1.Sny a touhy
/ 1./
Sny a touhy
Noc, která rozestřela nad městečkem svůj inkoustový
pláš, je nádherně jasná, teplá a voňavá, jak se na sklonek
června sluší. Nad hlavou mi svítí galaxie vesmírných světů
a přestože poslední čtyři funkční lampy pouličního osvětlení
ulice U zámecké obory vytvářejí magicky žluté kruhy, přes
závoj slz nevidím na krok, neustále zakopávám, a taktéž
můj velectěný nosík, ve kterém jen bublá, není schopen po-
jmout jedinou molekulu prosycenou vůní posečené trávy
čerstvě zkropené rosou.
Vysvětlení je jednoduché. Řvu jak želva! Co krok, to
decilitr slz plus něco lepkavých bublinek z nosu ledabyle
rukávem mikiny rozmáznutého po tvářích. Nemohu si ani
zkrátit cestu přes park, jak je mým zvykem, v houštinách
zámecké obory bych si nejspíš vypíchla zaslzené oko, pokud
bych si rovnou neurazila hlavu, i na asfaltce klopýtám a o pi-
tomý obrubník chodníku si do krve odřu palec nebezpečně
vyčuhující ze sandálu. Jaujau...
Naše ulice leží na konci města, navíc na odvrácené straně
obory, samotné městečko Horní Kostelec zdaleka není pup-
kem světa a když se to vezme do detailů, jak ň'ká můj bráška
Dan, celá naše zeměkoule je na výspě vesmíru. Nemohu
tedy čekat, že ulička bude ozářená jak Pátá avenue. Z cel-
kového počtu osmi lamp jich funguje polovina, keře a chrá-
něné stromy z obory mohutně převyšují oprýskanou zídku,
jíž je park obehnán, na silnici vrhají strašidelné mihotavé
stíny a z všehovšudy šesti rodinných domků svítí obdélník
nezatemněného okna vedoucího do ulice pouze u Boháčků.
Ve zbývajících pěti nejspíš jejich obyvatelé vymřeli.
Anebo sedí v obýváku s výhledem do zahrady a čučí na
nějaký stupidní pořad v televizi jako u nás doma. Vpotácím
se do pokoje s obličejem dokonale zbaveným mascary, kte-
rou jsem se odvážila na večerní představení přelíznout řasy,
5
jimž do délky, hustoty a kvality hodně chybí. Taková Evi
K. je má jak kartáčky, navíc černé od přírody!
"Mirko?!" Mávna se mého výrazu zděsí. "Co se ti stalo?`
Celá ta hrůza, smutek a nespravedlnost světa znovu se-
vřou mou hrud' do ocelových kleští. S námahou vpravím do
plic něco vzduchu, abych zavzlykala: "Když... když on
umřééél!"
Chudák mamka není po mém vysvětlení o nic moud-
řejší, zatímco moji mnohem chápavější a ke vší smůle
o jeden a o dva roky starší bratři, kterými mě Matka pří-
roda obdařila, jako by jednoho nebylo ažaž, mi vidí do
karet. Dan se ušklíbne, Renda zvedne oči v sloup. Pani
Součková, vy to máte jako schůdečky, rozplývaly se
kdysi všechny babky v městečku, když se mamka odvá-
žila vyrazit s naší smečkou na nákupy či na vycházku.
A že k tomu odvahu potřebovala! Ty schůdečky už pěk-
ných. pár let neplatí, jelikož mě ti dva borci převyšují
o hlavu a ve své naivitě se domnívají, že také intelektuál-
sky jsou o třídu výš.
"Kdo umřel? Že by Mojžíš?!"
Mámina otázka mě přikurtuje k zemi jak motýla do vit-
ríny.
"Náš fyzikář?" optám se nevěřícně. "Proč by měl umírat?"
"To já právě nevím," pokrčí rameny. "Ale předpokládám,
že jedině pro něho bys obětovala tolik slz."
Trhnu dotčeně rameny. Kája Mojžíš zvaný Atom je
sice mladý, hezký a správný učitel, manžel naší bývalé
a velice oblíbené třídní, ovšem mužských exemplářů, pro
které je můj organismus schopen prolévat hektolitry slz,
je mnohem víc.
"Tak kdo umřel?" vrátí se k původnímu tématu.
"John," hlesnu utrápeně. "Teda... Leonardo DiCaprio.
Ten krásnej herec, co hrál hlavní roli."
"A bože," uleví si mamka a než se pustí do háčkování
další řady krajkových ponožek, nabádá mě: "Nemůžeš zto-
tožňovat herce s filmovou postavou."
"To já vím taky," odseknu, protože bráchové se zubí čím
6
dál pobaveněji. "Je mi jasný, že se Leo neutopil. Ale John
jo... A měli se s Rose tak rádi..."
Hlas se mi podezřele zhoupne, ovšem to už Dan škytá
smíchy a René vrtí hlavou: "Ségra, ty seš pako."
"Na čem jsi vlastně byla?" zajímá se mamka.
"Na Titanicu."
"No jo, ale tam jsi musela s takovým koncem počítat..."
"Přesto to bylo děsně dojemný," hájím své slzy.
"Tři hodiny nudy a na konci se utopěj," zhodnotí Dan
opovržlivě film, za ktery' bych dala mnohem víc než vstupné!
"Nemáš smysl pro romantiku," sjedu ho.
"Příště jdi na Krotitele duchů," poradí mi pobavený Ren-
da. "Tam Titanic do přístavu dopluje. Pozdě, ale přece."
Mamka, která se jediná dovtípí, o co vlastně jde, na mne
povzbudivě mrkne. "Nerozumí tomu, vid'? Co taky čekat
od chlapů! Zanes, prosím tě, babičce čaj. A tolik si to neber."
"Aby ti to nevlezlo na mozek," strachuje se Renda.
"Už se stalo," soudí Dan.
Popadnu porcelánový hrnek poněkud většího obsahu, ve-
likost XXL, jak říká Dan, se zlatavou tekutinou příjemně
vonící heřmánkem, a opatrně, abych nebryndala po scho-
dech, jej nesu do babiččiny podkrovní komůrky.
"Ahoj, babi!" pozdravím drobnou postavu schoulenou
v houpacím křesle u okna, za ktery'm je černočerná tma.
Nevadí jí to, stejně ji nevidí, ačkoli má oči upřené do dáli.
"Tady máš čaj. Slyšíš, babi? Nepolej se, postavím ti ho
sem..."
Nedočkám se odezvy, nejsem si ani jistá, zda mě vůbec
zaregistrovala, odložím hrnek na stoleček a odběhnu si dát
vlažnou sprchu. Přijde mi vhod, kostelecké kino mimo ji-
ného postrádá i klimatizaci, pečlivě se našamponuji fáčkem
s vůní meruněk, vydrhnu zuby, na ty jediné mohu být pyšná,
jsou bez kazu, rovné a b1é (proto se tak často a ochotně
směji!), a mikroskopické zbytečky make-upu smyji tampo-
nem namočeným ve vodičce se stahovacími účinky pro
mastnou plef. Stejně to moc nepomáhá, pomyslím si otrá-
veně, když u kořene nosu vystopuji čerstvý pupínek akné.
Žádná sláva, Miroslavo, jak s oblibou tvrdívá náš fyzikář
ten, kterého máma málem pohřbila, když mu u tabule před-
vádím hluchoněmého. Žádná sláva.
Jednou se mi mamka prořekla, že jsem neplánované dítě
takový zbyteček. Táta si hrozně přál mít syna, což se mv
podařilo hned napoprvé, a bráškovi nadělili do vínku jméno
René, chacha, a když si do roka pořídili druhého, tentokrát
Daniela, usoudili, že pro reprodukci obyvatelstva toho udě-
lali už dost. Mámino třetí těhotenství přišlo nečekaně pc
dalším roce a naštěstí pro mne se rozhodli dítě si ponechat
Skutečnost, že se za devět měsíců narodila holčička, slavil
táta tři dny a tři noci a tu slávu mi zvěčnil i do jména.
Dodnes jsem tatínkův oblíbenec a mazlilo, o to by nebylo
problém je jinde. Zatímco moji dva bráškové jsou sice každý
jiný, René tmavovlasý a hnědooký po mámě, Dan modrooký
blondýn po tátovi, oba jsou svým způsobem hezcí a znám
spoustu holek z našeho městečka, které se po nich otáčí.
Bláznivky! Jenže-ten zbyteček, tedy já, je dost nepovedený
kříženec od každého trochu a dohromady nikde nic. Moje
vlasy nejsou ani černé, ani blond, prostě nijaké, prý světle
hnědé, rovné jak hřebíky, a dosahují sotva k lopatkám.~Toté2
s očima! Úředník na pasovém oddělení mi do nich brejlil
dobry'ch pět minut, aby nakonec do pasu uvedl barvu oči
jako zelenohnědou. Přitom záleží na úhlu pohledu, za slu-
nečn~o svitu se zdají zelené, zatímco iři tlumeném osvět-
lení vypadají spiš hnědošedé. A plet"?! Skoda mluvit! Bráš-
kům stačí vylézt na první sluníčko a bronz jim vydrží takřka
přes celou zimu. Mně v lepším případě vyskáčí pihy.
Prosím tě, co bys chtěla, ři'kává mi máma, vždyf jsi docela
pěkná holka! Hm. Jenže jsem v prvé řadě její dcera a ma-
minkám se zdají vlastní dětičky nejhezčí, .i kdyby měly uši
jako torpéda a nosy jako háky na uzené. Já osobně bych si
přála být hezká minimálně jako Eva Ká, spolužačka, která
jde po prázdninách na gympl a bezostyšně se každému chlu-
bí, že ji čeká kariéra modelky.
S tímhle exteriérem bys chtěla zažít lásku, která potkala
Johna a Rose?! Ty, Miroslavo? Prober se!
V lehké noční košilce přeběhnu temnou chodbu do svého
pokoje, který jsem před třemi lety s babičkou vyměnila,
jelikož je větší, světlejší a obrácený k jihu. Ovšem co se
týče výhledu, nijak jsem si nepomohla, byf moje okno vede
na ulici. Jelikož náš domek stojí předposlední v řadě, za-
hlédnout náhodného kolemjdoucího, anžto i asfaltka končí
u sousedů a dál už vede jen prašná cesta, kterou se dá dojít
leda jako zkratkou do sousední vesnice, je úplné bingo.
Před usnutím dlouho civím na plakát svého současného
idola vyrvaný z Brava a nyní vyvěšený nad peřiňákem. Ach
jo. Nejen že mě láska velikostí Romea a Julie nepotká, bo-
hužel nemám šanci narazit na kluka, který by se božskému
Leovi vyrovnal. Každopádně v Horním Kostelci se mu žádný
nepodobá! Obzory a možnosti se mi rozširí teprve od září,
až začnu chodit na střední školu v krajském městě, ale to
jsou ještě více než dva měsíce... No není to k vzteku?!
Nápad zkoušet v den klasifikační konference může mít
jediný exot, totiž naše třídní Miriam Sádlová, bába nad hro-
bem, která hranici, kdy slušní lidé odcházejí do důchodu,
přetáhla asi o sto let, a kterou jsme vyfasovali místo Radky
Mojžíšové, co si momentálně užívá slastí novopečené ma-
miny. Sádlice řádí v češtině jak El Niňo, ten tajfun, tasí
jednoho po druhém a nedá si pokoj, dokud nás nevysvobodí
zazvonění. Spokojeně zaklapne desky s notesem a k pro-
hlášení, že na každého jednou dojde, na nás velice brzy,
přidá pár perliček typu každému podle zásluh, jak si kdo
ustele, tak si lehne, načež odnese své stokilové tělo tvaru
řepy do sborovny.
"Kdyby jí bylo o pár desítek let míň, řekla bych, že je
v přechodu," prohodí znechuceně Eva Pé, která pohořela
na příčestí trpném. Jahodové mléko, co srkám brčkem z kra-
bičky~ to abych za pět školních hodin netrpěla dehydratací,
mi zaklokotá v hrdle.
"Zklidni hormony," poradí mi Eva Ká, strachujíc se o své
perfektní tričko z lycry. "Mh'ko nejde vyprat."
"Ty se asi nedíváš na rrreklamy," uchichtne se Zuzana.
"Rrreklamy," vrátí jí to Eva Ká zpátky a Zuzka zmlkne
Ráčkování je její největší mindrák a nedá si říct, že zvučn
R je znakem urozenosti, jak se praví v jedné obli'bené po
hádce, a také že spousta politiků či významných osobnost
ráčkuje a nijak jim to v jejich kariéře nevadí!
I kdyby se Evě Ká odvážila oponovat, jako že se neodváži
stejně by ji přes klasický přestávkový řev nebylo slyšet, tín
spiš, když Bohdan taneček oroštuje to své chřastítko, s
kterým frajeři už od rána, na plné pecky, a skupina Aqu
nám vnutí hitovku Barbie Girl. Náhodou, tahle bomba s
mi taky h'bí, pobrukuji si ji spolu s interprety a druhýn
uchem vnímám spMání drahých kamarádek na adresu Sád
Tice.
"Že si z toho děláte hlavu," pokrčím rameny. "Po výz~
z konce devítky ani pes neštěkne. Sádlinda se potřeboval
vyskotačit. Ted' jí to bude dva měsíce chybět, umře nudou!`
"Koupila bych jí kytičku," zasní se Zuzana a my ostatn
vyprskneme smíchy.
"Stará panna je stará panna," uzavře debatu Eva Ká. "He
le, sledujte tur trapky..."
Naše gahledy se sehraně stočí na prostory před tabulí
kde nejodvážnější spolužačky rozjíždějí slušnou disku
Sylva skutečně válí, to musím uznat, taky Linda a Andre;
se snaží. Z kluků se v podezřelých křečích svíjí pouze Boh
dan; ten fuhýk, kterému v deváté třídě narostl knír a huňatá
porost na vyzáblém hrudníku, kvůli němuž Chodi do pasy
rozepnutý, aby nám demonstroval svou vyspělost, haha.
"Hí, Ken!" křikne po něm Eva Ká. "To, co předvádíš
má bejt břišní tanec?"
"Spíš amok," přisadí si Eva Pé. "Tropický šílenství."
"Anebo má salmonelu," napadne mě. "Kroutí se hezky.'
"Hi, Barbie," zazubí se na nás rádoby neodolatelně
"Pojdte si taky trsnout. Jestli se teda nebojíte..."
Vyměníme si s holkama povznesené pohledy. Na před
vádění se před kojenci ze třídý nepotřebujeme odvahu, spí
by nám muselo rupnout v bedně.
"Mirko!" láká mne jmenovitě.
10
Odtažením trička mu naznačím, jak jsou mi volní.
"Myslíte, že na gymplu budou kluci taky takoví?" nad-
hodí Zuzana filozofickou otázku a nemusí nám vysvětlovat,
jací.
"Ne," prohlásí rozhodně Eva Ká. "Jinak emigruju!"
"On není zas tak špatnej," zastanu se Bohdana, jelikož
po soužití s dvěma bratry vím své. "Je jen ňladej."
"Není špatnej, protože na tebe bere, co?" ry'pne si Eva Ká.
"Jakýpak bere?!" rozhorlím se zbytečně vehementně.
"Pozval nás tancovat všechny, ne?"
Eva Ká pokyvuje hlavou s tím svým vědoucím úsměvem,
pro který mám většinou chuf zakroutit jí krkem. Z dlouho-
letých zkušeností vím, že nemá cenu se s ní hádat, přehádala
by mě, mnohem Iepší taktika je její jedovatosti ignorovat.
Přítrž řečem i tanečkům u tabule učiní příchod fyzikáře
Mojžíše. Rozdivočelé stádo nažene do lavic a testík, který
nám dá, samozřejmě nemyslí vážně. Pojmenuje ho velíce
výstižně -- test nevědomostí - a patrně si na něm spraví
sebevědomí, jelikož ho sestylizoval tak, že krom spolužáka
Martina Zavřela, jenž vyhrál krajské kolo Pythagoriády, na
něm pohořime kompletně všichni.
"Chudáci profesoři kvůli vám vyskáčí z oken," varuje
nás otcovsky, když si naše výtvory zběžně prohlíží.
"Jejich problém," usoudí Eva Pátková, jíž nikdo néřekne
jinak než Eva Pé, jelikož máme ve třídě Evy dvě. Ona,
Zuzka Tučková, Eva Kociánová, tedy Eva Ká, a já tvoříme
takovou malou nerozlučnou partu, ve které to občas sice
zaskripalo, ale jinak si můžeme říct, že jsme dobrě kama-
rádky. I když jsme si tu a tam vjely do vlasů, jsem si jistá:
budou mi chybět. Eva Ká a Zuzka jsou na tom nejlépe,
zasednou spolu prvního zári do jedné lavice gymnázia, za-
tímco já skončím na střední podnikatelské škole a internátu,
kde nebudu znát živou duši! Stejně tak Eva Pé, kterou přijali
na rodinku, obor prodavačka, ovšem ta bude denně dojíž-
dět...
Uvědomím si, že na mne Atom mluví. "Cože?"
"Nic," zavrtí odevzdaně hlavou, čemuž se třída ochotně
11
zasměje. "Radši nic. Běžte na oběd, bando. Užijte si vMcend
a v pondělí v osm ráno s plnou polní u školy, jasný?"
"Jasný!" zahučíme sborem a v další vteřině už dupeme
po jinak zcela ztichlé chodbě, jelikož do zvonění zbývá deset
minut. Máme za pár, můžeme si to dovolit!
Ostatně, dušená játra za ten spěch nestála. Porýpu se v ne-
náviděném jídle, sním něco málo suché rýže a po obědě
jako po výprasku se sejdeme v tělocvičně, kde čekáme na
Míšu, učitelku tělocviku a branné výchovy, jíž se stala kos-
telecká základka první štací po vejšce a které smíme mima
školu říkat jménem. Mimo školu znamená především v sou-
boru Arrcazonky, což je parta holek propadlých výrazovému
tanci.
"Nemáte moc plná břicha, dámy?" strachuje se zbytečně,
a když ji ujistíme o opaku, vyžene nás z lenošného polehá-
vání po švédských bednách. Převlečeme se do sportovního
a po běžné rozcvičce se pustíme do vybrušování detailů
',', ňácviku rockové skladby od Ace of Base, se kterou hodláme
vystoupit na školní akademii, jejíž datum konání se blíží
stejně nezadržitelně jako konec školního roku.
"Tvrdě, holky," nabádá nás. "Lindo, nemávej rukama
'e jako větvema, musíš pňtlačít... Tak, to je lepší."
Připomínek, které k nám má, jsou desítky, dostane se na
'` každou a po hodince si začínáme myslet, že žádná z nás
nettťtélala jediný pohyb správně.
".
,;Fajn," ukončí Míša trénink. "Bylo to dobrý. Nemusíme
už na tom makat obden, příští pátek bude stačit. Spiš jsem
se s vámi chtěla domluvit, v čem vlastně vystoupíte..."
"Jak, v čem?" ozve se dotčeně Eva Ká. "Rozhodly jsem
se přece pro džínový šortky a body."
Mrknu na Evu Pé. Vrátí mi pobavený úsměv. Prý roz-
hodly! Tenhle převlek vymyslela Eva Ká, zdál se jí součas-
ný, jak se vyjádřila, a my jí ho odsouhlasily, protože nás
t' nic lepšího nenapadlo. Míše však nejde o oblečení, nýbrž
o účes, ke kterému ji inspirovala Linda svým efektním koň-
ským ohonem.
"Musíme to trochu sjednotit," domlouvá nám Miša.
12
"Vlasy máte dlouhý natolik, abyste si učesaly ohon. Některá
ho bude mít delší, jiná kratší, ale celkově to bude vypadat
pěkně."
Eva Ká se samozřejmě ozve podruhé, tentokrát s námit-
kou, že jí sluší jedině rozpuštěné vlasy a nehodlá se ztrap-
ňovat deblkovským culíčkem, ovšem přehlasujeme ji.
S chutí.
Pak už se s námi Míša rozloučí a my můžeme vyrazit do
slunečného odpoledne, co svou atmosférou a vůněmi ná-
padně připomíná prázdniny. Kdyby Eva Pé nemusela za svou
mámou do obchodu, ktery' mají v přízemí rodinného domu
u autobusového nádražíčka, aby jí pomohla s pátečním ná-
porem zákazm'ků, mohly bychom něco podniknout, takhle
si koupím dvojitou čokoládovou zmrzlinu a s batohem le-
žérně zavěšeným na jednom rameni, je splasklý jak píchlý
balon, vyrazím k domovu.
Ulice městečka jsou tiché a ospalé jako obyčejně, tro-
chu života zaregistruji na náměstí a pravý turistický ruch
vládne před loveckým zámečkem Smrčina, vystavěným
Dietmarem z Althanu, někdejším majitelem Vranova nad
Dyjí. S kornoutem tající pochoutky se zamíchám mezi
rozjívené školáky, krátící si čas do prohlídky přeskaková-
ním přes kvetoucí záhony, chloubu našeho kastelána, pří-
padně rácháním nohou v přední fontánce. Pobaveně se
uchichtnu a nemusím mít obavy, že by si mě pan Ženíšek
v tomhle šrumci všiml. Bůhvíproč mu vadí, že si já
i moji bráškové s oblibou krátíme cestu z města přes obo-
ru, ovšem místo, kde přelézáme bez nejmenších potíží
zídku, dosud neobjevil. Máme ho báječně schované za
mohutným keřem rododendronů a letitým používáním vý-
stupky a prohlubně ve zdivu nápadně připomínají schůd-
ky. V opačném pořadí lze tuhle céstu praktikovat ještě
jednodušeji, vyhoupnutí na zed' umožní větve stoletého
buku.
"Kde se flinkáš tak dlouho?" přivítá mě René neurvale.
"Máš hlídat babičku. Seš dneska na řadě."
"Já?" podivím se upřímně.
13
"Kdo jinej?" rozčiluje se brácha. "Mamka lítá po důchod-
cích a Dan má trénink."
"To je právě ono. Kdo jinej než já," uškh'bnu se, pričemž
odolávám náporu psí radosti, se kterou mě náš čtyřnohý
přítel, hladkosrstý jezevčík Pajda, vítá. "A co třeba ty?"
"Mám práci, nevidíš?" demonstruje mi ruce zamazané
od motorového oleje, jak se už několikátý den šourá v hro-
madě šrotu, již povzneseně nazývá slovem motorka.
"Abys neřekl, že jsem sketa, bráško, zjistila jsem ti, kde
by ti s tím nejlépe pomohli," zazubím se na něho.
Spolkne návnadu. "Kde?"
"Na šrotovišti. Tam prej mají takovej velkej lis a - "
"Pch," udělá opovržlivě.
Loudavým krokem zamirím k zátiší ve stínu staré hrušně,
kde za dřevěným stolkem sedí na lavici babička s nepří-
tomným výrazem ve tváři. "Ahoj, babi. Dneska je hezky,
vid'? Zdržela jsem se ve škole, nacvičovaly jsme tanec. To
ti asi bude pěknej propadák..."
~'' Chm'li babičce vyprávím nejnovější zážitky ze školy,
ř avšak když v její tváři nezaregistruji nejmenší náznak zájmu,
"' utrhnu si na vedlejším stromě hrst dozrávajících třešní, stří-
davě jimi krmím sebe i Pajdu a zadumaně pozoruji snažícího
se bráchu. Dan si klíd'o píd'o odcválá na fotbal, přitom beztak
"` vyhrajou zlámanou grešli, kostelecký mančaft se nikdy ne-
,dostal dál než na vesnický přebor, Renda se také věnuje
!!"' svému koníčku, vrtat se v motorech mu zřejmě nestačí na
!'' učňáku, kam chodí, jelikož chce být automechanikem, je-
nom já všechno oddřu. A to ještě zcela opomíjím nezaned-
batelný fakt, že drazí bratři, přestože na učiliště dojíždějí
do Bakova, jsou doma ze školy mnohem dřív než já. Danovy
koníčky se ovšem od řemesla, které si zvolil, dost liší.
Fotbal, tenis, lyžování a hudba se k budoucímu ku-
j'' chaři-číšm'kovi moc nehodí. I když na druhou stranu je fakt,
'~' že se nám Daneček zatím coby číšník nepředvedl a jako
kuchař teprve ne!
Třešní se moc nenajím, ke všemu nejsou úplně zralé, do-
r' stanu chu~ na něco hutnějšího. Protože babi sedí ve stále
1 ~.
stejné poloze, aniž by mrkla, odběhnu proluxovat poklady
v ledničce. Vůně, která mě uhodí do nosu hned na chodbě,
způsobí poplach chu~ových buněk. Mamina pekla, voní to
jako... Buchty s povidly, ňam ňam! Naberu si pro jistotu
hned tři, ještě limču a skleničku, a můžu jít bužírovat na
zahradu. Přestože jsem se v domě zdržela tři minuty, jediný
pohled mě utvrdí v tom, že j sem si zadělala na parádní malér.
Posezení pod hruškou zeje prázdnotou! Rychle odložím zá-
soby a křiknu na Rendu: "Kde je babička?"
Otočí se pa mně dost nechápavě. "Ty ji hlídáš, ne?"
"Musela projít kolem tebe!" vybuchnu zlostně a aniž bych
čekala na odpověd', rozběhnu se k venkovní brance. Pajda
se nedá zahanbit, předběhne mne a zamirí k městu. Psí in-
stinkt je neomylný, babičku dostihneme před Boháčkovými
na kraji ulice.
"Babi," chytím ji za ruku. "Prosím tě, kam chceš jít?"
"Anežka říkala, abych ji někdy navštívila," odvětí.
Otočím ji a nenásilně, leč důrazně, směruji zpátky domů.
"Anežka tu už dávno nebydlí. Pojd; za chmli přijde máma."
"Že ne?" zeptá se zmateně a v jejím obličeji se objeví
strach z neznámého.
"Ne," odpovím stručně, protože vysvětlováním, že Anež-
ka, babiččina někdejší kamarádka, zemřela před dvaceti lety,
bych ji tím víc mátla. Musí být hrozné tu a tam vybřednout
z mlhy zapomnění a ocitnout se ve zcela cizím světě.
"Nosila nejdelší cop," snaží se. "Říkali jsme jí..."
Nedozvím se, co Anežce řfkali, babiččina tvář se zaka-
boní, její výraz se změní v netečný a plný apatie. Dovedu
ji zpátky na zahradu a nehnu se od ní ani na krok, dokud
se nevrátí mamka a nevezme ji do domu.
Nechce se mi strávit horké odpoledne v bytě, písknu na
Pajdu a vybaveni buchtami vyrazíme na procházku lesní
cestou k Hroznějovicím. Tuhle trasu milujeme oba, Pajda
se vyběhá a vyřádí, les krásně voní, na mezi před vesnicí
si natrhám kytičku w~čích máků, zvonků a kohoutků, a když
v první zahradě sousední vísky objevím krom staré feny
i bíločerné štěňátko, jehož důvěru si koupím za zbytek buch-
15
t , mám pocit, že jsem vykonala dobrý skutek, protože te
~mudla je nejen roztomilý, ale vyhublý na kost. "Příště ~
donesu víc," sl'bím štěněti. Ne nadarmo táta říká: copa:
Mirka, to je psí máma.
No jo, táta! Jakmile si vzpomenu, přidám do kroku. Po
slední dva roky pracuje u montážní firmy a nevidíme h<
celý týden, domů jezdí pouze na víkendy. Níkdy bych ne
tušila, jak moc mi bude jeho přítomnost chybět! A nejet
mně. Hlavně na mámu je toho hodně, ale jinak to nejde
v Kostelci je o práci, natož o práci slušně placenou, nouze
Také dneska se o něj s Pajdou málem popereme. Zatímcc
pes vyjadřuje svou přízeň štěkáním, já tátu obejmu kolen
krku.
"Tys vyrostla, dcero," utahuje si ze mě.
"A tys ztloustl," prohodím zklamaně.
Obě poznámky jsou vyloženě liché, patřící do kategorie
škádlení. Za pět dní jeho nepřítomnosti jsem docela určitÉ
nevyrostla ani o milimetr, podle čárek na zárubni dveří kc
garáži, kde nás táta odmala měří, se dá říct, že posledn
doboú rostu velice zvolna, asi jsem s vývojem u konce
Tedy, myslím co se týče výšky. V určitých partiích si naopal
příroda dává na čas, dost mě hněte, že přes prsa mám z naš
čtveřice nejméně! A to kvůli tomu denně piju mléko, ktert
jinak zrovna dvakrát nevyhledávám, cvičím jak blázen cvik
na prsní svaly, dávám si studenou sprchu... a nic. Eva Ka
má dvojky, Eva Pé dokonce trojky! V biologii jsme se učili
že důležitou úlohu má dědičnost. Když porovnám štMlou
takřka chlapeckou postavu své mamky kupříkladu s korpu
lentní a prsatou paní Pátkovou, je mi jasné, že mě možen
v daleké budoucnosti nečeká obezita, ale s velkými ňadry
se také mohu rozloučit. Genetika je prostě věda.
"Ztloustl?" durdí se táta dotčeně. "3á si utrhuju od pusy
abych ti mohl koupit dárek, a ona řekne ztloustl..."
"Dárek?" zpozorním a rychle změním taktiku: "3en jsen
žertovala, tati. Ty jsi druhej Sylvester Stallone, vážně! Moh
bys ho dublovat a nikdo n.ic nepozná:.."
"Vyrostla jsi," konstatuje tari'k suše. "V potvoru."
16
Nemyslí to smrtelně vážně, ze své brašny vyloví krabici
a hodí mi ji. Zručně ji lapím v letu a už jásám: "Puzzle Tři
mušketýři, seš skvělej, tati! Díky moc."
"Je na tom ten tvůj idol," zazubí se na mě.
"Jeden z mých idolů," upřesním a láskyplně pohladím
malíčkem boží tvář Charlie Sheena.
;,Momentálně je v kurzu jistej pod'obanec, že?" ry'pne si
Dan a pro následujících pár minut je rodinná idylka tatam,
jelikož se krásně rafneme. Beztak musím mít navrch:
"Zrovna ty máš co ři'kat! Viděl ses někdy v zrcadle?"
Zatváří se povzneseně. "Možná se mi povede sbalit Ad-
rianu, kamarádko." v
Propuknu v mohutný smích. "Adriana Párová, to je terno!"
"Náhodou," vloží se do naší hádky René, kterého motorky
přitahují mnohem víc než holky, "Adriana je největší kočka
z celýho Kostelce."
Čímž mě zklame i Renda, jindy považovaný za rozum-
nějšího z bratrů. Adriana, ta namyšlená kráva, co vloni opus-
tila základku, mi nijak krásná nepřipadá. Nechápu klukovský
vkus!
"Nechte toho," mírní nás mamka. "A radši už jezte."
Ovocné knedli'ky pomohou obrousit ostří našeho sporu
a téma se změní záhy poté, co se táta začne pídit po našich
studijních výsledcích. Bráškové se nemají čím chlubit, hod-
notu známek považují za zcela pomíjivou a relativní, jak se
snaží tátovi filozoficky osvětlit. S pocitem zadostiučinění
tat'kovi oznámím, že mě vyznamenání nemine, anžto oče-
kávám maximálně dvě dvojky.
"Aspoň ty zachráníš inteligenční kvocient naší rodiny,"
oddychne si táta a mylně dodá: "Takže to puzzle ber jako
předčasný dárek za vysvědčení."
"No..." poposednu na židli, jako by byla horká. "Je moc
prima, díky, ale... Myslela jsem, že ti navrhnu, abys mi za
výzo koupil cédéčko, hudbu z filmu Titanic. Strašně moc
jsem si to přála, to víš, snažila jsem se, dvě dvojky je krásný
vysvědčení, možná přinesu dokonce jen jednu... Ne že bych
o puzzle nestála, naopak, ale ú> ~édéčko mě moc mrzí..."
17
Renda se na mě pobaveně ušklíbne, vidí mi až do duy
Dan si poklepe na čelo a hned se hlásí o svá práva: "A ~
dostanu já? Potřeboval bych nový kopačky..."
"Ty a za výzo?" uchichtnu se. "Ještě bys musel dopláce
Kopačky dostaneš od Adriany, neboj..."
"Nehádejte se," krotí nás mamka, která v mé poznám
bystře vytuší zárodek nové bouřky. "Chce někdo přidat?
Renda projeví zájem o dva knedllcy, táta o tři, načež
pustí do hovoru o fotbale, sportu, jehož je také příznivcei
Další případný dárek za vysvědčení déle neprobíráme, jse
si však jista, že moje řeči padly na úrodnou půdu. Za patná
a půl roku, co s těmihle lidmi sdílím jednu domácnost, jse
si vypracovala slušnou taktiku, kudy na kterého z rodič
Na tátu zabírá upřímná lítost, stačí něco nadhodit, zalitov~
a pak ho nechat, dát mu čas, aby semínko vzklíčilo. Kdybys
si něco vymáhala křikem a dupáním, vykoledovala bych
pár facek, byť mě taťka ještě nikdy neuhodil, zatímco v pi
padě svých synů nikdy nešel pro pohlavek daleko.
Zbytek příjemného večera, kdy si otevřeným oknem po
štíra do pokoje vlahou vůni ze zahrady, strávím skládání
puzzle. Ze všeho nejdřív sestavím obličeje mušketýrů, abys
se mohla kochat pohledem na ty nádherný frajery. Nej~
!~. Sheen, ale i Sutherland je fešák... Takoví krásní kluci
'' v Čechách, tím spíš v Kostelci, nerodí! Anebo mám m~
''velké nároky? Těm našim dvěma moulům stačí ke ště;
~~!' přízeň Adriany Párový, té husy. Podle mne vůbec není hezk
má vyvalený oči a vysedlý lícní kosti a nemožnej smíc
Dodnes ji slyším, jak se tlemívala v jídelně, když na sel
upozorňovala... s houfem obdivovatelů kolem, pravda... T;
proč já vzdychám po božském Leovi, místo abych byla u v
tržení, že mi Bohdan v pondělí koupil zmrzlinu?
Soupis nákupů, které mám za sobotní dopoledne pořid
má délku několika kilometrů. Otráveně si k jednotlivým p
ložkám připisuji, čí bábě jaký požadavek patří, abych p;
stála frontu v řeznictví, zelenině i krámku paní Pátkové.
"Co si dáš, Mirečko?" zašvitoří Evina máma rudá nám
18
hou i vedrem, když se na mě konečně dostane řada. Ti za
mnou jsou na tom ještě hůř, protože provoz zadrhnu na dal-
ších patnáct minut. Moje nákupy jsou složité, každá mámina
babka si vymýšlí něco jiného.
"Přijd' zase, Mirečko," loučí se se mnou paní Pátková
s profesionální bodrostí, ačkoli mě musí mít plné zuby.
"Přišlí sobotu," slíbím jí nevesele a než za její pomoci
uložím veškeré zboží do dvou nákupních tašek, podotknu:
"Připomeňte Evě, aby nezapomněla: přesně ve dvě u nás."
Paní Pátková si olízne dva tučné prsty. "Přísahám."
"Děkuji. Nasanou," zahuhlám a deru se k východu,
ignorujíc otrávené výrazy ostatních zákazníků. Bydlet ve
větším městě, mohli by si o mně myslet, že jsem podniková
svačinářka. V Kostelci ovšem každý vidí sousedovi do taliře,
tudíž všichni ví, že pouze vypomáhám mamce s její prací
pečovatelky. Díky babičce si nemůže dovolit zaměstnáni na
plný úvazek s pevnou pracovní dobou, tudíž se stará o místní
více či méně nemohoucí důchodce. A my jí musíme pomá-
hat, aby to všechno st'hala. Což obnáší napři'klad tyhle pro-
tivné nákupy s roznáškou až do domu.
"Všechno v pořádku?" přivítá mě mamka.
"Jo," odvětím stručně, protože o menším incidentu s kas-
telánem Ženíškem se nemíním zmiňovat. Stejně mě nechytil,
je měkkej! Víc mě zajímá jiná věc. "Mami, kdo koupil barák
paní Havlové? Co to je za divný lidi?"
"Nevím," přizná se a svěří se mi se svými obavami: "Bo-
jím se ale, že tecf už tu klid nebude."
"To určitě ne," uchichtnu se. "Pustili se do opravování
s vervou, viděla jsem tam asi čtyři chlápky a dvě ženský...
Pokřikovali na mě čau kotě."
Tohle se mamce líbí ještě méně. "Radši se jim vyhýbej,
člověk nikdy neví... Prý jsou z Brna, doufejme, že sem ne-
budou jezdit moc často. Chudák paní Havlová..."
Spíš chudák já! Paní Havlová byla někdejší babiččina
kamarádka a vrstevnice a jedna z máminých zákaznic. Měla
pry' krásnou smrt, říkalo se po Kostelci. Večer si lehla a ráno
se neprobudila, zemřela tiše a klidně ve spaní. O tom, že
19
já jsem jí nesla sobotní nákup a objevila ji mrtvou, už nikdo
nemluví! Byla tak strašně žlutá a její ruka, které jsem se
lehounce dotkla, studila jako kus ledu... Brr, byl to šok, po
kterém jsem dobře tři měsíce odmítala navštěvovat máminy
důchodce ze strachu, abych nenašla další mrtvolu! Každo-
pádně noví nájemníci posledního domku v naší ulici se umřít
nechystají, naopak to vypadá, že budou na náš vkus až moc
živí a veselí, vypadají na partu bohémů. Od rána na jejich
zahradě hrčí míchačka a magnet'ák řve jako na lesy, až si
musíme s holkama, které se dostavily úderem druhé hodiny,
zavřít okno, jelikož by nám náš muzikál hrozně rušili.
"Kdyby aspoň měli hudební sluch," přeje si Eva Ká. "Ale
to, co poslouchají, zní jak hudba z pekla."
"Pokud je to vůbec hudba," zapochybuje Eva Pé.
"Mně to přřřipadá jak přřřebásněný žalmy," soudí Zuzana.
,,Takhle si představuju kvMet duše vařící se v kotli na
pekelným ohni," trvá na svém Eva Ká.
"Jde mi z toho mráz po zádech," připustí Eva Pé. "Docela
bych se bála zůstat na tvé místě sama doma, Mirko."
"Nechte toho, sudičky," okřiknu je. "Naše hudla je mno-
~~x hem lepší. Takže si to sjedeme celý znovu."
S holkama jsme totiž vymyslely báječnou věc! To, že za
~ naši devítku na akademii vystoupí soubor Amazonky, je
!!,. všeobecně známé, stejně jako fakt, že Linda, oblíbenkyně
třídní Sádlové, připravuje s Andreou a Sylvou nějaký trapný
'i kvíz. Ovšem naše ambice sahají mnohem dál! Sádlice padne
do mdlob, až zjistí, že máme další číslo, které jsme s nikým
předem nekonzultovaly a nevyžádaly si svolení!!! Stejně by
nám ho bez pardonů zatrhla. Před diváky se bude muset
~:"
b' tvářit, že i naše Polednice do programu patří. Sáhly jsme
totiž po klasice, ovšem tak hluboko, abychom chronicky
známou baladu odrecitovaly, jsme neklesly. Napadlo nás ji
rc'' zdramatizovat, a co víc, zhudebnit! Když může být muzikál
y Drákula, proč by nemohla být Polednice, ne? Největší práci
,;' nedalo samo zhudebnění textu, kdy jsme příslušnou hudbu
přejaly z bráchových elektronických varhan, respektive čtyři
různé typy melodií, každá postava zpívá ve své hudební
20
rovině, nýbrž rozdělení rolí. Eva Ká samozřejmě vyváděla
jako vždycky, zásadně odmítla hráť Polednici, neomaleně
prohlásila, že tu musí představovat ta nejškaredější z nás,
tedy Zuzana, a chudák Zuzka zrudla a nevzmohla se na
slovo.
"Nezdá se ti, že seš sprostá?" navezla se dosní Eva Pé.
"Uvažuj, nemůže zpívat Matku," dala se slyšet a krásně
z nařčení vybruslila, "protože jak by to vypadalo, kdyby
zpívala - krrristepane, odpus~ hřřříchy hřřříšnici..."
Což jsme uznaly. Postava Polednice zůstala Zuzaně, anžto
v celém kusu vysloví jednu větu, ve které žádné R či Ř není,
dej sem dítě zvládne i při svém handicapu. Eva Pé si bez
protestů vybrala roli Otce, jelikož tomu pan Erben nedopřál
otevřít ústa a ona postrádá hudební sluch. Takže náš muzikál
je víc než humánní - mohou v něm hrát i osoby, které zpívat
neumí. Eva Ká nakonec zabrala úlohu Matky, to aby tam
byla vidět, a mně zbyla role Vypravěče, který se sice ne-
morduje s kostýmem, zato má nejvíc zpívaného textu.
Sjedeme si celé číslo třikrát, načež usoudíme, že jsme
jedničky, a jdeme na zahradu otestovat zralost třešní. Ačkoli
se Kostelec honosí prizviskem město, byl svou rozlohou
a počtem obyvatel připomíná spiš větší vesnici, jedině my
z naší čtyřky máme zahradu, tudíž je přirozené, že se schá-
zíme častěji u nás než u Evy Pé v bytě nad obchodem, kde
bychom se handrkovaly s její mladší sestrou, ani nechodíme
ke Kociánům, jež vlastní hotel Kaskáda na náměstí, jediný
v městečku, a rovněž v něm bydlí, a už vůbec se nedá počítat
s garsonkou Zuzky a její rozvedené maminky v jednom z pěti
paneláčků na miniaturním kosteleckém sídlišti. Poslední do-
bou však podezírám drahé kamarádky, že ke mně chodí i z ji-
ného důvodu, ktery'm, světe, div se, jsou moji praštění bratři.
Stejně jako dnes: Evu Ká mnohem víc než třešně zajímá
potroublé laškování s Danem, co pomáhá tátovi s opravou
králi'kárny, kterou nám ti prevíti rozkousali, a Zuzka zbožně
upírá svůj krátkozraký pohled na Rendu umazaného od oleje
a benzínu, jak se spolu s kámošem Mikim snaží dát do kupy
ten svůj vehikl, a my pro ně neexistujeme. Eva Ká exceluje,
21
chová se jak ujetá puberfačka, občas si s Evou Pé vyměním
pobavený a dílem pohoršený pohled, a když si najednoi
vzpomene, že měla být ve čtyři doma, vyloženě se mí uleví
jelikož jsem se za ni před tátou docela styděla.
"Tak pa, cukrouši," loučí se Eva Ká s Danem. "Ahoj
holky. Přijdte zítra na náměstí, něco suprovýho podniknem.'
S úlevou jí pozdrav opětujeme, stejně jako Zuzaně, kter
svou nejlepší kamarádku věrně doprovází.
"Vtipná až to bolí," poznamená Eva Pé. "Trapka."
"Nechápu to. Jinak je celkem prima, ale jak se někd~
poblíž objeví kluk... Mimochodem, co si myslíš o Adrianě?`
"Pérovce?" informuje se. "Kráva."
"Moje řeč," přikývnu souhlasně. "S tím předváděním přej
klukama mi ji Eva Ká dost připomíná..." Svěřím se jí, ž.
podle Dana i Rendy je Adriana největší kráska z Kostelce
což nás inspiruje k sáhodlouhé debatě, kdy zhodnotím
kluky jako plemeno, když letí na takové typy holek, míst
aby poznali pravou kvalitu... tedy nás. Haha.
Slunce během našeho povídání doputuje takřka na kone~
každodenní štrapace a jakmile se schová za hradbu lesa n;
západě, vypuknou komáři orgie, neklamné znamení léta. Ne
stačíme se ohánět, přesto se nám ještě nechce domů: V ja
kémsi moudrém časopise jsem vyčetla, že jsem večerní typ
miluji západy slunce a prichod noci, v téhle době ožíván
a jsem nejaktivnější. Což si ovšem bohužel rodiče vysvětli
nedali, mamka prohlásila, že na courání po nocích mán
času dost a na nějaké biorytmy ji prý nenachytám.
"Kdo ví, jaká je voda," napadne Evu. "Třeba by už byli
i na koupání, co ň'káš? Je teplo pěkných pár dní."
"Bohdan předevčírem machroval, že se koupa
v Foustevně."
"Bohdan je máčo," mávne rukou. "Vloni tam skočil prvn
jarní den, aby vyhrál sázku..."
Obě se pobaveně rozřehtáme. Je to prima - ukončit de
vítku, mít přijetí na další školu v kapse, prázdniny přej
sebou, touhy a sny jakbysmet...
"Pojedeš někam o prázdninách?" zeptá se mne.
22
Zavrtím hlavou. "Nemám kam. S nápadem jít na čundr
se mnou naši vyběhli, sotva jsem se zmínila. Navíc táta, jak
je celý týdny pryč, se hrozně těší, že bude moct bejt doma.
Na mašli, fakt. Hodlá vybílit celej barák!"
"Zábava jak stehno," uzná soucitně, načež mávne rukou.
"Mně závidět nemusíš. Já se dostanu tak akorát na dva týdny
k babičce a navíc až v srpnu se ségrou na krku."
"Přesto... změy'š prostředí, chápeš, získáš možnosti něco
pořádnýho prožít, seznámit se se zajímavými lidmi = `
"V Okříškách, jo?" zapochybuje nevěřícně. "To je stejná
díra jak Kostelec, brouku. Nejlíp se má Eva Ká, jedou k moři.
Tradičně. A Zuzana s mámou na nějakou dovolenou od
pošty, mají prý poukazy někam na Šumavu."
Hluboce vzdychnu. Všechny tři vypadnou na pár dní
ven...
"Ber to z té lepší stránky," těší mě Eva Pé optimisticky.
"V podstatě celý prázdniny se budeme chodit koupat a do
kina a jestli se mi podaří přesvědčit mámu, že nejsem dítě,
který se musí držet jejích sukní, vyrazíme i na diskotéky...
V Hroznějovicích prý bejvají o prázdninách perfektní."
Smířlivě kývnu. Ono to nebude zdaleka tak strašné, jak
se obávám. O hroznějovických diskách toho vím ód brášků
dvakrát tolik co Eva Pé a celkem se na ně těším, protože
kdo ví, třeba tam budou kluci, kteří by se aspoň maličko
podobali Leonardovi... Naděje umírá poslední, ne?
"Přinejhorším nás vezme tancovat Bohdan," uvědomím
si.
"Třeba by se vysvlekl do půl těla, aby ty jeho kudrny
vynikly, a předváděl by tam stejný křeče jak ve škole..."
Obě máme další důvod propadnout divokému veselí. Te-
prve když na zahradu padne soumrak, Eva Pé se má k od-
chodu. Jdu ji doprovodit, sama by se přes park neodvážila
a po cestě by si zbytecně zašla. V přelézání zídky jsme
školené, jakmile však doskočíme do měkké půdy na díuhé
straně, Eva se začne bázlivě rozhlížet a šlape mi na paty.
Mně naopak dělá ticho a klid dobře, znám zámeckou oboru
jako své boty, baví mě courat se po pěšinkách, když stíny
23
kolem oživují a v korunách stromů se ozve tu a tam výkřik
nočního dravce.
"Je tu děsný pusto," šeptne mi do ucha.
"Co bys čekala?" uchichtnu se. "Hospodu na každým
rohu?"
"Já bych se tu bála i ve dne, natož v noci..."
"Já se bojím taky," ujistím ji.
Kamarádka celá ztuhne. "Ty se bojíš?!"
"Jasně. Kastelána, haha."
"Ty seš!" uleví si.
`, "Čeho jsi myslela?" bavím se. "Strašidel? Uááá..."
"lech toho!" krotí mne.
"°""Smrčina bohužel žádnou Bílou paní ani jinou zajímavou
postavičku nemá. Jedinej běs je tu kastelán, věř mi. Lovecký
zámečky jsou bez pořádný historie. Smůla, no. Ale řekni,
nebylo by prima podívat se do doby, kdy se kolem zámku
proháněli rytiri na koních?"
Snění jde Evě Pé dobře, dokonce zapomene i na strach.
x; "Mysliš takhle jít a najednou by za tebou zapraskala vět-
vička, ty se otočíš a na pěšině stojí krásnej rytíř ve vysokých
~r
škorních a pláštěnce, s dlouhými vlasy a mečem...`-`r
`~ .
"Uklonil by se před tebou a řekl: krásná paní, v lese je
nebezpečno, smím vás vyprovodit?" přidám se.
"A ty bys řekla ano, pane, a pak bys zakopla o kořen,
on by tě zachytil a jak by se k tobě skláněl, poli'bil by tě..."
"Hlava by še ti zatočila a cítila bys, že tě potkala pravá
~l' láska," doplním a obě se rozřehtáme. "Backa, už jsme skoro
u zámku. Není moc pravděpodobný, že by se kastelán motal
v tuhle dobu venku, ale opatrnosti nebývá nazbyt..."
Poslušně čeká, až okouknu situaci. Mávnutím jí naznačím
čistý vzduch a naše kroky záhy zakřupou po bělounkém
štěrku na upraveném prostranství před zámkem, abychom
v pohodě došly k bráně a protáhly se otvory v mřížoví tepané
brány.
"Ale bylo by to pěkný, uznej," připomene mi. "Tak čau!"
Bylo. Jenže... doba na sklonku století romantice nepřeje.
24
Bloumáme po náměstí, lížeme zmrzlinu a upřímně řeče-
no, nudíme se. Eva Ká si to ovšem nepřizná, protože to byl
její nápad, a Zuzana udělá vždycky všechno, co si Eva vy-
myslí.
"Dost mrtvo, co?" podotkne Eva Ká.
"Mohly jsme jít k Poustevně," připomenu program, který
se mi nepodařilo prosadit. "Třeba bychom tam potkaly kluky
ze tridy, nebo prostě někoho..."
"Neboj, Bohdana uvidíš zejtra," setře mě Eva Ká.
"Když myslíš, že je záživnější očumovat turisty před zám-
kem a na náměstí, prosím," ušklíbnu se.
Eva Ká trhne hlavou a před výkladem obuvi se začne
rozplývat nad červenými lakýrkami na šíleně vysokém pod-
patku klafáči připomínajícím chůdy. Pak si v odrazu skla
začne prohlížet svou siluetu.
"Nezdá se vám, holky, že jsem přibrala?" hrozí se a říká
to určitě schválně, abychom ji ujišfovaly, že vypadá super.
Někdy mi jde drahá kamarádka pořádně na nervy! Třeba
když vytasí z kapsičky šortek skládací hřebínek a začne
pečlivě pročesávat dlouhé husté kadeře, jelikož se blížíme
k domu pod horní bránou, kde bydlí její platonická láska.
"Marná snaha," zchladím si na ní žáhu. "Pochybuju, že
ten tvůj inteligent tráví nedělní odpoledne civěním z okna."
"Jeden nikdy neví," oponuje nevzrušeně, ještě si přelízne
rty leskem a sebevědomě vykročí k bráně. Jaromír Coufalík.
se samosebou z okna nedívá, musel by bejt padle] na hlavu,
aby nastavoval svoje geniální a vysoké čelo odpolednímu
žáru, dlažba i domy jsou pěkně rozpálené, ovšem Evě Ká
se nechce vzdát bez boje, hlasitě se chichotá a povykuje.
Prostě trapárna! Silně pochybuji, že by si vysokoškolák
všiml holky končící devátou třídu, ovšem Eva Ká věří v zá-
zraky.
"Slyšela jsem, že chodí s Adrrrianou," nadhodí Zuzana.
"Chodil, pusinko. Asi po tejdnu se s ní rrrozešel," po-
šklebuje se jí Eva Ká uštěpačně.
Okamžitě o Jaromírovi ztratím dobré mínění. Když mohl
chodit s Adrianou, šance Evy Ká se tím mohutně zvyšují!
25
"Bože, to je nuda," vzdychne Eva Pé a navrhne: "Neza-
jdeme na kus řeči k Radce?"
Což je v dané situaci nejlepší možný program. Obe-
jdeme starší část městečka, abychom se dostaly na ma-
ličké sídliště, kde v třetím a současně nejvyšším patře
ganeláčku bydlí i naše bývalá třídní, nejlepší učitelka
na škole. Tentokrát jsme ušetřeny cesty do schodů, je-
likož ji zastihneme drandit s kočárkem po chodníku sem
a tam.
"bobry' den, paní učitelko! Kájínku, kuk! Jé, ten vyrostl!
Je vám čím dál víc podobnej..."
"Ahoj, holky," vítá nás s upřímnou radostí nejen ona,
ale i baculaté tříměsíční miminko s bezzubou pusinkou od
ucha k uchu. "No, jen se na ně řehtej! Nechce spát, dare-
ba. Už tu s nim takhle drncám půl hodiny a výsledek
vidíte samy..."
"To víte, paní učitelko, Kája je správnej kluk," plácá Eva
Ká: "Žádná sukně mu neujde, vid', fešáku?"
"Mohl by s tím ještě pár let počkat," směje se s námi
Radka. "Tak co, dámy? Na lovu?"
"V Kostelci se loví těžko, když jedinej správnej kluk je
tady Kájínek," opáčím pobaveně.
"A jak ve škole?" vyzvídá bývalá třídní. "Karel říkal, že
pilně připravujete akademii. Přijdu se na vás podívat."
Vyprávíme Radce o chystaném programu, ale ani jí ne-
prozradíme vrcholné číslo, a řeč se pochopitelně stočí také
na zítřejší školní výlet, na kterém nás bude doprovázet její
muž spolu s tělocvikářkou Mišou, nejskvělejší učitelské ob-
sazení, jakého se nám mohlo dostat. Tedy po Radce, vloni
jsme obdobný výlet absolvovali právě s třídní a jejím chotěm
a užili si spoustu náramné legrace.
"Dávejte mi tam na něj pozor, holky," nabádá nás Radka
pobaveně. "A~ se nám táta neutopí, vid; Kájo?"
Svatosvatě sl'bíme, že jí ho odevzdáme bez újmy na zdra-
ví, společně zavzpomínáme na loňské sněhy a jelikož Káju
dosud nenapadlo zamhouřit očka, nezištně nabídneme své
služby. Máme se goflakovat po městečku jen tak, anebo
2fi
udělat dobry' skutek a vláčet s sebou kočárek? Beztak jí tu
a tam chodíme vozit, což baví nejvíc Zuzanu. Radka je nám
vděčná a naše bezcílné potulování ulicemi má aspoň jakýs
takýs smysl.