Setkání s Josefem Studeným

V Kostelci nad Labem 9. dubna 2005

 

Z obsahu:

Josefova askeze; cesta tantry; historie Canopusu a vydání Kéčary Víra v gurua; O strachu … v zaměstnání; Volání vzhůru;  Darwinismus.

Guru: Josef

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Josef:  Na dnešek jsem neurčil přesný program. Mnoho bude záležet na vás, s jakými otázkami přijdete. K čemu všemu se budete chtít přiznat. Abychom to mohli … Úvodem bych chtěl říkat něco o sobě, přeci jen už jsem na světě dlouho, kdožví, jak dlouho ještě budu. Tak nějaké poznámky k mému životu, k mé cestě. A potom se budete moci k tomu všemu také vyjádřit, případně s dotazy.

Stárnu, to tělo už také hapruje, už to není ono; ještě jsem sice nezblbnul, ale přece jen to tělo už není, co to bývalo. A tak nevím, jak dlouho tady ještě budu. Nemám sice žádné symptomy odchodu, to ne. Ale stejně už to je všechno jinačí. Asi tak je to tři roky, jsem pochopil, že nastoupila poslední etapa mého života – které se říká stáří. Do té doby jsem se necítil stár.

To, jak jsem přišel k Nauce, to jste se snad dočetli ve Vzpomínce, kterou jsem dal i na internet (v České Mahájáně). A tak o tom není snad ani tak potřeba se rozšiřovat. Snad sem tam nějaká maličkost. Tak ke Květoslavovi jsem přišel v srpnu roku 1952. Už to je dávno, to byl ještě svět jinačí. Květoslav byl úžasná bytost. Ne svým jednáním, ale svým působením. On zasáhl prostě indukcí svých stavů každého, kdo byl ochoten ho poslouchat.

Jaký měl vliv a účinek? To jsem vlastně ještě nikomu neříkal. V srpnu roku 1952 jsem se s ním setkal poprvé. A potom někdy v zimě, asi v prosinci, jsem šel s manželkou na procházku. Napadl první sníh, tak asi pět šest centimetrů. Šli jsme za Dvorem Králové do lesa. Procházeli jsme se lesem a najednou jsem zjistil, že jsem zčernal. Měl jsem rukavice a tak to nebylo vidět, ale zahlédl jsem špičku nosu. A tak jsem si svlékl rukavice a ano - byl jsem černý! Celé tělo bylo černé. Ne jako „negr“. Tak něco napolovic. Viděla to i manželka, takže to nebyla halucinace. To trvalo tak asi půl hodiny a zase jsem se pomalu dostával do normálu. No, to jsem z toho byl dost vyplašen. Co se to vlastně odehrálo? A dlouho, dlouho jsem nevěděl, o co se jednalo. Teď to už vím. Setkáním s Květoslavem došlo u mě k procesu, k vnitřní očistě, že ta temnota, kterou jsem měl, ta největší temnota vystoupila na povrch těla, aby se rozpustila. To vím teď. Tehdy jsem byl z toho udiven. Asi jsem to neměl vědět, ty příčiny. Když se dívám na svůj život zpět, tak vím, že bylo všechno naplánováno. Celý můj život byl řízen, přesně řízen, ať se mně to líbilo nebo nelíbilo. Tak vím, že existuje predestinace - předurčení. Ovšem v rámci karmy. A proto snad ten Květoslavův vliv tímhle způsobem mě zasáhl, hnedka ze začátku, po několika měsících.

Také potom, už asi za dva roky, jsem se rozhodl jít cestou askeze. Tvrdé askeze. Tak, jak mě to diktovalo nitro. Ale jak vidím, všichni ti asketi, co tady se snaží o askezi, to nedělají dobře. Přijal jsem askezi skutečnou, nejen sexuální. Ale jsem nic nečetl, žádné knihy, žádné časopisy, nechodil jsem do žádných zábav ani do biografu ani do divadel ani koncertů. Četl jsem jen to, co mě dal Květoslav, protože v tu dobu právě začal psát knihy. A tak ty prvopisy, které napsal, mi vždycky dal k přečtení. Psal třeba Besedu bohů. Dával mě to postupně, ty kapitoly, jak psal. Říkal: „No, rozumět tomu nebudeš. Ale něco v tobě uvázne.“

Tak ta askeze. Tu jsem dodržoval tvrdě, neexistovalo cokoli slevit! Byla sice doba komunismu, tak možná, že to bylo jaksi přijatelnější nebo lehčí. Snad, nevím. Tak nemusel jsem sledovat události, nemusel jsem se o nic zajímat ze světa. Ani chodit na nějaké ty jejich radovánky od ROH. A tak dvacet let jsem držel tuto askezi. Samozřejmě, že jsem dělal různá cvičení o své vůli. Mnohé věci o své vůli, co jsem usoudil podle Přímé Stezky. Potom jsem si vyzkoušel po dvaceti letech, jak to na mě zapůsobilo. Zrovna dávali nějaký film, Hillary, myslím, jak šel na Mount Everest. Tak to byl takový cestopisný film. Šel jsem se podívat do biografu – po dvaceti letech! A já jsem viděl, že se tam jenom pohybují nějaké figurky a nemělo to vnitřní odezvu. Žádná vnitřní odezva! Říkal jsem si: „Co bych tady tedy dělal? To nemá žádný vliv, to je pitomost.“ Do té doby, než jsem dělal askezi, tak na mě všechny ty věci vnitřně působily. A teď najednou, po dvaceti letech askeze, nebyl vůbec žádný vliv! Nestýkal jsem se ani s příbuznými. Ani se sestrami. Teprve po těch dvaceti letech jsem si vyzkoušel, jaké to přineslo výsledky. No, přineslo! Nepatřil jsem už vlastně světu.

Vím, že takovouto tvrdou askezi, jako jsem nastoupil já, nikdo tady nedělá. Vždycky si každý hledá nějakou úlevu. A postup na Cestě, alespoň na Květoslavově cestě, znamená jít přes krize. Přes krize, které se úmyslně vyvolávají. Od toho je askeze. Jinak není nutná, jinak je zbytečná. Jde o řešení bytostných krizí, aby se člověk dokázal očistit.

Mnozí říkali Květoslavovi, když jim dával různé úkoly nebo měl na ně požadavky: „Proč nám dáváš takové tvrdosti, proč nedáváš také něco Josefovi. A Květoslav jim říkal: „On si toho nabral tolik, že už mu nesmím vůbec nic přidat“. A tak, dokud mystik nedokáže sám sobě poručit, sám sebe ovládnout, do důsledku, nemá čáku. To jsou jen takové hříčky, to není doopravdy. To člověk musí přijmout de facto, takové zkoušky.

Samozřejmě, že nejsme stejní. Každý má jiné podmínky, každý si přinesl něco jiného. Ale já vím, že to, co jsem dosáhnul, vlastně byl výsledek nějakého předurčení. Nějakých karmických snad zásluh, starých. Jen proto jsem to také dokázal přijmout, takový tvrdý způsob života. Sám na nikoho takové požadavky nekladu. To si musí každý vybrat a přijmout sám. A tak přesto, že člověk žije tímto způsobem života, se musí naučit radovat. To je potom bezpříčinná radostivost. Dostane se tím způsobem do nebes, najde novou základnu. Jsem si vědom, že v současné době většina lidí nemůže jít vlastně sama. Přicházejí manželé, přicházejí i svobodní, u kterých je ale jasné, že sami nebudou moci jít. Takže jsem musel tyto věci u svých lidí nějakým způsobem řešit. Proto jsem přidal k normální Květoslavově nauce ještě dodatky. Květoslav ukazuje nebo píše o takové Nauce, jak jsem žil. O té Nauce sólo – serafské cestě. Ale protože tu byli manželé, protože sem přicházeli i mladí lidé, u kterých nebylo možno předpokládat, že přijmou takovouto askezi ani na pět let, natož na dvacet. Musel jsem uvážit, co s tím. Tak následkem toho přišla jako účinná pomoc tantra. To byly novinky i pro mě. Ale musel jsem to pochopit. Ale to jsem mohl pochopit jen potom, co jsem se zas vrátil na svět.

Květoslav velmi naříkal – a ozývá se to všude v jeho dopisech i v některých jeho článcích - že nenacházel pokračovatele. Ani já jsem za jeho života vlastně nebyl schopen jako pokračovatel. Ještě jsem neměl dostatek zkušeností – těch mystických. A Květoslav odcházel nešťastný, že mu to nevyšlo. Teď jak to bude dál vypadat. Já jsem sice fungoval jako učitel už za Květoslava, Květoslav mě k tomu určil; já jsem vyvíjel tu snahu, chtěl jsem mu vyhovět, i když to nebylo jednoduché. Zvláště když zemřel. Protože nahradit takového gurua, jako byl Květoslav, to jednoduše nelze. Měl jsem příliš mnoho nedostatků a málo schopností.

Po odchodu Květoslava první, kdo dosáhnul příslušné realizace, příslušného stavu – první! – to byl Jiří Viktora. Dosáhnul stavu, kterému říkal Tao. To by jistě byl stav, který by se hodil pro toho, kdo měl po Květoslavovi pokračovat. Jenže Viktora byl dědoušek, velmi vetchý dědoušek. A tak po roce po této realizaci zemřel. Ale velmi ctil Květoslava, chtěl pomoci Nauce za každou cenu a tak se vrátil. On nemusel. Při jednom mém večerním soustředění najednou přišel stav, ten jeho stav, který realizoval a pršel do mě, jako stříbřitý déšť. Tím jsem vlastně získal teprve dostatek energie k tomu, abych dosáhnul i já vysokou realizaci. A teprve dosažením této nadsamsarické realizace – Vadžrasattvy, dhjánibuddhy Vadžrasattvy nebo dhjánibuddhy Akšóbhji – to jsou jenom různá jména na stejný stav – jsem mohl být guruem. Do té doby ne. Musel jsem realizovat ten stav, který je ústředním Bělostné Dynastie.

Já jsem do té doby neviděl žádné tibetské obrázky božstev a podobné věci. Tu byl komunismus a ty věci tady nebyly k dostání. A při této realizaci jsem mohl s těmito božstvy komunikovat. Takže vím, že existují. Pochopil jsem také, že jsem navázal na Bělostnou dynastii, jejímž šestým členem byl Květoslav a že následkem takovéto realizace pokračuje Dynastie živá dál. Je vůdčí silou, vůdčím stavem Kagjüpů.

Samozřejmě, že se mi život nezlehčil. Protože teprve potom, co jsem se musel vrátit znova na svět, byl jsem, řekněme, bit v jednom kuse. Protože všechny ty věci, které jsem do té doby nevyřešil, jsem musel prožít, znova vystoupily; prožít jako skutečnosti ve světě, abych dosáhnul skutečné očisty. Čili pokračoval jsem přesně podle Květoslavova. Ale všechno má také svůj konec. A jsem už stár a můj život se tak dalece upravil, že už nemusím bojovat. Žiji v klidu, celkem v klidu a vlastně zpracovávám poslední resty své bytosti před smrtí. Kdy přijde, to nevím. Taky mě to tak moc nezajímá. Ale pochopil jsem, že Květoslavova nauka skutečně je pravá a vede do oblastí transcendentních. Není jediná. Pokud vím, žil zde Fráňa Drtikol, který sledoval tutéž Nauku, jenomže podle nějakých napsaných pokynů. Kdežto Květoslav našel sám, bez gurua, bez direktiv, jenom svými zkušenostmi. Teprve když dostal do ruky nauku Velkého symbolu, pochopil, co vlastně dosáhnul. A to dostal u Drtikola. A tak mohl konstatovat s radostí, že tady není jen Nauka jediná, že tady je i jiná pravá Nauka, setkal se zde i s pokračováním této Nauky. A je to Nauka pravá a má úplně jiný směr. To jsou speciální tvrdá soustředění, tak jak to je v Tajemství Tibetu, v Józe Velkého symbolu. Kdežto Květoslav vytvořil Nauku pro současné lidi zde na Západě, kteří by tu tvrdou cestu Velkého symbolu nezvládli. Čili musí jít způsobem života a proto to trvá také dlouho, proto to i mně trvalo tolika let, nežli jsem dosáhl.

Člověk Západu je slabý. Chce prožívat, pořád něco chce. Chce těžit z Nauky. Málokdo přijímá Nauku jako pomůcku k proměně vlastní bytosti. Každý něco chce, nějaké výsledky, nějaká kouzla, něco umět, něco poznávat. Ale aby šel čistou cestou proměny fyzického těla, to jsou vzácnosti, veliké vzácnosti. A vychází to z toho, že tady na Západě není zakotvena nauka o karmě. Teď se o tom hodně mluví, ale ta zkušenost s karmou, ta je vlastně vzácná, protože lidi se neuzpůsobili na to, aby mohli „vidět“. Západní člověk – ten žije v nevědomosti, ve veliké nevědomosti.

A teď nám to bylo docela předvedeno, živě předvedeno, jak jsou lidi nevědomí. Jak jsou nevědomí kněží. Papež měl funus. Všechny ty hovory byly tak nesmyslné, protože neodpovídaly skutečnosti. Nikdo z těch lidí, z těch kněží, nemá zkušenosti, co se odehrává po smrti. Nemá správné duchovní zkušenosti, které vedou do transcendentna a tak těžko mohou chápat. Čili utvrzují se sami nadále v nevědomosti. Teď jsou tady východní nauky hodně v módě, tak se o karmě mluví. Ale jak to skutečně vypadá, málokdo zná. To se musí prožít na vlastní kůži, potom to člověk pochopí.

Tak měli jsme ten pohřeb papeže. Tak jak se mi jevil, to byl velmi dobrý člověk. Sociálně cítící, snažící se o spravedlnost, dle svých možností. Omluvil se světu za zvěrstva, která církev dělala, ale ten základ nikdy nepochopil, totiž karmu. Že je reinkarnace, že se smrtí člověk nekončí na Zemi. To je všechno, podle nich, blud. Tak co nám je to platné, že se někdo omluvil, když nebyla zasáhnuta příčina těch zlých činů. Nevědí lidi, proč vlastně museli ronit slzy. Proč? Protože jsou přesvědčeni, že smrtí to tady na Zemi končí. To je trend západu.

A Nauka má nám ukázat, Květoslavova nauka nám má přinést zkušenosti, osobní zkušenosti, abychom tyto záhady smrti poznali. To už jsem někdy vykládal, že jsem viděl, prožil jedno ze svých minulých vtělení, kde jsem pochopil, že jsem byl vlastně nasměrován. Viděl jsem nekonečnou řadu svých vtělení, které před mým vnitřním hledím defilovaly. A to všechno, abych pochopil, že tento život je nic, neznamená nic. A ta nějaká oběť, kterou jsem přinesl, řekněme oběť tím, že jsem uměl dodržovat askezi, že jsem se přiznal k tomu správnému způsobu života, neznamená vlastně nic, když člověk pochopí, pozná osobně – prožije, jak to vlastně vypadá.

A já nepochybuji, že mnozí z vás, kteří by dokázali nebo došli k tomu momentu vhledu, kteří by viděli proces smrti, proces dřívějších životů a jejich navazování, že by možná taky docela rádi tu oběť přinesli. Ale pokud jsou příliš silné tlaky, těžko se vzdoruje. A mám to vyzkoušeno na sobě, že to není špás.

A tak, abych ulehčil těm, kteří mají opravdu touhu přání jít cestou poznání, pochopení a jsou ženatí nebo vdané, tak je tady cesta, kde se zpracovává energie, energie sexu. Jsou zde už mnozí, kteří na této cestě mají úspěchy. Jsou zde někteří, respektive některé, které dosáhly realizaci. Nebeskou realizaci, touto cestou. Ale to je u všech individuální. Nelze o tom mluvit v plném znění k veřejnosti, protože každý je jinačí. Každý potřebuje nějakou jinačí direktivu. Jenom vím, že ta cesta je schůdná. A že ten, kdo má pokračovat v Nauce, musí přinést něco nového, přidat něco nového. Kdyby se jenom opakovalo totéž stejné, tak ta Nauka by brzy zestárla.

Ale začneme zase z jiného konce. Bylo to ještě za komunistů, když Květoslav odešel (zemřel), a tak jsme se scházeli. Několik lidí, kteří inklinovali k Nauce. Nebylo nás mnoho. Snad zajímavé bude, byl důležitý bod, scházeli jsme se v Kutné Hoře, u S. . To byla první společnost,  to jsem už měl trabanta. Vždy jsem jel do Pardubic pro Viktoru, cestou jsme sebrali Tomáše, přijeli ke S., také K., přijeli P., přijeli (bratři) J. . Tak to byla první společnost, která se scházela ve jménu té Nauky. Měl jsem kopie Květoslavových spisů a tak jsme je množili, na psacích strojích. Dělalo se několik kopií. Dokázala Hanka S. v tomto být hodně aktivní, abychom Nauku rozšířili alespoň tím způsobem, že jsme vytvářeli samizdat. Bylo to nebezpečné – samozřejmě. Ale tím jsme mohli rozšiřovat Nauku, kopie z Květoslavových článků.

A z těch, co jsme se tam scházeli, jsme všichni ještě naživu a každý šel vlastně svou cestou, která přináležela jeho bytostným sklonům. V té době jsem také samozřejmě jezdil do Březové, kde se setkalo také několik lidí. I ze Slovenska přijeli do Březové Mikulovci, Lenártovičovci, Hrabussay, tehdá ještě to bylo v pořádku. Zora mě uznávala, také toho trabanta mě koupila z pozůstatku Květoslavových peněz, abych mohl jezdit mezi členy. Shodli jsme se velmi dobře. K tomu rozpolcení došlo mou vinou vlastně. No, takže jsem byl i tou Zorou uznáván, podle Květoslavového přání a direktiv, jako jeho pokračovatel.

Jenomže skončil komunismus a začaly se vydávat knihy. Totiž nejdříve se vytvořil Canopus. Canopus jsem založil já s Radimem K. . Vypracovali jsme program, stanovy Canopusu a předložili Zoře, která se stala také hlavním členem, protože měla na starosti vydávání knih. A Canopus byl založen v Nemojově. I K. bydlel tehdy v Nemojově. A dohodli jsme se spolu na té celé věci a přibrali Zoru. To byl začátek.

Začali jsme hledat, kdo by nám to vytisknul. Neměli jsme peníze. Zeptali jsme se na několika místech. Třeba nakladatelství Vyšehrad bylo ochotno to vydat. Ale oni se zeptali dr. Merhauta, co tomu říká. A ten Květoslavovy věci tak zepsul, hnusně zepsul, že oni samozřejmě odmítli. Ale my jsme se nevzdali a našli jsme potom možnost vydavatele. Jako první jsme vydali Přímou Stezku a Besedu bohů. Tehdy byl velký hlad po těchto věcech. To byly novinky, to za komunistů nesmělo vyjít. Tak jsem si troufnul a vydali jsme Besedu bohů v množství 50 000 kusů. To byla odvaha. Ale protože skutečně ten trend tady najednou se nějak objevil, hlad po duchovních věcech, tak to nakoupil Velkoobchod. 40 000 koupil Velkoobchod. I Přímou Stezku. Takže jsme vydělali najednou asi 1,5 miliónu. To už byl kapitál na další vydávání, to bylo v pořádku. Už do toho potom nikdo nezasahoval, žádný takový jako byl Merhaut. No, Velkoobchod potom zkrachoval. Ale ne kvůli těm našim 40 tisícům… Celkově špatně hospodařili. A tak se prodávala Beseda bohů, brožovaná, asi za pětikorunu. Ale to nám nevadilo. My jsme ty peníze dostali a kniha se dostala na veřejnost. Přímé Stezky jsme vydali 20 tisíc kusů. Jako první vydání. Ale ta šla na odbyt. To bylo v pořádku.

Potom došlo k tomu, že jsem se dohadoval se Zorou, co se bude vydávat, jak se to bude vydávat. Já jsem chtěl vydat jako jednu z předních knih – Kéčaru. Proti tomu se Zora postavila – tvrdě: „Ta se vydávat nebude!“ Nechtěla se dát přesvědčit. Viděl jsem, že je to marné, že ji nepřesvědčím. Tak jsem to vzal na sebe. Sehnal jsem peníze, měl jsem sponzory, dokonce i Tomášův bratr z Austrálie nám přispěl. A vydal jsem Kéčaru. Tajně, nikdo nic nevěděl. Pomáhal mě Tomáš… Byla potom valná hromada Canopusu…

 

J.T.:  Ještě jsi neřekl o Rakousku, proto jsi vydával Kéčaru…

 

Josef:  Ano, k tomu ještě dojdu. Tak byla ta valná hromada a já jsem měl v rukách první kartáčový otisk. A na valné hromadě jsem předložil: „Toto jsem vydal!“ To bylo jak bomba. To bylo zajímavé, byl to dubnový den, chvilku slunce, chvilku krupobití, chvilku déšť, vítr. Předložil jsem to té společnosti a svítilo slunce, bylo krásně. Teď začal boj. Zora se do toho dala – začala bouřka, vítr, krupobití. Zase jsem začal mluvit já, zase vysvitlo slunce… No někteří z toho byli dokonce vyděšení. M. brečel. Nedalo se nic dělat, bylo to hotovo, vytisknuto. Potom na mě chtěli, abych si nechal 50 kusů a ostatní jim odevzdal. Zoře. Aby se to schovalo, aby se to zavřelo. Aby to nepřišlo na veřejnost. Ne - to jsem nepovolil.

 

Tazatel:  Jaký byl náklad?

 

Josef:  Pět tisíc. Myslím. Je to tam napsané, já už to nepamatuji. A tím se dostal Kéčara ven. Mě záleželo také na tom, aby veřejnost byla informovaná plně a správně, že spisy napsal Květoslav. Protože byl zde problém – Vídeň! Tam byl Roman, který nepochopil přání Květoslava. A vše, co tam mluvil, překládal, několik drobných věcí. Přeložil Přímou stezku a Vnitřní smysl Nového Zákona – pod svým jménem! To jsem považoval za hroznou věc. Protože Květoslav mu poslal cedulku. Jenom takovou ceduličku, všechno bylo kontrolováno komunisty, STB. To šlo jenom tajně posílat, žádný dopis. To jenom posel přenesl. Kde mu přímo psal: „Přelož a vydej moje knihy. Pokud žiji, tak pod pseudonymem nebo pod svým jménem. A až zemřu, všude rozhlašuj, že to je moje práce. Bude to mít větší účinek.“

Květoslav zemřel v červenci 1974. Do němčiny přeložená Přímá Stezka vyšla v listopadu téhož roku pod jménem diplomovaný ing. Roman Mandys. Potom nic. To byly jenom drobné práce, ze kterých čerpal a ze kterých dělal přednášky. Ty přednášky byly nahrávány a rozmnožovány – všechno jako autorství je Roman Mandys. Překlad Vnitřního smyslu Nového Zákona vydal v němčině v r. 1992. To už tady nebyli ani komunisti a vydal ho pod pseudonymem Roman Mandys. A tak německy mluvící oblast byla naprosto dezorientována. To se mi vůbec nelíbilo. A jen velmi pomalu se začala rakouská veřejnost informovat. Teprve když začal internet. Já jsem tam měl svou webovou stránku, jak víte, kde jsem začal uvádět překlady. Zdeněk Č. různé články začal překládat a přeložil Kéčaru, velmi dokonale ji přeložil. Do angličtiny a do němčiny. A teprve, když to zjistili v Rakousku, tak se divili, nemohli to pochopit. Oni věděli, že knihy napsal Roman Mandys. Doteď to nechápou. To nemůžou přijmout! To byl pro ně guru a on to napsal! Bohužel, ta situace vypadá takhle.

 

Tazatel:  Jak to pan Mandys vysvětluje?

 

Josef:  Tehdy jsme se Zorou ještě mluvili, a když jsme mu řekli, že teď by už měl přímo ohlásit, jak to je, tak prohlásil: „To bych vypadal jako podvodník.“  Tak dosud je rakouská veřejnost dezorientována.

A tak v Nauce je situace celkem neutěšená, rozčleněna na tři části. Jedna část je moje vedení. Jedna část je Zora a další část je Roman Mandys. Jako autor knih v Rakousku. Co s tím dělat? Nevím, ono se to vyřeší. Tady Z.Č. je velmi intenzivní překladatel a hodně toho už přeložil. Takže jsou už v Rakousku informováni. Má-li to význam, nevím… Přímí žáci Mandysovi mají strach.

 

Z.Č.: … Veřejně se tam mlčí o našich webových stránkách. Všichni o nich vědí a všichni tam chodí. A nesmí se o tom vůbec mluvit.

 

Josef:  Takže se vrátím k tomu, že ten rozkol zde v Čechách jsem zavinil já ve skutečnosti tím, že jsem vydal Kéčaru. A to se už nikdy nesrovná. Pokud budu živ, tak to zůstane tak, jak to je. Vzhledem k tomu šíření zvěstí, že jsem podvodník, jsem musel dát k dispozici Květoslavovy dopisy. Jinak bych je vlastně nedával k dispozici. … A Květoslavovy dopisy se nemohou opomíjet. Jsou tady jako faktum.

A tak navázání na Bělostnou Dynastii, to je vlastně moje záležitost. To jsem protlačil nebo preferuji vlastně já. Samozřejmě z těch důvodů, že jsem s tímto uveden do kontaktu. Květoslav se o Bělostné Dynastii jenom zmínil, že je jejím šestým členem. A já jsem to přijal jako faktum a vlastně jsem jeho pokračovatel. To ani ve Vídni ani Zora neuznává. Nemůže, nemá s tím zkušenosti. Já vím, že Bělostná Dynastie je veliký energetický potenciál. To byla doba nějaké náboženské renesance. Tehdy, když vznikla Bělostná Dynastie. Její začátek založil vlastně Tilópa. Celá ta doba, trvající asi 500 let, byla renesancí. To vznikali Bílí albové, Rytíři kulatého stolu. Bílá Dynastie je trochu mladší, ta vznikla v 11. století. A vím, že všechny tyto organizace tady na Západě měli křesťanské zaměření a že někteří z té doby se zde rodí. Aby pokračovali ve svém vývoji. Protože tyto tehdejší společnosti, vlastně mimo Bělostnou Dynastii, byly záležitosti křesťanské. A nevedly tak daleko jako nauky v Tibetu. Vedly jenom do nebe Brahmova. I když to je dostatečně veliká záležitost dostat se dobrou realizací do nebe Brahmova. Ale pokud měli někteří velké zásluhy, narodili se zde a pokračují dále ve svém vývoji. V cestě do plného rozplynutí, do transcendentních stavů.

A teď vy, abyste se začali něco ptát, abychom se dostali do diskuze s tím, že se pracuje. Zajímavá rozepře se teď rozvinula. Četli jste asi ten Kocourkův článek na internetu k té magické společnosti. S jeho svolením jsem to dal na internet, a tím se rozvinula diskuze o Darwinově teorii. Kocourek tam na to naráží, něco k tomu říká a já jsem začal o tom diskutovat s jedním vědcem. Už je to starý pán a vědec, přírodovědec. A dal jsem mu to písemně. Ten dopis přečtu. Neuvádím zde adresáta, ten zůstane pro vás neznámý. Tak já vám ho přečtu celý:

„Milý příteli. Promiň, že Tě zase zlobím svým povídáním. Děkuji Ti za přehled o stavu poznání vývoje živých tvorů současnou vědou. Rád jsem si to přečetl i když plné chápání je omezeno neznalostí mnohých výrazů, které jsou ve vědeckém světě pravděpodobně nutností. Je to však logické a tak nemám námitek proti tomu, jak je vysvětlován vývoj tvorů, dejme tomu od agamy po primáty. Souhlasím s darwinistickou teorií, která, jak vidím, byla rozšířena, resp. zdokonalena. Tvrdím však nadále, že Homo sapiens sapiens do darwinistické řady nepatří. Řekl bych, že ani Homo cromagnon  ne. Toho ovšem neznám tak, jako člověka současného, respektive sebe, a tak ten může zůstat mimo diskuzi. Současná bílá rasa má duchovní jméno Adam Kadmon. Toto jméno mi vystoupilo do vědomí, když jsem pochopil a začal cestu proměny těla hmotného v tělo oslavené. A to je to, o čem Květoslav mluví jako o cestě živého buddhy.

Člověk rozumný nemá původ na této Zemi. Byl sem, snad možno říci, převelen. Za trest? Nebo účel byl osídlení Země rozumnými bytostmi? To nevím. V Bibli je o tom zmínka v alegorii o vyhnání z ráje. Provedla-li to bytost, které se říká Bůh a vysadila na Zem určitý počet bytostí nebo byl-li to následek vypršení karmy lidských bytostí žijících v šťastných oblastech, zatím také nevím. Vím však, že ve své domovině, to je v ráji, to jsou bytosti tvarem shodným s lidmi, jen kvalita jejich těl je mnohem čistší. Takže pro lidi na Zemi jsou neviditelní. V těchto oblastech jistě nelze mluvit o Darwinově teorii. Nu a jak zde podat důkaz existence takové sféry a jejich obyvatel, aby to přijali vědci? Byl by některý z vědců ochoten podstoupit drezúru vyžadovanou jógou nebo mystikou? A zase – byl by tak dalece karmicky zralý a schopný nebo jeho smysly by byly tak citlivé, aby mohl vidět?

Jenže je zde ještě jiná otázka, záležitost převtělování. Jsou některé lidské bytosti, jejichž kvalita života je strhává níž a níž. A stává se, že se reinkarnují ve zvířatech. Nebo naopak – takováto zvířecí inkarnace se může vrátit zase do inkarnace lidské. Nebo viděl jsem, že je možná inkarnace zvířete do sféry rajské. To není pohádka, to vím, viděl jsem. Dostal jsem k tomu i vysvětlení. Od koho? Může to být bytost z jiné sféry, ale může to být také hlas vlastního nitra, kdo vysvětluje. Sám jsem prožil znova svůj minulý život, vlastně jen etapy. Předpokládám, že to bylo proto, abych pochopil, proč jsem se dostal k Nauce, a byl úspěšný. Mimo to: v jiné době probíhalo přede mnou defilé nesčetných mých životů, jako film. Byly to životy, které začínaly v dobách nesmírně dávných, v kulturách, o kterých vědci nemají ani tušení. Procházel jsem nesčetnými zkušenostmi zde na Zemi i pobyty v nebích – a zase návraty. Poslední nebe bylo nebe gandharvů. To vše jsem vlastně prošel proto, abych přestal lpět na životě.

Dále existuje možnost přenosu vědomí, třeba jen v těle a to by měl znát každý vyspělejší jogín nebo mystik. To patří k zajištění vědomého umírání. O tom si přece četl u Květoslava a já to znám, jako vlastní zkušenost. Vědomí může také existovat a trvat mimo tělo. A to není ani tak vzácná zkušenost. Mohl bych ti přivést takového člověka, má zasvěcení šamana. Co o tom věděl Darwin? A co je ochotna připustit současná věda? Takové věci vědci šmahem nepřijímají a odsouvají do oblastí halucinací nebo schizofrenie. V tom případě by to byly halucinace světců všech náboženství iBuddhy Gótamy, Ježíše a tak dále, zvláště pak tibetských zasvěcenců, i Květoslava. Například: dlouho jsem neslyšel o Bělostné Dynastii Guruů. A neznal jsem obrázky tibetských božstev. Až teprve po převratu. Jenže jsem se s božstvím setkal až teprve, když jsem je zamítl jako pro mě nepřijatelná. Pak teprve přišel dhjánibuddha Vadžrasattva, to je ekvivalent dhjánibuddhy Akšóbhji. A ten se už nedal zamítnout. Na toto spojení reagoval celý kosmos, vím tudíž, že to, co Tibeťané malují, nejsou fantazie jako mnohé křesťanské malovánky. Ani hrozní bohové barda – viděl jsem se. Tím jsem také pochopil tak zvanou únikovou rychlost, která je nekonečně větší, nežli má světlo. Ta není opravdu malá. Znamená únik z galaxie. Ne však ve třetí dimenzi, ale únik do dimenze čtvrté.

Trvalo mi to dost dlouho, nežli jsem všechno pochopil a mluvit jsem o tom začal teprve asi před pěti roky a ne veřejně. K autoiniciaci došlo v roce 1988. Nyní vím, že přesto, že dhjánibuddha Vadžrasattva je bílý, je-li ve funkci, to je obrácen do světa tvarů, je modrý, je to Vadžradhára. A tak mě také vidí vidci - ovšem v jiné podobě. Všichni guruové Bělostné Dynastie jsou sdruženi v této kvalitě, je to nosná kvalita Dynastie. Jsem tudíž sedmým guruem. A to je to, o čem říkal Květoslav, že nemohou být dva v této funkci najednou. Proto také karmapové, současný je sedmnáctý, kteří se stále znovu rodili od dob Milaräpových, nejsou Vadžradhárové, byli jen rituálně zasvěcováni. Tento stav je možno získat jen autoiniciací nebo předáním guruem, ale ten v tom případě nežije dále.

Protože nyní Vadžradhára existuje na světě jako živý, znamená to, že Květoslav skutečně Nauku svými realizacemi přenesl sem do Čech a Nauka proto pokračuje živá. Guruové již určili dalšího pokračovatele. Jistě jej neprozradím, to by z toho bylo fiasko, jako měl Květoslav, když určoval za nositele tradice nejdříve Mílu a potom Romana. Jsou věci, které jsou předurčeny už dávno. Mám mnoho důkazů pro predestinaci. Ovšem jen takových, které se týkají mne.

Jestli z toho, co jsem zde uvedl, jsi ochoten alespoň něco přijmout, snad pochopíš, že mluvím docela o jiném světě, nežli vědecký svět je ochoten uznat. Napsal jsem Ti to proto, protože jsi mi psal, když jsem Akšóbhja, že bych mohl vnést světlo do Darwinovy hypotézy, aby byla slučitelná s duchovním poznáním. Nemyslím, že jen jeden vědec, včetně tebe, by byl ochoten to do vědeckých prací začlenit. Jistě zde nevykládám žádné novinky. To jsou věci, o kterých vědí všichni zasvěcenci, každý dle svého naturelu a úkolu. Nic nového pod sluncem. Ale pod kterým sluncem? Ve světě bohů slunce nesvítí. To by tam byly také stíny.

Přikládám Ti výpis z knihy od lamy Góvindy, myslím, že tomu rozumí. On není Tibeťan, je to Němec, v Tibetu vychovaný, má tudíž pravděpodobně značně vysoké poznání.“

Tato diskuze se rozvinula jako následek toho článku Kocourkova…To bylo jen tak pro zajímavost, co všechno se vlastně tady odehrává. Já myslím, že tyto věci patří k Nauce a žáci by měli být informováni o účelu nauky Kagjüpů, To, že to neuzná Zora nebo Roman, na tom už nezáleží. Jsem už příliš stár, než aby mi záleželo na tom, abych si něco vymýšlel nebo abych chtěl někoho přesvědčovat. Na tom přeci nezáleží.

A budu teď čekat na vaše otázky. Žijete, snažíte se, každý má nějaké úkoly, každý má zásadní úkoly, předpokládám … Tak něco řekněte, co se děje, jak žijete?

 

Dotaz:  Já jsem se chtěl v souvislosti s tím, co se povídalo o Zoře, o Romanovi. Všude se projevuje jako fenomén – strach. Roman měl obavu, že se zesměšní, když bude zveřejněno, že není autor. Zora se bála, že vyjde Kéčara … Jak ses ty sám popral s tímto fenoménem během své Cesty? Protože strach se popisuje jako první překážka – třeba podle čarodějů…

 

Josef:  Šel jsem cestou, kterou mě určoval Květoslav a procházel jsem zkušenostmi během cesty. Nebyly realizace jako takové, čili nebyly zlomy. Nebyl proto ani strach. Ten, kdo dosáhne realizaci, třeba brahmickou, a není očištěn, není připraven, musí projít etapou strachu. Musí tento strach překonat. To znají někteří v současné době, třeba jako výsledek drogy. Že musí, nežli se dostane do toho stavu, překonat strach. Já jsem nepřekonával tyto zlomy, tak jsem neměl ani strach. Ani při autoiniciaci nebyl strach. Proč!?  Protože to tělo už vlastně de facto nepatřilo světu. Tak strach bývá ze smrti, z toho přechodu ze světa do jiné dimenze, tam se objevuje strach.

 

S.:  Strach je vlastnost ega. Pokud nemáte ego, nemáte strach.

 

Josef:  Když člověk nemá ego, tak neví, že by něco ztrácel. …

 

S.:  Strach je pocit nereálný, protože strach máte vždycky z něčeho, o čem nic nevíte. Takže už jenom to, že o tom nic nevíte, je bludná myšlenka. Protože když si to uvědomíte, tak je to vlastně zavádějící. Když něco znám, tak z toho nemám strach a když to neznám, tak z toho mám strach. Čili je to naprosto iracionální myšlenka, která nemá nic společného, řekněme, s praktickými činy, které chcete nějakým způsobem provést.

 

Dotaz:  Jak vidím hodně kolem sebe, jak se všichni bojí, třeba v práci…

 

Josef:  Jeden druhého…

 

Dotaz pokračuje: … a tak mě zajímalo, jestli jsi dokázal od začátku jít pevně a nemít obavu. Třeba při té askezi, když vystupují tlaky, jestli to nevyvolá určitou odezvu tímto směrem, obavu.

 

Josef:  Asi jsem byl nějaký jinačí. Já jsem se nedokázal bát něčeho, co vyjde z mého konání. Nedokázal jsem se bát. Já jsem měl velkou víru v Květoslava, řekl bych absolutní. Od začátku. Změnil jsem se tím, že jsem se s ním setkal. Všechno to, co jsem studoval nebo zkoušel předtím, ať to byli jakýkoli autoři nebo zasvěcenci, jsem zapomněl. Během měsíce po setkání s Květoslavem jsem zapomněl na minulost.

 

Dotaz:  Na sebe, na své názory?

 

Josef:  Ty se uplatňovaly. To je v člověku, žije a má názory. Ale o ty jsem se musel opřít, musel jsem se změnit. Musel jsem přijímat jiné názory. To, co jsem se dočetl v Květoslavových spisech, tehdy to byly prvopisy. A neměl jsem vůbec žádné zábrany se něčeho zbavit. Jednoduše jsem měl absolutní důvěru v Květoslava. Skutečně absolutní důvěru. To bylo pro mě to nejhlavnější, to zásadní. Ale s tím se setkávám při líčení životopisů světců v Tibetu. Oni dokázali mít takovou víru v gurua, dokonalou. A já jsem asi měl takovou nějakou zkušenost z nějakého minulého života a tady to byl hlavní nebo vedoucí činitel. Vedoucí směr pro mě. Kdybych neměl důvěru, kdyby tam byly jen malé pochybnosti, tak co bych měl dělat? Nevěděl bych, co mám dělat. Tak jsem o tom nepřemýšlel, říkal jsem si: „Mám takové a takové názory, to bylo z té doby, co jsem byl blbej, tak to nic a pryč. A bral jsem ty Květoslavovy názory. To, co mně předkládal ve svých knihách. To byla velká pomoc a síla. (…)

 

Josef:  Když se dostaví strach, hledá člověk útočiště. To je ten obyčejný strach. Ale o tom strachu před zasvěcením, před přestupem do jiné dimenze, vám může říci tady Č. .

 

Z.Č.:  Nic strašnějšího není. Potom už přestane strach opravdu. To už jsou jenom hračky.

 

Josef:  Když projde tímto strachem. A Květoslavova cesta byla tak, aby k tomuto strachu vůbec nedošel.

 

Z.Č.:  Ono se to projeví jako bytost. Ten strach.

 

Josef:  Může se projevit. Ano. A když se to soustavně, celá desetiletí v sobě zpracovává, člověk se přeorientuje a promění svoje fysis natolik, že už pro ten strach nemá místo. Tam už se nemůže dostavit. (k Z.Č.) : U tebe to bylo zlom. Z toho obyčejného člověčenství – šup do toho stavu. Teprve překonáním toho strachu přišel onen stav.

 

…Stáňa P. popisuje působení Květoslava na ní. Bohužel je v druhé místnosti, v záznamu není  rozumět...

 

Josef:  Pro mě se jevil jako absolutní autorita … On ten jas, který jsi viděla, běžně zakrýval. To se ti chtěl předvést. To ti chtěl dovolit, abys ho viděla. A jinak ho zakrýval. Vždycky. Měl jsem také s ním jinou zkušenost. Šli jsme spolu a na něco jsem myslel, nemluvil jsem, jenom jsem myslel. A on mi začal na myšlenky odpovídat. A tak jsem „zastříhal ušima“. A jeje! To musím být opatrný! (smích).

 

S.:  Takhle funguje mimosmyslová (neverbální) komunikace. To je u těch tak zvaných primitivních národů. Není to sice tak složité, ale o těch základních věcech se takto komunikuje. Tím se také pozná ten „primitivní“ člověk, který žije v horách, když k němu přijdete, jaké máte myšlenky. V globálu, jestli jsou dobré nebo špatné. A podle toho s vámi jedná.

 

Josef:  Pokud to mohu všechno posoudit, tak vím, že jsem na tom asi nebyl moc dobře, když jsem přišel ke Květoslavovi. Měl jsem velmi mnoho nedostatků a proto mě ta práce trvala tak dlouho.

 

J.T.:  Paní Pavlová říkala, že v jeho přítomnosti upadla jakoby do ticha. Že věděla, že by měla něco říkat. Že tam byli lidi. Musela se přinutit, aby něco řekla, pozdravila nebo něco.

 

S.:  To je energetická záležitost, kdy ta osoba by byla samozřejmě schopná ovlivňovat jednání takovýchto lidí. Jenže to ona v zásadě nesmí.

 

J.T.:  Ona byla první, která řekla: „Pane Minařík, nejste vy buddha?“

 

Z.:  A ona tím vlastně vyvrátila teorii, o které se často mluví, že teprve když poznáš ten stav, tak teprve poznáš toho druhého. A ona jak znala texty, tak to pochopila. Tím vyvrátila tu teorii.

 

J.T.: … A když jí přinesl něco napsaného, na lístečku bylo: „Objevil jsem zavátou stezku buddhů. Ukažte to Fišarovi a Kovářovi“.

 

Josef:  Oni do té doby vůbec nechápali… Tohle bylo všechno velice pěkné a přesto ulpěla. Zastavila se. Zkazila život dětem.

 

J.T.:  Ty už to vědí…

 

Josef:  A neumějí si pomoci. Je jim kolem šedesáti a neumějí se odpoutat. Jak důležité je pěstovat nelpění. Nevázat se na nic a na nikoho.

 

J.T.:  A Fišarovi, když to ukázala, tak neřekl ani slovo.

 

Josef:  Ano, Fišar… Neměl to Květoslav lehké. A Zora mně říkala v době, když už byli komunisti skoro u konce, že nevěří, že to vůbec za našeho života vyjde.

 

J.T.:  A paní doktorka do těch textů zasáhla…

 

Josef:  Já mám všechny v prvopisech. Mají jinačí tón. Musíme počítat s tím, že každým překladem nebo každým přepisem to dostane nějakou ztrátu. A když se překládají tyto věci, vždycky ztratí ten správný charakter. Protože to by ten, který překládá, to musel dělat ve stejném stavu, jako to psal Květoslav. Květoslav psal reportáže. Vždycky vyvolal příslušný stav podle okolností a v tom psal. Čili ten stav to neslo sebou.

 

J.T.:  Je to také jedna z cest. Číst si denně Květoslava.

 

Josef:  Mohou ty knihy vyvolat příslušné zkušenosti nebo stavy. A je to na světě vlastně poprvé, kdy zasvěcenec napsal o Nauce, kterou vytvořil, sám. Když to vezmeme zpátky, nikdo.

 

J.H.:  A Marpa?

 

Josef:  Ale to jsou spíše aforismy. Není to soustavné.

 

Tazatelka:  Jak jsi hovořil o askezi, jak k tomu přistoupit. Postupně nebo najednou?

 

Josef:  No, záleží na vás. Ale já bych bral všechno najednou. Pro vás jako manžele sexuální askeze nepadá v úvahu. Naopak je potřeba použít tyto energie a přetvářet svoji příslušnost. To je zvláštní cesta. Existuje, vysvětloval jsem ji.

 

Jiná tazatelka:  Co mohu číst?…

 

Josef:  Pokud to souvisí se zaměstnáním, tam se nedá nic dělat. Pokud to nesouvisí, tak číst literaturu nebo beletrii, to už ne. To, co člověk přímo nepotřebuje, přímo v zaměstnání, pryč s tím! Ono se to zdá třeba jako drobnosti. Ale nejsou! Ono když si to člověk začne odpírat delší dobu, ono se to ukáže.

 

Tazatelka:  Zajímavé, že to začne fungovat úplně autonomně. Když jsem si něco zakázala, tak najednou mě to tělo přesvědčuje, že bych mohla a …

 

Josef:  Totiž ta nižší přirozenost. Člověk se vlastně vždycky skládá minimálně ze dvou bytostí. Jedna je ta obyčejná, která má v sobě zapsané všechny ty zlořády, a je ta druhá – vyšší, která se má použít, aby ovládla to fysis.

 

Tazatelka:  A co to znamená: postup přes krize?

 

 

Josef:  Každá askeze vyvolá krizi. Najednou člověk vidí: „To musím mít!“ Teď je z toho divoký. Toho je nutno se zbavit, tuto krizi vyčistit a potom zase, když je volno, tak pozvedat. Hledat v sobě dobré stavy a pozvedat. Proto mluvím o tom, že jsem ty práce rozdělil. Že se nesmí energie mísit. Ne z těch špatných stavů chtít být hnedka šťasten a patřit do nebe. Nejdříve vyčistím stavy tím, že převedu pozornost jinam, čili do nártů, do neutrálních oblastí. A až se rozplyne ta temná energie, ta krizová, tak teprve začít vytvářet šťastné stavy pomocí metta nebo jiným způsobem, jak je kdo zvyklý. A ty se potom pozvedají. A když je pozvedne, když je člověk šťasten bez příčiny, umí se opravdu radovat, tak má přijmout celý ten spodek, celé nohy i se sedací části, hýžděmi, přijmout do pozornosti. Aby ji zahrnul v tom dobrém stavu, aby si byl vědom tvaru a hmoty, aby je zahrnul do těch dobrých stavů, šťastných stavů, bezpříčinných a začal je tam vytvářet. To má tu sílu fohatickou, tvořivou sílu. Přenést vědomím tvar a kvalitu do šťastných nebeských nebo nadnebeských stavů. A když se to stále opakuje, tak člověk skutečně najednou se začne vnímat jako světlo. Zjistí, že obsahuje světlo. Když bych se zahloubal do sebe – je to slupka naplněná světlem. Jasným bílým světlem. Jenom slupka. Z této praxe by to mělo postupně vyjít. Ovšem trvá to dlouho. Stále znovu a znovu opakovat.

 

Tazatelka:  Člověk se má řídit tím pocitem? Stane se mi, že mám v sobě najednou dva, tři pocity…

 

Josef:  Musí se rozlišovat, stále se pozorovat a rozlišit: jakou to má kvalitu. Do čeho to člověka strhává.

 

Tazatelka:  Takže ta převažující tendence. Já třeba mám dobrou náladu  i když mám průšvih v práci.

 

Josef: Pokud je člověk v zaměstnání, tak to je komplikace. Samozřejmě, to je komplikace.

 

Tazatelka:  Ale nejenom v zaměstnání. Já nevím, jak mám řešit, když se mi to stále navrací do vědomí, co bude v práci. A ten stav…

 

Josef:  Ale je porušován těmi myšlenkami. A ty se dají odstranit jedině tím upnutím pozornosti na předmět co nejvíce vzdálený od hlavy, … to jsou ty nárty nebo šlapky, to je jedno. Tato potíž trvá určitou dobu. Postupně člověk pochopí, jak přenášet vědomí. Jestli se mu podaří přenést vědomí do hmoty svého těla, tedy vzdálené, přestanou myšlenky. Tam není aparát k tvoření myšlenek. Pokud je vědomím v hlavě, tak samozřejmě se tvoří myšlenky.

Jestliže se převádějí ty špatné myšlenky, neužitečné myšlenky, do nártů, čili dolů do nohou, oni nezmizí. Ad 1: vzniká tam napětí, případně i vibrace. Tam jako když se promění kvalita těch energií na čistou a začne stoupat po nohách nahoru. První místo – u někoho to mohou být lýtka, kde se to zastaví, u někoho kolena, ale ideální je, když se zastaví ta energie v oblasti kostrče, dolení čakry. Pudendum a scrotum. Tam začne napětí a tam má být to hlavní místo, kam člověk má přenášet vědomí. Protože energie, které odtamtud začnou stoupat celým tělem, následkem přetlaku, proměňují bytost.

Vypadá to tak, že buňky jako když se promění v zlatý prach. Náplň těla je zlatý prach. To jsou jednotlivé buňky, každá buňka jako baterie napětí, elektrického napětí. A to vytvoří silný proud, který stoupá nahoru, protože se tomu dá ten příkaz, … to je to sursum corpus (čili místo sursum corda – sursum corpus), a tím člověk začne přetvářet energie hmotného těla na tělo oslavené. To je účel.

 

Tazatelka:  Ale to vědomí se tam má přenášet jenom když je člověk v dobrém stavu? Nebo stále?

 

Josef:  Tam může kdykoli si vzpomene. Kdykoli má příležitost.

 

Tazatelka:  Takže de facto stále… Ale říkal jste dříve, jen v dobrém stavu?

 

Josef:  Když to je přenos vědomí, tak kdykoli. A když to je jenom pozorování těla, tak jenom když má dobrou náladu. Tak to je rozdíl – pozorování těla, čili tělo ve vědomí, a nebo když přenese vědomí do těla a má vědomí v těle. To jsou dva velké rozdíly. To, dostat tělo do vědomí, to je potřeba, aby u toho byl dobrý stav, aby se vtahovala ta forma těla do dobrého stavu, do lepší dimenze. Tím se tam utváří. To je jeden způsob. Ale ten hlavní způsob je, když pochopí přenos vědomí a přenáší energie tímto způsobem vyprovokované nahoru. To jsou energie těla.

 

Hana S.:  Ale Josefe, ono to může být oboje dohromady?

 

Josef:  Dohromady ne. Ne, to ne.

 

Hana S.:  Nemyslím pozvedání, ale dobrý stav a vědomí v kostrči.

 

J.T.:  A ještě čas … třicet let?… Pak už to proudí nahoru samo.

 

Josef:  Totiž člověku se oživí tělo a ono se začne připomínat. A oživí ta místa, tam se vlastně to vědomí přenáší. A tak to je automatika.

 

S.:  Buňky se chovají jako dipóly a tímto cvičením se buňky – dipóly, staví stále jedním směrem. A tělo funguje jako kondenzátor. Pokud si to uvědomíte, tak mi dáte za pravdu. Nabudete víry, nabudete energie, pak uděláte něco a ztratíte to. Vaše víra bude stoupat a klesat, stoupat a klesat, pokud budete kondenzátor. Pokud to nevzdáte, tak vaše tělo, vaše buňky se budou stále chovat jako dipóly, které jsou stavěny do jednoho směru, tím se vaše tělo stane vodivějším a vodivějším, až z toho kondenzátoru se stanete vodičem. Potom se dostaví ten stav, že budete čerpat neustále energii, konečně ji také budete moci, bez ztráty energie, také vydávat. Tím se ovšem nezbavujete toho, že tu energii budete muset vydávat opatrně.  Abyste tomu rozuměli, tak ve věcech mystických, když budete mít chuť, se nikdy nebudete a nesmíte bavit. Pokud možno na začátku vůbec s nikým, kromě svého gurua. A posléze s nikým, kdo by vám vnitřně odporoval, protože vám bude odsávat energii. A vy ji ztratíte a budete ji muset znova těžce nabýt. Takže pokud možno, o těchto věcech, s výjimkou gurua, nemluvit.

A ten stav potom je takový, že se zbavíte všeho balastu a zbavíte se, samozřejmě do jisté míry, ega. Toho se nezbavíte nikdy úplně. Ale budete mít dostatek energie, aby veškeré toto učení, které tady u nás díky Květoslavovi je a bylo zdokonaleno díky Josefovi, začalo fungovat a dovedlo vás přes první i druhou realizaci do stavu, kdy už všechny tyto otázky, které si žák klade, jsou – můžu říct – bezpředmětné.

Takže tyto energetické jsou jedním z ukazatelů, jak na tom jste. Druhý ukazatel, jak vím od Josefa, do jaké míry rozumíte Květoslavovým knížkám – v které fázi se vaše cesta nachází. I když na druhou stranu je tam podvědomé vnímání, když vám třeba naskočí husí kůže nebo něco podobného, ale ten druhý stav, trvalejší, že se ocitáte tam, kam asi Květoslav chtěl, aby ten žák se ocitl.

 

P.:  To jsem se právě chtěla zeptat. Nějaké věci se mi při četbě vybaví a pak to zapadne.

 

S.:  To je v pořádku.

 

Josef: Květoslav říkal třeba paní Ledrové, když přišla s tím, že něco dosáhla, nějakých stavů: „Rychle zapomeňte!“ – To by byla překážka. Ulpět na tom, co člověk dosáhl a stále se k tomu vracet, to by byla překážka. Zapomenout! A pracovat dál. Co přijde dál, se ukáže jako další postup, další výsledek. A zase se to opakuje. Zapomenout! A znova.

 

S.:  Taková otázka. Kolik dokážete přečíst stránek z Květoslavových knížek najednou?

 

P.:  No z Přímé stezky, když mám dost času a soustředím se, tak deset stránek. Ale jsou těžší, třeba jen čtyři stránky a už bych se nesoustředila.

 

S.:  Jakmile to začne rozptylovat vaší pozornost a nevíte, co jste četla v minulé větě, tak to už nefunguje. I když některé ty knihy jsou lehčí a některé jsou těžší, samozřejmě.

Ale já jsem to jednou přirovnal k tomu, že toto učení je jako kužel, kde ty knížky jsou cesty, které vedou po tom kuželu nahoru. A každý si tam musí tu svoji cestu víceméně najít. Někdo, kdo je technického zaměření, si musí najít knihu, která je technického zaměření. Některá je zase více citová, některá je pro ženy, některá pro muže. Ale těch cest je tam de facto hodně i když je to jenom jedna Cesta. A potom mě také fascinovala nejenom ta vlastní Nauka, ale i to, čemu říkám tzv. dějepis této Cesty. Třeba v Besedě bohů. To není jen cesta. Pro mě je to i odpověď na otázky, které mě dlouho trápily a nenacházel jsem na ně odpovědi. Proč je ten svět takový, jaký je. Co je to dobro a zlo ve své podstatě. Proč tady byly dvě světové války. A proč muselo umřít tolik lidí. A takovéto otázky, na které mi nikdo nedovedl odpovědět, jsem na ně našel odpovědi. I když byly schované právě v té Besedě bohů. Samozřejmě ti bohové jsou z jiné dimenze, ale my jsme součást této dimenze vyšší. Takže tam jsem nalezl ty odpovědi. A to je dobré k celkovému zharmonizování nitra, které vám potom lépe slouží. A ta harmonie je ten stav, který souvisí s bezpředmětnou radostí. Protože nemáte-li vnitřní harmonii, nebudete mít nikdy také bezpříčinnou radost. Tak to vidím já.

 

Přestávka

 

Josef:  Tak, abychom nevyšli ze cviku, budeme se soustřeďovat, všichni na nohy. Nohy ve vědomí jako celek, jako jeden blok.

………

 

Josef:  Tak, kdo má nějaké záhady? Ven s nimi! Všichni děláte nějakou praxi, daří se vám nebo se vám nedaří? Jaké problémy vám naskakují? Co byste chtěli změnit?

 

J.S.:  Mám takový problém, nevím, zda to tu patří. Jsem hrozně hubený, nedovedu to překonat. Jako bych nedovedl energii správně nasměrovat.

 

Josef:  To je potřeba rozpouštět dechem. Zkus dýchání. Nadechovat se, zhluboka se nadechovat a vést dech mezi obočí, do bodu mezi obočí. A vydechovat dolů, do kostrče a níž. Nádech mezi obočí a výdech dolů do těla. Až do nohou. Deset dechů.

 

Tazatel:  Jaký je rozdíl mezi vědomím a pozorností? Jak se liší přenesení vědomí do nohou od toho, když je pociťuje?

 

Josef:  To první cvičení je vtahovat tvar a hmotu do vědomí.

 

Tazatel:  A co je to vědomí?

 

Josef:  Místo vědomí můžeme použít slovo pozornost. Vědomí je přece váš stav. To je váš životní stav. Jste si vědom sama sebe. To je vědomí … Jsem si vědom určité části těla. Jsem si ji vědom. To znamená, že vědomím setrvávám v dobrém stavu, v nebeském stavu, který se odehrává od srdce výš. Tím, že si uvědomuji k tomu nohy, přenáším tento stav, neboli tyto nohy vtahuji do toho stavu, který si uvědomuji. To je ta první fáze, že vtahuji předmět, v tomto případě nohy, do toho stavu. Tam jsem si vědom, tam jsem základně zakotven.

Během určité doby, řekněme dlouhé doby, se člověk naučí tento stav, to vědomí stáhnout, jakoby ho stáhnul a setrvává v nohou. V určité části. Říkám buďto v kostrči nebo v kolenou. Jako nejoptimálnější vidím, že se stáhne vědomí do této oblasti a tam setrvává. Já to přirovnávám jako kvočna na hnízdě. Jestliže se už zakotví v této oblasti, přestane myslet. Přestanou zlobit myšlenky. Protože tam není aparát, který by myšlenky vytvářel a přijímal. To je druhý stav, když jsem přenesl vědomí do oblasti kostrče. Odtamtud jsem schopen pozorovat všechno, co se děje v těle. Co se děje nahoře i v hlavě i v prsou, jakoby s odstupem. To je druhý stav vědomí nebo manipulace s vědomím a ten je velice důležitý, aby měl člověk odstup od centra myšlení.

Potom setrvává v této oblasti a tím tlakem, který z toho vyvstává, začne ta energie stoupat celým tělem nahoru. Tím se budí tělesná energie, energie fyzického těla, které přenášíme na nejvyšší lotos, tedy nad hlavu. Uvědomováním si tohoto bodu nad temenem hlavy, děláme spoj mezi vědomím umístěným v těle a nejvyšší čakrou. A o to nám jde. Abychom dokázali přemisťovat nebo přenášet vědomí těla, vědomí energií z těla, do vědomí nejvyššího.

 

Tazatel: … Když vědomí omezím jen na nohy, jak mohu pozorovat ten zbytek těla, když to vědomí je tady…?!

 

Josef:  Ne, setrváváním v té jiné oblasti v těle, ne v hlavě, ale v těle, se tam atakuje energie. Vytváří, uvolňuje se energie těla, která se přenáší nahoru.

 

Tazatel:  Hovořili jsme o tom při mé poslední návštěvě. Pomáhalo mi, když jsem se soustředil na Pozorovatele. Pozorovatel je vlastně vědomí. Ale z diskuze jsem pochopil, že není třeba se na vědomí soustřeďovat, že je to ztráta času, či …

 

Josef:  Nu, nic nám to nepřinese. Proto říkám: S tím vědomím, které sídlí v hlavě, tvoří se tam myšlenky a všechno tam člověk pozoruje, co se odehrává v mentální oblasti. Když sestoupí s tímto vědomím, s tímto sebeuvědoměním, do jiné oblasti těla, já říkám do oblasti kostrče, tak se izoluje od myšlení, od všeho, co se odehrává v oblasti mentální. Tam může vytvářet tlaky na tuto oblast a energie, která přitom vzniká, stoupá nahoru. Jako proud. Tím vytváří kolem magnetismus, magnetický obal, který je vaší ochranou a izoluje vás od dění ve světě.

Ještě jinak. Mluvili jsme o tom, že špatné nálady, špatné stavy, vše, co nás tíží, přenášíme pozorností do nártů nohou. Tam vzniká přepětí, energetické přepětí. Začne změněná energie stoupat nahoru po nohou a usídlí se nebo má zastávku, v oblasti kostrče. A v celé té velké oblasti – kostrč, pudendum, scrotum, všechno – zkrátka tam se usídlí. Tím je získán bod k pozorování – sídlit v tomto bodě! A přetlakem, který z toho vzniká, ta energie tvořená tím tlakem, začne stoupat nahoru celým tělem, nejen po páteři. Celým tělem. A proměňuje fyzické buňky. Proměňuje jejich kvalitu. A tím dosahuje člověk očistu fyzického těla.

 

Tazatel:  To, co říkáte…

 

Josef:  Nemáte to vyzkoušené…

 

Tazatel:  Ale ten Pozorovatel…

 

B.S.:  To se ale netýká proměny těla, co říkáte.

 

Josef:  Pozorovatel, ten se neumisťuje někde přesně v nějakém místě.

 

Tazatel:  Ale umožňuje odstup.

 

B.S.:  Ale jen mentální.

 

S.:  Toto vám ale přinese, že nebudete závidět, nebudete hodnotit, nebudete dělat tyto hlouposti, protože ten Pozorovatel vám to řekne. Ale kvalitu… Pozorovatel je to, k čemu se modlili křesťané: „Andělíčku, můj strážníčku“ – to byl Pozorovatel.

 

Josef:  Pozorovatel je kvalita. Kvalita sídlící ve vás. Vždycky ta nejvyšší.

 

B.S.:  Takže to vědomí?

 

Josef:  Je to vědomí. Ale jinak – vědomí, to je špatný výraz. Podle buddhismu máme různá vědomí. Vědomí zraku, vědomí sluchu, vědomí hmatu… vždycky separátně, vždy každé toto vědomí je separátně. Ale to může hodnotit právě ten pozorovatel. Cosi, co je ve vás, ale v jiné dimenzi. Mimo vás, hmotného. Četl jsem z toho dopisu, že jsem dosáhl urychlení. Květoslav mluví o urychlení. O rychlosti větší, nežli je světlo. Nekonečně větší. Ale to je proniknutí tímto pozorovatelem do jiné dimenze. Zůstáváte v galaxii, ale neutíkáte z galaxie na její konec, neutíkáte skrze ní ven, ale do nitra. Ze třetí dimenze do dimenze čtvrté. A to je urychlení. Urychlení chápání větší, nežli je rychlost světla. Ale to se musí zažít, to se nedá vysvětlit. To se jen snažím o tom mluvit. Snažím se to nějakými slovy vysvětlit, ale to musí člověk zažít. Potom ví, co to je.

 

S.:  Pokud připustíte, že nejvyšší čakra je nad vámi a je to zároveň součást vás, tak musíte připustit, že člověk není jen třídimenzionální tvar, ale vícedimenzionální. Pak dochází k těm problémům s vědomím, jestli jedno, dvě, tři atd. Je třeba pochopit, jak se do konečného prostoru vejde nekonečné množství dimenzí. …

 

Josef:  Ale navážeme na něco jiného. Květoslav říká, že marně se bude snažit ten, který nepochopí, že stav dokonalosti je právě zde. Teď, hned, v tomto místě. Jen mu otevřít ventil, aby do člověka vniknul. To je ten přechod do jiné dimenze. Řekněme do čtvrté dimenze, abychom nějakou jmenovali. Ale musí zde být to přesvědčení, že ten stav dokonalosti je zde stále přítomen. Tak jako když se ponoříme v ponorce do vody a otevřeme ventil, tak hloubková voda, začne vnikat. Je to ten samý proces, jen je potřeba ho zažít a tím se pochopí. Ale to už je stav dokonalosti.

 

Tazatel:  Já se vrátím k té své původní otázce: pozorování Pozorovatele.

 

Josef:  Pozorování Pozorovatele je blbost.

 

Z.Č.:  To je jako sekat sekyru sekyrou…

 

Josef:  Pozorovatel je vždycky na nějaké jiné úrovni, podle kvality toho pozorujícího. Postavit otázku, jak pozorovat Pozorovatele, to nejde, to je proti jakémukoli smyslu.

 

S.:  Jiná otázka by byla, jak oživit Pozorovatele. Nebo jak si ho vypěstovat, aby byl živý a přítomný v každém okamžiku. To by byla jiná otázka.

 

Tazatel:  Nebo jak se stát Pozorovatelem..

 

S.:  Ale to by nebylo možno praktického života. … stoprocentní Pozorovatel by bylo vnímání světa skutečného, jakým je.  A naše vnímání světa takového je, jako když chcete z digitálního fotoaparátu přenést obrázek do počítače, tak potřebujete podpůrný program. Podpůrný program v našem mozku je naše výchova, že červená je červená, žlutá je žlutá, že dveře jsou dveře. To je podpůrný program pro to, abychom tady mohli žít. Kdežto pozorovatel, kdyby byl úplně stoprocentní – čistý, tak nebudete vědět, co to je. To je abstrakce, veliká abstrakce…

 

Josef:  Ale já se domnívám, že tady diskutujeme o ničem, co se nedá vyjádřit, co se dá jenom zažít. Na vlastní kůži nebo vlastním nitrem. Tak bádají vědci. Oni chtějí duchovní věci vyjadřovat technicky. A tady usilujeme vyjádřit něco technicky. Pozorovatele ohodnotit technicky. A to je nesmysl.

 

B.S.:  Kdyby byl člověk prost ega, naprosto, tak musí vidět to správné, jako by viděl Pozorovatel a musí vidět i tu relativní realitu…

 

Josef:  Jak jsem už také ze začátku zmínil, Pozorovatel se mění s kvalitou zpracování vlastní bytosti. Člověk je schopnější a schopnější pozorovat věci třeba doposavad neznámé. On tam pořád je, ale nedokáže nám zprostředkovat ty zkušenosti, dokud jimi neprojdeme.

 

B.S.:  To je proměna bytosti. A s touto proměnou by se mělo postupně zmenšovat ego člověka, … je to tak?

 

Josef:  Ano, ego ubývá. Na nejvyšším bodě je Pozorovatel, tam, kde už ego vůbec neexistuje.

 

S.:  Bohouši, chtěl by si vědět, jak by si potom svět viděl?

 

B.S.:  Kdybych byl připraven, tak ano.

 

S.:  Viděl by si ho jako obrovský bordel, různého vlnění.

 

Josef:  Správně říkáš – vlnění. Různé vlnění.  (větší odmlka)

 

Josef:  Samsáro a nirvána nemohou bez sebe existovat. Vždycky v jedné společnosti, samsáro a nirvána. Nikdy ne bez. Tak to říká zkušenost.

 

Tazatel:  Jak je to s tím tlakem vznikajícím z pozorování těla?

 

Josef:  Já jsem se vyjádřil, že je to tlak. Ve skutečnosti je to proud. Ten vzniká tím, že je tam člověk usídlen. Tím vytváří tlak a potom je to proud. Proud, který proměňuje fyzické tělo. Proměňuje jeho kvalitu. Je to předávání fyzické kvality do duchovna.

 

Tazatel:  A to se projevuje chvěním nebo brněním?

 

Josef:  Ne, ne, vůbec ne. To se jenom pozoruje. To člověk pozoruje, že se to děje. Pocitově to už není možno zjistit. To není pocitový stav.

 

A.S.:  Říkáš, že to nelze pocitově zjistit, ale nějaká tendence tam je…

 

Josef:  Tam to není jenom tendence, tam to je skutečnost. To brnění a chvění jsou průvodní jevy ze začátku. Když už člověk dojde k tomu, že přenese vědomí do oblasti kostrče, tak může potom jenom pozorovat, ne pociťovat. A zase … tam funguje Pozorovatel. Určitý druh Pozorovatele. Zase tam není to pozorování univerzální. Je to jedna z vlastností člověka. Jak to vyjádřit? … Vyzkoušet!

Jinak to není možné. Přímou zkušenost. Najednou člověk zjistí, že se rozzářily buňky těla, každá jako zrnko zlata. Každá buňka jako statická baterie, jako baterie statické energie. Dohromady se to sdruží a všechny ty baterie se spojí a vytvoří proud, který stoupá nahoru. Je to jeho přirozená forma, přirozený způsob. Nemusí se tam vůbec člověk nějak namáhat. Jenom pozorovat. To pozorování je důležitý akt, aby toto dění vůbec probíhalo. Tím pozorováním se to uvádí do činnosti. Tam má člověk dospět, aby skutečně předělával kvality těla, tohoto hmotného těla, aby energie hmotného těla zušlechťoval a vytvářel z něj tělo jiné, osvícené tělo.

Jak bych to vyjádřil… jakou pomůcku. … AUM jsou zvuky tvoření. Jestliže člověk sídlí v té oblasti svým vědomím, volá toto AUM. Ne hlasem, ale vnitřním chvěním. Dostává se tato akce stvořitelská do pohybu. A z těch energií, které stoupají nahoru, se skutečně vytváří jiná kvalita těla. Květoslav o tom mluví přece v Cestě k nesmrtelnosti.

 

B.S.:  Chtěl jsem se ještě zeptat, když se ta energie dostane nad hlavu, musí …

 

Josef:  … Může to mít různý projev.

 

Tazatelka: Pracuji v práci s počítačem a bývám strašně unavená. A mám-li nějakou činnost venku, něco zařizuji, tak ten den přečkám lépe. Odpolední spánek nepotřebuji. Dělá to ten počítač nebo nějaký můj vnitřní postoj?

 

Josef:  Vám vlastně vznikne při práci na počítači nějaký druh soustředění. A z toho to vychází. Nějakým způsobem se soustředíte. A ono to atakuje vaši energii, která vás vzpružuje nebo naopak.

 

Z.Č.:  Také to souvisí s tím, že procesor vyzařuje na určité frekvenci a to vyzařování nějakým způsobem atakuje buňky těla. To je známý efekt. Dá se to odstínit. Počítač si třeba otočím o 90° (aby plastová část byla odkloněna od těla). A před monitor se dají třeba krystaly křemene. Pak je dobré mít třeba otevřené okno. Ta únava je potom daleko menší. Jinak je prostor naplněný jemnými energiemi, které vyzařuje procesor. Je to, jako by byl člověk pod vysokým vedením. Také bude mít pocit změny ve svém nitru. Nebo je metoda dát na monitor velký hřeben zuby dozadu, nebo velký křemen. A čím výkonnější, lepší počítač, tím je to horší. Čím vyšší frekvence procesoru, tím je to horší.

 

Josef:  A šíří se to v kruzích nebo přímočaře?

 

B.S.: Přímočaře. Jsou to velice krátké vlny, takže přímočaře.  (delší pauza)

 

Josef:  Ujeli jsme od praxe a ta je přece úplně jednoduchá. Pozorovat sebe i okolí. Trvalé pozorování. Aby si byl člověk všeho, co se odehrává kolem něj i v něm, stále vědom. A o to jde. Aby dokázal pochopit procesy, které se následkem tohoto pozorování v něm odehrávají. A tak buddhističtí mniši měli tu praxi vcelku velice jednoduchou. Ráno šel na žebrotu s miskou, cestou pořád pozoroval sama sebe, jak se pohybuje, nohy jak jdou, do detailu rozkládal celé ty pohyby. Když se vrátil, usedl si pod strom nebo do jeskyně a začal meditovat tím, že si byl vědom sama sebe, svého těla a pozoroval dech. To byla celá praxe těch mnichů. Velice jednoduchá. A rozvinulo se v nich poznání na nejvyšší míru. Prostým pozorováním těla a dechu. Nic více nepotřebujeme dělat. To všechno ostatní, co k tomu přidáváme, jsou nástavby. Protože tímto způsobem dokázal si ten mnich všechno vysvětlit, zhodnotit, protože byl dobrým pozorovatelem. A my hledáme pořád nějaké cesty kolem.

 

Z.:  Já bych řekla, že se ti mniši drželi pravidla, že se nemá spekulovat. To v podstatě pro ně bylo zakázané, že ano?

 

Josef:  Ano, to je překážka. To je vážná překážka.

 

Z.Č.:  … (popisuje stoupající nároky v zaměstnání a společenský tlak)…

 

S.:  V podstatě záleží, jestli na to jdeš nebo nejdeš. Každý má na vybranou. Buď a nebo.

 

Z.Č.:  … (příliš nesouhlasí).

 

Josef:  Jde vlastně o to, urvat pro sebe kus času, kdy je člověk mimo zaměstnání a snažit se na sobě pracovat. A to nemůžou být žádné těžké, komplikované věci. Přijmout to staré buddhistické pozorování těla a pozorování dechu. Nejjednodušší a účinné. A pokud člověk nenajde aspoň kus času pro sebe, nechá se tím pronásledovat - řekněme v mysli - po ukončení práce, tak nemá čáku.

Já jsem pracoval převážně v době komunistického útlaku a dokázal jsem si vydobýt svůj prostor. A zdá se, podle toho, co vy tady vykládáte o světě, že to byly ještě zlaté doby. Pro mystiku. Já jsem si na tom dal velmi záležet, aby mě toto neschvátilo. Zaměstnání aby mě neschvátilo. Musel jsem mít čas pro sebe. A z toho jsem neslevil i když možnosti byly. Komunisti mi nabízeli: Dej se k nám, máme pro tebe místo ředitele. Mohl jsem řídit fabriku. Jednoduše jsem to nepřijal. I když ty příjmy byly potom podle toho také horší, někdy hodně špatné. Ale já jsem si udržel svoje prázdno, do kterého jsem včlenil svoji mystickou práci. Ve fabrice, při zaměstnání se to nedalo. I když jakýsi klid jsem vyžadoval. A podařilo se mi ani nevím ve skutečnosti jak. Možná, že to dělalo napětí, které jsem vytvářel kolem sebe. Třeba: když jsem tam byl (v konstrukci), nehrálo rádio. Vytáhl jsem na chvíli paty, šel jsem si něco zjišťovat do provozu, změřit a už si tam pustili rádio. Vrátil jsem se – zhasli. Přišel ředitel, silný kuřák, otevřel dveře, ale nejdřív típnul cigaretu a potom šel dál. Nic jsem neříkal. Žádná taková přání jsem nevyslovoval. Přesto takto jednali.

 

Tazatelka:  A v duchu jste měl takové přání?

 

Josef:  Sám v sobě jsem dokázal vytvořit určité napětí, které působilo v prostoru. Samozřejmě. Jinak pro nic, za nic by tohle nebylo.

 

S.:  Říká se tomu také přirozená autorita.

 

H.:  Já toto vše mám spojeno s osobními ambicemi. Měl jsem také dost dramatickou pracovní situaci a jak ty ambice ve mně odumíraly, tak se to zklidňovalo…

 

S.:  Ano, na tom je to postavené. Samozřejmě. Pravidelné hodnocení, prověřování kvality…

 

Josef:  Vysvítá to zase z toho, že člověk musí sám sobě poručit. Nesmí být otrokem svých nálad, vášní, atd. Sám sobě poručit! A potom vzniká i to napětí, prostorové napětí kolem, podle kterého se řídí ostatní. I když to je někdy podmíněno - samozřejmě. Není to vždy tak úplně na 100%.

 

B.S.:  Myslím, že v dnešní době je klíčovější to, co říkal Jarda (H.). To, co říkáš ty, to šlo za komunistů. Ale to, co říká Jarda, je klíčová otázka pro …

 

Josef:  … současnou dobu.

 

S.:  Oni dnes, aby se i tomuto vyhnuli, hodnotí lidi a po třech negativních hodnoceních je propustí.

 

B.S.:  Ale na vedoucích místech.

 

S.:  Samozřejmě. Takže opravdu je to takové „vytěžování“ lidských bytostí. Neubráníš-li se, budeš vytěžen. … Žádná jistota v životě neexistuje (kromě smrti). Mystik ví, že existuje jenom přítomnost. To, co bylo, je pryč. To, co bude, to neznáme. Takže jaká jistota? Čili co přijde, musíš přijmout a řešit. Protože to je cesta karmy a podle toho, jak to budeš na těch křižovatkách řešit, tak tě karma bude kopat do zadku, tak jak si každý zaslouží. Čili stěžovat si může každý jenom sám na sebe.

 

Josef:  Ani na nádraží v lampárně.

 

S.:  Ale není rozumných odpovědí na toto…

 

Josef:  Když mě bylo zle a bylo mně mnohokrát zle, tak jsem volal. Volal jsem k Uskutečnitelům, k velkým Guruům, k buddhům. Prosil jsem o pomoc. Tam se člověk naučí prosit. A začne být malým. A když je malý, tak si ho lidi tolik nevšímají. Přehlídnou.

 

S.:  A to musí volat celým svým tělem…

 

Josef:  Samozřejmě! Celou bytostí, celou bytostí. Dobře, ale já jsem se to naučil.

 

S.: Ale to je to … umět navázat ten kontakt. V tom je to.

 

Josef:  A naváže se ten kontakt.

 

S.:  Být malý znamená zrušit své ego. A svou energií vyzařovat nahoru. To je to, o čem si teď hovořil, že? To znamená prosit. Ego pryč, energie nahoru.

 

Josef:  Došel jsem k těm zkušenostem, že existují mocnosti, na které je možno navázat a jsou ochranou.

 

S.:  Může se stát, když je to ego ještě dostatečně velké, tak se nám to řešení nebude líbit.

 

Josef:  Ne, ne. To máš velkou pravdu. To řešení se nemusí líbit.

 

S.:  Proto se musí přijmout, to co přijde.

 

Josef:  A v tom je ta záhada mystické práce.

 

S.:  A poklonit se a poděkovat. Děkuji, že jsem dostal přes hubu.

 

Josef: (se směje) Ano, něco takového. Ale toto je těžké, toto je hrozně těžké.

 

S.:  Ano. Těžké je to pochopit a ještě těžší je to přijmout, když to nastane. A to právě, když máte vybudovaného toho Pozorovatele, vycítíte právě přes tohoto Pozorovatele ten okamžik, kdy mohu získat nebo ztratit. A pak zase nastoupí chuť mysticky pracovat a tam musíte udělat ten okamžik. A pak zase třeba dlouho nemůžete.

 

Josef:  Ale právě, když je člověk dotlučen až do míst, kdy si neví rady, tak se naučí volat. A to volání je v současné době důležitější, než co jiného. Protože který člověk má tolik energie, aby mohl vzdorovat těm všem náporům v současném světě? Sám!? Kdo ji má?

 

S.:  Správně říkáš, sám. Protože na toto je skutečně sám.

 

Josef:  Ano, ale než dojde k té samotě, aby byl sám, tak ho to musí dofackovat. Jinak to nepochopí. Dokud se nevzdá ega, do důsledku, bude to stále dostávat horké.

 

S.:  A když to dokáže, tak se stane ke svým bližním velkou oporou.

 

Josef:  Jestli to dokáže realizovat. Pokud to má jenom v hlavě, nějaké předpisy a domněnky, tak to neplatí. To musí realizovat a stát se třeba tím prosebníkem celou bytostí. A musí vědět kam to zaměřit. Vždycky to je ovšem do vlastního nitra. Protože vše se odehrává v člověku i když to může mít různé formy.

 

S.:  A když se stane oporou vůči svému nejbližšímu prostředí, tak i ty nejbližší lidi to nemusí pochopit.

 

Josef:  Ano, dobře (směje se). Já jsem to chtěl něčemu přirovnat. Lid křesťanský byl zvyklý utíkat se k Pánubohu na oltáři, k Ježíši na kříži, atd. Všechno tam, mimo (tělo). V našem případě, Dynastie Guruů, se volá … vyvolává v sobě … každý v sobě. Ve svém nitru. Musí začít volat od jednoho k druhému. Čili nic mimo. A když to je ve vlastním nitru, tak konečně pochopí, že je vlastně jednota se vším tím, na co se utíkal. A jestliže pochopí tuto jednotu, to je teprve ten správný výsledek.

 

S.:  Ano, někdo hledá informace mimo sebe a přitom veškeré mystické informace jsou v každém z nás. Ale musí k nim najít cestu. Někdo je karmicky hodně starý, někdo méně, ale v každém z nás je uloženo tolik informací, že kdyby se k nim mohl dostat, tak je to „brnkačka“ dělat mystiku.

 

Josef:  Ale to, co říkám, to jsou všechno jenom pomůcky, jak se k tomu dostat. Nic víc. A nakonec musí vždy jen sám. Květoslav toto pochopil hned ze začátku. A začal tím způsobem, že přijal tu kázeň. A říkal: Panebože - pokud to nedokážu, musíš mi něco prominout. Ale šel sám. Bez gurua, bez dalších zvláštních pomůcek nebo ukazatelů. Hledal cestu tím, že pozoroval, sbíral zkušenosti a nevěřil.

 

S.:  O to to bylo těžší.

 

Josef:  On nevěřil ničemu. Jestli to je skutečnost nebo není. Nepřijímal vnější informace. Nepřijímal informace smyslů. Protože věděl, že je to falešné.

 

S.:  To je obrovská bitva, která hraničí s tím, že by se mohl zbláznit, pokud ten člověk nemá dostatečné mystické zázemí. A ty, Josefe, dobře víš, když to říkám, že to vím.

 

Josef:  Chápu. Protože ty jsi šel sám.

 

S.:  Někdo si může myslet, že by to šlo nějak lacino posunout, třeba drogami nebo něčím podobným. Ne, to je vždycky zaplaceno. Tvrdě zaplaceno. A proto tato cesta je sice zdlouhavá a nikdo nezaručí, že dosáhnete správného cíle. A každý by měl vědět, jaký je ten cíl. Cíl není nirvána. A že by si to za něco koupil, nekoupí. A vždycky za to tvrdě zaplatí. A jako mu nikdo nemůže říci, že zrovna tato cesta vede k cíli, tak nemůže vědět, když se ocitne na křižovatce, že se správně rozhodne a vždycky je to určitý risk. A teď se musí spolehnout jenom na to, že je na tom karmicky dost dobře, a že se rozhodne. To jsou zlomky vteřiny, kdy uděláte ano anebo ne.

 

Josef:  Mystik prochází zkouškami. Stále prochází zkouškami, i když o tom třeba neví. A vždycky se má rozhodnout. Rozhodne se podle stavu svého vývoje.

 

S.:  Karmického.

 

Josef: A někdy to netrefí. Třeba takový ukazatel. Měl jsem sen. V takovém šeredném vlaku jsem přijel na nádraží a tam čekal krásný, nový vlak, do kterého jsem měl nasednout. A já jsem ho zmeškal. Protože jsem se pořád ometal a hledal jsem nějaké pitomosti. To byla skvělá ukázka, jakou jsem udělal blbost. Teď šlo o to vrátit se zpět v hodnocení tohoto úseku života, kde jsem tu blbost udělal. Takže taky takto se to může člověku projevit, aby nebyl úplně bez vedení. Ale musí si dávat pozor.

 

S.:  Ale karma zase není tak nemilosrdná, ona je jako dobrý táta. Když uděláte chybu, tak vás sice seřeže, ale nevyloučí vás z dalšího procesu. Prostě ten kluk dostane nařezáno proto, aby to víckrát nedělal. A ta karma vás hodí někam, kde to je ještě tvrdší, než jste byli – po stránce budoucího rozhodování – a vy to musíte zpracovat a příště si dát pozor.

 

Josef:  A tady je ta otázka nauky. Jsou nauky, které dávají cvičení a různé pokyny a výsledky, … obrovské výsledky, síly dostane, … bude schopen vidět a já nevím co všechno. Ale neříkají, že si tím vyčerpá karmu. Květoslavova nauka je stavěná tak, že přetváří karmu člověka, protože ví, že nemůže v jednom životě - až na nepatrné výjimky - skončit. Že půjde dál. A tak vytvářet si tu správnou karmu. A na to obyčejně nauky nepamatují. To je základ Květoslavovy nauky – pochopit, že musíme přijmout takový život, abychom si vytvořili do budoucna bezvadné podmínky.

Tak tím, že člověk přijme kázeň, do důsledků, tak si ty podmínky vytváří. Normální člověk, běžný, konzumní člověk – abych tak řekl, to není vyhraněná bytost, vyhraněný jedinec. To je směs různých individualit, které se zde narodily, sdružily, vytvářejí tu bytost toho normálního, obyčejného, konzumního člověka. Nauka má začít zpracovávat v člověku všechny ty jiné individuality, aby se sdružovaly. Pročišťovat a slučovat je do vědomí, aby se vytvořila co nejsilnější bytost, která bude mít čáku do příštího života, že se narodí právě on. A bude moci pokračovat v tom, co tady začal. Nebude z něj zase něco rozplihlého, co se rozpustí a co dají různé individuality dohromady. A bude se to opakovat. Začne vytvářet to „JSEM“. Já jsem. 

 

S.:  Zpracování své osoby, to je běh na dlouhou vzdálenost. Samozřejmě, že se nemůže čekat, jak řekl Josef, že to „zmákne“ v jednom životě. To „nezmákne“ nikdo prostě. Čili v tom je ta karmická cesta, která je většinou hodně dlouhá a hodně klikatá. Ale! Když jsme tohoto názoru, tak nikdy naše mystická činnost nemůže zapadnout a ztratit se. Ale musíte holt přijmout to, že to ještě v tomto životě nebude. Samozřejmě, že je jedno, že by to chtěl člověk dosáhnout, ale ne každému se to podaří a ne každý nabude toho jasného vědomí – už to je!

 

Josef:  Pokud schází karmické zkušenosti, tak to nebude. Ale! Bylo mně ukázáno, při určité situaci, vnitřně. Viděl jsem všechny ty, kteří získali za Květoslava realizaci. Jmenuje je v Kéčarovi. A já jsem viděl, že všichni půjdou zpátky. Že se budou znova rodit na světě. Třeba za dlouhou dobu, pobudou někde v nějaké jiné harmonické dimenzi, ale že půjdou všichni nazpátek. Ale protože tady přijali Nauku a realizovali alespoň část z toho, tak se narodí příště jako někdo, kdo zase bude Nauku obnovovat. Zase už jako vědoucí, jako někdo, kdo přichází s dostatečnými zkušenostmi. Ale to mě překvapilo, ale bylo to dostatečně zdůrazněno, že i když dosáhli tu realizaci, půjdou zpátky. A jediný ze všech, který se už nevrátí, to je Květoslav. Ten rozpustil karmu do důsledků, rozpustil fyzické tělo, které je tvarem karmy.

 

Tazatel:  A to je nirvána?

 

Josef:  To znamená spočinout v přirozeném stavu. A to není nirvána. Mluví se o třech Budhových tělech. Vairóčana (dharmakája), sambhógakája a nirmánakája. Čili ten, kdo dosáhne osvobození, je v jednom z těch Budhových těl. A teď záleží na volbě - to je volba toho dotyčného. V roce 1999 jsem při letním slunovratu realizoval současný Květoslavův stav. Toho egregora. Čili Květoslav setrvává ve stavu nirmánakája.  Na rozhraní projevena a neprojevena. Tam dohlíží na oblast, kam přinesl Nauku. Jsme pod jeho ochranou. To jsem mohl konstatovat. Protože jsem se ocitl najednou v jeho stavu, realizoval jsem jej.

 

S.:  Otázka by byla, jaký to má všechno smysl?

 

Tazatel:  Jednoduché, zbavení utrpení.

 

S.:  Nejvyšší bitva, která se odehrává, je bitva dobra a zla. To je ta nejvyšší bitva, která tady pořád je. A k tomu všichni spějeme … Chceme dobro. Ale nevíme jak … A připojit se k tomu egregorovi, který je tam vytvořený, to je ta nejlepší cesta, jak posílit světové dobro. A bez tohoto dobra nikdy nedojde ke změně. To, co vidíme – všechno - je tímto ovlivněno. Takže pokud chceme „změnit svět“, tak tudy vede cesta.

 

Josef:  Umět se postavit na hranici toho projevena, které sestává z kladu a záporu. Jinak by to projeveno neexistovalo. A protože to je…, tak podpořit ten boj proměny.

 

S.:  Na druhou stranu, já jsem si na jednu z otázek – jak je možno, že tady jsou takové neřády a ty neřády vydrží; a to zlo má vždycky navrch, na kterou mi bylo v Besedě bohů odpovězeno – v pohádkách je to tak, že zlo má navrch a pak dobro zvítězí. Ale já za svůj život jsem tady neviděl, že by zvítězilo dobro. A teprve v této knížce mi na to bylo odpovězeno. Odpovězeno v tom smyslu, že svět je duální a vždycky, aby mohlo existovat jedno, tak musí existovat druhé. Čili aby tady bylo dobro a my se ho naučili poznat, tak tady musí být i zlo.

 

Josef:  Jsou cesty zla. Tak jako jsou cesty dobra, jsou i cesty zla.

 

S.:  Tak a my bychom chtěli, aby bylo dobro. Ale ono to tak dobře nejde, protože tento svět je jakási přestupní stanice, taková kovárna, která z nás má udělat vykované kousky, které budou super. Čili nám kove tu karmu a bez toho zla by nás nikdo nemohl kovat. A kdyby bylo všechno dobré, tak co ...

 

Z.Č.:  Je to vyvážené. Jenomže člověk to dobré vlastně automaticky „vyžírá“. A už to bere jako samozřejmost. Vyžívá dobro karmicky. Přesně naopak oproti Nauce. On přijme dobro a hned ho „zpracuje“, třeba vynález je hned zneužit. Tak to v současné době funguje. Takže zlo a dobro jsou vlastně jenom kategorie. Temnota a světlo, poznání a nepoznání – to bych řekl, že je nad tím. Dobro a zlo, to už je projevené.

 

Josef:  Ano, správně.

 

Z.Č.:  Člověk jen „vyžírá“ to světlé a zbude jen ta tma. A pak se diví, že je válka a všechen ten sajrajt. Prostě se to zase musí dostat do rovnováhy. Zlo má tendenci se samo zase vybít. Ono se to vybije, člověk tomu pomůže, že přestane věřit v Boha … a ti, co ještě měli trochu víru, začnou lamentovat, jak to může Bůh strpět.

 

Josef:  Pokud v nějakého ještě věří…

 

Z.Č.:  Třeba Ravi přišel s tím, že koncentrační tábory a fašismus, že to nebylo jen negativní – že ti lidé za nekonečný čas inkarnací museli poprvé volat k Bohu. Že to z celovesmírného hlediska mohlo být i určité dobro.

 

Josef:  No, někteří. Alespoň nějaké vysvětlení (smích).Tak příprava karmy a osudu. Mluví se obecně, že člověk si běžně vyžívá to dobro tím, že se cítí šťasten. Květoslav říká, že se má cítit šťasten bez příčiny a ještě tu radost bez příčiny odevzdávat do Univerza, aby nevytvořila další základnu. Pomocí těchto stavů, že je potom možno zpracovávat karmu, která se projevuje jako fyzické tělo. Ale to je předmluva k tomu, co chci říct.

Byl tento týden u mě jeden. Začal mi vykládat, že přece když se mládež raduje, když užívá extázi, tak to přeci nemůže uškodit. Vyprchá to a zase je to normál. Ale já jsem to řekl takto: Že používá k tomu, aby se mohli radovat a vyžívat tu radostivost, chemii. Ano, oni ji vyžijí. A co zbude? Zbude jim ta zlá karma, kterou budou dědit do příštího života. Já jsem odpovídal na to, co nastane, když se pomocí chemické látky raduje, vyžije tu radostivost, vyžije část své bytosti a své dobré karmy a zbude to temné, které si ponese do příštího života.

 

S.:  Vždycky je něco za něco. Musí za to zaplatit.

 

Josef:  A to je teďka běžný … na všech těch trdlovačkách se používají tyto věci.

 

Z.Č.:  Já bych řekl, že je i magie. Oni tím otevírají jiné energetické sféry v těle a jaksi se napojí na ostatní lidi. Berou tak energii a spojí se tak. Je to taková magie.

 

S.:  Černá magie.

 

Z.Č.:  Je to taková relativní jednota. Všichni tancují stejně.

 

Josef:  Ano, správně - relativní jednota.

 

Z.Č.:  Ono to brzy vyprchá a člověk tu energii nemá, ztratí se.

 

Josef:  Ona se ztratí, ale ona se ztratí v karmických předpokladech. Do příštích životů.

 

B.S.:  Ještě jsem chtěl říci k tomu zlu, rozvíjení zla. Všechno je vlastně podmíněno tím, že člověk chce něco uchopit ať už je materiální, prožitek nebo cokoli, chce si to určitým způsobem přisvojit. A vlastně si to přivlastní. Takže uchopování způsobuje to zlo. Protože vzdávání se je naopak.

 

Josef:  Ano, to je pravda.

 

B.S.:  To pochází od člověka, jako od individuality a vždy to chce na úkor druhého.

 

Josef:  Ano, chce se také i radovat na úkor druhých. Chce vlastnit, získat. Radovat se na úkor druhých. A proto se mluví jako o zásadní věci – radost bezpříčinná.

 

S.: Materialismus je zlo.

 

B.S.:  Mně tu nesedělo to dobro a zlo, protože podle duchovních nauk to jsou protiklady. Dostat se nad to.

 

Josef:  Ano, dostat se nad to. Ale to znamená dostat se vysoko nad to. Mimo tvar, čili k osvobození. A tak všechny ty poukazy, o kterých se tady mluví, to je akorát jen takové řešení momentálních životních situací. Nic víc. Jak z toho vyváznout. I v mystice. A pokud se nepochopí to, jak z toho vyváznout do oblastí transcendentálních, tak se člověk pořád „hrabe“ tady v tom utrpení - nebere konce.

 

Tazatelka:  Já mám také takovou záhadu. Mému prvnímu i druhému manželovi jste doporučil, aby si koupili boxovací pytel. To byla taková podivná náhoda.

 

Josef:  U každého to vyšlo z jiných příčin.

 

Tazatelka:  Jestli nejsem nějak agresivní…

 

Josef:  Ten první (F.), ten by potřeboval bouchat do něj. Místo do toho pytle. Tomu by to prospělo.

 

Tazatelka:  S tou agresivitou mě to zajímá, samozřejmě agresivní jsem. A zajímalo by mě, když to budu zpracovávat tou metodou přes nohy, jestli…??

 

Josef:  No, … mělo by to tak vypadat, … mělo. Jak se vám to dalece povede. To znamená stále zpracovávat všechno, co vám vstupuje do vědomí, jako příčina toho. Když jste vzteklá nebo takovéto vlastnosti, … no to byste měla likvidovat!  Mystikou se to dostane navrch.

 

Z.Č.:  To je hodně energie. Všichni ti Guruové, Praotcové byli agresivní. Marpa …

 

Josef:  Ano, ad 1 byli agresivní a byli sexuálně silní. To je podmínka! Aby bylo s čím pracovat.

 

Z.Č.:  Jinak je člověk třeba v tom pracovním procesu všeho, protože se nedokáže bránit.

 

H.S.:  A když tu energii má, to mohu říci z vlastní zkušenosti, tak dostává „přes hubu“. Věčné boje.

 

S.:  Ale stále je to lepší ji mít a mít co zpracovávat, než ji nemít. Tamtudy cesta nevede,potom. A člověk by měl, pokud má takové energetické ztráty, ať mají jakýkoli charakter, tak by je měl začít zpracovávat. Což jinými slovy znamená – ovládat. To jest zpracovávat.

 

Josef:  Ano, ovládat.

 

S.:  A ony se začnou přeměňovat – nechci to všechno opakovat – až do té buněčné hloubky, to potom začne fungovat.

 

Z.Č.:  To už je potom čistá energie. Když se tomu odejme pocitový náboj (je to všechno vlastně jen na úrovni pocitů), tak je to jen tingující faktor. Zůstane jen energie. Když tomu člověk odebere barvu, tak zůstane čistá energie. A s tím se dá pracovat.

 

S.:  Takže když dáma dostane hysterický záchvat – teď má tu energii – tak by ji měl Pozorovatel říci: teď jsem na křižovatce - teď to „zmákni“.

 

Z.Č.:  Který pozorovatel?

 

S.:  Ten, kterého si vypěstovala. Ne ten manžel! (smích) A když to nechá „vybublat“, tak o to zase přišla. Tak je to zase na chvíli pryč. Proto se říká, karma jóga (práce), protože se má dělat, když se ráno probudím a dokud neusnu.

 

Z.Č.:  Lepší je to „vybublat“, než převést do světa…

 

S.:  Introvert se má snažit získávat energii a bojovat proti svému intolerantnímu(introvertnímu?) způsobu života. Extrovert to má jednodušší, to je ta cesta, co jsme říkali. Zpracovávat svoji energii, která se projeví…

 

Josef:  Samozřejmě, že to zpracovávání je vždycky alespoň poněkud jinačí, podle toho, na jakém stupni vývoje kdo stojí. Ale dávám možnosti všem i ze začátku, když říkám: Převádět právě ty temné stavy na určité místo v těle, nikdy ne mimo tělo! Říkám do těch nártů. Kde dojde k proměně kvality energie a která potom stoupá nahoru. A bude se s ním moci pracovat. Tak to je ten nejjednodušší, nejprimitivnější způsob, který vlastně působí psychologicky, to by měl znát každý psycholog. Odvedením pozornosti od toho, co člověka obtěžuje, to člověk vyřeší. Ale v mystice to musí být vždycky v tom svém, vlastním těle. Vše se musí odehrávat ve vlastním těle. I likvidace špatných věcí i povyšování těch správných. Psychologická záležitost, nic víc. Žádná posvátná, mystická, úžasná – proč o tom tak mluvit? Je to normální psychologie.

Já myslím, že když přijdou do poradny manželé, že jim to neklape, tak by ten poradce měl mít takového rady. Jak zpracovat každý sám sebe. Ne toho druhého. Každý sám sebe. V mystice to je samozřejmá věc. Ale ve světě ne. A ten obyčejný psycholog jim radí … co on zná? On už je třikrát, čtyřikrát rozvedený…

 

S.:  On to zná z té horší stránky. Ale to lepší ne.

 

Josef:  Kdežto tady máme všechny tyto energie převést v jinou kvalitu a použít pro vlastní proměnu. I když to jsou energie temné, špatné, jako vztek, nenávist a všechny ty věci, co se v lidech vyskytují, každý je v sobě neseme. A když to dělá poctivě, stále a trvale, tak nakonec zjistí, že je skutečně někým jiným, něčím jiným.  A zase. Mluvím ze své vlastní zkušenosti. Nevystoupí ve mně nenávist. Protože jsem se snažil ze vší síly všechny tyto pocity ze sebe vymýtit. A měl jsem jich takových mnoho! Takových forem. Byla to hrozná práce a Květoslav mě nepustil dál, dokud jsem aspoň něco nevyřešil.

Takhle se o tom mluví, ale když se člověk dostane do akce, potom to je horší. Orientovat se správně. A byl odhodlán použít tu správnou praxi. Nenechat se těmi špatnými stavy zmítat tak, že člověk ztratí přehled. Stále se pozorovat, stále si uvědomovat. Vědět, kdy je začátek toho kterého stavu, aby ho člověk mohl dobře podchytit. Aby ho ještě zvládl, aby nezvládl ten špatný stav jeho.

A potom, když má v sobě vlastnosti, o kterých ví, že jsou špatné a nedokáže se jich zbavit. To je pro mě nepochopitelné. Když jednou zjistím, že mám takové a takové vlastnosti, které nejsou žádoucí, bezohledně musím jít proti nim. Ať se děje se mnou cokoliv. Žádným tlakům nepodléhat. Jinak se nikam nedojde. Květoslav tomu říkal „získání dokonalosti z vlastní vůle“.

A je zde otázka, jestliže by se přeskočila tato etapa, jak by to vypadalo, aby člověk použil systému vyšších jóg. A prorazil, řekněme špičkou prorazil, do jiných dimenzí? Co z toho pojde? Myslím, že jsou takoví lidé. Jde o to, jestli takový člověk, který by prorazil do čistoty a nebyl sám ještě pročištěný, prorazil by násilím, protože by měl dost energie …  jak by se zachoval, když potom zeslábne? Vždycky nebude na té energetické výši … co se bude dít potom?

 

S.:  Já jsem si tuto otázku také stavěl a stavěl jsem si v souvislosti s něčím jiným a říkal jsem si: Kdo to byl Stalin … kdo to byl Hitler … kdo byli tito vůdcové? Nezbylo mi nic jiného než uvěřit, že to byli právě tito jedinci, kteří měli tyto vlastnosti, o kterých ty mluvíš.

 

Josef:  A prorazili.

 

S.:  Ale samozřejmě, že za to zaplatili. Protože za všechno se zaplatí. Ale způsobili chaos, mnoho neštěstí. Ale kdyby to byli jenom obyčejní lidé, tak by nikdy nemohli prorazit a takto ovlivnit svět.

 

Josef:  Jistě, musely to být silné bytosti, silné individuality.

 

B.S.:  Nesmí se zapomenout, že dejme tomu Hitler dostal sílu od davu. Když Hitler začínal, tak byl v magických počátcích a postupně se mu podařilo dostat sílu z toho davu.

 

Josef:  Traduje se to tak.

 

S.:  No, měl ho posilovat jeden mystický spolek (společnost Thule – pozn. red.), který měl páky až někde v Tibetu a odtud měla přijít nějaká černá energie a vytvořit v Rakousku, Německu nějaký spolek, který si ho vybral.

 

B.S.:  To byl prvotní stav. Ale on velkou energii dostal od toho davu.

 

S.:  Oni ho napájeli zřejmě stále.

 

Josef:  Jistě ten dav, když mu začal fandit, tak mu dával energii, to je jasné.

 

S.:  Utvrzoval ho v tom, že to dělá dobře. A to je ta energie…

 

Z.Č.:  Pokud se člověk dostane do prázdnoty a čistoty a si je vědom vlastní existence, tak si přece uvědomí ty chyby. Já si myslím, že to nebyly ty bytosti. Že to spíše byly bytosti, které „šly“ a „šly“ dobře a potom udělaly nějakou chybu a padly. Nedosáhly vysokého poznání.

 

S.:  Onehdy jsem přemýšlel o té větě: „Co je dole, je i nahoře. A co je nahoře, je i dole…“ A to znamená, že tam nahoře nejsou jenom dobří - řekněme andělé. Jsou tam i ti zlí andělé. Nebo zlí vládcové. Zrovna tak, jako tady dole. A ten boj o ovládnutí celého vesmíru probíhá víceméně nahoře. I tady, ale i nahoře. Čili není to tak jednoduché.

 

Josef:  Až do určité úrovně. Jenom do určité úrovně.

 

S.:  Ano. Kdo jste četl o hermetismu, tak víte, že to není tak jednoduché.

 

Z.Č.:  Ale to ještě není nadtvarový, transcendentní svět.

 

S.:  Zřejmě. Ale probíhá to tam všelijak. Je tam bordel. Kdyby tam nahoře byl pořádek, tak by nás nenechali až tak na holičkách.

 

Josef:  Jenom do určité úrovně. Jestliže se překročí příslušná hranice, tam se maže karma. Skutečně karma toho jedince se vymaže. On ji sám dokáže rozpustit. Jestliže dosáhne příslušné úrovně zasvěcení – čili zasvěcení transcendentální – tak tam už maže karmu. Protože jsou potom také cesty levé ruky. Které jsou, jak i Květoslav říkal, stejně hodnotné. Pozor! Stejně hodnotné. Cesty levé ruky. Proto ten magik, ten tibetský dugpa, se musí dostat mimo oblast příčin. Jakmile se dostane tam, tak je také v Prázdnotě, i když se tam dostal jako zlá bytost.

 

Tazatel:  Je to stejně hodnotné pro toho jedince, ale pro celek…

 

Josef:  Působí na celek stejně jako ty síly dobra. … Ať je dostane cestou levé nebo pravé ruky do oblasti transcendentní, nemá zájem. Zmizí veškerý zájem. Dochází k osvobození a dotyčný si to velmi dobře uvědomí, že je osvobozen. Jak se tam dostal, to už je pasé. To už ho nezajímá.

 

Tazatel:  A kdyby měl jen nižší realizace?

 

Josef:  Samozřejmě, tak to odnese … A svět s ním. Určitá část světa. (…)

 

Josef:  Ale kvality se nesmí míchat. A o tom mluvím i na té první, dílčí práci. Když se člověk vzteká, tak nemůže z toho vzteku hnedka usilovat o vysoké stavy odpoutanosti nebo nebeské stavy. Musí nejdříve vyřešit to zlo, vyčistit prostor a potom může začít stoupat nahoru. Jinak by to bylo míšení (zla) a z toho nic dobrého nevzejde.

 

Z.Č.:  Ale když dosáhne na cestě zla, tak se stejně musí vrátit a řešit tělo?

 

Josef:  Já jsem tuto cestu neviděl zblízka, takže to nemohu potvrdit, ani vyvrátit. (…)

 

Josef:  Já znám jenom tu cestu dobra. Při ní, při návratu, má člověk nějaký směr při návratu na zem. Neumím si sám představit, že by to také šlo na cestě zla.

 

Tazatelka:  Jak se zde mluvilo o té paní, jak pokazila dětem život. … Čím?

 

Josef:  Tím, že na nich lpěla. Těžce na nich lpěla. A to je ten požadavek, u žen to je typické, mateřské lpění. Nejsem proti tomu, aby rodina mystiků měla děti, samozřejmě. Ale musí umět řešit tuto přilnavost, tuto vazbu na rodinu. A to je pro některé ženy vlastně neúnosné. Nedokážou to. A to se jednalo právě o tu paní, která uvázla na dětech, přestože uměla všechny Buddhovy řeči zpaměti. Co s tím?

 

J.T.:  Josefe, mě to připadá, že její manžel měl také o té věci zájem…

 

Josef:  To byl chudák…

 

J.T.:  A ona tam vytváří určité prostředí. A ty děti nemají vhodného partnera na vytváření podobného prostředí. Ona je jakoby vytáhla nahoru. Neuměla to před dětmi utajit.

 

Josef:  Ale to já jsem třeba Pavlovi našel nevěstu … On se sám nedokázal rozhodnout… A odnesli to oba. Dcera, když prala, tak nevzala do rukou pánské spodky. Ona se zbláznila. A on je troska, jak je. To byla rozhodná chvíle, jak jsem řekl: je tady možnost… Takže mystika není jenom volání nahoru. Je to život. A ten podle individuality, podle toho na jakém stupni vývoje kdo stojí.

Zajímavá je rodina S. . Ale tam nebyly děti ovlivňovány, aby dělaly mystiku. Oni ji normálně přijali, oba dva chlapi. Takže celá rodina jsou mystici od začátku. To je vzácný případ, jak staří, tak mladí. Protože zase ti mladí dostali takové ženy, které už automaticky samy chtěly dělat mystiku, mysticky žít. Dalo se to dohromady. Výjimečný případ, úplně vzácný.

A nebyl to jen vliv prostředí, ale i vnitřní předpoklady. To prostředí ale bylo výsledkem karmy. V tom životě mezi životy, kde se přijímá svůj příští osud …si to vybrali….…….

A tak vám přeji co nejvíce bojů, abyste mohli bojovat. Sami se sebou, samozřejmě. Ne s manželkami nebo manželi.

 

A.S.:  Tak ti pěkně děkujeme. (Smích)

 

-----------

 

Zapsal podle zvukového záznamu J.H.(děkuji za korektury textu své ženě a J.M.) - 2005

.

Pro web připravil: Z.J.