Bývalý železný hamr - Střela

Skládal se z prahů včetně kamenné výplně. Železný hamr měl dvě středně velká vodní kola na střední vodu, jedno z nich bylo zřízeno pro pohon dmychadla a druhé pro pohon železného hamru (kladiva). Železný hamr byl vlastně kovárnou, kde se prováděly opravy hospodářskoho nářadí, pluhů apod.[1]
V zápise pořízeném po velké vodě v roce 1872 se píše: Hammerschmiede (Hamr) na řece Sřele s jedním hamrem (kladivem) bez polí. Majitel Pleyer má jednu dceru a dva nezletilé syny. Jezy k náhonu velkou vodou utrženy. Vodní kolo a náhon zaneseny štěrkem. 50 sáhů dřevěného uhlí a 55 sáhů polenového dřeva v ceně 60 zl.odplaveno. Cena majetku 6000 zl., dluhy 2800 zl. Je označován jako velmi potřebný. Návrh na dalších 200 zl., aby mohl pracovat a žít. Musí opravit zeď a náhon za 700 zlatých.[1]

1873 - narodil se Adolf, syn Anny Pleyer, dcery Franze Pleyera, kováře z Hamru
1876 - vdává se Marie Pleyer, 23 let, dcera Franze Pleyera, kováře, a Teresie, rozené Peter z "Heinrichgrün". Ženich Václav Kohout, syn Tomáše Kohouta z Hluboké č.3, 22 let
1882 - narodila se Anna, otec Josef Pleyer, syn Franze Pleyera kováře z Hamru č.23

Zde se narodil 8. března 1901 Wilhelm Pleyer (jako desáté dítě). Bratr Kleophas Pleyer se jako deváté dítě narodil 19. listopadu 1898. Kleo Pleyer žil v Německu a napsal na 40 dramat. Wilhelm se stal právníkem a psal regionální literární práce z okolí Hamru, jehož život na přelomu tisíciletí vylíčil v knize „Údolí dětství - Tal der Kinderheit“. Zemřel v Mnichově v r. 1980. (pozn.admina: zde se žihelský kronikář p.Půta rozchází s daty dostupnými na internetu, viz.níže)
Roku 1894 byla samota Hammer u Rabštejna se souhlasem c.k.ministerstva kultu ze dne 27.dubna 1894 číslo 1205, přípisem od místodržitelství z 9.května 1894 z farnosti Strážiště přefařena k faře Rabštejn.[1]
Při sčítání lidu 31.prosince 1899 žilo na Hammru 10 obyvatel. Ještě roku 1940 opravoval hamerník Player pluhy. Kovárna byla v provozu až do roku 1946 a nedlouho poté bylo zařízení odstraněno.[1]
Samota Hamr v romantickém údolí Střely leží snad v nejhezčí části toku této řeky. Sloužila po roce 1946 jako rekreační chalupa pionýrů z Plzně. Vodní kolo a hamr byly necitlivě odstraněny v 50.letech tehdejším uživatelem, poštou Plzeň.

Nad hamrem na návrší směrem k Hluboké bývala „Slavíkova Chata“, srub postavený Františkem Slavíkem, majitelem Cihelny v Žihli. Srub po r. 1945 sloužil jako ubytovna trampům a byl po r. 1960 kýmsi rozebrán a odvezen.

zdroj: František Půta kronikář Žihle - Žihelský zpravodaj - r.2007/č. 3 - v příloze, str.7 http://www.obec-zihle.cz/zihelsky-zpravodaj-obecni-ctvrtletnik/rok-2007/
Stahuj zde:

[1] - Voda, mlýny a mlynáři na Kralovicku a Manětínsku, Jaroslav Sklenář 1997

WILHELM PLEYER


Wilhelm Pleyer (1901–1974) (nejmladší z deseti dětí hamerníka Pleyera) je rodákem z Železného Hamru (Eisenhammer), samoty osady Hluboká (Hluboka), dnes části obce Žihle (Scheles) v okrese Plzeň-sever. Spatřil tam světlo světa 8.března 1901. Studoval na gymnáziu v Doupově. V Doupově zažil Pleyer nejen celé období první světové války, ale také poválečný rozpad Rakousko-Uherska, vznik Československé republiky, zklamání nadějí na připojení pohraničí k Německému Rakousku a také 4. březen roku 1919, přičemž Kadaň s největším množstvím obětí leží nedaleko Doupova. Později se vyjadřuje v tom smyslu, že tyto události způsobily, že jeho vztah k nově vzniklému Československému státu byl od počátku negativní a tento postoj pozbytek života nepřekonal.

Pozn.: jak to vlastně s těmi Čechy a Němci na českém území je? Info např.info ZDE a ZDE.
 

Po úspěšném ukončení gymnázia odešel Pleyer do Prahy, studoval na pražské německé univerzitě, kde se stal roku 1928 doktorem filosofie. Ještě před promocí, na podzim roku 1927 se v Žatci oženil s Hildegardou Schäfer, s níž se jim v roce 1933 narodila dcera Helga (a následně 1938 také syn Siegbert).

V roce 1933 vstoupil do nově vzniklé Sudetendeutsche Heimatfront (Sudetoněmecká vlastenecká fronta), v dubnu 1935 přejmenované na Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmecká strana). V SdP zastával Pleyer post „vedoucího tiskové propagandy“ v libereckém a jabloneckém okrese. Po Mnichovském diktátu byla SdP sloučena s NSDAP a Pleyer byl tedy od října 1938 členem nacistické strany.

Působil jako novinář v Jablonci nad Nisou a v Liberci.

Díky své politické činnosti a nacionalistické angažovanosti svých děl, se Pleyer často dostával do konfliktu s československými státními orgány. Ze záznamu policejního komisařství v Jablonci nad Nisou ze 4. března je patrné, že byl již třikrát trestán pro „delikty spáchané tiskem“ a odsouzen k pokutám 200 a 60 korun a ke třem dnům vězení. V následujícím roce byl stíhán za přestoupení zákona na ochranu republiky, neboť sepsal a vydal leták, který měl mezi německou mládeží šířit všeněmecké myšlenky. Od roku 1932 byla Pleyerova korespondence postavena pod stálou kontrolu. Státní orgány také sledovaly jeho pohyb do zahraničí a účel jeho cest do Německa, kam pravidelně jezdil přednášet a předčítat ze svých knih. Stal se také členem spolků Volksbund für das Deutschtum im Auslande a Bund der Deutschen Osten. Díky těmto aktivitám získal ocenění od starosty Stuttgartu stříbrnou plaketu za zásluhy o německý živel v zahraničí. V Československu však bylo šíření některých jeho prací, např. románu Der Puchner zakázáno.  Pleyer však i nadále pokračoval ve své spisovatelské činnosti a jeho knihy vydávala německá nakladatelství.
Od roku 1934 vedl Pleyer měsíčník Sudetendeutsche Monatshefte a působil také jako tiskový referent spolku Bund der Deutschen in Böhmen. Policie v Liberci se domnívala, že z této pozice sleduje všechny německy píšící časopisy v Československu a pro ty, které by psaly proti novému říšskému režimu, měl navrhovat odnětí povolení dopravy do Německa. Toto podezření se ale nepodařilo prokázat. V roce 1935 Pleyer spolu se svým někdejším spolužákem Franzem Höllerem založil „Svaz sudetoněmeckých spisovatelů“ (Bund Sudetendeutscher Schriftsteller). Podmínkou přijetí do tohoto svazu bylo „národovecké smýšlení a činnost“, tato nekonkrétní informace naznačovala, že především autoři židovského původu nejsou v tomto svazu vítáni.

Připojení českého pohraničí k Německu v říjnu 1938, přivítal Wilhelm Pleyer s obrovským nadšením a Hitlerovi poslal dokonce děkovný telegram: „ Můj vůdče! Skrze Vaše ohromné osvoboditelské dílo bylo tisícům těch nejlepších v německém pohraničí darováno naplnění jejich životní úlohy, vítězství v jejich boji a nejvelkolepější štěstí. Dokázal jste toho více, než o čem jsme se my básníci odvážili snít. Náš dík dnes a navždy: S Adolfem Hitlerem pro Německo." Po zahájení války ve věku čtyřiceti jedna let nastoupil do armády. Na ruské frontě sloužil jako válečný zpravodaj dokud nebyl v roce 1945 ze zdravotních důvodů propuštěn z wehrmachtu. Své deníkové záznamy zveřejnil v roce 1942 jako Dichterfahrt durch Kampfgebiete. Další rok získal za nejlepší povídku cenu Adalberta Stiftera od vydavatelství Volk und Reich.

V roce 1943 se objevil v okupovaných Budějovicích dokonce jako oficiální spisovatel a na literárním večeru za přítomnosti Karla Franze Leppy a Hanse Watzlika své čtení z vlastních děl završil přednesem básně Hitler im Böhmerwald.

Wilhelm Pleyer napsal knihu "Údolí dětství" (Tal der Kindheit), v ní popisuje život před první světovou válkou na samotě v údolí Střely, své dětství. Ostatní díla: "Till Scheraurer" s autobiografickými prvky, "Brüder Tommahans", "Der Puchner", "Im Gasthaus zur deutschen Einigkeit", dvě sbírky veršů "Deutschland ist Grösser", Die Vugendweise", pro děti "Aus der Bauerland" , "Der Bärenhäuter" /pro loutky/. Tato díla nejsou zcela na výši a prostoupena jsou nevraživostí proti českému živlu, který proniká do německého prostředí. Jsou však ukázkou místního nářečí /dialogy v textu/, které souvisí s nářečím "Egerland" na rozdíl od žihelského a žateckého /toto opět souvisí se saským nářečím/.

Wilhelm Pleyer se stal hlasatelem myšlenek nacismu a po odsunu vystupoval na shromážděních sudetských Němců v Bavorsku.

Po kapitulaci Německa utekl spolu se svou rodinou přes západní Čechy do Bavorska. Nebezpečnost a spěšnost přechodu hranic podtrhuje informace, že při něm Pleyer přišel o všechen svůj majetek včetně veškerých podkladů, poznámek a manuskriptů. Rodina tedy přišla do Bavorska naprosto bez ničeho. Nakonec se Pleyerovi podařilo nalézt přístřeší v Söckingu u Starnbergu v primitivním domku, který doposud sloužil pouze jako chata pro rekreaci o letních víkendech a nebyl tudíž vhodný pro trvalý pobyt.

V prosinci 1945 byl vyslýchán americkým úřadem v Starnbergu a 26. února 1946 byl zatčen a převezen do zadržovacího střediska v Garmischi a v červnu byl předán československým úřadům. V roce 1947 bylo na základě prošetření Pleyerovy meziválečné činnosti vypracováno obvinění, že od počátku své veřejné činnosti pracoval proti zájmům Československé republiky a že svou propagací přispěl nemalou měrou k rozšíření hnutí K.Henleina a tím i k událostem roku 1938. Po připojení pohraničí k říši byl převeden spolu s ostatními členy SdP do NSDAP, kde se účastnil politického života. Ve vazbě v Československu strávil více jak rok, ale v srpnu 1947 byl propuštěn, aniž by došlok soudnímu procesu. Rudolf Hauptmann jeho pobyt ve vězení v Československu popisuje jako naprosto bezprávní a zacházení s vězni mělo vést k Pleyerovu naprostému fyzickému i psychickému vyčerpání. Na jeho pohledu se odráží fakt, že hlavním Hauptmannovým zdrojem informací byl Pleyerův syn.

Ani život po návratu do Německa však nebyl pro Pleyera jednoduchý. Nejprve musel provést přestavbu onoho letního domku, který rozšířil, zateplil a zavedl do něj vodu. Také jeho pozice uznávaného autora byla otřesena. V meziválečném období a také za války působil jako agitátor všeněmeckých myšlenek, jejichž přitažlivost zmizela spolu s Třetí říší. Pleyer si poněkud zoufal, ale i v těchto těžkých časech se utěšoval myšlenkou na společný osud národa. Právě na nálady lidí s podobným osudem ve své poválečné spisovatelské činnosti hodně sázel. Nadále zastával
všeněmecké ideály, prosazoval zájmy českých Němců a literatura byla opět polem, kde se rozhodl šířit své myšlenky. Tak široké publikum jako dříve však Pleyer už po válce nikdy nezískal. Také jeho vazby na Sudetendeutsche Landsmannschaft nebyly nijak intenzivní a od roku 1965, byl zcela vyloučen z jejich akcí. Pleyer se totiž v té době stal členem strany Nationaldemokratische Partei Deutschlands, založené 1964, jejíž myšlenky měly blízko k všeněmeckému nacionalismu.

Své postoje nezměnil Pleyer ani po válce, ačkoli je možné u něj sledovat jisté zmírnění angažovanosti ve veřejném životě a uzavření se v rodinném prostředí.

Až do své smrti žil v Söckingu u Starnberského jezera nedaleko Mnichova a také tu 14.prosince 1974 na nádor na mozku zemřel. Vzhledem k tomu, že nikdy nerevidoval své extrémně nacionalistické přesvědčení, rasové přesvědčení, byl po roce 1945 do značné míry izolován z kulturního života Spolkové republiky. Jeho rozsáhlé dílo zahrnuje vedle básní i romány a eseje a má mnohá šumavská témata.

zdroj: http://www.kohoutikriz.org/priloha/pleye.php a http://www.kohoutikriz.org/data/w_pleye.php
a taky zde: http://de.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Pleyer

Wilhelm byl politický činný i na sklonku svého života, zde odkaz na popis vzniku strany Německé lidové unie v roce 1971 http://cs.wikipedia.org/wiki/Deutsche_Volksunion

Adalbert Stifter Verein e.V. http://www.stifterverein.de/de/autorenlexikon/m-p/pleyer-wilhelm.html?type=98

Bc. Anna Pípalová  Grenzlandschicksal": Ideová konstrukce německého hraničářského románu z Čech - případ Wilhelma Pleyera

kniha Rudolf HAUPTMANN, Rudolf: Dank an Wilhelm Pleyer (Norderstedt 2004)

KLEO PLEYER

Kleo Pleyer (1898–1942) rodákem ze Železného hamru. Narozen 19.Listopadu 1898, zemřel 26.3.1942 poblíž Staraja Russa v Rusku, německý historik a spisovatel.

Kleophanes Pleyer, který byl později vždy nazýván prostě Kleo Pleyer, se narodil jako deváté dítě mistra hamernického. Desátý byl básník Wilhelm Pleyer, viz.výše.
Jako sedmnáctiletý dobrovolník byl v první světové válce raněn a následně mu byla udělena stříbrná medaile za statečnost.

Od roku 1920 působil jako mládežnický vůdce, byl zakladatel sudetoněmecké deníku a propagandistický básník v německé národně socialistické straně Československa, pro kterou napsal píseň "Jsme armáda svastiky - Wir sind das Heer vom Hakenkreuz," kde se první sloka v roce 1927 objevila v tištěném programu strany NSDAP.
Národněsocialistická činnosti mu vynesla v Československu obvinění a soud za velezradu.

Když organizoval studentskou stávku v roce 1923 v Praze proti židovskému řediteli, stala se pro něj v Praze akademická půda příliš horká, a tak se odstěhoval do Mnichova.

Po Hitlerově neúspěšném pokusu o nacistický státní převrat v Německu (tzv.Pivní puč 1923) byl vyhoštěn z bavorska a studoval v Tübingenu slavistiku, germamistiku, filozofii a historii. Doktorát mu byl udělen roce 1925 a 1934, po kterém následovala Habilitace v Berlíně. Pleyer následně působil jako odborný asistent na univerzitě v Berlíně. Pleyer od roku 1935 praocoval v Národnín institutu pro historii Nového Německa, v poradním výboru pro "Výzkum židovské otázky". V roce 1937 Pleyer působil jako profesor středověkých a moderních dějin na univerzitě Königsberg a v roce 1939 jako profesor na Universitě v Innsbrucku. V roce 1940 Pleyer vstoupil do NSDAP.

Po vypuknutí druhé světové války se přihlásil k aktivní službě. Byl mu udělen Železný kříž první a druhé třídy, jako nadporučík a velitel roty při útoku během bitvy o Demjansk padl.

Během své poslední dovolené, na přelomu roku 1941-1942, psal knihu "Volk im Felde".

V Konigsbergu byla Pleyerovi v roce 1944 udělena cena Kant in memoriam.

Von Pleyers Schriften wurden Die Kräfte des Grenzkampfes in Ostmitteleuropa (Hanseatische Verlags-Anstalt, Hamburg 1937), Gezeiten der deutschen Geschichte (Langen/Müller, München 1939) und Volk im Feld (Hanseat. Verl. Anst., Hamburg 1943) nach dem Krieg in der Sowjetischen Besatzungszone auf die Liste der auszusondernden Literatur gesetzt.[1]

zdroj: http://de.wikipedia.org/wiki/Kleo_Pleyer

Byl ženatý s Luithgard Pleyer měli 7 dětí.
Autor "Volk im Feld" (1943), a tvůrce Kampflied der Nationalsozialisten, bojové písně NSDAP, avůdce Bündischen Front (BF).
zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Kleo_Pleyer

"Volk im Feld - Národ ve válce" v této knize která hodně kolovala mezi nemeckými vojáky Player nejenom ospravedlňoval brutální zacházení s válečnými zajatci ale volal také po "Ausrottung des Judentums" (vyhlazení židů)....
zdroj: http://books.google.cz/books?id=p2rXCYOlUuUC&pg=PA137&dq=KLEO+PLEYER+Volk+im+Feld&hl=cs&ei=omk9TLaaD4qQjAfFz9D4Aw&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=7&ved=0CE4Q6AEwBg#v=onepage&q=KLEO%20PLEYER%20Volk%20im%20Feld&f=false

Dcera Barbara Rotraut Pleyer (1929-2000 Nikosie Kypr) se proslavila jako PEACE ANGEL na zahajujícím ceremoniálu letních olympijských her 1952 v Helsinkách, kdy se pokusila dostat na podium a promluvit o míru a prátelství mezi lidmi. Tomu zabránil Erik von Frenckell a policie. Tiskové fotografie incidentu s vyhnanou blonďatou ženou v dlouhých bílých šatech byly vytištěny pod názvem Peace Angel, fotografie byla uveřejněna na titulní straně New York Times. Následně strávila noc v policejní cele a byla vyhištěna do Západního německa.

Barbara studovala práva v Tübingenu a získala doktorát.

Její sláva pokračovala, v následujících letech pokračuje i její mírová kampaň, přednášela, protestovala v hraniční zóně proti politické situaci ve východním Německu a setkala se s pacifisty jako Martin Niemöller. Od roku 1959 byla organizačně a finančně podporována vedoucím Federální zpravodajské služby (BND) Reinhard Gehlen. Kontakt mezi nimi byl zprostředkován kancléřským státním tajemníkem Hansem Globkem a jezuitským otcem Robertem Leiberem.

Barbara cestovala do Číny a jednala s Mao Ce Tungem, egyptským prezientem Nasserem, kde také vyučovala na Káhirské univerzitě, do Indie (Nasser) Sukamo v Indonesii, Faisal v Saudské Arabii. Italský designer Emilio Schuberth jí daroval robu.

Na letní olympiádě v Římě 1960 plánovala pronést řeč na ukončovacím ceremoniálu, avašak i přes podporu Reinharda Gehlena neuspěla. Výdaje byly hrazeny BND.

Barbara konvertovala na krátko ke katolicismu a chtěla se uchýlit do kláštera. Namísto toho však našla zalíbení v Joze a dala si jméno Sara-Rotraut Fatima Sina-Moria. Studovala medicínu a zakončila studia doktorátem v roce 1974 (Bonn).

Holandský režisér Niek Koppen plánoval atočit reportáž o jejím životě (2000). Toto však již nestihl, Brabara umíra v hotelu na Kypru.

JOSEF PLEYER

žil mnoho let jako obchodník v Praze odsunut po roce 1945

ANTON PLEYER
pracoval na Hamru

FERDINAND "FRANZ" PLEYER
emigroval do USA podle dokumentu zobrazeného v galerii to bylo 27 .6.1927

ZDE a ZDE

3.http://www.kohoutikriz.org/priloha/pleye.php