10.Správní kluci vymřeli
10. SPRÁVNÍ KLUCI VYMŘELI
Někdo sbírá známky, jiný pohledy, další třeba balené cukry z různých restaurací. Kdybych sbírala polibky, ty od Mikiho by rozhodně patřily mezi ty nejcennější, protože nejkrásnější! Proberu se k životu něco málo po jedenácté, Mikiho postel je pro dva malá, bolí mě celé tělo, jak mu uhýbám, aby se vyspal co nejpohodlněji. Za výkon, který v noci podal, si to rozhodně zaslouží! Prohlížím si jeho krásné nahé tělo za denního světla, rolety vytváří příjemné intimčo a motýlci stále poletují po zdech. Natáhnu se, abych jim jejich let zatrhla. Ať si taky odpočinou!
Prstem se dotknu Mikiho svalnaté paže. Spí s rukama za hlavou, hrudník se mu pravidelně zdvíhá a jeho tvář je tak krásná... Vlastně jsem hezčího kluka ve své sbírce nikdy neměla! Kdybych neznala Vojtu, mohla bych říct, že jsem ho ani neviděla. Jenže Vojta není kluk v pravém slova smyslu, tudíž Mikimu jeho prvenství žádný jiný neupře. Samozřejmě v mých očích, protože například s Klárou se v tomhle většinou shodnout nedokážeme. Jí se líbí úplně jiné typy!
Při pohledu na jeho krásně modelované rty neodolám prudké chuti ho políbit, okusit znovu ty dokonalé polibky! Vzbudím ho tím, zamrká těžkými víčky a nechápavě se rozhlédne.
"Ahoj, lásko," přivítám ho mezi živými. "Bylo to strašně moc krásný..."
Po ránu je kapku nevrlý. "Cože?"
"Nedělej, že si nevzpomínáš," usměji se. "Já si to pamatuju moc dobře. Ještě teď cítím, jak jsi mě -" Posadí se, podrbe ve vlasech a doplní: "Ojel?"
184
"Ale fuj, neříkej to takhle hnusně. Bylo to milování!"
Odstrčí mou ruku, kterou si ho chci přitáhnout k sobě, nahý se projde po pokoji, aby mohl vytáhnout rolety a pustit dovnitř trochu kyslíku, pak se posadí zpátky na postel a podívá se na mě.
"Co podnikneme?44 pobídnu ho a naznačím, že bych nebyla proti nočnímu opáčku.
"Hele, kotě, tys mě asi špatně pochopila," prohlásí. "Přece jsem ti říkal, že nejsem na žádný dlouhý vztahy, na chození mě neužiješ. Vždyť se ani moc neznáme, tak jak bychom spolu mohli chodit?"
"A spát jsme spolu mohli?! I když se moc neznáme? Proč ses se mnou miloval, když jsi věděl, že nic dál nebude?!"
"Protože jsi byla hrozně smutná, chtěl jsem tě utěšit," šokuje mne svou odpovědí.
Zírám na něho s otevřenou pusou. Pak mi to konečně celé dojde, posbírám svoje svršky, aniž bych se na něho byť jen podívala, obleču se, rukama prohrábnu účes a bez jediného slova opustím jeho pokoj. Ani on necítí potřebu loučit se, ještě než zavřu dveře, zase se spokojeně zavrtá pod deku, aby dohnal náročné ponocování!
V kuchyni, kterou musím projít, se line vůně uzeného masa, které má na talíři starší manželský pár společně s bramborovou kaší. Tuším, že jde o Mikiho rodiče, které jsem vyrušila od oběda.
"Dobrý den," hlesnu rozpačitě, když si uvědomím, jak asi vypadám - rozmazaná, uválená, zmačkaná, rozcuchaná, a pak, určitě mě v noci slyšeli, dokonce třikrát...! Bez hlesu sledují, jak kolem nich rychle prosvištím, nakouknu do ložnice, protože si spletu dveře, rozpačitě se na ně usměji a zkusím jiné dveře. Tentokrát vedou do chodby, kde si rychle nazuji boty a nechám za sebou ozvěnu podrážek pleskajících po schodech ve splašeném úprku.
185
Zastavím se prakticky až doma. Na nejbližší zastávku MHD jsem to brala poklusem, autobusák jsem přeběhla podobna střele, povedlo se mi stihnout polední bus a ve dveřích naší kuchyně se objevím právě ve chvíli, kdy táta loví z vařící se vody podezřelé bílé a jen těžko identifikovatelné předměty. Dvě kuchyně během jedné hodiny - a v obou nepřátelsky naladění obyvatelé!
"Můžeš mi vysvětlit, kdes byla až doteď?!"
"Na koncertu."
"Koncert, kterej trvá patnáct hodin?! Děláš si legraci?!"
"Ale ne," pokrčím rameny. "Prostě jsem se zdržela u svého kluka. Je mi osmnáct, otče, snad mám právo na osobní život."
To, že to s tím mým klukem není tak žhavé, nevysvětluji. I tak mám štěstí, zeje tatík zcela zaměstnán lovením beztvarých UFO z hrnce, jinak by mi snad střelil pár facek, vypadá rozlíceně. "Jedna dorazí ve čtyři ráno, druhá pro jistotu až v poledne! Já vám, se mi zdá, zatnu tipec!" "Už zase?" ušklíbnu se.
"Co už zase?!" rozběsní se, jeden ufoun mu spadne z na-běračky zpátky do vody, ta vystříkne a opaří mu palec. Zařve bolestí, až z pokoje vyleze Klára. "Děje se něco?" "Sakra...!" fouká si na postižené místo. "Musíš dát ruku pod studenou vodu," poradím mu a on mě poslechne, načež pokračuje ve výchovném koncertu: "Je dobře, že jsi se uráčila vylézt, Kláro. Zrovna říkám Andree, že budu muset nastolit tvrdej režim. Pro tebe to taky platí!"
Ségra trhne rameny a hodlá zase zmizet v pokojíku. "Nikam! Je oběd, připrav příbory." "Nebudu jíst," brání se ségra. "Nemám hlad." "To mě vůbec nezajímá," ujistí ji nakvašeně. "Jelikož se tu dvě hodiny matlám s pitomými knedlíky, abych dceruškám
186
dopřál teplý domácí nedělní oběd, sníš to, i kdybych tě s nimi měl krmit! Sednout a už ani slovo."
"Jo, to jsou knedlíky?" uchichtnu se. "Kdo by to řekl!"
Střelí po mě očima. "Až sama uvaříš něco, co bude poživa-telný aspoň tak jako moje kynutý jahodový knedlíky, můžeš kritizovat. Podej cukr a máslo..."
Nechám si na talíř nakydat čtyři bomby, jeden je prasklý a osvobozená jahoda krauluje v kalné vodě, ten mu zase vrátím a vyměním za nepoškozený, Klára si za velkého křiku prosadí pouze dva místo čtyř, přičemž jíst nechce žádný.
"Sednout!" zavelí táta. "Obě. A mlčet."
Pořád lepší, než vysvětlovat, kde jsem se tak zdržela! Knedlíky hůř vypadají, chutnají docela dobře, tudíž nechápu ségru, která za velkého vzdychání zbouchne jeden, načež sejí obrátí žaludek a ona s rukou na puse odběhne do koupelny.
"Co je?" žasne otec, hledající u mě zastání: "Snad to není tak hnusný, aby jí z toho bylo špatně, ne?"
"Mně to docela chutná," buduji si u něj dobrou pozici.
"Tak co jí je?" podivuje se. Ségra se po chvíli z koupelny vrátí, bledá jako stěna. "Co jste včera vyváděly, když jste z toho ožralé ještě dnes, že ani nemůžete jíst?!"
"Dovol?" ohradím se dotčeně. "Proč mluvíš v množným čísle? Já jíst můžu, jak vidíš, a ještě si dokonce přidám."
"Nebyla jsem opilá," hájí se také ségra. "Jen mi jídlo prostě ! nesedlo, to je celý."
Pobaveně se pousměji. Podle všeho jí nesedlo něco úplně jiného než kynutý knedlík! Sestřička se nejspíš po koncertu pěkně zlískala a teď blije. Patří jí to, naší abstinentce!
Z rozchodu s Mikim se dostanu hodně rychle. Když nic nezačalo, nemohlo nic ani skončit, že! Akce Miki byla tak krátká, že jsem se ani nestihla pořádně zamilovat, tudíž jsem teď ušetřena trápení. Tedy, ne že by mě to nemrzelo, to mrzí, a pořádně! Miki by byl kluk přesně podle mých představ
187
- vyhovoval by mi vzhledově, o sexuální přitažlivosti nemluvě, ovšem ve všech ostatních oblastech se naše představy lišily. Bohužel.
To, že jsem opět sama, opět bez kluka a bez lásky, má stejnou výhodu jako minule: veškerý čas mohu věnovat učení testů na zítřejší závěrečné zkoušky! Vlezu si s nimi na terasu a ačkoli už má moje kůže pěkný odstín bronzu, svleču se do tang, napatlám opalovacím krémem a hustím do sebe všechny ty otázky a odpovědi potřebné k získání řidičského oprávnění. No, stejně mi bude k ničemu, protože za volant tourana mě tatík rozhodně nepustí!
Z učení jsem vytržena třikrát po sobě. Poprvé je to paní Raušová, která si to přihasí na terasu s kbelíkem a vodou. "Ty jsi tady?" všimne si mne a poruší tak nemluvnost. Vydržela jí dlouho, od naší minulé hádky mě úspěšně přehlížela! Moje nahota ji zaskočí, dokonce se snaží dívat jinam, snad aby mě nepřiváděla do rozpaků a dopřála mi čas se obléct, haha. "Můžeš si dát všechny věci na stůl?"
"Ne," zklamu ji. Neobleču se, nemám do čeho! "Učím se. Nechtě mi ten kbelík tady, já pak vytřu, až budu mít čas."
"Jen aby to nebylo na svatýho Dyndy," pochybuje o mé pracovní píli, znovu si mě změří od hlavy až k patě a já ji slyším, jak si na odchodu brblá pod vousy: "Ty dnešní holky, to je hrůza, takové nestydy..."
Druhé vyrušení se zhmotní v podobě zvonícího mobilu. Volající je Ester, jak si přečtu z displeje, a podle délky zvonění usoudím, že mi volá, na obyčejné prozvonění je to moc dlouhé. "Čau. Co je?" "Ahoj, Andy. Pondělí, ty to nevíš?" "Hm, a co z toho plyne?" "Brigádničím, mám tu zrovna volno," vysvětlí. Aha, takže jsem jí dobrá pouze ve chvílích nudy! "Chtělas něco?" zeptám se tvrdě, bez okolků.
188
"Vlastně jo. O víkendu vyrážíme do toho Chorvatska, tak jestli jste se s Kájou nerozmysleli a nechcete s námi?"
S Kájou, usměji se hořce. Ani s Kájou, ani s Peťarem, ani s Mikim. "Jen si to tam užijte sami. Tedy ve čtyřech''
Ester na druhém konci vzdychne. "Andy, ty se na mě pořád zlobíš, viď? Já vím, že jsme to měly původně naplánované jinak, ale pochop... Nemohla jsem tušit, jak se to zvrtne, když Dan dá Silvě kopačky."
Snažím se zůstat nad věcí: "V pohodě. Mě to už ani nijak netrápí. Však říkám, užijte si to. Pošli mi pohled."
"Fajn," pookřeje. "Nechceš zajít na pokec?"
"Nemůžu, učím se na autoškolu."
"Držím ti palce," slíbí mi.
"Dík. Měj se a dík za telefon."
"Andy? Kdyby ses do soboty nudila, víš, kde mě najdeš. Dřu do roztrhání těla, penízky se budou hodit..."
"Jasně. Čau."
Ačkoli vím, zeje Ester relativně bez viny, s Danem jsem ji seznámila já za cenu rozchodu se Silvou, stejně jí to, že jsem zůstala sama, prostě nedokážu odpustit! Mrzí mě to kvůli Ester i kvůli sobě, byly jsme neodlučitelná dvojka, celé roky seděly v jedné lavici a po sedmi společných letech jsme náhle každá na jiném břehu řeky!
Třetí vyrušení, způsobené také zvoněním, tentokrát však zvonku u dveří bytu, které na terasu zalétne jen velmi vzdáleně a slyším hojen díky tomu, že mi zrovna dohrálo CD And Love SaidNo od mých milovaných HIM, je ze všech nejpříjemnější. Jdu otevřít tak, jak jsem, beztak na terase žádné oblečení ani ručník nemám a kvůli Raušové se oblékat nehodlám. Když nestyda, tak pořádná! Otevřu pěkně zeširoka.
Za dveřmi však nestojí Raušová, nýbrž Tomáš. Pár vteřin na něho nechápavě hledím, stále ještě myšlenkami u Ester, načež se proberu a zajedu za křídlo dveří jako lasička.
189
"Poslyšte, jste vůbec někdy doma oblečená...?" zeptá se mě, mrtvý smíchy.
"No, myslím, že vloni na podzim, tuším, že v listopadu, jsem jednou oblečená byla... Ale to jste zrovna nepřišel."
"Hm, to jsem fakt nestihl," baví se. "Až si zase takovej den naplánujete, dejte mi vědět, jo?"
"Mrknu do diáře," slíbím mu, převezmu od něj cédéčko pro tátu, ti dva snad spolu hrají korespondenčně šachy, či co, a s úsměvem za ním zabouchnu. Změřím si svou nahou siluetu ve velkém zrcadle, dokonce i Pepíno přestane pracovat v pilinách a postaví se na zadní, aby lépe viděl. Asi deset minut marně přemýšlím, proč všechny moje známosti dopadnou takhle špatně. Copak jsem tak škaredá?? Ne, tohle ten pravý důvod nebude. Jsem zajímavá, to bohatě stačí, a navíc mám prima postavu, líbím se klukům. Proč mě ale pouze využívají, zatímco na chození mají ty svoje slípky?! Nechápu to!!!
Test napíšu tentokrát bez zaškobrtnutí, otázky ze zdravovědy zodpovím víceméně správně a v technice poněkud zmateně vysvětlím, čím je způsobeno nestejnoměrné sjíždění pneumatik, ovšem mým zkoušejícím to stačí. Největší důraz je logicky kladen na znalost pravidel silničního provozu, dopravnímu inspektorovi i našemu učiteli je jistě jasné, že holky jako já si toho na autě samy moc neopraví. Nejvíce zaboduje v technice Marcela, která na otázku, co udělá při defektu pneumatiky, odpoví: "Vyštrachám v batohu mobil."
Zkoušející komisi tím naprosto rozloží! Mobilem ovšem nelze vyřešit všechno, bohužel, při jízdách je to čistě na nás. K Marcele tentokrát tak benevolentní nejsou, kámoška je jednou ze dvou z nás osmi, koho komisař od volantu vyhodí a nic jí nepomůže, že napsala testy bez chyb!
Na řadu jdu hned po ní, a když mi s kyselým obličejem ukáže palcem k zemi, je ve mně hodně maličká dušička!
190
Normálně nejsem žádný velký strašpytel ani nervák, ve škole se zásadně nestresuji, ovšem teď se mi poněkud třesou ruce. Instruktor, ten s boulí, si toho všimne a povzbudivě na mě mrkne. "Klid. Nemáte se čeho bát, jezdíte dobře."
Zírám jak vyoraná myš! Není to tak dávno, co mi vyhrožoval, že se sám postará, abych zkoušky neudělala! Po nastartování mi motor dvakrát chcípne dřív, než stačím zařadit, omylem pustím stěrače, po suchém skle nepříjemně škrundají, až mě komisař upozorní, že zase tolik neprší - samozřejmě praží slunce, a stylem poskokem hop vpřed trhaně zdoláme první dva metry. Za vraty autoškoly dám přednost multikáře, která je ještě poměrně v nedohlednu.
"To jste mohla jet," usoudí komisař.
Určitě, pomyslím si v duchu. Pojedu a on se mnou vyrazí dveře za to, že jsem ohrozila sebe i tu multikáru, to tak! Podle hesla lepší opatrněji a pomaleji odjezdím celou trasu, co po mně chtějí, a vyřeším všechny konkrétní situace.
"Jezdíte zbytečně pomalu," vytkne mi komisař. "Zdržujete provoz, musíte hodně jezdit, abyste získala ten správný odhad a grif. Učený z nebe nespadl. Hodně štěstí!"
Jo!!! Jen co se pochlubím zbývajícím členům kurzu, napíšu vítěznou esemesku snad všem svým známým, které v paměti mobilu mám (a že jich je!), abych se s nimi o svou radost podělila. Počkáme na Marcela, který z naší party jezdí coby poslední, a s vyfasovanými tiskopisy, bohužel nedostaneme řidičák hned do ruky, jak jsem si naivně myslela, prý si musíme nejdřív podat žádost na dopravní inspektorát, zamínme rovnou do hospody Pod kaštany, kde rozjedeme pořádnou party. Získání řidičáku je přece důvod slavit!
Radují se s námi Marcela i Ruda, ti dva propadlíci. Koneckonců, proč ne! To hlavní, tedy testy, mají v kapse, jízdy si jistě brzy dokoupí a udělají je napodruhé.
"Málo jsi trénovala," zazubím se na kamarádku, která si
191
svým neúspěchem hlavu neláme a zpívá s kytarou, na niž Radim, kluk z kurzu, docela válí, až se hory zelenají. "Koukej si ty jízdy u táty reklamovat, jinak ať ti vrátí školný, haha. Řeknu mu, aby se ti víc věnoval."
"No, to by opravdu mohl," mrkne na mě. "Ota je, náhodou, bezva chlap. Nevím, co proti němu máš. Važ si ho.u
Vyprsknu smíchy: "Mluvíme obě o jednom a tom samém...?"
"Jasně," baví se. "Jen ty ho vidíš jinýma očima než já. Musím zkrátka s tvým tátou trénovat víc než dosud." To už mě chytne Ruda kolem ramen. "Ty vůbec nepiješ!" "Šetřím se na zítra," usměji se. Kdo by řekl, jací se z kluků vyklubou společníci! Najednou se s námi chtějí kamarádit, připíjet si a líbat se! "Mám zítra narozky."
"Fakt? Tak to musíme zapít předem!" radují se kluci a žádný z nich si nedá ujít příležitost mi důkladně popřát. Marcel se ke mně dostane až jako poslední, jeho kolegové mají mnohem ostřejší lokty a on není dravec.
"Všechno nejlepší, Andrejko," popřeje mi hezky. Naznačí polibek, ale nedotáhne ho. Na tak stydlivého kluka jsem natrefila poprvé! Chytím ho kolem krku a bez dalšího zdržování políbím sama. Zůstane z toho skoro bez sebe! Pak se posadí zpátky na své místo a nespustí ze mě oči za celý večer, ovšem přijít blíž se už neodváží.
"Všimla sis, že tě Marcel balí?" prohodí Marcela na toaletě, kde se spolu sejdeme.
"Není škaredej," pokrčím zamyšleně rameny.
"Z kluků z kurzu určitě nejhezčí," potvrdí kámoška. "Ale moc mladej. Je mu tak devatenáct, dvacet."
"To by mi nevadilo," ujistím ji.
"Takže o něho máš zájem?"
"Možná," pokrčím rameny. "Ale on je takovej pomalejší, k ničemu se nemá. Tímhle tempem se dáme dohromady dva
192
tři roky před důchodem... Jenže já tolik času nemám. Mohla bys ho trošku popostrčit?"
"Klidně," přislíbí svoje služby a svůj slib splní vzápětí. Jakmile si Marcel jde cosi koupit k baru, Marcela se přesune na barovou stoličku hned vedle něho a dá se s ním do řeči, přičemž se po mně oba otočí. Kámoška na mě mrkne.
Pobaveně se usměji. Ze spikleneckého gesta soudím, že vše jde podle plánu a já doufám, že si její slova vezme k srdci a přijde brzy. Mezitím se vyblbnu s Rudou i Radimem, díky šampáňu, co kluci kupují, jsem pěkně rozjařená, hodiny letí a Marcel sedí stále na své židli jako připínáček!
"Tak co?" dotírám na Marcelu při dalším setkání na WC.
"Je do tebe celej žhavěj," potvrdí.
"A proč s tím něco nedělá, sakra?"
"Breptal pořád něco o tom, že neví, jestli ho chceš, že jsi
moc krásná a můžeš mít na každým prstě deset kluků... Ten
kluk nemá žádný sebevědomí, vůbec si nevěří. Přitom je do-
ř cela hezkej! Musíš po něm vystartovat natvrdo, jestli nechceš
í Pod kaštany zapustit kořeny."
Což to opravdu nechci, proto se rozhodnu Mácovi sama píchnout. Vytrhnu se Radimovi, přisednu si k Marcelovi a zeptám se ho, zda se nemohu napít jeho minerálky.
"Jasně, cokoli!" ujistí mě. "Stejně ti to od minule dlužím. Nechceš koupit třeba pohár?"
"Dám si ráda," mrknu na něj, ovšem když chce přivolat číšníka, strhnu mu ruku dolů. "Ale ne tady a teď. Nemůžeme jít někam jinam? Tady je moc lidí a velkej rachot."
Samozřejmě souhlasí, rychle zaplatí svou nepatrnou útratu, tři mattonky, co cucal celý večer, ho nezruinují. Rozloučím se s ostatními, kluci mají narážky, co že to jdeme ven dělat, ale my si jich nevšímáme, opustíme restauraci a mlčky kráčíme teplou nocí ulicemi směrem k centru.
"Kam na ten pohár zajdeme?" zeptá se nesměle.
193
"Pohár radši ne, byla bych tlustá ještě víc, než jsem." "Ty, a tlustá?!" užasne upřímně. "Máš naprosto skvělou postavu a vůbec jsi taková... přitažlivá."
"Díky," pousměji se. Tohle už zní lépe! "Ale pohár si stejně nedám. Radši bych kafe." "Vyber si, kde si ho chceš vypít." Podívám se mu do očí. "Nejradši někde v soukromí...?" Ohryzek na jeho hubeném krku jen poskočí. "V soukromí... ? Tak... jestli chceš jít ke mně, budu moc rád. Teda nemysli si, jen na to kafe, abys neřekla, že tě chci hned dostat...!"
Škoda, pomyslím si v duchu pobaveně, nahlas však odpovím: "Nic takového si o tobě opravdu nemyslím, Marceli, věř mi. Akorát... co vaši?" Trapas s Mikiho rodiči je stále příliš čerstvý! "Ve středu odletěli do Řecka. I se ségrou, takže jsem doma úplně sám," uklidní mne.
Ideální situace, pomyslím si v duchu. Autobusem MHD se společně dopravíme na sídliště Hvězdárna, v bloku hned vedle Penny marketu, kousek od mámina bytu, vyjedeme výtahem do třetího patra a pak už vklouzneme do panelákové chodbičky. Podle jeho vzoru se spořádaně vyzuji, ale než mě zavede dál, zdržím ho polibkem. Z vývoje situace je poněkud rozhozený, poznám, že má doma holku poprvé v životě! "Jaký... si dáš to kafe? Nescu nebo turka... ?" "Bez kafe to jde taky," mrknu na něho. "Máš prázdný byt, škoda ho nevyužít, ne?"
Prázdný, leč luxusně zařízený. Do měkkoučké kožené sedačky zahučím jako do peřin, až se tomu musím smát Marcel si přisedne a dlouze se líbáme. Jelikož je každý další krok na mně, rozepnu mu košili a stáhnu ji z něj. On udělá totéž na oplátku s mým tričkem. Zbavujeme se takhle vzájemně každého kousku oblečení, díky teplému letnímu dni toho na sobě moc nemáme, oba jsme vysvlečení raz dva. Jenže...
194
Pak ze mě veškeré vzrušení opadne. Poznám totiž na první pohled, že Marcel není ten právej!
"Počkej..." odstrčím ho, když si chce ke mně přilehnout. "Nechceš si dát prvně sprchu?"
"Jo, jasně, promiň," zablekotá. "Hned jsem zpátky!"
Nevím, za jak dlouho sprchu zvládne - a ani se to nikdy nedozvím. Jakmile zmizí v bytovém jádru, rychle na sebe naházím svých pár svršků, v chodbičce vklouznu do sandálů a tichounce vyklouznu z bytu. Nečekám ani na výtah, pro jistotu beru schody dolů po dvou a vzápětí můj úprk skryjí stíny keřů vysázených podél chodníků na sídlišti.
Mohu být ráda, že na mě Marcel nemá telefon a ani neví, kde bydlím. Nechce se mi mu vysvětlovat, proč jsem utekla! Neklapalo by nám to. Jsem si jistá, že k tomu, aby spolu mohli být dva lidi šťastní, není důležitá krása, dokonalá postava nebo snad peníze, nýbrž láska, tolerance, věrnost, správná povaha a také fyzická přitažlivost.
S Marcelem to šlo tak rychle, že jsem se do něj zamilovat nestihla, ba dokonce mě ani nestačil začít přitahovat, no a s tím, co jsem viděla pod jeho oblečením, by mě ani přitahovat nikdy nemohl! Vlastně mě ani netěší fakt, že Marcel je jediný kluk, se kterým jsem to zabalila dřív já, než on se mnou. Spíš se stydím a je mi Marcela líto.
Na to, jak jsem nedávno nad sebou coby odstrkovanou a nikým nemilovanou chudinkou brečela, mi od časného rána chodí blahopřejné esemesky k mým narozkám. Tolik lidí si na mě vzpomnělo, to je milé! Jsem z nich vyloženě dojatá. Pravda, všechna přání jsou od kámošů a kámošek, která bych okamžitě vyměnila za jedno jediné poslané z opravdové lásky, ale i tak mě potěší, že na mě alespoň kamarádi nezapomněli! Někde jsem četla, že je přátelství víc než láska.
Hm. Nevím. Možná ano, takové to pravé a skutečné přátel-
195
ství. Jenže ti, co mi přejí, nejsou praví přátelé, prostě jen kámoši, se kterými se dá posedět a pokecat, ale že bych se na ne mohla spolehnout a dát za ně ruku do ohně, to tedy rozhodně ne, pak holky ze školy, se kterými se moc rády nemáme, Marcela i pár "kámošek", co jsem potkala při různých pařbách. Takoví přece nejsou "praví" přátelé! Ester, kterou jsem sedm let považovala za nej přítelkyni, se pěkně vybarvila! Klidně mě vyměnila za svého kluka, aniž by měla špatné svědomí, že mě tím o mého kluka vlastně připravila! Nakonec, kdo ví, jestli se mi svým přáním VŠECHNO NEJ NEJ NEJ NEJ NEJ A HOOODNE MOC LÁSKY!!! nevysmívá!
Sestřička mi věnuje krásnou gelovou svíčku, protože ví, že si na ně potrpím, pořád nějaké pálím a zvláště k poslechu Jeho ďábelského veličenstva se hodí maximálně! "Ať se ti splní všechna přání," popřeje mi. "Díky," nechám si potřást pravicí. "Co ti je?" "Co by mi mělo být?"
"Nevím, proto se ptám," pokrčím rameny. "Takový dospělý přání jsem od tebe fakt nečekala."
"Dospělý?" podiví se. "Jako že jsem ti měla radši popřát, ať dostaneš konečně rozum, když už seš stará větev, jo?" "Tak nějak," zasměju se. "A ty mě zklameš. Styď se." "Příště se polepším," slíbí a zase si lehne zpátky k rozečtenému románu. Stejně víc než na děj v knize zírá na displej mobilu, který co chvíli kontroluje.
Vzpomene si na mě i Miki: HAPPY BIRTHSDAY TO YOU!, dokonce i Žabák obětuje pár haléřů za vtipnou esemesku: STASTNE A VESELE :-). Peťarovo přání je sušší, přesto si cením, že napsal vůbec: GRATULUJU K OSMNACTINAM. Pavel, poslední člen kapely KaPa, se nechá slyšet: VÍTEJ MEZI DOSPELAKY, KUŘÁTKO! KAZDE TVE PRANÍ JE PŘEDEM SPLNĚNO (POKUD NEBUDEŠ MOC NAROC-NA :-)
196
Tomu jedinému odpovím, ostatní jen na znamení díků prozvoním, a napíšu mu: ŠTACÍMI TO CD PEŠTI, KTERÉ JSI MI SLÍBIL A VYKAŠLAL SE NA ME JAK NA PLACATÝ UMĚN!
Odpověď přilétne vzápětí: JEZIS, JA ZAPOMNĚL!! NEZLOB SE, HNED TO NAPRAVÍM A PRIDAM TI K TOMU BONUS - PUSU ŠTACI?
JEN JEDNU?? JSI PEKNA LAKOTA!, laškuji s ním pobaveně.
MUJ POLIBEK MA CENU MILIONU! ZE JSI TO TY, MAS UME DVA:)
Odepíšu mu, že ho vezmu za slovo a někdy si je vyberu, ať se to Janičce líbí nebo ne, a v podobném duchu si vydržíme psát celé odpoledne až do doby, než se vrátí táta z práce, kvůli mně mnohem dřív než jindy. Můj autoškolácký úspěch ho usmířil, prolítána sobotní noc je zapomenuta a on se rozhodl oslavit současně autoškolu i narozeniny pořádným dlaban-cem.
"Všechno nejlepší, moje dospělá dcero," popřeje mi obřadně, div mi nevykloubí pravici z ramenního kloubu, a dá mi maličkou sametovou krabičku. No ne, že by mi koupil šperk...?! Když si vzpomenu, jaký byl u nás rachot kvůli náušnicím k ségřiným patnáctinám, skoro se orosím. Nerada bych zkazila sváteční den podobnou scénou, jakou vyvolala Klára! Pravda, náušnice si tenkrát přála, jenomže ona si představovala velké a přitom tenoučké jemné kruhy, kdežto tatík ji obdaroval mohutnými náušnicemi klasického tvaru s velikými červenými kamínky. Takový babský trhače uší nosit nebudu, oznámila mu ségra na rovinu. Vyslechly jsme si tenkrát přednášku o nevděčných harantech a kdesi cosi, nicméně náušnice se tehdy nakonec Kláře podařilo vyměnit.
Krabička skutečně pochází ze zlatnictví a obsahuje šperk - nádherný zlatý prstýnek, úzký, bez kamínku, jakoby ze dvou
197
tenkých drátků vzájemně propletených. Sedí mi na prsteníčku jako ulitý a sluší ještě víc.
"Nádhera!" pochválím dárek a políbím tátu na čerstvě oholenou tvář.
"To jsem rád, že se líbí," oddechne si. "Jen na sebe hodím něco slušnějšího a za pět minut vyrážíme, holky."
"Fakt pěkný," uzná Klára. "To nemohl vybírat sám."
"Třeba se už naučil jít s dobou," zastanu se ho.
"S jeho vkusem? Nikdy." Klára je nekompromisní. "Spíš mu ho vybrala Hanka, tak bych to viděla. Obléká se pěkně a měla tuhle úplně tutový náušnice, takový ty visací, všimla sis?"
Nevšimla, Hanku prostě přehlížím z principu, nicméně
uznám, že na ségřině řeči něco bude. Víc nespekulujeme, rychle se převlečeme a coby pěkně nesourodá trojice, tatík jde v měkkém letním saku broskvové barvy, ségra á la těžká metalačka a já zůstanu věrná tradicím čarodějnictví, jsem zvědavá, jakým stylem doplní naši partu Hanka, zamíříme do garáže. Coby oslavenec si sednu pochopitelně na přední sedadlo, řídit ještě nemohu, bohužel, teprve jsem si byla dopoledne podat žádost, leč dlouho si téhle výsady neužiji, jelikož opět nefunguje elektrické zavírání brány a táta nás požádá, zda bychom ji nezavřely ručně. Mrcha jedna, otevře se vždycky, horší je, že sejí pak nechce, někdy se zasekne. Kolikrát stačí zacloumat a mechanismus se rozjede.
Ještě než tak učiním, spatřím povědomé žluté autíčko řítit se přímo k nám. Zamračím se: "Co ten tu chce...?"
"Třeba ti jede pogratulovat," uchichtne se Klára.
"Pch," odfrknu. "Spíš vyřídit přání od mámy, stejně jsem se divila, že ta jediná ještě nenapsala ani nezavolala..:"
To už Vojta zabrzdí těsně za touranem, vystoupí z vozu, pro něco se sehne a k mému úžasu se vynoří s kyticí osmnácti rudých růží! Je to od mámy milé, to musím uznat, nicméně mi
198
mohla přijet poblahopřát sama a ne posílat prostředníka, tím spíš, že právě Vojtu...! Při vzpomínce na ostudu s poblitým tričkem se neubráním znachovění.
"Čau," řekne nám na úvod neutrálně. V plátěných kapsáčích krémové barvy a havajské košili s krátkými rukávy mu to fakt sekne, nikdo by v něm homosexuála nehádal! Přijmu jeho hru na vyslance a přikývnu, kdežto sestřička odpoví: "Ahoj."
"Všechno nejlepší a hlavně hodně lásky," popřeje mi.
Stojí mě hodně sil přijmout nabízenou pravičku! Jestliže jsem cítila horkost v tváři už před jeho přáním, nyní zrudnu jako rak. Samozřejmě pochopím skrytou narážku! Přeje mi hodně lásky, ironicky, jak jinak, protože mě většinou vídá s různými kluky!! Nedovolím mu bavit se na můj účet dlouho, rukou připomínající leklou rybu stisk pouze naznačím a zase ucuknu zpátky. Skrz zuby procedím: "Dík."
"Jo a matka ti vzkazuje, že vás v sobotu čekají."
"Hm," zavrčím, skoupá na slovíčko.
Vojtovou hezkou tváří přelétne pobavený úsměv, jistě se cítí coby vítěz, pěkně mě pokořil!, řekne nám ještě čau, naskočí do vozu a zmizí v prachu.
Připadám si jako ten největší pitomec, fakt. Nechat toho blbečka pást se na mých rozpacích! To jsem to dopracovala! Růže jsou opravdu nádherné, odložím je na střechu vozu, abych mohla jít pomoci Kláře s bránou, a všechno ve mně ještě vře, když si o chviličku později opět přisednu k tátovi. Naštěstí má tolik taktu, aby trapné přání, kterému byl svědkem a musel slyšet každé slovo, nerozpitvával!
Vydýchávám se celou cestu nahoru na Hrbáč. Teprve když zaparkujeme, napadne mě: "Hanka dneska nemohla, či co?"
Tatík pokrčí rameny. "Tohle je rodinná oslava, ne?"
Vyměníme si se ségrou užaslé obličeje. Koneckonců, má pravdu! Hanička by se sice ráda stala součástí naší rodiny,
199
ale možná si táta tu ženitbu po zážitku s rozjívenými kluky, kdy zrcátko už sice máme vyměněné za nové, leč šrám na dveřích zůstane navždy, ještě rozmyslí.
"Nevím, jestli jsme neměli jet radši někam jinam," uvědomím si, jakmile vejdeme do luxusního prostředí restaurace. V odpoledni, kdy oběd byl už dávno a do večera je ještě daleko, jsme tu takřka jedinými hosty. Krom nás, milenecké dvojice u nejzazšího stolku a černovlasé dívky u barového pultu tu nikdo jiný není. Číšník si nás určitě bude od minule pamatovat, předpokládám, že nebývá časté měnit ubrus třikrát během jednoho oběda!
Pinglové se však naštěstí také střídají a ten, který má službu dnes, je znuděný týpek s nagelovaným účesem. S úlevou se rozhlédnu - a zajásám podruhé, když v holce vystavující štíhlé nohy na barové stoličce poznám Marcelu: "Co ty tady?" "Ahoj," roztáhne pusu od ucha k uchu. "Já tu mám rande." Otočím se kolem své osy, jestli jsem někoho nepřehlédla. "Počkej, chceš říct, že s tím šamponem?!" "Ne!" rozřehtá se. "Ten tedy opravdu není můj typ." "Koukám, že se ale tvůj typ neráčil dostavit," bavím se. S úsměvem pokrčí rameny.
"Tak si pojď zatím sednout k nám," pozvu ji. "Slavím narozky, jsem štědrá.
"Zvlášť když to nemusíš platit ty, že?" doplní Marcela a obě se tomu zasmějeme společně s tátou. Klára se tváří jako suchar, nejspíš její antipatie k mé kamarádce, naprosto neopodstatněné, jsou silnější než smysl pro humor! Krávou si však nenechám kazit náladu, sestřička je divná od samého rána, posledních pár dní není ve své kůži.
Táta proti Marcehně přítomnosti nic nenamítá, objedná slavnostní přípitek pro čtyři a na svoje narozky si tak připiji nejen s rodinnými příslušníky, ale i kámoškou. Vlastně od doby, co mě zradila Ester, s nejlepší kámoškou!
200
"Blahopřál bych ti k autoškole, jenže zatím ještě není k čemu," usměje se táta.
"Jak to, že ne?" podiví se Marcela. "Testy mám a jízdy dodělám, pokud budeme cvičit a trénovat, nemůžu je neudělat na druhý pokus. Když to zvládla i tady Andrea.
Konečně se ségra zasměje, zachrochtá do svého šampáňa. Mě se Marcelina hláška dotkne: "Jak, i tady Andrea?!"
Číšníka přivolá všeobecný hlahol, zajímá se, zda máme vybráno a my si začneme poroučet. Ten člověk je podivín nejen na pohled! Jak si všimnu, on si totiž naše objednávky nepíše, jak to dělají všichni ostatní, nýbrž kreslí!! Moje kuřecí prsa na kari zpodobní dětskou kresbičkou bezhlavého i kuřete, k tomu připíše kari, ségřiny kapustičky s květákem vařené v páře zakreslí symbolem zeleniny, tátův candát má na objednávkovém lístku podobu rozesmátého žraloka a Marcelin vepřový steak pak vypadá jako čuník zachycený zepředu. Pingl se svoje malůvky nesnaží nijak skrývat, dokonce nás požádá, abychom objednávali pomaleji, že si nestačí poznamenávat!!
Jsme z něho naprosto konsternováni. Ani neřveme smíchy, jak by se slušilo a patřilo! Místo toho zíráme jeden na druhého a vybuchneme teprve po jeho odchodu, dokonce i Klára, do té doby smutná jako želva, se řehtá. Nemůžeme říct, že by nám mou oslavu neoživil!
Není to oslava v pravém slova smyslu, ale na to, že se jí účastní táta, je víc než příjemná. Povídáme si ve čtyřech, no, spíš ve třech, Klára je nestranný pozorovatel, jedna přes druhou tátovi líčíme zážitky z autoškoly i z gymplu, tedy ty publikovatelné a nezávadné rodičovským uším, a bavíme se naprosto výborně. Jídlo, které nám ten zvláštní člověk přinese, je navzdory malůvkám vynikající.
Po jídle posedíme ještě u kávy a palačinky s horkými malinami, které si ségra vůbec nedá, zbaští polovinu té své
201
zeleniny a hned po jídle se vytratí na toaletu, dezert je pro ni nemyslitelný a kávu pije zásadně hořkou, bez mléka. Víno si ředí minerálkou ne proto, aby se neopila, ale aby do sebe nedostala moc kalorií! Je tím hubnutím fakt posedlá.
V restauraci nakonec strávíme více než tři velice příjemné hodiny, Marcelin nápadník se nedostaví, ale kamarádka z toho smutná není, baví se s námi a nabízený odvoz samozřejmě přijme. Táta mávne na pingla, který se znuděně opírá o barpult hned vedle korálkového závěsu s vyobrazením páva. Přiblíží se k nám: "Máte další přání?"
"Zaplatíme," oznámí mu otec.
"Zavolám kolegu, hned to bude," slíbí mu číšník a já se za ním zvědavě koukám, jelikož mě zajímá, zda kolegou bude ten, co nás měl minule plné zuby. A pak, za celé tři hodiny nevystrcil z kuchyně nos, i když se pár hostů uvnitř mezitím vystřídalo. Pingl plavnou chůzí dokráčí ke korálkovému závěsu, projde jím dovnitř a okamžitě zase vyjde ven, korálky se ještě ani nestačí vrátit na své místo, stejně chůzí dotančí k nám a zeptá se: "Přáli jste si platit?"
Ten člověk má úžasnou schopnost šokovat!! Situace, kterou nám právě připravil, je tak komická, avšak současně tak šílená, že se prostě nedokážeme ani smát! Fascinovaně na něj všichni čtyři zíráme jako na tvora z jiné planety.
Na slovo se vzmůže pouze táta a to poté, co mu velkorysým gestem nechá spropitné ve výši padesáti korun.
"Rozdělte se s kolegou," prohlásí a tím zlomí prokletí, v tu ránu se řehtáme, že skoro ani neslyšíme Marcelu, která také zahlásí: "A vyřiďte kuchaři, že to bylo moc dobré. Naštěstí vaří lépe než váš kolega kreslí!"
"Tak to byl fakt nářez," utírám si smíchy zaslzenéoči.
Řehtáme se ještě v autě. Ten člověk se buď tak strašlivě nudil, že vymýšlel ptákoviny, anebo trpí těžkou schizofrenií, tedy rozdvojením osobnosti!
202
"Nepůjdeš dál?" pozvu Marcelu rozjařeně na nádvoří firmy, kam táta zajede dokořán otevřenými vraty. Nejspíš se opět za někým nezavřely, brána je pěkný křáp.
"Ne, díky, až jindy," zklame mne.
"Hodím tě do města," nabídne jí táta. "Stejně si ještě musím sjet něco zařídit..."
"Tak čau!" zamávám Marcele. Ještě za mnou cosi volá, ale nerozumím jí ani slovo, touran vyjede ze dvora. Někdy se otevřená vrata hodí, pousměji se v duchu. Od táty je pěkné, že se projevil coby galantní muž a kámošku odveze!
Klára, která je nahoře než bys řekl švec, se vykloní z okna: "Andy? Telefon!"
Zdolám schody po dvou, a protože předpokládám, že mi volá máma, kdo jiný by mě sháněl na pevné lince, ohlásím se rovnou: "Ahoj, mami."
"Tady Hanka," převeze mě volající. "Chtěla jsem ti popřát hodně zdraví a úspěchů ve škole. Osmnáctiny jsou jen jednou."
"Stejně jako sedmnáctiny, devatenáctiny i osmatřicátiny."
Zasměje se tomu jako vtipu, nejspíš narážku na svůj věk nepochopila, anebo ji záměrně ignoruje. "Máš pravdu. Ale ty osmnáctiny jsou nejhezčí."
"Hm, tak dík za přání."
"Máme pro tebe ještě s klukama takovou maličkost, na památku. Tu ti dáme až na oslavě, jo?"
"Oslavě?" podivím se. "Ta už byla."
"Ne, já myslím večeři s tátou, Klárou a námi. Ota říkal, že si vyrazíme společně na Hrbáč..."
"Přesně o tom mluvím," sejmu ji s potěšením. "Právě jsme se odtud vrátili. Já, Klára, táta a moje kámoška."
"Vážně...? To... jsi mě zaskočila. Můžeš mi zavolat tátu?"
"Nemůžu."
"Andrejko, vím, že mě nemáš ráda, ale pochop mě..." do-
203
mlouvá mi. "Já ti ho přece neberu, zůstane tvým a Klářiným tatínkem napořád. Miluji ho jako muže, nemusíš žárlit -u
"Vy mi nerozumíte," přeruším její monolog. "Tátu vám nemůžu zavolat, protože tady není. Jel někam do města."
"Ach tak..."
"Musím končit. Nashle." A zavěsím. To víš, budu se s tebou vybavovat a řešit psychologické otázky! "Co chtěla?" otáže se mě v pokoji ségra. "Chtěla by být naší náhradní maminkou," odfrknu znechuceně. "Jenže mám ten dojem, že se jí to nepovede. Otecko ztrácí zájem, řekla bych. Dnešní oslavují zatajil."
"Fakt?" užasne, svleče se do prádla a začne šlapat na roto-pedu. "Hele, kde máš vlastně tu kytku od bratříka?"
No jo, kytka...! Ten moula mě tak rozhodil, že si zaboha nevybavím, co se s kyticí růží stalo! Musela jsem ji nejspíš nechat v autě. Takový krásný pugét a já ho nechám zvadnout, krucinál! Měla jsem si ho vzít do restaurace, však by mi ten poděs určitě vázu přinesl...! Snad nebudou růže moc zvadlé, až tatík dorazí, a ve vodě se vzpamatují. Problém ovšem je, kdy dorazí! Nevím sice, co si jel přesně zařizovat, ale do půlnoci, než se uložím k spánku, se vrátit nestačí!
Nakonec ty moje narozky byly fajn. Prstýnek vypadá na ruce úžasně, bašta byla vynikající a všechny esemesky od mých přátel, byť ne zrovna přátel až za hrob, potěšily. Večer mi ještě přijde jedna prací od mamky: MOC A MOC ZDRAVÍČKA, ŠTĚSTÍČKA, ÚSPĚCHU A LÁSKY TI K TVÉMU VELKÉMU KROKU DO DOSPĚLOSTI PŘEJI MAMKA, MICHAL A MICHALKA. MAMĚ TE MOC RADÍ, ANDREJKO!
Vida, aspoň někdo mě má rád, ušklíbnu se v duchu. Bohužel zrovna mamce to jaksi nemohu věřit. Kdyby nás s Klárou měla tak hrozně ráda, jak píše, nemohla by nás opustit! Jasně, spousta manželství se rozvede, ve třídě je plno
204
lidí, jejichž rodiče spolu dávno nežijí. Všichni ale zůstanou u mámy. Neříkám, že bychom s Klárou chtěly bydlet s ní a panem doktorem v paneláku, kdyby nám tehdy naši dali vybrat, u koho chceme žít, obě bychom okamžitě hlasovaly pro tátu, který rozchod nezavinil a byl jím stejně šokovaný jako my dvě, a pro náš byt v pitomých Větrovech, jenže oni se nás vůbec nezeptali, protože mamka s takovou možností ve snu nepočítala!! Ne rozvod, ale tohle jí prostě odpustit nemůžu.
Z úvah mě vyruší další pípnutí mobilu. Předpokládám, že mamka ještě neřekla vše, ale odesílatelem je tentokrát Pája.
MAM PRO TEBE TO CEDECKO. JAKEJ JSEM?
Pobaveně se pousměji: ZAPOMNETLIVEJ :-)
Odpoví vzápětí: NO JO, NO JO, JEN MI TO PORAD PŘIPOMÍNEJ! OTOČME LIST JAK SE C/775 COBY DOSPĚLA ? PO CEM TOUZITVE OSMNÁCTILETÉ SRDÍČKO?
Díky pěknému dni mu otevřu svou duši a prozradím: ZE VŠEHO NEJVÍC TOUZIM PO VÁŠNIVÝCH POLIBCÍCH... SBIRAMJE, VIS?
Pavel si moje přání vyloží po svém: PO MÝCH POLIBCÍCH?
Uchichtnu se. Vida, Pavlík má chuť flirtovat! No proč ne, já se tomu rozhodně nebráním, rychle vyťukám odpověď: JASNÉ!
DVA POLIBKY TI DLUZIM... A KDYŽ NA TO PŘIJDE, RAD TI JICH POSKYTNU MNOHEM VIC, ANDY!
Zapochybuji: SLIBY CHYBY!
NEVERIS?! PRIJD ZÍTRA V DEVĚT DO ZKUŠEBNY AZ VŠICHNI ODEJDOU, DOKAZU TI TO! BUDU NA TEBE CEKAT - A MOC SE TESIM!