Popelka halená v černém
Stojím vedle trůnu a nedočkavě poklepávám do podlahy podle rytmu hudby. Nejradši bych, aby tahle hrůza skončila co nejdřív nebo ještě lépe, vůbec nebyla. Moje jméno je obyčejné a ničím nezajímavé. Hyoushiro Ikanemura ne Kotehaneromaru. Příšerné jméno ve všech ohledech.
Rodiče říkají, že když už jsem následník krále tak mám mít tak honosné jméno, kterého se každý lekne. Já si z toho naopak vždy dělal legraci, že se leknou ho spíš vyslovit.
Největší srandu mám pak ze sloužících a poslů, kteří musí vyslovit mé celé jméno. No hold jazykolamy jsou těžký.
Král s královnou mávají všem příchozím a usmívají se jako vajíčka na hniličko. Dnes jsou mé devatenácté narozeniny, pro ostatní velmi významný den, tudíž, jako se na nositele královské krve sluší a patří, si musím ještě tenhle večer najít manželku nebo manžela.
V naší zemi se sňatky s lidmi stejného pohlaví berou jako velmi všední a obvyklé. Prostě stejné jako kdyby se brali muž se ženou.
Já nemám v úmyslu odvést si dnes ženu. Už od útlého věku koukám výhradně po mužských.
Všichni, včetně mě, jsou vznešeně oděni a brady vystrkují tak vysoko, až se divím, že stropy ještě drží.
Nejhorší na tomhle večeru není příšerně vrzající hudba ani všichni bohatí pávi, kteří si nevidí do huby nýbrž celý zástup sličných dívek, kdybych byl na holky asi bych se je i pokoušel oslnit, které se všemožně snaží získat si moji pozornost.
Od začátku oslavy jsem se nepohnul z místa a ani s tím nehodlám něco dělat. To jsem si myslel než mě rodiče vykázali z mého krásného vyšoupaného důlku, abych někoho vyzval k tanci. Hluboce, ale aby to nikdo nepostřehl, jsem si povzdechl a rozešel se sálem.
Samozřejmě jsem se velkým obloukem vyhnul všemožným dívkám a zaplul do rohu, abych měl krásný výhled nejenom na celý sál, ale i na vchod kudy přichází nově příchozí.
Už tam stojím dlouhou chvíli když do sálu přijde muž, ne spíše kluk, který mi vyrazí dech.
Je menší postavy, ale jeho onyxové oči a černé vlasy poletující mu kolem hlavy mu dodávají vyspělejší věk. Přes tvář má škrabošku, která mu zakrývá vrchní část obličeje a vršek nosu.
V prvním okamžiku mi jeho krása vyrazila dech.
Černé kalhoty a sako vypadali velmi draze a vše doplňovala košile stejné barvy. Vrchní dva knoflíčky, které byly rozepnuty, podtrhovali celý jeho tajuplný a kouzelný vzhled.
Jako by byl tečka na konci věty, skoro neviditelná přesto důležitá ve významu slov.
Nadechnu se a, i když se tetelím nedočkavostí, přejdu k němu lehkým krokem
. On se pomalu rozhlíží po celém sálu jako by se snažil najít nějaký záchranný kout, kde by se schoval a pak stočí pohled mým směrem.
--- --- ---
Jsem celý nervózní a nedočkavostí se mi třepou ruce. Dnes jdu na princovi devatenácté narozeniny a musím být, podle názoru matky, perfektní.
Nemám nějaké plané naděje, že zrovinka princ by si mě vyhlídl, mě takovou uťáplou černou myš, která se krčí někde v rohu. Vždyť sám jdu celý v černém.
Mamka říká, že jediná barva, která opravdu vyniká je černá, já naopak tvrdím, tedy jen ve své hlavě, protože by mi vyhubovala, že se alespoň mohu schovat do stínu, aby mě nikdo neviděl. Tyhle oslavy nemám rád a přesto, pro uspokojení mamky za účelem mi někoho najít, tam jdu.
Tahle oslava, i když je za účelem najít princi nevěstu, je dobrým místem si někoho najít.
Kriticky se na sebe kouknu do zrcadla, rozhrábnu si svoje neposedné vlasy a s povzdechem sejdu dolů do kuchyně, abych se předvedl veškerému obecenstvu, které tvoří matka s otcem a moje o deset let mladší sestra. Všichni obdivně hvízdnou a zdvihnou palec.
Jen obrátím oči v sloup a začnu se obouvat, palác je sice blízko, ale už teď jdu pozdě.
„Počkej, když už jdeš celý ve tmě oděný tak ti dám něco co ti vzhled ještě vylepší.“ Zavolá
Strčím si škrabošku do vnitřní kapsy saka a s mávnutím ruky mizím ze dveří. Ještě zaslechnu něco ve smyslu ‚vrať se před půlnocí‘ a už mě není.
‚Radši to nebudu riskovat a z oslavy se vytratím s úderem dvanácté‘ pomyslím si a už si to kráčím k zámku odkud se line nepříjemná hudba.
Na stráž u vchodu houknu jméno, aby si mě zapsali, nasadím si škrabošku a s pořádným nádechem vstoupím dovnitř.
Doslova mi vyrazí tamější atmosféra dech. Všichni jsou v zářivých šatech a drahých oblecích. My jsme si nemohli dovolit moc luxusu, už tak jsem rád, že jsme vůbec něco sehnali a přesto to budeme ještě dlouho splácet.
Nejsme moc bohatí a na tuhle oslavu bych ani nešel nebýt matky, která si postavila hlavu a to je pak beznadějné odporovat.
Už teď mi není příjemné stát tady kde na mě každý vidí. Hned si začnu hledat co nejlepší úkryt když si všimnu prince, který si to rázuje mým směrem.
‚Ne, to se mi musí zdát. On určitě jde za tou dámou za mnou‘. Opakuji si stále dokola. Z neznámých důvodů mě pokaždé bodne u srdce. Princ vypadá velmi noblesně a vznešeně. Jeho zelené oči svítí potěšením, přes ně mu přepadávají delší blonďaté vlasy a usměv mu musí závidět i bozi.
Jako já jsem celý v černém, on má komplet v bílé jen s tím rozdílem ,že má kravatu.
Když už je skoro u mě, uhnu, aby se mohl dostat k dámě za mnou, ale on místo zastavení se před její sukní zahnul. Teď stál přímo přede mnou a zářivě se usmíval.
„Zatančíte si se mnou, prosím.“ Oslovil mě a lehce se uklonil. „Jistěže.“ Přikývnu stále zaskočený, že šel za mnou.
Začneme tančit na první tóny melodie. Je to jako sen, pohybovat se po parketu se samotným princem.
„Smím-li znát vaše jméno?“ položí mi otázku uprostřed druhé písně protančené spolu.
„Shiro, pane.“ Odpovím s knedlíkem až někde v krku.
„Pro tebe Hyo. Víš, že mám ve svém jméně tvoje ukryté? Jaká náhoda.“ Usměje se a společně se mnou udělá otočku.
--- --- ---
Od Shira se dozvím, že sem šel jen na požádání matky, protože mu nejsou takové akce zrovna příjemné. Zatváří se velmi zmateně poté co se mu svěřím, že jsem na tom stejně.
Tyhle akce nesnáším ať už v jakékoliv podobě.
Čím déle tančíme tím více tohohle kluka začínám milovat. Je tak roztomilý když se směje a co teprve když se vzteká a nafoukne své tvářičky, to stoupá jeho roztomilost na maximu. Musím se držet, abych ho nepolíbil.
„Kdypak hodláte zmizet mladý pane?“ zeptám se ho jako bych byl jeho sluha. On se zatváří popuzeně a znovu nafoukne tváře.
„Tohle není vtipné, vy máte větší hodnost než já. Nemůžete mě oslovovat jako by jste byl můj sluha.“ Rozčílí se a začne se koukat jinam.
„Takhle jsem to nemyslel.“Zašeptám mu do ucha.Celý znachoví pak jeho tváře přejdou přes červenou po rudou až se zastaví na barvě višně.
„Pane prosím nebuďte tak blízko. Uvádíte mě do trapné situace.“ Zašeptá skoro neslyšně a snaží se koukat kamkoliv jinam než na mě.
„Pojď na balkón. Tam tě před nikým do trapné situace neuvedu, protože tam nikdo nebude.“ Mrknu na něj a už ho táhnu k velkým skleněným otevřeným dveřím vedoucím na vetší terasu, která vede přímo do zahrady.
Opře se o zábradlí a zadívá se na hvězdy.
„Prozradíš mi svoji identitu má předrahá dívko?“ usměji se a hluboce pokloním, abych přidal na významu.
„Dámy zásadně svoje osobnosti ukazují až po svatbě.“ Drží se své role.
„Oh, takže říkáte, že by vám nevadilo se vzít.“ Vyvodím z její odpovědi.
„Ale samozřejmě. Jako pravá dáma…“ snaží se udržet smích.
„Dobře, tak se pojďme vzít.“ Vezmu konverzaci zcela vážně. Najednou ztuhne a překvapeně se na mě podívá.
„Já to myslel ze srandy-“ nedokončí svoji větu, protože ho přeruším.
„Já to myslel vážně. Vezmeš si mě?“ kleknu si na koleno. Shiro vypadá velmi nechápavě a vyděšeně, ale nakonec se mu oči rozšíří úžasem a láskou.
Pak si odkašle a zpustí: „Pokud mě zítra na vybírání nevěsty poznáte, vezmu si vás, ale teď si pojďte ještě dnes naposledy zatančit.“ Vystrčí mě na parket a na pomalou písničku se začneme houpat do rytmu.
„Ukaž mi alespoň svou tvář.“ Prosím.
„Ne, ne princi. Zkuste hádat, můžete třikrát.“ Usměje se.
„Oděn v černém, zahalen tajemstvím,“ Vyjmenovávám, „nejste náhodou Popelka?“ natočím hlavu na stranu.
„Trefil jste na poprvé.“ Znovu se usměje a poupraví si škrabošku.
„Já si-“ chci říct když se na velkých hradních hodinách rozezní zvon ohlašující půlnoc.
„Musím jít.“ zašeptá mi Shiro do ucha a políbí mě. Do polibku se hned přidám a přitáhnu si ho k sobě těsněji. Chvíli zápasíme o nadvládu polibku, ale odtrhne se.
„Zítra princi. Mlha přede mnou, mlha za mnou.“ Ještě jednou mě políbí a je pryč.
Otočím se doprava i doleva, nic.
Jako by se po něm slehla zem.
Zklamaný z jeho odchodu si jdu stoupnout zpátky na můj důlek vedle trůnu a sdělím rodičům, že jsem si našel snoubence.
Oni spokojeně kývnou, ví koho myslím, vždyť jsem s ním protancoval celou noc.
Zítra ho musím najít.
--- --- ---
Upaluji domů a s posledním úderem vcházím do dveří.
„Tak jak sis to užil?“ vypálí otázku
Matka mě ihned strčí na kuchyňskou židli a vyptává se na vše okolo svatby. Doufat, že by si mého proslovu ani nevšimla, jsem ani nestihl.
Řekl jsem jí všechno, o princi, o slibu, který jsme si dali i o polibku, na který do smrti nezapomenu. Bylo to, jako by mi v zároveň v hlavě, břichu a ústech vybuchl ohňostroj.
Vše popisuji a nakonec nad tím sedíme skoro do dvou do rána.
Pak jsem vyčerpán celým dnem lehl na postel a usnul.
Ráno bylo velmi krušné, protože už v poledne měl princ někoho prohlásit za svého manžela či manželku a jeho snoubenec u toho přece nemohl chybět.
Matka mě strojila seč mohla, abych vypadal k světu a nešel tam s havraním hnízdem na hlavě.
Nakonec se rozhodla pro úzké černé džíny, přes to červenou košili, kterou na vrchní dva knoflíky nechala rozepnutou, ale protentokrát mi ještě navlékla černou kravatu, kterou mírně povolila, aby šel vidět odhalený krk a rozepnuté knoflíčky.
Ještě celý rozlámaný vyjdu i s celou rodinou z domu. Usmysleli se, že se alespoň půjdou podívat jak to dopadne jestli mě pozná.
Zahlásím strážci znovu svoje jméno, aby si mě odškrtl, že jsem tam včera byl a vejdu dovnitř. Všichni co přijdou se mají postavit do řady, aby nás princ řádně viděl.
Tedy oproti včerejšímu večeru, kdy to tu bylo plné lidí je to tu skoro prázdné pokud tedy nepočítám dlouhou řadu lidí očekávajících, že si princ vybere právě je. Je jich méně než včera, protože dnes mají přijít jen nezadaní a pod třicet.
Královna s králem nechtěli, aby měl jejich syn moc starého manžela. O to se bát nemusí, mě je teprve sedmnáct, pokud mě tedy pozná.
Naproti královské rodině se tyčí dvě řady lidí mačkajících se na sebe. Vmáčknu se mezi poslední a čekám co se bude dít.
„Děkujeme, že jste přišli. Dnes si můj syn vybere někoho kdo s ním bude vládnout království a bude se starat o poddané.“ Začne král. Vypadá, že chce ještě něco dodat, ale nakonec jen pokyne synovi, který okamžitě sejde pár schůdků z pódia, na kterém stáli, a začne si všechny prohlížet. Nakonec se rozhodne prohlédnout si jednoho po druhém. Jako naschvál jde úplně od opačného konce.
Každého si prohlíží velmi pečlivě a stále mine další a další. Nejhorší jsou dívky, které se snaží jakkoliv upoutat jeho pozornost všemožnými narážkami či pokřiky. Některé byly tak hlasité, že je museli vykázat.
--- --- ---
Když už si prohlížím padesátý neznámí obličej přestane mě to bavit. Čekal jsem, že ho buďto hned spatřím nebo ho okamžitě poznám, ale zatím se nikdo nepřiblížil ani po kotníky jeho andělské kráse.
Zastavím se na místě a všechny přelétnu pohledem až se zarazím na nějakém klukovi skoro u konce, který se nervózně kouká před sebe.
Zase se mi ztratil dech někde v žaludku. To musí být on, jen je ještě více sexy ne včera.
Teď když mu vidím celý obličej, musím zvážit všechny svoje rozhodnutí. Takhle ho nemůžu jen tak nechat pobíhat po venku, nejlépe ho někde zamknout a nepustit, aby mi ho nikdo nevykoukal či snad ukradl. Nafouknu tváře, tohle se nesmí stát.
Rázným krokem se vydám jeho směrem. Během par vteřin jsem u něj a koukám se na jeho překvapený a nadšený obličej.
„Popelko.“ Usměji se.
„Mlha přede mnou, mlha za mnou.“ Zapřede a taktéž se usměje.
„Teď už mi utíkat nebudeš. Nikam tě nepustím a nikomu tě nedám.“ Vydechnu a obejmu ho.
„Miluji tě.“ Špitne sotva slyšitelně. Já mám, ale dobrý sluch a úsměv se mi ještě prodlouží.
„Taky tě miluji. Tedy není co řešit.“ Políbím ho. Přikývne a přidá se do polibku.
Zůstaneme tak stát dokud nám nedojde vzduch.
Aki-chan - Já?