Na co bychom neměli zapomenout
Na co bychom neměli zapomenout
Textů věnujících se letošnímu 30. výročí pádu minulého režimu již bylo publikováno mnoho. Některé teze v nich obsažené se přitom v různých obměnách opakují, což je sice přirozené, ale pro čtenáře jen málo zajímavé. Jednostrannost při posuzování minulosti však není dobrou pracovní metodou. Takže jsme na jedné straně svědky připomínání jednak notoricky známých událostí a jejich aktérů, dobových dokumentů i méně známých skutečností z doby přelomu. Ovšem některá fakta jsou na druhé straně záměrně opomíjena, osoby ignorovány, ty „nesprávné“ názory zejména obyčejných lidí ponechány stranou pozornosti. Místo toho vidíme stále stejné defilé protřelých tváří a omletých frází. Dočasní vítězové se zase po čase chtějí veřejnosti pochlubit údajnými osobními zásluhami na pádu starého režimu. Asi ještě nepostřehli, že jejich pohádky už moc nezabírají ani na mladou generaci. Jisté je, že národu vsugerovaný obraz, kterak stateční disidenti se studenty vyrazili do ulic, aby přes noc svrhli nenáviděného draka totality, patří naštěstí již delší dobu do kategorie nepříliš povedených vyprávění. Ostatně už v létě roku 1989 byly v NSR vytištěné plakáty s fotkou budoucího prezidenta a nápisem Havel na Hrad…
Média hlavního proudu až na vzácné výjimky neustupují ze svých tradičních způsobů práce. Tedy vykládat historii většinou dle dobového zadání. To určují momentální vítězové naprosto nepoučení podobnými postoji dřívějších dočasných vítězů. Hlas médií hlavního proudu je sice ve veřejném prostoru stále dost slyšet, jenže jej bere vážně čím dál méně lidí všech generací. Rostoucí autorita alternativních médií má své pádné důvody sahající až hluboko do 90. let, kdy byli nejprve umlčováni komunisté s republikány jako leví a praví extremisté ohrožující prý již jen svou samotnou existencí křehké výdobytky čerstvě zrozené svobody a demokracie. Tato jim přidělená nálepka na část veřejnosti skutečně až nevídaně působila. Chrobák trousící své rozumy do rozhlasu o víkendu z Lán coby novodobý samozvaný filozof na trůnu a neohrožený strážce demokracie měl na část veřejnosti až magický vliv. Mnozí ho prohlédli až v době, kdy se projevil jako aktivní zastánce nelegální agrese proti suverénnímu státu na konci 90. let, stejně jako otevřený nepřítel slovanských národů. Polistopadoví vládci nějaký čas ohlupovali za systematické podpory většiny sdělovacích prostředků veřejnost tvrzním o vlastní nepostradatelnosti na cestě do sjednocené Evropy a NATO. Ovšem jen do doby, kdy se tito jedině spravedliví a demokratičtí odrovnali svým pokrytectvím, dvojí morálkou, korupčním jednáním, zásadním rozporem mezi slovy a činy. Ostatně již předvolební kampaň roku 1990 ukázala na skutečný charakter mnoha osob deroucích se hlava nehlava k moci. Za proklamacemi o demokracii a svobodných volbách se skrývala snaha urvat koryto za každou cenu a jít přitom doslova přes mrtvoly. Existovalo každopádně dost důvodů, proč byl v Lidové demokracii dne 15. června 1990 zveřejněn článek pod názvem Po volbách, kde se mimo jiné konstatovalo: „Volby byly svobodné. Ale nebyly demokratické. Byly zmanipulovány. Výsledek je nenormální: jedna samozvaná diktatura byla nahrazena druhou. Výklad pojmu lidských práv a demokracie se dostal do rukou těch, kteří si volbami dokázali zmanipulovat mandát, do něhož se sami dosadili. Kontrolu nad nimi nemůže nikdo provádět. Snad leda příští volby. Ale k těm vůbec už nemusí dojít…. Divadlo skončilo. Změnili jsme pouze oponu. Na té bylo původně napsáno: pravda vítězí! My jsme to doplnili: pravda a láska vítězí! Ve skutečnosti zvítězila demagogie a nenávist.“
Polistopadová moc si opravdu až příliš rychle osvojila ty nejhorší vlastnosti části svých předchůdců. Od tupé arogance a nevzdělanosti až po nijak neskrývanou hrabivost a pohrdání systémem, jehož jménem se ovšem hrdě ze všech sil drželi upadající moci a oslovovali plamennými projevy plnými nazpaměť naučených frází z tribun pracující lid. V pojetí dnešních jedině pravých demokratů existuje pohled na dějiny většinou silně tendenční, černobílý. Události roku 1989 nejsou výjimkou, spíše pravidlem. Dobro na straně jedné a zlo na té druhé. Většinou už nic mezi tím. Proč si komplikovat život nesnadným hledáním a nalézáním historických faktů, vyváženým pohledem na dějiny oproštěným od emocí patřících spíše do sportovního klání, kde jsou nezbytným a často rozhodujícím faktorem na cestě k úspěchu? Proč studovat řadu inspirativních pramenů z různých úhlů pohledu, když je vše předem dáno?
Dobrotivé západní velmoci nás dle tohoto výkladu vymanily ze spárů Říše zla a nabídli nám nevděčným Čechům zatíženým rovnostářstvím a uvyklým sociálním jistotám cestu vstříc světlým zítřkům pod vládou kapitálu a globálních trhů. Ostatně slova o tom, že trh vyřeší vše a proto je třeba všechno zprivatizovat, můžeme po třech desítkách let zkušenosti s novými poměry zařadit již natrvalo mezi takové extrémy, jakými bylo ve své době totální znárodňování i včetně všech drobných řemeslníků a obchodníků v 50. letech. Brzy se to negativně projevilo na kvalitě a rozsahu obchodní sítě a úrovni služeb. Čas oponou trhnul a jedno znaménko se vyměnilo za jiné a jeden extrém vystřídal jiný. Státní vlastnictví se dle nositelů nových pořádků stalo přežitkem, který v kapitalismu snad kromě pár výjimek nemá co dělat. A opět se nám tento přístup stejně jako v minulosti vymstil. V kapitalismu 21. století je vše redukováno na zboží. Všechno řádně ocení jedině trh. Lhostejno, že zdeformovaný vytvářením virtuálních financí, burzovními spekulacemi, systémem skrytých kartelových dohod, cílenými kampaněmi proti neposlušným státům s cílem ovládnout jejich zdroje. Vrátil se systém, jehož průvodním znakem je bezohledné vykořisťování člověka člověkem. Globalizace ekonomiky přinesla moderní robotárny vytvářející za pomocí dětské práce a tuhé pracovní morálky, ne nepodobné táborům nucených prací, megatuny nekvalitního zboží putujícího přes polovinu světa, aby se záhy přeměnilo v nepotřebný odpad. To co jsme velmi dobře uměli vyrobit a vypěstovat sami, se k nám dováží z daleké ciziny. Zápalky z Indie, textil, hračky, elektronika a mnoho dalšího z Číny, brambory ze Španělska, okurky z Izraele, masné výrobky a kosmetika z Polska atd. Tento systém již nemá nic společného s klasickým kapitalismem. O sociálně tržním hospodářství ani nemluvě.
Před 30 lety jsme se otevřeli světlým zítřkům v podobě záplavy nových obchodů plných nepřeberného, a jak čas ukázal nezřídka zcela nepotřeného a nekvalitního zboží, luxusních aut a téměř neomezených možností ve všech sférách společenského života. Výsledky se dostavily záhy – uvolnění morálky, znevažování autorit, přezírání tradic, pohrdání hodnotami vytvořenými našimi předky, naprosto nestoudné přepisování historie a s tím vším jde ruku v ruce všeobecný kulturní úpadek. Přitom se najde ještě stále dost cyniků, kteří tento stav nazývají pokrokem. Do starého železa byly novými vládci odsunuty jako nežádoucí a údajně již zastaralé pojmy jako mír, socialismus, sociální spravedlnost a solidarita, dělnická třída, právo na práci, podpora rodin, socialistická zákonnost, obrana vlasti, péče o tělesnou zdatnost mládeže, apod. Nastoupily pojmy jiné, jen zdánlivě moderní a jen na oko neopotřebované. Na prvním místě především trh a konkurence, ale také zahraniční kapitál, ekonomický růst, manažerské řízení, cenová liberalizace, liberální demokracie, svobodné volby a další. Pozlátko něčeho nového, moderního, neokoukaného však postupem času vzalo za své a ztratilo svůj lesk a přitažlivost. Vývoj velmi brzy ukázal, že otevřít malou ekonomiku založenou na dlouholeté průmyslové tradici a fungujícím družstevním zemědělství tlaku velkých nadnárodních korporací je přímou cestou k úpadku či zániku řady podniků, závodů a výrob. Nelze to nazvat jinak, než ekonomickým zločinem. Ukázalo se též, že svobodné volby mohou do významných pozic opakovaně vynášet osoby mravně i odborně zcela nezpůsobilé o čemkoliv podstatném rozhodovat. Nebo že zahraniční kapitál není cestou k prosperitě, ale v prvé řadě vyvážením zisků vytvořených v naší zemi do daňových rájů. Namísto řízení státu založeného na odborných znalostech osob zastávajících důležité pozice a jejich vysokých mravních kvalitách, nastoupily na pořad dne nekonečné partajní tanečky, plané politikaření, bezohledný boj o pozice a ovládnutí státních financí. Při boji o koryta jsme byli již počátkem 90. let a jsme stále svědky někdy až mafiánských praktik a to i na nejvyšších místech. Heslem dne se stala věta - Urvi co jde, zítra už může být pozdě.
Když si zrekapitulujeme, o jaké tradiční značky a produkty tvořené umem českých mozků a rukou jsme díky prosazení surového trhu bez přívlastků přišli, je to bilance vskutku neradostná. Tradiční české pivovary, čokoládovny, sklárny a porcelánky, cukrovary, strojírny, závody produkující hutní výrobky a dopravní prostředky, textilky, obuvnický průmysl. Tento výčet by mohl být samozřejmě mnohem delší. Je tedy nutné i v souvislosti s letošním výročím znovu připomenout, že v době socialistického Československa byly vytvořeny poctivým úsilím tehdejších pracujících obrovské hodnoty v podobě výstavby moderních kapacit v průmyslu, občanské vybavenosti, dopravě i zemědělství. A našim předkům za tuto práci vyslovit velký dík bez ohledu na to, zda režim aktivně podporovali či nikoliv. I dnešní optikou vidíme, jak velký objem práce odvedli a co vše pro společnost vykonali. Přes řadu obtíží se významně rozrostl bytový fond. Nic na tom nemění ani to, že i přes masivní bytovou výstavbu v 70. a 80. letech se bytů stále nedostávalo - zájemců bylo příliš mnoho. Přesto ve srovnání s dnes tolik opěvovanou první republikou to byl pokrok zcela zásadní. Podobný vývojový skok zaznamenalo také školství a zdravotnictví přístupné skutečně všem bez ohledu na obsah jejich peněženky. Stejně možno hovořit o kultuře, která širokému okruhu lidí poskytla i přes různá dobová a ideologická omezení hodnotná díla od hudby a literatury přes divadlo až po výstavbu kulturních zařízení na venkově. Značné hodnoty vznikly i v dnes tolik vysmívaných akcích Z. Připomeňme pro úplnost popisu situace naší společnosti před rokem 1989 analýzu mise Světové banky, která u nás na žádost federální vlády na jaře roku 1990 vypracovala zprávu ke stavu tehdejšího hospodářství: „V mnoha ohledech jsou československá ekonomická opatření v posledních dvaceti letech relativně dobrá. Příjmy na hlavu stále stoupají. I vnější a vnitřní stabilita je udržována. Zjevná inflace je menší než 2 %. Nezaměstnanost skutečně neexistuje. Sociální ukazatele země ukazují relativně dobrý obrázek. Dostupnost obyvatelstva ke zdravotním službám, dostatečná doprava, služby v péči o děti a možnosti rekreace jsou působivé. Celkový standard vzdělávání zůstává vysoký. Nakonec bezpochyby má Československo poměrně malé vnější zadlužení.“
Minulý režim samozřejmě na druhé straně trpěl neduhy. Podstatný podíl na tom měl rozdělený svět se svým blokovým uspořádáním. Předlistopadový režim je jistě možno kritizovat za mnohé. Například za redukci některých osobních svobod, omezenou síť obchodu a služeb, nedostatkové zboží, nedobrý stav životního prostředí v řadě regionů, nedostatečnou památkovou péči u řady cenných historických objektů. Podfinancováním trpěla i údržba bytového fondu a komunikací. Možnosti pro soukromé podnikání se uvolnily teprve na sklonku 80. let. Cestování zůstalo omezeno až do převratu. Mnohé modernizační a již neodkladné reformy však byly ve druhé polovině 80. let připraveny k následné realizaci. Ta však již neproběhla. Změny ve světové politice byly rychlejší. Když se v listopadu 1989 v našich městech zaplnila náměstí, kde lidé požadovali demokratizační změny, nikdo nehovořil o návratu ke kapitalismu. Ostatně filozof Egon Bondy v Rudém právu 24. listopadu 1990 vyřkl následující slova, která i dnes stojí za připomenutí: „Lidi v listopadu loňského roku nechtěli žádný návrat ke kapitalismu. Počítali naopak s tím, že se bude socialismus rozvíjet bez deformací, které do té doby byly, ale o návratu o padesát let neuvažovali. Je velkou otázkou, zda by bývali OF podporovali, kdyby již tenkrát se prohlásilo, že programem je návrat ke kapitalismu.“
Jelikož v textech věnovaných změnám, ke kterým došlo na přelomu 80. a 90. let u nás zůstávají neustále některá „nežádoucí“ témata nepochybně na okraji zájmu, je zcela na místě opakovaně připomenout a zdůraznit, že hodnoty vytvořené ve čtyřech poválečných desetiletích tvořily velmi solidní základ pro tehdy nastoupené a zpočátku i nadějně se jevící změny nejen v ekonomice. Nazývat proto dobu minulou (čtyř poválečných desetiletí) dobou temna, úpadku a hnusu, jak nám předvádějí někteří politici, novináři i jiní, svědčí nejen o jejich neznalosti, ale ještě více možná o záměrném šíření nepravd či přímo hlouposti.
