Česká a evropská dimenze vzdělávání
Česká a evropská dimenze vzdělávání
Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.
Nejprve několik poznámek k ideovým a pedagogickým základům tohoto velkorysého projektu Evropské unie. Integrace pokročila více na poli hospodářském, politickém a vojenském, než v oblasti kulturně-pedagogické.Snaha o překonání tohoto deficitu je zdrojem pokusů konkretizovat evropskou dimenzi vzdělávání. (Viz Lisabonská smlouva (2009) a další pokusy konkretizovat a zkvalitnit evropské vzdělání.) Vzděláním se tu rozumí výsledky výchovy v nejširším smyslu, zahrnující kultivaci dětí, mládeže i dospělých v celém jejich životě a obsvětí. Znovu aktuální jsou i dávná doporučení J.A.Komenského, aby se v „dílnách lidskosti“ postupovalo od bližšího k vzdálenějšímu, od zvláštního k obecnému, od konkrétního k abstraktnímu. Bez respektování těchto přirozených pravidel nelze uspět ani při probouzení vztahu lidí k jejich vlastnímu domovu a národu, natož pokročit k cílům nadnárodním.
Překvapuje, jak často se tato abeceda právě ve vlasti Komenského ignoruje. Evropanství u nás mnozí kladou do protikladu s vlastenectvím, zaměňují je s kosmopolitním anacionalismem, s národním nihilismem, s povrchním a uniformním světoobčanstvím.
Konkretizace české a slovenské dimenze vzdělávání vyžaduje hlubší objasnění vztahu naší svébytnosti a vzájemnosti. Tento vztah existuje v podobě individuální, v užších i širších společenských skupinách, v rovině národní i mezinárodní. Každý jedinec a analogicky i každá konkrétní societa se vyznačuje určitou jedinečností, která je základem jeho identity. Tato svébytnost však nevylučuje, ale naopak zahrnuje i nezbytnou vzájemnost. Plný rozvoj člověka je neuskutečnitelný bez souběžné kultivace jeho umění žít s druhými a zároveň být sám sebou. Individuální výchova, která by nesměřovala k patřičnému společenskému uplatnění člověka by byla neméně scestná jako sociální výchova, která by nevedla k formování svébytných a emancipovaných osobností.
Polarita svébytnosti a vzájemnosti platí i mezi národy. Výchozí nenahraditelnou kolébkou i životní jistotou každého je jeho „zakotvenost“ v domovském kraji. I tu však hrozí nebezpečí omezeného provincialismu a lokálpatriotismu, přestane-li být kraj (region) otevřeným východiskem, začnou-li se vzdálenější horizonty a perspektivy uzavírat. Přirozené snahy otevřít se světu a zůstat přitom svůj se i zde funkčně doplňují a prolínají. Neodcizený člověk se cítí ochuzeně jak ve světě bez domova, tak i v domově bez světa.
Analogicky mnohostranný hluboký vztah, ba i horoucí láska k vlastnímu národu neznamená nenávist k národům ostatním. Je-li vlastenectví spojeno s všelidskými ideály demokratické unie, podporuje rovnoprávnou spolupráci národů i jejich nadnárodní součinnost v zájmu všech. Nežádoucí a škodlivá je teprve absolutizace určitého národa na úkor ostatních, stejně jako fetišizace nadnárodního celku proti rovnému, plnému a svobodnému rozvoji všech jeho členů. Šovinismus, nekritické velebení vlastního národa i jakékoli nadřazování či podřazování národů vede jen k mezinárodní nesnášenlivosti, separaci, k egoistickému hegemonismu, k násilné nadvládě, k agresi. Součástí duchovní přípravy agrese bývá zpochybňování národních tradic a svébytnosti vyhlédnuté oběti, podpora kolaboranství i vyhrožování silou. Potupený národ bez vlastní samosprávy, stejně jako národ bez minulosti, je národem bez budoucnosti. Žádoucí je proto vyváženost dohodnutých občanských, regionálních i nadnárodních zřetelů.
Čím bohatší a rozmanitější bude přínos jednotlivých krajů (regionů, okrsků) i národů do souboru společných hodnot, tím bohatší a silnější bude evropanství. A obráceně, čím chudší budou vazby lidí k jejich svébytnému domovu a národu, tím slabší, odcizenější, méně odpovědné, formálnější a uniformnější bude společenství lidí v integrující se Evropě.
Soudobý obecný důraz na individuální lidská práva neruší, ale podporuje občanskou společnost a každou lidskou pospolitost, která emancipaci člověka uznává, umožňuje a garantuje. Exaltované uzavírání se do sebe oslabuje univerzální pospolitost stejně jako přílišná otevřenost vůči disfunkčním a rozkladným vlivům. Jde o vyvážený soulad zájmů individuálních, místních, regionálních, národních, státních, evropských i světových. Jde i o souzvuk člověka a přírody. Jde o synergické globální propojení všech eufunkčních jedinečností a zvláštností, jde o souvztažnost singularity, plurality i univerzality lidského světa. Jde o mnohost jednoty a jednotu mnohosti.
Poznámka rázu geopolitického. Exponovaná poloha v centru Evropy nese s sebou řadu výhod, ale i rizik, přináší mnohé podněty, kontakty, výzvy a možnosti – dobré i zlé. Ne vždy jsou naše osudy jen v našich rukou. Důležitá je zahraniční situace, nezřídka se jedná o nás bez nás. Záleží na každém jednotlivci, neboť, jak napsal Jan Neruda, „Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů“. Z tohoto hlediska nedostatečně oceňujeme velké příklady našich dějin, státnické umění nejednoho Přemyslovce, Karla IV., Jiřího z Poděbrad, F.Palackého, T.G.Masaryka, E.Beneše. Pro Masaryka je např. česká otázka zcela přirozeně i otázkou slovenskou, polskou, ruskou, německou, evropskou i světovou. Potřeba našeho ustavičného zájmu o zahraniční dění, o situaci v Evropě i ve světě je bytostně dána naší geo-historickou konstelací kulturní, hospodářskou, politickou, bezpečnostní a ekologickou, pramení i z chronického ohrožení naší národní suverenity a existence mocnějšími sousedy. Mezi prvními v nové době byl F.Palacký, který si uvědomil zvláštnosti naší polohy, a tak již v polovině 19.století prozíravě podporoval ideu středoevropské federace, abychom se nestali obětí “rozpínavosti německé, později ruské“. Proto též T.G.Masaryk, M.R.Štefánik a E.Beneš trvali na Československé republice a na její co nejtěsnější spolupráci se všemi, kteří k ní byli na humanitně demokratických základech ochotni – když se naděje na středoevropskou federaci rovnoprávných národů nenaplnila.
Jednou z nejpozoruhodnějších i nejpozitivnějších dimenzí našich národních dějin je těsné propojení hodnot národních a všelidských. Ne nadarmo vyzdvihuje T.G.Masaryk kritické myšlení a Husův boj za pravdu do státního znaku a do standardy presidenta ČSR. Se zjevným osvětovým posláním a státnickým rozhledem akcentoval i duchovní odkaz takových osobností, jako byli J.A.Komenský, J.Kollár, P.J.Šafárik, F.Palacký, K. Havlíček, J.Neruda, B.Němcová, A.Jirásek, F.X.Šalda, K.Čapek aj. Jde pochopitelně o výběr, který vyjadřuje určité poselství, jistou intenci občanskou, národní i všelidskou. Jde o příklady morálně a pedagogicky nejnáročnější v situaci překonávání nemalé historické zátěže u nezanedbatelné části našich lidí, pasivních, konformních, ba i pokřivených nebo dokonce podlézavých a kolaborujících kdykoli a s kýmkoli. V Evropě najdeme stěží myslitele a státníka, který by byl tak univerzální a zároveň osobitě svůj jako T.G.Masaryk. Zřetele občanské, národní a světové neodděluje, smysl českých národních dějin programově spojuje s novodobou vizí evropskou a všelidskou. Pokud jeho ucelené a otevřené pojetí našeho novodobého národa a světa vyvolává námitky z hlediska jiných hodnotových orientací, je to přirozené. Spor o smysl českých dějin vedl T.G.Masaryk zcela záměrně a státnicky v zájmu naší svébytnosti i vzájemnosti, proti duchovnímu i reálnému podmaňování národů menších národy většími, v zájmu nadnárodní rovné kooperace v duchu všelidských ideálů.
V čem tedy spočívá axiologické poselství našich i světových novodobých dějin podle T.G.Masaryka? Hodnoty, které uvedu, náleží zároveň k společnému jádru výchovy soudobého češství a evropanství.
Humanismus
Masarykův duchovní odkaz je dílem jednoho z největších humanistů našeho národa i Evropy a světa 19. a 20.století. Řadí se ke kulturním a politickým osobnostem programovým a integračním, jako byli např. F.D.Roosevelt, G.B.Shaw, A.Einstein, A.Schweitzer, J.P.Sartre, L.N.Tolstoj, A.Solženicin, Mahátmá Gándhi aj. Masarykův humanismus má univerzální i konkrétní činorodou povahu, odmítá planá slova. Obsahuje emancipaci přirozených lidských práv i morální závazek ustavičné kultivace člověka, zahrnuje svobodu, smysl pro řád a odpovědnost a aktivní obranu lidskosti, kdekoli je ohrožována.
Všechny antihumánní alternativy, které u nás převládly po jeho smrti, charakterizuje naopak nadřazování (nadvládu) jedněch nad druhými, ať již z pozic stavovských, rasových, třídních, z pouhé svévole byrokracie, moci, násilí, či z doktríny soudobého sociálního darwinismu. Nic není dnes v našem životě tak potřebné jako Masarykovo pojetí humanity, projevující se činorodou kultivací vnitřního i vnějšího světa člověka, celého lidského světa.
Vědomí, že kultivaci vnitřního a vnějšího světa člověka nelze řešit izolovaně narůstá v 19. a zvláště ve 20.století, plném moderních krizí i nadějí. Systémová pedagogika dospěla k poznání, že jednostranná kultivace subjektu k nápravě světa nestačí. Z úpadku vnitřního i vnějšího světa člověka vyplývá potřeba souvztažné kultivace jich obou. Nemá-li zůstat velkorysý projekt „dílny lidskosti“ věčnou utopií, nutno jej pojímat reálněji, tzn. univerzálně. K opravdové humanizaci člověka se přibližujeme jen tam, kde dochází k funkčnímu a šťastnému propojení školy plné života s veškerým lidským životem, který je rovněž školou. Reálnou „dílnou lidskosti” musí být zkrátka nejen škola, ale i lidský život sám.
Demokratismus
V oblasti společensko-politické náleží Masarykův duchovní i reálný odkaz k dílům jednoho z největších demokratů nové doby. Pro Masaryka není demokracie pouze státní formou, nýbrž také metodou všeho veřejného a soukromého života, je názorem na život. Podstata demokracie je shoda lidí, jejich mírné obcování, láska, lidskost... Stát není jen mechanismus, politika není jen dovedná správní a diplomatická technika, stát je spolčení občanů na rozumových a mravních základech. Masaryk neomezuje demokracii na její formality a formy dané způsobem vlády, pluralitou stran, svobodnými volbami, většinovým systémem, hlasováním, diskusí. Důležitější než kvantitativní poměry politických sil jsou kvality, konkrétní obsahy, názory na svět a hodnotové hierarchie politických subjektů. Ani politiku nepojímá jako partikulární politikaření, jako zaslepený boj o moc, který ohrožuje konec konců moc samu i existenci společenství, ale ( již podle Platóna) jako umění vidět a moudře řešit společné záležitosti. Masaryk pojímá demokracii univerzálně, permanentně, participačně a samosprávně jako odpovědný způsob života svobodných občanů a národů bez nespravedlivých privilegií a diskriminací. Nejde ani o samoúčelnou a bezobsažnou správu a samosprávu daného statu quo. Masarykovi jde především o zhodnocování, o kvalitu a smysl lidského života. Pravá demokracie je proto podřízena humanitě, je prostředkem (metodou) kultivace lidského života a světa. Proto tolik zdůrazňoval – právě v našich podmínkách, deformovaných dlouhodobou porobou – vzdělání, výchovu a osvětovou roli demokratického státu vůbec, požadoval ustavičnou „revoluci hlav a srdcí“.
K vůdčím ideám nové orientace by mělo proto patřit plné rozvíjení i uplatňování všech lidských potencí, tvůrčího potenciálu každého člověka v duchu hodnot národních i všelidských. Demokracie nemá lepší možnosti vlastního upevňování než politické a osvětové sebezdokonalování. Děti a mládež je třeba od malička učit vidět a řešit jejich společné záležitosti školské, aby později dokázaly řešit i záležitosti občanské a společenské.”Vývoj školy, v tom je vývoj demokracie,” řekl Masaryk. Sám život školy by měl být výcvikem v demokracii.
Státní školství v pluralitní demokracii nemůže být proto kolbištěm stranických, církevních či jiných partikulárních zájmů, musí být důkladně nadstranické, nadkonfesijní, orientované na hodnoty, které lidi nerozdělují, ale spojují. Zejména ve všeobecně vzudělávacích školách musí být všechny úzce oborové a partikulární zájmy podřízeny zájmům obecně lidským.
Masaryk nesnášel práci nekvalitní, neodbornost. Dobře věděl, že většina nemusí mít vždycky pravdu – zejména jde-li o většinu nevyspělých nedovzdělanců. Nic dnes tak neohrožuje svobodu všech, jako svoboda a vláda amorálních diletantů. I tu vyznával krédo Platónovo: „Nebude konce běd, dokud nebudou vládnout nejlepší“. Profesionální a morální povinnost odborníků je připravovat kvalifikované podklady pro demokratické rozhodování, upozorňovat na chyby a rizika, která laik nevidí. Rozhodování na základě konsensu prosté většiny by mělo končit tam, kde začíná evidentní poznání. Principy demokracie a odbornosti jsou souvztažné, měly by se doplňovat a posilovat. Čím lépe se nám podaří tyto oscilující póly lidského rozhodování a jednání skloubit, tím rychleji se vymaníme ze spletitého klubka našich problémů.
Ani zde není třeba rozvádět, jak daleko máme dosud k Masarykovu pojetí moudré humanitní demokracie. Základní rozpor dneška není mezi kapitalismem a komunismem, ale mezi moudrou humanitní demokracií a mezi režimy nedemokratickými.
Shrňme nyní Masarykovo pojetí demokracie, které je vývojové, gradační, směřuje k nejvyšším možným cílům, je realistické, zároveň však náročné, lidsky i pedagogicky. Lze je vyjádřit třemi charakteristikami:
a/ Masaryk pojímá demokracii samosprávně s důrazem na vyspělého občana, dobrou rodinu, obec, zemi, na vyspělý stát, kulturní společenství států. Jde o perspektivní participační pojetí, spojuje demokracii nepřímou (zastupitelskou, parlamentní) s demokracií přímou (samosprávou).
b / Ani uvedené nároky Masarykovi nestačí. Jeho pojetí demokracie je hlavně axiologické, nejen legislativní, natož technologické. Demokracie je kultivací lidského života, metodou řešení lidských problémů. Masaryk odmítá její redukci na pouhé formy, prostředky, techniky a procedury. Ve zdokonalování humanitní demokracie spatřuje předpoklad, prostředek i cíl lidského snažení.
c / Z předchozích postulátů přirozeně vyplývá osvětové pojetí demokracie. Masaryk jako realista si byl vědom, že lidé nejsou vždycky takoví, jací by měli být, zejména v našich podmínkách deformovaných dlouhodobou porobou. Lidospráva předpokládá lidové vzdělání. Demokratickému státu i samosprávě přísluší osvětová role. Osvětové pojetí demokracie je založeno na moudrém, odborně fundovaném rozhodování, na kultivaci politického umění a lidského života vůbec: osvěta má z obyvatelů, z lidí nevyzrálých, pokřivených, konformních i nedobrých křesat občany, obce, regionální společenství a emancipované národy se smyslem pro identitu, pluralitu a univerzalitu.
Naděje vkládané do demokratických změn střední a východní Evropy se naplnily jen zčásti. Soudí se, že jen náprava důsledků občanské války v Jugoslávii si vyžádá desítky let. Obnovu demokracie brzdí často více bída duchovní než materiální. Kyvadlový efekt probouzí i extrémní tendence, proti staré totalitě se hrozí totalitou novou, proti starým zdem se zakládají v hlavách a srdcích lidí, mezi národy a státy, zdi nové. Evropa však potřebuje více konstruktivních kooperací než mocenského egoismu a sektářských separací. Idea demokratické unie je otevřená všem. Rozvíjením česko-slovenské vzájemnosti bychom měli iniciovat vzájemnost a svébytnost středoevropskou a tím i celoevropskou ve všech jejích humanitně demokratických podobách a možnostech.
Realismus
Z hlediska ideového charakterizuje současnost absence hlubší duchovní dimenze, nekritičnost, vyčerpanost, mravní ochablost, konformita a anachronický svár vulgárně konzumního materialismu
s naivně utopickým idealismem. Spektrum této duchovní bídy je široké: od stále agresivnějšího egocentrismu, prospěchářství, partikularismu a separatismu, přes iluze o blízkém ráji věčné prosperity, skepsi, negaci i idealizaci EU, postoje ultraliberální, povrchní víry i pověry, až po sektářský dogmatismus různých odstínů.
Stačí zalistovat v knihách T.G.Masaryka, E.Beneše, J.B.Kozáka, F.Drtiny, J.Tvrdého, F.X.Šaldy, K. a J. Čapka aj., abychom poznali, jak hluboko jsme klesli. Dávno před 1.světovou válkou naznačuje Masaryk perspektivy pozitivního překonávání partikularity lidského poznání i lichých sporů idealistických a materialistických dogmatiků svou filosofií kritického realismu. K realitě ovšem počítá i duši, lásku, mravní řád a věčnost. Masarykův realismus zahrnuje dimenzi přírodní i kulturní, věcnou i duchovní, existenciální i transcendentální, konkrétní singularity, plurality a univerzality, logickou i historickou, substanciální i relační a vývojovou, kauzální i finální. Kulturní univerzalismus nevylučuje intimní lásku k národu ani snahu udržet jeho kulturní svébytnost. Jen to, co obstálo ve zkušebním ohni kritiky, může být pravdivé.
Máloco v dnešní době potřebujeme tak naléhavě, jako rozvoj kritického myšlení, moudrého rozhodování a jednání. To ovšem předpokládá kompetentní snahu vidět věci jaké jsou, vykládat je z nich samých a z jejich kontextů, interpretovat je konkrétně, celistvě a otevřeně v jejich časoprostorových změnách a souvislostech.
Pro Masarykův způsob uvažování je charakteristické, že jednotlivé otázky řeší v kontextu, sub specie ideálů humanity, demokracie a univerzální „aeternitatis“. Masaryk tak v mnohém předjímá komplexní způsoby řešení problémů známé z obecné teorie systémů a dalších syntéz. Tvůrčí přínos Masarykův je ve funkční syntéze kritické vědy a humanisticky angažované kultury ducha a činu
v hledání souladu transcendentální reality lidského světa, v úsilí o moudrou harmonii vnitřního i vnějšího světa člověka.
Závěrem
To, co prožíváme, není triumfalistická vize „konce dějin“, kterou vyhlásil americký Japonec F.Fukujama ve víře, že navždycky už zvítězila teorie a praxe neoliberalismu. Není však ani důvod k apokalyptické beznaději a rezignaci. Naopak. Na pořadu dne je náprava a burcování k ní. Chybějí nám nové konstruktivní adekvátní cíle, jak se uvádí na světových kongresech. Rozpor mezi kvalitativně novým propojením sociálně přírodních ohrožení lidského světa a mezi převažujícím bezohledně egocentrickým způsobem lidského života je nadále neúnosný.
Potřeba nového hodnotového systému, jenž by se stal základem nové životní stability jednotlivce i společnosti je akutní. Výchova k nové kvalitě lidského života se pokládá za univerzální klíč k lepší budoucnosti. Hodnoty Masarykova humanismu, demokratismu a kritického realismu jsou proto dnes aktuálnější než kdykoli dříve. Mají trvalou platnost a patří k nejcennějším základům kultury česko-slovenské i evropské a všelidské.
Texty z pozůstalosti prof.PhDr.Bohumíra Blížkovského jako cennou historickou dokumentaci i jako podnětný program vybrala prof.PhDr.Stanislava Kučerová..
