7.Láska je pohřeb srdcí
7. LÁSKA JE POHŘEB SRDCÍ
Nejen že se neučíme, ve škole tak nějak nevědí, co s námi, tudíž první dvě hodiny civíme na video, Barunka Panklová se pochlapí, nepřinese videokazetu s Babičkou, nýbrž nám pustí dost hustej film Trainspotting, což je dobrá náplň školy, zvlášť když mi během něj pípne mobil v diskrétním režimu a já si přečtu zprávu od Peťara: PRIJD URCITE V ŠEST VEČER DO PYRAMIDY, MUSÍME VŠECHNO PROBRAT
Okamžitě mám skvělou náladu, konečně budeme spolu, patrně mu odpadly všechny stresy a práce s přijímačkami a nahradíme si poslední plonkové dny. Už aby byl večer! Při filmu čas uteče rychle a zbytek dopoledne, které strávíme v doprovodu bioložky Maškové na výstavě v městské galerii, snad také.
"Slyšelas někdy jméno Emanuel Pyšvejc?" otážu se Ester.
"Leda Pista Hufnágl," vzpomene si. "To byl ten z rodiny Smolíkovy, jak vždycky Gábi lamentovala, proč si radši nevzala Pistu Hufnágla..."
"Marcelo, a ty?"
, Já už jsem slyšela hodně jmen," zahihňá se, "ale takhle blbý ještě ne. Simona by mohla, taje kovaná v umění. Simo?"
Spolužačka, o které je známo, že bude po maturitě zkoušet pražskou AVU, její výtvory, jimž tedy nikdo nerozumí, zdobí chodby gymplu, modernímu umění nemusíš rozumět, vysvětlila nám tehdy, musíš ho umět vnímat, opravdu nezklame.
, Jo," přikývne. "Místní výtvarník. Maluje akty. Znám ho."
"Fakt?" ožijeme. "Nestálas mu modelem...?"
122
"Jste pitomé," zasměje se.
Simča modelem umělci Pyšvejci opravdu nestála. Ani žádná jiná dívka či žena. V aktech se soustředí totiž čistě na muže! Abych mu nekřivdila, jeho pohybovky kreslené uhlem či rudkou nevypadají vůbec špatně. Na všech jsou zobrazena krásná a svalnatá mužská těla se širokými hrudníky, sexy zadečky a mimořádně vyvinutým pohlavím.
"Tý vado," spadne Ester dolní čelist. "Tyje mají..."
"Simčo, znáš ho?" vyzvídá Marcela.
"Však jsem říkala, jo. Proč, chcete s Mistrem seznámit?"
"Nemyslím nějakýho úchylnýho dědka," vyvede ji Marcela z omylu. "Mluvím o tomhle jeho modelu! Nebo tamhle tom..."
"Tak to nemůžu posloužit," zklame ji Simona. "Možná Pyšvejcovi kámoši..."
"Nebo milenci," navrhnu jinou eventualitu.
"V každým případě jim dost cenťáků přidal," baví se Marcela, čímž strhne debatu, zda je něco takového možné či není. Hádáme se pěkně hlasitě, až na nás přiběhne úča.
"Děvčata!" krotí nás. "Psst! Tady jste ve stánku umění! Když už se o něčem takovém bavíte, aspoň šeptem..."
"To je cenzura," namítne Ester.
"Paní profesorko, vy se vyznáte víc než my, rozsuďte nás," požádám ji. "Může to v reálu narůst takhle giganticky?"
Holky se rozřehtají ještě víc, Mašková na ně chvíli syčí, pak ztiší hlas a odvětí: "Umělcovo vyjádření může někdy idealizovat skutečnost... A vůbec, proč si myslíte, že zrovna já jsem tou nejfundovanější osobou, Princova?!"
"No, přece v rámci biologie," napovím jí.
Mašková zrudne až po kořínky vlasů a smích, který následuje, se už ani nesnaží ztišit. Mávne rukou a prchne od nás do vedlejšího sálu!
123
"Ty jsi éro," chláme se Ester. "To bych si netroufla! I když není žádným tajemstvím, že jejím současným milencem je něj akej vysokoškolák. O dvacet let mladší!"
"Můžu za to, že to blbě pochopila?!" hájím se. "Ptala jsem se jí jako učitelky biologie, její milenci jsou mi ukradení! Včetně jejich velikostí."
"Prý idealizování skutečnosti," směje se Marcela. "Takže by si takovýho taky přála!"
"Taky?" chytnu ji za slovo.
"Samozřejmě," zašklebí se. "Proto hledám mezi muži, ne puberťáky jako vy dvě, kočičky."
Mrknu na Ester. "A co ty, bylas s velikostí spokojena?"
"Jsi blbá," ožene se po mně s úsměvem. "Ale když to chceš slyšet, ano, jsem s Danem absolutně spokojená. Bylo to prostě dokonalý.
"Abychom šije u moře na jednu noc nevyměnily," zavtipkuji, ovšem Ester se nezasměje.
"Ono to není o tom, kolik má cenťáčků tam onde a kolik já přes prsa nebo tak něco. K tomu, abys byla šťastná, je třeba něco úplně jinýho, Andy. Láska," vysvětlí vážně.
"To byl vtip," prohodím otráveně. "Kdy se vlastně jede do toho Chorvatska? Domlouvali jste s Danem termín? Hlavně ne už po neděli, musím nejdřív dodělat autoškolu."
"Jen tak zběžně," odpoví a uhne očima. "Nebyl čas."
"To si dovedu představit, v posteli není čas nic domlouvat, tam se dělají jiný věci. Večer mám rande s Peťou, musíme se pořádně domluvit, červenec začíná pozítří!"
"Hm," kývne. "Tenhle obraz je nejhezčí, že? Ten jeho model má strašně pěkný nohy, vy svalovaná stehna..."
Mnohem radši bych si povídala o čundru k moři než chválila Pyšvejcovo dílo, nicméně Ester pro něj zahoří. Galerii opustíme něco po dvanácté jako jedny z posledních. "Kdo by do tebe řekl, jakej máš cit pro umění?"
124
Ester pokrčí rameny. "Musím jít za mámou do práce, tak čau zítra. Vem si na ty jedničky pytel, ať je uneseš."
"Si piš. A ty nezapomeň plastikový desky a kytičku pro pani učitelku," připomenu jí ve stejném duchu. "Pa."
Od setkání s Peťarem mě dělí necelých šest hodin. Za tu dobu bych mohla jet domů, lehnout si na terasu, pak se ještě vysprchovat a znovu vyrazit, ale nějak se mi nechce, nejradši bych šla za Peťánkem hned, nač čekat tak dlouho...!
Nakonec, proč ne. Zkusit to přece mohu. Buď bude doma a bude to fajn, anebo nebude, tudíž se setkání přesune na večer. Nemám co ztratit, zacházka k Petrovi domů není závratná. Najít dům, kam jsme minule odvlekli Peťara nalámaného jako roští, není problém, byt jeho rodičů pak otázkou pár minut. Naštěstí všichni nájemníci mají pečlivě popsané zvonky! Před tím s vizitkou Ing. Horký se ještě rychle přečešu, urovnám ňadra pod upnutým tričkem, stáhnu výstřih níž a s úsměvem ve tváři zazvoním. Nejdříve se neděje nic, pak se ozvou kroky, zašramocení bezpečnostního řetízku a ve dveřích stojí Peťar v celé své kráse. "Ahoj!"
Vypadá dost překvapeně. "No čau... Co tu děláš?"
"Přišla jsem za tebou. Do šesti je hrozně daleko... Chtěl sis popovídat... a leccos jinýho, ne?"
"Chtěl, ale myslel jsem, že až večer... No, to je vlastně jedno. Můžeme i teď. Možná to bude fakt lepší. Pojď dál."
Nedopřeje mi obejmout ho hned za dveřmi, odkráčí napřed do místnosti po levé straně. Jde nejspíš o jeho pokojík, ovšem nestihnu si ho nijak prohlédnout, protože první, čeho si všimnu, je ta ukňouraná cuchta Silva, která si vsedě na jeho posteli listuje v nějakém časopise, jako kdyby byla doma! Při pohledu na mě se zatváří zaskočeně, střelí očima po Peťovi, teprve pak kuňkne: "Ahoj, Andy."
"Čau," odvětím břitce. "Co ty tady?"
"Já...? No, jsem na návštěvě."
125
lil III
Otočím se na Peťara a i když se snažím, nedokážu skrýt zlost. Je sice pěkné, zeje tak útlocitný a pomáhají z poroz-Chodových depresí, ale nic se nemá přehánět! "Pořád si hraješ na utěšitele na poloviční úvazek, jo?"
"Ne," pokrčí rameny. "Na celej."
"Jak, na celej?" zeptám se nechápavě, avšak ještě ani nedořeknu a už cítím, jak celé moje tělo zvolna umrtvuje těžký pocit poznání. Všechny ty obavy, které jsem poslední dobou cítila a schválně je zaháněla, nedovolila šije připouštět, omlouvala Peťarovo chování jak se dalo, se najednou zhmotnily. Ale proč se Silvou, proboha?! S takovou ufňuka-nou nanicovatou slepicí bez špetky jiskry?!
"To myslíš vážně?" zeptám se Peťara, Silvu ignorujíc.
"Chtěl jsem ti to říct večer, ukončit to čestně, ale před-běhlas mě."
"Ty jsi tak čestnej, Peťo," prohodím s hraným obdivem. "Až je mi z tebe na blití. No, tak ať vám to klape."
"Díky," pípne Silva a já se musím držet, abych k ní nepři-skočila a nepřidusila ji polštářem! Vymáčknu křivý úsměv a beru roha. Peťar jde za mnou zavřít dveře.
"Oceňuju, že to bereš tak rozumně," pochválí mě. "Čekal jsem scény a hysterii... Skoro jako by tě to ani nemrzelo!"
Mírně pokrčím rameny, pusu pevně semknutou. Nemohu ji otevřít, protože bych jinak začala řvát! Nakonec bude ještě dotčenej, že kvůli němu neprolévám hektolitry slz, nebo co!
Samozřejmě že prolévám. Celé galony! Naštěstí se překonám a vydržím, než sejdu schody před dům, teprve tam se opřu o fasádu a brečím jak želva, až se mě jakýsi pán zeptá, co se mi stalo, a já ho pošlu někam. Jo, tak jsem sprostá. Je to ubohé, vylejvat si vztek a bezmoc na nevinných, jenže...
Jsem taky jenom člověk, navíc strašně zamilovanej a strašně zklamanej! Měla jsem Peťara za poloboha, ale on je jen jeden
126
z dalších, kteří mě nechali a které jsem obrečela. Klára měla pravdu. Dřív nebo později mě pustí k voděkaždej!
Potácím se po nábřeží, marně se snažím dovolat Ester, leč ta mi nebere telefon, svěřím se aspoň Marcele, jenže ta má jinou povahu, utěšuje mě slovy: "Je to kretén. Co bys čekala od mladýho zobáka! Musíš si nabrnknout staršího, ti už mají rozum. A neřvi furt jak malá."
Kretén nekretén, je mi po něm strašlivě smutno! Když už se zdá, že víc slz nemůžu mít, vzpomenu si na Chorvatsko a buch, další gejzíry. Domů se dostanu teprve navečer, děkuji osudu, že mám tak zaměstnaného otce a tak rozlítanou sestru, nejdřív promáčím Ronyho kožíšek, pak si postěžuji Pepínovi, ocením, že kvůli mně přestane chroupat mrkvičku, jak pozorně vestoje na zadních poslouchá můj lkavý monolog, a nakonec si vlezu do postele se sluchátky na uších. Hledám uklidnění a spásu v mé nejmilejší hudbě!
Love' s thefuneral ofhearts / Láska je pohřeb srdcí
and a ode for cruelty / a óda na krutost
When angels cry blood / když andělé pláčou krev
onflowers ofevil in bloom / na květy zla v rozkvětu...
Tentokrát slova písničky tedy sedí! Ale že by mi přinášela útěchu... hm, spíš naopak, tím víc mě rozlítostní!
When love is a gun / Když láska je zbraft
separating mefrom you /která mě od tebe odděluje...
Netušila jsem, že jsem takový masochista, záměrně si působím zoufalou a smutnou písničkou bolest!
A prayer to a god who' s deafand blind
modlitba k bohu, který je hluchý a slepý
The last ritesfor souls onfire
Poslední obřad za duše v ohni
Three linie words and a question: Why?
Tri krátká slova a otázka: Proč??
Proč?! Proč Silva, a ne já?!? i
12T
Do školy nás veze táta, nejspíš abychom ty jedničky posbíraly a unesly.
"Vysvědčení je radostná událost," domlouvá mi, "a ty nejen že jsi oblečená jak na pohřeb, ty se i tak tváříš!"
"Na vyzuje radostné jedině to, že po něm začínají prázdniny," usoudí Klára. "Ale možná je Andrea tak smutná právě proto. Bude ti smutno po škole, nemám pravdu?"
"Jako vždycky," ujistím ji.
S Ester se setkám až ve třídě.
"Tys to věděla, viď?!" uhodím na ni bez pozdravu.
Ani se nesnaží zapírat, z hluboká vzdychne a přikývne.
"Proč jsi mi to neřekla?"
"Neměla jsem to srdce," přizná se mi.
"Hlavně žes mě tam nechala jít a vyžrat si to!! To bylo fakt hodně ohleduplný, děkuju. Byla u toho i Silvinka."
"To jsem nemohla tušit," hájí se. "Pochop, Andy, nechtěla jsem se mezi vás plést. On ti to chtěl říct sám v Pyramidě:'
"Nechalas mě dělat ze sebe blbce!"
"Že se dal dohromady se Silvou, to jsem se dozvěděla teprve teď o víkendu! Jen o dva dny dřív než ty, Andreo. Kdybyste si to vyříkali pěkně sami mezi čtyřma očima, bylo by to rozhodně čestnější, než kdyby ses to domákla ode mě."
Stejně jsem na ni naštvaná!
Vysvědčení dopadne podle očekávání, tak jak říkal táta. Plus kecy od třídní, musím příští rok přidat, abych se dostala k maturitě a opustila tuto školu se ctí! To vím i bez ní a jsem rozhodnuta makat sama od sebe, ne kvůli jejímu domlouvání!
Křížové eso v podobě reparátu z latiny si vytáhne Martin. Je z toho chudák pěkně zdrchanej, zatímco Marcela skáče dva metry. Vostrá svou výhrůžku splnila, dokázala nám, že se dá propadnout i z volitelného předmětu, který máme naposledy.
128
Třídní nám nakonec popřeje krásné prázdniny a už v půl deváté jsme volní jako ptáci. Všichni se podle toho zachovají - okamžitě se rozprchnou.
"Kdy se sejdeme?" zajímá se Ester. "Měli bychom ty úspěchy jít zapít, nemyslíš?"
"Stejně nebudeš mít čas," ušklíbnu se. "Zapiješ je s Da-nečkem, se kterým jsem tě seznámila... a přišla díky tomu o svého kluka. Nebo můžete ve čtyřech, i se Silvou..."
Doříct se mi nepodaří, zabrání tomu knedlík v krku.
"Andy, je mi to moc líto."
"To je pěkný, ale tvůj soucit mi v ničem nepomůže. Čau."
"Napíšu ti a domluvíme se," volá za mnou ještě.
"Asi jako včera, že?"
"Byla jsem s Danem, nešlo to..." zatváří se provinile.
"Vidíš," trhnu rameny. ,.A takhle to bude pořád."
Nechám ji stát na rohu Školní ulice a bez dalšího slova odcházím. Bylo by totiž zbytečné!
Marcela, která bydlí kousek od nádraží, mě dohoní. "Jedeš jak drezína, prosím tě. Hele, nechci ti do toho kecat, ale bereš to moc tragicky."
"Tak mi do toho nekecej, buď tak hodná."
"Víš, co je nejlepší na konci vztahu?"
"Ne, to opravdu netuším!" odfrknu naštvaně.
"Přece to, že dá šanci vzniknout tomu následujícímu!" prohlásí udýchaně. "A nekvaltuj tak, letíš jak dostihová kobyla. Pravda, existují ještě taky souběžný vztahy, ale ty na ně moc nejsi, co? Takže buď ráda, že jsi volná, ty páko!"
Podívám se na ni - a navzdory špatné náladě se musím smát spolu s ní. Možná opravdu není dobré v necelých osmnácti házet po každém rozchodu flintu do žita. No, vlastně v žádném věku!
"Tak zítra v autoškole," loučí se se mnou.
129
"Zítra žádná není! To nevíš? V pondělí píšeme připouštěcí testy - fuj, to je hnusný slovo, výuka skončila."
"Vážně?" podiví se. "A mně přijde, že nic neumím, čím to asi bude...?"
"Že by tím učitelem...?"
"Teď jsi na to kápla," baví se. "Sakra, tak to abych se do pondělka naučila testový otázky..."
"Zkus hlavně odpovědi, to bude potřebnější."
"No vida, humor tě neopustil," pochválí mě. "Ale ono je to stejně jedno. I kdybych udělala testy, nezmáknu jízdy."
"Můžeš jít trénovat k nám," nabídnu jí. "Táta se mnou tuhle trochu jezdil, učil mě hlavně couvat, no a ne že bych tedy na hodině jízd perlila, ale lepší to určitě bylo."
"To by bylo fajn," raduje se. "A kdy?"
"Já nevím, kdykoli. Jestli máš navečer čas, třeba dneska. Zeptám se fotříka a SMSknu ti."
Marcela přikývne. Ubohá babička je na vnuččin letový řád dávno zvyklá, Marcela pořád někde lítá, pokud zrovna nemá rande, může se na ni člověk obrátit kdykoli a s čímkoli, vždycky má spoustu času. Dokonce víc než já, až nám oběma Ester vždycky záviděla. Dnes závidím já jí!!!
Táta vezme moje vysvědčení na srozuměnou bez mrknutí oka, není to pro něj žádné překvápko. Kupodivu si odpustí domluvy a moudra podobného ražení, jaké k nám vedla třídní, nejspíš nade mnou zlomil hůl. Tak to ne, odepisovat mě! Počkej, ve čtvrťáku uvidíš. Jasně že nejsem takový ufolog, abych si myslela, že najednou budu na jedničky a dvojky, ovšem vysvědčení jako Klára, tedy s trojkami, leč bez čtyřek, bych mít mohla! Sestra také není nijak geniální a pro kapelu a Sašu učením zrovna nežije. Když to dokáže ona, proč ne já?
Po příchodu ze školy se nejprve půl hodiny vybavuje na nádvoří s Tomášem, který tak autem zablokuje vjezd do
130
firmy, teprve když ho táta zažene, jestli by taky nechtěl pracovat, vyhopsá schody a vpadne do bytu jako lavina. "Práááázdniny!"
"Kolik ti je, prosím tě? Deset?"
"Jsem spontánní," brání se. "Ty neumíš být spontánní?"
"Spontánní a blázen je dost rozdíl."
"Jsi suchar," ujistí mě.
"Tvoje radost mi přijde dětinská a přehnaná. Prázdniny jsou každej rok, to za á. A za bé - ty snad máš nějakej program, kterej za to stojí? Tedy krom pofidérního mototrampu s ještě pofidérnějším Sášou Krustym. Chápala bych tvou radost, kdybys balila kufry a hned ráno odletěla na ostrov Bora-Bora, například."
"Náhodou," krčí rameny. "Mám spoustu plánů, chci toho mraky stihnout! Až se bojím, že dva měsíce budou málo."
Pohrdavě se ušklíbnu. No přesně jak jsem říkala! Klára si nejprve dá sprchu, pak se svleče do spodního dílu plavek a plácne sebou na lehátko, aby na terase strávila celý den!
"Tohle jsou ty bombastický plány, jo?" bavím se, když se před šestou vrátí a začne se připravovat na večerní flám.
"Jistě," přikývne. "Copak se mi během školy podaří pro-ležet den a přečíst celýho Morrella?"
"Měla by ses léčit."
"Až po tobě, sestřičko," zazubí se, vytáhne z ledničky jednu salátovou okurku, oloupe ji a zakousne se do ní.
"Raušová napekla buchty, jsou v chlebníku."
"Nechci. Hele," hodí okem z okna, "jde ti návštěva."
"Tomáš?"
Pohlédne na mě značně překvapeně. "Proč Tomáš? Myslíš toho šoféra? On za tebou chodí?"
"Ne, chodí sem kvůli tátovi," odseknu. "Jenže vždycky mu jdu otevřít já, protože nikdo jinej neráčí být doma."
A že mě vždycky zastihne v negližé, radši ani nedodám.
131
"Tentokrát smůla," zakření se. "Je to Marcela." "Aha, vlastně, vždyť jsem ji pozvala," vzpomenu si. Marcela, kterou pustím do bytu, protože táta stejně ještě nedorazil, se na rozdíl od Kláry nežinýruje a láduje se buchtami, až nám jich sní dobrou polovinu! Musím si rychle vzít, aby na mě vůbec něco zbylo, zbytek totiž udělá tatík, když se konečně vrátí a přisedne si k nám.
"Jak dopadlo vysvědčení?" neopomene počastovat kamarádku trapnou a ryze rodičovskou otázkou. Mácu ze sedla nevyhodí. "Nad očekávání dobře!" "No, tohle Andrea říct nemůže, co?" sjede mne káravým pohledem. "Se třemi čtyřkami..." "Já jich měla šest," zahuhlá Marcela s plnou pusou. Vyprsknu smíchy a tentokrát jsem to já, kdo toho druhého sejme vítězoslavným kukučem. Klára, která nás poslouchá z koupelny, kde se důkladně zkrášluje, se řehtá také. "Tolik...?" hlesne otec.
"To je krásný!" ohradí se kámoška. "V pololetí jsem jich měla sedm a ještě jsem málem prolítla z latiny. Ty buchty jsou fantastický! To jste pekl sám, pane Princi?"
"Ale ne," brání se tolika chvály. "Já tak ještě nějakou tu
činu, na vaření nemám buňky a holky jsou jaksi po mně..."
"Já vařit umím," pochlubí se. "Ne všechno, ale to, co
mi chutná, uvařit dokážu. Mám skvělej recept na kuře na
kari -"
"Proboha, nechtě toho!" zarazím je pobaveně. "Jdeme radši jezdit, já umřu, ještě si budete měnit recepty..."
"Náhodou, to není tak špatnej nápad," zahaleká ségra z koupelny. "Aspoň obměníme jídelníček. Pokud znáš recepty na jídla bez masa, ovšem..."
"Já jsem masožravec," zklame ji Marcela, ale už se zvedá, abychom zbůhdarma neplýtvali časem. Na vylidněném nádvoří firmy si společnými silami postavíme hotový autodrom
132
z pneumatik i prázdných plastových kanystrů a táta, jakkoli minule tvrdil, že by neměl nervy na vyučování adeptů řidičského umění, je najednou trpělivost sama! Nejen že neřve ani si nerve vlasy jako minule, ale dokonce o kanystru, ze kterého mu Marcela udělá placku, prohlásí, že byl stejně na vyhození! Ubohý Sáša, který přijede pro ségru a mašinu nechá před bránou, nestačí ve svém dokonalém koženém oblečku zdrhat s děsem v očích, když se na něj řítí pozpátku s touranem. Prchá jak postřelenej zajíc! Skvěle se bavím a moje sebevědomí roste. Marcela je fakt expert.
Nakonec ji táta odveze do města, jelikož teď už by žádný spoj nechytla. Řídit, jak kamarádka navrhuje, ji samozřejmě nenechá, není sebevrah! Než se vrátí zpátky, dám nádvoří do původního stavu a jdu si umýt umouněné ruce.
"Tak co?" zeptám se ho po návratu. "Která z nás je větší dřevo? Měl bys radši za dceru Marcelu?"
"Ne, děkuji," odmítne pobaveně. "Ty i Klára máte svoje mouchy, ale... Marcela škole nedá a v řízení je ještě levější než ty, ač se to zdá nemožné...!"
"No vidíš," zasměju se spokojeně. "Tak si nás važ."
"Ale jinak je to šikovná holka," zastane se kámošky. "Moc milá. Má ďábla v těle, s tou si asi doma užijí... A taky umí vařit. V tom si z ní vezmi příklad," nabádá mě. Pak se odmlčí, načež po chvíli dodá: "Ale radši jen v tom vaření."
Na vysvědčení se nás zeptá i máma. Sice si vzpomene až v pátek, pozdě, ale přece. Zavolá kvůli tomu na pevnou.
"No, hlavně že jste obě prospěly," zhodnotí naše (neúspěchy střízlivě. "Požádejte tátu, aby vás zítra hodil za námi na chatu, ano? A vezměte si věci na dva dny, zůstanete přes víkend, uděláme si ohýnek a pěkně si popovídáme..."
Mrknu na Kláru, co tomu říká. Jelikož jsem zapnula hlasitý odposlech, slyšíme mámu všichni: já, Klára, Raušová, která
133
leštěnkou cídí ohmatené dveře, a Pepíno. Tomu je to jedno, Raušové by to mělo být druhé, leč natahuje uši, baba. Ségra protočí oči. Moje řeč, celé nakřivo!
"Ale my už třeba něco budeme mít," namítnu otráveně.
"Tak to posunete." Máma je se vším hned hotová. "Máte na to celé prázdniny. A tenhle víkend je přece náš společný."
"No jestli myslíš, že tím něco zachráníš," odfrknu a rovnou zavěsím. "Nebo jsi s ní chtěla taky mluvit?"
Ségra zavrtí hlavou. "To je pěkně na vořech."
"Tímhle tempem nestihneš všechny plány," uchichtnu se.
"No prosím! Taková díra do rozpočtu. Kvůli matce."
Raušová se vloží do hovoru: "Měly byste být rády, že o vás maminka stojí, i když má novou rodinu. Vážit si toho."
"Že má novou rodinu?" ušklíbne se Klára.
"Naše maminka je poklad, to my dávno víme," zazubím se.
"Myslím, zejí křivdíte a jste nevděčné -" "A já si zase myslím, zeje to naše věc," uzemním ji. "Ne, vlastně ne, nemyslím si to." Hospodyně na mě pohlédne v naději. "Já to totiž vím!"
Klára mě za můj výrok odmění smíchem, zavřeme se v pokoji a vrátíme se každá k původní činnosti: ona k rozečtené knížce, já k ležení na válendě, tupému civění do stropu a s hudbou pouštěnou do sluchátek, abych ségru nerušila. Pochopitelně opět HIM a opět kvílivé songy typu Bury me deep inside your heart, neboli Pohřbi mě hluboko v srdci svém. Emerson Burton hraje procítěně na klávesy a Ville do toho zpívá, jinak je všude ticho... Stěží polykám slzy. , Jak jsi to myslela tím, že mě stejně každej nechá?" Překvapeně zvedne oči od rozečtené knížky. "Peťar...?" Těžce přikývnu. "Proč myslíš, že trčím doma a hádám se s Raušovou?! Protože nemám do čeho píchnout. Dostat
134
kopačky na začátku prázdnin je na provaz! Jestliže ty ses hrozila, že ti o prázdninách nezbyde čas na všechny plány, můžu ti půjčit svůj. Mně ho totiž přebývá! Díky Peťarovi padly veškerý programy na prázdniny, nemám žádný ušlechtilý koníčky, dohromady mě nic nebaví, nejsem ani chytrá, ve škole sotva prolejzám, na kluky nemám štěstí a žádná kráska taky zrovna nejsem..."
"A hlavně máš depku jak stodolu," doplní s vědoucným úsměvem. "Jako pokaždý. Prosím tě, vždyť tohle jsi už párkrát prožila, proč tě to vždycky tak sebere?"
"Protože jsem si myslela, že Peťar je ten právej..."
"Neříkalas to i o Robertovi?"
"No jo, ale to jsem se spletla."
"Tak proč myslíš, že Peťar taky není jen další omyl?"
"Protože to vím!"
"To jsi věděla vždycky. Prosím tě, co skuhráš? Prázdniny teprve začínají a ty nikdy nejsi sama, hned máš dalšího kluka. Proč myslíš, že to tentokrát bude jiný? Nemusíš být kráska, aby ses klukům líbila, to víš sama moc dobře. Já jsem krom Žabáka, Jánka a Saši s nikým nechodila. A to se Žabákem to bylo jen chviličku o polibcích. ..as Jankem jen na jednu noc... bez chození."
"Ale se Sašou jste spolu už rok! Co já bych za to dala! Nestojím o houfy kluků, chci mít jen jednoho, napořád. Chci lásku."
"Třeba jim to dáváš moc najevo," řekne váhavě.
"Co?" nechápu.
"To, jak moc o ně stojíš."
"Přece když toho kluka miluju, tak mu to řeknu, ne?"
"Kolikrát ti to řekl Peťar?"
Její otázka mě zaskočí. "No... já nevím... Párkrát určitě, nevzpomenu si... Nebo... Jo, jednou, že taky."
"A ty jemu?"
135
"Není to jedno?!" zeptám se popuzeně, protože mi dojde, kam mě otázkami tlačí. "A vůbec, zapomeň, že jsem se o tom s tebou bavila."
Pokrčí rameny, nevnucuje se. Opět rozevře knížku a čte si další ze série thrillerů o psychopatických vrahounech. I když mám vůči Krávě spoustu výhrad, těžce jí závidím!!
Motám se od ničeho k ničemu, neustále kontroluji mobil, co kdyby si to Peťar se Silvou rozmyslel a ozval se mi, i když vím, zeje to pitomost, samozřejmě mi nenapíše a ty dvě ese-mesky od Ester, kdy se holka snaží projevit zájem, nechám bez povšimnutí, stále ještě uražena a dotčena. Den se vleče jak nastavovaná kaše! Nebaví mě ani plytké kecání na netu o ničem, chatování, které mě vždycky dost bavilo, tentokrát jako náplast na bebínko nepomáhá.
Kláře naopak odpoledne uteče, dočte knihu, dá si sprchu a začne se oblékat. Závistivě ji sleduji. "Jdeš někam se Sášou?"
"Ne, máme zkoušku. Jestli chceme hrát na konci srpna coby předkapela Pěsti na rockáči v Trutnově, musíme tvrdě makat." Všimne si mého pohledu. "Nechceš jít se mnou?" "Na zkoušku...? Co tam budu dělat?" "Podíváš se k nám do zkušebny, poslechneš si nás, a potom půjdeme společně najedno k Bubákovi. Nejsme ///A/, ale i kdyby se ti naše hudba nelíbila, pořád je to lepší program než sedět sama doma a litovat se, ne? Tatíčka se nedočkáš, toho jsem viděla už odpoledne, jak nasedal do auta k Haně."
Po tátově přítomnosti ani netoužím! A po kapele KaPa také ne, nicméně... Klára má pravdu. Coby program pátečního večera rozhodně lepší než povídání si s Ronym! Z kapely krom Žabáka neznám nikoho a i toho jen podle vidění, s Klárou táhl krátce - než ho sestra poslala do háje. A to ji, prosím, on s kapelou seznámil, jelikož je jedním ze zakládajících členů, vlastním jménem Karel. Na Žabáka ho překřtil táta
136
kvůli dlouhým dredům. Ten druhý se jmenuje, tuším, Pavel. A pak, přinejhorším se přesunu do Pyramidy, tam kámoše potkám vždycky!
Nedělala jsem si iluze, že by zkušebnou mohla Klára nazývat nahrávací studio, ovšem to, že mě dovede ke garáži v zahrádkářské kolonii na periferii města, mě rozesměje.
"Tohle je podle tebe zkušebna?!"
Pohlédne na mě poněkud napruženě. "Myslíš, že ten tvůj Ville Valo s Migem Amourem začínali jinak?"
"Snad nechceš pár bakovských ubožáků srovnávat s bohy jménem HIM1\ Dovol, abych se zasmála, sestro!"
"Spíš se satanisty," ušklíbne se.
"Jsi vedle jak všichni hlupáci, kteří nic neví, ale hned si na všechno udělají svůj názor. Sám Ville jasně řekl, že neuznává satanismus ani žádné náboženství!!"
Krávu nevytočím. Pokrčí rameny: "Tak se nechovej jak hlupák a neodsuzuj nás předem, když naši hudbu neznáš. Sice nehrajeme lovemetal jako oni, ale metal to je taky. Tvrdší."
Chci něco podotknout, ale to už otevře dveře a jelikož ostatní členové kapely už jsou uvnitř a pilně ladí nástroje, což zní, jako když se členové symfonického orchestru zpijí do němoty, poznámku zase pěkně spolknu. Uvnitř to jako v garáži, přesněji řečeno dvojgaráži, nevypadá. V duchu se Kláře omluvím, vybavení mají tihle amatéři slušné a vůbec celý interiér díky plakátům s týpky jako Ozzy Osbourne a spol vypadá útulně, hned se mi v něm zalíbí.
"Ahoj," pozdravím vespolek, čímž na sebe upoutám pozornost. Klára nás vzájemně představí: "Moje ségra Andrea, tohle je Pavel, Miki, Kečup, no a Káju znáš, ne?"
"Ale já ji neznám," ohradí se Žabák, kterému za ten rok, co jsme se neviděli, dredy ještě o kus povyrostly. Tenkrát jsem si vůbec nevšimla, jak je ten kluk hezkej!
"Ona přehání," pousměji se. "Maximálně dvakrát jsme
137
se potkali u baráku, to je všechno." Samozřejmě nedodám, kolikrát jsem ho špížovala oknem, když na ségru čekal! "Ani to se mi nezdá," pochybuje. "Tebe bych nepřehlídl." Lichotka od frajera potěší, ne že ne! Žabák je hezkej, ovšem skutečným borcem v té jejich partě je Miki, který sedí za bicí soupravou jen v džínách, opálené tělo zdobí soustava svalů, asi proto nerad nosí trička, a dlouhá hříva světlých vlasů mu vyloženě sluší. Ti kluci jsou manicky všichni, no, u metalistů se ani nedá počítat s jinou image, ovšem zrzek, kterému říkají Kečup (proč asi) by rozhodně prokoukl, kdyby se ostříhal. Pavel, šéf kapely, má tmavé vlasy sepnuté do ohonu. Taky mu to docela sekne.
"Přivedlas posilu?" domnívá se mylně Miki. "To snad ani radši ne," hrozím se.
"Hlavně po Andree nechtějte, aby zpívala," baví se Klára. "Něco tak falešnýho by vám urvalo uši. Přišla se mnou jen coby kritik. A taky proto, že je čerstvá vdova, tak aby doma nebrečela - jau, proč mě kopeš?!" Je to prostě kráva, no! Zabít ji je málo! "Sedni si, kam je libo, dej si pivčo, jako doma," nabídne mi Pája a zatímco se obsloužím a udělám si pohodlí, pustí se do hraní. No... Nejdřív jsem trochu vykulená, je to nářez!, než si přivyknu těžké kalbě, tak i částečně ohlušená, pak poněkud rozpačitá, heavymetal není moje krevní skupina, nějak tomu nemůžu přijít na chuť, později si zvyknu a musím uznat, že cosi chytlavého tahle hudba v sobě má. Za HIM bych je ovšem nevyměnila! Nemít u sebe pivo, možná bych tam tak dlouho nevydržela, takhle zůstanu a po dvou lahváčích se mi zdá jejich tvorba přijatelná. Nejvíc mě překvapí sestřička. Se svým drsným chraptivým hlasem fakt umí zacházet, i když jsem vůči Krávě hodně kritická, skoro bych řekla, že právě ona celou kapelu táhne a trčí z ní jak prst. KaPa jsou přátelští frajeři, občerstvují se zdatně během
138
zkoušky a po ní rozhodně ještě nemíní jít domů. Protože piva zbývá dost, je zbytečné chodit do nedaleké restaurace U Bubáka, kde bývají častými hosty, uděláme si takovou malou party rovnou před garážemi. Vyvalíme se na trávník, posilňujeme se desítkou a kecáme o hudbě. Tedy krom Kláry, ta pivo nepije vůbec, prý je moc kalorické, namíchá si pouze jeden vinný střik z bílého vína a mattonky a zavolá Sašovi, že už je hotová. S bídou stihne střik vypít, Sáša osedlá svého ohnivého oře a přiletí jako na Pegasu.
"Saši, odvezeš prvně ségru a pak se pro mě vrátíš, jo?" zahraje si na vyjednavače. Její kluk si mě nenadšeně změří. Od té doby, co jsem se mu na mašinu vnutila a udělala si z něj dobrý den, mě přestal zdravit, blbeček! Nerozumí legraci, no. Vysvobodím ho: "Ještě se mi nechce."
"Nechce?" uchichtne se Klára, narazí si na hlavu helmu a než odstartují ke hvězdám, ještě křikne: "A já myslela, jaký to pro tebe bude utrpení... Abys to nepřehnala!"
Ukazují nelichotivým gestem, kde ji mám. Kluky tím rozesměji, nicméně Žabák se hned zajímá: "Co tím myslela? Co mělo bejt pro tebe utrpení? Snad ne naše hudba...?!"
"Ne, kdepak..." křením se, takže je mu to jasné. Chce mě za mou opovážlivost ztrestat, za mého pištění a ječeni se rveme na trávníku jako koně. Snaží se spoutat moje ruce a obkročmo si na mě sednout, ale nejsem žádná muší váha, abych se mu vydala napospas bez boje!
"Necháte ji, chuligáni!?!" povykuje jakási babka, která se kolem vrací ze své zahrádky, v košíku čerstvou mrkvičku. "Copak vám nestačí, že tady děláte denně takovej bengál? Okamžitě tu chuděru pusťte, nebo na vás zavolám policajty!"
"Klídek, babi," utěšuje ji Miki nasávající kouř z ručně smo-taného brčka. "To není znásilnění, ale milostná předehra."
"Vidíš, co děláš?" bublám smíchy a konečně se mi podaří
139
Žabáka nabrat kolenem, až o kus odletí. Rychle babču ko-nejším: "My si jen tak hrajeme. Nic se neděje."
"To je dneska mládež,44 vrtí hlavou a znechuceně odchází. "Voni ji tam piglujou a jí se to ještě líbí...!44
Podívám se na Žabáka a všichni řveme smíchy, až je nás slyšet široko daleko.
"Z vás tu asi nemají místní radost, co?44 skytám pobaveně.
"Trošku jim tu rachotíme,44 přikývne Pavel. "Jinak nic.44
"Nevím, co se jim na tom nelíbí,44 diví se Kečup. "Kvalitní metal zadara k okopávání celeru... Super, ne?44
Pro Pavla se záhy zastaví drobná černovláska, ze které se vyklube jeho dívka a spolužačka z vysoké školy Jana. Zdá se mi, že mě mezi kluky nevidí ráda. Nejspíš žárlí, či co! Neboj, nejsem přebíračka kluků. Nejsem Silva! Ale na tu teď nemyslím, vlastně ani na Peťara, jsou mi najednou ukradení oba dva. Pavel s Janou odejdou a záhy po nich i Kečup, takže zůstaneme tři a dorazíme piva i zbytek vína. Rozjetí jsme tedy pořádně, mezitím na zahrádkářskou kolonii padne noc a nám se pořád ještě nechce domů. Vlastně se tam nemám ani jak dostat, pokud tedy nechci šlapat dobrých pět kilometrů, na kolik odhaduji vzdálenost z kolonie, pěšky.
"Já tě tam hodím,44 nabídne mi galantně Žabák. "No problém.44
"Vždyť jsi pil,44 namítnu. "Do auta si s tebou nesednu.44 "To ti ani nehrozí,44 baví se Miki. "No nic, tak se mějte,
děti, a užijte si to. Pa.44
"Prý děti!44 prskám. "Za čtrnáct dní je mi osmnáct!'4 "Tak to už jsi velká holka,44 uzná Žabák. "A s velkou holkou
se dá dělat spousta velkých věcí...44 Z houští za garážemi vytáhne kolo z roku raz dva, takovou
křusku orezlou, nasedne a nabídne mi rám gestem, jak kdyby
se jednalo o lóži v Národním.
140
Cesta domů se změní v hororovou komedii. Kolo skřípe a kvílí, skoro se zdá, že se dřív rozsype, než nás někam dopraví, Žabák řídí jako ponocnej, lítáme ze strany na stranu, což je později ve městě dost o hubu. Není divu, když se u toho oba neustále řehtáme! Musí to vypadat komicky, škoda, že se nevidíme! Takovou vymožeností, jakou je světlo, kolo vybavené nemá. Zatímco po Bakově vidíme díky pouličnímu osvětlení, na okresce spojující Větrovy s Bakovem, kde omamně voní čerstvě posečená tráva, spadneme dvakrát do příkopu! Poprvé se z něj vyštracháme, podruhé zůstaneme ležet, protože kvůli záchvatu smíchu se posbírat nemůžeme.
"Jsem hotová!" tlemím se, rozvalená v trávě mokré rosou.
"Tak brzy...?" děsí se naoko. "Ještě jsem ani nezačal...!"
"No jistě, chlap," bavím se. "Bez sexistických narážek byste ani nemohli existovat, že?"
"To nebyla narážka," baví se. "To bylo konstatování faktu..." Nečekaně mě obejme a přiloží svá ústa na moje.
No, vlastně zase tak nečekané to není! Svým chováním po celý večer naznačoval, že by si dal říct. Neodstrčím ho, pootevřu ústa a nechám jeho jazyk proniknout hluboko. Zajímá mě, jak umí líbat Klářin někdejší obdivovatel!
Jeho polibky jsou drsné, vzrušivé a uspěchané, jednou rukou mě k sobě tiskne a druhou se mi dostane pod tričko. Příroda ke mně nebyla v tomhle ohledu skoupá, má si na co sáhnout a moje ňadro se mu očividně líbí. Neváhá dokonce přestat v líbání, aby mi mohl triko přetáhnout přes hlavu a servat ze mě podprsenku. Jeho doteky mě pěkně rozpalují, nechápu, jak s takovým klukem mohla Klára zůstat pannou!
Když se mi začne dobývat pod kalhotky, zarazím ho.
"Co je?" šeptne roztouženě. "Bude to krásný..."
"Před dvěma dny mě nechal můj kluk," přiznám se.
141
"Předevčírem? To jsme na tom stejně," pousměje se. "Moje holka mi dala kopačky v pondělí."
Tohle mě zaujme. "Vážně? Jak dlouho jste byli spolu?"
"Pět měsíců."
"To je dost... Musí ti chybět, že?"
"Chyběla," změní přítomný čas na minulý. "Teď jsi tady ty a jsi mnohem hezčí... Musí to bejt osud. Oba čerstvě osamělí se zrovna potkáme. Uznej, takový náhody nejsou!"
"A co to teda znamená?" zeptám se v naději.
"Osudu se neubráníš... Znáš film Nezvratné] osud, ne?"
Přitáhnu si ho k sobě za dredy a vpijeme se ústy jeden do druhého. Teď už se nebráním, naopak, zvednu pánev, aby se ke mně lépe dostal, strhám z něj oblečení a na mezi se mu se široce roztaženými stehny nabídnu. Vstoupí do mě pěkně nedočkavě, ne bezdůvodně mi hlavou prolétnou slova písničky Divokýho Billa o pneumatickým kladivu, pomáhám mu v divoké jízdě a ani jednomu nevadí, když kolem projede automobil a reflektory ozáří naše zmítající se těla.
142