Setkání s Josefem Studeným

v Kutné Hoře 14. září 2002

Josef:  Tak jsem se rozhodl toto dát na veřejnost, některé věci, které nejsou známy, o některých jsem jenom zmínkou už někde mluvil. Ale považoval jsem za velmi nutné, aby byly některé věci uvedeny v soulad. Aby pochybovačům o pokračování nauky byl vzat vítr z plachet. Snad. Snad se to tak může povést.

Takže - ani dokonalý, jako byl Květoslav, nemusí vždy v ten určitý čas znát tak úplně všechno. A to se týkalo právě v tomto případě pokračování nauky. Je zde Zákon, který nad vším vládne. Tyto věci jsou naplánovány. Už dávno, velmi dávno. Čas nehraje roli. Jestli to je tisíc let, nebo deset tisíc let - nehraje roli! Čas platí jenom v oblasti forem. Jsou oblasti, kde tento čas už neplatí. Rád bych, abyste nějak reagovali...

Jan T.:  Mě jsi jmenoval hned na začátku. Fišar mě to říkal nejméně třikrát. Ale zvláštní formou. Vždycky se nejdříve mluvilo o Tobě a pak asi takto (předvádí postoj a klepe do stolu): Ale já jsem šel s Květoslavem naposled, v Hradci na nádraží, asi osm dní před smrtí. Byl velmi, velmi smutný, že všechno je ztraceno, že se mu to nepodařilo. Potom na mně takto otevřel oči - jako víš, co to znamená! Já věděl, že to míří takto. Přehrával to. No, ale věřím mu, nebo jestli to bylo jako vůči Tobě, víš, aby jako něco...

Josef:  Jistě, že bylo.

Jan T.:  Ale jestli to bylo opravdu pravda, těžko říci. Ale jak to takto přehrával, jako: Víš, co tím chci říci! Jako by říkal: Ten Josef to není. Já jsem to dešifroval tenkrát. Ale neříkal to. Já to nevím, jestli je to pravda nebo není.

Josef:  Ta měla svoje představy o nás. A osobnost, velkou osobnost.

Jan T.:  Našel jsem si v Praxi Přímé stezky, v roce 1971 (tj. 3 roky před smrtí), že ho považuje jen za příznivce, život mu vyčítá, několikrát to tam je. A ten den, co zemřel, to byl tedy mizerný den, to bylo někdy v únoru, čerti se ženili, mlha, deště se sněhem. Viděli jsme jiné mystiky, na jejich pohřbech jsme byli, že ano. Vymetená obloha!

Josef:  Ten den jsem jel s Danou za Kocourkem. Ona řídila. Bylo to nebezpečné, málem jsme bourali. Nedala přednost... A tak jsou vznášeny určité pochybnosti, i na základě toho, co Květoslav napsal. V Tajném zasvěcení píše jasně. Nejen v Tajném zasvěcení, v Drahokamech.

K.:  Pan Minařík - kde zemřel? V nemocnici nebo doma?

Josef:  V nemocnici. V Praze.

K.:  Osm dní před smrtí ještě jel vlakem?

Josef:  Myslím, že ano. Vrátil se z Hradce. Škoda, že se to nemůže, alespoň zatím, zveřejnit. Jako protipól právě k těm věcem, které Květoslav uváděl. V Tajném zasvěcení a v Drahokamech.

Někdo:  Já si myslím, že ta nauka žije dále. A on, tenkrát, když byl nemocný, byl 8 dní před smrtí...

Josef:   No, viděl svět hodně pesimisticky.

Jan T.:  Ono to bylo tak. On píše někde, že musí to tělo každé ráno pospojovat. A říká i P. Pavlovi, že si prodlouží život kvůli němu. A pak prý využil nějaký impuls, že zase ráno říkal, že zase to musí pospojovat. A Zora mu řekla: Tak už se na to vykašli nebo něco takového. Tak on to vypnul. Ano, nešlo o člověka, který by to neovládal... Poslechl to jako impuls.

Josef:  Ale, nauka se rozrůstá, řekl bych dobře. Roman funguje jako guru ve Vídni. Také v pořádku. Tam vytvořil dost velikou obec. Hodně velikou. Za ním ještě kulhám. Tam se k tomu hlásí asi 900 lidí. K němu se hlásí. Asi tak přibližně se udržuje tato forma. Někteří přicházejí, zase jiní odcházejí.

Jsou tam i kteří nesouhlasí a nelíbí se jim, tak odejdou. Zase noví přijdou. Tak asi se to udržuje na tom stavu 900 lidí. Bohužel nepřeložil knihy do němčiny. Mimo Přímou stezku a Vnitřní smysl Nového zákona. A ty vydal pod svým jménem. Nikoli jako Květoslav.

Jan T.:  Ale to měl dovolené.

Josef:  Ale to vyšlo už po Květoslavově smrti. Přímá stezka vyšla německy ten rok, co Květoslav zemřel - 1974, hned po jeho smrti. To se už nedalo měnit. Vnitřní smysl Nového zákona vyšel v němčině v roce 1992. To už nemělo být pod pseudonymem!

Jan T.: To je velký kopanec. Už tady byla svoboda...

Josef:  Ano. Květoslav nebyl, takže nemohl být pronásledován.

Jan T.:  Navíc tam má vpředu vyznání Nazaretskému. To je průser, jestli to tam nechal.

Josef:  No tak, co se týče Ježíše, beru v úvahu Květoslava, to všechno, co se píše venku o Ježíšovi, ať už jsou pochybnosti nebo přehnané věci, na tom nezáleží. Ale Květoslav ho uznal. Květoslav ho uznává jako veličinu. No a co kdo může z běžných lidí říkat: Ten byl vysoko a ten byl níž, to je nesmysl! Ježíš byl skutečně avatár. A Květoslav jako takového ho uznával - jako avatára.

A tak já věřím, že nauka žije a bude žít dál, i když nemá snad takový rozmach jako třeba kázání Tomáše (Eduarda Tomáše). Tam to mělo velký rozmach. Ale co s tím? Oni nepochopili nikdy Květoslavovu nauku.

Jan T.:  Něco jako Ravi, žije v jiné sféře a teď o tom povídá, ale lidem nemůže říci, jak se do té sféry dostat, že. Je to zajímavé, třeba to i uklidní, ale není na práci pro život.

Josef:  Oni totiž pracují - ten Tomáš, a i jiní - pracují jenom na mentální úrovni. Oni nechápou, že Květoslavova nauka vede k tomu, aby se zrušila karma. Tělo je zhutnělá karma! V genetickém základu má svůj osud zakletý. A toto se má měnit. Až v tomto základě. A to jde jedině způsobem Květoslavovým. Nenašel jsem jinde ekvivalentní způsob.

Jan T.:  Mě překvapuje, že ten Eduard mohl Minaříka „nahmátnout“, oni se také sešli...

Josef:  Žili v jednom ...?

Jan T.: Nevydal žádné prohlášení – Tomáš; já myslím, že za to dostane někde „pár pohlavků“. Že měl svědčit, víš.

Josef:  Jo, správně by měl, ale on byl tvrdě odmítavý. On právě nepochopil, co to je karma. Jak se projevuje, že tělo je karma! Že je potřeba měnit karmu tím, že měníme kvalitu svého fyzického těla. A že se začíná právě na tom základě, na tom genetickém základě. Proměňovat. A tam se dají změny provést pouze psychickým způsobem. Lékaři znají už hodně z tohoto oboru. A působí na změny; vypočítají kdejaký gen, na co působí a snaží se působit na geny chemicky. To je ovšem problém. Kdo to zaručí ten výsledek? Jestliže se na geny působí psychologicky nebo psychicky, dojde automaticky ke změnám právě na té nejhorší základně, kdy člověk má v sobě ty nejšpatnější vlastnosti. Nese je jako součást lidského rodu. A tam je proměna systematická a zaručená. Tam se nedá pochybit. Tam vždycky ty vyšší kvality, vyšší energie působí na všechny ty kvality a vlastnosti lidské vlastně fyzikálně.

Jan T.:  Ono jistě jde i o nějakou souhru. Tady můžeš něco a jinde to zas udělá něco jiného...

Josef:  Ovšem ty stavy, co jsme povinni vyvolávat a které jsme povinni držet, mají vysokou frekvenci. Jsou velice účinné na ty špatné vlastnosti v genech, kde jsou ty vlnovky frekvencí velmi, velmi nízké. Tam automaticky vysoká frekvence správného vysokého stavu dokáže zrušit nejdříve ty nejšpatnější vlastnosti. S tím má dobré zkušenosti každý, kdo skutečně začal na sobě pracovat mysticky. Mnozí začali třeba soustředěním a následek byl, že vyvstaly tyto špatné vlastnosti do vědomí velice rychle a mnozí tím byli i zastrašeni. Proto se nedoporučuje ani ze začátku velké soustředění, respektive žádné tvrdé soustředění - doporučuje se způsob života. A to v jiných naukách, třeba u toho Eduarda Tomáše, není ani zmínka.

Mnohým se nauka Květoslavova jednoduše nelíbí. Já jsem se na veřejnost nemohl dostat. Dělal jsem pokusy, do rozhlasu, do televize - byl bych býval ochoten k nějakým diskusím s redaktory, nebo nějakou přednášku. A když jsem se zmínil, něco předložil, že se jedná o Minaříka - okamžitě konec. Nikdy nikde mě nechtěli přijmout. Nikdy! A že byli redaktoři v televizi, kteří byli pro tento druh vysílání určeni. Vždycky se postavili proti. Nikdy nepřijali.

Někdo:  On, Eduard Tomáš, měl seriál v televizi a o největší autoritu se opírá o Fráňu Drtikola.

Josef:  O Drtikolovi Květoslav píše.

Bohuš S.:  Mě je to jasný, že ty se tam nemůžeš dostat, do sdělovacích prostředků, v jakékoli formě. Je to důkazem toho, že to vždy narazí na záporný princip v těch lidech. Tam se uplatní záporný princip, který to vyhmátne a neumožní to. Já jsem přesvědčený, že absolutně se tam nemůžeš dostat. A ty lidi, kteří se tam dostanou, ty záporný princip propustí jako šidítko...

Zdeněk Č.:  Za Květoslava vyšly nějaké články v Lidové demokracii.

Josef:  Ano, to bylo v osmašedesátém roce. Ale dobře, že ..., tam byly vady. Můžu vypravovat zajímavou příhodu. Sešel jsem se tady - tys mi ho doporučil - s Novákem z Kanady. To byl vědec, přírodovědec. A Nauka ho zaujala. Chtěl sebou alespoň nějaké články, které by tam poté v Kanadě přeložil do angličtiny. A byl ochoten je i vydat. Vlastním nákladem. Jenomže to byly revize. Odlétal, přilétal, … to bylo za komunistů. A tak jsem říkal, že mu je sebou nedám kvůli tomuto nebezpečí, to by nás mohli lehce vymáknout, komunisti. Ale, že mu to nechám poslat z Vídně. Dobře. Řekl jsem Zoře, aby vybrala nějaké články, které by se daly přeložit a tam vydat. A Zora je nechala na tu adresu odeslat. Za rok přijel ten dotyčný a tak jsem honem chtěl vědět, jak to vypadá s překladem. A on mi říká: Já jsem to začal překládat a ty první stránky si přečetla moje žena. Tak mi řekla: To si myslíš, že to budou lidi kupovat? Tak co jste vlastně překládal, jsem se ptal? Ona Zora, jakožto profesorka - vždycky musí se začít od začátku u žáčků, že jo! - tak mu poslala články z Lidové demokracie! Aby je přeložil pro veřejnost v Americe. Hrůza, hrůza.

Zdeněk Č.:  Nevím, co tam bylo...

Josef:  To bylo všeobecné povídání o buddhismu, něco z nauky. Ale byly tam uváděny věci, které datem nesouhlasí, z dějin, kdy začal buddhismus, kdy byl Patandžali - to bylo naprosto falešné. Ale co s tím. Vždyť to byl novinový článek, který neměl podstatný obsah. A ona pošle k překladu do Kanady takovouhle věc! Já jsem si představoval, že tam pošle Cestu k nesmrtelnosti.

Zdeněk Č.:  Při tom šíření za hranice, jaké jsou potíže - to víš sám - s překladem do angličtiny Kečary nebo těch článků. Říkal jsem ti, třeba když jsem dělal němčinu, tak nešel počítač. Nebo jsem měl půlku článku hotovou a najednou vypnuli proud. Takové finty!

Josef:  Jistěže, bylo to hlídáno.

Zdeněk Č.:  Třeba týden jsem nemohl zapnout počítač, nenaskočil. Je tam nějaký elektronický vypínač... Pak se to uvolnilo najednou. Vlastně se to uvolnilo, až když už bylo jasné, že se vydá Česká mahájána. Jako by se už „vlk nažral“. Pak když už přišla ta anglická, tam už byly potíže větší. Teď jsem převzal třetí kapitolu. A po dvou měsících mi napsal, že se na to minimálně 14 dní nedostane. A to jsem čekal dva měsíce na odpověď. A za týden už mám polovinu a do konce měsíce bude třetí celá. Čtvrtá je komplet. Kromě jedné nebo dvou stránek. … První mám zkorigovanou. Tam jsou někde i faktografické chyby. On to překládal někde na koleně.

Josef:  On jezdil hodinu tramvají do zaměstnání a tam to někde překládal. Lze jedině litovat, že nebyly knihy přeloženy aspoň do němčiny, v Rakousku. Tam jsou dělány překlady simultánně, nahrávány jenom ty přednášky.

Zdeněk Č.:  Jak jsi napsal ten článek o Dynastii, zda se najde někdo, kdo je schopen to potvrdit. Jak se posílalo; tak se přece ozvala nějaká paní z Vídně. A psala, že se musíme obrátit na Nydahla. Pak ses ji zeptal e-mailem, jestli nezná pana Mandyse. Už se neozvala.

Josef:  Dělal jsem pokus, dotaz do celého světa - přes počítač, jestli mohou potvrdit Bělostnou dynastii Karma kagju, že Květoslav je šestým členem. Zjistilo se, že vlastně nevědí,o co se jedná. Ole Nydahl, jakožto jejich zasvěcený lama (je to Dán), naprosto nechápe nauku Kagjüpů. To, co on hlásá, jsou hrozné zmatky. Vůbec nemá zájem o nějakou morálku. Dělá zasvěcení, za dva tisíce je možno dostat zasvěcení přenosu vědomí.

Bohuš S.:  Já jsem slyšel, že je pěknej proutník.

Josef:  No jo, to je.

Zdeněk Č.:  Ravi se mě ptal, kdo se nám ozval. Říkám: Nějaký Ole Nydahl. A jeho první věta: To je ten blbec! A jak to můžeš vědět, já na to. Vždyť jsem tam byl! Pět metrů nad svými žáky tam sedí - největší buddha! To buddha nikdy neudělá.

Josef:  No, ale přes všechny ty potíže, které jsem měl, nauka Květoslavova žije, je zakotvená a má stále víc a více příznivců. Samozřejmě, že trvá dlouho, nežli se dá nauka skutečně pochopit. Chce to způsob života, aby se člověku otevřelo myšlení. Aby začal chápat správně. Bez způsobu života se k tomu nedostane.

Vidím, že ne soustřeďováním se začíná Květoslavova nauka. A nesmí nikdo moc pospíchat. Protože nežli promění svoje chápání a svoje tělo aspoň do té míry, aby v okamžiku smrti odcházelo co nejvíce sdružených energií, to trvá dlouho. To chce celý život. Je to 50 let letos, co jsem přišel ke Květoslavovi - to už jsem říkal, 14 let po jeho smrti jsem dosáhl teprve zasvěcení. Samozřejmě, že jsem nějaké realizace dosáhl již za života Květoslava. On pomáhal, kde mohl. Sám bych samozřejmě těžko, těžko, ale on mi pomohl. Je zajímavé, snad, že když jsem se s ním stýkal, já o sobě nevěděl nic. Nechápal jsem, co jsem dosáhnul nebo nedosáhnul. A on mi říkal: Dosáhnul si to a to. Vůbec jsem to nemohl pochopit. Říkal: Dosahuješ to, co dosáhnul doktor Kovář. A já jsem nevěděl, co vlastně dosáhnul! Šel jsem vlastně se zavřenýma očima. On nedovolil žákům, aby šli s otevřenýma očima. A nemohli vidět, co třeba vy vidíte (ke Zdeňku Č.).

To vyšlo z čehosi, kde vlastně všem zavíral oči. To vy nevíte. Udělal realizaci jedné paní nebo dámě. Byla to magistra, lékárnice. Ženská jako chlap. Kouřila fajfku, chodila...? Za 4 dny ji proměnil natolik, že to byl úplně někdo jiný. Dosáhla realizaci, za čtyři dny. To se ví, že ne vysokou, to byla božská realizace. Měl s tím potom potíže doma. A když ona se musela čistit, tak měla otevřené oči! Tedy viděla třetím okem. Prožila takový děj. Přijeli před ní s kočárem, livrejovaní...

Milostivá račte si sednout! To nešlo už vzdorovat, musela si nasednout. Odvezli ji na popraviště. Milostivá, račte položit ruce na špalek. A jí je usekli. To všechno prožívala. Když to člověk prožívá, takové nějaké věci se zavřenýma očima, no nic se neděje. Má nějaké pocity. Ona to viděla! Tak to bylo na zbláznění. Tak říkal Květoslav: To nejde! Všem zavřel oči. A tak člověk se musel jenom snažit rozlišovat pociťování, energie v těle. Bylo to tímto způsobem.

B.:  Dal si nám téma k diskusi, měli bychom se k němu vrátit. Tam v té pasáži, co říkal Květoslav Fišarovi - to vlastně nevidím jako podstatné, protože také je tam psáno, jak nauka přecházela u Tvých předchůdců z jednoho na druhého až po jejich smrti. Také tak tomu bylo u Květoslava. Z toho důvodu, že snad není dostatek potřebné kvalitní energie pro to, aby byli současně na světě dva. Takže tím vlastně je bezpředmětné to, co Fišar říkal.

Zdenka:  Nemůže to být bezpředmětné, pokud Josef odejde a řekne, že tady po sobě nemá žádného pokračovatele.

B.:  To říkal Květoslav také!

Zdenka:  No právě! Tak to pro nás bude podstatné.

B.:  Nebyli nikdy dva.

Zdenka:  Ale není to nepodstatné.

B.:  Dobře, možná, že jsem použil špatný výraz, ale ani v době Milarepy a Marpy nebyli dva nikdy na světě.

Zdeněk:  Ale to Květoslav píše, že nemohou být dva, že nemohou být dva buddhové. Že není dostatek energie.

Josef:  Dobře, ale prosazoval, že on svojí vůlí určí takový nový řád.

Zdeněk:  To je potom otázka, když má člověk tu obrovskou moc v ruce, že i proti Síle chce za každou cenu prosadit nauku. I za cenu vlastní oběti. Protože to musel být i úděl Kagjüpů - oni museli vědět, že třeba zázraky udělají nějakou karmu, která se někdy bude muset vybít. A že ta karma se u někoho zastaví a že ta linie nebude třeba moci pokračovat několik set let.

Josef:  Ano. Když si narazil na ty zázraky, tak to mě napadla jedna věc. Tady došlo k rozdvojení, k rozštěpení po Květoslavově rozchodu. A já to chci označit jako určitou daň, za tu snahu Květoslavovu chtít přes všechno, chtít přes překážky i za cenu provedení třeba těch zasvěcení násilím, atd. Přirovnám to k Ježíši. Všichni následovníci Ježíše, prvokřesťané, trpěli strašně. Byli mučeni v arénách.

Jan T.:  Apoštolově, kromě Jana, byli mučedníky. Všichni. Jan jediný stál pod křížem, ovšem s jeho matkou.    

Josef:  Proč tomu tak bylo?! Slyšel jsem a četl jsem pojednání o tom, a ne jenom tak. To bylo vážné, dokonce Květoslav to uznával, že to je možné. Ježíš dělal zázraky, aby na sebe upozornil, aby tu nauku dal na svět. Aby měla stoupence. A za ty zázraky zaplatili prvokřesťané. Utrpením; mučením. Byla použita energie pro tento účel a muselo se za to zaplatit. Platili za to mučením.

Zdeněk Č.:  Když si toto řekl poprvé (asi před půl rokem), taky jsem si začal uvědomovat, proč to vlastně skončilo v Tibetu a v Indii. Tam byla věhlasná linie mahámudry - 84 mahásiddhů. Mezi nimi je třeba Narópa, Marpa, Milarepa. Je tam Tilópa, Padmasambhava a jeho emanace. A jim všem se říká mahásiddhové – proč? Siddha znamená síla, mahá velký. Oni měli velikou sílu, oni disponovali duchovní mocí a aby prosadili nauku, aby jí udělali reklamu, aby přesvědčili třeba panovníky, aby se ta nauka buddhistická v tom kterém regionu usadila, tak předváděli různé zázraky. Vytvářeli jidamy na obloze, drtili skály purbou a takové věci. A po Milarepovi to skončilo.

A potom nastala obrovská konfiskace a - jak to říci - hon na čarodějnice. Číňané, Mongolové, Turci, kteří vpadli nějak do Tibetu a do Indie, kde byly různé války a boje, tak ničili veškeré stoupence mahásiddhů, všechny jejich díla, kláštery, kde uznávali mahásiddhy. Veškeré ňingmapovské kláštery byly vypáleny, Padmasamhavovy spisy byly spáleny - něco jak jezuité zde v době temna. A potom už nebyl nikdo, kdo takovou silou disponoval a proto to asi skončilo tím, že on si sednul do té jeskyně a byl tam celý život a tam mu tu nauku jakoby pohřbil - Milarepa. Tam se ztratila.

Josef:  Dobře. Ale já to chtěl uvést v jiném sledu. Za to Květoslavova nauka musela zaplatit tím, že je rozštěpená. Ta základna je rozštěpená. A to je daň za tu Květoslavovu snahu i přes ty překážky - že označil Zoru za hvězdu první velikosti - a vůbec takovým způsobem se snažil ji ochránit... za to se platí. Za to se zaplatí.

Jan T.:  Tys možná, že byl taky na Zoru tvrdý. Pro ni to bylo jako máma a dítě, ta Nauka. Já když jsem o něco „brknul“, tak ona úplně „vylítla“. Třeba obaly (na knihy K.M.), že jsi měl připravený, nebo jak ona to dala...(??), vždycky jsi jí něco zkritizoval. A ona vystartovala, nenechala si do toho ani „pípnout“.

Josef:  Ani pípnout.

Jan T.:  Nebo pořadí knih, které vydala.

Josef:  Nechtěla vydat Kéčaru. Já jsem vydal Kéčaru jednoduše proto, že Zora ji nechtěla vydat.

Jan T.: Tvůj Saturn na jejím Měsíci! Její Saturn na Tvém Měsíci. Jaká „nádhera“! Já jsem říkal: Jak tohle můžete vydržet? Říkali: Je to docela příjemné a harmonické. A já: Jo, ale než se poprvé pohádáte! Nebo ta hloubka zásahů. Třeba Světlo géniů, že do toho měla ještě hlouběji jít - a na mě už to působilo jako mrtvé, napsal jsem ji ten dopis. Že z toho setřela duchovno. Ale připravená nebyla na vydávání. To nečekala, že ..., to musela pak makat dvacet hodin denně.

Bohuš S.:  A zároveň paralelně k tomu, jak si říkal, že se tam u ní rozvíjela osobnost. Jak jsem mohl sledovat, měl jsem k ní zpočátku velkou úctu a postupně jsem prožíval - a doslova prožíval - stále zklamání střídalo zklamání. Až jsem tam tu osobnost opravdu tvrdě zaregistroval. Tvrdou osobnost, velice tvrdou.

Josef:  Ona říkala: Já jsem tady ten štěkací pes, který to hlídá. Hlídá Nauku.

Jan T.:  Josefe, tohle se děje v mnoha rodinách. Žena, když má dítě. Takhle ho uchopí, teďka chlapa dva, tři roky nepotřebuje. Jen svoji mámu do toho nanejvýš pustí. To se děje dnes a denně. Zora to předvedla i na tomto.

Jan T.:  M. to teď vlastně čeká. Ty to za chvíli začneš prožívat. (čekají dítě)

Jan M.:  Já to mám natrénované. Pro mě to byla vlastně cesta. Dá se to vyřešit vlastně v sobě. Stejně chápu, když člověk zjistí, jak to je a rozumově se mu předkládají ty věci, stejně v sobě to musí vyřešit. Stejně v sobě se musí k tomu guruovi přiklonit. A čím více se ke guruovi přikloní, tím je to pro něho lepší, to je jeho cesta.

Josef:  No, ty si vlastně vydělal hodně na tom, že si začínal u Zory.

Jan M.:  To bylo tvrdé hned od začátku. Že jsem tam musel pracovat, to se všechno dá. Ale ten rozkol, kdy jsem myslel, že všechno je v harmonii a o Josefovi jsem věděl jenom to všechno nejhorší. Jak lidi dostal do blázince a tak.

Josef:  Do toho se ještě namíchal můj syn, který mi dělal „reklamu“. Bohužel.

Jan M.:  Tady vidím i rozpor toho rozumu a cítění.

Zdenka:  Přece to je přirozené, ten Květoslav to držel, že - tak jako to drží teď Josef. A kdo zaručí, že po Josefovi se to také nerozštěpí?

Josef:  Věci se neopakují.

Bohuš S.:  Já si myslím, že to záleží na kvalitě toho. ... Kdo má veliké poznání, tak dokáže integrovat všechny složky v sobě a dokáže to sdružit. Kdežto ten, jehož poznání bude mít už určitou barvu, ten způsobuje rozkol. A vlastně vždycky, když byl pokračovatel, který nebyl schopen toto integrovat, tak vznikaly další a dala větve nauky a všechno se to štěpilo. Takže já si myslím, že to vždycky záleží na kvalitě toho následovníka, toho pokračovatele.

Josef:  No, je to tak. Ale … každá nauka pokračuje nebo žije, pokud se dál rozvíjí a přicházejí další, kteří ze své zkušenosti tomu něco přidávají. Pozitivního, samozřejmě. A taková nauka žije. Jakmile ztratí toto pokračování v živých, začne jít ke konci. Květoslavova nauka je tvrdě asketická. Ve svém základě. Také jsem tou cestou šel, tou tvrdě asketickou, ale svou praxí dále, jak praxí gurua jsem pochopil, že je možno jít ještě jinými cestami, které nemusí být tak tvrdé. Ovšem podle toho jsou výsledky. Ten, kdo má jít jako pokračovatel, musí jít tou cestou, kterou ukazuje Květoslav, tvrdou, asketickou.

Pochopil jsem, že musí se řešit třeba různé věci - protože se přihlašují k nauce manželské páry - čili řešit otázky sexu. Ty za Květoslava řešeny vůbec nebyly. A to je nutno k nauce přidat. Bude se to muset ještě dost zpracovat. Ale tato cesta musí být jasná. Všichni, kteří jdou tou Květoslavovou cestou, jsou mnozí mnohdy bezradní. Nevím, jak ty věci řeší Roman, ale Zora není schopná řešit otázky sexu u žáků v manželství. Toto je věc, která se musí vyřešit. Musí se stát legální. A má-li mít nauka platnost univerzální, tak bez toho to nejde.

Bohuš S.:  To, co říkáš, to naprosto souhlasím. Protože kdyby se k tomu nic nepřidalo, tak jak to tady nasměroval Květoslav, nebo to, co bylo v prostoru, co Květoslav vytvořil - kdyby se k tomu nic nepřidalo, tak by to skutečně ustrnulo a byla by to potom nauka, která by zůstala v knihovnách a v učebnicích. Takže to musí žít, to musí vibrovat, bez toho to dál nemůže pokračovat. Takže když ty říkáš, že nejsi pokračovatelem Květoslavovy nauky, tak si myslím, že bys to takto neměl říkat.

Takže já bych řekl, že jsi skutečně živým pokračovatelem. Nejsou pokračovatelé, když k tomu nic nepřidají. To je jenom rozmělňování toho, co tady bylo. Když k tomu ten dotyčný už není schopen nic přidat.

Jan M.:  Jste říkal, že jste přenašečem nauky.

Josef:  Já se teda cítím jako přenašeč. Přenašeč přes ty nejhorší doby. Nesu tu kvalitu.

Bohuš S.:  A to je rozdíl pokračovatel a přenašeč?

Josef:  V určitých případech se to může ztotožnit. … A tak! Zůstává způsob života v každém případě. Ten se nemění! Má vypadat tak, jak si to představoval Květoslav. Ale jsou dvě cesty, serafská a prozaická. Ten, kdo cítí a jde cestou serafskou - je tvrdá; pro manželství platí prozaická cesta. Ale ten, kdo chce něco dokázat a přijme cestu serafskou - nesmí z toho slevit. I přes zlé tlaky a přes nepřízeň osudu, zdánlivou, musí jít dál, pokračovat. Musí se držet pravidel. Nesmí mít otevřená zadní vrátka, jak by z toho unikl. To znamená - oběť! Sama sebe! Bez myšlenek na úhradu. Tak jsem šel.

A nepřemýšlel jsem o tom, co mi z toho vzejde za výhody. O tom jsem neuvažoval. Chtěl jsem sloužit Nauce, tak jako Bajer. Samozřejmě, že ten život nebyl pro mě lehký, protože jsem nebyl na askezi tak přesně stavěn. Byl jsem dost stavěn sexuálně. Přemoci všechny ty hrozné tlaky. Ona k tomu sloužila doba, nebyla taková rozjevená jako teď. A potom: S tím zřejmě bylo počítáno v plánu, protože jsem na nejdůležitější čas onemocněl.

To nikdo neví. Jinak bych to nedokázal. Já jsem byl tímto způsobem chráněn. Jednoduše jsem vyřadil všechny možnosti z mysli. Neuvažoval jsem o tom, nemohl jsem. Dlouho, dlouho, léta to trvalo. A když se dívám zpátky, tak chápu, že to byla příprava, že jsem byl pro to určen - jinak bych to nedokázal.... Teď už je všechno v pořádku.

Bylo to v dispozicích, musel jsem je zpracovat. Do důsledku. Takže jsem tyto věci vymazal z mysli, úplně. Až do určité doby. Takže vlastně přišli - praotcové - přivedli mě ženu. Toto je tvá žena! Přijmeš nebo nepřijmeš? To nebyly chiméry. To se odehrávalo ve viditelném, tady. Ale protože mám oboje zkušenosti, vím, co to znamená, proto přidávám k tomu - k Nauce - i řešení sexu. Vím, že je to důležité. Bezpodmínečně nutné. Moc málo lidí je schopno jít cestou serafskou.

Bohuš S.:  A tento Tvůj - jak bych to řekl - přídavek (to třeba není nejvhodnější označení) způsobil, že se ten „druhý tábor“ na Tebe dívá, jako na zvrhlého člověka.

Josef:  Přesně tak. Oni nechápou život. Nevědí, že je nutno projít všemi zkušenostmi. A jestliže člověk nezíská příslušné zkušenosti - bude defektní. Znamená to znova vtělení. Protože tu zkušenost musí získat, … někdy. To vede do dalšího vtělení.

Jan T.:  Ono jde o to vydolovat všechny energie.

Josef:  PROMĚNIT všechny energie! A to trvá individuálně dlouho. Někdo dříve, někdo déle. Někdo na to potřebuje celý život, někdo na to potřebuje deset životů. Někdo to dosáhne za několik let.

Bohuš S.:  Mistr tam má takovou větu: Člověk nemá být z mystického hlediska vykleštěn, ale vykoupen.

Josef:  Přesně!

Bohuš S.:  To je úžasně hluboká pravda.

Josef:  Tomuto podléhaly mnohé sekty v křesťanství. Třeba ten slavný Origenes. Ten nechápal, nerozuměl Cestě, on nemohl jít k vykoupení - on se sám vykleštil. Člověk musí být v pořádku. A Květoslav říká, že mystik se musí sexuálně probudit. Jinak je jeho práce naprosto marná. A jiná cesta je pro toho, kdo jde cestou serafskou - jiný systém, jiné způsoby. A jiné způsoby jsou ty, kdo jdou ve dvou.

Špatné je, když třeba mladí lidé začínají tím: My jsme se zamilovali! A chtějí jít mystickou cestou. To je špatný začátek pro mystiku. To je nesmysl. To je naprostý nesmysl. Tam jde jedině o způsob života. Nejde o žádné speciální (??)…  A takoví mladí lidé, ať žijí normálně, jako lidé. Jen aby se nedopouštěli nějakých špatných činů, amorálních - a to stačí, aby jednou se jim otevřela cesta k vážné práci.

K.:  Já bych se zeptala. A nemůže někdo, výjimečně přinést si tyto zkušenosti již z minulého života? A v tomto životě už tyto zkušenosti má zažité a už po tom netouží? Takový případ se nemůže stát, že nemusí v životě už vším projít?

Josef:   Samozřejmě, že to je možné. Ale já na to moc nevěřím. To by bylo velmi vzácné. Každý člověk v sobě nese všechny vlastnosti lidského rodu. A jestliže začne na sobě tvrdě pracovat pomocí soustřeďování, vyleze to do vědomí. U každého. U někoho silněji, u jiného slaběji, ale je to zde.

Bohuš S.:  Mistr v těch dopisech (Praxe přímé stezky) píše zajímavý statistický údaj, pokud se týče sexu, toho agresivního. Jestliže u muže se považuje agresivní sexuální pud za sto procent, tak žena má tento agresivní sexuální pud 1 až 10 procent. Ostatních 90 až 99 procent se projevuje jiným způsobem.

Josef:  V každém případě u mystiků v manželství by ten sexu měl být zpracováván správně. Musí sloužit také k cestě, k pozvedání. Nesmí to být dekadence. My zde máme mnoho manželů, kteří se snaží mysticky. Někde to je povedené méně; ale viděl jsem, že tento problém se musí v nauce Květoslavově dořešit. Nemůže se pomíjet, aby nekoukali na sebe manželé jako na hříšné. Protože z určitého pohledu, jak třeba je v Březové - všichni hřeší. Mohou se považovat za hříšné. Protože se tam sex nerespektuje(???)… jako v křesťanství. A k tomu nesmí dojít, aby to nesklouzlo do té situace, jako to sklouzlo v křesťanství. Tedy staré tantrické nauky mohou být oprášeny a uvedeny v činnost.

Bohuš S.:  Ale musíš to být Ty, kdo je opráší. Protože dnes je takových „oprašovatelů“ tantry, že ...

Josef:  Také nikde to nechápou, tu cestu, jak má vést do duchovních oblastí. To se o tom nějaké zmínky tam uvedou, ale nikdy to nedovedou do konce. Protože nemají příslušné zkušenosti. Kdysi Květoslav říkal, mě říkal, že přichází věk ženy. A řekl bych, že to je tak. Vezme-li se v úvahu sex v Nauce, tak zde přicházejí ženy jako hlavní nositelé. Ženy vedou v manželství, nebo měly by být - do duchovních sfér. Muž sám o sobě to dokáže skutečně jen výjimečně. A hledat v sobě ženu? Ravi to správně uvádí ve své knize - to by musel pochopit obrácený směr čakranů, obrácené točení čakranů, aby v sobě našel ženu. To není jednoduché. Tak preferuji sjednocení se ženou. V příslušné sféře je třeba se spojit v jednoho. To je záležitost naprosto evidentní. To není jen pomyslná, to není jen citová záležitost. To je energetická záležitost. Zamilovaní si myslí, že se spojují,… to ne! To musí převést své energie na vyšší úroveň, kde to spojení je vůbec možné. To už není citová oblast.

Bohuš S.:  Ta žena má k tomu k dispozici těch 90 až 99 procent energie, kterou muž nemá.

Josef:  A na ní záleží ten převod.

Bohuš S.:  Že je tato energie, kterou má v sobě připravenou, nadlehčenou a když se to povýší, tak má ohromné množství energie proti muži.

Josef:  To má. Jestliže ji v sobě najde. Jestli ji rozvine... No, o těchto věcech se musí mluvit také individuálně. Každý je jinak stavěn. A podle toho, co píše Květoslav v Drahokamech, on stojí vždycky za tím dosáhnout jako seraf, dosáhnout alespoň božské realizace - preferují se nadsamsarické realizace - a potom se musí vrátit, aby zase znova získával světské zkušenosti v intencích těch stavů, které realizoval. A tam už padá v úvahu právě práce se sexem. Tam by to mělo být pak jako hlavní činitel. Předpokládá se v tomto případě, že to bude muž, který bude realizovat ty vysoké, nadsamsarické stavy. Zatím jsem neslyšel a nečetl, že by to byla žena. To byl ten pořad obrácený. A tak je tady potom povinnost přijmout tu ženu a převést ji do nebes. Jinak on sám nemá návrat povolen. To je tedy ideální.

Aleš S.:  To je tedy případ askety, který tedy prorazí. A teď mluvíš zároveň o těch manželstvích, kde ta žena je mostem do duchovna a tam je to úplně opačně?

Josef:  Ano, tam je to opačně. Jestliže jdou spolu od začátku, tak tady má vedoucí úlohu žena. Právě přes sexuální oblast.

Aleš S.:  Ale vyústěním této cesty - teď si hovořil, že existuje ten stav Christos, jako vrchol manželské cesty.

Josef:  Ano…

Aleš S.:  Ale toto není nikde popsáno, ale...

Josef:  Není.

Aleš S.:  Což znamená popření těch dvou těl, v podstatě.

Josef:  Ano, sjednocení.

Aleš S.:  Takže on ten asketa bere potom ženu do nebes jako individualitu?

Josef:  Jako individualitu, ano. To je jeden způsob. Další je, že jdou dva, dříve než dosáhl kdokoli z nich vysokou realizaci. A tam přebírá žena vedoucí úlohu a táhne sebou muže. Jestliže je schopná. Vždycky se k sobě hodí, kteří se právě najdou. Měli by to mít potvrzené, že jsou určeni pro tento úkol.

No, vy jste dva bráchové, u kterých to tak vyšlo! (ke S.) To jsem vás nedal dohromady, protože se mi to líbilo nebo že jsem k tomu došel úvahami. Jednoduše dostal jsem rozkaz. Ten rozkaz může mít různé příčiny. No, vychází to ale většinou vždycky právě z těch dvou. A protože jsem na to vaše spojení dostal příkaz a vy jste poslechli, uskutečnili jste ho, neměli jste žádné zvláštní překážky, nic se nedělo, tak zřejmě tady máte nějaký úkol! Třeba jako příkladu, jak má to probíhat a vypadat! Začlenění tím způsobem do nauky. Jako corpus delicti, že ano. No, zatím jste na začátku a dál se ukáže, jak budete zpracovávat to svoje soužití. Ale myslím, že to bude v pořádku.

A tak žena nejenže zaujímá takovou vedoucí funkci v tom soužití, mystickém soužití, ale ona má také moc velkou práci na sobě. Jestliže má být někdo celý, tak potřebuje všechny zkušenosti. A tak by byl nesmysl třeba soužití manželů bez dítěte. Na tom jsme se dohodli.

Protože kdyby nedošlo k tomu, byla by žena v nepořádku. Tam musí proběhnout to, že bude mít dítě, že pochopí, co to je mateřský pud, pochopí, že to musí zpracovat. Nějak to dítě vyřídí, dítě uvede do života a musí se vrátit časem k manželovi, k práci v sjednocení. Ale těmi zkušenostmi musí projít, jinak to nemá žádný význam.

Zrovna tak jako žena neprojde (i muž) zkušeností sexuální, bude defektní. Bude mít povahové kazy. Ale to nadále, že ona musí poznat mateřství... Ale to má účel jenom tehdá, když se pochopí, že jeden život, žádný život! Že pracujeme na tom, abychom získávali zkušenosti, abychom co nejvíc na sobě zpracovali do příštího vtělení. Abychom v příštím vtělení byli to nejspíše my, co jsme zpracovali tělo, abychom se mohli uvědomit. Jestliže se pracuje ve dvou, v manželství, mělo by se dojít do té fáze, kdy v příštím životě se narodí ti dva, jako jeden. Ten už půjde přirozenou cestou asketicky. Nebude mít potřebu dalšího hledání a spojování. K tomu by mělo posloužit manželství v současném životě. A tam je ten úkol ženy velmi tvrdý, velmi těžký, aby se vrátila k tomu zpracovávání sama sebe, k tomu soužití s jejím manželem a mužem. Aby tomu dítěti dala svobodu - to je bytost, která půjde svou cestou, která nesmí tomu spojování dále překážet. To je jenom po tu dobu dospívání a potom už se nemá mezi ty dva plést.

To jsou možná takové podivné řeči, co vedu, ale to odpovídá zákonu, jak já je znám. Ti dva mají zplodit dítě, které je kvalitní. Mají zpracovávat sami sebe natolik, aby bytost, která se zrodí, si je vybrala, aby byla kvalitní. Potom s tím nebudou potíže. Tím splnili svůj úkol a mohou se znova spojit dál k další práci.

Někdo:  Veliká část manželství vlastně končí tím, že děti dospějí. Pak se rozpadají velmi často.

Josef:   Ano. Většinou to tak bývá. Nebo to je soužití takové jalové.

Bohuš S.:  A Josefe, ten případ z Olsenova bláznovství od Larsena, jak je tam ta dvojice, ten Alberto(?) - to je teoretická záležitost nebo knižní? To je něco jiného, že?

Josef:  Není to knižní. Cesta nemusí být vždycky stejná.

Bohuš S.:  Tam to dítě není...

Josef:  To záleží na těch karmických zkušenostech.

Jan T.:  Než jsem přišel k tomuto, tak jsem dělal s tím jasnovidcem, dělal jsem mu také astrologii a jemu psala také ruka. Automatické písmo. Tak 2,5 až 3 dny po smrti mohl komunikovat (nebo si myslel, že komunikuje) s člověkem, který zemřel. A byl zdrcený z toho, že už druhý nebo dvaapůltý den po smrti ten člověk nevěděl, že byl někdy ženat. A přitom to třeba vypadalo tak krásně, ano. A tak jako propadl takovému pesimismu, že všecko máme jen iluzi. Že si jen myslíme o tom druhém, a ten druhý si myslí, ale že ta skutečnost je úplně jiná. ...

Josef:  Ano, to dokazuje Květoslav na případě inženýra Míse. Někde jsem to uváděl a mluvil o tom. Můžeme to opakovat. Byl přesvědčen - inženýr Mís - měl náramně ráznou manželku, v pořádku, že budou pokračovat. Ona byla úspěšná v mystice. A když Květoslav šel ve Dvoře Králové, tak se k němu přidala na náměstí (po smrti, samozřejmě) a on se jí ptá: „Víš, kdo je Sáša?“ Nic nevěděla, neví, neznala ho. Myslím, že to je platné všeobecně. Je pravda, že ona dosáhla velkého úspěchu v mystice. Při smrti realizace, realizace při smrti. A jeho už neznala, z rodu...

Ten, kdo nezpracovává tu příslušnost k rodu, tam je stále nebezpečí. A to je samozřejmé, že se naváže a znovu a znovu se bude rodit. To byl veliký problém u paní Ledrové. To dalo Květoslavovi strašně práce, aby ji této zátěže, alespoň po určitou dobu, než dosáhne realizace, zbavil. Potom když dosáhla realizace, tak to už nemělo vadit. Ale i po realizaci ona stále myslela na rod, tam měla ve své ložnici oltáříček, kde obrázky svých vnuků, ke kterým se modlila nebo za ně se modlila.

Josef:  Já mám třeba důkazy u paní Ledrové, že tuto záležitost nevyřešila. Vůbec.

Bohuš S.:  Ale přitom byla nesmírně oddaná Bohu, se dá říct, že ano?

Josef:  Přitom zůstávala vázaná rodem.

Zdeněk Č.:  No jo, ale Bůh ještě miluje rodinu...

Josef:  Ale ona dosáhla nadsamsarické realizace. …. (delší odmlka)

Josef:  Mluvíme, jak se vymanit z rodu, z lidského rodu vůbec. Nejen když jde jeden jednotlivec, ale i dva, kteří jdou v manželství. Vymanit se z rodu. Květoslav neříká to, že se vzdáš rodiny, to ještě nic neznamená. Ale rodina se musí vzdát tebe. Potom jsi svoboden. ...Mě se stala rodina příkladem (??)... Já jsem toto uvítal. Když prohlásili, že se mnou nechtějí nikdy mluvit. Nechtějí mně vidět. Tak ve mně to probudilo pocity štěstí. Za toto bych byl moralizátory kritizován, i psychology.

K.:  A není to vlastně špatně, že si v nich vytvořil takovou zášť proti sobě?

Josef:  Jejich problém.

Karol B.:  Protože když mě budou milovat nebo nenávidět, stále jsou ke mně ve vztahu. Měli by být lhostejní.

Bohuš S.:  Už pro mě nepoužitelní.

Josef:  Ano, dobře to říkáš.

Bohuš S.:  Když je něco nepoužitelné, tak to odložím.

Zdenka:  Jenže Karle, když tě budou mít rádi, tak těžko vznikne lhostejnost. Kdežto když tě nebudou mít rádi, tak z toho spíše vznikne lhostejnost.

Karol B.: To je nesmysl, to je vazba jako vazba, zprava nebo zleva.

Zdenka:  To je jedno, ale když tě někdo nemá rád, tak časem přirozeně vznikne lhostejnost.

Karol B.:  Nenávist je často ještě silnější cit než láska. Takže ... těžko říci. Já bych si nebyl tak jistý.

Josef:  Já to beru jako vzdání se. A to má jinou kvalitu.

Karol B.:  Tak bych se nevyjadřoval. Když je mi někdo lhostejný, tak co, budu ho prohlašovat za padoucha nebo za svatého?

Josef:  Nějakou formu to musí mít.

Jaroslav H.:  Nějak tu lhostejnost musím omluvit a zdůvodnit.

Karol B.:  Těžko, lhostejnost se těžko zdůvodňuje.

Bohuš S.:  Já myslím, že je to vynulování té energie. Ta energie se stane nulovou.

Karol B.:  Baterie se vybije a nedává šťávu. Zkrátka nedává.

Josef:  V každém případě mystická cesta má mnoho a mnoho záhad. Každý je sám, který má svou cestu. Každý jde svou speciální cestou. Nejsou dvě cesty stejné.

Jan T.:  Ještě jsem chtěl říci toto: že když paní odešla, tak 6 týdnů jsem tam cítil z jejího pokoje takový jazyk (v Nemojově) a teď to zmizelo. Oni se s tou nenávistí na něj nedostanou. Oni se nedostanou na něj. Čili, musí vzniknout nějaká apatie.

Karol B.:  No, on se může zaštítit individuálně. Mystik si to vyřeší. Ale teď mluvíme o těch ostatních, co zbyli. Tam, jak to vypadá, že ano. To se neví. Nebo možná, že i ví.

Jan T.:  No, něco podobného můžeme pozorovat, když zemře nějaký nebešťan. Někdo, kdo žil strašně dobrý život. Tak na pohřbu ti potomci nezapláčou. To nedokážou, protože tam je taková jistá radost. A potom za týden se to zdá, že je to strašně dávno, co ten člověk tady byl. On také jako mizí. Nezpůsobuje bol, nedotýká se to. Tohle jsem u dvou případů zjišťoval. Jakoby maže po sobě nějaké stopy. Takové příjemno. Lidi netrpí zkrátka, ti pozůstalí.

Bohuš S.:  To musely být nějaké kvalitní bytosti.

Jan T.:  No, po Viktorovi. Viktora zemřel, taky se to zdálo – jé, to je dávno. Nebo si vzpomeňte Bajer na pohřbu. To je strašně dávno! Také to smazali, také vznikal tento efekt.

Josef:  Já jsem nijak moc nevzpomínal na Květoslava, když zemřel. Na jeho hrob jsem se šel podívat po 20 letech. Na Olšany. 20 let jsem vůbec neměl zájem. To tenkrát po těch 20 letech chtěla vědět Dana, kde je hrob, tak jsem ji tam dovedl. Jinak bych tam ani nešel. No, naštěstí jsem mohl zjistit, co se tam děje nebo jak to vypadá. Že jsem tam Květoslava neviděl, že tam jenom vyzařoval čistý jas. Já jsem neměl potřebu vracet se pořád ve vzpomínce.

Jistěže zaživa také jsem ho chtěl vidět a navštěvovat, být s ním ve styku. Ale když zemřel, zmizel?! A proto jsem také nikde neprojevoval ten způsob uctívání - bystu oprašovat, obrázek. Proč?

Josef:  Tak mohla by se rozvinout nějaká diskuse. Nějaké dotazy. Předpokládám, že žijete a život vám klade otázky. Otázky z hlediska mystiky. ...  (delší odmlka)

Tak je jasné, že kladu jako podmínku života metta. Jako základní věc, kterou máme stále provozovat, metta. Volání metta v srdci. Tak jsem začínal a v tom jsem vytrval a v současné době se to metta někdy dostaví, ale někdy se probudí určitý trvalý stav. Stav radosti. Stav radosti v mase těla. V hmotě těla. I když v těch mých letech mám sem-tam nějaké to bolení, tak přesto to tělo zůstává takové jasné. Je v těch vibracích stále živé. A došel jsem k tomu - o čem říká Květoslav, že mystik má trvale žít ve správném stavu, ve stavu radostivosti a koukat na svět z tohoto stavu a přenášet jej jednoduše tím: sama sebe ve všem poznávaje, jsem šťasten! A to je forma, která vznikla původně z metta. Je to forma přání štěstí všem bytostem, která není mentálního charakteru, ale celobytostného. Je v mase těla.

Byl jsem ovšem v tom velice vytrvalý. A je to už mnoho a mnoho let, co jsem s tím začal. No, tak povězte, jaké vy máte zkušenosti! Držet se toho, držet se metta. Není to tak jednoduché, jak by se zdálo, protože buddhističtí mniši, kteří odešli do sanjásy, začali odříkávat metta. Ale odešli do ústraní, ať už někam do jeskyně nebo do lesa. A tak byli sami.

My jsme v jiné situaci. Žijeme ve světě, musíme se ohánět... živobytí, nemůžeme jen tak chodit žebrat, jak chodili buddhističtí mniši. Ale to nás nezbavuje povinnosti, že máme udržovat stále metta. Stále volat svým srdcem nebo do svého nitra: Nechť jsou všechny bytosti šťastny! Je samozřejmé, jestli někdo sedí u počítače a pracuje na něm, že to jde asi těžko přitom volat metta. Zrovna tak jako když je někdo ve společnosti lidí, v jakémkoli kolektivu - tak asi to jde také těžko volat metta. Ale my to musíme mít stále pod kontrolou, stále musíme vědět, co se v nás odehrává. Musíme vědět, co dělá mysl, co dělá pociťování. A stále se držet toho jednoho. Buďto metta a nebo se stáhnout ve společnosti pozorností do nohou a tam setrvávat. A mám vyzkoušeno, že to jde také. Člověk stále drží odstup i od toho počítače i od té společnosti. Ale člověk se musí stále přiznávat k tomu jednomu, za všech okolností.

A tak mně napadlo třeba, to co dělají Harekrišnovci. Oni chodí a stále opakují jméno Boží - HareHare. To je obdobné jako to metta. Jenže ten průvodič u toho je asi poněkud jinač. Jinak by museli mít nějaké úspěchy. Protože volat metta, přát všem bytostem dobro, to je podobné, jako stále opakovat jméno Boží. To si každý musí vybrat, co je mu bližší. A pokud voláme toto přání štěstí všem bytostem, provádíme vlastně koncentraci na srdce, za všech okolností. Ale má jinou kvalitu, než jak prováděli tu koncentraci třeba Tomášovci (Eduarda Tomáše). Tam hledali rozhoření nějaké radosti pro svoje oblažení. Kdežto zde se volá štěstí pro všechny bytosti! Tak i když se to srdce nakonec přece jenom rozhoří, někdy s velkými obtížemi, ale dejme tomu, že se rozhoří - tak má úplně jinou kvalitu. A potom teprve nastává to odevzdání se tohoto stavu štěstí, té radosti principům vyšším, tam nad hlavou. Do transcendentních oblastí. Toto vzývání, toto sursum corda, je další důležitý stav, který z toho metta musí vzejít. Protože to metta je přání štěstí všem bytostem, ať to jsou lidé, bohové, démoni, zvířata a nebo hmyz - všem bytostem. Kdežto to sursum corda, to otevření se srdce, toho rozhořelého srdce tam nahoru, nad hlavu, do oblastí transcendentních, znamená spojování se s vyššími principy, s principy nadsamsarickými, nad stvořeným světem. A to je účel a k tomuto musí vést všechno naše úsilí. Protože ta kvalita - Vadžradhára - je nad naší hlavou. Vede totiž toto otevření ke spojení tam, s touto kvalitou.

Jestliže voláme ze srdce nahoru, tak jako když se rozšiřujeme do výšky. Vzniká nad naší hlavou pro tento trojúhelník základna. A vyvolá odezvu, kde se rozhoří bod, stav, který vytvoří obrácený trojúhelník směrem dolů a získá základnu někde pod srdcem. Tím se překryjí dva trojúhelníky a vznikne hexagram - šesticípá hvězda. A uprostřed tohoto hexagramu je naše srdce. To by měl být výsledek. Ten správný výsledek této snahy, mentální snahy. Pracujeme doslova tímto způsobem v mentálu. Proto i ta záchrana, která se pro nás začne rýsovat, je stále jenom tou hoření polovinou, tou mentální částí. To není úplné, abychom zpracovali karmu - to je fyzické tělo jakožto fyzický výsledek naší minulé karmy a proto je třeba zahrnout, jestliže jsou ty výsledky, o kterých mluvím hmatatelné, markantní, evidentní - vytvoříme ten hexagram, ve kterém je přítomno naše srdce.

Musíme pokračovat tak, abychom zahrnuli do této práce tělo. Přesunout toto vědomí, toto vyšší vědomí, které jsme získali (ne to obyčejné), to vyšší vědomí přesunout do těla. V tom případě já preferuji přesunout do oblasti muladhary a přilehlých tělesných částí a toto vzývání potom je od těchto míst - je možno přesunout toto vědomí níže - třeba do lýtek. Ale v každém případě do hmatné části těla. A vzývat odtud, tak jako bylo tamto sursum corda, tak zde musí začít sursum corpus. Pozdvižení těla.

Zdůrazňuji, že pokud se nedokáže to první, vytvořit ten první hexagram, přesunování vědomí do těla - marná práce. Nikdy nemůže mít tu kvalitu, která je k tomu potřeba. Musí nejdříve člověk patřit do božských oblastí, aby se přesunuly do fyzického těla. V tom případě zase probíhá proces, kdy člověk vzývá tam z těch oblastí muladhary. Jsou to dost choulostivá místa, protože se k tomu přidávají všechny přilehlé součásti tělesné, čili i sexuální oblast.

Proto je potřeba, aby se člověk již v tomto jaksi cítit pevně, aby nepodléhal těm vibracím, dochází k rozvibrování. A odtamtud vzývat. Čili zase vzniká jeden trojúhelník z toho místa a se základnou nad hlavou, nahoře. A odpověď té hořejší oblasti, transcendentní je zase tatáž. Rozšíří se trojúhelník s hrotem nahoře dolů a se základnou pod tím místem, odkud vycházelo naše vzývání. A vznikne velký hexagram, ty dva trojúhelníky se překryjí. Je to veliký šestiúhelník a v jeho středu je člověk, Adam Kadmon. Tam se teprve začíná zpracovávat definitivně karma hmotného těla, karma představovaná hmotným tělem. Začne se rozjasňovat, vyčisťovat fyzická část. Ale musí být nejdříve ta hoření část, ta mentální, už upevněna, vyčištěna. Člověk už nesmí bloudit myšlenkami tam kam nemá, nesmí připouštět různá pokušení a v tom případě dochází k proměně fyzického těla kvalitativně. Teprve potom člověk začne působit na ten genetický základ. Na geny, na vlastnosti ukryté v genech. To je vlastně působení fyzikální, protože tady působí energie, vystupuje z těla určitá emanace, magnetická emanace, která proměňuje de facto kvality těla.

To je zhruba praxe, která má vyústit v tom životě. Trvalo mi to, než jsem do těchto míst přišel, než jsem je pochopil a než se staly pro mě automatikou. Ale to člověk nemůže koukat, že: Chci výsledky zítra, hned! Toto tělo se netvořilo hned, to je výsledek eonů věků. Teprve zde se začne pracovat na ireverzibilitě, na karmické nenávratnosti. Už jsem to říkal - svůj zážitek. Tak to budu jen opakovat:

Tehdá, ocitl jsem se najednou v Řečici. Tam, kam jsem chodíval za Květoslavem, v té místnosti. Bylo to všechno tak jako tenkrát. A byli tam přítomni všichni ti, o kterých píše Květoslav, že dosáhli realizace. Viděl jsem je všechny, byli tam v družné zábavě. A sháněl jsem: Kde je Květoslav? Nebyl tam. Až po nějaké chvíli jsem najednou zjistil jedno místo, kde bylo nic. Zkrátka prázdno, nic. A pochopil jsem: A to je Květoslav! On se vymazal dokonale z oblasti projevena. Neexistuje v projevenu. Na žádné úrovni. On je to prázdno. On je jen já. A tam má dovést naše snaha. A pochopil jsem tehdy, že všichni ti, kteří dosáhli realizace, že to není definitivní řešení. Že oni se musí ještě vrátit. Třeba za 1000, třeba za 10 000 let, to je jedno, ale vrátit se musí, aby dodělali i tu karmu, která vytváří tvar.

A tato praxe, o které mluvím, vede k tomu, abychom vymazali svoji karmu definitivně. Květoslav to dokázal, tak že vymazal nebo rozpustil svoji karmu, svoje tělo v hrobě. Ještě po smrti. On říkal, že zaživa to v současné době možné není, protože svět je jedovatý. Pijeme jedovatou vodu a dýcháme jedovatý vzduch, žijeme v psychologicky jedovatém prostředí. Takže to znečištění je příliš velké, tak nelze v jednom životě vyčistit toto tělo tak, aby zmizelo úplně. On byl vlastně první, kdo to za našich časů dokázal. V dřívějších dobách vyskytovali se tací v Indii, v Tibetu, možná v Číně. Ale to už je tak dávno, že tady začínáme znova, úplně znova. Tak v našich poměrech považuji Květoslava za prvního, kdo toto dokázal a kdo razí tuto cestu definitivního vymazání z prostoru. Definitivní vymazání těla jakožto tvaru.

Teprve potom možno říci, že člověk končí, nebude už se vracet do žádného utrpení. I ten, kdo ochutnal prázdnotu Vairóčany, ať už jakýmkoli způsobem, nezpracoval ještě karmu. To ho ještě čeká. Jistěže, prázdnotu Vairóčany je možno vyhmátnout. Třeba drogou nebo zřeknutím se nebo různými jinými způsoby, ale to je jenom otázka pro mentál, nikoli pro tělo. Tím se ještě karma definitivně nevymazala. A my zde žijeme jako bytosti trochu na zkoušku. My jsme kdysi žili v jakýchsi vysokých sférách a vyčlenili jsme se z nich, až (jsme) zůstali lidmi a teď hledáme cestu, jak se znovu do té sféry dostat. Rozčlenili jsme se, stali jsme se dvěma: muž a žena. A touha po spojení stále trvá. Zase být sjednocen, být jeden!

A tak myslím, že jsem toho zase řekl mnoho, že byste se opravdu mohli přihlásit s nějakým dotazem, s nějakým problémem, co vám není jasné, jak máte pokračovat, co máte dělat. Každý je individuální, každá má svoji cestu se svými problémy, nikde nejsou dvě cesty stejné.

Někdo:  Můžu se zeptat, pane Studený?! Jsou lidé, kteří se zabývají automatickou kresbou. Vydávají i knížky na toto téma a v jedné té knížce jsem našel, že Ježíše považují za nejvyšší duchovní bytost, která zde byla na Zemi. Mohl byste to nějakým způsobem nějak přiblížit? Vzhledem k tomu, že jste řekl, že Květoslav se dostal výše, tak se mi to nezdá.

Josef:  No, Ježíš byl avatár. Byla to jistě veliká bytost. Pokud jsem o tom s Květoslavem mluvil: On ho uznával jako velikou bytost. Jeho uznání, kdysi dávno, pod křížem, Květoslavovi přineslo karmu, úžasnou karmu, po 24 vtělení. Jako výsledek jeho uznání, jako zásluhu, čtyřiadvacet šlechtických vtělení. Pětadvacáté vtělení byl toto. Protože nic k tomu nepřidával. Tak uznání Ježíše mu přineslo vysoké výsledky, najít cestu. Ježíš také přinesl cestu. On dlouho nepobyl na světě, nekázal dlouho o své nauce. Tři roky. Za ty tři roky asi toho na ty své apoštoly mnoho přenést nemohl. Takže apoštolově byli značně nevědomí. Jeho nauka tudíž není jasná a úplná. I když avatár a bytost velmi čistá a zářící, nepřinesl nauku do všech důsledků.

My vidíme, že křesťanství jako takové zklamalo totálně. Takže nedokázal zajistit jeho rozvinutí do čistých forem. Což jako taková mimořádná bytost by býval měl! Když čteme Nový zákon, má tolik nedostatků! Bylo tolik různých mínění, které se sice nakonec ukázaly v souhrnu Nového zákona, ale tam se nic nedočtete o vysokých duchovních cestách. Ježíš mluví stále o cestě k Otci. Čili k Brahmovi, v nejlepším případě k Mahábrahmovi. Květoslav sám říká nebo píše, že Mahábrahmu vlastně zničil. Mahábrahmu srazil z jeho trůnu. To jste jistě četli. A tak Ježíš, jestliže byl jeho syn, sice mohl nádherně zářit, ale ono nebe Brahmovo je nádherné. Tam se mohou jevit nevídané krásy, nevídané věci, ale to, co nás zjevují ta media, nakreslí automatickou kresbou, … co to je?

Ti lidé mají zobrazit nějaké sféry, Brahmovu sféru nebo i vyšší - přece nejsou dostatečně očištěni a dostatečně schopni vniknout do těchto sfér, aby je předvedli svou kresbou! Jak jim mohu věřit? To je médium.

Zdenka:  Za tu cenu jde jen o dobře vydělávající podnik.

Josef:  Já jsem ty kresby viděl, to jste mi poslal, ale tato média jsou ovlivňována celou tou pověstí, která se kolem Ježíše šíří. Ale určovat, kdo je výš a kdo je níž, to je strašný problém. Kdo to může udělat, kdo to může hodnotit? Jen ten, kdo je nad tím. Čím výše se člověk dostane, tím je všechno jednodušší. Ty nejvyšší cesty, transcendentní, zdaleka nejsou tak nádherné a plné jevů a jasů jako cesta brahmickým nebem. Tam, kde už není stvořené, kde už věru není nic, je všechno naprosto jednoduché. Jak to znázornit kresbou? Zvláště když to neví, v těchto oblastech nikdy nebyl, nemůže je pochopit! Jen ten, kdo dosáhne tyto oblasti, může o tom něco mluvit. Ale nikdy ne nějaká bába, která kreslí, je vedena nějakým způsobem, ale je vedena z oblastí stvořeného, z oblasti konečné. Ne nesmrtelné. A tak navšechny ty kresby vůbec nedám. Dám jenom na to, co sám chápu, co jsem poznal, co jsem viděl nebo pocítil. A nad tamtím mohu jenom krčit rameny.

Zdeněk Č.:  Mně se zdá, že to patří jen do mentální sféry, do mentálu. A dneska jde o jakousi rejunveraci (???) Nebo znovu vzkříšení Krista. Poslední záchvěv křesťanského světa, který je velice exklusivní, ovšem velice rozšířený po celém světě. Vzkřísit znovu ten ideál! Proto ta Cibulková a podobní. A těch „bab cibulkových“ je ...

Josef:  Těch je mnoho!

Zdeněk Č.:  Mnoho jich je v Americe...

Josef:  Amerika tím vůbec oplývá.

Zdeněk Č.:  Jejich moc. Všichni tam v kostele zpívají, všichni mají Krista a všichni ho viděli a... Zajímavé, že nám posílají jen ty děti, ty experty…

My jsme se tam byli na ně podívat. Byl tam z Jihoafrické republiky, Ir. Na tom vidím, že je karmický úplně jiná rasa, je mu vidět na obličeji jiná karma, zkušený člověk. I když to byl také puberťák svým projevem. Ale byl Američan, prostě od pohledu děťátko. Každý z Američanů mě o tom přesvědčuje, karmické mládí. Oni jásají, ale na druhou stranu za tímto jásáním a tím optimismem je stín veliké nevědomosti. Jejich představy o dokonalosti! Chtějí někomu ukazovat, jak to má vypadat.

Josef:  Tak abych odpověděl na ten váš dotaz. Uznávám Ježíše jakožto avatára, jako vysokou bytost, velmi vysokou bytost. Ale hodnotit - ten je výš a onen je níž, to nejde, to ne. A tak ještě když zobrazují toho Ježíše. Protože Květoslav se dostal nad stvořený svět, nad tvar, tak mohl procházet všemi sférami. A vidět, co se kde v těch sférách odehrává. No a viděl teda i Ježíše. Oni si tady lidé stále pletou stav Christos a Ježíše. Tak viděl Ježíše v jeho sféře, čili ve sféře Brahmy, kam dospěl po své smrti. A tak něco z toho řekl. Například: Moje bývalá manželka, to byla ortodoxní katolička, panu Ježíši by nohy utrhla... Květoslav jednou přišel na Nemojov k nám a říkal: A paní Studená, jestlipak víte, že Ježíš se v nebi oženil? No, to se ví, to byla voda na její mlejn! „Jo a kohopak si vzal? A jakpak ...“ No a bylo po náboženství. Podle toho, co Květoslav říkal, Ježíš na sjednocení principů pracoval teprve v nebi Boha otce.

Zdeněk Č.:  Jak se jmenuje ta knížka? Tajné světlo? Ten to naznačil. Že on vlastně nevyřešil pohlavnost, převedl ji do oblasti anahata a musel to nějakým způsobem vyřešit. Protože vyřešeno to má až buddha. Ale ani Květoslav nikde nepíše, co to vlastně bylo ta emanace, to zmrtvýchvstání Krista. Jestli to není výmysl kléru. Jestli klérus neudělal jenom legendu. ... Nikde nejsou záznamy na tu cestu.

Josef:  Ne, nikde. Nikde se o tom nemluví. Nikomu on o tom neříkal. Apoštolově nic nevěděli.

Zdeněk Č.:  Ale myslím Květoslav, že to možná věděl a že to neřekl. Je tam pouze, že vybudoval duchovní tělo, ale jakým způsobem? Nejsou indicie.

Josef:  No tak, co se týče proměny těla, měli velké zkušenosti castanedovci.

                       ..............konec 1. části............