Pro vyhnání sudetských Němců nebylo žádné morální ani politické ospravedlnění, prohlásila kancléřka Merkelová I
Pro vyhnání sudetských Němců nebylo žádné morální ani politické ospravedlnění, prohlásila kancléřka Merkelová I
I. K termínu „vyhnání“ tzv.sudetských Němců
Tato slova před nepříliš dlouhou dobou pronesla paní kancléřka Angela Merkelová. Samozřejmě, byla určena nám. Paní kancléřka zcela otevřeně podpořila tzv. sudetské Němce. Bohužel, a to již na počátku zdůrazněme, zapomněla na německé antifašisty, kteří byli věrni republice a jejím demokratickým ideálům, k „sudetským“ Němcům, kteří v nich viděli zrádce „němectví“, se nikdy nepočítali. Bojovali s nimi, hájili sami sebe, své rodiny někdy i se zbraní v ruce . Již fakt, že svou pozornost paní kancléřka věnovala pouze „sudetským Němcům“, má velkou vypovídací hodnotu, o níž se zmíníme následně. Uvedenými slovy, a to musíme zdůraznit, udělala z nás, zvláště pak z našich předků, lidi pochybné, neurvalé, kteří se dopustili ohavného zločinu vyhnání. Jejich oběťmi byli, podle paní kancléřky, tzv. sudetští Němci, žijící původně v Československu.
A nyní se zamysleme nad výše uvedenými slovy. V jejím výroku jsou na čelním místě slova o vyhnání sudetských Němců. Nejprve k termínu vyhnání. To se nekonalo. Na rozhodnutí představitelů vítězných spojenců v Postupimi o přesídlení německého obyvatelstva z Československa, o němž jsme byli informování diplomatickou cestou, jsme stejnou cestou souhlasně odpověděli. Při přesídlení (odsunu, transferu) německého obyvatelstva jsme postupovali plně v souladu s rozhodnutími Spojenecké kontrolní rady, která stanovila podmínky a postupy při provádění přesídlení.
Nejprve chceme poukázat na to, že paní kancléřka Merkelová v rozporu s terminologií užívanou spojenci v Postupimi mluví o vyhnání, nikoliv o přesídlení. Nejde však pouze o použití různých termínů, ale v podstatě o snahu nově určit obsah uvedených rozdílných termínů mezinárodního práva.
Pro osvětlení rozdílnosti obou uvedených termínu použijeme citace z díla pan prof. JUDr. Miroslava Potočného, DrSc., jednoho z našich největších znalců mezinárodního práva, který řadu let působil jako profesor a vedoucí katedry mezinárodního prána na UK v Praze a delší dobu i jako mezinárodně-právní expert při naši misi u OSN. „Nejen právnímu a lingvistickému specialistoví, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy."
(Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str.18)
Obsah obou pojmů pan profesor Potočný vymezil velmi jasně, takže další upřesňování můžeme považovat za nadbytečné. Přesto zdůrazněme znovu, že přesídlení se konalo na základě rozhodnutí představitelů vítězných spojenců a našeho následného souhlasu. Proces přesídlení byl řízen Spojeneckou kontrolní radou tak, aby byl spořádaný a humánní. Nešlo tedy o jednostranný nezákonný akt nějakého jednotlivého zločineckého státu.
V těchto souvislostech velmi důležité též je, jak jsme přesídlení (odsun, transfer) provedli. Za vlastní provedení přesídlení (odsunu) jsme od amerického generála Claye a sovětského generála Lukjačenka sklidili uznání a pochvalu „za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu.“ Dále jmenovaní prohlásili, že „způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu“. Tolik vládní zmocněnec pro provádění odsunu Němců, pplk. Štěpán Andrea ve své zprávě „Informace československého vládního zmocněnce pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o jednání s představiteli Spojenecké kontrolní rady c Berlíně v září 1946.“ Toto hodnocení odsunu německého obyvatelstva z Československa je pro nás rozhodující. Nicotná jsou pak hodnocení přesídlení některými dřívějšími i současnými německými politiky, kteří nás obviňují z nejrůznějších zločinů, válečných, proti lidskosti i genocidních. V této souvislosti můžeme konstatovat, že tito pánové, případně i některé dámy, neměli a dosud nemají tolik odvahy, aby se se svými tvrzeními obrátili na příslušné představitelé vítězných spojenců a požádali je o přehodnocení jejich dřívějších závěrů o přesídlení.
Jistou slabší stránku z celého procesu přesídlení mohou tvořit tak zvané divoké odsuny, které probíhaly v době před zahájením Postupimské konference. O této fázi přesídlení píše také pan prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., který uvádí, že spojenci vzali tyto odsuny se souhlasem na vědomí na vědomí a tak je legalizovali. (O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa, in: O České státnosti, Pavlíček Václav, vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2004, str. 258)
K pochopení problému tzv. divokých odsunů přispěje jistě i výňatek z následujícího dokumentu: „Záznam deváté schůze šéfů vlád, 25. července 1945 v 11 hodin 25 minut“:
„Churchill: Je ještě jedna otázka, která sice není na pořadu jednání, ale kterou by bylo třeba projednat, totiž odsun obyvatelstva. Je velký počet Němců, které je třeba odsunout z Československa do Německa.
Stalin: Československé úřady tyto Němce evakuovaly. Nyní jsou v Drážďanech, Lipsku a Saské Kamenici.
Churchill: Domníváme se, že je třeba přesídlit 2,5 sudetských Němců. Kromě toho se Československo chce co nejrychleji zbavit 150 000 německých občanů, kteří byli svého času přesídleni do Československa z říše. Podle našich informací opustili Československo jen dva tisíce z těchto 150 000 Němců. Přemístit 2,5 milionu lidí není maličkost Ale kam je přemístit. Do ruského pásma?
Stalin: Velká část jich jde do ruského pásma.
Churchill: My je svém pásmu nechceme.
Stalin: My to ani nenavrhujeme. (Smích)
Churchill: Přinesou si sebou své hladové krky. Mám dojem, že odsun ještě pořádně nezačal.
Stalin: Z Československa?
Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.
Stalin: Mám informace, že Češi Němce upozorní a potom je vystěhují…“
Co vyplývá z uvedené diskuse mezi Churchillem a Stalinem? Že oba dva původně počítali s tím, že Němci z Československa budou rychle přesídleni. (Churchill: Mám dojem, že odsun ještě pořádně nezačal. Stalin: Z Československa? Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.) V tomto případě jde zcela jasně o odsun, který nazýváme divokým. Churchill však očekával, že takovýto odsun bude probíhat mnohem rychleji, než jsme ho uskutečňovali my. Nepovažoval takovýto odsun za něco mimořádného, ale zcela normálního. V jeho očích měl však jednu velkou chybu, byl příliš pomalým. Nezapomínejme na tento fakt!
