8.Blankytná sobota
VIII. Blankytná sobota
Ráno jsem netoužila holky ani vidět, natož se s nimi
bavit, takže jsem sí natáhla šortky a v pomačkaném tričku
zamořila ven. Neměla jsem dokonce chat' k jídlu. U zrcadla
jsem se zhrozila. Zeptat se, kdo je na téhle polokouli
nejobludnější, dostanu jednoznačnou odpověá. Rozcu-
chané vlasy rámovaly tváře s naběhlými očními víčky
a tmavými kruhy pod očima. Dan by mě odepsal sám od
sebe, aniž by k tomu potřeboval Ditiny pomluvy.
...bláznov nezastavíš, zalubený blázni dobijú svet,
bláznov neokrádneš, blázni ti dajú všecko sami a hned...
Proč si musím pobrukovat zrovna tuhle melodii?!
U dolního rybníka dopis:
~~. ~l'AC~'~~ vf~~d~~~0,~
,.. .
..
Či~~9,G J.t~í ~~f ~o~ ~~.1~~,~~
a~ v,~.r~ ři. ;a~~.~~~ ~~M~žr~,
~Gč' y N~~~~l ~ ~~`~T ~~~1
_ ~ ..
~.=':~' O~r~'l,~
Dopis jsem zmačkala do kuličky, pak ho natrhala na
malé útržky a ty utopila. Dan tu včera doopravdy čekal,
proto se ho holky dočkaly až po desáté. Dopis nelže. No
a co. Nebudu si s ním dopisovat. Kdyby věděl, s kým si
vyměňuje slaboduché zprávičky, nenamáhal by se, protože
holka, které se jednou zdálo, že plave v moři a... No
prostě tahle holka je společensky vyřízená.
87
Přemýšlela jsem, co dělat. Nakonec bych se m
vykoupat, smýt ze sebe prach a únavu probulené i
ale nemám s sebou plavky a okolní les se jistě hi
houbaři i borůvkovými nadšenci. Taky bych si potřebo
umýt mastné vlasy, jenže k tetě do Chválovic s
nemůžu, nepřežila by, proč netrávím den se sestře
mi.
Na prašné cestě jsem si připevnila brusle a projel
k silnici a zpátky. Do chaty se mi nechtělo, jenže... jec
se tam stejně vrátit musím.
2
Holky, mlaskající nad snídaní, jsem nepozdravila.
"lulko, dneska máme přij~ na oběd k mamce," o
mila mi Hanka jaksi nesměle. "Taky pro buchtu a na j
dy, máme si natrhat i třešně."
"Kašlu ti na ně."
Hanka se polekala. "No jo, ale mamka... bude mít
kdybys tu zůstala, hrozně bych kvůli tobě dostala!"
Neřekla jsem nic, protože mě napadlo, že se p
př1ežitosti mohu vysprchovat v teplé vodě. S Ditou vh
mluvit nemusím, ani s proradnou Hankou, která
přirovnala k sousedovic koze, a pak, dobře věděla, j.
hrůzu hodlá Dita vyprávět a nezarazila ji, nechala
zostudit a čert ví, jestli si nepřisadila také, jen aby
odrovnala.
Hana však mluvila se mnou. Aspoň chtěla,kdyby
dala příležitost. A já nedala. Do Chválovic jsme sice c
zily ve třech, aby teta neremcala, ale já se k ho
připojila až v tetině ulici. Celou dobu jsem frčela
bruslích před nimi.
Po králku na špeku a zelenině poslala teta mě s H.
na třešně a Ditu na jahody. Vylezla jsem na strom
červenožlutých peckovin strkala do pusy než do košíl~
"lulko, ty s námi nemluvíš?" pípla pod stromem H
88
"Jak jsi všímavá!"
"Hm. Víš, co si myslím?"
"Ty taky myslíš?" ušklbla jsem se.
"Jo," odsekla. "Myslím, že vyvádíš jako potfilá puber-
tačka, protože žárlíš."
"Cha-chá! Na tebe, Haničko?"
"Na mě i na Ditu."
"Ta kráva není pro mě žádná konkurence," plácla jsem
namyšleně, jen abych něco řekla.
"Nejvíc žárlíš na Dana," vedla Hana svou. "Přitom
nemáš důvod, abys kvůli tomu, že tě neobletuje, nám
kazila prázdniny."
"Co... cože?!" Nejdřív jsem musela vykašlat z plic zasko-
čenou pecku. "Já?! Já vám? Já vás snad v jednom kuse
před ním pomlouvám?!" 1
"A my tebe?"
"A ne?!"
Nejspíš jsme na sebe hulákaly moc hlasitě, nebol' se
teta přišla podívat, jestli se pode mnou neurvala větev.
"Holky, krotte se," poradila nám nakonec a mně došlo,
že její množné číslo se vztahuje především na mne. i
"bita dělala legraci, nechápu, proč všechno zveličuješ.
Kvůli tobě jsme musely lézt do chaty oknem," pokračovala
Hana o něco tišeji.
"Legraci dělat může, ale ne na můj účet."
"Vidíš, jaká jsi. Jak vosí hnízdo, sotva ti člověk něco
řekne, hned vyvádíš."
"No jo, dobře, nejhorší jsem já. Poslyš, Haničko, když
už jsme u toho, jak pokračuješ s Danem?"
"Jde to," utrousila lakonicky. ;~
"Jo? A kam?" s
h ř:;
"Ty se zase naštveš a nebude s tebou k vydri rní." j
"Neboj, něco snesu."
"Večer mám přijít k ním do tábora, Dan chce, abych
jim pomohla s nějakou noční hrou nebo co."
Hanka mě opět překvapila, tentokrát ještě méně mile
než před chv~í. Dan ji pozval!!
89
"Od Dity pomoc nepotřebuje?" řekla jsem naoko
stejně.
"Dita půjde se mnou."
"A pozval ji?"
"Jo. Dita mu řekla, že jsme taky jako holky jezdi
tábory a že já jsem jednou získala bobřika ode
přestože jsem jinak straápytel. No a Dan řekl, že
možnost se ukázat, protože oni klukům plánujou
něco takovýho. Dita říkala, že jim pomůžeme rády, t
Dan řekl, at'v devět přijdeme do tábora. Vlastně ji pc
stejně jako mne."
Podstatně se mi ulevilo. Pozvání není tak horka
vypadalo, a hlavně ne sólové!
"Aha. Hano, ty si pořád namlouváš, že Ditě jdi
o to, aby ti Dana dohodila?"
"O tam se s tebou vůbec nebudu bavit."
"Prosím, jak je libo. Já jen, že o Martinovi dl
nepadlo jediný slovo."
"Protože mi chce pomoct. Ona je jiná než ty. Ty
Julko, jsi sobec. Nejdřív nám tvrdíš, že tě kluci nezaj
ale jen se jeden objeví, chceš ho mít sama pro ;
a jelikož se ti nedaří, vyvádíš a jsi protivná."
Posloucha4a jsem ji s pobaveným blahoskloi
úsměvem, takže zmlkla a dál se věnovala pouze třeš
Uvidíme, Hano. Někdy mě intuice neklame.
A Ditě vidím skrz prsty.
2
Důkladně jsem se vysprchovala a umyla si
broskvovým šamponem. Obě sestřenice se nene
zahanbit a vyšlechtily se také. Na chatě s krášlícím
cedurami pokračovaly. Dita nalíčila sebe, potom 1-
a záhy celá chata voněla jako dům kosmetiky.
"Když já jsem tak škaredá," fňukala Hana před zrca~
Srovnávala svou pihovatou tvářičku s Ditinou. "Nikdy i
du jako ty..."
90
"A ted'?"
Hance líčením zvýrazněly oči i řasy, jindy blondaté,
pod nánosem barviva.
"Chceš taky namalovat?" všimla si mého pohledu
závistivě upřeného na sadu !íčíde!.
"Nemám zájem." Zalhala jsem. Prostě jsem nemoha
souhlasit a dát Oitě za pravdu.
"Tvoje chyba. Pak se divíš."
"Čemu?" zpozorněla jsem, připravena bojovat.
"Vývoji událostí," užutila se sestřenka.
Pch. Já jsem Dana odepsala. Pokolikáté?! Dobrá,
tentokrát definitivně, přestože mi při vzpomínce na jeho
maceškové oči přebhá po zádech mrazivé chvění. Abych
holkám ukázala, že na vývoj událostí zvysoka kašlu, šla
jsem v době odpoledního koupání k dolnímu rybn~CU.
Nejsem na né zvědavá! Ani na Dana.
Cestou jsem zašla trochu jižněji a objevila plácek na
výsluní se zralými lesními jahůdkami. Natrhala jsem si jich
plnou hrst, zobala cestou jednu po druhé, u rákosí svlékla
tričko i krafasy ze starých ustřižených džin a v plavkách
hupla do rybníka. Vychutnávala jsem rajskou samotu
v krásné přírodě a čvachtala se jako malá. Mohla bych
trénovat plavání na delší trasy... Ne, raději ne, není tu
Dan, aby mě zachránil!
Soiva jsem na něho pomyslela, zahlédla jsem ho v čele
Skokanů. Dostala jsem sto chutí potopit se až ke dnu stu-
dem. Trapas u táboráku byl stále v nejčerstvější paměti.
"Ahoj, Julie," pozdravil mě jako jindy tím svým měkkým
tónem, ktery' se mu vždycky vloudil do hlasu, kdykoliv
vyslovil mé jméno.
Jeho oddíl záhy rozčeřil hladinu a rázem bylo po
soukromí.
"Ahoj," vypravila jsem ze sebe, nechala dětinského
ráchání a vylezla s úmyslem posbírat své saky paky
a zmizet.
"Počkej, snad nechvátáš?" chytil mě za paži. "Sedni si.
No tak."
91
Váhavě jsem se posadila do písku v bezpečné vzc
lenosti. Proč mi tluče srdce mnohem rychleji a hlasu
než dřív?!
"Co je s tebou?"
"Nic. Má něco být?"
"Nemá a přitom je," usmál se. "Věděl jsem, že tě t~
najdu. Julie, přijci večer do tábora."
Potěšil mne hned dvakrát. Jednou pro pozvání a I
druhé, že se ěel koupat k dolnímu rybnku kvůli mně a
k hornímu za sestřenkami!
"Budou ti stačit holky," namftla jsem. "Tolik jistě k no
hře nepotřebuješ."
"Už jsem myslel, že spolu nemluvíte," usmát se.
"Taky nemluvíme."
"Aha. Poslouchej. Julie, písemnou pozvánku sr
smolit nemusím, ne? Nemám papír, otravoval bych Hor
nebo někoho. Děsně nerad píšu. No ale jestli je to tv
výslovný přání?"
"Dejme tomu, že ne. Někdy je váha i ve slově."
"Dejme tomu, že můžu doufat?" smál se.
"Doufat se dá vždycky," pokrčila jsem rameny.
"Kličkuješ," bránil se. "Na rovinu: přijdeš?"
"A mám?"
"Jasně, proto ti řkám."
"Aby bylo jasno."
Rozhlédl se po obloze vyšisované sluncem. "Je. Mrkn
"Je," zasmála jsem se, poprvé po delší době.
"Tak vidíš. V devět přijel do Skalního městečW
prohlásil, a protože ho volali kluci, s omluvným úsměv
skočil do vody.
I já měla pocit, že už bylo řečeno vše.
4
Člověk se zkrátka nesmí vzdát po první prot
prohraná bitva není prohraná válka, musí se bojovat
poslední kapky krve. Tohle mi tvrdil tatka, když jsem
92
jednom závodu vypadla hned po startu, protože jsem si
přidupla tkaničku a natáhla se, do cíle doběhla čestně
poslední a vybrečela se tátovi na rameni. Já, tipovaná
favoritka. Tvrdila jsem, že víckrát v životě nepoběžím.
Samozřejmě jsem běžela a vyhrála spoustu mnohem
důležitějších závodů.
Tentokrát bojuji s vlastními sestřenicemi žabomyší
vojnu. Nevzdám se, řekla jsem si odhodlaně. Nevzdám.
Po téhle prohře bych si asi u kluků moc nevěřila.
Holky se připravovaly na večerní výlet do tábora už od
šesti. Zkoušely jeden model za druhým, Dita navíc i úče-
sy, což Hanka díky délce svých vlasů nemohla. V jednom
vnuknutí inspirace si píchla nad každé ucho sponku á la
Anička z první A, ale po mém spontánním výbuchu
smíchu podobných kreací raději nechala.
Pozorovala jsem je upřeněz čímž jsem je obě pekelně
znervóznila. Dokonce i Ditu. Ze by sestřenka přece jen
nebyla tak pevná v kramflecích, jak se dělá? Nakonec
jsem však s nechutí musela uznat, že udělaly, co mohly.
Dita v lesklých tegínách a oslnivě zlaté halence zářila víc
než hvězdy na jasné letní obloze.
"My jdeme," oznámila mi Hanka před devátou. "Nech
nám odemčeno, nevíme, kdy se vrátíme. At' nemusíme
lézt oknem."
Sotva se za nimi zavřely dveť'e, zmocnila se panika mě.
Co si obleču? Přece se nevyfintím jako ony! Ditu bych
stejné netrumfla a Hanku v sukni napodobovat nehodlám.
Musím být jejich opak. Oblékla jsem si nejstarší odřené
džíny s rozervanými koleny, které mi mamka už několikrát
chtěla vyhodit do popelnice, sportovní košili s límečkem
a navrch přehodila vytahaný svetr, tátovo vyřazené
véčko. Pečlivě jsem si rozčesala vlasy a pť·ikrášlila se
pouze koženou čelenkou.
K bráně tábora jsem dorazila pár minut po večerce
a kluk, mající službu, mě nechtěl pustit dovnitř.
"Sem žádná cizí ženská nesmí, tohle je klučičí tábor,"
tvrdil ten křemen.
93
"Zavolej mi Dana a uvidíš," trvala jsem na svém nás
ru.
Naštěstí mě zahlédl Honza.
"Pust' ji, Filipe, to je Julie, žádná cizí ženská."
"Říkal mi Dan, že potřebujete s něčím píchnout," b
kotala jsem, protože mi přišlo dost trapný, aby hol
vyhledávala kluka.
"Pojá dál, holky už jsou v jídelně."
Kdyby jen holky! Kromě nich a Dana jsem pozrn
ještě onoho řidiče Avie, vedle seděli tři vedoucí a jed
mladá žena s dlouhým černým copem.
"Dobrý večer," pozdravila jsem bojácně.
"To je Julie. Požádal jsem ji, aby přišla," vysvětlil D
a dokonce mi přišel těch pár kroků naproti. Dita s Hank
zapomněly údivem zavřít pusy.
Postupně jsem všem odpovídala ahoj a opětov,
krátké stisky rukou. Jména poletující prostorem jsi
nestačila polapit, teprve postupem času jsem si spočíta
že hlavním vedoucím je Medvěd, tedy řidič, co mě teh
spolu s Danem svezl do Chválovic, a holka s copem, Gá
na, jeho zákonitá manželka. Asi třicetiletému zarostléi
chlapíkovi zálesáckého vzhledu řkali Frank. Ten,
něhož volali přezdívkou Doktor, podle řeči skutečně me
cínu studoval. Poslední z vedoucích vypadal nejvýš
patnáct, možná i méně, a díky útlé postavě si vysloi
přezdívku Pind'a. Přesto se později ukázalo, že i on i
řidičák, čili musí být stejný ročník jako Dan s Honzc
Chtěla bych ho vidět za volantem, protijedoucím řidiče
musí vstávat vlasy hrůzou, když potkají nikým neříze
vozidlo. Anebo si s sebou nosí polštářek pod zadá
Těchto sedm vedoucích vládlo táboru čítajícímu pade;
junáků a vládlo jim nejspíš dobře, protože u ohně i
z jejich vyprávění zalil zvláštní pocit, takový hřejivý, pc
vyrovnanosti, klidu, přátelství, skvělé prázdninové pol
dy. Vlastně jsem táborníkům, jen o něco málo mladš
než já, záviděla. Atmosféra na naší chatě každopád
prázdninovou náladu nepřipomíná. Ach jo.
94
5
Nejprve jsem se ve společnosti cizích starších lídí
ostýchala mluvit, raději mkela a poslouchala, ostatně stejně
jako Hana. Dita ne. Skákala jim do řeči a chvílemi jsem se
za ni styděla. Kupodivu jsem jí nepřála ztrapnění, naopak,
v duchu jsem ji zař~kávala, at' drží pusu a neplácá ne-
smysly. Tak úplně nezištné to z mé strany nebylo, bála
jsem se totiž, že drcy Ditě padne stejné světlo na nás tři
kompletně. A já se vzpouzela patřit do jednoho pytle
s mou zlatovlasou sestřenicí.
Medvěd s celou radou starších plánoval nejen noční
hru, ale i jiné soutěže, zábavy a výlety pro své svěřence
na jejich druhý a poslední táborový týden. Padala spousta
návrhů, které jsem považovala za neuskutečnitelné. Dita
piště!a nadšením a Hanka němě valila oči, a přesto
všechny byly schváleny a co víc, do mnohých z nich Med-
věd zangažoval i nás tři, aby byly lépe provedeny. Pokud
nemáme nic proti tomu a chceme jim pomoci.
"Hrozně ráda!" vyhrkla Hanka splašeně. Kdyby aspoň
řekla rády, když už se Medvěd zeptal v množném čísle!
"Jestli se nebudu bát," dělala Dita drahoty. Taky ža
sebe, přestože se bojí mnohem méně než Hanka. Zob
zob, každá na svém písečku.
"Není čeho," mínil Frank.
"Jo! Třeba při cestě odvahy! Budu strašit děti a co
když někdo postraší mě?"
"Však tam nebudeš sama."
"Leda tak," viditelně si oddechla, mrkla na Dana a na-
sadila svému hereckému projevu korunu: "Ovšem já se
nebojím jedině s mužem!"
"No jo, Dito," zadumal se Medvěd, mrkl na ostatní
a s úsměvem dodal: "Problém je v tom, že Dan těžko
může představovat rusalku. Coby vodník ujde, ale
jako rusalce by mu nevěřily ani děti ze školky."
Všichni se rozesmáli ještě víc, i Dan, ačkoliv já bych
se na jeho místě za Ditu styděla. On ne, řehtal se a koukal
95
na ni. A ta potvora mu s naprostou samozřejmostí pohled
opětovala!!
"To je vážně problém," přisadila si Gábina, "protože tu
žádné muže nemáme. Tihle, co tu sedí, jsou pořád kluci."
Myslela jsem si totéž. Jindy mi totiž lidé kolem třicftky
připadali generačně staří a odepsaní. Vousatý Frank
a usměvavý Medvěd mi k nim neseděli. Pak mě napadlo,
že kdyby si neuchovali klukovskou duši, nejspíš by tu
ne-mohli trávit dovolenou obstaráváním zábavy partě
dětí.
"A ty, Julko?" obrátil se na mě Medvěd náhle. Došlo
mi, na co se ptá. Dosud jsem se nevyjádřila.
"Jo, proč ne. Aspoň i naše prázdniny budou trochu
dobrodružnější."
"A jsme domluveni," pochválil si Medvěd. "Hodin kupa,
no nic, Franku, nalad nějakou romantickou a odvalíme se
do pelíšků, bando."
Frank vylovil nástroj. Nádherná lesklá kytara se (bila
i mně, přestože jsem neměla tušení, o jaký druh jde.
Hanka ano, nebot'zareagovala mnohem živěji.
"Umíš hrát?"
"Trochu," upejpala se.
"Hraje dobře," zastal se jí Dan.
"No prosím, slečno, zahraj něco. Ty budeš mít určitě
jinej repertoár," pobídl ji Frank a už jí strkal nástroj.
"Ne... Já moc neumím... jen tak, pro sebe..."
"Zahraj a nemluv," přidal se Medvěd.
"Ale já vážně..."
"Tak Hano, má tě poprosit Dan?" zasmál se pobaveně
Doktor a znovu všeobecný smích.
"Dobře," zazubil se jmenovaný, "prosím."
Hanka tedy konečně hrábla do strun. I já poznala, že
se na začátku dvakrát spletla, ale jinak zahrála Bláznovu
ukolébavku dobře. Její melodický hlas příjemně zaplňoval
prostor mezi skomírajícími plamínky a sametovou oblohou
posetou zářícími body.
"Hald, Julie, nespíš?" drbl do mě Honza.
96
"Ne. Přemýšlím." A špicluju uši, což jsem nedodala.
Dan totiž právě obdivně prohlásil, že Hanka fakticky válí
a že vždycky chtěl umět hrát, ale bohužel nemá hudební
sluch, takže se bude muset nejspíš oženit s ženskou,
která tohle umění ovládá. Dovedla jsem si představit,
o kolik centáků Hanka povyrostla!
"O čem?" Honzova otázka patřila mně.
Všimli si nás i ostatní. "To by mě taky zajímalo, o čem
může taková mladá hezká holka přemejšlet," zajímal se
s úsměvem Frank.
"O čem asi," zubil se Doktor vesele. "Dane, já tě lituju,
taková přesila na jednoho..."
"Já ho nelituju," prohlásil Pind'a a dodal: "Já mu závi-
dím."
Výbuch smíchu. Měla jsem chut' na toho protivného
medika vypláznout jazyk. A vůbec na všechny, jsou dospělí
a chovají se jako pubert'áci!
"Tak o tomhle teda zrovna nepřemejšlím!"
"Škoda," zatvářil se Dan zklamaně. "Už jsem si chtěl
fandit."
Ted' jsem se neudržela a jazyk vyplázla. A rovnou na
Dana, frajera z frajeřina. Mohutný řehot zarazila teprve
Gábina, která nejspíš vypozorovala, jak mi je.
"Přestaňte. Julka chtěla říct něco důležitého."
"No, říct... Já jen... Ta hlavní soutěž na závěr, Cesta
za pokladem... Je fajn, jenom ten konec ji kazí. Lízátko
jako cena za odvahu místo pokladu? Proč cesta za
pokladem?"
Dita zvedla oči v sloup. "Tak jim na konci zahrabeme
to kočičí zlato, co nosíš na krku. Místo pokladu."
Asi čekala, že ostatní rozesměje. Čekala marně.
"Na tom něco je," poznamenal Frank.
"Jo, r!a tom je toho dost," přiznal Doktor.
"Lízátko vážně není vhodná céna za cestu pohádkovým
lesem," přidala se i Gábina.
"No jo," zamyslel se Medvěd. "Napadá vás něco lepší-
ho?"
97
Všichni přemýšlivě zmlkli. Mě napadfo, jenže po Ditin~
výstřelu od boku jsem neměla žádnou chut' se dál anga
žovat.
"lulko, porad'," pobídl mne Medvěd.
"No... Tady v lese za dolním rybníkem jsou bažin
a pod nimi další rybník, ještě větší, ale bahnitý. Váže sE
k němu strašidelná pověst... Tam jsme jednou v létě obje
vili s iatkou svítící pařez... totiž, jestli víte, co myslím
Ztrouchnivělé dřevo, tlející v bažinách... Svítí to v noci."
"Pch, to je nápad," vyprskla Dita. "I lízátko je lepš
cena než přitáhnout na zádech plesnivej pařez."
"Počkej," zarazil ji Medvěd. "Svftící dřevo..."
"Jako kluk jsem to jednou taky viděl a měl jsem
všechny chlupy v pozoru," vzpomněl sí Doktor.
"lulka má skvěle] nápad," řekl Frank zadumaně. "PřesnÉ
něco takovýho potřebujeme."
"No, ale jak chcete udělat ze shnilýho dřeva ceny?
nechápal Pind'a.
Zachytila jsem v onom zadumaném tichu Ditin po
směšný výraz, Nevydržela jsem a vyhrkla: "Copak musítE
mít ceny? Ta hra se jmenuje Cesta za pokladem. A oni hc
najdou. Uvidí ho. Není řečeno, že ho musí odnést dc
tábora. Zničili by tu krásu..."
"Lízátko můžou dostat při vyhodnocení," pochopi
Honza, ten málomluvný kluk.
"Julie, ty jsi hlava," prohlásil Dan. "Myslím, že Juliir
nápad nemá chybu."
Ted' bych mohla Ditě vítězný pohled oplatit, ale raděj
jsem se jejím směrem nepodívala.
"Pamatuješ se na to místo?"
"Snad ho najdu," pokrčila jsem rameny. "Je za Spále
nou hájenkou..."
"Půjdu s tebou, prozkoumáme to. Třeba zejtra," nabíc
mi Dan.
"Á jé," vzdychl Doktor. "Chudák lulka."
"Já bych to taky našla," podotkla náhle Hanka. "Jsen
tu přece doma."
98
"Myslíš, že já se tu nevyznám?" zašklebila se na ni
Dita.
"Vy jste tam byly všechny?" pochopil Medvěd.
"Á jé," napodobil Doktora Pind'a. "Chudák Dan."
"Víc očí víc vidí," prohlásil Dan. "Já, Honza a holky to
místo určitě najdeme, žádný obavy."
"Howgh," prohlásil spokojeně Medvěd a rozpustil ve-
černí sezení. Nejdřív nám nezapomněl popřát dobrou noc.
Právě ve chv~i, kdy docela nepříjemně zahoukal sýček.
"Co to bylo?" vyděsila se Hanka.
"Hejkal," konstatoval Dan spokojeně.
Ta tma doopravdy jaksi zhoustla.
Frank pečlivě uhasil ohniště, ohýnek smutně a zlostně
zasyčel a vyrazil k nebi sloup světlého dýmu, vonícího
prázdninami víc než cokoliv jiného. Medvěd, jež mu svítil
baterkou, si všiml našeho nerozhodného postávání, strčil
Danovi baterku do ruky a řekl: °'Běž holky doprovodit, at'
mám klidný svědomí."
"Tos vybral toho pravýho," zasmál se Frank.
"Dobrá, tak s Honzou," dodal Medvěd zadumaně.
"Pěkný sny."
Poděko~~aly jsme a za Danova a Honzova doprovodu
vyrazily směrem k chatám. Vlastně jsem byla ráda, že
Honza jde také. Dita se totiž chytla Dana za ruku jako
klíště a dokonce přikázala Haně, aby se ho držela za
druhou, jestli se taky bojí. Na těbůh! Pijavice. Díky
Honzovi jsem za nimi nemusela cupitat jako chudá
přbuzná. Za celou cestu jsme spolu nepromluvili jediné
slovo. Honza toho nejspíš moc nenamluví a já nemohla,
protože jsem veškeré vnímání soustředila na natahování
uší, čemu se trojice ve tmě před námi nepřetržitě chechtá.
Kdyby mi Honza tu a tam ohleduplně nepodržel větev,
zapomněla bych na jeho přítomnost docela.
U chaty jsem mu poděkovala za doprovod a pro-
klouzla kolem uchichotaných slepic, jež se svého vysně-
ného kohouta nemínily zřejmě nikdy pustit.
99
"Julie!" Zarazil mě Danův hlas a kužel jeho baterky r
vyhledal ve tmě chaty a na okamžik mi oslnil tv;
"Dobrou noc."
"Nápodobně."
Vykouzlila jsem co nejostnivější úsměv, ačkoliv se
ze všeho nejvíc chtělo zavrčet jako vzteklý pes.
Ono se řekne, nevzdávat se bez boje. Jo! Jenom
bojovat těmi nejprimitivnějšími prostředky nemá úrove
nerada bych před Danem i sebou ztratila svou tvář!
100