1.kapitola
1. JOBOVA ZVĚST.
Bakov — zubatá značka, podle vysvětlivek město
s počtem obyvatel od sto tisíc do jednoho milionu. Pane
jo. Velkoměsto! Proč ne rovnou Praha! Bakov, Ba-
kov ... pátrala jsem v paměti. Samozřejmě o něm nesly-
ším prvně, v zeměpise jsme se učili o jeho rozvinutém
průmyslu. Asi. Čert ví!
Znovu jsem nalistovala celkovou mapu republiky
a zadívala se na ošklivou roztřepanou skvrnu samý zá-
hyb a výběžek. Jak tam mohou lidé žít! A že tam žijí, je
mi jasné. Spousty lidí. Chodí do práce, do školy, flákají
se, kino si mohou vybrat dnes to, zítra jiné. Jsou v tako-
vém gigantu obyčejné čtrnáctileté holky? A jak s nimi
budu kamarádit?! Nemůžu si rozumět s někým úplně ci-
zím! Copak to jde tak jednoduše, jak si taťka představu-
je? Skamarádíš se na to šup, řekl mi. Pch. Tomu nevě-
řím! Seznamuji se špatně, neumím se bavit, být vtipná,
stydím se, trpím tisíci mindráky. Budou se smát na můj
účet, pomlouvat mě, osočovat. Vesnická buchta ve měs-
tě. Proč i já mám najednou patřit sem, do takového roz-
tahaného města? Dosud mi bylo cizí stejně jako mnohá
jiná, najednou z mapy vystupuje, hrozí mi, pomstychtivě
se na mě šklebí. Okresní město Bakov. Těpic.
Moravské Budějovice. Jen název mluví sám za sebe.
Takový srdečný, každému dojde, že v něm musí žít hod-
ní a dobrosrdeční lidé. Bakov je kontrast. Bakov. Tečka.
Bakov. Jsem tady, jsem veliký, orámovaný různými
značkami. Z vysvětlivek jsem se dopídila podrobností
— průmyslově zaměřené město, bohatá historická
minulost, velké množství památkových objektů, koupa-
liště, dokonce i letiště, nad městem přehrada a na jihu
nová dálnice spojující Prahu přes Brno a Bakov s Brati-
slavou.
Vlastně to od nás není daleko. Podle mého soudu něco,
přes sto kilometrů. Zvláštní, nikdy jsem v Bakově neby-
la. S našima jezdíváme na větší nákupy do Znojma, se
školou jsme několikrát navštívili Brno. Veškerá přízeň
žije v Čechách, jenom my a tátova maminka na rozhraní
Čech a Moravy.
Ach jo. Zaklapla jsem atlas a zastrčila ho do horní
skříňky s učením. Než jsem však stihla zavřít dvířka,
všechen obsah se mi s rachotem vysypal na hlavu.
"Do háje!" ulevila jsem si zlostně a sbírala učebnice.
Jarina přestala pravidelně oddechovat, mrzutě se vy-
hrabala zpod deky a zavrčela: "Ulož se, nebo ti pomů-
žu. Víš, kolik je hodin?"
Mrkla jsem na budík. "Půlnoc. Ten binec je stejně
tvůj, nediv se, když někoho pohřbí!"
Podrbala se za uchem a posadila se. "Můžeš mi říct,
proč hrabeš v mé půlce? Co tam hledáš?"
"Atlas," broukla jsem. No jistě, abych jí něco nevzala
bez dovolení. A pak, i kdybych se dovolila, neuspěla
bych. Je lakomá, sestřička.
"Nemáš svůj?" ozvala se nedůtklivě.
"Jo, ale ve škole. Přece se s ním nebudu tahat sem
a tam. Ono ti ho neubyde."
Zhasla jsem svou lampičku a zavrtala se do pelíšku.
Hlava brněla nakupenými obavami a starostmi. Ráno ji
budu mít jako škopek! Ani ji neunesu.
Bakov. Firma Bohemia Glass. Náš táta. Doktor eko-
nomie Vojtěch Veselý.
Otočila jsem se obličejem k sestřině lůžku. Stále ještě
seděla, nedalo mi práci uhodnout, nač myslí.
"Jari...," zkusila jsem. "Rozmyslí si to?"
"Ten? Nikdy!"
"No ale... Řekly jsme náš názor. Měl by ho vzít,
ne?"
"Prosím tě," odfrkla. "Tys nepostřehla to podstatné.
On se nás na něj neptal. Jednoduše nás postavil před
hotovou věc. Jako vždycky. Taťka prosadí svou za kaž-
dou cenu, copak nevidíš, že celá rodina funguje podle
jeho dirigování?"
"Zkusíme zpracovat mamku. Kdyby ta nechtěla, mu-
sel by poslechnout, ne?"
"Jo," ušklíbla se posměšně. "Zkus. Mamka se sice
nevyjádřila, ale jak ji znám, byl to souhlas. Kluci byli
nadšení." S předlouhým šustěním ulehla. "Za měsíc spí-
me v Bakově!"
Znělo to jako věštba a dopadlo jako dobře proroko-
vaná věštba.
Abych začala od začátku. Jmenuji se Eva Veselá, což
pokládám za obyčejné a všední jméno. Přála bych si být
Sandra, a jelikož to nejde, jmenují se tak všechny moje
panenky z doby, kdy jsem si hrála. Sandra Veselá by,
ruku na srdce, příliš parády nenadělala. Naši říkají, že
Eva je hezké krátké jméno s nejdelší tradicí a lepší než
nějaká moderna. Jsou totiž, hlavně táta, konzervativní.
Na druhou stranu je fakt, že jedna moje spolužačka se
jmenuje Afrodita a má s tím dost problémů. Tak nevím.
Podle bábiny je všechno zlé k něčemu dobré a darova-
nému koni na zuby nehleď. Babička je na přísloví ex-
pert, táta se o ní jednou omylem přede mnou hanlivě
vyjádřil coby o pochodujícím mudrosloví. Pošramotil si
svou výchovnou reputaci a dlouho mě ujišťoval, že si dě-
lal legraci. Vím své! Nemá svou tchyni v lásce, neboť
prý nás babička rozmazluje. Na přísloví je zkrátka na-
pružený. Tohle však sedí. Neznám nikoho, komu by se
jeho vlastní jméno líbilo, a v dospělosti se pak pomstí na
svých dětech. Moje mamka se jmenuje Jaroslava, prý si
vždycky přála být Jarmila, neboť ta zní vznešeněji a
v příšerných dívčích románech z roku raz dva bývala
slečna Jarmila vždycky bohatá a oslnivá dáma. Ségra jí
za Jarmilu není vůbec vděčná a své dceři dá jednou jmé-
no Xenie. Aspoň to tvrdí. Jarina je recesistka.
Příjmení mi sedí víc. Veselá jsem často. S mými sou-
rozenci musím být veselá, pokud se nechci dostat do Ji-
hlavy na kopeček. Pro toho, kdo nezná místní slogan,
vysvětlím. Kopeček je totiž blázinec. Mám dva brášky
a jednu sestru. O té jsem už mluvila, je o rok starší než já
a chodí do deváté třídy. Mně osobně bude čtrnáct
22. května. Bráškové jsou dvojčata, osmiletá, divoká
a navzdory tátově tvrdé výchově rozjívená. Jeden se
jmenuje Petr a druhý Pavel. Jak jinak! Jeden za osm-
náct, druhý bez dvou za dvacet.
Bydlíme spokojeně v Moravských Budějovicích. Ří-
kám spokojeně a myslím spokojeně. Nic nám nechybí.
Aspoň mně určitě ne! Vůbec by mne nenapadlo, že se
tohle může změnit. Ze dne na den.
A buch, velký zlom nastal právě dnes.
Taťka se vrátil z práce dřív než jindy a už od dveří
rozjařeně volal, že má pro nás překvápko. Seběhli jsme
se všichni v kuchyni a Jarina jeho radost tipovala na pré-
mie, které by pro mne znamenaly džínovou bundu.
Dávno po ní toužím! Jarina ji má už dva roky, ale raději
by si nechala koleno vrtat, než by mi ji půjčila třeba do
kina.
Musím přiznat, že mě taťkovo veselí udivilo, neboť
poslední dobou býval přísnější a zasmušilejší víc než
dřív. Poslední dobou znamená, co dostal výpověď na pi-
le, kde dělal vedoucího provozu. Ne že by byl tak špat-
ný vedoucí, ale místní pila se rušila celá. Nevyplatilo se
prý vozit dříví z velké dálky až sem. Taťka celé měsíce
sháněl zaměstnání odpovídající jeho vzdělání a výsledky
se odrážely na jeho náladě.
"Pozor, rodino — budeme se stěhovat!"
Nechápavě jsme se po sobě podívali. Nejprve mne
napadlo: Džíska zase nebude! Souvislosti mi nedochá-
zely v plné míře.
"Zase začínáš?" usmála se mamina nevěřícně.
Asi před pěti lety si taťka pohrával s myšlenkou pře-
stěhovat se do Prahy, kde mu nabídli místo v PZO. Tať-
8
ka nakonec odmítl, prý je kluk z vesnice, jak o sobě
s oblibou prohlašuje, a ve městě se žije uspěchaně. !
"Kdepak, maminko, žádné blufování. Pamatuješ se,
jak jsem před dvěma týdny jel do Brna? No, tak to jsem
na vás maličko zahrál boudu. Dočetl jsem se v novinách,
že firma Bohemia Glass v Bakově vypisuje konkurz na
místo obchodního zástupce. Představ si, že mě vzali."
"Počkej, to myslíš vážně?" Mamka si musela sed-
nout. Příliš silná káva na obyčejné úterý!
"Samozřejmě. Sama vidíš, že tady nic pořádného
neseženu. Bude to práce přesně podle mého vkusu a
o finančním efektu ani nemluvím. Byt dostaneme na
sídlišti, nějaké úspory máme, a když prodáme tenhle,
koupíme si čtyřpokojový. Představ si, maminko, na tebe
jsem nezapomněl a opatřil ti místečko v zubní ambulan-
ci jednoho soukromého lékaře. Co tomu říkáš?"
Mamina neříkala nic. Hleděla nepřítomně. Je fakt, že
tenkrát tátu dokonce popichovala, věděla, že má mno-
hem větší ambice a cíle než strávit celý život na pile, ří-
kala, že taková příležitost se naskytne jen jednou v živo-
tě. No prosím!
"Ba-kov?" slabikovala Jarina nevěřícně.
"Ano, Bakov, kousek za Brnem takové moderní měs-
to."
"Hurá, konečně vypadneme z téhle prde-" zakřičel
radostně Pavel a v osudném okamžiku chytil na konci
věty místo vykřičníku pohlavek.
"Ještě jednou takové slovo a uvidíš!" pohrozil mu tá-
ta. Očima však visel mamině na rtech, jak ho stěhování
vzalo.
"A co my?" připomněla jsem se mu, ještě v bezvědo-
mí.
"Pro vás se ve škole místo vždycky najde. Jarmila
udělá přijímačky na gymnázium rovnou v Bakově a ne-
bude muset nikam dojíždět. Evě najdeme nějakou ši-
kovnou školu managementu nebo přinejhorším jazykov-
ku. Ve městě máte větší výběr."
Taťka trpí komplexem, chtěl by, aby jeho děti kráčely
v jeho šlépějích a honosily se tituly Ing. Přinejmenším.
Jarina však od malička tvrdí, že bude učitelkou, aby mě-
la letní prázdniny. Vidím jí až do žaludku, baví ji ko-
mandovat, vznešené cíle v tom nejsou. Taťka se s tím
posléze smířil a koneckonců, dcera profesorka rodině
ostudu neudělá. Bráškové, pokud pominu jejich nápady
stát se kosmonauty, piloty boeingů či concordů, přinej-
horším jezdci formule 1, na studijní typy nevypadají,
takže ťapat v tátově cestičce zbývá na mně. Nejhorší je,
že sama svůj názor ohledně budoucího povolání nemám,
jsem třtina ve větru, papouškuji tátu, ač nemám tušení,
čím chci být, poslušně opakuji školu managementu. Pro-
boha, čert ví, co tohle slovo v sobě skrývá! Pochybuji, že
se k tomu budu hodit, jsem tichá, zakřiknutá, a jestli má
někdo v batohu maršálskou hůl, já to nejsem. Jazykovka
se mi jeví o stupeň přívětivěji, když nic jiného, jazyky mi
nedělají potíže. Teď mě noční můra výběru povolání ni-
jak netížila, zatlačily ji nové události.
Podívala jsem se na zaraženou sestru a ozvala se:
"Taťko, já nikam nechci."
"Evi, nebuď malá. Nemáš důvod stavět si hlavu."
"Jak to, že nemám důvod? Jak to?!" Cítila jsem, že
mi hoří tváře. "Vždyť jsem tady vyrostla! A mám tu ka-
marádky! Tam nebudu vůbec nikoho znát!"
"Skamarádíš se na to šup," mávl bezstarostně rukou.
"Víš, co tam musí být holek? V takovém velikém měs-
tě?"
"Jo, ale ne Helena!" vyhrkla jsem nešťastně.
"Nebuď hloupá, prosím tě."
"Evi, když o tom mluvíme, Helena není žádná výhra.
A nedivoč, ještě nikam nejedeme," promluvila mamka
konečně.
Nedivoč! Připadalo mi, že mi podrazila nohy. Zrovna
ona! Od ní bych podtrh nečekala. A Jarina mlčí jako
hrob! Teprve když jsem do ní šťouchla, ozvala se také.
10
"Sami říkáte, není nad malé město. A najednou vel-
koměsto. Bakov je skoro Praha! Tatí, tys říkal, že bys
nemohl žít v Praze!"
"V Praze ne. Bakov je mnohem menší a vůbec, mám
konečně příležitost dělat to, co jsem vystudoval a v čem
se mohu —"
"Dostat nahoru," doplnila ho odvážná sestra.
Úplně jsem ztuhla. Náš táta je přísný metr, není radno
se s ním pouštět do sporů!
"Jaruško, honem se tatínkovi omluv!" lekla se mam-
ka.
Otec zůstal kupodivu vážný a klidný. Chvíli si prohlí-
žel starší dceru mlčky, asi v duchu formuloval odpověď.
"V čem se mohu realizovat," dodal konečně tónem
přezíravého nadhledu. "Jarino, ty jsi ještě malá holka.
Měl jsem tě za sobě rovnou, ale ... Opravdu si myslíš, že
se ženu za kariérou? Studoval jsem zahraniční obchod
proto, že mě tahle oblast zajímá. To jsi celá ty, nic po-
řádného tě nebaví, pro nic nejsi zapálená, nemáš
žádného koníčka. Měla by ses stydět, a ne soudit ostatní.
Podívej, maminka souhlasí, kluci jsou nadšení, nezdá se
ti, že jsi sobec? A pak, budeš slečna z města, žádná ven-
kovská husička."
Nestačila jsem kulit oči. Táta, kluk z vesnice!
"Mám tady kamarádky," pohodila hlavou umíněně.
"Hlavně kamarády, co?" táta se rozzlobil. Asi ho pře-
stalo přesvědčování po dobrém bavit. "O tom si stejně
někdy musíme promluvit! Nezdá se ti, že se kolem do-
mu potlouká moc kluků? Ten chuligán Vondrů tu ob-
šlapuje denně. No, teď nemá cenu ho vyhánět, na těch
pár posledních dní..."
Jarina mírně zčervenala, otočila se a bez dovolení
opustila kuchyň. Její odchod tátu dorazil a teprve teď
přišlo to, nač jsem čekala celou dobu. Jsme nevděčné
děti, každý myslí sám na sebe, rodiče se starají, koupí
nám, na co si vzpomeneme, atd. Povídali! O riflovou
bundu škemrám rok!
Neodvážila jsem se následovat odvážnou sestřičku
a proslov vyslechla až do konce. Stále táž obehraná pís-
nička.
"Běžte spát," vysvobodila nás mamka. "Kluci, neza-
pomeňte si pořádně vyčistit zuby. Musíme si s tatínkem
popovídat."
A tatínek škodolibě dodal: "Hezky se vyspěte, dlou-
ho tu spát nebudeme."
Zavřela jsem se v koupelně s hlavou ve hvězdách. Pá-
ni! Dívala jsem se na svůj obraz v zrcadle cizíma očima.
Jestli táta svůj nesmysl prosadí, bude ze mne městská
slečna. Najednou! Co se asi změní? V jádru zůstanu
stydlivou vesničankou a navíc budu úplně sama, ztrace-
ná a nešťastná ve víru velkoměsta, v cizí škole, mezi cizí-
mi děvčaty a kluky...
Rozčesala jsem si vlasy, dlouhé a tmavě lesklé. Krom
mámy máme my, děti, skoro černé vlasy po tátovi. Jari-
na je nosí zásadně rozpuštěné a přitom je má o něco má-
lo kratší než já — po zadek. Nosívám ohon na temeni.
Je to účes rychlý, praktický a slušivý. Dlouhé vlasy jsou .,
rovněž taťkovým výmyslem, mně by mnohem víc vyho- '
voval sestřih na kluka a hotovo. Vlasy jsou sice ozdoba,
ale kolik dají práce! Naštěstí je máme po tátovi husté
a zdravé.
Z pruhované pasty Signál jsem si vytlačila bílý váleček
na svůj kartáček. Nevím, jestli Jarina schválně kupuje
aušusy, anebo zda kluci červené proužky snědí, faktem
zůstává, že pasta je pruhovaná jen první dva dny. Usmá-
la jsem se. Jarina je správně trhlá. Jde mi někdy na
nervy, dokáže být lakomá a udavačka, ale většinou se
máme rády.
Usnula jsem pozdě a s přesvědčením, jak mamce do-
mluvím. Musí uznat moje důvody! Rodina je nás šest,
nejenom taťka!
Seděla jsem na zábradlí u kina a z Helenina povídání
si uvědomovala proud řeči, ne význam slov.
"Co je s tebou?" drcla do mě, až jsem z trubky spad-'
la.
"Nic. Jásám blahem!" zavrčela jsem a škrábala se na-
horu.
"Proč?" nechápala. "V Krkonoších si bezva užijem!'
Aha, mluvila o plánovaném školním výletu do Krko-
noš na závěr osmičky. Někteří naši spolužáci se s námi
rozloučí a v září zasednou do lavic různých škol. Jenže
já se s nimi rozloučím mnohem dřív!
"Beze mě."
Zvážněla. "Táta to fakt myslí vážně?" ••«;..
"Smrtelně."
"Je to hodně zlý?" nevěřila mi.
"Jako v tom vtipu, kdy chlap vypadl z padesátého
patra a ve třicátým si říká, zatím je to dobrý, ve dvacá-
tým taky, v desátým taky..."
"A kdy dopadne?" pochopila.
"Asi v půlce dubna." Na to, že nám vítr vháněl do očí
pozdně březnový sníh, moc pater nezbývalo.
Odmlčely jsme se. Myslela jsem, že mne lituje, ale ona
náhle řekla: "Stejně ti závidím, Evo."
"Cože?! A co, proboha?"
"Bakov. Žít ve městě musí bejt skvělý. Plno lidí, plno
možností. Tady chcípl pes, kam se hneš, všechno se lidi
dozvědí, s někým se zastavíš na kus řeči a hned se máti
dozví, že se tahám s tím a tím ..."
"Prosím tě," vypěnila jsem. "Tohle není důvod ke
stěhování, ne?"
Pokrčila rameny. "V tomhle blbákově znám všechny
kluky. Kdyby mě aspoň vzali na hotelovku letos ..."
Neodpověděla jsem. S bídou se mi povedlo doma
uhrát devátou třídu. V hlavě mám příliš velký zmatek na
to, abych si vybrala budoucí školu už teď a v dubnu jela
skládat zkoušky! Jarině podal táta přihlášku na gympl
V. Nováka v Bakově. Coby dlouholetá jedničkářka se
nebude ztrapňovat přijímacími zkouškami. Šťastlivec!
12
Vloni také odmítla vyjít z osmičky. Z jiného důvodu než
já. S povoláním má jasno, chtěla si však prodloužit mlá-
dí a užít o jedny prázdniny víc. Také důvod. Jarina je
materialista, nevadí jí studovat x let. Sama prohlásila, že
by nejradši studovala celý život a potom šla rovnou do
důchodu. Má po taťkovi fotografickou paměť, vůbec se
zatím nemusela učit.
"Jestli mě nevezmou, zkysnu tu nejmíň do osmnácti,"
rozváděla Helena dál svou úvahu. "Znáš matku! Ta se
odtud nehne, leda přes mrtvolu. Vyměnila bych se s te-
bouhned."
"Prosím," vzdychla jsem. "Přijeď aspoň na prázdni-
ny."
"Fakt?" zajásala a hned plánovala: "Třeba v červen-
ci, jo? Já na čtrnáct dní k vám a ty na čtrnáct sem, jestli
se ti bude chtít jet někam, kde všechno znáš."
Ten den jsme do kina nešly. Snad hodinu jsme spřá-
daly velkolepé plány na prázdniny, Helena se zadušova-
la, jak mi bude jednou týdně psát a vůbec, zůstaneme
kamarádky celý život, dálka nás nerozdělí.
Doma jsem si pustila Náhrobní kámen a málem se
nad sebou rozbrečela.
Doufala jsem v zázrak do poslední chvíle. Třeba tátu
odvolají, nedostaneme byt, Jarinu nepřijmou na gympl,
mamka se rozmyslí...
Zázrak se nekonal. K patnáctému dubnu jsme se
mohli stěhovat! Tátovi svítila šťastná hvězda a všechno
vyřizování šlo jako na potvoru hladce.
Naši strávili v Bakově všechny víkendy, táta nový byt
vytapetoval, abychom se stěhovali do nového a čistého.
Odmítla jsem jet s nimi, Jarina také, kluci by naopak je-
li, ale ty nechtěli s sebou naši. Jako bych se nemohla do-
čkat nebo co! Dost na tom, že v tom příšerně cizím měs-
tě, které mě strašilo i ve snech, budu muset žít. Třeba do
smrti! •
Nechápala jsem taťku. Dětství prožil v sousedních Ja-
roměřicích, v Budějovicích potom šestnáct let, celou do-
bu, co jsou s mamkou svoji, a přitom se nemůže Bakova
dožít! Všechna jeho přání se vyplnila, dostali jsme byt
sice třípokojový, ale velký, maminu moc přemlouvat ne-
musel, poslouchá ho totiž na slovo, čekala ho zajímavá
práce, mamka vymění ordinaci ušní za zubní, ale stejno-
kroj sestřičky nesvleče, Jarču přijali bez přijímaček.
A že nám, dětem, zajistil přestup z jedné základní školy-
na druhou, nemusím jistě ani připomínat.
Patnáctého dubna jsme se stěhovali.
Patnáctého dubna jsem konečně dopadla na zem
z mrakodrapu naděje a zoufalství a rozplácla se v tvrdé
realitě. Helena se ulila ze školy, aby mi mohla na nádra-
ží zamávat, a velebila mé stěhování hned ze dvou dů-
vodů.
"Jak jsme si řekly, Evo," mrkala na mě.
"Hm." Sevřené hrdlo mi větší výřečnost nedovolilo.
A vůbec, jsem zvědavá, kolikrát mi napíše! Nemá sloh
a píše nerada, brzy si najde jinou kamarádku, co se
mnou na takovou dálku! Po prázdninách ani nevzdech-
ne. Být babičkou, použila bych přísloví — sejde z očí,
sejde z mysli.
14