Nesplnitelný sen
"Ale jak to? Co jsem udělal špatně že se ke mě chová takhle?" zaúpí blonďatý chlapec sedící na velké bohatě zdobené posteli s nebesy. Druhý chlapec - s hnědými vlasy které ve světle vzpadali jako by se v nich odrážely všechny odstíny té hřejivé barvy - jen zavrtělk1 hlavou. Netušil proč je jejich pán k jeho příteli tak zlý. Ke všem se choval s určitou úctou a nikdy na žádného sluhu nevztáhl ruku, ale malý blonďatý chlapec byl výjimkou. Pán k němu byl zlý a neustále ho za něco peskoval, načež ho vždy potrestal. Proč, to nikdo netušil a stejně jako týraný blonďáček si nad tím marně lámal hlavu.
****
Další rána dopadla na to ubohé tělo třesoucí se už jen při sebemělčím nádechu. Muž stojící nad ním se krutě usmál. Nezasloužil si žít. Nevěděl proč ho nechává naživu, ale byl přesvědčen, že se nikdy neměl narodit. Jak křehké je jeho tělo! Jak snadno se rozbije...s chtíčem v očích se přiblížil k chlapci a sklonil se k němu. Blonďáček se ustrašeně tiskl co nejvíce do stěny za ním a modlil se, aby se ty temné oči neupírali zrovna na něj. Znovu a znovu se mu hlavou honili otázky, proč zrovna on...
****
Dveře se otevřeli a v něm stanul jeho hnědovlasý přítel. "Proboha co ti to udělal." zašeptá zděšeně při pohledu na blonďáčkovo pomlácené tělo, které kdysi bývalo tak krásné. Ovšem teď ho hyzdilo mnoho modřin a nespočet škrábanců a podlitin. Jeho tvář, momentálně opuchlá a s roztrženým rtem, se na něj slabě usmála.
****
Už zase. Zase něco udělal špatně. Ani si to neuvědomil a hned to tu bylo zase. Zase to udělal. Ale on za to nemohl! Je to přece přirozená reakce! "Tak a teď tě čeká trest. Krutý trest." Ozvalo se za ním hlasem plným temné radosti a těšení z blízkého trestání tohohle nevinného chlapce. "Ne...už ne...prosím..." Po tváři se mu rozutekli slzy, které jako malé drahokamy padali na leštěnou podlahu.
****
"Je mi to tak líto. Tak moc líto..." šeptal hnědovlásek a hladil blonďáčka ve dříve zlatých, jak slunce zářících vlasech, nyní však slepených a roztřepených špínou i zaschlou krví z mnoha ran na jeho těle. Nepřestával ho hladit a stále se mu omlouval, i když za nic nemohl. Za všechno co se dělo tomuhle zbědovanému stvoření mohl jeden jediný člověk s očima tak temnými, že i noc se před ním strachy choulila do svého nejtemnějšího zákoutí. S očima které byly vždy laskavé a vstřícné, ale když došlo na blonďáčka, zchladly a laskavost vystřídala nenávist. Čirá a ničím nezkalená nenávist. Proč, to nevěděl. Ale chtěl ho zachránit, jenže nevěděl, jak by zrovna on, mohl zachránit chlapce v jeho náručí. Avšak pociťoval zoufalou touhu na něco přijít...
****
Zrovna leštil rám obrazu, když ho něco uhodilo do hlavy. Ucítil, jak mu po zátylku teče teplá rudá tekutina. Za co to bylo? Podívá se na stranu, kde na zemi uvidí ležet svicen. Tím ho praštil? Vypadal jako by se na něj šklebil a vysmíval se mu. "Támhle máš ještě šmouhu, kterou jsi nevyčistil." Uslyší tolik nenáviděný a obávaný hlas svého mučitele. Trhl s ním dozadu, až chlapec dopadl na záda a vyrazil si dech. "A tak nešikovný...to bude chtít větší trest." Zašeptal a chlapec se roztřásl strachy.
****
Probudil se zabalený do teplé deky v temném pokoji. Všechno ho bolelo, ale i přes protest svalů se rozhlédnul po pokoji a zjistil, že tentokrát je tu sám. Zvykl si, že pokaždé když se probere, hnědovlásek tu je s ním. Ovšem teď nebyl a on se cítil sám a opuštěný. Tu jinak temný pokoj ozářilo mihotavé světlo svíčky, když někdo tiše vstoupil do místnosti. Blonďáček uviděl od svíce lehce pokřivený obličej hnědovláska a srdce mu poskočilo radostí. Pod paží nesl malý polštářek a pomalými kroky se k němu přibližoval. "Tohle ti posílá bylinkářka. Je v tom nějaké byliny, které uvolňují tělo a mysl." Poví potichu a pomůže blonďáčkovi si lehnout, jen co mu kývnutím dá najevo, že souhlasí a vnímá. Blonďáček se na hnědovláska vděčně usmál a mělkými nádechy vdechoval uklidňující vůni z polštáře pod hlavou. Tolik mu připomínala dětství. Zasněně se usmál a za chvíli už byl při vědomí jen mladík, který sledoval chlapce na posteli s bolestí a lítostí v očích.
****
Ledová. Tak ledová. Plíce se mu stahují a ne a ne se nadechnout. Stejně by to bylo k ničemu, když je držen pod vodou. Vlasy se mu vlnili kolem obličeje staženého do vyděšené grimasy. Daleko je ten klidný krásný obličej. Daleko je ten drobný úsměv, který mu zdobil tvář vždy, když byl šťastný. Teď je s ním konec. Konečně se rozhodl, že ho zabije. Ovšem hned vzápětí ho surově vytáhl ven z vody a mrštil jím na zem, kde se chlapec roztřásl pod záchvatem kašle. Třásl se a trhl sebou pokaždé, když do něj jeho trýznitel kopl. Díky zimě to cítil mnohonásobně palčivěji než obvykle. Ještě chvíli a nevydrží to.
****
Dnes na tom není tak zle. S radostným očekáváním hledí ke dveřím a čeká, až vejde ten, na koho tak nedočkavě čeká. Je s podivem, že se po tom všem, co doposud zažil, je schopný takhle bezstarostně těšit a radovat. Ovšem hnědovkásek nepřicházel a nepřicházel. Blonďáček začíná pomalu panikařit. Co když se mu něco stalo? Stále více vyděšený těká pohledem všude možně, až nakonec pohledem zůstal hypnotizovat dveře. Po chvíli, snad po hodině, či po pár minutách, se dveře konečně otevřeli a v nich stanul bledý hnědovlásek, nepatrně se kymácející a s pobledlou tváří. "Mi-" vydá ze sebe, než spadne bezvládně na podlahu přede dveřmi. Chlapec na posteli vyděšeně hledí na bezvládné tělo, než se k němu hystericky vrhne se jménem milované osoby na rtech.
****
S výkřikem se probudil a po potem orosené tváři mu tekly slzy bezmoci. Roztřásl se a vydal ze sebe neidentifikovatelný zvuk, snad to měl být vzlyk. Tak živý sen. Tolik se o něj bál. Tolik se bál že opravdu zemřel. Tehdy, v tom proletém pokoji. Štěstím - nebo snad zoufalstvím - se rozplakal ještě více. "Co se stalo?" ozve se vedle něj rozespale, ale starostlivost v jeho hlase se nedá přehlédnout. Jak moc ho miloval. Tolik, že by nepřežil, kdyby se něco jeho hnědovláskovi stalo. Úlevou se mu vrhnul kolem krku a utěšoval své rozedrané srdce v jeho hřejivém a láskyplném objetí. "Byl to jen sen miláčku. Jen sen." Šeptal vyděšenému chlapci do vlasů. Nechtěl ho vidět znovu trpět. To radši zemře. Znovu chtěl vidět ten krásný úsměv, který patřil jen jemu. Tolik si přál smazat tu bolestivou minulost...
****
Ostrá bolest ho donutí se probudit. Vyděšeně se podívá vedle sebe, do těch temných a krutých očí, které ho tolik děsí a znovu si uvědomí, jak nicotná je jeho exitence a že jeho sen se nikdy nevyplní...
.
(httrsh, 4. 8. 2015 18:35)