Vlčí oči - kapitola 41
Roki - Minulost
"Roki... můžeš na slovíčko?" ozval se zpoza rohu hlas Blaira. Právě jsem s matkou a Deanem, mým nejlepším přítelem, který se u nás stavil, snídal. Bylo osm hodin, sobota. Měli jsme s Deanem v plánu jít běhat a pak se stavit na hřisti. Bylo to ujeté, ale i ve svém věku jsme milovali blbnutí na prolézačkách. Vždycky jsme tam dělali všemožné kraviny a bylo nám skvěle.
Napjal jsem se a srdce se mi rozeběhlo rychleji.
"Potřebuju s něčím pomoct, mohl bys na chvilku?" zeptal se mě, tvářil se mile, ale výraz jeho očí nevěstil nic dobrého.
"Teď nemůžu," odsekl jsem.
"Roki, bež Blairovi pomoct a nebuď nepříjemný," pokárala mě matka.
Ach mami, kéž bych ti mohl říct, co ten prašivec dělá... "Ale já nechci."
"Roki! Bež mu pomoct! To je rozkaz!" postavila se matka prudce a její oči metaly blesky.
Neochotně jsem vstal a zamířil za Blairem. Snažil jsem se udržet své tělo pod kontrolou, ale přesto jsem se neovladatelně chvěl. Dean ani matka si toho ale naštěstí nevšimli. Věděl jsem, že jim to, co mi dělá Blair, nemůžu vyzradit. Něco takového bych nikdy nikomu neřekl. Můj nevlastní otec mě sice zneužíval a já neskutečně trpěl, ale styděl jsem se a navíc jsem se bál, že by mi to nikdo nevěřil. Blaira všichni milovali a obdivovali.
"Jen pojď..." zabroukal Blair a ďábelsky si usmál. "Do mého pokoje," rozkázal mi nekompromisním hlasem.
Připadal jsem si jako v pasti. Chtěl jsem utéct, ale nevěděl jsem kam. Bál jsem se. Neskutečně jsem se bál. Nemohl jsem prchnout, ale strach z blížících se událostí mě neskutečně trýznil.
"Pospěš si, je to naléhavé," popostrčil mě.
Poslušně jsem vyšlapal schody a vešel do jeho pokoje, zaslechl jsem, jak za námi zavřel dveře a otočil klíčem v zámku. Začínal jsem panikařit. Všechny svaly v těle jsem měl napjaté.
"Tak ty jsi nechtěl pomoct svému milovanému otci, jo?" ozval se mi za zády jeho krutý hlas.
"Nejsi můj otec!" odsekl jsem.
"Tss... ty se nikdy nepolepšíš, že?" obešel mě a silou mi zvedl hlavu, abych byl nucený se na něj podívat. "Copak si neuvědomuješ, že tímhle si to jen zhoršuješ?" mlsně se olízl.
"Drž hubu!" zavrčel jsem nevzraživě, sice jsem se bál, ale nehodlal jsem poslouchat jeho oplzlé, odporné kecy.
"Jak chceš, vrhneme se tedy rovnou na 'to'!" popadl mě se bez větších potíží mě hodil k sobě na postel. Pak si sundal župan, který měl na sobě a odhalil tak své nahé tělo.
Odvrátil jsem se.
"Copak? Nelíbí se ti snad tenhle pohled?" posadil se vedle mě a zatalačil mě do přikrývek. "Musíme být tišší, nebo nás ti dole uslyší..." naklonil se ke mě a jazykem mi přejel přes lícní kost.
"Proč tohle děláš?" zasyčel jsem.
"Proč?" zopakoval s úsměvem, z kterého mi přebíhal mráz po zádech. "Nudím se. A taky miluju ten tvůj bolestný výraz a sténání... vzrušuje mě to," zajel mi rukama pod tričko a během pár vteřin ho ze mě sundal. Pak mě nedočkavě zbavil i zbytku šatstva.
"Dneska si to hodlám vychutnat...." zavrněl a obrátil mě na břicho. Silou mi roztáhl nohy od sebe a místností se rozhlehl je tlumený, krutý smích.
Pevně jsem zavřel oči a čekal jsem.
Nenechal mě čekat dlouho, ucítil jsem tlak na stehnech a pak už jen prudkou bolest, která způsobila, že mi z úst unikl samovolný sten.
"Ale copak?" jeho krutý hlas mi rezonoval v hlavě. "Myslel jsem, že díky mému tréninku budeš už na muže zvyklý, ale jak vidím, není to tak. Zdá se, že tě ještě budu muset dost trénovat..." prudce přirazil a já si skousl ret tak, až mi na něm vyrašila kapička krve.
Ta bolest byla příšerná. Nebyl jsem ještě oklepaný z minule a on tentokrát nebral vůbec žádné ohledy.
"Víš co? Mám nápad," zasmál se a prudce ze mě svůj úd vytrhl, načež mě pevně sevřel, přinutil mě, kleknout si a položit ruce na prostěradlo přede mnou. "Takhle to bude super..." zamumlal a bez varování do mě znovu pronikl. Byla to neskutečná bolest. Klepal jsem se a po čele mi stékaly kapičky potu. Bylo to šílené, přirážel neskutečně rychle a zdálo se, že snad nikdy nepřestane. Slyšel jsem mlaskavé zvuky a bylo mi na zvracení. Bylo to tak zvrhlé a odporné...
Měl jsem pocit, že to asi nevydržím a zhroutím se, celé tělo mě neskutečně bolelo a anál mě pálil, jako by uvnitř mě planul oheň.
"Roki!" začal Dean klepat na dveře. "Už budete hotoví?!"
Zatajil jsem dech. On stojí za dveřmi! Měli bychom ihned přestat! Ale nezdálo se, že i Blair sdílí stejný názor, rozhodně nechtěl přestat. Co když nás uslyší?! Proběhlo mi hlavou, byla to šílená představa. Dean byl můj jediný a nejlepší přítel. Začal jsem sebou mlít, snažil jsem se od sebe Blaira jakkoli dostat. Panika mi dala dostatečnou sílu k tomu, že se mi to, částečně asi zázrakem, povedlo. Rychle jsem zalezl pod deku a pevně se do ní zamotal.
"Tak ty takhle?!" zasyčel vražedně. "Fajn, jak chceš..." oblékl si župan, přešel ke dveřím, otevřel je a vtáhl Deana dovnitř.
Srdce se mi rozbušilo jako splašené.
Dean se zatvářil nechápavě, ale když mě spatřil, zorničky se mu rozšířily.
"Myslím, že víš, co jsme tu právě dělali..." poznamenal Blair klidně.
Ne! Ne! Ne! "Deane..." špitl jsem tiše.
"Ty Rokiho miluješ, že?" zeptal se Blair Deana chladně, "všiml jsem si toho, jak se na něj díváš, i toho, jakým způsobem s ním mluvíš. Jsi v tom až po uši. Toužíš po něm, je to tak, že?" probodával Deana pohledem.
"Deane..." hlesl jsem znovu a do očí mi vhrkly slzy, byl jsem v koncích.
"Já..." zadíval se mi Dean upřeně do očí. "Ano..." špitl tiše a já zalapal po dechu. "Proč... proč mu tohle děláš?!" obořil se na Blaira pobouřeně.
"Protože chci," odvětil můj nevlastní otec klidně, zamkl dveře a klíč si uložil do kapsy. "A ty budeš nucený se na to dívat," ďábelsky se usmál, ve vteřině ke mě přiskočil, vytáhl mě zpot deky a postavil mě čelem k Deanovi. Měl jsem srdce až v krku.
"Tak se pozorně podívej!" vyzval Blair mého přítele. "Máš možnost vidět ho v celé jeho 'kráse', líbí se ti to?! Jsi vzrušený?!" smál se. "Líbí se ti, co vidíš, že? Chceš ho, že?"
"Hned ho pusť!" přiskočil k nám Dean, vytrhl mě z Blairova sevření a pevně mě k sobě přitiskl. "Nemáš právo se ho dotýkat! Nešahej na něj!" syšel nenávistně.
"Deane..." vydechl jsem a zvedl jsem k němu tvář. Byla o hlavu vyšší než já a jeho šedé oči se ten okamžik zdály jako ostří dýky. Byly plné nenávisti a zloby. Blond vlasy mu spadaly do obličeje a podtrhovaly vztek, který z něj čišel.
"Jen klid, Roki, bude to v pořádku," zahalil mě do své mikiny, která mi sahala skoro do půlky stehen a co nejpevněji mě k sobě přitiskl. Nezmohl jsem se na nic jiného, než se k němu prostě přitisknout, pevně zavřít oči a modlit se, aby to celé byla jen jedna velká noční můra.
"Co si to ke mě dovoluješ, ty spratku?!" rozkřikl se Blair.
"A co si to ty dovoluješ k Rokimu?! Nech ho na pokoji!"
"Ty ho vážně miluješ, co?" ušklíbl se Blair. "Tak si ho odveď, ale nemysli si, že ho nechám na pokoji. Nikdo vám neuvěří, že jsem se ho dotkl. A já s ním žiju v jednom domě, můžu ho mít, kdykoliv se mi zachce," krutě se zasmál a hodil Deanovi klíč, ten jen mlčky odemkl a v náručí mě vynesl ven. Nebyl jsem schopný chůze.
"Neboj se, Roki, nějak to vyřešíme..." pohladil mě po tváři a nesl mě směrem do mého pokoje. "To se poddá, uvidíš..."
Nenechal jsem se ukolébat jeho hlasem. Miluje mě a odporoval Blairovi... ach bože, tohle nedopadně dobře...
Komentáře
Přehled komentářů
Taky jich mám hodně a nestěžuju si, jsem za to strašně ráda, alespoň se nenudím:)) Jinak se mi to yaoi podařilo napsat a je zveřejněný, kdybys chtěla:D
koment
(SakuraUchihaHaruno13, 13. 9. 2014 20:07)Moc děkuju:3 Jsem ráda za tenhle dílek, strašně se mi líbil.:D Ten konec s tou záchranou a setřením té naděje, fakt super!:D
Re: koment
(Ann, 13. 9. 2014 20:56)Díky, snažila jsem se :) I když upřímně řečeno, dochází mi nápady... vtip :D Nevím, co s nimi, kolik jich je :D
koment
(SakuraUchihaHaruno, 13. 9. 2014 21:51)