Povídky od Mizu

 Jmenuji se Shinako Lea. Na první pohled byste neřekly, že je na mě něco zvláštního. Studentka druhého ročníku nižší střední, která právě oslavila své patnácté narozeniny. Sestříhané vlasy po ramena barvy stříbra a krvavě rudé oči. No fajn ty tak normální nejsou, ale já nosím čočky, takže pro lidi okolo mám oči modré. Něco mezi safírovou a tyrkysovou. Ale na ten druhý pohled kdy mě lépe poznáte, zjistíte, že jsem exorcista. Vymítám, zabíjím, honím, pronásleduji, ale i chráním démony. Nechtěla jsem to dělat ale, když nejvyšší z démonů Haro zabil moji matku, zapřísahala jsem se, že s tím nepřestanu, dokud ho nezabiju. Tenkrát mi bylo devět. Už je to šest let co žiji sama ve velkém domě po rodičích. Máma i otec byli exorcisti. Máma s tím přestala, když jsem se narodila. Otec pokračoval. Dojdu do školy a do třídy.

"Leo slyšela jsi to? Dneska budeme mít nového učitele a čtyři žáky."dloubne do mě spolužačka.

"Hmm."zabručím. Přestane se snažit. Ví, že když nemám náladu, není se mnou řeč.

"Že já jsem si myslel, že to udržíme v tajnosti."ozve se ode dveří učitel. Ušklíbnu se. Naší třídě nikdy nic neunikne. Dovnitř vejde šest lidí. Náš učitel. Rudovlasý vysoký muž a čtyři rozdílní kluci.

"Takže vy vševědi. Tohle je pan Hiromu. Váš nový třídní učitel."představí nejvyššího muže.

"A co vy? Kde budete? My nechceme jiného třídního."začneme si stěžovat.

"Já půjdu do důchodu."usměje se. Začneme brblat.

"Tak dost. Někdy za vámi přijdu. Tak a teď necháme vaše nové spolužáky, aby se vám představili."zarazí nás.

"Těší mě. Jsem Shino Ai. Mám 16 let."představí se blonďatý kluk s hnědýma očima s náběhem do červena.

"Já jsem Yukimi Kia. Taktéž 16 let."usměje se kluk s kaštanově hnědými vlasy a zelenýma očima.

"Ahojte. Jmenuji se Hikari Dru. 16 let."řekl a odhrnul si pramen bílých vlasů, které měl po ramena. Tmavě modré oči se mu pobaveně blýskaly.

"Hikari Dio. 16 let za chvíli 17." Černé vlasy měl kus pod ramena. Fialové oči zabodával do každého ve třídě a zastavil se na Kyoko. Démonce, která žije mezi lidmi už pět let. Zamračím se na ně. Nejsou normální. Jestli Kyoko něco udělají tak ať si mě nepřejí. Kyoko se zděšeně zvedne a vyběhne ze třídy. Všech pět běží za ní. Chvilku váhám, než mi učitel naznačí, ať jdu za nimi. Přímo vystřelím ze třídy a běžím po stopách Kyoko. Doběhnu právě včas, abych je zastavila.

"Nechte ji na pokoji!"zakřičím a vrhnu se před ni.

"Uhni je nebezpečná."zavrčí myslím, že Dio.

"Ani mě nehne! Co vy o tom můžete vědět? Jen tak si sem přijdete a rozhodujete kdo je zlý a kdo ne."zakřičím.

"Je to démon kurňa."vypění.

"A co já s tím? Nikoho neohrožuje. Vy byste jako exorcisti měli vědět, že ne všichni démoni jsou zlí."

"Jak víš kdo jsme?"zeptá se klidně náš nový učitel.

"Kyoko vrať se do třídy."otočím se na kamarádku. Kývne a odběhne.

"To vás rozhodně nemusí zajímat. A tebe už vůbec ne."zamračím se na něho. Jak já ho nenávidím. Najednou vzduch kolem nás protnul zlomyslný smích a temná aura démona, kterého nenávidím ještě víc.

"Jak nádherné opětné setkání."ušklíbne se. Přede mnou stojí asi dva metry vysoký démon v podobě člověka. Nemůžu na něho zaútočit. Ne ve škole. Předpokládám, že by to moc lidí nepřežilo. Pohybem ruky zarazím i těch pět a stoupnu si přímo před Hara.

"Co tu chceš?"zavrčím. Mám dost zkaženou náladu a teď ještě tohle.

"Klídek Leo. Jen jsem ti něco přinesl vrátit."usměje se na takový okamžik, že si toho nikdo jiný nemohl všimnout. Pětice za mnou sebou znatelně škubne, když mi řekne jménem. Mám dojem, že se s ním ještě nesetkali a ani moc dobře neví kdo to je. Haro ke mně natáhl ruku s mečem démonské výroby. Ten meč naprosto miluju. Je dvoubřitý celkem úzký s rudě žhnoucí čepelí. Dřív býval stříbrný, ale postupem času do sebe vsakoval krev démonů, s kterými jsem bojovala. Čím víc krve tím je tmavší a čím je tmavší tím je silnější. Můžu se s ním dostat až na černou. Jmenuje se Hikisaku.

"Od kdy jsi zrovna ty tak velkorysý, že mi ho bez řečí vracíš?"podivím se a meč si od něj vezmu. Nechám ho zmizet k ostatním mým miláčkům.

"Nejsem. Víš, jaké jsou démonský meče. Vyberou si svého majitele, i když ty jsi první člověk. Za chvíli by byl nebezpečný sám o sobě i bez tebe."pokrčí rameny. Někdy mám dojem, že snad ani není zlý. Popravdě mezi námi panuje válečné přátelství. Snažím se ho zabít, ale skvěle si rozumíme. Blbý co? Otočí se k odchodu.

"Haro!"křiknu na něho. Zřetelně cítím počáteční strach pěti lidí, který po chvíli opadne a vystřídá ho nejistota. Kso proč musím cítit emoce jiných? Je to k zbláznění. No fajn naučila jsem se to blokovat ale to je náročný. Aspoň pro zatím. Démon se zastavil, otočil a zahleděl na mě.

"Ano?"otázal se.

"Já tě zabiju!"řeknu s ledovým klidem. Ušklíbne se.

"Já vím. Jednou ano. Ale ještě mám čas." Po těchto slovech zmizí. Nijak si nevšímám lidí co byli se mnou a jdu do třídy. Usadím se na místo a začnu přemýšlet.

'Proč je Haro takový? Pamatuji si, že tenkrát, když zabil mou matku, byl jak z kusu ledovce, který potopil Titanic. Chladnokrevný krutý škodolibý. No dobře škodolibost mu zůstala, ale to je tak všechno. A teď? Je milý. Někdy si připadám, že si se mnou hraje. Mívá takové výrazy, které u něho snad ještě nikdy nikdo neviděl. Usmívá se někdy má strach a i starost obavy nebo i smutek. Tenkrát se tvářil jako by mu bylo všechno lhostejné. Tohle nechápu.' Celý zbytek školy se mi daří vyhýbat se těm pěti. Nechci s nimi mluvit. Nikdy. Bohužel po cestě domů se mi to nepovede. Potkám je přímo před mým domem. Moc dobře vím, co tam dělají a není to jenom kvůli mně. S povzdechem odemknu a pustím je dál. Zavedu je do obýváku, který je největší teda kromě snad místnosti ve sklepě kde exorcisti pořádali porady, když máma žila.

"Změnila ses."řekne jediný dospělí v domě. Zarazím se a podívám na něho. Kluci vypadají, že už dneska nic nechápou.

"Zato ty ne."odseknu.

"Leo…“začne. Ne nemám sebemenší náladu poslouchat jeho obhajobu.

"Ne. Co tu děláš?"

"Nemůžu se vrátit domů?" Ztuhnu. Možná jsem i ráda že je zpět ale sere mě.

"Můžeš. To ti nikdo nezakazuje. Ale řekni mi, proč ses nevrátil dřív? Je to šest let. Šest let ses o mě nezajímal. Když se tu objevil Haro a zabil mámu ani tehdy ses tu neukázal. Nebyl jsi to ty, kdo mi pomohl utéct, aby mě taky nezabil, nebyl jsi to ty, kdo mi pomohl přežít až do teď, nebyl jsi to ty, kdo mi pomohl naučit se zabíjet a vymítat démony. Nebyl jsi tu pro mě celých šest let. A teď si jen tak nakráčíš a chováš se jako by nic. Navštívil jsi někdy matčin hrob? Ani tě to nenapadlo. A to si říkáš otec?"začala jsem na něho řvát, i když ke konci jsem se uklidňovala. Do očí se mi prodraly slzy. Zloba štěstí radost nenávist smutek. Všechno se mísilo do jednoho a já to nevydržela. Nenávidím ho, při tom ho miluji je to můj otec a jediný žijící příbuzný. Klesla jsem na kolena a nechala slzy kanout na zem. Po chvíli ticha se někdo zvedl a potom jsem cítila jeho teplou náruč.

"Proč jsi nepřišel? Proč jsi nezachránil mámu? Proč jsi mě nechal samotnou?"začnu do něho bušit. Mlčí.

"Zacku tohle je tvoje dcera?"zeptá se Ai? Snad.

"Ne asi. Vnučka."zabrblá táta. Začnu se smát. Pak se zamračeně zvednu.

"No dovol. Zas tak stará ještě nejsem, abys měl vnučku." Táta se usměje. Rozhodně jsem mu ještě neodpustila ale pořád je to můj otec.

"Jak dlouho tu budete?"zeptám se kluků. Ti se podívají po tátovi. Že by… Zkoumavě se podívám zpět na otce. Nadzvednu jedno obočí.

"Asi bych ti měl říct co se dělo během těch šesti let. Takže když Haro zaútočil, byl jsem kousek. Zrovna jsem se vracel domů a tvoje matka mi chvilku před tím volala, že se tu v okolí objevilo velké množství démonské aury. Po cestě mě ale přepadly. Nezvládl jsem je tak rychle, abych pomohl tvé matce. Když jsem došel, všechno bylo v troskách a ty nikde. Jen mrtvé tělo Akai. Nikde jsem tě nemohl najít. Odešel jsem hledat Hara. Tyhle jsem našel v rozbombardovaném městě. Lidé mi řekli, že to byli démoni. Jejich rodiče byli mrtvý. Vzal jsem si je na starost a vycvičil z nich exorcisty. Potom se ke mně dostalo, že žiješ a stala se z tebe jedna z nejlepších exorcistek a to jsi říkala, že jí nebudeš. Vydal jsem se domů. No a teď sem tady."dovyprávěl. Musím uznat, že za smrt mámy opravdu nemůže. Podívá se na mě s nadějí v očích.

"Počkej. Musím si to přebrat."sednu si na křeslo a vyvolám Hikisaku. Začnu ho zkoumat ze všech stran a leštit mu čepel. Mírně se chvěje, protože nezná auru zbývajících členů v místnosti. Ale to že jsem v klidu já, uklidní i jeho.

"Jak jsi k němu přišla?"zeptá se táta a se zaujetím si ho prohlíží.

"Já k němu? Spíš on přišel ke mně. Vlastně by se dalo říct, že to on mě zachránil."odpovím. Pravda nebýt jeho tak jsem mrtvá. Když jsem utíkala před Harem, objevil mě, jak se ukrývám ve starém opuštěném domě. Hikasaku se objevil přede mnou. Tak nějak bez rozmyslu jsem ho chňapla a sekla jím před sebou, překvapilo mě jak je lehký. Harovi jsem udělala hlubokou ránu na rameni. Tenkrát Hikasaku nasákl první krev démona a tím že byla nejvyššího, zesílil. Haro se stáhl. Tehdy jsem nevěděla proč. Teď to vím. To právě kvůli tomuhle meči.

"Co je to za meč?"zeptá se Dru.

"Hikasaku. Meč, který vyrobili démoni. Nasakuje do sebe jejich krev, čímž se stává silnějším. Proto ta červená barva. Nejsilnější bude, jakmile se díky krvi zbarví do černa, jenomže to jde hodně pomalu."vysvětlím jim a nechám ho zase zmizet. Otočím se na tátu.

"Víš, proč na nás před šesti lety Haro zaútočil? Nikdy nechodil zabíjet sám. Pouštěl se jenom do větších bitev." Na tohle jsem se chtěla zeptat tak dlouho, ale neměla jsem koho.

"Nevím. Snažil jsem se to zjistit ale nic."řekne táta smutně. Tak to mě teda nepotěšil. Povzdechnu si a vstanu.

"Co si kdo dá k večeři?"zeptám se.

"Vždyť jsme teprve došli ze školy."podiví se… to byl myslím Kia.

"Omyl už uběhly dvě a půl hodiny."vyvedu je z omylu.

"To je strašný jak ten čas letí."usměje se Ai. Odeberu se do kuchyně a nachystám těstoviny. Nechám je zapéct.

"Nemáte nikdo nic proti zapečeným těstovinám?"křiknu.

"Ne!"ozve se sborově. Všechny nachystám a strčím do trouby. Jakmile je to hotový všechny zavolám. Hladově se na to vrhnou. Kromě Dia. Ten začne pomalu jíst. Něco mu je. Za celou dobu nepromluvil ani se neusmál.

"Leo jak to tu máš s pokoji?"vytrhne mě táta z dumání.

"Ty si zalez do ložnice a kluky rozděl kamkoliv kromě mého pokoje a obýváku. Konec konců pokojů je tu víc než dost. Jo a ještě do toho menšího pokoje vedle toho mého je nedávej." Kývne a už si to míří k pokojům. Nevím, odkud přijeli, ale blízko to asi nebylo. Uklidím v kuchyni nádobí, hodím do myčky (nějakým zvláštním způsobem mě přestalo bavit umývat ho v rukách) a zalezu k sobě. Obvykly sice nejdu spát dřív než po půlnoci a teď je sotva něco po osmé padnu na postel a spím.