8.Proč mě nikdo nemá rád?
/8./
Proč fně nikdo nefná pád?
S výpomocí mamce s jejími důchodci souhlasím za před-
pokladu, že se bytu paní Beránkové vyhnu širokým oblou-
kem. Sice by se člověk měl snažit překážky překonávat, ne
se jim vyhýbat, nicméně si myslím, že bez paní Beránkové
proběhne proces formováni mého charakteru mnohem klid-
něji.
Radši vytřu schody, kuchyň i koupelnu paní Benešové
a panu Moučkovi sh'bim doběhnout do knihovny pro novou
várku čtiva. Netrpělivě čekám, až objeví čtenářskou průkaz-
ku, kterou hledá v nejfantastičtějších úkrytech, jako napří-
klad v zásobníku na toaletní papír (prý si rád čte na záchodě)
či ve spíži (ke knize si vařívá kafíčko), a vyslechnu jeho
pobouřené láteření na kulturní barbary, co se neštítí tak ohav-
ných činů, jako je krádež v místním zámečku.
"Trest smrti bych jim za to dal," šermuje mi před nosem
pěstí. "Nic jiného si ani nezaslouží..."
"Tu průkazku, pane Moučko," pípnu jemně.
"Jo, jo, průkazku," vzpomene si. "Kam jsem ji mohl
dát...? Museli pracovat na objednávku, to je můj názor.
Obyčejnej zloděj by nemohl znát dílo mistra Aachena!"
"Nezaložil jste si ji do nějaké knihy?" napovím mu.
Nabádavě vztyčí ukazovák. "Nikdy si nezakládám knihy
žádnými záložkami! Vždycky si pamatuji číslo stránky...
Mistr Aachen! Venuše a Adonis, Hlava dívky, Podobizna
císaře Matyáše, Venuše a Cupido... Tady ji máme, mršku.
To by mě zajímalo, jakpak se dostala do krabice s tabákem?"
Nechám ho hloubat nad touto vysoce psychologickou žá-
hadou, popadnu průkazku, balíček knih, z nichž převažuji
životopisy a monografie, a odběhnu do knihovny sídlící na
náměstí ve staré budově společně s městským úřadem. Kou-
sek před tepanými vraty vchodu zahlédnu obě Evy v druž-
ném hovoru, něčemu se mohutně řehtají a nevšímají si ni-
161
čeho a nikoho kolem. V tu ránu chápu pohnutky, které za-
vedly Zuzanu k nám. Se směsicí žárlivosti a uražené pýchy
pozoruji, jak si spolu báječně rozumí.
Vstoupím do jejich jízdní dráhy. "Ahoj."
"Čau," pozdraví mě tak nějak vlažně. "Kam ses vydala?"
"Načerpat duchovní stravu, jo?" všimne si Eva Ká hro-
mádky knih v mém podpaží.
Nevysvětluji jí, pro koho knihy jsou. Uráží mě už její
tón a vůbec jistota a samozřejmost, s jakou mi přebrala nej
kámošku a nechala plavat Zuzanu.
"Musím jít;" řeknu suše.
"Mirko? Odpoledne se bude natáčet venku za kravínem,
pňjd'tam za námi," zavolá Eva Pé na rozloučenou.
Místo odpovědi pouze cosi zavrčím. Nevyvíjí se ty prázd-
niny tak, jak jsme si s Evou malovaly... Když je jí ta sůva
milejší, prosím, já dolejzat nebudu, i kdybych měla celé
dva měsíce sedět sama doma? Se zachmuřenou tváří vyjdu
schody do druhého patra, abych před knihovnici v oddělení
pro dospělé vyložila svůj náklad.
"Pan Moučka prosí o něco zajímavého ke čtení," požádám
ji o pomoc s vybíráním. "Tady mi napsal na papírek, jestli
máte tyhle knihy..."
Počkám, až přejede scannerem čárkový kód průkazu vo-
nícího brazilským tabákem i kódy jednotlivých knih, aby si
je mohl počítat odepsat. Nehrnu se vybírat knihy tak nároč-
iiému čtenáři, jakým je pan Moučka. Dobu čekání trávím
u regálu s příruční literaturou. Zkusmo sáhnu po prvním
svazku Všeobecné encyklopedie, abych u písmene A vyhle-
dala heslo AACHEN. Jsou tu hned dvě, jednak se dozvím,
že AACHEN česky znamená Cáchy a jde o město v severním
Porýní-Vestfálsku, a jednak narazím na jméno AACHEN,
Hans von. Očima přelétnu sloupeček vázající se k této osob-
nosti. Rok narození 1551 nebo 1552, zemřel 1615. Německý
malíř, činný 1574--1588 v Itálii, kde tvořil v Benátkách,
ŘíLnu a Florencii, poté v Mnichově, od r. 1597 v Praze.
Dvorní maliř císařů Rudolfa II. a Matyáše, významný před-
stavitel středoevropského manýrismu, autor náboženských
162
a mytologických obrazů, které mi vyjmenoval už pan Mouč-
ka. Krom informace, že jeho malba vyniká rafinovanou kom-
pozicí a chladnou barevností, nic víc nezjistím.
"Tak, tady to máš, Mirko," osloví mě paní Vašková. "Po-
třebuješ ještě něco?"
"Něco o tomhle malin, Hansi von Aachenovi, nemáte?"
"Bohužel ne. U nás najdeš jedině nejzajímavější svě-
tové maliře jako Van Gogha, Moneta a podobně, ale o re-
nesančním malířství nic. A to, co máme, už pan Moučka
četl."
Tu dobrou ženu ani ve snu nenapadlo, že by se o Aachena
mohla zajímat patnáctiletá puberfačka! Nechám ji v bludu,
poděkuji a mizím.
Na poště, kam jdu zaplatit inkaso panu Mácovi a naši
složenku za telefon, potkám Zuzanu. Stojí u peněžní pře-
pážky a poslouchá kázání na téma lajdáctví. Soucitně se
usměji. Ne že by poštovní úřednice měly takovou péči o své
klienty, jednoduše paní za přepážkou je Zuzanina máma
a jako všechny mámy i ona má ke své dospívající dceři
spoustu připomínek.
"Dobrý den, paní Tučková. Ahoj, Zuzo," zacvrlikám.
"Nazdar, Mirko," odpoví mi Tučková, zatímco Zuzka,
rudá ve tváři, jak moc je jí nemilé poslouchat výtky, kývne.
Paní Tučková je rozjetá: "Taky se s tebou musí maminka
pořád rozčilovat, Miruš? Určitě ne. Ty nejsi trdlo jako Zuza."
"Někdy jo," připustím sebekriticky, ale nedodám, byf mě
slova svrbí na jazyku, že na rozdíl od ní by mě moje máma
nikdy nepeskovala na veřejnosti.
Zaplatím všechny poplatky, roztřídím vrácené peníze do
správných peněženek a zpěvavě se rozloučím. Zuzana vyjde
z pošty na ostré slunce oslnivě se odrážející od dlažby na
chodnících a Mých fasád domů, zároveň se mnou.
"Cos provedla tak strašnýho?" zeptám se zvědavě.
Nach z její tváře vyprchává velice pozvolna. "Měla jsem
zapnout automatku a nasypat tam odměrrrku prrrášku. Ne-
všimla jsem si, že je zbytek v krrrabici, načala jsem novej."
Vyvalím oči. "Kvůli tomu?"
163
"Jo," vzdychne.
"Tak ho prostě dopotřebnjete při příštím praní, ne? Nebo
ho můžete sesypat do jednoho..."
"Tohle jdi vykládat mámě, jo," přeruší mne.
V návalu soucitu s ubohou Zuzanou, handicapovanou
nešťastným ráčkováním, jí nabídnu společné odpoledne.
Později své velkorysosti lituji, leč to už je pozdě stáh-
nout slovo nazpátek. Ve dvě k nám celá nadšená přiběhne,
a protože nemáme co na práci a jsme obě, i když si to
nahlas neřekneme, zvědavé na naše společné kamarádky,
zajdeme se podívat za městečko, kde filmování pokračuje
dalším natáčecím dnem. Dnes je na řadě scéna "příjezd
prince Vítka", které se krom věčných diváků účastní i ně-
kolik místních hereček. Ačkoli zahlédneme hned v popředí
obě Evy, necpeme se k nim. Jejich spokojenost a soud-
ržnost mě i Zuzku tak nějak uráží, dotýká se nás, že se bez
nás obejdou! Žárlivě sledujeme víc ty dvě kačeny než dění
před kamerou. Princ Vítek je nám celkem buřt, a to včetně
jeho koně, a snažení bývalé spolužačky Sylvy, Pavlátky
z béčka a těch o něco starších kráčmer, Simony, Eriky,
Ivany a Adriany, které se v úborech vesnických cuchtiček
neohrabaně ohánějí dřevěnyani hráběmi, jelikož mají navo-
dit správnou letní atmosféru venkova 18. století a: dělat
křoví princi Vítkovi, co kolem procválá na svém oři, se
útrpně usmíváme. Režisér zuří jak raněný býk, řve na holky
a slovo STOP se v jeho slovníku vyskytuje nejčastěji, a to
'' pouze proto, že se mu nel'bí, jak holky drží hrábě, podle
jeho vlastních slov jako prase kost, o fortelu při stavění
panáků nemluvě, přičemž se ty ubožačky na plátně stejně
pouze mihnou!
"Půjdeme?" navrhnu Zuzaně.
"Kam?"
"To je jedno. Kamkoli," pokrčím rameny. Zuzka kradmo
mrkne dopředu na ty dvě zrádkyně, co nás nepostrádají,
a s povzdechem se ke mně připojí. Asi jsme si obě myslely,
že si můžeme udělat z přítelkyně soukromý majetek!
164
Chvíli se motáme městečkem; hovor vázne a zábava te-
prve.
"Neskočíme se vykoupat?" navrhnu zoufale. Zuzka je pro,
nejprve zajdeme k ní domů, aby na sebe mohla hodit plavky
a ze suterénm'ho sklípku v paneláčku vytáhnout kolo.
"Podrrrž mi dveřřře," požádá mě, když se svou starou
rachotinou cpe do vchodu. Chci jí vyhovět, opřu se o ně
zády, hrano klade velký odpor, leč tu si všimnu manželského
páru tlačícího kočárek a bleskově zajedu zpátky, až dveře
křachnou o přední kolo Zuzčina vehiklu. "Co je?"
Položím si prst na ústa, aby držela klapačku, a schovám
se pod schodiště, kde setrvám tak dlouho, dokud Mojžíšovi
nezajdou do svého vchodu.
"Prrroč se před nimi schováváš?"
"Jsem venku ze školy, tudíž nemám chuf zdravit učitele,"
zalžu z otočky. "Polez, nebo se k rybníku nedostaneme..."
Vyšoupnu ji ze dveří, jinak by se vyptávala do soudného
dne. I tak ji to vrtá hlavou celou cestu k nám! Ne ovšem
natolik, aby si nevšimla, kudy jdeme.
"Paruk je zavřřřenej," informuje mne.
"Chci tam jen nakouknout."
"Do zámku nikdo kvůli vyšetřřřování nesmí."
Stručně řečeno, mám té holky po krk! Evě Pé bych se
svěřit mohla, jí ne... Netoužím hnát se do parku, chci se
dostat na parkoviště před ním a omrknout osazenstvo restau-
race Peklo. Zuzka tohle nechápe a určitě se diví, proč mi na
parkovišti spadne čelist. Vlastně nerozumím ani sama sobě!
Ještě před několika dny bych si radši nechala uříznout nohu,
abych nemusela projít kolem Pekla, kde mi osud připravil
skutečné peklo výsměchu! Dnes jsem naštvaná, že u Edova
a Romanova stolku Alex, ten frajer, co ř'ká holkám blizny,
chybí! ! ! Co může celé dny dělat? Poslední dobou ho vídám
mnohem méně, než bych si přála! Nebyl ani na natáčení.
Jasně, včera mě naštval, jenže... Patnáct je podivnej věk!
Doma si na plavky obleču plážové šaty, půjčím si Danovu
závodku, protože stojí první v řadě, a po celou dobu, než
dorazíme k Poustevně, si pobrukuji písničku:
165
Jen jeden, jen jeden mohl by mě vzít do dlaní, jen jeden,
jen jeden řekne mi stůj a bud'mou paní... Tak proč mě nikdo
nemá rád?
PROČ? Krucinál, copak je tak důležité mít velká ňadra?!
U rybníka to vypadá jako po vymření, natáčení vládne
městu, a Zuzka je mrtvola hotová. Na strom ji nedostanu,
skákat neumí a ani se to nechce naučit, kam nedostoupne,
neplave, potápění jí nic neříká... co jsme se tu s Evou Pé
vždycky nacákaly a nablbly. .. ! Nechám ji samotnou a pro-
táhnu si tělo plaváním na druhou stranu a zpátky, pak sebou
plácnu na ručník a uvolněně se vydýchávám, unavená a fy-
zicky uspokojená.
Uvědomím si, že mi Zuzana cosi povídá. "Ona si moc
myslí... Má prrrachatý rrrodiče, prrroto machrrruje... Bez-
tak ji tatínek do filmu neprrrotlačí..."
Utrhnu si stéblo trávy a zamyšleně kousnu do jeho stonku.
"Je nemožná, vždycky na sebe musí upozorrrňovat, až
se za ni kolikrrrát stydím," žaluje dál Zuzana.
"Tak proč jsi jí pořád lezla do zadku?"
"Nelezla," namítne nepřesvědčivě.
"Ne?Vždy si z tebe udělala služku, psala jsi jí úkoly
a ona ti místo d'ků nadhodila tak akorát tvoje ráčkování.
Proč mysliš, že si tě zvala na vetkej úklid? Pomohla snad
ona tobě někdy s něčím? Tak vidíš. A ještě tě pomlouvala."
"Nemysli si, tebe taky," ujistí mě. "Evu Pé jakbysmet.
Na tobě neviděla nikdy nic dobrrrýho. Všechno, co sis ob-
lékla, zdrrrbla. Eva musí vždycky vypadat jako ta pěkná,
šikulka a vyřřridilka. Nesnesla, když jsi dostala lepší znám-
u, hned riř~lcala, že ti Atom nadrrržuje. Pomluvila tě tomu
klukovi, co se ti smál. Řřřekla, že máš místo prrrsou vy-
rážku..."
Na okamžik ztratím řeč. Tohle mě uzemní! ! ! Taková. ..
mrcha! Celé roky se tváří jako kamarádka, a pak mě takhle
zostudí! ! ! Zrovna před Alexem. .. Jaképak zrovna před ním?!
On s tím začal! Chvíli němě poslouchám Zuzanino stěžo-
vání, načež vstanu, nahážu svoje věci do tašky a naskočím
na kolo.
166
"Ty ses naštvala?" děsí se. "Neměla jsem ti to řřříkat."
"Jsi stejná jako ona," uškh'bnu se. "Neumíš nic jinýho
než pomlouvat. To se mi dost hnusí, mš. Nazdar."
Šlapu do pedálů jako zběsilá, takže se Zuzaně nepodaří
dohonit mě během vzdálenosti k městečku. Můj vztek by
se dal krájet. Zuřím a běsním a nadávám a nejradši bych...
Alespoň třísknu ubohou brankou, jen zaúpí, ačkoli ta za to
rozhodně nemůže. Vtlačím kolo do garáže, vydupu tři
schody a -
Vytřeštím zrak. Na tom nejhořejším, nejširším, těsně před
dveřmi, leží kytice polního kvítí! ! ! Rozhlédnu se kolem, ale
ulice zeje prázdnotou. Váhavě se pro pugét ohnu. Je mo-
hutný, obsahuje všehochuf toho, co louky a meze nabízejí,
najdu v něm sněhově bílé kopretiny, fialové zvonečky, rů-
žové kohoutky, dokonce i šťovík... Jednotlivé kytičky jsou
povadlé jen lehce, nemohou se tu válet dlouho.
S kyticí za zády vlítnu do kuchyně, kde zůstanu stát mezi
dveřmi. Bráchové i babička sedí svorně u večeře, mamka
je obsluhuje a jakmile mne spatří, prohlásí: "To je dost."
"Byl tu někdo?" vyhrknu napjatě.
"Kde? Tady? Vlastně ano,`` vzpomene si.
"Kdo?"
"Paní Holubová mi přinesla borůvky. Zítra budou k obědu
knedli'ky, těšíš se, Mirko?"
Mám docela jiné starostí než těšení na knedl'ky!
"Jinak nepřišel nikdo?" vyzvídám.
"Ne. Proč se ptáš?" nechápe mamka mou nervozitu: "Kri-
minálka vyšetřovala znovu naše nové sousedy, prý tam jsou
nějaké nesrovnalosti, ti dva mladíci tvrdí, že přijeli až v úte-
rý, ale Dan je viděl už v pondělí večer, před tou krádeží.
K nám znovu nezašli. Ne, nikdo jiný tu nebyl."
"A kdo z vás přišel domů jako poslední?"
"Asi René," napadne mamku.
"Kolik bylo hodin?"
"Co já vím?" zahuhlá bráška s plnou pusou. "Půl sedmý."
"Mirko? Kam zase běžíš? Pojd' jíst!" volá za mnou
mamka.
167
"Skočím si umýt ruce," vymluvím se a kytici odnesu do
svého pokoje, kde ji vložím do vázy s vodou. Zabořím do
ní nos. Květy mě šimrají na tvářích a jisté lechtání cítím
i v žaludeční oblasti. Někdo kytici donesl mezi půl sedmou
a čtvrt na osm. Kdyby tam ležela dřív, Renda by si jí musel
všimnout, anebo na ni stoupnout. Neudělal ani jedno.
KDO je neznámý dárce? A patří květiny MNĚ? Vysvět-
lení, které mě napadlo jako první, se mi neustále dere na
mozek. Ráda bych mu věřila, ale... shodné rysy tu jsou,
což o to. Před osmi lety jsem našla kytičku kopretin přesně
na témže místě. Byl u ní vzkaz, ve kterém mě Alex zval
kostrbatým klukovským písmem na naše místo v oboře...
Tentokrát kartička chybí. A pak, hodí se ti k němu tenhle
postup, Miroslavo?! Holky nazývá bliznami a mně poté, co mě
znemožnil před tolika lidmi, přinese kytičku?! Ne, nehodí.
Kdo by to ale mohl být jiný?! No a závěrečná, nicméně
ta nejdůležitější otázka: pokud jde o Alexe, co tfm chtěl říct?
Večeři do sebe nasoukám jenom di'ky zažitým mechanic-
kým pohybům. O složení či chuti nemohu říct nic, nevnímám
je. Vykolejená zůstanu i nadále, sice se mi podaří utřít ná-
dobí, . aniž bych něco rozbila, nicméně ve sprše si málem
umyji hlavu tátovou vodou po holení! Sama se své nesous-
tředěností nedivím. Jak můžu přemýšlet nad takavými;hlou-
postmi, jestliže v duchu řeším dilema jít, nejít, zkusit to, či
sedět doma?! Pokud je kytice od Alexe, kdo mi zaručí, že
nejde o fintu??? Nikdo. Ale... jestli... beztak mám mokrou
hlavu, nemůžu... Copak neexistují vysoušeče vlasů?! Aniž
bych dospěla k nějakému výsledku, vyfénuji si vlasy a jejich
konečky upravím díky tužidlu do nejpřijatelnější formy. Na-
maluji si oči, to jako kdybych náhodou někam šla...
Nakonec, zkusit se má všechno! S výmluvou, že si za-
skočím k Evě, se s menšími komplikacemi dostanu ven.
Máma nechce pochopit, proč kamarádce pouze nezavolám,
anebo si nenecháme setkání na zítřek. Oblečena v džínsách
a triku s dlouhým rukávem váhavě vyjdu na ulici. Pohledu
na Zítkův domek se obloukem vyhnu. Pokud či'há za oknem,
jistě se smíchy plácá do kolen!
168
Přelezu zídku a za soumraku pomalu se snášejícího
mezi kmeny smrků se vydám stezičkou do hlubin obory.
Večer je vlahý, velebný a tichý, jestliže jsou v zámku
nějací lidé od kriminálky, tady je pusto a prázdno. Ne-
bloudím, cestu k jezírku bych našla i potmě. Čím víc se
blížím cíli, tím větší nervozita se mne zmocňuje. Ve finále
už našlapuji na špičky tenisek na vysoké b1é podrážce.
Pak se přede mnou otevře výhled na malebné oko jezírka,
z velké části pokryté lekníny. Stařenka olše, na které na
mě před osmi lety Alex čekal, sklání svá záda nad vodni
hladinu opodál, ale jak mohu zběžně usoudit, nikdo na ni
nesedí! Nepřišel!!!
Moment: je tam. Hned za kmenem sousední břízky!
"Alexí...?" oslovím ho rozpačitě. Neodpoví mí. Vlastně
ani nemůže: jakmile se dostanu blíž, poznám, že to, co jsem
považovala za krčící se postavu, je nízký keříček.
Asi by se mi mělo ulevit, trapasy se nekonají, kytice byla
bud' od někoho jiného, anebo jsem si jeho gesto vyložila
nesprávně, nevím. Co vím, je, že jsem zkdamaná.
Otočím se k odchodu a škubnu sebou úlekem. Alex stojí
za mnou! ! ! Takže tu celou dobu byl a z úkrytu mě sledoval. ..
"Blbý vtipy," ocením přichystané překvapení.
"Od kdy se bojíš?" pousměje se. "Ty, lesní divoženka?"
"Od tý doby, co se tady všude potlouká všelijaká verbež."
Předvede mi stav nejvyššího vytržení. "Fakt? Kdo by to
byl do zdejších pustin řekl, co?"
Neovládnu vážnou tvář, vyprsknu a on se ke mně přidá.
Smích nám porr~ůže odbourat nejtěžší rozpaky, najednou se
mi zazdá, že tohle je kluk, kterého jsem znávala.
;,Nesedneme si?" ukáže na pololežící kmen olše a aniž
by čekal na moje vyjádření, vyšvihne se nahoru první a podá
mi ruku, abych se za ním dostala. Schválně se jí ani nedo-
čknu.
Bělmo Alexových kovově šedých očí blýskne do měk-
kého šera. 'Teprve když se oba usadíme a já začnu komíhat
nohama visícíma deset centimetrů nad vodou, řekne: "Jsem
vůl, co?"
269
Páni, kdo by to do něho řekl?! Vyzkouším ho: "Kažc
má jinej vkus. Někomu se líbí Pamela, jinýmu Kate Moos.
Pochopí narážku, protože se okamžitě ohradí: "V tom př
padě patřím do třetí kategorie. Nelíbí se mi ani jedna."
"Jo?" podívám se mu výsměšně do hezké tváře s bílo
čelenkou, kterou si vzal ke svým notně zkráceným džínsů
a odřené riflové bundě, co má navlečenou na nahém těly
Přes splet amuletů mu hrudník téměř není vidět. "A že j:
vyznavač velkých ňader, to nic?"
Mrskne na hladinu oblý kamínek, se kterým si do té dob
pohazoval v dlani. Oblázek se odrazí jednou, dvakrát, pě
krát. "Blbě jsem kecal."
Nechápavě zavrtím hlavou. "Ale proč?"
"Tak," pokrčí rameny. "Před klukama... Tys mě zesmě;
nila první, já se jen bránil."
"Cože?! Já?? A čím???"
"Narážky, jak jsem vyrostl... Jasně, bejval jsem skrčel
ale nemuselas nadhazovat, že už jsem dorostl k pivu!"
"O to přece vůbec nešlo!" bráním se. "Co jsem ti měl
říct, když jsi mě ani nepozdravil?"
"Jak jsem tě měl pozdravit, když jsem tě za první nemol
nejd)ř'iu ani poznat, a za druhý..." Nečekaně umlkne.
"Za druhý?" provokuji ho.
"No... překvapilas mě. Nečekal jsem, že budeš tik..."
"Plochá?"
"Blbost!" rozčílí se nad mou tupostí. "Tak hezká."
~,Pch!"
"Nechápeš souvislosti," odsekne rozmrzele. "Vůbec jsex
do týhle díry... promiň, Kostelce... nechtěl jet. Do posled~
chvíle jsem neměl potuchy, že mě sem řotr šoupne. Prej n
polepšenou, kretén...! Nic mě sem netáhlo, chápeš? Teprv
když jsem tě uviděl a hlavně poznal... Třeba to bude zn
blbě, ale řeknu ti, že mě ani nenapadlo, že tu bydlí nějak
holka, se kterou jsem kdysi dávno kamarádil."
Odmlčíme se oba. Jeho vyznání zní upřímně. I mně s
za ta léta vykouřil z hlavy. Jakmile se však Dan zmín
o jeho příjezdu, přišlo to jako bumerang, vzpomínky se v~
170
louply z černých děr paměti. Mne vlastně na setkání připravil
bráška, Alexe nikdo. Rozhodnu se být velkorysá!
"Dobře. Možná to byla taky trochu moje vina."
"Sorry za ty debilský řeči," řekne tiše. "Važ si toho, ne-
jsem zvykle] se omlouvat."
"Jo tak! Jeho veličenstvo frajer!"
Zatváří se otráveně. "Hele, Mirko = `
"Normální náfuka! Aby tě neubylo!"
"Chceš se hádat, co?"
"Ne, jenom ři'kám = `
"Radši neříkej nic," poradí mi výhrůžně. "Pokud si ne-
chceš zakraulovat v jezírku."
"Tss!"
"Myslíš, že bych tě tam nehodil, jo?"
Zarazím se. "Jo, tomu věřím. Jsi schopnej všeho."
"Bezva, že mě považuješ za schopnýho," poznamená
a nečekaně mě čapne za ramena. Vypísknu strachy, jelikož
mě nakloní nad hladinu hlavou dolů. Kopu nohama, kroutím
se a snažím zachytit se větve pod sebou, ale Alex mě zcela
ovládá. Zuřím tím víc, být oddána na milost či spiš nemilost
takového lotra je ponižující a -
Naše tváře jsou od sebe vzdálené sotva pár cenfáčků,
úplně cítím hebkost jeho pleti. Alex si to uvědomí také,
nebof sevření povolí a zeptá se: "Tak co? Usmiřiš si mě?"
"Cože?!" vyletím pobouřeně. "Proč bych = `
Nenechá mě odpovědět, bez dalšího ptaní či osmělování
mě drze políbí! Zaskočí mne to, jeho rty jsou žádostivě horké
a sametově hladké, jejich dotek je velice příjemný. Nelíbá
mě nijak divoce, naopak, jako by mě svými rty hladil. Nej-
prve zmrznu na rampouch, zaskočená a zmatená, a potom,
jak pozvolna procitám z ohromení, roztávám a místo abych
se mu vytrhla, držím jako ovce a dokonce mu začnu pomá-
hat! Maličko pootevřu ústa, dovalím jeho jázyku dostat se
do zasl'beného území a proplést se s mým. Srdce mi buší.
Teprve když mě začne bolet ruka, kterou se křečovitě
přidržuji větve, uvědomím si nepohodlnou pozici. Alex moje
odtáhnutí respektuje, pustí mne a spořádaně se posadí:
171
Kdyby nezakvákala kachna v rákosí, mohlo by se zdát,
že film, který prožíváme, je němý. Pozdní večer přejde do
noci, soumrak ustoupí tmě s nebem prošpikovaným miliony
světelných bodů hvězdiček, nechybí ani souhvězdí Labutě,
jehož hlavní hvězda Deneb spolu s hvězdami ze souhvězdí
Lva a Orla tvoří Letní trojúhelník. Ne že bych byla v astro-
nomii honěná, díky Alexovi jsem se podívala do mapy
hvězdné oblohy a dozvěděla se zajímavé věci: Klidná hla-
dina jezírka vrací nádherný odraz a romantickou scenérii
podporuje kuňkání žab a mihotání světlušek na paloučku
mezi smrky. Je tu tak krásně, až to vypadá skoro jako kýč
ze Záběru o Lesní vMe Kapradině. Jenže tohle je skutečnost.
Alex a Mirka!!! Kluk s holkou, kteří se donedávna měli
rádi asi jako pes a kočka, najednou tu sedí a ani jeden neví,
čím začít hovor! ! !
"Ještě si myshš, že je Kostelec hnusná díra?"
"Ne, protože jsi tu ty," odpoví mi tiše.
"Nemyslím kvůli mně," opravím ho. "Všeobecně."
"Ale já si to myslím," vede si svou. "Byl jsem fakticky
děsnej vůl. Dobře, že jsem na to přišel, co? Kolik máš času?
Nechceš jít na chvMi ke mně? Můžeme pokecat... a tak..."
"Už takhle jsem v minusu," zklamu jeho i sebe, protože
najednou se mi na mysl tlačí tolik slov, otázek á nápadů
mám jako Šeherezáda, mohli bychom propovídat tisíc
a jednu noc a stále by bylo o čem! "Musím jít."
Je na něm vidět, že počítal s jinou odpovědí, nicméně se
přizpůsobí, pomůže mi slézt na pevnou zem a společně se
prodereme houštinami, protože se nám nechce obíhat oboru
po cestičkách. Doprovodit se před náš dům nenechám, ne-
chtěla bych, aby mamka vykoukla z okna a viděla nás, tím
spiš, že jsem si večerní vycházku vymohla výmluvou na Evu
Pé! S loučením stále jaksi otálíme, žádný se nemá k tomu
prvnímu kroku, čekáme, co udělá ten druhý, a vysvobodí nás
teprve jasný meteorit pročísnuvší atmosféru. Alex ožije:
"To byl bolid jak hrom... Stihla sis něco přát?"
"Ne," zalžu z otočky, jelikož se mu nemíním se svým
přáním svěřovat. "A ty?"
1'l2
"Já jo. Měl jsem to přání připravený, opakuju si ho
celej večer," usměje se a v mrtvolně bledém světle už
zase funkčních pouličních lamp vypadá chlapecky a ne-
vinně.
"To máš dobrý. Určitě se ti vyplní," popichuji ho.
"Jestli ted' odejdeš domů, tak ne," namítne.
"Nesmíš bejt nedočkavej," utahuji si z něho. "Nikde
není řečeno, že se to musí splnit během pár vteřin, víš?
Na kus řeči k vám můžeme zajít kdykoli. I tak jsi podezřele
skromnej, hádala bych ti mnohem nákladnější přání."
V očích mu blýskne. "A vidíš, já se bál, že ti bude moje
přání připadat nesplnitelný..."
"Páni, to je hodin! Letím. Alexi? Ahoj," rozloučím se.
"Mirko? Počkej !" volá za mnou. "Minuta by tě neza-
bila.. . !"
Nezabila, jasně. Vím, čím bychom šedesát vteřin vyplnili,
tím spíš nepočkám! Okrást se o nádherný polibek je drsné,
bohužel nutné. Takhle totiž zůstává větší šance, aby padající
hvězda vyplnila i moje přání! Strašně, děsně moc bych si
přála pokračovat v něčem božsky krásném, co začalo na
olši u jezírka, ještě zítra a pozítří a za týden... Ve vztazích
holka kontra kluk se nevyznám a vůbec v celkovém milost-
ném životě mám dosud bílá místa, jedno však tuším: jestliže
se bude mít na co těšit, přijde. Pokud si vybere všechno
najednou, naděje, že se do mne zamiluje, je mizivá! Spiš
by začal hledat něco nového - u jiné dívky.
Za sny, které se mi tu noc zdají, by se nemusel stydět
ani Larry Flint, král pornofilmů. Já tak otrlou povahu ne-
mám, pročež se budím celá zpocená.
Mohu si gratulovat, moje psychologie přinese plody!
Místo gratulování však nezadržitelně rudnu, protože Alex
se objeví pět minut po osmé hodině ranní a Renda, debil,
ho klidně vezme dovnitř, takže mě zastihne v noční košili,
rozcuchanou a neupravenou, jak bužíruji rohl'k s jahodovým
džemem! Sice mě těší, že obavy, zda nehodí včerejší zážitek
do ztracena, jsou liché, ovšem taky mohl počkat, až se na-
173
maluji! Z úst mi vyletí cosi jako vyděšené vykviknu
v noční košilce prosvištím kolem něho a schody do pat
beru po třech, přičemž mě po celou dobu provází jeho p
bavený smích a volání, že ho moje nedbalky rozhodně n
pohoršují! Teprve co se pečlivě nalíčím, z vlasů vyče
ohon, obleču si novou sukni a k ní krátké, blankytně mod
tričko, ze kterého mi čouhá kousek opáleného bříška, n
voním fáčkem s vůni ICE TEA a na rty napadám maličl
lesku, odvážím se sejít do kuchyně, kde Alex s Rendou ře
jakýsi problém kolem motorky.
Alex předešlý trapas nerozmazává, sjede mne pohlede
od kotníků po sponu na ohonu a galantně prohodí: "Hel
Rendo, všiml sis někdy, jakou máš pěknou ségru?"
;,Ne," ujistí ho můj debilní bráška. "Ale jestli mi ji závid
klidně ji s tebou vyměním za to kolo,-na ktery'm jsi přij~
To je Mercier, co?"
"Jo, drahej kousek," zazubí se Alex a dál mě hltá očim
"Dobře, tak já ti k ní přidám svou sbírku známek..."
Oba se řehtají, jako by řekl bůhvíjaký vtip!
"Malí 3ardové, fakt," ohodnotím jejich smysl pro humr
Renda se naštěstí zvedne a vypadne neznámo kam, zatím
my. s Alexem a babičkou, kterou mám na starost, se přes
neme do zahrady. V čase se přenesu do doby před ost
lety, zase jsou z nás staří přátelé, blbneme a povídáme
trháme třešně i poslední zbytečky jahod, střílíme po sol
ježaté plody angreštu, smějeme se, a je nám fajn, b
v ovzduší praskají výboje elektřiny, kterou jsme oba nabij
Díky babičce, apaticky sedící na lavičce pod hruškou,
jaksi neodvážíme nijak projevit, na Alexovy pokusy podrž
svou ruku na mé, když mi podává třešně, reaguji nevšímav
Babi je nevyzpytatelná, kolikrát se zdá, že nevnímá, a přito
při jiné příležitosti na určité téma naváže.
Teprve odpoledne, kdy ji odevzdám do máminy péč
můžeme být spolu sami. Nebo tedy relativně sami, proto;
mě Alex vezme na rám toho svého bicyklu, co je pod
Rendy dražší než vlastní sestra, a vyrazíme ven. Nejpr
na náměstí na zmrzlinu, to abychom si žaludek zaplácat
174
ovocem naší zahrádky zkazili docela, a také tím vyloženě
šokujeme moje kamarádky. Obě Evy se poflakují kolem
Kaskády, Zuzana jim dělá ocásek, a jakmile spatří naši ne-
pochopitelnou a díky jednomu kolu velice důvěrnou dvojici,
spadnou jim v údivu čelisti až na prsa. Rozverně jim zamá-
vám, to víte, dámy, každý se o prázdninách baví jinak, že,
a holky laji okamžitě hlavy k sobě. Pomlouvají mě, jak
jinak!
l~Tevadi mi to, protože - protože jsem strašně šfastná! ! !
Alex se mnou vyšlape kopec u Poddubí, pěkně si mákne,
než se dostaneme na vyhlídku, abychom se podívali na Horní
i Dolní Kostelec, Hroznějovice, Vysočany a ostatní blízké
i vzdálené obce z výšky. Opřu se břichem o železné zábradlí
vyhlídky, Alex si stoupne těsně za mne, takže se mne dotýká
svým tělem po celé délce, a já si v té kráse, kdy nad hlavami
máme blankyt nebe nazdobený nadýchanými kopečky be-
ránků z cukrové vaty a pod sebou pestrou krajinu, nemohu
nevybavit romantický záběr z filmu, který mi poslední nejvíc
utkvěl v mysli. Rozpřáhnu ruce, Alex také, chytí mě za ko-
nečky prstů a nastavujíc tváře slunci a větru, co nám rve
slova od úst a vzájemně splétá naše vlasy, si připadáme jako
jediní lidé na téhle krásné planetě i v přilehlém vesmíru!
Pootočím k němu hlavu, a on mě poh'bí. Může být někdo
zamilovaný víc než já?! Nemůže.
Já jsem totiž strašně zamilovaná do nádherného kluka,
jakým je Alex... Když ze sebe na Poustevně, kam se zaje-
deme vykoupat, shodí džínsy a triko, obdivně hltám jeho
postavu očima a stále dost dobře nemůžu pochopit, jak si
mohl krásný kluk jako on všimnout tak nevýrazné a tuctové
holky, tedy mě! S odhalením svých proporcí nijak nespě-
chám, raději si na vrchním díle plavek nechám volné tričko.
Alexovy poznámky o mém nepříliš bujném poprsí daly do
živého, stále bolí.. . Odhodlám še ho odhodit těsně před sko-
kem do vody, kde pro jistotu zůstanu až po krk, když se
různě naháníme a závodíme na druhou stranu a zpátky, a jen
co z vody vylezu, osuším se ručníkem a šup triko na sebe.
Cítím se tak jistější!
175
Pak, prochladlí a unavení, se zhroutíme na deku do písku,
hlavy dáme k sobě a když mě Alex obejme kolem ramen
a políbí, nebráním se. Těch pár dětiček, co se ráchá opodál,
nepovažuji za nebezpečné svědky! Z Alexových vlasů kanou
kapky rybniční vody na mou tvář, mhouřím oči do prudkého
slunce probleskujícího nad jeho ramenem a při polibcích je
zavírám úplně, abych si tu nádheru mohla vychutnat...
"Pamatuješ, cos mi kdysi slíbil?" nadhodím.
Tváří mu proběhne pobavený úsměv. "Myslíš tenkrát u je-
zírka? Chceš si mě vzít za ženu...?"
"No ne, tys nezapomněl!"
"Na takovou věc se nedá," směje se. "A jestlipak si ty
vzpomínáš, co jsi mi na to odpověděl?"
Dostane mě, po chvíli přemýšlení kapituluji: "Netuším."
"Že jo, ale až ti vyrostou druhý zuby!"
Oba pro mohutný výbuch smíchu nemůžeme chvíli ani
mluvit.
"A ty se dimš?" zalykám se. "Zrovna mi vypadly dva
přední... Alexi, proč jsi sem potom už nejezdil?"
Nečekaně zvážní, zamračí se. "Naši se rozvedli. Otec měl
jinou, znovu se oženil a přestal se s námi stýkat... Spiš
nesměl. Máma to nechtěla. Kostelecká babička je jeho má-
ma, chápeš, svezla se s tím taky." .
"Neměla jsem se ptát, promiň," omluvím se rychle.
"To je dobry'," mávne rukou a aniž bych ho pobízela,
Í' pokračuje: "Matka si našla pritele, žije s ním dodnes. Děsnej
kretén. Já... Měl jsem nějaký problémy na gymplu, vyrazili
i' mě ze školy. Máti řekla, že mě má po krk, přehodila mě
fotrovi jako horkej brambor. Jak mi dřív nedovolila k němu
chodit, tak mi najednou sbalila kufry a vylila z domu...
Fotři'k to vyřešil po svým. Než by poslouchal řeči svý druhý
ženy, jakej jsem živel a že jim kazím jejich děti, vypakoval
mě sem. Pry' potřebuju změnu, abych se polepšil."
"Netušilá jsem," zahuhlám rozpačitě. "A.. . co bude dál?"
"Nevím," pokrčí rameny. "Nechtěj mě ani jeden. Bohužel
to budu muset až do osmnácti přežít, pak budu plnoletej."
,;V Bakově je taky gympl," nadhodím jisté řešení. "Plno
176
lidí z Kostelce tam denně dojíždí, možná bys taky mohl."
"Přemýšlel jsem o tom," přizná se. "Nejdřív mi připadalo
nemožný zůstat v týhle díře... sorry, zůstat tady dýl jak dva
dny, úplná příšernost, ale ted' to zní docela zajímavě."
"A jak vycházíš s babičkou?"
"V tom je další potíž," připustí. "Nic moc."
"Třeba se to vykrystalizuje," pokusím se ho utěšit.
"V Kostelci to není zas tak špatný. Nakonec, ty už sis tady
pár nových přátel našel..."
Ušklíbne se. "Odpusf si tu ironii, jo? Já vím, že Eda je
pitomec a Venca primitiv."
"Tak proč s nimi kamarádíš?"
Tentokrát vyletí jak čert'k na péru: "Protože nechci bejt
vzornej chlapeček kvůli fotrovi! Ten blbec si myslí, že mě
převychová, šoupne mě na čerstvej vzduch a já se přes noc
změním, budu nosit bílý košile s kravatou a budovat kariéru
úředníčka, ne?! Všichni se z tebe snaží zformovat debila ve
frontě na život, zatímco skutečnej život je o něčem jiným!"
"A o čem?" popíchnu ho.
Upřímně pokrčí rameny. "Já nevím. Chci to poznat, zkou-
ším různý formy a hledám tu pravou tvář, jenže to se jim
neh'bí. Rodičům a škole... Kašlu jim na to jejich měšfáctví,
jsou tak vzorní, až je mi z nich na blití! Prý jsem povrchní,
mělkej, drze] a nezvladatelnej spratek bez zájmu o cokoli."
"Copak není nic, co by tě bavilo, co bys chtěl dělat?"
"Ne," pohodí zpupně hlavou, ale když se mu podívám
do šedých očí potažených mlhou zlosti, zmírní své odsek-
nutí: "Dřív jsem dělal skateboard, bylo to docela fajn, jezdili
jsme i na závody... Pak jsem přesedlal na motorku. Měl
jsem skvělou, připadal jsem si v jejím sedle jak král."
"Měl....
Trpce přikývne. "Mámin přítel mi ji prodal. Něco jako
výchovný opatření, chápeš. Mysleli, že mě srazí na kolena,
že budu sekat patky, jen abych se polepšil a získal ji zpátky.. .
Schválně jsem se na ni vykvákl. Obejdu se bez ní!"
"Muselo ti to být líto, vid'?"
"Vůbec ne! Akorát tím víc ty dva pitomce nenávidím."
177
"Tak něco jinýho, v čem jsi dobrejco se ti 1'bí...?"
"Ty se mi lióiš, Mirko," usměje se nečekaně.
"Mluv vážně!"
"V životě jsem nic upřímnějšího neřekl," hájí se a aby
mi dokázal váhu svých slov, znovu mě sevře ve svém objetí.
Tentokrát mě líbá jinak. Tak nějak... silněji, vášnivěji...
Jeho vzrušení přejde do mého těla, vycítím neklidné chvění
touhy, stejně jako on dýchám stále rychleji a vzájemně se
do sebe vpíjíme ústy. Zaboří ruce do mých zmáčených vlasů,
podívá se mi do očí a řekne zadýchaně: "Nechceš jít na
chvMi ke mně?"
Z nějakého mne neznámého důvodu mu na mém souhlasu
bůhví proč záleží, pročež přikývnu. Nevidím v tom žádný
rozdíl; máme být u rybníka, nebo si povídat v jeho poko-
jíčku? Alexovi tím udělám radost, najednou nemá u vody
stání, rychle se přioděje, pomůže mi sbalit deku a znovu
mě vezme na své kolo, abychom do městečka dorazili co
nejdříve. Bohdan, na kterého cestou narazíme, mi k mému
úžasu neodpoví na pozdrav! Asi se ho dotklo, že poté, co
jsem starší kluky odsoudila a pomluvila, s jedním z nich
chodím. Viš, Bohdane, i mistr tesař se utne, proč bych se
nemohla mýlit?!
"Mám nejvýš hodinu," informuji Alexe. "Do večeře mu-
sím být doma, nemůžu se zdržet dlouho."
"Aspoň chvíli," ujistí mě, strčí kolo do prázdné garáže
a spojovací chodbou mne vede přes halu ke schodům do
patra.
"Měla bych pozdravit tvou babičku," zaváhám, jelikož
je mi trapné podnikat návštěvy bez ohlášení paní domu.
"Je v práci," uklidní mne. "Tenhle týden má odpolední."
Alexův pokoj zůstal stejný i po osmi letech, paní Zítková
v letním příbytku svého jediného vnuka s ničím celá léta
nehýbala. Přibyla pouze barevná přenosná televize a také
se změnily knihy povalující se kolem. Usměji se. Alex
je stále stejný nepořádník, pouze s tím rozdílem, že dnes
pod jeho postelí najdu místo Tajuplného ostrova Kingův
román To.
178
"Přesedlal jsi na sci-fi?" ukážu na hromádku knížek na
psacím stolku, jejichž obálky s obrovskými pavouky a růz-
nými monstxy nenechají nikoho na pochybách, oč jde.
"Hm... Pojil ke mně," natáhne žádostivě ruce a když
mu podám své, strhne mě k sobě na svou postel s želez-
nými pelestěmí, jen drátěnka pod naší váhou zaskřípe.
Musím se smát, protože jeho doteky na mém těle lechtají,
uhýbám, kam se dá, také chlupatý přehoz mě děsně šimrá.
Alex mi příliš prostoru k manévrování nedovolí, vmáčkne
mne pod sebe a smějící se ústa zaplní svým jazykem.
Vzrušivý dotek funguje jako vždycky, zmocní se mne zá-
vratě, cítím se slabá a nemohoucí a přitom tak šíleně
šfastná... Líbání s ním je prostě... prostě boží! Vydržela
bych mu divoké a hluboké polibky oplácet do soudného
dne, kdyby...
Jeho pravička mi zajede pod tričko a zápasí se zavírací
sponou opalovaček, zatímco levá vystoupá po nahém stehnu
nahoru a vnikne pod krátkou sukénku. Zapřu se, abych se-
vření uvolnila, ale on je jako beran, líbá mne se zavřenýma
očima a jeho prsty dokonce proniknou pod vlhké plavky!!
"Nech -" vydechnu a pokusím se ho odstrčit. "Nech
toho!"
"Bude to krásný, uvidíš," zašeptá ochraptěle.
Uvědomím si, proč mě k sobě pozval! "Já nechci."
"Bude se ti to líbit," konejší mě. "Mírko..."
Vší silou ho od sebe odstrčím. "Ale já nechci!"
Olízne si horké rty. "Jsi panna, vid'? Neboj, dám bacha,
nebude tě to bolet..."
"Nespadl jsi z višně?! Nechci se s tebou milovat."
Chvli se měříme vzájemnými pohledy jako soupeři
v ringu.
"Proč?" zeptá se a zní to dotčeně.
"Taková rychlovka a ty se ptáš, proč?" nechápu způsob
jeho uvažování. "Nejsem Adriana."
Kousne se do rtu a ve tváři se objeví nepřátelský vý-
raz. "Ne, to nejsi. Ta byla mnohem pritulnější a povol-
nější."
179
"Jsi... jsi sprostej!" vybuchnu. "Když ti vyhovovala, ne-
měl jsi ji pouštět k vodě! Ta by ti dala vždycky!"
"Jako spousty dalších holek," upozorní mne ironicky.
Zrudnu ponížením. "Tak si za nimi utíkej!"
"Taky že půjdu. Nemám zapotřebí se doprošovat."
Víc jeho drzostí neslyším, vyhrabu se na nohy, popadnu
svou tašku a vyběhnu z pokoje a potažmo z celého domu
jak hasič pro vodu. Ten... Arogantní, namyšlenej, holkama
zhýčkanej frajer!!! V duchu se Bohdanovi omluvím. Starší
kluci jsou vážně cvakli všichni!!! A to jsem se div nemodlila,
aby nám to vydrželo alespoň týden... Pch!
Na večeři přijdu domů ještě s předstihem, ale že by mě
to těšilo, to opravdu`ne. U jídla se držím, ovšem hned po
umytí nádobí se prozíravě uklidím k sobě. Polštář ochotně
vypije hektolitry slz. Myslela jsem, přála jsem si, chtěla
jsem... Alex není takový, jak jsem si ho vysnila. V krátké
době rně zklamal už podruhé. Podruhé - a naposledy. Kon-
čím s ním!!!