24. kapitola (G)
11°C
Většinu dopoledne i odpoledne jsem se mořila s domácím úkolem z angličtiny a Sam se zatím rozvaloval na gauči s románem v ruce. Působilo to tak trochu jako rafinovaný způsob mučení, být s ním v jedné místnosti, oddělená nepřekonatelnou hradbou učebnice. Po několika hodinách zpestřených jen krátkou přestávkou na oběd už jsem to nevydržela.
„Připadá mi, že maříme čas, kdy jsme spolu," přiznala jsem.
Teprve když Sam neodpověděl, došlo mi, že mě neslyšel. Opakovala jsem to ještě jednou a on zamžikal očima a pomalu ke mně zvedl pohled, jako by se vracel z bůhvíjaké dálky. „Mně úplně stačí, že jsem tu s tebou," řekl. „Nic víc nepotřebuju."
Dlouze jsem se mu podívala do tváře, jako by se z ní dalo vyčíst, jestli to myslí vážně.
Sam si založil stránku a pečlivě knihu zavřel. „Chceš někam jít?" zeptal se. „Jestli už nepotřebuješ pracovat, můžeme se mrknout k Beckovu domu, jestli se tam Jack náhodou neukázal."
Tenhle nápad se mi zamlouval. Od chvíle, kdy se Jack objevil u školy, jsem si dělala starosti, kdy a kde se vynoří příště. „Myslíš, že tam bude?"
„Nevím. Noví vlci si tam vždycky tak či onak najdou cestu, a smečka se tam drží taky, v tom pásu Hraničního lesa za domem," odpověděl Sam. „Rád bych věřil, že si konečně našel cestu mezi ně." Vypadal ustaraně, očividně však neměl chuť mluvit o tom, co ho trápí. Já sama jsem v tom měla jasno - když se Jack začlení do smečky, ostatní se postarají, aby náhodou neprozradil, co je zač. Ale Sam si dělal starosti ještě s něčím, s něčím závažnějším a hůř popsatelným.
V zlatavém odpoledním světle jsem si nechala ukázat cestu k Beckovu domu. Trvalo dobře pětatřicet minut, než jsme se po klikaté cestě lemující Hraniční les dostali až na místo. Teprve teď, když jsem les objížděla autem, jsem si uvědomila, jak je rozlehlý. Samozřejmě to mělo logiku: vlčí smečka se těžko schová na místě, kde nemá podporu stovek akrů prostých lidské přítomnosti. Zaparkovala jsem džíp na příjezdové cestě a zvedla oči k cihlové fasádě. Temná okna vypadala jako zavřené oči. Z domu čišela pustá prázdnota. Když Sam pootevřel dveře na své straně, zavanula mi do nosu sladká vůně borovic, které držely stráž po obvodu dvora.
„Parádní dům." Vysoká okna se blyštěla v odpoledním slunci. Cihlový dům téhle velikosti neměl daleko k pompéznosti, ale něco v jeho vzezření tenhle dojem podráželo. Možná za to mohl rozlezlý, nepravidelně ostříhaný živý plot v průčelí nebo opršelé pítko pro ptáky, které vypadalo, jako by vyrostlo z trávníku. V tomhle domě panovala útulná pohoda. Uměla jsem si představit, že právě tahle atmosféra dala vzniknout někomu, jako je Sam. „Jak k němu Beck přišel?" zeptala jsem se.
Zamračil se. „Myslíš ten dům? Dělal dřív právníka bohatým páprdům, tak si přišel na pěkné peníze. Koupil ho pro smečku."
„To je od něj ohromně velkorysé," poznamenala jsem a zabouchla dveře. „A sakra!"
Sam se ke mně přes kapotu naklonil. „Co je?"
„Zabouchla jsem klíčky v autě. Nějak jsem nemyslela."
Sam pokrčil rameny, jako by se nic nestalo. „Beck má doma šperhák. Až přijdem z lesa, stavíme se pro něj."
„Šperhák? To jsou mi věci," ušklíbla jsem se na něj. „Jestli mě něco bere, tak jsou to muži s netušenými hloubkami."
„Tak to jsi na správné adrese," odpověděl Sam a pohodil hlavou ke stromům na zadním dvorku. „Můžeme vyrazit?"
Ta představa mě lákala i děsila zároveň. Nebyla jsem v lese od večera, kdy se pořádal hon, a předtím naposledy onoho dne, kdy jsem viděla Jacka přitisknutého k zemi dalšími vlky. Připadalo mi, že všechny moje vzpomínky na tenhle les nesou pachuť násilí.
Uvědomila jsem si, že ke mně Sam natahuje ruku. „Bojíš se?"
Zaváhala jsem. Mohla jsem se jeho ruky chytit, a přitom nepřiznat strach? Ale tohle nebyl opravdický strach, spíš pocit, který mi naháněl husí kůži. Bylo chladno, ale ještě nenastala ta mrtvolná pustota zimy. Vlci měli dost potravy a nebyl důvod, aby na nás útočili. Vlci jsou plachá stvoření.
Sam mě vzal za ruku, pevně ji sevřel a jeho dotyk v chladném podzimním vzduchu příjemně hřál. Pozorně si mě prohlížel, velké oči mu v odpoledním světle jasně zářily a já se v tom pohledu na chvíli ztratila. Dobře jsem si vzpomínala na tentýž pohled ve vlčí tváři. „Nemusíme ho jít hledat teď," řekl.
„Já tam chci jít." Byla to pravda. Částečně jsem chtěla vědět, kde Sam během studených měsíců žije, pokud se zrovna nepotlouká kolem našeho dvora. A částečně v tom měla prsty stejná stránka mé osobnosti, která se při vlčím vytí svíjela pocitem bolestné ztráty. To ona teď žadonila, abych se pustila po slabém pachu smečky a sledovala ji do lesa. Obojí dohromady snadno převážilo všechnu opatrnost a obavy. Abych dala najevo odhodlání, vyrazila jsem se Samem za ruku přes dvůr k lesu.
„Budou se od nás držet dál," podotkl Sam, jako by mě ještě musel přesvědčovat. „Jedině Jack by přišel blíž."
Podívala jsem se po něm s povytaženým obočím. „No právě. Nevrhne se na nás hlava nehlava jako v nějakém hororu, že ne?"
„Když se proměníš, nestane se z tebe netvor. Jen ztratíš zábrany, to je všechno," vysvětloval mi Sam. „Když byl ve škole, vrhal se po lidech?"
Vzpomněla jsem si na historku, která proběhla celou školou. Jack prý někde po večírku zřídil jednoho kluka tak, že musel do nemocnice. Myslela jsem si tehdy, že jsou to výmysly, ale pak jsem toho druhého viděla na chodbě na vlastní oči, s půlkou tváře ještě pořád oteklou. Jack se uměl proměnit v netvora ještě dřív, než se stal vlkem.
„No, tak trochu se po nich vrhal," připustila jsem.
„Jestli tě to potěší," poznamenal Sam,„řekl bych, že tu spíš nebude. Ale byl bych rád, kdyby byl."
Vešli jsme do lesa. Byl o hodně jiný než ten za naším dvorem. Stromy tu rostly blíž u sebe a podrost je svíral tak těsně, jako by je držel zpříma. Za džíny mě chytaly šlahouny ostružin a Sam se co chvíli zastavoval a obíral nám z kotníků pichláky. Šli jsme pomalu, ale po Jackovi nebo ostatních vlcích nebylo ani vidu, ani slechu. Po pravdě řečeno, nezdálo se mi, že by to Sam s pátráním po okolí nějak zvlášť přeháněl. Naopak já jsem se naoko rozhlížela jako divá, abych mohla dělat, že jsem si nevšimla, jak ke mně každých pár vteřin obrací pohled.
Netrvalo dlouho a měla jsem plnou hlavu bodláčí, které se mi zaplétalo do vlasů a tahalo tím víc, čím urputněji jsem se ho snažila zbavit.
Sam mě zarazil a pustil se do něj sám. „Za chvíli to bude lepší," ujišťoval mě a skoro mě dojalo, jak si dělá starost, abych se nechtěla vrátit k autu. Jako bych měla na práci něco lepšího než si od něj nechat opatrně vybírat bodláky z vlasů.
„Mně to nevadí," řekla jsem. „Jen mi připadá, že nemůžeme poznat, jestli tu někdo je, nebo není. Ty lesy jsou nekonečné."
Sam mi zajel dlaní do vlasů, jako by zjišťoval, jestli mi v nich neuvízlo ještě něco. Věděla jsem, že ne, a on to nejspíš věděl zrovna tak. Chvíli se na mě mlčky usmíval a pak se zhluboka nadechl. „Podle čichu tu nejsme sami."
Podíval se na mě a já věděla, že čeká, až jeho slova potvrdím, až si připustím, že stačí trochu se snažit, a ucítím smečku někde nablízku tak jako on. Místo toho jsem ho znova vzala za ruku. „Veď mě, stopaři."
Zatvářil se trochu zklamaně, ale vedl mě podrostem dál do mírného svahu. Tady to bylo lepší, jak sliboval. Trnité křoví zřídlo, stromy tu byly vyšší a rovnější a větve jim začínaly až kus nad naší hlavou. V šikmém odpoledním světle se bílá, loupající se kůra bříz barvila do měkce žlutavého, máslového odstínu a listy vypadaly jako z nejjemnějšího zlata. Když jsem se obrátila k Samovi, zrcadlila se stejná jásavá žlutá i v jeho očích.
Zastavila jsem se jako přimražená. Tohle přece byl můj les. Zlatý les, do kterého jsem vždycky utíkala. Sam ze mě nespouštěl oči, dokonce pustil moji dlaň a poodstoupil, aby na mě lépe viděl.
„Domov," oznámil mi prostě. Myslím, že čekal, co řeknu já. Nebo nečekal. Možná mi to viděl ve tváři. A já ani neměla co říct, jen jsem se dívala kolem sebe na třepotající se světlo a listy visící na větvích jako zlatá peříčka.
„Copak?" Sam mě chytil za paži a zahleděl se mi ze strany na tvář, jako by čekal slzy. „Vypadáš smutná."
Pomalu jsem se otočila kolem dokola. Vzduch jako by vibroval drobounkými zářivými tečkami. „Když jsem byla malá, vždycky jsem si představovala, jak sem utíkám. Ale nejde mi do hlavy, jak jsem to místo mohla znát." Nejspíš to nedávalo smysl, ale mluvila jsem dál, abych si utřídila myšlenky. „Les u nás za domem vypadá jinak. Nejsou tam břízy. Ani žluté listí. Nechápu, kde jsem mohla vidět tenhle."
„Třeba ti o něm někdo vyprávěl."
„Podle mě bych si musela pamatovat, kdyby mi někdo ten les popisoval do takových podrobností, včetně toho mihotavého třpytivého vzduchu."
„Vždyť jsem ti to povídal," poznamenal Sam. „Vlci komunikují takhle zvláštně. Ukazují si navzájem obrázky, když jsou blízko u sebe."
Otočila jsem se k němu, temné skvrně na zářícím pozadí. „Ty si nedáš pokoj, viď?"
Sam na mě jen mlčky upřel ten vlčí pohled, který jsem tak dobře znala, smutný a pronikavý.
„Proč o tom pořád začínáš?"
„Pokousali tě." Pomalými kroky, při kterých nohama rozhrnoval listí, mě obešel kolem dokola. Nepřestával si mě zpod tmavého obočí bedlivě prohlížet.
„No a co?"
„Tady jde o to, kdo vlastně jsi. Že patříš mezi nás. Kdybys nebyla vlk, Grace, nepoznala bys tohle místo. Jen našinec dokáže vidět představu, jakou jsem ti ukázal." Mluvil nesmírně vážným tónem a upíral na mě naléhavý pohled. „Nemohl bych... ani teď bych s tebou nemohl takhle mluvit, kdybys nebyla jako my. Normálním lidem nemůžeme prozradit, co jsme zač. Ne snad že bychom měli bůhvíkolik pravidel, ale Beck mi vysvětlil, že tohle je to jediné, které se nesmí porušit."
To jsem nechápala. „Proč ne?"
Sam neodpověděl, ale prsty mu zabloudily k místu, kde byl postřelený, a já přitom zahlédla bledé lesklé jizvy na jeho zápěstí. Připadalo mi nespravedlivé, že někdo tak citlivý jako Sam bude do konce života nosit na těle důkaz násilí z lidských rukou. Zachvěla jsem se, a nebylo to jen chladnoucím odpoledním vzduchem. „Beck mi vyprávěl spoustu příběhů," řekl Sam tiše. „Lidi nás zabíjejí tím nejdrastičtějším způsobem, Grace. Umíráme v laboratořích, střílejí nás a tráví. Možná se dá vědecky vysvětlit, proč se proměňujeme, ale každý v tom vidí jen čáry. Já Beckovi věřím. Lidem, co nejsou jako my, to nemůžeme říct."
„Já se neměním, Same," namítla jsem. „Nejsem tak úplně jako vy." Zklamání mi uvízlo v krku jako žmolek, který se nedá spolknout.
Nic na to neřekl. Stáli jsme mezi stromy bok po boku a trvalo dlouho, než si povzdechl a znovu promluvil.
„Když tě pokousali, věděl jsem, co bude následovat. Čekal jsem, až se proměníš, každý večer jsem tě hlídal, abych tě mohl odvést mezi nás a nic se ti nestalo." Prudší závan větru mu rozcuchal vlasy a zasypal ho třpytivou sprškou zlatých lístků. Rozpřáhl ruce a nechal si je napadat do dlaní. Vypadal jako temný anděl ve světě věčného podzimu. „Věděla jsi, že každý, který chytneš, znamená jeden šťastný den?"
Nechápala jsem, o čem mluví, ani když otevřel dlaň a ukázal mi hromádku zmuchlaných listů.
„Každý list, který chytíš, znamená jeden šťastný den." Řekl to úplně potichoučku.
Dívala jsem se, jak se okraje lístků pomalu napřimují a třepetají ve větru. „Jak dlouho jsi čekal?"
Mohlo to být ukrutně romantické, kdyby měl dost odvahy podívat se mi do tváře, když to říkal, ale místo toho zaryl pohled do země a rozhrnul botou listí - nespočet příslibů šťastných dnů. „Nikdy jsem nepřestal."
Na to jsem měla říct něco romantického zase já, ani já jsem však neměla odvahu. A tak jsem se jen dívala, jak se plaše kouše do rtu a prohlíží si listy, a pak jsem poznamenala: „To musela být hrozná nuda."
Sam se zasmál, ale znělo to přiškrceně, jako by chtěl sám sebe shodit. „Hodně jsi četla. A spoustu času jsi trávila v kuchyni, kam jsem na tebe přes okno pořádně neviděl."
„Místo abych se promenovala nahá před oknem v ložnici?" popíchla jsem ho.
Sam zrudl jako ředkvička. „O tom se teď nebavíme."
Musela jsem se usmát, jak snadno se dal uvést do rozpaků. Znovu jsem vykročila. Zlaté listí se mi rozvířilo kolem bot a já slyšela, jak Sam šustí listím za mnou. „A o čem že se to bavíme?"
„To je jedno," prohlásil. „Tak líbí se ti tady, nebo ne?"
Zarazila jsem se a otočila se k němu. „Poslyš!" Namířila jsem na něj ukazováček, a on se zastavil a zvedl obočí. „Ty sis vůbec nemyslel, že tu najdeme Jacka, že ne?"
Povytáhl husté tmavé obočí ještě výš.
„Chtěl jsi ho vůbec hledat?"
Zvedl ruce do vzduchu, jako by se vzdával. „Co ti na to mám říct?"
„Byl jsi zvědavý, jestli to tady poznám, je to tak?" Popošla jsem k němu o krok blíž. V postupujícím chladu jsem vnímala teplo jeho těla, ani jsem se ho nemusela dotknout. „To od tebe jsem věděla o tomhle lese. Jaks mi ho ukázal?"
„Vždyť se ti to snažím vysvětlit, ale ty mě neposloucháš. Jsi hrozně paličatá. Dorozumíváme se právě takhle, nemáme slova, jen obrazy. Jednoduché obrazy. Ty ses tehdy proměnila, Grace, jen to není zvenčí vidět. Hrozně bych si přál, abys mi uvěřila." Ruce držel pořád ve vzduchu, ale v slábnoucím světle se začal usmívat.
„Takže jsi mě sem přivedl, abych to pochopila." Znovu jsem udělala krok dopředu a on o krok ucouvl.
„Líbí se ti to tady?"
„Pod falešnou záminkou." Další krok dopředu a další ucouvnutí.
A čím dál širší úsměv. „Tak líbí se ti to?"
„Ačkoli jsi dobře věděl, že tu nikoho nepotkáme."
Teď mu v úsměvu zablýskly zuby. „Líbí se ti to?"
Uhodila jsem ho zaťatými pěstmi do prsou. „Moc, a ty to víš. Věděl jsi to dopředu." Rozmáchla jsem se k další ráně a on mě chytil za zápěstí. Chvíli jsme tak zůstali stát, on s úsměvem zapomenutým na rtech a já s tváří pozvednutou k té jeho: zátiší s chlapcem a dívkou. Byl by to dokonalý okamžik na polibek, ale nepolíbil mě. Jen se na mě upřeně díval, a než mi došlo, že stejně dobře bych mohla políbit já jeho, všimla jsem si, že mu úsměv mizí z tváře.
Pomalu nechal ruce klesnout a pustil mě. „To jsem rád," řekl tiše.
Ruce mi zůstaly viset podél těla, jak je nechal spadnout. „Měl jsi mě políbit," zamračila jsem se na něj.
„Myslel jsem na to."
Nedokázala jsem spustit oči z měkké, smutné křivky jeho rtů. Vypadaly přesně stejně, jako zněl jeho hlas. Musel si všimnout, že na něj zírám, ale mně nešlo z hlavy, jak moc si přeju, aby mě políbil, a jak je hloupé tolik se na to upínat. „Proč to neuděláš?"
Naklonil se a zlehýnka mě ďobnul do rtů. Chladné, suché rty, samá slušnost, a přitom nadobro k zbláznění. „Musím rychle dovnitř," zašeptal. „Dává se do mě zima."
Teprve teď jsem si všimla ledového větru, který mi profukoval dlouhé rukávy. Jeden z mrazivých poryvů zvedl do vzduchu tisíce spadaných listů a mně se na vteřinku zazdálo, že cítím vlčí pach.
Sam se zachvěl.
Když jsem se mu v šeru zadívala do tváře pozorněji, najednou jsem v jeho očích uviděla strach.