České národní listy

Božena Němcová bez pomluv a senzací, přesto úchvatná, milující, trpící 2

Marie Neudorflová

Kdo dnes srovnává politické ideály němectví a Čechů během minulých století? Rozdíly nejsou nepodstatné. Výrazným aspektem německých ideálů je idea slávy, expanze na úkor slabších národů, budování říší. Pohrdání Slovany a malými národy obecně. V českém národě od dob Husových, jehož ideje ovlivňovaly český národ po dvě stě následujících let, to byl důraz na duchovní, mravní ba i sociální hodnoty, nejvýrazněji praktikované v české Jednotě bratrské. Po sto padesát let v ní hrály důležitou roli i ženy a to i jako vzdělavatelky dívek. To se opravdu katolické církvi nelíbilo. Násilnou rekatolizací po Bílé hoře, jíž se horlivě účastnila německá šlechta, byla tato tradice na dvě století potlačená, zakázána, trestána. Střípky znalostí o této „slavné době“ však  pronikaly nejrůznějšími cestami do povědomí Čechů, zvláště vzdělaných, včetně žen. František Palacký, který se s Němcovými stýkal, svými dějinami českého národa vykonal v tomto ohledu gigantický kus práce. I Božena Němcová z jeho dějin mnoho nasála pro své myšlení a tvorbu. Němcovi dokonce Palackého dějiny vlastnili jako poklad. Němcová na tuto tradici navazovala hledáním kulturních kořenů českého lidu zvláště na venkově. Tím  podstatně přispívala k povznesení potlačené identity a sebedůvěry českého národa.

  Kdo dnes vnímá život a práci Němcové v těchto souvislostech? Ani její práce se nevydávají, pravděpodobně v souladu s globalizací, která považuje národy, jejich existenci, kulturu, historii, hledání duchovního a mravního smyslu života, za přežitek, aniž nabízí něco cenného v náhradu. Proč nikdo ze součastníků nestopuje vývoj vlastenectví Němcové, které začíná právě u té babičky, která je ve filmu zcela vynechána? Proč je najednou Němec téměř větší hrdina než Němcová, ačkoli k tomu žádné oprávnění není? Proč se tak zdůrazňuje milostný život Němcové, i když ho bylo tak málo a vnímala ho úplně jinak, než jak předkládají současné interpretace. V prvních pěti letech svého manželství porodila čtyři děti. Od třetího, velmi těžkého porodu, měla trvalé, vážné zdravotní problémy.  Není bez důležitosti, že již v prvním roce manželství se chtěla rozvést, zjistila však, že čeká dítě a to bylo pro ni svaté. Ani tu lásku, natož sexuální, nehledala.

Byla mladičká, ale potřebovala skutečnou lásku, porozumění, soulad duší, oporu. Duševně a intelektuálně růst v souladu se svým nadáním, ideály. Její štěstí i neštěstí bylo, že v pubertě strávila několik let ve Chvalkovicích v rodině správce zámku Hocha, aby se naučila lepším způsobům, dobré němčině a hrát na fortepiano. Podstatné je, že ji správce dovolil přístup do své knihovny, mohla číst a vzdělávat se podle svého zájmu. Její sečtělost, znalosti, inteligence a píle dělala na lidi značný dojem. Ale jinak celý život hořekovala nad tím, jak málo vzdělání měla a stala se silnou stoupenkyní dívčího školství, které se v českém prostředí začalo pomalu rozvíjet až po její smrti. Moc dobré mínění o školství katolickém neměla, neboť bylo nepraktické a ignorovalo vědecké poznatky. Na rozdíl od Němce jí velmi záleželo na tom, aby jejich děti dostaly slušné vzdělání.

Manželská tragedie Němcové měla svou tragickou předehru v tom, že byla téměř ještě jako dítě donucena matkou k sňatku s Josefem Němcem, o patnáct let starším, drsným, málo trpělivým mužem, který byl patnáct let vojákem, se zkušenostmi z nevěstinců. Vzdorovala, nechtěla se vdávat, ale marně. Velmi půvabná, ale bez věna, Barunka měla být vděčná Němcovi, že jeho slibná kariéra státního zaměstnance měla zaručit rodině slušný život. I když se pro své vlastenectví a prchlivost dostával do problémů již dávno před manželstvím. Svou povinnost živit rodinu bral jako samozřejmou a počítal s rychlým kariérním vzestupem, který nikdy nepřišel. Na její krásu byl pyšný. Věřil, že její vzdorovitou povahu zlomí. Nezlomil.

 Životní pouť mladých manželů začala v Červeném Kostelci r. 1837. Pro Barunku líbánky byly nesmírným zklamáním, často plakala, jak zmiňuje později ve svých dopisech sestře Adéle. Prchlivý Němec měl konflikty  jak s vojenským velitelstvím a nadřízenými,  tak v manželství. Neměl se svou ženou trpělivost, snažil se její vzdorovitou povahu zlomit i násilím. Žena měla přece poslouchat a ne se vznášet v ideálech. Ale Barunka chtěla důstojný život, prostor a ohled pro sebe už jen proto, že byla neustále těhotná. Zároveň Němec kvůli zvýšení platu usiloval o povýšení, a tak se často stěhovali. Němcová trpěla, vkládala však své dojmy a zkušenosti do své paměti, dopisů a později literární tvorby. Města, kde vždy nakrátko zakotvili, na ni dělala většinou značně příznivý dojem. Život, jak jej pozorovala, jí byl inspirací k tvůrčí práci. Ráda se seznamovala s lidmi , například se setkala i s Dobromilou Rettigovou. Ve své samotě se zabývala dětmi, které jí byly útěchou. Ale její intelektuálně žíznivou duši naplnit nemohly. V Polné, českém to vlasteneckém městečku, včetně knihkupce a faráře, dostala poprvé možnost číst české soudobé knihy. Knihkupec Pittner měl i podobizny slavných Čechů, například Jana Husa, Žižky. Upoutaly ji práce J. K. Tyla, a zvláště zprávy v časopise Květy a Včela o vlasteneckém životě v Praze, seznamovala se s jeho důležitými jmény ještě předtím, než je všechny poznala osobně – Josef Kajetán Tyl, František Palacký, J. V. Frič, K- S. Amerling, Ladislav Čelakovský. Zaujala ji jejich spolupráce se Slováky. Toužila být součástí družného života těchto tvůrčích idealistů s vyššími zájmy a s láskou k českému národu. A měla štěstí, že Němec měl do Prahy cestu začátkem r. 1841 a vzal svou po čtvrté těhotnou ženu s sebou. Setkali se s mladým F. L. Riegrem, budoucí vůdčí politickou osobností Čechů. Seznámila se s MUDr. Josefem Čejkou, kterému natrvalo svěřila péči o svůj ženský zdravotní problém, ze kterého se později vyvinula rakovina. Bůh ví, jak k jejím zárodkům přišla. Po určitém Němcově úsilí se po roce rodina do Prahy stěhovala.