistr ještě neskončil," krotí mne a dává si záležet,
aby povlak po celé tváři byl pěkně souvislý. Očí se nedotkne,
stejně jako rty mi nechá volné, protože mě co chvli políbí.
Vždycky jen krátce, vzrušivě, nabudí letmým dotekem elek-
trizující touhu po pokračováni...
"Ušpimš mi halenku," odvážím se vydechnout, když s tím ..
svým mapováním pokračuje i na mém krku. Alex si ví rady,
spojí svá ústa s mými, možná abych nemohla protestovat,
a opatrně pomaloučku polehoučku mi rozepne knofWoy letní
blůzky bez rukávů. Dech se ve mně zatají. "Já = `
"Neboj se," zašeptá zastřeně. "Chci se tě jen dotýkat, nic
víc. Nebudu tě nutit, ani se s tebou prát. Slibuju."
"Jenže..." namítnu a moje osobnost se rozpoltí ve dvě.
Ta jedna rnu chce vyhovět, protože je jí to velice příjemné,
zatímco ta druhá křičí dost, máš přece malá ňadra!
"Nelióí se ti to?"
"Líbí, ale..." Jak mu to, krucinál, říct?!
"Neprovádíš nic špatnýho, jestli se bojrš výčitek."
Pokusím se přemoci tu prišernou zábranu studu, o jejíž
gigantické rozměry se postaral právě on svými posměšky!
"Nejsem Pamela," kuňknu rozpačitě.
Konečně mu to dojde. "Copak jsem ti neřekl, že jsem
hloupě žvanil?! Ty jsi mnohem hezčí, víš. Velikost akorát."
Zatajím dech a trochu se chvěji, když zatápe v mých °'
ústech svým jazykem a nechá mi sklouznout halenku z ra-
men. Přemohu nutkání zkrižit ruce na prsou, vlastně ani
nemohu, ruce mám uvězněné v napůl vysvlečené blůze, na-
víc Alex mi na ňadra položí své horké dlaně. Srdce mi buší `'
v šíleném rytmu!
219
Uvědomí si to, protože se mě pokusí uklidnit: "Neboj se.
Jsi tak pěkná, Mirko... Miluji tě."
Jen díky polibku bez konce nemám čas zaobírat se vlast-
ními mindráky, líbáme se jako o život a infarktové staccato
mého srdce zvolna povoluje. Alex odsune oba moje amulety,
Vochomůrku i kovový kruh, ktery' ztratil v poli za hrozně-
jovickým kulturáčkem, a patlá jíl po mém do pasu nahém
těle, hladí mi kopečky ňader a když si sedne na židli a mne
si posadí obkročmo na svůj klín, cítím jeho tuhé hutné vzru-
šení. Trhaně dýchá, jak to s ním cloumá, oči zavřené, opájí
se pouze doteky. Pozoruji jeho hezkou tvář, bez čelenky
ztrácí punc frajera. Vlástní ruce mě zradí! Osvobodí ho z ves-
ty a nejprve váhavě, pak mnohem odvážněji se dotýkají jeho
pevného hrudníku, ramen a svalů na pažích. Třeme se o sebe
nahými těly, takže jsme záhy od jílu oba, posouvám se po
jeho klínu stále rychleji sem a tam...
Alexovi ujde ze rtů zasténání, pustí mě a hlavu zvrátí
hluboko za opěradlo židle. Trvá mu pár vteřin, než se vzpa-
matuje, pak se zase narovná a s pusou od ucha k uchu pro-
hlásí: "No prosím. A můžu se jit převléct!"
Moje zrudnutí není pod nánosem zvláštní pletové masky
naštěstí znát, přesto rychle trapas zamlouvám: "Potřebuju
se někde umýt, takhle nemůžu jít do kina!"
"Můžeš se vysprchovat," navrhne a okamžitě se opraví:
"Můžeme se vysprchovat."
"Jako spolu, jo?" zavětřím. "Zvládnu to sama."
Dovede mne do koupelny v přízemí a byl u toho srdce-
ryvně vzdychá, zavře za sebou dveře zvenčí. Obrazu v zrca-
dle se málem leknu! Golem hadr, fakt. Rychle si svleču
šortky i kalhotky, prstýnek s modrým kamínkem, který jsem
dostala od táty za úspěšně složené zkoušky na podnikatel-
skou školu, odložím na umývadlo, a vstoupím do sprchového
koutu. Přijde mi svatokrádežné ráchat se v cizí koupelně!
Kdyby se nečekaně vrátila Alexova babička, nevím, jak by-
chom jí to vysvětlili... Po tomhle by důvěra mé mámy dostala
na frak!
Dveře se skutečně otevřou, právě ze sebe oplachuji bo-
220
hatou pěnu, ale než se stačím vyděsit, ozve se Alexův hlas:
"Přinesl jsem ti čistej ručník, Mirko."
"Fajn. Pověš ho na vanu, jo?" požádám ho a stavím se
k němu pokud možno zády. Sprchový kout má sice zavíratelné i
dveře z matného, nicméně dostatečně průhledného materiálu
připomínajícího plexisklo. Jestliže přes ně vidím, co má Alex ':
na sobě, musí zákonitě vidět on, co já na sobě nemám!
"Můžu ti osušit záda," nabídne se aktivně.
"Di'ky, nejsem nemohoucí," bráním se.
"Ne, ty jsi sadistka," vzdychne. "Uznej, škoda vody. Kdy-
bychom se sprchovali naráz, mš, kolik bychom ušetřili?"
"Hele, silně mi připomínáš Jeskyňky. Taky chtěly jenom
prstíček, a jak chudák Smolíček dopadl!"
Alex můj vtip odmění smíchem a skutečně odejde, přes-
tože ho to asi stojí hodně přemáhání. Rychle hmátnu pró
ručník, osuším se napůl, protože v hrozném spěchu, natáhnu
si kalhotky, šortky a už honem zapínám halenku. Oba amu-
lety nechám viset na halence. "Můžeš! Střídání stráží."
"Mám bezva nápad. Co kdybys umyla záda ty mně?"
Musím se smát, ten kluk je nepolepšitelnej! "Všimla jsem
si, že na poličce u vany má tvoje babička takovou tu žínku
na násadě. Tou si dosáhneš všude. A pohni."
Naštěstí nás jeho babička nepřekvapí, stihneme vypad-
nout zavčas. Před kinem si ještě zaskočím domů, přičemž
mě Alex doprovází, přijde mi slušné ohlásit rodičům, kam
jdu a kdy se vrátím, a zastihnu tátu, jak vyjíždí autem z ga-
ráže a mamka mu podává tašku s čistým prádlem.
"Ty už jedeš?" leknu se. "Nějak brzy..."
"Normálně, dcero," zakření se na mě tat'ka. "Zato tobě
nějak ten čas utíká, co?" F
Zastydím se. Jak jsem mohla zapomenout na tátův od- '~<
jezd?! Málem bych se s ním nerozloučila... Pověsím se mu
na krk a zahuhlám: "To víš, prázdniny. Dávají mi zabrat."
"Prázdniny, jo?" zopakuje pobaveně a mrskne očima po
Alexovi. "Ne abys mě při tom fofru stihla udělat dědečkem."
"No tati!" ohradím se dotčeně a ani nezčervenám, protože
jsem permanentně rudá až za ušima. ,
22I
"Oní jsou jen kamarádi," zastane se nás mamka.
Raději se na Alexe ani nepodívám, abych se neprozradil
Jsme kamarádi, jenže dost důvěrní. Divím se, že na n.
nepoznají, co jsme před chvílí prováděli!
Teprve v kině ze mě horkost vyprchá, díky Rowar
Atkinsonovi nemám čas myslet na nic jiného, řehtám se, a
mi tečou linky kolem očí. Cestou domů probíráme nejle!
račněj$í záběry a pod lampou před naším domem se jak
nehodí loučit se nějak důvěrně.
"Díky, Alexi," řeknu tedy pouze. "Tohle byl nejkrásněj
den, jaký jsem kdy zažila."
Zvedne koutky úst v potěšeném úsměvu. "Pro mě tak;
Pravda, bylo by to ještě skvělejší, kdybys na mě nebyla ta
zlá, ale nestěžuju si."
"Prý zlá!" ohradím se.
"Dobře, zlá ne," opraví se. "Jen málo zamilovaná."
Tohle mě zarazí. "Ne, tím to není."
Pokrčí rameny. "Doufám, že se to brzy změní... Nakone~
máš ten nejkouzelnějši amulet."
"Vochomůrku?" podivím se.
Pobaveně vyprskne. "Myslím ten druhej, co jsem ztratí
V kmeni Čerokíjú je tenhle znak symbolem lásky` Pod
jejich víry ji dokáže přičarovat."
"Už se stalo," ujistím ho.
.