Vlčí oči - kapitola 10
Kapitola 10
Budík začal vyvádět. Omámeně jsem vstala. Byl přede mnou další úžasný den. Vzpoměla jsem si, že nás dneska večer čeká oslava svátku Gotiany. Když jsem vešla do kuchyně, mamka seděla u stolu začtená do knihy. Její včerejší vzkaz nebyl zrovna povzbudivý, pokusila jsem se kolem ní co nejtišeji proplížit.
"Kampak?" zeptala se, aniž by ke mě vzhlédla.
"Do školy," odpověděla jsem.
"Hmm... tak dobře, ahoj," řekla, stále ještě se na mě nepodívala. Věděla jsem, že mi to dá později sežrat, až to nebudu čekat.
S povzdechem jsem se přesunula do kuchyně.
Za čtvr hodiny už jsem byla na cestě. Začalo pršet, proudy vody spadaly na zem, jako by někdo tam nahoře vypustil přehradu. Déšť mi, nevím proč, zvedl náladu. Se skloněnou hlavou jsem šla po chodníku a vyhýbala jsem se kalužím. Na město padla mlha hustší, než včera, nebo spíš dneska ráno. Moje myšlenky se stočily směrem k Erikovi, doufala jsem, že se mu povedlo dostat se co nejrychleji z blízkosti mým vlčích "přátel". Usoudila jsem, že ano. Než jsem se stačila vzpomatovat, octla jsem se před školou, která teď vypadala opravdu děsivě. Vysoká budova se majestátně tyčila k výšinám, hodiny, které byli umístěné na jejím vrcholku, vydávaly klapavý zvuk, který doléhal až ke mě. Kolem jejích stěn se točila mlha, jako v nějakém víru. Ještě chvíli jsem na ní uchváceně hleděla, pak jsem se přesunula k velkým, dřevěným dveřím, na kterých byly vytesané nesouvyslé obrazce. Sevřela jsem kliku a zatáhla jsem, dveře se se zaskřípěním otevřely. Uvnitř bylo teplo, působilo to tu poklidným dojmem. Ne chodbě se ve skupinkách poflakovaly studenti a bavily se.
"Ell!" zaslechla jsem známý hlas, otočila jsem se.
"Ahoj Jain," usmála jsem se na svou kamarádku.
"Tak co?" ztišila hlas.
"Co, co?" zeptala jsem se.
"Nedělej, že nevíš, na co se ptám!"
"No jo," chlácholila jsem ji "je to v pohodě, víc ze mě nedostaneš."
Zamračila se: "Jsi tvrdohlavá jako mezek."
"Díky," usmála jsem se.
"To nebyla lichotka!"
"Já vím."
Stále ještě zamračená zamířila do učebny, se mnou v patách.
"Myslíš, že dneska přijde?" zeptala se.
"Cože?" zeptala jsem se, když mě vytrhla z mých myšlenek.
"Erik, myslíš, že dneska přijde do školy?"
"Nevím," pokrčila jsem rameny: "Uvidíme."
"Dneska jsi hotová studnice vědomostí, víš to?"
"Hmm," zněla moje geniální odpověď.
Povzdechla si: "Dneska budu sedět s Polem," řekla.
"Jasně..." zamumlala jsem a pohledem jsem prohledávala učebnu biologie, nikde jsem ho neviděla. Došlo mi, že je tu asi jen polovina lidí, kteří by tu měli být, ale v té chvíli mě to moc nezajímalo, později se mi to vymstilo. Posadila jsem se, po chvíli dovnitř vešel profesor Fang, to mě překvapilo, dneska jsme ho neměli vůbec mít, neměl nás učit. Dveře se trochu pootevřely, všechny pohledy se k nim stočily. Stál tam Erik, rozhlédl se po třídě a ztuhl.
"Tady je!" zasyčel Fang a mě konečně došlo, proč je tu tak málo studentů, byli tu jen vlci z našeho kmene, žádní obyčejní lidé.
Erik zůstal na chvíli přimrazený na místě, pak se otočil a rozeběhl se pryč.
"Za ním!" zvolal Fang.
koment
(SakuraUchihaHaruno, 9. 3. 2013 10:22)