Mistr pravil, že čas pracuje pro mystika - jeho úsilí zraje jako ovoce šlechtěného stromu a vydává své dobré plody, až nastane čas sklizně.

Stejně tak čas pracuje pro Nauku. Přes všechny vyhrůžky Strážkyně Prahu se Nauka šíří a v žácích uzrává pravé pochopení Cesty, která vrcholí v absolutní svobodě.

Na důkaz toho uvádíme v této speciální rubrice krásné příspěvky:

- "Cestu" od slečny Terezy

- "Ideu posledního dne", "Ardžunův dopis ", "Neofytův omyl" a "Jenom radost stačí" od Patrika B. 

Za redakci i za čtenáře děkujeme (pište na buddhismusvcesku@seznam.cz).

CESTA
V síti klamu a bludu
spoutaná touhami a vášněmi pomíjívého těla a jáství
započala bytost cestu
vedoucí do míst věčného klidu, kde bytost dlí
prosta chtíče, sobectví i blažeností.
Po předlouhé a vyčerpávající cestě životy
přesycena pomíjivými jevy samsára
spočinula ve svém nejhlubším nitru
a nalezla nekonečnou harmonii v Prázdnotě.
Skrze nejvyšší sebepoznání spatřila Pravdu
a splynula s Absolutnem.
Na konci své cesty však nebyla tou samou jako na začátku.
Obtížená břemeny vydala se na cestu.
Poté, co po vypjatém úsilí odhodila osobnost,
mohla se svobodně nadechnout
a pocítila nevyslovitelnou radost a štěstí.
Neosobními činy dobra usmrtila kořeny sobectví a zla a přiblížila se k Bohu.
Láskou ke všem bytostem stala se Bohem samým.
Zbavením se všech zemských pout vytrhla svou mysl i srdce z říše Mára.
Ctností nelpění prošla říšemi Bohů
zanechala vše světské i božské za sebou
a navrátila se do svého prapočátku.

T.H.

IDEA  POSLEDNÍHO  DNE
Je tomu pár týdnů co se jeden ptal druhého, a vlastně i sám
sebe, kde je jistota, že jde po mystické cestě správně.
A tu mu v mysli vyvstala věta Buddhova ve které se praví
přibližně toto:
„Když nespásných věcí ubývá a spásných přibývá, jdeme
dobře“.
Abychom na věc správného postupu získali dobrý náhled, je
zásadní opravdovost a ohromná upřímnost k sobě samému.
Všichni jsme četli Mistrovy knihy nesčetněkrát a víme čeho
je třeba.
Je tedy nutné, aby se ideál nauky stal způsobem života.
Jistě, každý si řekne, dělám co můžu, ale je to dost?
Zkusme si na zkoušku určit jeden den, jako by to měl být
náš den poslední, a prožijme ho zcela a beze zbytku dle
směrnic nauky.
Od rána, co otevřeme oči, buďme plni pokoje, radujme se a
přejme dobro všem bytostem. Ani jedna sobecká pohnutka,
zlá myšlenka, či pocit by se neměly objevit a to po celý
den. A to vše by mělo být zaštítěno bdělostí a nepřetržitým
sebepozorováním, jež má oporu v těle, v nohách.
V práci a doma udělejte vše, čeho je třeba a to poctivě. Je
to přece náš
„poslední den“ a je dobré odejít s čistým štítem. A ještě je
nutné dodat, že v „poslední den“ by věci a žádosti světa
měli být myslí a vědomím opuštěny.
Zkusme si to hned zítra a sami zjistíme, jak na tom jsme.
Už se tu psalo o upřímnosti a opravdovosti, je tedy na
každém z nás, jak svůj „poslední den“, vyhodnotí, kolik věcí
nespásných je třeba proměnit na ty spásné. A tu uvidíme,
kolik „posledních dní“ nám je ještě třeba.
A až poté, co se náš každý den stane dnem dle nauky
ideálním, budeme sami jistě vědět, jak správně dál v cestě
pokračovat.
Nechť jsou všechny bytosti šťastny.

P.B.
 

ARDŽUNŮV  DOPIS
Minulo hodně životů a jsem znovu na Zemi.
V tomto životě mi nebylo dáno hovořit s Krišnou, ale díky jeho lásce jsem se mohl setkat s dílem
jeho bratra Vidžnaniho, který zde na Zemi zanechal pravou nauku.
Ach, jaký poklad se skrývá v jeho knihách.
Rád bych tu napsal něco málo slov těm, kterým bylo dáno následkem dobré karmy se zde narodit a
s naukou setkat. Každá Vidžnaniho kniha je vybroušený diamant té největší krásy, však nejvíce si
cením Besedy Bohů. Zejména sedmá rozmluva mě naplňuje úžasem.
Shledávám tu mnoho podobností s knihou knih s Bhagavadgítou.
Je to nauka opravdového života, cesta spravedlivého.
V tomto temném věku je nejlépe schůdná cesta bhakti jógy s karma jógou.
Výsledek džňány ( jógy poznání ) se poté objeví jako následek dobře konaných jóg předešlých.
Rád bych zde pravou nauku připodobnil následujícím způsobem.
Jsou-li zdi vězení zbudovány naším jástvím, musíme tedy tyto zdi zbořit, abychom se osvobodili.
Naším kladivem (nástrojem bhakti jógy) nechť nám je především oddanost dobru, radost, dobrá
nálada a přání dobra všem bytostem.
Kdo někdy boural zeď ví, že jen kladivo nestačí. Je nutno použít též nástroj (karma jógy)
sekáč - majzlík. Tím nám buď především nesobeckost, nelpění, ničeho nechtění,
nepřipoutanost k plodům své práce a víra v dobrý průběh vlastního osudu.
Hlavním pracovním nástrojem je samozřejmě tělo a zejména nohy, na kterých při práci stojíme.
Je to každodenní práce, musíme trpělivě odstraňovat cihlu po cihle. Kdo by si myslel, že bude
bourat celé řady cihel najednou anebo, že práci urychlí, tomu buď připomenutím slova Vidžnaniho:
,, Musí být změněn způsob života a přijatá mravnost se musí stát posledním slovem v otázkách žití.
Jinak budou výsledky umravnění buď málo zřetelné, nebo dokonce povedou později k přímému
odporu a nepřátelství vůči všemu mystickému snažení. ,,
Pro zastánce tzv. jóg ,, vyšších ,, je dobré napsat, že i ve vězeňské cele je okno, kterým je možné
slunce svobody a poznání zahlédnout. Ano slunce tam je a svítí, ale my jsme pořád uvězněni v cele.
Tím jsem chtěl jen připomenout slova Vidžnaniho, že kdo chce kráčet po Přímé Stezce nesmí od
těchto podmínek ustoupit.
Nauka Vidžnaniho není tedy archeologickým štětečkem nýbrž ,, sbíječkou ,, která drtí cihly jáství.
Kromě dobroty vše je marnost.
,, Ardžuna ,,

P.B.

NEOFYTŮV  OMYL
Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil základní omyl mého duchovního snažení, že mystická cesta je primárně o proměně cítící bytosti, než o tom, že tak říkajíc dělám mystiku jen v hlavě. Mysticky spekulovat se dá do nekonečna a bytost to určitým způsobem uspokojí. Bohužel to skoro nic neřeší a bytost tím zůstane nedotčena. Naše mystická proměna bude jen kdesi v poli abstrakt. Je zajímavé, že mysl dokáže vymyslet i tzv. mystické stavy a tím nás dlouho klamat.
Tímto svým třetím počinem bych rád upozornil na toto riziko ,, mystiky v hlavě ,, .
V dnešní době je to mnohem aktuálnější než dříve. Naše společnost žije daleko více v hlavě, než  naši předci před pár desetiletými.
Mistrova Nauka, znovuobjevená zavátá stezka Buddhů, je geniální svojí jednoduchostí.
Jde především o proměnu cítící bytosti v bytost vyššího řádu.
Jak jsem napsal v dopise Ardžunově, zdi vězení jsou stvořeny naším jástvím.
Ale, co je tímto stavebním materiálem? Není to pocit sebe sama v těle, vibrace našeho bytí?
Tím se tedy dostáváme k té geniální jednoduchosti.
Každý duševní stav má svojí specifickou vibraci. Nemusím zde zmiňovat jakou vibraci má deprese, zlost a jakou má bezpříčinná radost, metta či soucit.
Tudíž jde jen o to proměnit naši vibraci na co nejvyšší kvalitu a sdělovat ji tělu.
Toť vše!
Pokud z mysli vytěsníme svět s jeho problémy a budeme dobří ve všem co myslíme, děláme, mluvíme a cítíme, měla by automaticky tato vyšší vibrace naskočit a začít proměňovat naši bytost.
Je ještě na místě napsat, že velikým nepřítelem vyšších vibrací je tamas - ( temnota, tíha, nevědomost).
Mistr na více místech píše o malé mystice a té velké. V té velké se už nezajímáme o své dobro a osvícení, ale o dobro všech cítících bytostí. Přání dobra všem a soucit tvoří ty nejvyšší vibrace. Tyto
vibrace nejen ovlivňují nás samé, ale tvoří též dobrou karmu světa. A to by nás jako následovníky Mistrovy Nauky mělo zajímat nejvíce. Měli bychom být dobří v mysli i v náladě a tím ovlivňovat své prostředí.
To je ta pravá karma jóga. Není těžké vypozorovat, že nesobecké konání má po pocitové stránce jinou kvalitu, než konání sobecké.
A když už jsem zmínil karma jógu, nesmím též opomenout její sestru bhakti.
V bhakti józe je tou nejvyšší vibrací láska. A láska je Bůh :).
Kdybychom měli definovat Život, co bychom o něm řekli, není to jakýsi pocit bytí?
Mysl tu hraje druhé housle, i když nás chce přesvědčit o opaku.
Mistr kdesi říká, že mystika je život a život je mystika. Je tedy na nás jak tyto jeho slova pochopíme a uskutečníme.
V jedné knize jsem našel Boddhisattvův slib, tak ho pro zajímavost uvádím:
"Cítících bytostí je bezpočet - slibuji, že je všechny zachráním.
Klamy jsou nevyčerpatelné - slibuji, že s nimi skoncuji.
Brány dharmy jsou četné - slibuji, že do všech vstoupím.
Buddhova cesta je nejvyšší.
Slibuji, že ji dovrším".

P.B.

JENOM  RADOST STAČÍ

Docházím do stádia, kdy mi všechno to „mystické“ začíná být jedno a jediné co má smysl, je radost a stav jistého klidu, snad z rezignace.

Najednou mi přijde k smíchu, že má maličkost, jedna buňka v těle vesmíru, by se ráda stala dokonalou a ráda by pochopila vesmír.

Tato aspirace na stav dokonalosti se mi stala překážkou a příčinou utrpení.

Je to sice snaha úctyhodná, chtít se stát dokonalým, ale pánové a dámy nohama zpět na zem.

Jenom radost stačí, říkám si.

Z tohoto postoje mi vychází ono klasické, nic nechtít.

Nic nechtít světsky a ani mysticky.

Pouze ono metta, přání dobra všem bytostem.

Nic nechtít je radost, z radosti vzniká klid a klid je Tao.

Tak jsem na všechno to mystické a duchovní rezignoval a budu pouze šťasten.

Ale tak jednoduché to není.

Bytosti, zdá se „jenom radost“ nestačí, ta chce přeci dělat mystiku.

Musím to tedy vzít z gruntu a bytosti to "polopatě" vysvětlit. :)

Za prvé:

Jsem člověk, žiji v těle, zde na Zemi. Obklopují mě rozmanité životní formy, různé prostředí, životní podmínky a situace. Jsem-li tedy jenom šťastný, dávám všemu kolem sebe více prostoru a tím pádem nebudu v životě tolik narážet a tudíž i trpět. Není snad více prostoru ona svoboda, kterou všichni hledáme?

Za druhé:

Smrtí tato naše komedie stejně skončí, tak nač se trápit. Před narozením máme tmu, po smrti taktéž, jen uprostřed to můžeme rozsvítit radostí. Být šťasten tady a teď. Lepší řešení pro Homo sapiens zde na Zemi zřejmě není.

Tao-te- ťing a spisy o Zenu nejsou o ničem jiném, než o této jednoduché pravdě.

Buďme šťastni tady a teď, a nechme na Tom, co se nedá pojmenovat, ať koná své dílo.

Tímto šťastným stavem tady a teď, stavem opravdového života, jsme již žili jako malé děti.

Je to stav vyšších sfér, náš stav původní, stav skutečného Života - dnešní náš život je jen jeho umělou náhražkou.

Přestávám se tedy starat o dokonalost, osvícení či prázdnotu. Jenom radost mi stačí a co bude pak? Možná nic a možná se zableskne :).

Být trvale šťasten je práce na plný úvazek.

Podněty, které nám kazí radost, berme jako hrnčíř hlínu, jako materiál ke zpracování.

A až nebude co zpracovávat a hlína nám jednoho dne dojde, budeme opět jako malé děti.

Ještě je nezbytné dodat ono Mistrovo: „Kdo přemýšlí, nebude šťasten.“

Mysl ke své funkci potřebuje čas, pokud budeme žít v přítomném okamžiku, tak není moc o čem přemýšlet.

Je to ono staré známé – „Když jdeš, prostě jdi. Když sedíš, prostě seď“.

Rozloučím se s vámi úryvkem z díla jednoho tantrika z 10. století a úryvkem z Jógy v životě současného člověka:

- „Přebývejte v blahu sebe samých a přestaňte s tím trápením.“

- "Jóga pro všechny proto začíná zdánlivě od konce. Nebudeme sedět v posici proto, abychom se stali šťastnými a vynikali nad své okolí. Budeme se učit být šťastní, abychom byli schopni klidně sedět a tak vytvářet podmínky k tomu, abychom pak z vlastní vůle mohli vstoupit do transcendentního světa, který ovšem musíme chápat jinak, než dosud.“

P.B.