Polední žár
9. 5. 2013
Svítalo. Vycházející slunce se schovávalo za jemný bílý opar, tu a tam zhuštěný do smetanově bílých obláčků. Jak si je tak Jaromír prohlížel, stále víc a víc mu připomínaly pěnu na vrcholku dobře vychlazeného korbele, plného poctivého piva. Nasucho polkl a vytáhl cestovní lahev. Voda! Co jiného. Ta slavná přeměna vody ve víno byl jeden z jeho velkých snů. Vzápětí se přihlásil jeho naprázdno meloucí žaludek. Jako by říkal: „Kdepak chlapče, vodou mě neošidíš. Ty řeči o tom, že hlad je převlečená žízeň si nech pro někoho jiného.“ Jeho záplatovaný, smutně na zádech visící ranec z režného plátna, ale nic dalšího nabídnout nemohl. Už v něm zbylo jen pár kusů oblečení, několik vlastnoručně opsaných knih a starých svitků a naprosto beznadějně prázdný měšec. Možná ještě tak pět, šest drobků po posledním kousku chleba, který spořádal včera v poledne.
Jo v Praze, tam bylo blaze. Ne že by tam nikdy neměl hlad, to ne. Ne nadarmo se říká hladový jako student. Ale to bylo docela jiné. Věděl, že nějaká ta prosná, nebo jáhlová kaše, nebo kousek chleba s rozvařenou kapustou na něho v dominikánské koleji vždycky čeká. A to občas stálo zato přerušit pijatiku s kamarády. Tam a tehdy měl jakousi alespoň kašovitou jistotu. Tady a teď měl pořádný hlad.
Možná to nebyl tak dobrý nápad uspořádat tu rozlučku s Pravošem, Jirkou, Spýťou, Honzou a Chrudou. Pivo a víno teklo proudem, huby byly mastné a plné vtípků a stříbrňáky, které dostal na cestu do Hradce, se všechny nějak zázračně nastěhovaly do koženého měšce tlustého hostinského od Hrbatého mezka. Vlastně ne všechny, vzpomněl si. Jeden skončil u Jarmily ve výstřihu. Aby taky ne, však to byl pohled pro bohy, když se nakláněla, aby před něj postavila další korbel. Jo Jarmila, koho asi dneska v noci měla? Ty její pěkné, kulaté, pevné …
Za jeho zády se ozval klapot okovaných kopyt. Otočil se. Přemýšlel, jestli se má někam schovat, ale už bylo pozdě. Z lesa, který před chvílí opustil, vyjel po cestě na paseku osamocený jezdec. Jediné co Jaromír stačil udělat bylo, že si přes hlavu přehodil kápi. Neznámý jezdec byl oblečený do tmavě hnědého koženého kabátce, vyztuženého kovovými pláty, hlavu a ramena mu kryla drátěná kukla a u pasu se mu s každým krokem jeho pěkně stavěného hnědáka pohupoval solidní a v Jaromírových očích nepříjemně veliký, meč.
Jaromír šel dál se skloněnou hlavou jako by nic, jen pevněji sevřel v pravé dlani svou hůl a levou rukou se dotkl na krku pověšeného ochranného amuletu. Klapot se blížil. Zašeptal cosi jako motlitbu v nesrozumitelném jazyce.
„Buď zdráv bratře. Nepotkal jsi náhodou včera, nebo dnes, někoho?“ Hlas toho cizince byl jasný a zvučný.
„Potkal,“ odpověděl popravdě Jaromír a prohlédl si jezdcovu tvář. V jeho hnědých očích nebyla patrná žádná zloba a tmavým vousem zarostlá tvář vypadala celkem příjemně. Necítil žádné varování. Amulet mlčel. Oddechl si.
„A můžeš mi říct, koho jsi tedy potkal?“
„Dnes tebe a včera kupecký vůz co mířil do Prahy. Proč se ptáš?“
„Někoho hledám.“
„A koho?“
„To tě nemusí zajímat,“ ohradil se jezdec.
„Máš pravdu, nemusí. Ale co když toho někoho potkám? Mohl bych mu říct, že ho někdo hledá. Případně bych mohl někomu říct, že by měl na někoho někde počkat, aby se někdo pořád někde zbytečně netrmácel.“
„Ten někdo ví, že ho někdo hledá,“ nevrle odpověděl muž. Tahle zmatená řeč mu zjevně nebyla pochuti.
„Aha! Takže ten někdo patrně nechce, aby ho někdo našel. To je jiná! To bych tedy mohl někomu někde nechat vzkaz, kdybych toho někoho, tedy toho co nechce, aby ho někdo našel, někde našel.“
„Co..? Cože?“ Jezdec se marně snažil orientovat v té záplavě slov a na jeho tváři to bylo dost dobře znát. Jaromír se začal dobře bavit.
„No, říkám, že kdybych někde našel toho, co nechce, aby ho někdo našel …“
„Dost! Prostě jsi nikoho nepotkal. Díky a sbohem!“
Zamračený jezdec kopl koně do slabin. Ten vyskočil a upaloval dál po cestě, až zmizel v oblaku zvířeného prachu za nedalekou zatáčkou. Jaromír dokašlal, setřepal z mnišské kutny nažloutlý prach a pokračoval v cestě.
„Moc dlouho nevydržel“, řekl si Jaromír a spokojeně se usmíval. Po nějaké době na kraji dalšího lesa našel borůvčí. Plody byly už skoro zralé. Setkání s jezdcem za chvíli v myšlenkách nahradily příjemnější vzpomínky. Takhle modrý prsty měl, když loni pomáhal Andule v kuchyni s borůvkovým koláčem. Měla oči jak ty borůvky. A jak se mu za to pak odměnila!
Už se blížil večer, když se zase dostal do lesa. Odpoledne prošel nějakou Lhotou a tam dostal od jednoho hospodáře mléko, chléb, sýr a radu, že když projde tímhle malým lesíkem, tak do západu slunce dorazí do vedlejší vsi. Tam by ho mohli nechat přespat někde ve stodole. To by se mu hodilo. Dvakrát teď přespal v lese a na střechu nad hlavou se opravdu těšil. Navíc se obloha začala nějak kazit. Od západu se blížily tmavé mraky a už skoro zakryly zapadající slunce. Přidal do kroku. Stmívalo se. V lese bylo šero ještě hustější. Už ho skoro celý prošel a pršet ještě nezačalo. Třeba to stihne. Náhle zaslechl zprava praskot větví a dusot kopyt. Někdo se hnal lesem. A nebyl sám. Jaromír se raději rychle schoval do nejbližšího houští. Bylo plné trnů. Zatracená smůla. Za chvíli se kolem prohnal někdo na koni. Ani si ho nestačil prohlédnout. Byl skrčený na koňské šíji a jeho kůň kličkoval mezi stromy jako lasička. A hned za ním další jezdec. Když utichlo funění štvaných koní a drcení větví a suché trávy pod jejich kopyty, odvážil se Jaromír opustit svůj úkryt. Divné místo a divná doba na pořádání závodů. A tohle bude chtít další záplatu. Sakra a tady taky! Jo kdyby měl tak koně, nemusel by vymetat trnitá křoví a jel by si po cestě jako pán. A nemusel by teď z vaku tahat plášť, protože už by byl určitě dávno pod střechou. Kapka za kapkou se pomalu spouštěla z ocelově tmavé oblohy. Ani by toho chudáka koně tak nehnal jako ti dva blázni. Vzpomněl si na profesora Řehoře a jeho nejoblíbenější poučku. Myšlenka je počátek všeho. Kdo soustředí veškerou svou sílu do tvůrčí myšlenky, stane se s Boží milostí spolutvůrcem na Božím plánu Stvoření. Nebo tak nějak to bylo. Dal by se tak stvořit třeba kůň? Nějaká kobylka pěkná, třeba menší a třeba i pajdavá, nebo mezek, možná i osel by mohl stačit. Nebo… ne kozu ne! Minimálně osla! Níž nepůjde! Snažil se soustředit ze všech sil.
Když se kousek od něho v lese ozvalo koňské zafrkání, nejdřív se lekl. Pak si řekl, že se mu to jen zdálo. Když se ale zastavil, tak i přes ševelení kapek deště v listech stromů zaslechl za houštinou šramot. Prodral se blíž, trny tam naštěstí nebyly, a uviděl koně. Krásnýho koně! Hnědáka, žádnýho pajdavýho osla! Jeho myšlenka má ale sakra silu! Užíval si ten pocit neomezené magické moci, dokud nepřišel blíž a nevšiml si, že kapky deště nedopadají s tichým šelestem jen na jeho plášť a na okolní stromy a na jím stvořeného nádherného koně, ale také na postavu, ležící opodál s krvácející ránou na hlavě. Byl to ten jezdec, kterého potkal dnes ráno.
Rána nebyla zlá. Byl jen v bezvědomí. Nejspíš ho srazila z koně nějaká větev. Jaromír sice nebyl lékař, ale pár přednášek mistra Jakuba a velmi učené disputace s jeho žáky u plného korbele se teď docela hodily. Začal čistit a obvazovat krvácející ránu na hlavě a jeho starý známý přišel k sobě.
„Co je? Kde to jsem? Moje hlava…“
„Klid. Na tohle se neumírá. Tedy pokud nenarazíš na potulného mastičkáře, který by ti zapatlal tu ránu nějakým smradlavým drijákem. Pak by tu byla celkem solidní šance na zčernání krve, bujení hnisu a pomalou bolestivou smrt v horečkách. Mě ale zrovna jak naschvál všechny smradlavý drijáky došly.“
„To jsi ty? Ó Bože! Přestaň plácat nesmysly, bolí mě z toho hlava.“ Raněný si s bolestným výrazem ve tváři ohmatával celkem obstojně ovázanou hlavu.
„Dovolím si protestovat. Hlava tě bolí především z támhle té větve.“
„Jo už si vzpomínám. Už jsem ho skoro měl, když se mi zatmělo před očima.“
„Koho? Ale ne, povíš mi to cestou. Ten déšť asi jen tak nepřestane a tady někde za lesem by měla být vesnice. V tomhle stavu a v tomhle počasí už asi nikoho nedohoníš.“
Vesnici našli. Byla už tma a liják byl v plné síle. Naštěstí se ukázalo, že Jaromírův nový přítel Bořivoj z Dolní Rovné je na tom finančně nesrovnatelně lépe a navíc cítil těžko pochopitelnou vděčnost, takže teď seděli oba v hlínou omítnutých zdech začouzené vesnické putyky. Sušili si u dymníku z otevřeného ohniště v rohu místnosti svršky. Zahřívali se páchnoucí, ale krásně teplou medovinou a mezi jednotlivými sousty podivně hnědé kapusty a černého chleba se skopovým z nějakého starého páchnoucího kozla se Jaromír dozvěděl, koho to Bořivoj vlastně hledá.
Nějaký zloděj mu přede dvěma dny v hostinci u sázavského kláštera benediktýnů sebral nějaké peníze a památeční rodový prsten. Peněz zas tolik nebylo, důležitý je ten prsten. Je prý tak důležitý, že by to Jaromír ani nepochopil. Ten se s ním s plným žaludkem nechtěl hádat. Ať si honí kdo chce koho chce a proč chce. Nakonec dnešní den dopadl nad očekávání dobře. Sice to tu páchlo kapustou, kouřem, zvětralým pivem a potem, který se linul hlavně od protějšího stolu, kde sedělo pár zachmuřených vesničanů. Ale bylo tu sucho a teplo. A to stačilo, aby se mu na tváři rozlil spokojený úsměv. Je nad slunce jasné, že jsou chvíle, a není jich zas až tak málo, kdy ho Bůh všehomoucí a všechny mocnosti Univerza, mají tak nějak rády. Možná ho mají právě tak rády jako on je. Minimálně tak jako má rád svůj plný žaludek. Z hlubokých myšlenek ho vytrhl Bořivojův hlas.
„A co ty jsi vlastně zač? Máš na sobě mnišské hadry, ale už ráno jsem si všiml, že nemáš tonzuru.“
„Mnich nejsem. Jsem studentem pražské univerzity,“ řekl Jaromír hrdě. A dodal: „Ty hadry mám, aby se mi lépe samotnému cestovalo. Málokterý lapka přepadne chudého potulného mnicha.“
„To je pravda. Na cestách není stále bezpečno. I když se to už dávno nedá srovnat s dobou, kdy král Karel usedl na trůn. Za těch deset let se toho hodně změnilo k lepšímu. Tehdy by ti ani tenhle převlek nezachránil krk!“
„Já vím, ale to už je pryč. Tak tedy na krále a na bezpečné cesty!“ pozdvihl Jaromír už bůh ví kolikátou číši medoviny.
„Na Jeho milost! Krčmáři dolej nám džbán.“ Poručil Bořivoj.
Ráno bylo kalné. Sice bylo jasno a oproti včerejšku nebyl na obloze ani mráček, ale ani provoněná sláma ve stodole a poměrně dlouhý spánek nevyhnal z Jaromírovy hlavy včerejší medovinu. Opravdu byla špatná. Ta první měla pravdu, páchla a chutnala jak pomeje. Ta desátá se sice tvářila jako nektar bohů, ale to byla jen prachsprostá lež. Když zasténal tak se probudil i Bořivoj a chytl se s bolestným výrazem na hlavu.
„Jaromíre, ta hlava mě bolí víc než včera. Jsi si jistý, že mi nezčerná krev nebo jak jsi to včera říkal?“
„Za tohle už nemůže ta větev brachu. Včera jsme pili oba příšerný driják a po něm nám zčerná jedině žaludek.“
Po snídani, která se skládala z těch samých, možná jen o stupeň nevábnějších, ingrediencí jako včerejší večeře, se dohodli, že dnešní kus cesty urazí spolu. Jaromír směřoval na východ k Hradci a Bořivoj se chtěl v další nejbližší vesnici zeptat, zda někdo neviděl toho jeho zloděje. A nejbližší vesnice byla necelý půlden cesty právě na východ.
Slunce stálo už vysoko na obloze a pálilo jako obrovský žhavý terč. Právě projížděli mezi pastvinami a dozrávajícími lány obilí a před žhavými paprsky je nic nechránilo. Vzduch se ani nepohnul. Bylo k zalknutí. Jediný stín je lákal na kopci před nimi. Stál tam osamocený obrovský, rozložitý dub. Už se těšili, jak u jeho paty na chvíli spočinou. Šli pěšky. Bořivoj vedl koně za uzdu a on za ním pomalu šel se svěšenou hlavou. Dokud jeli ve stínu lesa, tak se na něm oba vezli, ale v tom parnu ho chtěli šetřit. Bořivoj časem zjistil, že Jaromírovy řeči nejsou pořád tak zmatené a nepochopitelné a nakonec kupodivu musel uznat, že si docela dobře rozumějí.
Už byli tak blízko u vytouženého stínu, že na povrchu rozložitého dubu rozeznali zvrásněnou starou kůru. Náhle uslyšeli výkřik. Přicházel z druhé strany kopce. Přidali trochu do kroku. Pak zaslechli vzdálený dusot kopyt. Z vrcholku kopce viděli, jak se k nim žene postava na koni. Vypadala zděšeně a stále se ohlížela za sebe, jako by jí někdo honil.
„Můj Bože, to je on!! To je ten sprostý zloděj!“ Bořivoj se chystal vyšvihnout do sedla. „Teď mi neuteče!“ Už byl v sedle. Vytrhl z pochvy meč. Zapomněl na únavu a úmorné vedro. Pobídl koně vpřed. Jaromír nemohl pochopit, před čím ten neznámý vlastně utíká. Za ním nikoho neviděl. Čeho se bojí? Že by úpal a pomatení smyslů? Náhle si všiml, jak se za prchajícím jezdcem tetelí vzduch jako nad rozpálenou pecí. Pohyhoval se ve vysokém sloupu jako nějaká živá bytost. Náhle prchající kůň zaržál bolestí a z ocasu se mu zakouřilo. To ne! To je snad…!
„Bořivoji! Zpátky! Rychle! Polednice! Honí ho polednice! Rychle zpátky do stínu!!“
Bořivoj se zarazil. Cože? Polednice? Co to ten blázen plácá? Přece se nenechá zastrašit nějakými povídačkami pro děti. Už se chystal znovu pobídnout koně. Pak si uvědomil, že prchající zloděj jede vyděšeně stále k němu, místo aby od něho utíkal. A pak spatřil něco, co mu vyrazilo dech.
Zlodějův kůň se vzepjal a zařičel. Cestu mu přehradil tetelící se vzduch. Jako by se jezdec i kůň ocitli u kovářské výhně. Jezdec se neudržel. Najednou kůň běžel sám s divokým výrazem bolesti a jeho krk a hříva byly na několika místech popálené. Zloděj se ani nestačil zvednout. Obklopilo ho to a on vykřikl hrůzou a bolestí. Víc Bořivoj vidět nepotřeboval. Obrátil koně a hnal se zpátky.
„Rychle sem! Zpátky! Musíme do stínu!“ křičel Jaromír. Viděl, jak nešťastník ležící bezmocně na zemi najednou vzplál jako pochodeň. Tak příšerný křik snad ještě neslyšel. Třásly se mu ruce, když začal přehrabovat věci ve svém vaku. Koutkem oka zahlédl, jak Bořivoj seskakuje kousek od něho z koně.
„Uvaž koně pod strom. Rychle! A vrať se sem!“
Našel, co hledal. Provaz. Polednice se ještě chvíli motala kolem vypálené trávy, kde leželo zčernalé, spálené tělo. Náhle se začala velice rychle přibližovat k nim.
„Bořivoji! Rychle! Sem!“
Všechno bylo tak rychlé. Od chvíle co Bořivoj seskočil z koně a uvázal ho třesoucími se prsty k větvi uběhl sotva mžik. Přiskočil k Jaromírovi a pak si teprve všiml nedalekého spáleniště, které zbylo ze zloděje a uslyšel hukot jako z pece. Zalilo je oba přízračné, nesnesitelné horko. Jaromír třesoucí se rukou kolem nich udělal na zemi z provazu kruh. Polednice se zastavila na okraji stínu starého stromu. Byl to asi tři sáhy vysoký a tři lokte široký sloupec chvějícího se rozpáleného vzduchu. Temně hučel jako kovářský měch a sálal jako rozžhavený kov. Stín mohutného dubu jako by mezi nimi vytvořil neproniknutelnou hranicí. Skoro neproniknutelnou. Tam kde hradbou z listů pronikl sluneční paprsek tam jako by šlehaly horké jazyky. Jaromír a Bořivoj se chvěli uprostřed provazového kruhu. Pouze ten je opravdu spolehlivě ochránil. Nedaleko uvázaný kůň sebou nervózně škubal a vystrašeně koulel očima, ale o něj polednice nejevila zájem.
„Jaromíre co to je? Co se to stalo?“
„To musí být polednice. Četl jsem o ní. Je to denní ohnivý démon. Prý se vyskytuje velice vzácně. Čerpá sílu ze slunce, když je na obloze nejvýš. A co dělá s lidmi, to jsi právě viděl. “ I přes strach v jeho hlase jako by Bořivoj postřehl stopy zájmu.
„No, to máme teda štěstí.“
„Zatím jo. Ten kruh by nás měl ochránit. Je z posvěceného provazu.“
„Proč s sebou nosíš posvěcený provaz? A jak to vlastně víš? A kde jsi četl o polednici? Kdo vlastně k četu jsi?“ Na Bořivoje toho bylo najednou zase nějak moc.
„Už jsem ti to říkal. Jsem student. Na univerzitě se studují mnohé vědy.“
„Ty jsi nějaký čaroděj co má spolky s ďáblem?“ Bořivoj jakoby náhle nevěděl, koho se má bát víc.
„Ale ne. Říkám, že jsem jen student a na univerzitě rozhodně nikdo spolky s ďáblem nemá,“ ohradil se dotčeně. „Teď ale dávej pozor, aby ses nedostal ven z toho kruhu. Doufám, že tu nebudeme trčet do večera.“
Bořivoj se příliš neuklidnil, ale radši věnoval pozornost tomu, co se dělo za provazem. Hukot sílil. Horký vzduch se roztahoval a kroutil. Marně. Za provaz se nedostal. Tráva, na kterou dopadalo sluneční světlo, začala pomalu doutnat a černat.
„Ochrání nás ten provaz i před hořící trávou?“
„Myslím, že ne. Asi bychom se měli začít modlit.“
„Chceš říct, že nastala naše poslední hodina?“
„To nevím. Prostě se pomodlíme. Démoni nemají moc rádi slovo Boží.“
„Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ znělo dvojhlasně zpod rozložitého dubu. Když to opakovali potřetí, zdálo se jim jako by hučení zesílilo, ale současně jako by se polednice začala zmenšovat. Než motlitbu dokončili popáté, bylo ticho a tetelící se vzduch zmizel.
„Nevím, jestli to bylo díky Otčenáši, nebo proto, že se slunce o kus posunulo, ale myslím, že je to pryč. Měli bychom udupat tu doutnající trávu!“
Zatím co dupali kolem, všiml si Bořivoj, že i jeho kůň se uklidnil. Asi je vážně po všem. Když zapili tu prožitou hrůzu vodou z měchu u sedla, odvážili se přiblížit ke spálenému tělu. Nebyl to hezký pohled. Spálené zuhelnatělé končetiny byly zkroucené v bolestné křeči, z trupu se ještě kouřilo. A ten smrad!
„Chudák, dostihl ho Boži trest.“
„To je trochu tvrdá odplata za ukradený prsten a pár stříbrňáků.“
„Kdo ví, čím vším si to ten nebožák zasloužil. Na univerzitě nás učí, že každý čin se ti vrátí. Jak v dobrém tak i ve zlém. To je zákon vesmírné rovnováhy.“
„To je můj prsten. Peníze vezmi čert, ale ten prsten si vezmu.“ Ukázal Bořivoj na zlatý umělecky tepaný kroužek s červeným kamenem na černém pahýlu prstu. Když si ho pak přehazoval v dlani, protože byl ještě horký, tak se obrátil na Jaromíra.
„To je divné, ten kámen je pořád červený. Původně to byl čirý démant.“
„Ukaž? A nemůže být vyměněný?“
„Ne. Je stejně vybroušený. A proč by ho někdo měnil?“
„Hmm. Tak to ho musel přetavit ten démonický žár. Třeba teď bude mít nějaké kouzelné schopnosti.“ V Jaromírovi se opět probouzela zvědavost. „To by se mělo prozkoumat.“
„K čertu se všemi kouzly.“ Odplivl si Bořivoj a schoval raději prsten do měšce. „Půjdeme, a ty mi hezky povíš, jak to s tebou doopravdy je.“
„Vždyť už skoro všechno víš. A co s ním?“ Ukázal Jaromír na ležící tělo.
„Pošleme sem někoho z vesnice, aby ho pohřbili. Určitě má u sebe ty moje peníze a to by pro vesničany mohlo jako odměna za křesťanskou službu stačit.“ Vzal koně za uzdu a vyrazili. V dálce už na ně čekalo několik doškových střech.
