4.Devadesát procent blbců
4. DEVADESÁT PROCENT BLBCŮ
Na povinný sobotní oběd, který s Klárou absolvujeme každých čtrnáct dní, se nám nechce ani jedné, leč táta je neoblomný. Jde o nařízení soudu, tak ho prostě musíme dodržovat, a bašta. Jako tradičně nás na sídliště Hvězdárna, kde máma se svým druhým manželem Michalem a malou Michalkou bydlí, odveze autem, abychom se nemohly vymlouvat na špatné spoje. Nevěřím, že by se máma soudila, kdybychom s Klárou někdy vynechaly, ovšem tatík nic takového riskovat nechce, tudíž nás vypakuje z auta a kupodivu nekomentuje odpovědi, které se mu dostanou na otázku, kdy hodláme dorazit domů, natož aby hudral, že pořád někde místo učení lítáme.
"Já rnám odpoledne zkoušku s kapelou, protáhne se do večera," prohlásí Klára. "Do půlnoci se domů dostanu."
"My se pojedeme koupat a pak asi někde chvíli posedíme," nastíním svoje plány.
"Fajn. Užijte si to," popřeje nám, počká, až si z tourana vytáhneme každá svůj báglík, nastartuje a zmizí v prachu.
"Co tím myslel? Oběd, nebo to po něm?'4 přemýšlím nahlas.
"Asi návštěvu u matinky," soudí ségra. "I když byl duchem nepřítomnej, takže možný je všechno/'
"Nejspíš je rád, že se nás zbavil a může se věnovat Haničce bez naší asistence."
"Proč myslíš, že by mu to nějak vadilo?" odfrkne Klára. "Je jako máma, taky si dělá, co chce a co vyhovuje jemu."
"Ostatně jako každej v téhle rodině," uchichtnu se. "Ty
64
máš fakt zkoušku? Kdy ta vaše slavná Páka někde vystoupí? Pořád jen zkoušíte, a nikde nic."
"Dokud to nebude stoprocentní, nemůžeme vylézt před lidi. Ale už se brzy dočkáš, neboj. Krom toho se nejmenujeme Páka, nýbrž KaPa. Podle zakladatelů Karla a Pavla.
"Vždyť to říkám, jste páka."
"Dneska si nás přijdou poslechnout kluci z Pěsti," pochlubí se, jakmile zalezeme do panelového domu s cílem 515 a ve výtahu stiskneme číslo 5.
"Janek taky, jo?" jmenuji kytaristu z poměrně dobré amatérské rockové kapely, který je navíc hrozně krásnej.
"Jistě," odvětí poněkud nedůtklivě. Svého času s ním totiž krátce chodila, respektive byla jednou z jeho obětí. Milý krásný kytarista měl totiž těch holek víc najednou. "Nevím, proč se tak blbě ptáš. On je zadanej, já jsem zadaná, to, že jsme spolu kdysi kamarádili, nic neznamená."
"Kamarádili, aha," bavím se.
"Objevil ve mně talent!"
Řehtám se ještě víc.
"Jsi pitomá!"
To už se kabinka výtahu dokodrcá do pátého a současně posledního patra a já zazvoním u dveří s vizitkou MUDr. Michal Kubeš. Vzápětí se ozve dupot dětských nožek, naše malá nevlastní sestřička se na nás vždycky bůhví proč těší, otevře nám společně se svým tatínkem, plešatým doktorem, který má svou soukromou gynekologickou praxi kdesi v centru. Uznávám, že pan doktor je i přes svůj vlasový handicap charismatický a sexy, ale nic to nemění na tom, že ho nemám ráda. I kdyby byl pozlacený, pořád to bude chlap, se kterým nám máma zdrhla! Dodnes nepochopím, jak se mohla zamilovat do svého gynekologa a táhnout to s ním, aniž by o tom táta věděl. Prasklo to až ve chvíli, kdy otěhotněla. Ironie osudu - otěhotnět s gynekologem! Ten den si pamatuji do
65
nejmenších podrobností. Máma tehdy připravila plný pekáč francouzských brambor, mého oblíbeného jídla, a při obědě tátovi řekla, že čeká dítě. Jeho reakce ji překvapila - on se radoval! Asi se naivně těšil na kluka, kterého mu máma dvakrát nedala. Radost ho přešla vzápětí poté, co máma věcně dodala, že ne s ním. Pak se prostě zvedla, sbalila si pár věcí a jednoduše zmizela. Rozbila tak dvě manželství najednou, to svoje i Michalovo, v té době byl samozřejmě spořádaně ženatý a s manželkou měl syna Vojtu. Kvůli mamce se rozvedl a vzal si mámu. Bývalá manželka ho asi dost oškubala, zůstala jí luxusní vila, zatímco on s mámou bydlí ve dvoupokojovém bytě na sídlišti, nicméně mu nechala auto a chatu kousek od Krásonic, kam s nimi občas musíme jezdit. Mamka se odstěhovala od táty, ale se mnou a Klárou se stále snažila být v kontaktu. Nejdřív jsem s ní dlouhou dobu nemluvila, pak jsem si časem zvykla. Neodpustila jsem jí nikdy a myslím, že ani Klára. Francouzské brambory nenávidím!
Naštěstí má tolik taktu, aby je nikdy na naše povinné obědy nepřichystala. Tentokrát nám naservíruje koprovou omáčku s domácími knedlíky, masem a vařeným vejcem, přičemž ségra svou i tak malou porci zredukuje na jeden knedlíček takřka bez omáčky, půl vajíčka a žádné maso, a u jídla stíhá dohlížet na Michalku a vést stupidní řeči. "Co ve škole, holky?" "Normálka," odvětíme unisono.
"Vojta už má většinu zkoušek hotových v předtermínech," pochlubí se Michal. Hodíme po něm otrávený obličej.
"Příští rok touhle dobou budeš jezdit po přijímačkách, ono to uteče," vyloží si pan doktor můj výraz po svém. Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy! "Jaké bude vysvědčení?" zajímá se mamka.
66
"Jo, dobrý.46
K čemu by bylo, kdybych se začala svěřovat, že rupnu z latiny? Stejně by mi nijak nepomohla a poslouchat ódy na úspěšného synáčka vysokoškoláčka Vojtíška, který je nám dáván za vzor i tak, by bylo nad moje síly. Ještě štěstí, že se tu s ním dnes nesetkáme, mívá totiž ty obědy povinné také, díky bohu ale v jiné víkendy. Každé naše setkání je utrpení, natož teď, po aféře s časopisy pro homosexuály! Je mi jasné, že by mi trapas pořádně osladil!
Ono je to utrpení i takhle, bez Vojty. Po obědě se přesuneme do obýváku, kde čekáme, než nám přinesou dezert, tedy tradiční nanukový dort. Nebýt Michalky, která je ještě dětsky nezkažená a roztomilá, připadaly bychom si jak na návštěvě v panoptiku.
Pro ukrácení dlouhé chvíle se natáhnu pro velkou dětskou encyklopedii, abych ji jen tak zběžně prolistovala.
"To je moje knížka," pochlubí se Michalka. "Tatínek mi z ní čte." Přitulí se ke mně a bez pobízení mi vyleze na klín, aby měla knihu z první ruky. Nejspíš čeká, že si budeme číst nahlas spolu, ale to se plete, rychle prohlížíme obrázky. Jeden z nich sestřičku zaujme, položí na něj ručičku, abych nemohla přejet dál. "Co je tohle?"
"Blecha," vysvětlím. Takhle zvětšená na čtvrt stránky vypadá vskutku hrůzostrašně. "Víš, co to je?"
"Jako mají psi?"
"Správně," pochválím ji. "To je prostě zvířátko, které kouše a pije krev."
"Komu? Pejskům?"
"Taky. Ale i lidem."
"Lidem?" Michalka má oči navrch hlavy. "A co se stane, když blecha lidi kousne?"
"Musí se zabít."
"Ty lidi?"
67
Vybuchneme s Klárou smíchy, až se Michal přijde podívat, co se děje. A pak že u nich není sranda!
"Kdy ti vlastně končí autoškola?" vzpomene si mamka.
"Třináctýho července."
"Tak ti to akorát vyjde na narozeniny," uvědomí si.
"No jo, vždyť ty už vlastně vstoupíš mezi nudný dospěláky, že?" nechá se slyšet Michal.
"Já nikdy nudnej dospělák nebudu," ujistím ho ostře.
"Nic jsem neřekl," hájí se.
"To abychom udělali pořádnou oslavu," plánuje si mamka. "Budeš slavit dva důležité mezníky v životě."
Trhnu rameny. "Nevím, co je na autoškole tak důležitýho? Leda to, že se stanu potenciálním zabijákem a pirátem silnic, jak říkal můj instruktor. A ty narozeniny... Osmnáct nebo sedmnáct nebo devatenáct, jakej je v tom rozdíl?"
"Například ten, že budeš více zodpovědná za svoje činy," zasměje se Michal. "A nejen na silnici. Budeš se moct vdát, aniž by ses musela nechat zplnoletit." "Proč bych se měla v osmnácti vdávat? Nejsem blázen." "Kdybys třeba musela," mrkne na mě. Nejspíš mu leze práce na mozek, patrně deformace z povolání! "Dám si pozor," zavrčím znechuceně. "Strašně to letí," povzdechne si máma. "Nedávno jste byly malé jak Michalka, holky, a dneska... Za měsíc už budu mít jednu dospělou dceru a druhou skoro. Hrozně to uteklo."
Máma je chvíli tiše, asi neví, co říct. Michal zachraňuje situaci únikovým tématem, jímž jsou prázdniny. Prý jestli se na ně těšíme! Vojta pojede na rafty a v srpnu s kamarádem na čundr do Irska. Jako kdyby nás to zajímalo!
Nejvyšší čas tohle šílené sezení ukončit.
"Zajímalo by mě, jestli ty dvě hrdličky nahoře vědí, že skvělej Vojtíšek je buzík," vzpomenu si ve výtahu.
68
"Cože?! Jak jsi na to přišla, proboha?" řehtá se Klára.
Povyprávím jí zážitek z bowling baru.
"Časáky přece ještě neznamenají, že je přihřátej," váhá. "Takovej hezkej kluk..."
"Právě proto. Líbí se nejen holkám, ale i klukům. Je hezkej, aleblbej."
"Jenže blbců je fůra a homoušů jen čtyři procenta," namítne Klára. "Kdyby měl každej, kdo je blbej, být i buzík, tak by jich bylo devadesát procent."
"Však to s tím nesouvisí," zasměju se. "Blbost s homosexualitou. Blbci jsou mezi těmi i těmi druhými."
"Já proti nim nic nemám," usoudí.
"Proti blbcům?"
"Proti těm jo," směje se. "Ti za to můžou. Ale stejně... Nějak se mi to nezdá. Vojta není ten typ."
"Vidělas ho někdy s holkou?"
"No, to ne," připustí. "Ale vídáme ho málo."
"Málo - a pokud ano, vždycky jen s klukama."
"To může být náhoda."
"Chlubil se snad někdy Michal, že by měl jeho synáček holku? A piš si, že kdyby jo, určitě by si to nenechali pro sebe, vždyť se v něm pan doktor vidí."
"Něco na tom bude," přizná Klára. "Ale i tak... No, stejně je to jedno. Vojta je mi ukradenej."
Ve vzácných chvílích si se ségrou dokonce i rozumíme!
Výlet na přehradu nemá chybu. Peťar mi nejdřív vyčte zpoždění, k autobusáku, kde máme sraz, se dostavím o pět minut déle a vysvětlit mu, že vinna nejsem já, nýbrž prodlevy hromadné dopravy, nepomáhá. Mele si svou, prý jsem s tím měla počítat a vyjít o to dřív. Někdy mi svým způsobem připomíná tátu - taky lpí na maličkostech!
"Dobře, příště s tím budu počítat," podřídím se.
69
"Nechtě toho," vrtí hlavou Dan. "Jako by to nebylo jedno! Máme celý odpoledne, deset minut sem, deset tam." "Tady jde o princip," stojí si Peťar na svém. "Fajn, tak jedeme," utne Dan tuhle debatu, s radostí k nim přistoupím do vyklepané stodvacítky, kterou Peťarův nejlepší kámoš vlastní, vypadá sice dost zbědované a nejspíš zbědovaná je, ale jezdí. Všechny tři nás bez kolapsu dopraví nahoru k přehradní nádrži.
"Silva nemůže...?" zeptám se zvědavě, jelikož jsem celou cestu čekala, že pro ni zajedeme.
"Nevím," odsekne Dan. "Třeba bych jí narušil program, co já můžu tušit, jaký má aktivity!"
Pracně skryji potěšený úsměv. Z jeho tónu poznám, že se jí ani neptal! Koupaliště je obležené lidmi, není divu, horké odpoledne k tomu přímo láká, obejdeme deky, na nichž vegetí rodiny s malými dětmi, a zamíříme co nejdál od parkoviště, kam chodívá mládež a žádné masňácké rodiny s uřvanými potomky. Stánků s občerstvením je dost i tady vzadu a navíc je tu i skákací věž, na které se všichni ti opálení borci tak rádi předvádějí před holkama. Do plavek se samozřejmě převleču rovnou na místě, doby, kdy jsem se styděla a běhala na druhý konec koupáku do převlékáren, je dávno pryč. Peťa mě zná a ostatní ať se podívají, nemám se zač stydět, svlečená jsem hezčí než oblečená, jak mi řekl Robert, jedna z mých lásek před Peťou (a ty ostatní si to mysleli) - a pak, neubyde! Spíš přibyde. Tedy sebevědomí. Kluci běží rovnou do vody. "Pohni, to je doba...!" "Přijdu hned," ujistím je, počkám, až zajedou ukázkovými lomeňáky pod hladinu, a honem napíšu SMS zprávu pro Ester: VŠEHO NECH A PRIKLUSEJ NA KOUPAK! JSEM S PETOU A DANEM VZADU USKOKANAKU, SILVA CHYBU NEPROSVIHNISANCL Jestli je moje drahá kamarádka co k čemu, dávám jí půl
70
hodiny. Ester je lepší, než jsem čekala - zahlédnu ji z vody, jak bloumá po břehu a snaží se nás najít, už po pětadvaceti minutách od odeslání zprávy! Takhle z dálky to vypadá, jako by si jen vybírala místo, kde rozbije svůj tábor, k plandavým letním šatům má přes rameno přehozenou plátěnou tašku s týmž vzorem. Je fakt šik.
"Hele, tamhle je kámoška!" upozorním na ni kluky, se kterými se snažíme nasednout na kluzké bójky jako na koníka. Přehrada je v těchto místech pořádně hluboká, vlastně jsme na zakázaném území, bójkami jsou vytyčené trasy výletního par-níčku, co brázdí vody přehrady v okružních plavbách. Snažím seji na nás upozornit, jenže z vody se mává dost těžko, když člověk šlape vodu a navíc je tak daleko, že z něj milá Ester může vidět přes všechna ta ráchající se těla u břehu maximálně hlavu velikosti tenisáku. Kluky samozřejmě zajímá, o kterou kamarádku jde, oba natahují krky a Dan, jakmile Ester pozná, mohutně hvízdne na prsty. Tohle zabere víc než moje mávání, Ester se zarazí a zabrejlí do dáli. Dan zahvízdá ještě jednou, my s Peťarem zaplácáme pažemi co nejvýše a kamarádka si nás konečně všimne, mávání nám oplatí. Zatetelím se radostí, protože Dana přestane bavit dovádění s bójkou a bere to ke břehu kraulem, sotva ho s Peťou stíháme.
"Zdar!" pozdravím Ester ještě udýchaně. "Co ty tady?"
"V takovým počasí škoda sedět doma," prohlásí nevinně.
"Kdybys řekla, mohli jsme se pro tebe zastavit autem, taky jsme přijeli teprve před chvílí," ujistí ji Dan a my si s kámo-škou vyměníme spokojené pohledy. Háček se zasekl!
Zbytek odpoledne je prostě senzační. Společně blbneme ve vodě, kdy nás kluci vezmou na ramena a my se snažíme shodit tu druhou do vody, což je pěkná legrace, protože se obě držíme svých nosičů jako klíšťata a ti se v zápalu boje často dostanou až tam, kde nedostoupnou. Respektive dostoupnou, ale voda jim dosahuje nad nos, čili je to místy skutečný boj
71
o život. Společně stojíme frontu u pivního stánku, stejně jako si ve čtyřech dojdeme na langoše. "Jsou ale s česnekem...!" hrozí se Ester. "Ty česnek nerada?"
"Ale jo, jenže smrdí... Nebudu se pak moc líbat!" "S kým?" zareaguje Dan bystře. "Třeba by se někdo našel," uchichtnu se. "Spláchneš to pivem," radí jí Peťar. Ester se po chvíli váhání nedočkavě zakousne do langoše. Tím spíš, že Dan se s tím nijak nežinýruje! Když si pak u stánku s cukrovinkami koupíme každá krabičku Tic-tac a mentolové bonbony, o které se podělíme s kluky, problém česneku je zcela vyřešený.
K večeru se přižene bouřka, zvedne se silný vítr, vlny na přehradě připomínají skoro mořský příboj, lidi z koupaliště houfně prchají. Koupat se za bouřky je prima, horší je pak převlékání do suchého ve stísněných prostorách škodovky. Natož ve čtyřech! Užijeme si u toho spoustu legrace, Ester, které Dan pomáhá z mokrých plavek na předním sedadle, div nohou nevykopne čelní okno a omylem povolí ruční brzdu, takže se automobil začne pomaličku sunout k příkopu. Já si na zadním sedadle svleču plavecky sama, Peťar mi pomáhat nemusí, přesto to dělá a doteky ho pěkně rozpalují, hned musíme vyzkoušet, zda mentolové bonbony zabraly...! Kdo ví, jak by to s námi dopadlo, kdyby se autíčko nedošinulo k příkopu a s drcnutím, div si všichni nevyrazíme zuby, v něm neskončilo! Jsme z toho mrtví smíchy. Příkop naštěstí není nijak hluboký, uvízneme v něm však tak, že se za pomoci motoru auto ven samo nevyhrabe. Musíme počkat, až venku pomine běsnění živlů, teprve pak si já přesednu k volantu - kozel zahradníkem hadr!, kde vůz túruji, až se z výfuku valí oblaka kouře a div tím neudusím kluky i Ester, kteří se snaží škodovku vytlačit.
72
"S citem!" řvou na mě oba a silně mi připomínají mého instruktora. Vytýká mi totéž, leč za jiných situací!
Nakonec vůz osvobodíme, přesednu si na sedadlo spolujezdce a ve čtyřech zamíříme k multikinu, protože by byl hřích ukončit tak pěkný den v sedm večer! Film, na který jdeme s ještě promáčenými vlasy, je dost slabý, ale v celkovém hodnocení krásné soboty nic nezmění. Líbáme se s Pe-ťou v přítmí sálu a Dan nám bez řeči půjčí svou závodku, aby mě mohl Peťar odvézt domů. Tohle řešení vyhovuje jak mně, tak kamarádce! Povzbudivě na ni mrknu, naznačím, že držím pěsti, Dan ji jde totiž doprovodit na sídliště, a nechám se zavézt Peťarem na lesní cestu kousek za Větrovy. Chce se se mnou milovat a já toužím po jeho polibcích, dotecích i objetích, avšak jelikož mám stále ještě menses, nic neriskuje. Koupat se s tamponem mi přijde víc hygienické než se milovat s menstruací, byť slabou! Peťa ale zkrátka nepřijde, v lese na sedadle vozu, ani nemusí vystoupit, ho uspokojím. Sice mi při tom dost překáží volant a mám od něj hlavu celou otlučenou, ale co bych pro něj neudělala!
Písemku ze sociologie mám za dvě. Hodně jsem věděla a tipovačka víceméně vyšla, prohodila jsem akorát Vilfreda Parete s Herbertem Spencerem a naopak určila autorství teorie sociální evoluce s teorií elit. Sociologie, filozofie i psychologie mě baví, bohužel většina ostatních předmětů nikoli. Z fyziky mi vychází trojka, z chemie lepší čtyřka. Učitel Malinek, člověk, který špatně zvolil povolání, v armádě by rozhodně udělal větší kariéru než ve školství, se vyžívá v břitkých a rázných povelech, kterými nás častuje, jinak je na slovo poměrně skoupý. Asi dospěl k názoru, že příkazy "sednout", "vstát", "k tabuli", "odchod", "pohnout" a především "vypadnout" docílí víc než sáhodlouhým omíláním pořád dokola. "Princova?"
73
"Prosím?"
"Dva, pět, čtyři," přečte moje známky ze svého notesu. "Chceš trojku? Tak k tabuli!"
"To je dobrý," ujistím ho a pro jistotu se ani nepostavím. "Mně stačí čtyřka..."
Nepátrá po důvodech ani mě nijak nepřemlouvá, kývne na srozuměnou a hned si u sebe konečnou známku zapíše, aby vzápětí prolustroval Simonu Prouzovou.
"Mohlas to zkusit," šťouchne do mě zezadu Marcela.
Zaklepu si prstem na čelo. To tak, aby profesor zjistil, že ta dvojka na začátku čtvrtletí byla z písemky, kterou se mi povedlo opsat, a ve skutečnosti jsem zralá na kouli?! O opravu k horšímu nestojím!
Ester je na tom velice obdobně, akorát má tu smůlu, že onu písemku nepsala, jelikož tehdy stonala, byla zkoušená dodatečně a za pět, načež se srotila jako blázen a při dalším zkoušení byla jen o stupínek lepší než poprvé, tudíž se teď v lavici krčí s výrazem odsouzence. Repas z chemie je stejný strašák jako z latiny. Být zkoušená před celou komisí z předmětu, kterému nehovím, je těžká noční můra!
"Co Daneček?" vyzvídám šeptem, když se u tabule hned po Simoně potí Zina a také si s tím krakováním neví rady.
"Neruš...!" špitne a dál brejlí do sešitu, jako kdyby na tom záležel osud celého lidstva. Sice chápu, že je pěkně vystre-sovaná, Malinek naše řady kosí jak smrtka na bitevním poli, ovšem zvědavost mi nedovolí zůstat klidnou. Tím spíš, že mi v neděli odpověděla na moje dotěrné esemesky až večer, kdy napsala, že mi povykládá dneska! Nakonec na ni při zkoušení ani nevyjde řada, i když to bere Malinek pěkně po vojensky, těch, co mají nerozhodné známky, je většina.
"No vidíš," plácnu ji povzbudivě do zad, když opustíme učebnu chemie a vracíme se zpátky do naší třídy v prvním patře. "V pohodě. Do příště se to jistě naučíš i pozpátku!"
74
Ožene se po mně, jelikož je jí stejně dobře jako mně jasné, že to, co říkám, není v lidských silách. Celoroční flákání se prostě musí někde projevit! Zákon akce a reakce. Zločin a trest. Už Dostojevský věděl, o čem píše!
"Povídej, jsem napnutá jak kšandy," pobízím ji. "Proč jsi včera nenapsala, obludo? Naháněla jsem tě celý odpoledne."
"Protože jsem měla rande."
"S Danem?!" Otázka je sice zcela zbytečná, vidím to už z jejího vítězného úsměvu, přesto ji položím, aby si kámoška užila svých pár minut slávy. "No neke! A jak, dobrý?"
Zvedne palec do výšky.
"A? Bylo něco? Líbali jste se aspoň? Bože, z tebe to leze jak z chlupatý deky!"
"V sobotu, když mě doprovodil k baráku, jsme ještě dvě hodiny seděli venku na lavičce a povídali si, ale jinak nic. V neděli mi napsal, jestli nemám chuť na zmrzku. Znáš mě, zmrzlinu moc nemusím, ale kvůli němu jsem spořádala dva poháry. Jeli jsme autem na Macochu, ne do jeskyně, v těch návalech by se na nás nedostalo, ale prostě se projít... No a tam jsme se poprvé políbili."
"Super!" zajásám. "Takže ruka v rukávě."
"Asi jo," přikývne spokojeně. "Dneska pro mě přijde v pět, sjedeme se vykoupat."
"Sami dva?" zeptám se poněkud zklamaně, protože s Peťa-rem nejsem domluvená na ničem. Říkal, že má ještě poslední zkoušku a pak se mi ozve. Vlastně ani nevím, kdy ji má!
"Neboj, společně určitě něco podnikneme hned o víkendu."
Přikývnu. Má pravdu, Dan už má vysokou školu jistou, ten se nemusí učit, je na tom lépe než Peťa. Jakmile bude můj brouček volný stejně jak Dan, čekají nás ty nejhezčí chvíle.
"Co Silva? Nezmínil se o ní?"
"Jo, probrali jsme to. Říkal, že chce mít čistej stůl, aby bylo mezi námi jasno. Potřeboval se vypořádat s minulostí ještě i vnitřně, chápeš. Se Silvou to ukončil už v týdnu, vykládal mi, zeje to děvka a že on nestojí o holku, které nemůže věřit, která mu zahýbá a ještě lže do očí, a prý místo aby uznala vinu, ještě si vymýšlí, že on je ten, kdo zradil. Podle Dana hrála divadýlko, když u toho brečela."
"Skvělé, jak se nám to pěkně povedlo," libuji si.
"Je mi jí docela líto," přizná se Ester. "Nic neprovedla a takhle dopadla... Dan je fakt třída, úplně boží."
"Když ji tak lituješ, nechceš jí ho přenechat?" rýpnu si a mám co dělat, abych uhnula. Vykopne nohou, samozřejmě mě nestrefí a její sešmajdaná bačkora přeletí půl třídy, div nesejme Barunku Panklovou, které jsme si ani nevšimly, už přišla do třídy a svižně nám rozdává velké papíry na závěrečnou slohovou práci. Ta má proti ostatním písemkám tu výhodu, že se na ni člověk nemusí učit. Pravda, sice téma "Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem" není to, co by mě bavilo popisovat, ale nějak tři stránky úvahy nasmolím.
Barunka se nezapomene pochlubit, že v áčku, kde slohov-ku psali už minulý týden, byl celkový průměr 1,5. Sice prý nedoufá, že bychom mohli sousední septimány předhonit, ale máme se snažit, ať za nimi nekulháme o dva světelné roky.
Dohánět nebo snad předhánět áčany? Pch, odkud spadla? To je to poslední, co by nás zajímalo. Tedy krom šprtky Hedviky, ta trapka by jistě chtěla být lepší.
Holka, která vleze do naší třídy po zazvonění na angličtinu, nechodí ani do áčka, ani do žádné oktávy. Že by nová spolužačka? To už jí nestojí za řeč, snažit se dochodit zbytek června v jiné škole.
"Čau, ty jsi tu nová?" všimne šijí také Simona.
"Ano," odvětí rozpačitě. "Já jsem nová -"
76
"Chceš si sednout ke mně?" nabídne jí Hedvika, která sedí sama v první lavici před stolkem.
"Nebo můžeš ke mně," projeví se Martin jako grand. Ten sice sám nesedí, ovšem jeho kámoš David by byl schopný se kvůli nové spolužačce pošoupnout.
"To je v pořádku," odmítne návrhy a zamíří za učitelský stolek.
"Tam ale sedí Malvína," upozorním ji.
"Ode dneška tam budu sedět já," vysvětlí rozpačitě. "Jsem Adéla Vacková a až do konce školního roku vás budu mít na angličtinu v rámci praxe."
Třídou zašumí, tykali jsme jí jen to fičelo!
"Takže praktikantka?" dovtípí se David.
"Ano. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet. Protože vás neznám, poznamenám si vaše jména k zasedacímu pořádku, ano? Buďte tak laskaví a po lavicích se mi představte."
"A kde je Malvína?" zajímá se Simona.
"V Bretani," plácne Ivo a všichni se rozřehtáme, takže tenký hlas slečny praktikantky skoro zanikne.
"Psst! Tiše! Je v porodnici," vysvětlí nám záhadu.
"Už něco má?" zajímá Hedviku.
"Ona furt vyhrožovala, že z toho smradu porodí," vzpomene si Martin a opět následuje salva smíchu.
"Nebo když spočítala průměr z angliny v porovnání s áčkem," napadne Marcelu a veselá zábava pokračuje.
"Paní profesorka je na udržování, měla nějaké komplikace," sdělí nám Adélka. "Tak, začneme těmi jmény..."
"Hedvika Čížková," prozradí na sebe Trapka.
Adéla si v rychlosti nakreslí schéma třídy s příslušným počtem lavic v každé řadě a do každého chlívečku napíše dvě jména, v Hedvičině případě jedno. Představování zabere podstatnou část hodiny a přijde mi naprosto zbytečné, na těch pár dní! Jestli se bude snažit zapamatovat si všechny
i
77
studenty ve všech třídách, praskne jí hlava. Zvlášť pokud se i jinde vyskytnou recesisti jako ti naši blbečci!
"A vy, kluci?" otáže se Adéla Martina a Davida sedící v poslední lavici u dveří.
"Oldřich Vovísek," prohlásí Martin bez mrknutí oka.
"Antonín Bobr," doplní stav David, a hned dodá: "Ale všichni mi říkaj Tondo, tak vám to taky dovolím..."
Adélka si poznamená Vovíska i Bobra a zřejmě nechápe, čemu se ostatní tak smějí. Rozloučí se s námi se slovy, jak se těší, až si příště anglicky zakonverzujeme!
Dolezu do bytu celá zpěněná. Cestovat narvaným busem MHD v tomhle vedru je fakt o zdraví! Doma nikdo, pokud nepočítám Ronyho, jehož radost z mého návratu je nehraná, za odměnu ho drbu za ušima, a rybičky. Tedy, samozřejmě v případě, že v zelenkavém přítmí akvárka zarostlého tak, že do něj není vidět, vůbec nějaké žijí! Možná je to i tím, že jsou stěny akvária porostlé jakousi zelenou řasou, či co. Akvaristi-ka byl tátův koníček, jenže ten člověk nemá čas na nic, tudíž ani na rybičky. Nejspíš je ještě v práci, na osmihodinovou pracovní dobu si nehraje, patrně ani neví, že něco takového existuje, a Klára také dosud nedorazila. Moje první kroky vedou k lednici, odkud vytáhnu báječně vychlazenou kolu, pustím si televizi a hodím sebou do křesla. Nohy položím na opěradlo a při kulise nějakého seriálu, nemám ponětí, který vlastně běží, tyhle odpolední jsou všechny najedno brdo, jde v nich jen a pouze o lásku a vztahy, při popíjení nápoje studeného tak, až mi trnou zuby a bublinky lezou ven i nosem, napíšu Peťarovi esemesku.
AHOJ, LÁSKO. CO DELAS? UC1S SE? DAN S ESTER SE POJEDOU V PET KOUPAT, NEPŘIDÁME SEK NIM? JE MI PO TOBĚ HROZNE SMUTNO, CHYBIS MI! MILUJI TE.
Píp-píp, odesláno. Přestože z výpisu vím, že byla zpráva
78
doručena, pro jistotu ho krátce prozvoním. To aby si SMSky všiml hned a mohl rychle odpovědět, protože kdybychom se chtěli přidat ke kámošce a její nové velké lásce, museli bychom pohnout kostrou, pátá hodina se kvapem blíží.
V telce řeší jedna z hlavních hrdinek telenovely těžké dilema, zda žít s manželem, kterého nemiluje, anebo jít za hlasem srdce - a běžet za manželovým řidičem. No jo, je to drama. Být s někým bez lásky bych nemohla. Chodila jsem se spoustou kluků a i když některé ty vztahy byly hodně krátké, najdou se v mé statistice i jednodenní, vždycky jsem do toho kluka byla zamilovaná. Zamilovat se pro mě není problém, to jde samo a ihned, horší je odmilovávání... To bolí. Na hrdinčině místě bych běžela za šoférem, samozřejmě. Ačkoli... manželovy miliony taky nejsou k zahození, haha!
Píp-píp. Nová přijaté zpráva, hlásí mi mobil. Peťar je drahoušek, odepsal rychle: NEMUZU.
Hm, a taky stručně, povzdechnu si zklamaně. Ten to učení fakt přehání! Aspoň pár hezkých slovíček mi napsat mohl...
Vypnu tu televizní limonádu a zamířím do sprchy, už není kam chvátat, koupání nebude, tudíž osvěžení studenou sprchou - no, skoro studenou, ne úplně, nejsem cvok! - přijde vhod. Dopřeji šiji bohatým proudem a skončím, teprve když už jsem málem prochladlá.
Crrrrr__
Zavrtím hlavou. Pokaždé někdo otravuje zrovna v tu nejméně vhodnou dobu! Nejdřív si myslím, že se na vetřelce jednoduše vybodnu, leč má výdrž. Že by Peťar...? V tu ránu pookřeji, zahalím se do krátkého ručníčku a letím otevřít. Jestli se rozmyslel, odmítnutí se mu rozleželo v hlavě, nastartoval tátova/oct^e a přiletěl na perutích touhy, mohl by to být on! Pro jistotu ale jen vystrčím hlavu, protože pár týdnů
79
svého broučka znám a tohle chování mi k němu moc nesedí. Hm, správný odhad.
Místo Pěti se na mě z chodby zubí Tomáš.
"Co je zase za problém dneska?" prohlásí na úvod, jelikož mu moje skrývání se za dveřmi nepřipadá normální.
Místo odpovědi pootevřu víc do široka, aby viděl ručník zakrývající ne zrovna moc úspěšně mou nahotu.
"Zase nejste oblečená?" dovtípí se, nicméně mu to nijak nebrání v tom, aby mi nestrčil do ruky tři krabičky s CD. "Dejte je Otovi, jo? Pokud možno tentokrát doopravdy."
"Bez obav," ujistím ho a než stačí cokoli odpovědět, zabouchnu mu před nosem. To, že jsem zapomněla jednou, neznamená, že mám vymatláno úplně! Štve mě on a Peťar a vůbec všichni.
A navíc mě z té pitomé ledové koly rozbolí zub!
80