Upřímně nechápu, co na něm vidím. Je arogantní a na všechny se dívá svrchu. Nikdy se jen tak neusměje. Vždycky jen když chce něco získat, tak dokáže být okouzlující. I když on je okouzlující pořád.
Nejoblíbenější a nejkrásnější na škole. Je ve čtvrťáku a je presidentem studentské rady. Arogantní blbec, co se neumí chovat, ale i přes t o má kolem sebe hlouček obdivovatelů a holky jsou do něj zblázněný. A já taky. Miluju ho, ale on si mě nevšímá. Doma mě míjí, jako bych byl vzduch a když už si mě všimne, tak jenom proto, aby mě za něco seřval, nebo na mě něco hodil.
I rodiče ho zbožňují. Myslí si, jaký není dokonalý. Pořád mi ho předhazují, jako by byl svatej, nebo co. Nenávidím ho a zároveň miluju. V jeho přítomnosti nejsem v podstatě schopen myslet a srdce mi bije tak rychle a nahlas, že se divím, že ho neslyší. Když na mě promluví z jiného důvodu než mě urážet nebo mi nadávat tak mám pocit, že ze sebe nevydám ani slovo. Slova se mi zadrhnou v krku a nejdou ven. Můj hlas potom zní jako pištění. Nenávidím se za to. Nenávidím se za tu lásku. Za tu prokletou lásku. Je poslední týden školy a pak jsou vánoce. Nenávidím je! Vždy si připadám, jako bych tam byl navíc.
Rodiče mají slavostní náladu a cukrují spolu, ale já jako bych tam nebyl. I když jsem v místnosti, jediné co mi řeknou, je prosté ahoj a ani to vlastně ne. Zato když přijde bratr, celí se rozzáří a vyptávají se na vše možné. Je to, jako bych se díval na nějakou šťastnou rodinku.
Z této šťastné vánoční nálady jsem jako vždy vynechán. Vsadím se, že jako vždy dostanu ponožky, kapesníčky a něco do školy, zatímco bratr bude mít novej mobil, tablet, luxusní oblečení a peníze.
Jak to, že mě tak přehlíží? Udělal jsem jim snad něco? Doma mě čeká to samé co každý den. Totální ignorace a akorát milion úkolů co mám udělat. Jako bych byl nějaká služka a ne jejich syn. Nenávidím to.
Divím se, že jsem se už nepodřezal nebo něco. Ale v tom mi brání láska. Láska k němu. Ta malá naděje, že se do mě snad zamiluje. Tak malá…..ale naděje umírá poslední. Neříká se to snad? Tak rád bych tomu věřil…ale poslední dobou jsem zoufalejší a zoufalejší.
Nikdo nechápe mé pocity. Ani ve škole. Mám tam sice pár kamarádů, ale žádný z nich není tak dobrý, abych se mu svěřil se svými zvrácenými city ke svému bratrovi. Nenávidím ho! Miluju ho. Je to tak těžké! Každý den ho vidím doslova se ocucávat s jinou holkou.
Nechápu, že mu to trpí. Všechny jsou do něj zamilované. Jako já. Jsou schopné mu všechno odpustit. Jako já. Jsou blbé, když věří, že si je vybere a že se do nich zamiluje. Jako já. Nechápu se. Pořád se lituji. Nenávidím to!
Sebelítost….tak odporný slovo. Co vůbec znamená? Nevím…snad to jak se cítím. Sebelítost má mnoho druhů…nenávidím ji. Miluju ho! Miluju ho tak moc. Dokonce i v noci se na něj občas chodím dívat. Jsem jak stalker.
Nenávidí ho. Miluju ho! Potají sleduji každý jeho pohyb a každý jeho pohled. Tajně žárlím na každý dotyk a na každé slovo co pronese s někým jiným než se mnou. A se mnou zrovna moc nemluví… Za tenhle týden jsme si vyměnili sotva pár vět. Ani to ne…nechápu jak ho můžu milovat…jsem tak ubohý! Ta má naděje…je tak směšná! Nenávidím ji. Miluju ho. Miluju ho a on se to nikdy nedozví…….
Absolutně nevnímám co nám učitelka říká a jen se v duchu lituji. Proč jsem se do něj jen zamiloval? Proč? A kdy se to stalo?
"Hej Luci! Půjdeš na tu párty?" otočí se na mě kamarád v lavici přede mnou.
"Já nevím…nejsem si moc jistý, jestli mi to rodiče dovolí…" snažím se z toho nějak vybruslit se zdravou kůží. Je mi jasné, že rodiče absolutně nebude zajímat, kde jsem, ale vím, jak to dopadlo naposled. Na takovýchhle pařbách je vždy alkohol a ten mi nesvědčí. Minule jsem se MU málem
vyznal.
"Bude tam i tvůj brácha" poznamená ještě. Zbystřím. ON tam bude?
"Jak to? To není párty áček ne?" divím se.
Áčka jsou ti, co jsou oblíbení, béčka jsou ti normální a céčka jsou ti, se kterýma se nikdo nebaví.
Já patřím mezi béčka. Ale jsem na hraně. Jen díky těm pár lidem, který znám a co jsou na hraně s áčkem nejsem céčko. Díkybohu. Takhle mám ve škole aspoň klid. A navíc, jsem brácha největší hvězdy školy, že. To se na mě taky podepsalo. Takže i když jsem na hraně, céčko nebudu.
"Tak půjdeš nebo ne?" chce vědět, ale nestihnu mu odpovědět, neboť mu na lavici přistane učenice učitelky.
"Takže pane Skopný, o čem jste to tu debatoval s panem Ridekillem?" ptá se učitelka hlasem, ze kterého mi naskočí husí kůže.
"O ničem paní profesorko." Dívá se jí pevně do očí. Já bych to nedokázal, vyklopil bych jí to hned a nebo bych hrozně koktal. Mám z této učitelky hrůzu.
"Tak nám to poví tady pan Ridekill" obrátí se ke mně a mě úplně vyschlo v krku. "Já čekám!" podupává netrpělivě a její hlas zní ještě děsivěji. Celý se vnitřně otřesu. Všimnu si, že nás pobaveně sleduje celá třída.
"O-o-o ničem p-paní pro-profesorko" zakoktám se. Co jsem říkal?...
"No když mi to nechcete říct, budu vás muset nechat po škole."teatrálně si povzdechla. Její bujné poprsí poskočilo, když se rychle otočila a rázně kráčela ke katedře. "A dejte mi sem žákovské knížky. OBA dva!" otočí se na nás ještě a pak si nás už nevšímá a dál vykládá látku.
"Nechápu, proč je na tebe tak vysazená. Normálně by prostě dala poznámku nebo tak a ona vás hned nechá po škole" nakloní se ke mně můj soused. To mi nemusel připomínat. Vím to sám. Učitelé mě celkově moc nemusí, až na pár výjimek.
"Co nadělám no…" odpovím mu a dál sleduji dění venku za oknem.
Co asi bude dělat ON? Bude někde s kamarády? Nebo s nějakou holkou, bodne mě u srdce, když na to pomyslím. Nemůžu si na něj dělat žádnej nárok…nenávidím ten pocit.
Vezmu si papír a tužku. Začnu psát:
Nenávidím ten pocit.
Pocit prázdnoty v mém srdci.
Pocit prázdnoty, kterou vyplní jen láska.
A ta se nedostavuje…
Kus sebe neustále hledám,
Ale vlastní ho ten,
Jehož nikdy nebudu mít.
Nikdy kus sebe nedostanu zpátky,
Neboť už navždy zůstane v jeho vlastnictví.
Už navždy bude moje srdce v jeho rukou.
V jeho krutých rukou,
které mi s každým dalším slovem více a více ubližují.
Samota mě pomalu sžírá
A já nemůžu nic dělat.
Jen čekat, zda se tu objevíš,
Jako princ na bílém koni,
Který mě přijel zachránit.
Zachránit z té neustálé samoty,
Jež mě obklopuje na každém kroku.
Zachránit mě před tou bolestí,
Jež prožívám vždy,
Když tě vidím s jinou.
Zaplníš to prázdné místo ve mně.
A já tě budu milovat.
A ty mě.
A budeme navždy šťastní.
Tak naivní!
Naivní jsem!
A budu…
Napořád…
Moje nesplnitelné představy mi srdce drásají na cáry.
Za chvíli z něj nic nezbyde.
Jen prázdné místo v hrudi,
Jenž nikdy nepřestane krvácet…
To ty za všechno můžeš.
To ty jsi mě připravil o radost
To ty jsi moje prokletí.
Ty jsi mi to udělal.
Ale je ti to jedno.
Proč by si se zajímal co cítím já?
Proč?
Nejsem nikdo důležitý…..
Jsem jen naivní kluk,
Co si myslí, že se můžou dít zázraky.
Ale nedějí se.
A on se nepoučí.
Nikdy...
Navždy bude doufat, že si ho jednou všimneš.
Že mu jednou řekneš něco hezkého.
Že ho jednou pohladíš.
Že mu jednou řekneš, Miluji Tě…..
Ale to se nestane…
Jsem jen naivní kluk……
Který věří na zázraky…
Které se nedějí…
Znovu a znovu si to po sobě čtu a znovu prožívám tu bolest. Proč? Proč? Nechci….popsaný papír rychle zmuchlám a hodím do tašky. Na tu párty nepůjdu. Nebo ano? Bude tam ON. Bude tam. Co mám dělat?
Skončila hodina. Všichni odchází ze třídy, a co nejrychleji se snaží prodrat ke své skříňce, aby už mohli z tohoto ústavu vypadnout. Já a Steve tu ještě musíme zůstat. Nenávidím tu učitelku.
"Tak co, půjdeš teda nebo ne?" chce vědět Steve.
"Nevím. Asi ano." Ano půjdu tam a ukážu MU, že nejsem nějaká puťka. Vždyť umím dobře tancovat ne? Stačí trocha alkoholu na uvolnění. "Jo půjdu tam" prohlásím už s větším odhodláním.
"Takhle se mi líbíš" usměje se na mě Steve. Možná že jsem se s těmi kamarády mýlil. Steve tu byl vždycky pro mě.
"Steve?" ptám se opatrně a kouká z okna.
"Co je?" dívá se na mě s hlavou nakloněnou na stranu.
"Považuješ mě za kamaráda?" zeptám se. Vážně mám depku. Nenávidím ji!
Jak se vůbec můžeš na něco takovýho ptát? Jsi můj nejlepší kámoš!" prohlásí dosti nahlas. Překvapeně se na něj otočím.
"Vážně?" nevěřím mu. Fakt jsem byl tak slepý?
"Vážně. Jenže tys přes tu svou nešťastnou lásku neviděl" potvrdí mi.
"Ty to víš? Třese se mi hlas. Myslel jsem, že to nikdo neví.
"Co? Jako to že jsi nešťastně zamilovaný do svého bratra? Jestli myslíš tohle, tak jo, vím to." pokrčí rameny. Jak to? Nikdo to neměl vědět!
Zakloním hlavu a zavřu oči. Proč? Jsem tak ubohý….
"Jak dlouho to víš?"
"Jak dlouho jsi do něj zamilovaný?" na to nemám odpověď. Snad odjakživa. Nejdřív jsem ho obdivoval, pak téměř uctíval a nakonec se to zvrhlo na lásku…
"Nevím." Povzdychnu si.
"Měl bys mu to nějak dát najevo." Radí mi Steve.
"A jak prosimtě?! Mám k němu napochodovat a vyznat se mu? Akorát mě vyfakuje a už v životě se mnou nepromluví!" utrhnu se na něj. Zvednu se a odejdu.
Na tu párty jsem nakonec nešel. Neměl jsem na to nervy. Dny ubíhaly jeden za druhým a on si mě dále nevšímal. Rodiče mě také ignorovali a já se zavíral v pokoji, kde jsem se litoval. Byl den před vánoci. Všude samá výzdoba a vánoční nálada, ale jako by to šlo mimo mě. Byl jsem jen pozorovatel. Jako každý rok.
Jen jsem sledoval tu šťastnou rodinu, které jsem byl součástí a zároveň nebyl. Byl jsem jako duch. Věděli o mně, ale ignorovali mě. Totální ignorace. Nedokážete si to představit…celý den jsem nevylezl z pokoje. Jen v noci jsem se šel najíst do kuchyně.
Nastal štědrý den. Proč se jmenuje štědrý? Pro mě štědrý rozhodně nebyl. Byl hrozný. Neštědrý. Celý den jsem seděl v pokoji na posteli a koukal do zdi. Byl štědrý večer. Mamka mě volá. Zní tak chladně. Jako bych byl pes nebo něco. Ne ani pes ne. K tomu se chovají city. Ke mně nechovají city. Jsem jen přítěž. Jen příživník…
Sejdu dolů ke stromečku. Je krásný. Ale atmosféra nikde. Aspoň já ji necítím. Chtěl bych někdy zažít vánoce s milující rodinou. Jaké to asi je?
Sednu si ke stromku a čekám, až započne tradiční zpívání koled. Při tom mě mamka vraždí pohledy. Jako by nechtěla, abych tu byl. Otec mě jen ignoruje. ON po mě hodí jeden pohled a pak se věnuje rodičům. Zase jsem jako duch.
Rozebírají si dárky a jediné moje zůstanou pod stromkem. Odejdou do vedlejší místnosti a mě se po tvářích začnou koulet slzy. Proč já? Úplně mě zasklily. Hřbetem ruky si utřu slzy a nos. Vezmu si své tři dárky. Zatímco ON dostal drahý notebook, nový mobil a všechno možné, já dostal ponožky, kartáček na zuby a žvýkačky.
Ale po něm dostanu jeho starej mobil, noťas a pár dalších věcí. Aspoň něco. I přes to….proč mě tak nenávidí? Proč? Po tvářích se spustí další slzy. Už se je nesnažím setřít…
Se sklopenou hlavou se vydám do pokoje. Po cestě se srazím s NÍM. Omluvím se a jdu rychle dál. Oči mám vytřeštěné a slzy nechtějí přestat téct. Cítím na sobě jeho pohled. Proč? Proč já?
V pokoji si lehnu na postel a nechám svou bolest vyolout na povrch v podobě vzlyků tišených v polštáři. Po nějaké době vyčerpáním usnu.
Už neslyším opatrné otevírání dveří a to, jak se lehce prohla postel, když na ni neznámý dosedl. Necítím ani jemné pohlazení po tváři a tiché přání veselých vánoc…
Když se probudím, hlavu mám jak střep. Jako bych celou noc propil. Asi jsem to s tím pláčem přehnal. Než se stihnu probrat, přehraje se mi před očima celý včerejšek...
Znovu propadnu depresi. Měl bych asi užívat nějaký prášky…proč já? Proč jsem se zrovna já musel narodit do téhle rodiny? Do téhle ignorantské rodiny…kdyby mě aspoň mlátily. Nebo mi nadávali! To by znamenalo, že se o mě aspoň minimálně zajímají…že jim stojím za tu ránu…za ten zájem…i když negativní….Proč já? Proč? Co jsem komu udělal? Vážně jsem byl v minulém životě takový hříšník? Proč…?
Potichu vstanu. Všichni ostatní ještě spí. Opatrně najdu nějaké oblečení, a co nejtišeji přejdu chodbu do koupelny. Když vejdu, pohled mi okamžitě padne na můj odraz v zrcadle.
Bledá, ztrhaná tvář s tvářemi červenými, jak jsou podrážděné d slz. Celé mě štípou…zpod delší ofiny blonďatých vlasů na mě koukají smutné zelené oči.
Ztrhaně si přejedu rukou po tváři. Sleduji, jak se mi spustí další slzy… Zvláštní, měl jsem pocit, že už žádné nemám…
Skloním se a opláchnu si obličej. Vysvleču se z pyžama a vlezu do sprchy. Zprvu ledová voda smývá všechnu mou bolest. Slastně zavřu oči a zakloním hlavu…miluju sprchu…někdo má žiletky a já mám sprchu…jsem za ni vděčný.
Asi po půlhodině vylezu už zcela uklidněný. Přejdu k umyvadlu a vykonám ranní hygienu. Slyším mámin budík. Je nejvyšší čas vypadnout. Rychle na sebe hodím oblečení, u vchodových dveří obleču kabát, hlavu omotám šálou a vyrazím ven.
Venku čeká mé tělo celkem šok. Jak bylo uvnitř teplo, tak venku byla zima. A ne ledajaká. Mrzlo a dech stoupající mi od úst dělal bílé obláčky. Vždy jsem rád dělal, jakože kouřím cigaretu. Bavilo mě to…
Zamnul jsem si ruce, neboť ani dvoje rukavice nezabránily mrazu proniknout k mým dlaním. Vydal jsem se na cestu. Taková vánoční vycházka. Nikde nikdo. Všichni sedí doma a těší se ze svých dárků…
Vejdu do parku. Je tu krásně. Všude bílo. Je to jako v jiném světě. Přes noc nasněžilo a já jsme dnes první, který sem vstoupil. Jájsem dneska prznitel této ledové krásy…
Pod nohama mi křupe sníh. Je to rajská hudba. Nejde slyšet nic jiného, než křupání a můj vlastní přerývavý dech. Před obličejem se mi tvoří oblaka bílého kouře.
Jdu směrem k mému místečku. K mé lavičce. Vždy se mi tam dobře přemýšlí a je tam klid. Je to úplně na konci parku. Tam, kde už začíná les…
Když už jsem na dohled, uvědomím si, že tam někdo sedí. Proč? Nemůžu mít klid ani tady?
Jak se přibližuji, všímám si více detailů. Osoba je mužského pohlaví. To jsem poznal okamžitě. Dlouhé blonďaté vlasy. Stejné jako má on…
Ne! To není pravda! Nemůže být! Nemůže tam sedět! Proč? To mě musí pronásledovat i sem? Proč mi nedá pokoj? Je to on. Je to on…
Pomalu začnu couvat. Zrychluji. Nechci ho vidět, ale nemůžu od něj odtrhnout zrak. Má zakloněnou hlavu a rukama se opírá o opěrnou část lavičky. Vypadá kouzelně…já se mu nemůžu rovnat…nikdy nebude můj…co si to tu nalhávám? Už zase mi tečou slzy. Ani nedokončí svou pouť a zamrzají ještě na tvářích. S takovou budu mít obličej pokrytej krustičkou ledu.
Vyrazím zpátky k domu. A to co nejrychleji. Vrazím do domu a svým hlukem donutím mamku vystrčit hlavu z kuchyně. Když zjistí, že jsem to jen já, zanadává něco na můj účet a dál mě ignoruje. Kdyby takhle zřízenej přišel bratr, okamžitě by ho začala obskakovat a vyptávat se.
Přes slzy nevidím skoro nic. Poslepu si vyzuji boty a svleču se. Téměř do svého pokoje běžím. Zase se zhroutím na postel. Už zase… proč já?!
Od téhle události se nic moc neudálo. Dál jsem se litoval a dny jednotvárně ubíhaly jeden za druhým. Byl jsem znovu vzduch. Znovu jsem byl úplně mimo všechno dění. Už zase…
Blíží se Silvestr. Nový rok. Zase tam budu navíc…
Konečně se vyhrabu ze svého pokoje a sejdu dolů. Mám hlad. Vejdu do kuchyně a tam se točí okolo sporáku máma. Očekávám, že mě bude jako vždy ignorovat. Ale ne. Ona si přede na někom musí vybít svůj vztek, ne? Vyrazím směr lednice.
"Kam si myslíš že jdeš?!" zaječí na mě. Ona na mě zaječela. Projevila zájem. Nezdá se mi to?
"Mluvíš na mě?" otočím se na ni nevěřícně. Skoro jsem zapoměl, jak zní její hlas. Usměji se.
"Čemu se směješ parchante?" vyjede na mě.
Opravdu na mě ječí. Jsem šťastný. Nemůžu se přestat usmívat. Ona vážně nadává. Přímo mě! Jenom a jenom mě! Nakonec to nebude tak hrozné.
Ani mi nevadí, že se nenajím. Okamžitě odejdu a s úsměvem na tváři se vydám po schodech do svého pokoje.
Po cestě potkám jeho. Ani tehdy mi úsměv z tváře nezmizí. Zaraženě se za mnou dívá.
"Ten parchant! Myslí si, kdovíjakej je pán a pak nám tu akorát vyžírá lednici!" slyším mámu z kuchyně. Nejspíš nadává na mě. Úsměv se mi ještě rozšíří.
On se na jen mě nechápavě dívá. Jen se usměju a jdu dál. Dojdu do svého pokoje a tam lehnu na postel.
Ječela na mě. Vážně na mě ječela. Ale i to je důkaz nenávisti. Proč mě tak nenávidí? Povzdychnu si. Ale ječela na mě. Mám z toho radost. Nepochopíte to, dokud nezažijete to co já. I ječení je lepší než ignorace…
Do konce dne nevyjdu z pokoje. I když mám hlad. V křečích se choulím na posteli. Vždyť jsem nic pořádnýho už tři dny nejedl…
Příští den už bylo všechno ve strých kolejích.
Zase začala ignorace…
Zase jsem duch…
Zase jsem mimo ně…
Zase mám depku…
Proč…?
Už zítra. Už zítra je Silvestr. Nebudu tu s nimi. Ani si se mnou necinknou…nepopřejí šťastný nový rok…nic…zase budu vzduch…jako vždy…
Těším se na ohňostroje. Asi půjdu na půlnoc ven. Oni si toho stejně ani nevšimnou…
Dnes je silvestr. Dnes je poslední den roku 2012. Celý den nevylezu z pokoje. Jen v nestřežené chvíli si skočím pro něco k jídlu.
Slyšel jsem, že ON jde na nějakou párty. Jako vždy, rodiče nejsou proti…
Půl hodiny před půlnocí se vytratím z domu. I když projdu kolem nich obývákem, ani jeden si mě nevšimne…nebo si mě schválně nevšimly?
Vykročím k místu, o kterém vím jenom já. Ještě jsem ho nevyzkoušel, ale odhaduji, že z něj půjdou skvěle vidět ohňostroje.
Nevšimnu si, že mě někdo sleduje…
Dojdu do parku. Chvíli se rozhlížím, abych se zorientoval. Přece jenom, v noci park vypadá jinak. Tak nějak děsivěji…
Vydám se po mě známe cestičce a dojdu až na kraj parku, kde začíná les. Zhluboka se nadechnu a vkročím do lesa.
Obestře mě tma a noční zvuky. Je to děsivé, ale já miluji, když se bojím. Když mi srdce tluče jako o závod a mám chuť utéct. A ten pocit, že na vás může něco kdykoliv vyskočit je skvělý. Nejde to popsat. Je to jako mravenčení po celém těle. Něco jako když vámi projde duch. Celí se otřepete a máte všude husí kůži.
Prodírám se větvemi a hustým podrostem. Nasávám tu vůni nočního lesa…
Po chvíli dojdu na místo. Ocitnu se na paloučku, ze kterého jde vidět na celé město pode mnou. Mám ho jako na dlani. Odsud bude vidět dokonale. Usměji se.
Je to krása.
Podívám se na hodiny. Zbývá deset minut do půlnoci.
Za sebou uslyším zapraskání. Jako by praskla větev. Leknutím se otočím a očima propátrávám tmu.
"K-kdo je tam?" třese se mi hlas.
Chvíli se nic neděje, ale pak z lesa vyjde---on… Co tu dělá?
"C-co tu děláš?" hlas mi přeskakuje. O krok ustoupím.
Jde směrem ke mně. Neustále se přibližuje a já neustále ustupuji.
Zastaví se. Napodobím ho.
Svěsí ramena a skloní hlavu k zemi. Vypadá politováníhodně.
"Prosím neutíkej…" zašeptá. Je štěstí, že jsem ho vůbec slyšel. Proč bych neměl utíkat? Zrovna teď mám chuť utéct. A hodně daleko. Hodně, hoodně daleko.
"Proč?" zeptám se. Chci vědět důvod, proč mě sledoval.
"Protože-protože já…" nedořekl to. Co on? "Protože já tě…" zase nedořekl.
Moje mysl si do nedokončené věty doplnila dvě rozdílná slova. Tolik jsem doufal v to sladké slůvko. Tolik…
"Protožetěmiluju" vysypal ze sebe tak rychle, že jsem mu jen stěží rozuměl. Díval se na mě s bolestí v očích.
On mě miluje. Miluje mě. Cože?! On mě miluje?!?! Co je to za blbost? Celou dobu si mě nevšímá a ignoruje mě a teď zničehonic mě miluje? To je blbost! ale jak rád bych tomu věřil…
"Proč mi tohle děláš?" zašeptám nešťastně.
"Co dělám?" nechápe.
"Proč mi takhle ubližuješ? Proč mi lžeš? Dělá ti to radost?!" zvyšuji postupně hlas, až skoro ječím.
"Ale já nelžu!" snaží se mě přesvědčit.
Nevěřím mu. Ne! Vždyť-vždyť-vždyť to není možné! Po tvářích mi začnou téct slzy. Hotové potoky slz.
Tyto vánoce se nesou ve znaku slz.
"Nevěřím ti! Celé ty roky mě ignoruješ a teď mi zničehonic vyznáváš lásku? Nevěřím tí." Z křiku přejdu do šepotu. Pořád brečím.
Už přes slzy nevidím.
Najednou mě obejme. Ani jsem nepostřehnul, kdy se ke mně tak přiblížil. Neudržím to a naplno se rozbrečím. Křečovitě se chytnu jeho košile, kterou smáčím slzami. Nemůžu přestat brečet. ..
Něžně mě hladí po zádech. Uklidňuje mě to.
"Už ses uklidnil?" chytne mě jemně prsty za bradu a zvedne mi obličej tak, abych se na něj díval. Celou svou bytostí se snažím nepodívat se na něj. Ne. Nepodívám se!
"Podívej se na mě." Zašeptá. Ne! Copak jsem to před chvílí neřekl? "No tak, podívej se...Prosím." Zkusí to znovu. Tak dobře. Za jeden pohled nic nedám.
Podívám se na něj a strnu. To, co vidím v jeho očích, určitě není nenávist nebo opovržení. Kdybych byl schopný přemýšlet, řekl bych i že je to láska.
Pomalu se ke mně přibližuje. Jeho obličej je už jen několik centimetrů od mého. S vytřeštěnýma očima čekám, co udělá. lehce přitiskne své rty k mým.
On mě políbil. Uvědomím si. Byl to jen letmý, něžný polibek.
Opřel svoje čelo o mé. Opět se mi po tvářích kutáleli slzy. Proč furt brečím?
"To jsem byl tak hroznej, že jsem tě znovu rozbrečel?" zkusí zavtipkovat. Nepřijde mi to vtipný.
"Miluji tě. Miluji tě tak strašně moc." zašeptá.
"Vážně? Není to vtip?" stále tomu nevěřím. Stále pochybuji…
Místo odpovědi mě znovu políbí. Tentokrát to však bylo jiné. Jen z toho polibku jsem poznal, že to myslí vážně. Po chvíli váhání jsem se také zapojil.
Vložil jsem do toho polibku všechnu tu bolest, co jsem doteď prožíval a všechnu svou lásku k němu.
"Budeš tu se mnou? Navždy?" zeptám se. Myslím to vážně…
"Navždy." Zašeptá a znovu spojí naše rty v novoročním polibku. Přesně v tu chvíli, za námi vybouchly první ohňostroje. "Šťastný nový rok lásko." usměje se na mě.
"Šťastný" oplatím mu úsměv a tentokrát ho políbím já. Z ohňostrojů jsem tento rok opravdu nic neměl. Místo nich jsem měl jeho…
.
(httrsh, 4. 8. 2015 18:37)