Průvodce Muzeem
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
V Ivančicích byl restituován a obnoven Stříbrský mlýn. Jeho majitel, zahradní architekt Ing. Vojtěch Halámek, jej proměnil v soukromé „Muzeum bezpráví, povýšeného na zákon.“ Navštívili jsme starý mlýn a objevili tištěného průvodce, který tudy návštěvníky provází. Je to úhledná knížka, pěkně vypravená, na křídovém papíře, s mnoha obrázky, černobílými i barevnými, s ilustrativní dokumentací uváděných dějů. Jmenuje se„ Wie kommt man da raus“. Má 152 stran a vročení 2015.
Z větší části je publikace psána německy, některé úryvky, citáty nebo vyhlášky jsou uvedeny v obou jazycích. Celek svým způsobem dokumentuje historický vývoj, který předcházel druhé světové válce, zachycuje válku samu i to, jak postihla naše země. Cílevědomě směřuje k hlavnímu tématu celého Muzea, totiž k poválečnému odsunu obyvatel německé národnosti z Československa, tedy i z Ivančic. Na závěr letmo připomíná některé významné společenské změny během poválečného vývoje až do současnosti.
Do výkladu událostí v průvodcovské publikaci a do sbírky exponátů Muzea shromáždil Ing. Halámek příspěvky od svých odsunutých známých. Takovým exponátem je i rozbitá panenka spolu s omšelým dětským kufříkem. Její obrázek upoutá na barevné obálce knížečky. Mluví o smutkem zaskočeném dětství, o ztrátě důvěřivé dětské radosti, i o starostech a strastech rodičů, kteří byli zbaveni jistoty dosavadního života. Budí oprávněnou lítost. Ale co když to není panenka německé holčičky a nepatří k poválečnému odsunu ivančických Němců z r. 1945 ? Co když je to panenka české holčičky, kterou i s její s maminkou vyhnalo německé násilí ze severočeského Střekova právě do těch Ivančic už roku 1938? Jsou pamětníci, kteří o tom vyprávějí. I Češi, zbavení sudetoněmeckou agresí svého domova v pohraničí, nepochybně si zaslouží naši lítosti. Jenomže dramaturgie Muzea, jeho expozice i jeho publikovaného průvodce není objektivní, není nezaujatá. Dvěma stranám měří dvojím metrem. A není to tajemství, komu patří všechny výhody. Charakteristika slovního doprovodu k exponátům je výmluvná. Nepokrytě nadržuje odsunutým Němcům. Ani si nevzpomene na to, že dříve než oni museli v rámci účtování po válce odejít z naší vlasti, tedy i z těch Ivančic, byli nenávistným násilím nacistů z uchváceného pohraničí vyhnáni Češi. A shodou okolností někteří z nich našli dočasné přístřeší právě v Ivančicích.
Hned po vstupu do Muzea si můžeme přečíst výzvu, adresovanou našemu svědomí: „Popři, můžeš-li, přiznej, máš-li odvahu“
Další je citát z emotivního proslovu evangelického faráře a bývalého senátora, Zdeňka Bárty. Je to protičeská vůdčí idea Muzea:
„Vysídlení tří milionů občanů německé národnosti z Československa po druhé světové válce byl akt neomluvitelné zvůle a pomsty, který se nedá ospravedlnit ani předchozími zvěrstvy nacistického režimu za války a před ní.
Toto vysídlení přineslo nevyčíslitelné utrpení našim bývalým spoluobčanům, kteří na tomto území žili po staletí. Poznamenalo navíc celé území našeho státu dosud nezhojenými jizvami na duši, krajině a majetku.“
A uveďme ještě závěr muzejní publikace, výzvu k řešení a nápravě některými odpůrci a protivníky dodnes odmítaného poválečného odsunu německého obyvatelstva. Text nade všechnu pochybnost potvrzuje, že v podobě „Muzea bezpráví“ přibyla neočekávaně další základna nepřátelského revanšismu na našem území. Pro závěrečné poselství expozice zvolili pořadatelé zlovolná slova novináře Pavla Tigrida:
„Přál bych si, abychom my Češi z vlastního svobodného rozhodnutí, bez nátlaku, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí uznali, že poválečné vyhnání tří milionů českých Němců má charakter nenávistné etnické čistky a pomsty na základě nepřijatelného principu kolektivní viny.“
Je pozoruhodné, že více než 70 let od konce války působí na německé straně stále skupina lidí, kteří výsledky války nepřijímají. Chtěli by je změnit. A mají své příznivce, bohužel i u nás. Třeba hned v tom Muzeu. Neměli bychom jejich pojetí „bezpráví“ uvést na pravou míru? Měli. Je to naše povinnost.
Němci, kteří žili jako národnostní menšina v Československu (podobně jako v Polsku a jinde), byli z rozhodnutí vítězných mocností po druhé světové válce r.1945 od nás (podobně jako i z jiných zemí) odsunuti do své mateřské, německé říše. Hlavním důvodem odsunu bylo vyloučit pro budoucnost možnost zneužití menšiny pro rozbíječské válečné cíle, jak to před válkou předvedlo nacistické Německo.
Někteří odsunutí však odmítli svou spoluzodpovědnost za rozbití Československa v letech 1938-39 i za jeho porobu v „protektorátu“ a za válečné útrapy jeho bezprávných obyvatel po celou dobu války až do osvobození v květnu 1945. Založili krajanské spolky a nadace a zkonstruovali ideologii na obranu údajně nespravedlivě obviněných. Uplynulé dějiny přepisovali tak, že sami sebe postavili do role obětí, nikoli viníků. Své viny horlivě popřeli a zalhali, své oběti naopak obvinili. A k tomu žádali všemožné náhrady, právo na návrat, omluvu a satisfakci. Jejich propagační činnost v různé podobě, v různé rovině, v různém rozsahu a zaměření trvá již déle než 7 desítek let a nutí nás bránit se a vyvracet stále dokola opakované nepravdy kolem odsunu, kolem tzv. prezidentských dekretů a kolem údajných násilných činů Čechů proti Němcům. Tuto ideologii představuje i Muzeum ve Stříbrském mlýně.
Proti jednostranným, neobjektivním, vytrvale opakovaným sudetoněmeckým tvrzením bychom měli zdůraznit několik tezí:
Neštěstí odsunu. Vysídlení 3 milionů lidí od nás není přece možno pokládat za větší neštěstí než 50 milionů mrtvých a nesčíslné množství válečných škod, které způsobily agrese německého nacismu!
Vždy znovu vyčítavě připomínané „právo na vlast“. Existují pádné důvody jeho ztráty. O právo sídlit v naší zemi přišli ti, kteří zradili a rozbíjeli náš demokratický stát, vytvořili u nás „pátou kolonu“, zřekli se československého státního občanství, volali „Heim ins Reich“ a stali se posléze občany Říše a nositeli jejích světovládných násilnických ambicí. V 30. letech 20. stol. přibývalo těch zrádných občanů mezi českými Němci v pohraničí. Bylo jich postupně až 80%, pak 90 i více procent, jak ukázaly volby. Jako noví říšští občané s despektem haněli bývalou Československou republiku, kterou pomohli likvidovat, a profitovali ze svého nově získaného vládnoucího postavení nad degradovanými Čechy v bezprávném „Protektorátu Čech a Moravy“. Říše je přijala s uznáním
a s pochvalou. Dostalo se jim uznání z nejvyšších míst. Celkem 1,126.000 nových říšských občanů dostalo medaili Adolfa Hitlera za zásluhy při rozbití Československa. K tomuto číslu lze připočítat i rodinné příslušníky oceněných, stejného politického zaměření. Byla to naprostá většina českých Němců.
Není pravda, že se odsun týkal všech Němců na základě principu „kolektivní viny“. Němečtí antifašisté se mohli svobodně rozhodnout, zda chtějí u nás zůstat nebo zda chtějí jít se svými soukmenovci budovat nové Německo.
A nelze trpět hanebné pomluvy a ostouzení prezidenta Beneše a jeho dekretů. Byl to demokrat a humanista a svými dekrety jen pomáhal realizovat poválečnou politiku vítězných spojenců, totiž demilitarizaci, denacifikaci a demokratizaci Evropy. K těmto principům patřil i dohodou „velké trojky“ (Churchill, Roosevelt a Stalin) v Postupimi usnesený poválečný odsun německé menšiny, nejen od nás. Nebyla to msta, tím méně msta prezidenta Beneše. Neprávem ho jeho nepřátelé obviňují, že chtěl Němce jako etnickou skupinu „vylikvidovat“. Likvidace se v prezidentových projevech týkala historické německé otázky (nikoli etnika) a znamenala, na to se může každý podívat do slovníku, vyřízení, vyrovnání, urovnání, vyřešení. Pokud došlo po válce k několika málo excesům, nehodným země Masarykovy, prezident Beneš je kategoricky odsoudil a pranýřoval.
V poslední době organizují příznivci odsunutých Němců akce pod heslem „Smíření“. Pořádají se stále častěji v Brně i na jiných místech naší země. Smíření Čechů s odsunutými Němci? V duchu našich národních dějin si míru a smíření dovedeme vážit. Ale musí to být smíření spravedlivé, nesmí to být opuštění vlastního stanoviska a přijetí stanoviska druhé strany. Ano, Češi jsou ochotni se smířit, ale jen když sudetoněmecká strana přijme bez restrikcí stav, který byl po druhé světové válce velmocemi usnesen a realizován. Stav právoplatného odsunu v rámci demilitarizace, denacifikace a demokratizace.
O odsunu napsal prezident E. Beneš doslova: „Není jiného východiska, než pokusit se přesunem obyvatelstva, prováděným pokud možno všeobecně, slušně a lidsky, počet menšin v cizích státech co nejvíce snížit, a zbývající zlomky menšinového obyvatelstva rozumným způsobem asimilovat nebo mu nechat plnou vůli dobrovolně se vystěhovat, kam bude samo chtít.... Jde o to, aby se Mnichov a válečné hrozby kvůli menšinám již nemohly opakovat.“... „ Všem budoucím masakrům po této hrozné válce můžeme a musíme stůj co stůj svým definitivním rozchodem zabránit. Jen tak budeme moci jednou – až na dnešní bolest zapomeneme – se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden vedle druhého.“
Neměli bychom u nás otvírat jiná muzea, než je to soukromé ivančické v Stříbrském mlýně? Toto Muzeum popírá historické pravdy a historické právo. Neměli bychom veřejnosti předkládat pravdivá svědectví a usvědčovat revanšisty z účelového překrucování minulých dějů? Bez historické paměti nelze odpovědně hájit zájmy národa, jeho státnost, jeho kulturní identitu, úroveň a kvalitu jeho života. V posledních letech si uvědomujeme, jak neúplné a povrchní jsou často znalosti historie vlastního národa ve veřejném prostoru. Nedostatečná informovanost nebo dokonce zaprodanost se projevuje i na vedoucích místech, na kterých bychom ji nečekali. Jen spravedlivé smíření na základě skutečných historických znalostí a zkušeností dává předpoklad pro demokratické soužití národů v Evropě, která při své integraci plně respektuje svrchovanost, samostatnost a rovná práva i malých národů.
