Historie
Trocha historie
Planeta Venuše obíhá Slunce blíže než Země, tudíž se na obloze od životodárné hvězdy příliš nevzdaluje, proto je vidět pouze ráno nebo vpodvečer jako jitřenka či večernice. Už ve starověku však hvězdáři rozpoznali, že jde vlastně o jedno jediné těleso. Pro její jas jí ve většině kultur přisoudili úlohu bohyně lásky a krásy, i když, jak už to tak bývá, taky trošku potvory. Nazývali ji různě: Ištar, Afrodité, Hesperos, Venuše a ještě mnoha jinými jmény.
Venuše je ze všech planet Zemi nejpodobnější. Je pouze o maličko menší a o kousek blíže Slunci, jinak vypadají při zběžném pohledu jako sestry. Mars je při tomto srovnání jen zakrslý odstrčený bratr o pořádný kus dál.
Podobně jako Měsíc, vykazuje Venuše střídání fází, její srpek nám ukáže už malý dalekohled. Nic dalšího už ale nespatříme. Veliká jasnost Venuše je totiž způsobena nejen její blízkostí, ale hlavně silnou vrstvou mraků, které dobře odrážejí světlo. Zároveň nám brání v pohledu na povrch, ten tedy zůstával dlouho zahalen tajemstvím.
První myslitelé a hvězdáři 17. a 18. století, ovlivněni názory Galilea a Bruna, pevně věřili, že Venuše se podobá Zemi, jen je o něco málo teplejší. Bernard de Fontenelle z těchto fakt roku 1686 vědecky odvodil, že obyvatelé Venuše se musí podobat Maurům. Jiní vědci, jako Fontana a Bianchini, kreslili mapy Venuše s oceány a pevninami – nyní víme, že viděli asi jen tmavší mraky.
Svante Arrhenius roku 1920 tvrdil, že povrch Venuše tvoří bažiny a že se podobá Zemi v pravěku, a tato teorie se houževnatě držela až do padesátých let – v mnoha brakových i kvalitních sci-fi z té doby se po Venuši prohání dinosauři a mamuti, popřípadě telepatické žáby a jiná vodní havěť. Konkurenční hypotézy prohlašovaly, že mraky jsou tvořeny formaldehydem – planeta by tedy byla naložená jako preparát v muzeu.
Ovšem v letech šedesátých se díky přesnějším technikám ukazovalo, že teplota povrchu je neuvěřitelně vysoká, takže Maurové, brontosauři i žáby by se ihned vypařili. Bylo to velké zklamání pro vědce i snílky, tak velké, že od planety se rázem odvrátil zájem téměř všech hledačů života v kosmu.
Ani Venuši se však nevyhnuly kosmické závody mezi SSSR a USA. Začali Rusové sondou Veněra 1 roku 1961, která však selhala, o rok později následoval americký Mariner 2, který planetu pozoroval zpovzdálí. Sověti si to nenechali líbit a rozhodli se, že se na tam podívají osobně – ovšem sestupové moduly Veněra 4 – 6 byly v atmosféře zničeny. Ani příslovečně robustní sovětská technika neměla šanci. Pokusy s obřím „papiňákem“ ukázaly, že sondy se doslova rozvařily a zbyla z nich jen kašička a pár vypadlých čoček. Nezbylo než postavit něco skoro nezničitelného, a Sověti to nakonec dokázali. Veněra 7 úspěšně přistála, Veněra 9 přinesla dokonce fotografie povrchu, a úspěšná série skončila až Veněrou 16 roku 1983.
S působením Sovětů na Venuši se pojí málo známá anekdota. Nebyli by to správní komunisté, kdyby na sondách chybělo to nejdůležitější – malá soška Lenina. Ovšem došlo k malému nedopatření – soška byla z hliníku, který na Venuši taje jako máslo. Tak se Lenin dočkal toho, co mu podle všech antikomunistů patřilo již dlouho – alespoň symbolicky se usmažil v nejhlubším pekle.
Přistát byla jedna věc, ale zmapovat planetu druhá. Venuše se skrývá pod mraky jako afghánská ženština v burce. Jediným přístrojem, který se jí dokázal dostat na kůži, byl radar. Toho se zhostila převážně Amerika – Pioneer Venus roku 1978 poprvé zmapoval povrch, a práci dokončil Magellan mezi lety 1989 – 94.
Další oblíbená historka se pojí s pojmenováním útvarů na povrchu planety. Nějaký zavilý odpůrce feministek v IAU (což je instituce, která má na starosti mimo jiné zeměpisné názvy v kosmu), se rozhodl, že útvary na této pekelné planetě se budou pojmenovávat výhradně po ženských. Krátery po slavných ženách historie a vědy, pohoří a „kontinenty“ po bohyních. Z moci úřední se tedy z planety měl stát jeden velký „babinec“.
Pikantní ovšem je, že ještě před tímto rozhodnutím kdosi pomocí radaru objevil nejvýraznější útvar na planetě, pohoří o rozměrech Himalájí, a pojmenoval jej po J. C. Maxwellovi, což byl slavný fyzik a, věřte nebo ne, chlap.
Zbyly pouze dvě možnosti – buď hory přejmenovat, což by bylo k tomuto vědci krajně neuctivé, anebo to tiše přejít a tvářit se, že Maxwell byl vlastně bohyně. IAU provedla to druhé, a tak je pan Maxwell vlastně jediným fyzikem v historii, který byl nepřímo prohlášen bohyní. To se jen tak někomu nepovede, ne?
Povrch a geologie Venuše
Jaké vlastně jsou Venušiny intimní partie, které jsme s pomocí radaru nahmatali?
Povrch je povětšinou relativně plochý, jsou zde jen dvě vyvýšené oblasti, které se podobají kontinentům – Ishtar Terra s mohutnými Maxwellovými horami u severního pólu a Aphrodite Terra blíže rovníku. Zdá se, že horniny jsou vesměs geologicky mladé.
Je zde mnoho hor, převážně sopek nejrůznějších velikostí a typů, výlevy lávy a kopule způsobené tlaky magmatu. Tekou zde mohutné toky roztavených hornin, dlouhé i několik tisíc km, kterým se v tom vedru moc nechce tuhnout.
Geologie Venuše je sice divoká, zdá se ale, že zde chybí
desková tektonika, jak ji známe, to znamená pohybující se desky, příkopy, kde
se pod sebe podsouvají a pohoří tam, kde na sebe narážejí.
Na vrcholcích venušanských hor nalezneme udivující nesmysl: rozžhavený sníh. Jak může existovat sníh při teplotě kolem 400 stupňů? Jednoduše, on tam totiž sněží pyrit, olovo, tellur a kdovíjaké svinstvo ještě!
Rotace a podmínky na povrchu
Nápor sond k planetě Venuši přinesl velké množství poznatků.
Konečně byla přesně změřena rotace Venuše, která byla dlouho hádankou. Planeta je totiž natolik zlomyslná, že její mraky rotují jednou za čtyři dny, zřejmě pouze proto, aby hvězdáře zcela zmátly. Den ve skutečnosti trvá celých 243 dnů, je tedy delší než rok, trvající jen 225 pozemských dní. Slunce tedy vychází na západě! (Pozor, nezaměňovat den jako periodu rotace se slunečním dnem, tedy periodou světla a tmy. Ten je výrazně kratší, „pouhých“ 117 našich dnů!)
Představa o dvojčeti Země byla naprosto rozmetána – jde přinejlepším o nevlastní sestru, navíc trochu nepřívětivou. Platí to hlavně o místním ovzduší.
Atmosféra je jedovatá, dusivá, žíravá a velice hustá, tlak je 92x větší než na Zemi, asi jako 1 km pod hladinou moře. Skládá se z téměř čistého CO2, a jasné mraky jsou utvořeny z krystalů síry a kapiček kyseliny sírové s minimem vody. Na povrchu panuje děsivá teplota kolem 480°C, vlastně vyšší než na Merkuru – tak veliká, že skály v noci musejí rudě světélkovat. Odpovědným činitelem je skleníkový efekt, ad absurdum dotažený stejný jev, který nyní způsobuje lidstvo na Zemi. Na případě Venuše vidíme, kam za chvíli možná dospějeme, jestli pan Bush a ostatní budou ignorovat varování ekologů. Že by nakonec přeci jen planety-dvojčata???
Na povrchu je sice relativně jasno, asi jako za podmračeného dne, ale mraky jsou neprůhledné a trvalé, nikdy není jasná obloha.
Planeta nemá magnetické pole, které by ji chránilo před korpuskulárním zářením z kosmu, což je způsobeno asi pomalou rotací, ale možná (podle některých teorií) i absencí satelitu.
|
|
Atmosféra
Venuše. Červeně
vyznačen průběh teploty, černá křivka udává tlak. Vlevo schéma, ukazující nejvyšší hory na Venuši a jednotlivé vrstvy oblačnosti. |
Oceány na Venuši?
Těžko můžeme spekulovat o podmínkách, jaké panovaly před
miliardami let na Venuši, když nevíme přesně ani to, jak to původně vypadalo na
Zemi. Zejména složení atmosféry a její tlak v rané fázi existence obou
planet jsou stále předmětem dohadů. Lze ale říci, že v první fázi vývoje
se Venuše od Země příliš nelišila. To, co vyústilo v radikální odlišnost,
byl zřejmě právě malý rozdíl v teplotách, který se dalším vývojem
umocňoval. Na Zemi vznikly oceány a život, byl odbourán oxid uhličitý
z ovzduší, tlak a teplota se snižovaly a nakonec se vytvořila kyslíková
atmosféra.
Venuše možná měla své oceány také, ale došlo k jevu,
který známe i z naší planety jako skleníkový efekt. Oxid uhličitý
propouští sluneční paprsky na povrch, ale už ne zpátky do vesmíru. Proto
narůstá teplota. Na Venuši to došlo tak daleko, že se moře vypařila. Vodní pára
je rovněž skleníkový plyn, takže teplota narůstala dál. Nejspíše došlo i
k různým chemickým pochodům, které dále zvyšovaly tlak oxidu uhličitého, a
tak teplota planety vyšplhala asi o čtyři sta stupňů výš, než kde by měla být,
a to navzdory tomu, že drtivá část slunečního záření se do spodních vrstev
atmosféry Venuše vůbec nedostane, ale je odražena pryč. (To je důvod, proč je
Venuše na obloze tak jasná.)
V přehřáté atmosféře, kterou nechrání ozónová vrstva ani magnetické pole, došlo potom k rozložení většiny vodní páry na vodík a kyslík. Vodík vyprchal do vesmíru a kyslík reagoval s různými látkami na oxidované sloučeniny, jako je kyselina sírová.
Globální katastrofa?
Povrch Venuše byl geologicky nedávno kompletně(?) přeměněn
výrony lávy mladšího data. Je možné, že došlo k jediné globální vulkanické
události (čili „krátké“ periodě výrazně zvýšeného vulkanismu, nebo dokonce
k přetavení povrchu) asi před 300 -700 (či snad 600 – 1100) miliony let,
ale vyloučeno není, že k sopečné činnosti docházelo postupně, datace není
tak přesná, aby umožnila rozhodnout mezi těmito dvěma hypotézami. Každopádně to
vylučuje nebo alespoň znesnadňuje možnost nalezení dokladů dávných oceánů na
povrchu planety.
Někteří
vědci se domnívají, že vysušení oceánů a následné změny v litosféře
zastavily klasickou deskovou tektoniku a vnitřní energie planety se nemohla
rozptýlit klasickým způsobem, což následně vedlo k onomu katastrofickému
přetavení. Je též možné, že tento hrozivý jev není ojedinělý, nýbrž je na
Venuši obvyklý – planeta podle této hypotézy prodělává v intervalech
několika set miliónů let periodická „přetavení“ střídaná obdobími relativního
geologického klidu, během nichž vulkanismus „sbírá síly“. Velké vulkanické erupce tohoto
typu mohou paradoxně krátkodobě lehce snížit teplotu povrchu oproti dnešní,
neboť SO2 zvyšuje odrazivost mraků, ale později teplota naopak
stoupne (SO2 se vyčerpá, zůstane více vodní páry a CO2,
což zvýší skleníkový efekt) až na 630ºC. Později vodní pára zmizí a
teplota se vrátí k „normálu“.
Také je představitelné, že to naopak právě globální erupce
před 300 – 1100 milióny let (nebo některá předešlá, pokud jich bylo více)
zničila oceány Venuše (či jejich poslední zbytky, viz níže). Ale to jsou jen
spekulace, které bude velmi těžké prokázat.
Atmosféra Venuše
Dnešní atmosféra Venuše je hustá a žhavá. Spodní vrstva je čirá a vane v ní vítr malých rychlostí. Ve dvaceti kilometrech se objevují první částice zákalu a ve 30 – 45 začíná hustá vrstva mraků.
Mraky se (zdola nahoru) dělí na následující vrstvy:
o Zákal (20 – 30 km) – velmi řídký
o Dolní vrstva mlhy (30 – 47,5 km)
o Dolní vrstva mraků (47,5 – 50,5 km) – nejhustší, větší kapénky
o Mezera v oblačnosti
o Střední vrstva mraků (50,5 – 56,5 km) – větší kapénky
o Horní vrstva mraků (56,5 – 70? km) – kapénky kyseliny sírové, relativně řídká
o Vrstva zákalu
(ze http://www.bdl.fr/vt2004/en/fiches/fiche_n13_eng.html a dalších zdrojů)
V padesáti kilometrech dosahuje tlak pozemských hodnot a panuje tu teplota kolem sedmdesáti stupňů. O pět kilometrů výše už teploměr klesá pod nulu.
S rostoucí výškou narůstá i rychlost větru. Při
povrchu jsou to asi 4 km/h, ale na horním okraji oblačných vrstev je to už
několik set km/h. Proto se vrstva mraků otáčí rychleji než planeta sama -
jednou za čtyři dny. Tomuto jevu se říká superrotace.
Všechny tyto údaje jsou obecné, ale místně se mohou lišit,
protože i na Venuši existuje počasí s mraky, turbulencemi a bouřemi.
|
Radarová mapa
Venuše. |
Složení oblaků
Jedná o směs kapének a krystalků nejrůznějších látek.
Nejhojnější je asi kyselina sírová, krystalky ryzí síry a voda, ale jsou zde i
kyseliny chlorovodíková a fluorovodíková, různé jiné sloučeniny síry a další
látky. Většina z nich pochází ze sopek na povrchu planety a dochází mezi
nimi k chemickým reakcím nebo štěpení ionizujícím zářením. Uvádí se, že ve
výši 53 km je 70 - 80% kyseliny sírové a 20 - 30% vody.
Život na Venuši
Jak je to se životem na Venuši?
Na povrchu v současnosti dosti špatně, pokud neuvažujeme
skutečně exotické „organismy“ na bázi lávy, které prozatím patří spíše do
špatné sci-fi a nikoli mezi vědecky podložené možnosti. Současný povrch Venuše
však není tím, co nás zajímá.
Dříve, před miliardami let, zde život rozhodně být mohl. Na
povrchu mohla být přítomna voda ve značném množství. Nemáme žádná přesná
vodítka, kdy teplota Venuše dosáhla kritických hodnot. Mohlo to být velice
záhy, ale třeba také až později, s tím, jak se mírně zvyšovala svítivost
Slunce.
Stav podobný Zemi asi netrval příliš dlouho, a nastalo
přechodné, ale nikoli životu nepřátelské období „vlhkého skleníku“. Jak se
odpařovaly oceány, celou planetu zahalily mraky, které mohly (ačkoli nemusely)
proces zpomalit tím, že odrážely více slunečního záření.
Vodní pára byla rozkládána UV paprsky na prvky, přičemž
vodík planetu opouštěl. Kyslík byl nejspíše odčerpáván chemickými reakcemi, ale
je zde možnost, že po určitou dobu byl v atmosféře přítomen ve své
molekulární podobě – podobně jako dnes na Zemi, i když z jiných příčin.
Teplota však stejně postupně rostla. Silně slaná či kyselá
voda mohla vydržet relativně značnou teplotu, ale nakonec i ona zmizela a
povrch zpustl. Atmosféra se dále vysušovala – až do dnešního stavu.
V minulosti patrně existovala i období žhavější než to dnešní.
Tento scénář je značně diskutabilní, zejména, co se týče
časového faktoru. Nikdo neví, jak dlouho jednotlivé fáze trvaly a odkdy se
povrch planety stal neobyvatelným. Pole pro spekulace je tedy volné.
Život se mohl rozvinout v časné, přívětivé fázi vývoje
– podmínky mohly být dokonce lepší než na Zemi. Naše planeta byla na počátku
svých dějin zmítána ledovými dobami nevídaného rozsahu, které brzdily rozvoj
života, což Venuši jistě nehrozilo. Pokud v atmosféře během skleníkového období
vznikal fotochemickou cestou kyslík, mohl umožnit vznik komplexních forem
života ještě v dobách, kdy Zemi panovaly bakterie (a svíral ji ledový
krunýř od pólů až k rovníku!).
Není vyloučeno, že Venuše se definitivně stala peklem až po
uvažované globální sopečné erupci, která se stala jakousi rozbuškou dalších
změn, nebo je urychlila. Vzplanutí vulkanismu mohlo souviset s úbytkem
vody, to však neznamená, že zastihlo planetu zcela mrtvou a suchou!
Pak by ke „smrti“ Venuše došlo velice nedávno, před 700
milióny let se pozemská moře už zvolna chystala na nástup vyšších bezobratlých,
před 300 milióny let už souším vládli plazi a obojživelníci. Vývoj na Venuši
mohl být rychlejší – pak by ona hypotetická katastrofa mohla zlikvidovat
relativně vyspělé formy života, snad i civilizaci.
Většina vědců se však shoduje spíše na podstatně dřívějším
datu klimatické změny, před několika miliardami let, a připouští nanejvýš
jednoduché bakterie – ale ani ty by nebyly bez zajímavosti.
Změna, která vedla od vlhké planety k peklu nemusela být
zdaleka tak razantní, jak by se zdálo. Tlak na Venuši nemohl být nikdy nižší
než dvojnásobek pozemského, a spíše byl po celou dobu její existence ještě
podstatně vyšší. To znamená i vyšší teplotu varu vody a Venuši. Současný tlak vyhnal
bod varu čisté vody až ke třem stům stupňů, nemluvě o vodě silně kyselé nebo
slané. To dále komplikuje posuzování obyvatelnosti Venuše v minulosti, a
spíše nahrává vyšší stabilitě místních oceánů.
Mohl by život snést takové teploty a tlaky? Mohl. Organismy
na dně moří snášejí i větší tlaky než panují na Venuši, a bakterie v
mořských sirných vývěrech přežívají při 121ºC a možná i
v teplotách ještě vyšších. (Samozřejmě, že na dně moře tlak rovněž
stlačuje vodu natolik, že bod varu je nad touto teplotou!) I v případě, že
pozemskou mezí je opravdu těch 121ºC, kdo říká, že na Venuši dříve nemohli
žít tvorové ještě odolnější, řekněme při 200 nebo 250 stupních? Takže na Venuši
mohl být život při podmínkách jen málo odlišných od dnešních, a to možná i
z geologického hlediska nedávno, třeba před půlmiliardou let.
Schulze-Makuchovy
organismy
Ale co dnes? Venuše se od první návštěvy sond považuje za
neobyvatelnou a celkem nezajímavou planetu, která si nezasluhuje větší
pozornost. V nedávné době však američtí vědci Dirk Schulze-Makuch a Louis
Irwin vyjádřili názor, že tomu tak být nemusí. Zaujala je vrstva atmosféry mezi
50 - 55 km, kde panují podmínky vzdáleně podobné pozemským co do tlaku a
teploty, a je zde nejvíce vodních kapének.
Z čeho usuzují na přítomnost života? V atmosféře
se totiž objevuje několik chemických podivností. Zaprvé, chybí tam oxid
uhelnatý (CO), který by měl hromadně vznikat štěpením oxidu uhličitého. Zadruhé
se tam vyskytují dohromady dva plyny, totiž sirovodík(H2S) a oxid
siřičitý(SO2), které spolu údajně reagují a tudíž by se neměly
vyskytovat pohromadě. Zda spolu tyto dva plyny reagují nevím, zcela určitě však
reaguje sirovodík s kyselinou sírovou podle následující reakce:
H2SO4
+ H2S â S + SO2 + 2H2O
To je pádný důkaz, proč by na Venuši neměla být ani stopa
po sirovodíku, protože kyseliny sírové je tam nadbytek.
Dále zde byl nalezen karbonylsulfid (jinak také sulfid
karbonylu nebo uhlíkosulfát, vzorec COS či OCS, struktura O=C=S.)
Vznikla tedy teorie, že v ovzduší Venuše se vznáší
celá „hejna“ bakterií (Schulze-Makuchovy organismy, níže SMO), které využívají
oxid uhelnatý a siřičitý, možná také vodík vzniklý rozkladem vody,a produkují
karbonylsulfid. O této reakci bylo řečeno, že se podobá metabolismu některých
pozemských bakterií. Karbonylsulfid přitom vzniká jako produkt činnosti
organismů, ale jen zřídka anorganickou cestou.
Bylo dokonce uvedeno, že sonda Pioneer nalezla na Venuši
velmi podivné „kapénky“ nepravidelného tvaru o rozměrech asi 25 mikrometrů -
možná bakterie.
Při
prohledání Internetu i několika učebnic jsem však nenarazil na zmínku o
organismech, využívajících oxid uhelnatý nebo siřičitý. Karbonylsulfid rovněž
není produktem žádného mě známého metabolismu. Je tu tedy možnost, že místní
hypotetické organismy využívají metabolismus na Zemi neznámý.
Karbonylsulfid by však mohl být i pouhým výsledkem rozkladu
organické hmoty. Podle toho, že vzniká v bažinatých oblastech a říčních
deltách, je to dokonce velmi pravděpodobné.
Schulze-Makuch také naznačuje, že SMO používají k „fotosyntéze“
ultrafialové světlo, pro pozemský život smrtelné a mutagenní. Argumentuje
podivnými skvrnami na ultrafialových snímcích Venuše.
Je možné, že UV paprsky jsou využívány přímo nějakým nám
neznámým procesem, ale za pravděpodobnější se považuje možnost, že jsou
pohlcovány nějakým pigmentem, který je přeměňuje na viditelné světlo. Tento
princip je podobný tomu, který využívají některé zářivky. Je také možné, že
bakterie mají pouze ochranný UV-filtr – dobře by posloužila i obyčejná síra,
které by měly nadbytek.
Celá teorie má několik slabých míst a nepodařilo se mi
nalézt o ní více než jen stručné zmínky, takže netuším, zda oba autoři mají
v ruce dopodrobna vypracovanou teorii, anebo zda jen hádají a navrhují
vysvětlení naměřených údajů.
Grinspoonovy organismy
Schulze-Makuch není zdaleka jediný, kdo se Venuší vážně
zabývá. Dalším vědcem, který nesouhlasí se zavržením Venuše jako možné oživené
planety, je David Grinspoon. Poukazuje opět na chemickou nerovnováhu
v atmosféře Venuše i na záhadnou absorpci UV paprsků.
Společně s dalšími spolupracovníky hovoří o jiném typu
metabolismu. Podle jeho teorie je využíván oxid siřičitý a uhelnatý, a produkty
je formaldehyd (sumární vzorec CH2O) a elementární síra. Popřípadě
by mohl být využíván fotolyticky vzniklý kyslík k jakési respiraci.
Objevily se spekulace, že organismy na Venuši tvoří jakýsi
globální celek a koordinovaně ovlivňují počasí svého světa tak, aby jim
vyhovovalo - mimo jiné způsobily superrotaci atmosféry!
Ne, že by to nebylo možné, ale minimálně jsou takové úvahy
předčasné, když ani nevíme, zda tam něco vůbec žije.
Každopádně se jedná o další pohled na možný život na
Venuši.
Můj příspěvek
k teorii
Již zběžná prohlídka
literatury (třeba pouhý Přehled středoškolské biologie) ukáže mnoho pozemských bakterií,
kterým by se na Venuši dařilo. Jedná se především o anoxygenní fotosyntetické
bakterie, ale i některé jiné exoty.
Jak
by se ovšem bakterie držely v ovzduší? Možná podobně, jako se
v atmosféře drží prach, tedy prostým vznášením se ve větru. Nakolik se
mohou vznášet bakterie, to opět přesně nevím. Nějakou dobu určitě ano, ale zda
by tak mohly strávit celý život, to je otázka. Dotyční vědci uvádějí, že při
silných vichrech na Venuši by se bakterie mohla udržet ve vzduchu po dobu
několika měsíců, což by pro její reprodukci bohatě stačilo.
Pokud by to nešlo, mohly by být bakterie nebo nějaké jejich
shluky vybaveny měchýřky s plynem, třeba vodíkem či metanem (analogie
vzduchovým plovacím vakům u sinic). Opět to sebou nese řadu problémů, ale je to
nejjistější způsob létání.
Mohly by bakterie přežít v prostředí plném kyselin?
Různé odolné formy na Zemi naznačují, že ano, a že dokonce by kyseliny mohly
využívat jako metabolit. UV záření by byl větší problém, ale možná že i to by
nějaká odolná forma života mohla vydržet. Například tak, že přes den má svojí
nukleovou kyselinu bezpečně uloženou a neaktivní, a veškeré pochody související
s dělením, při nichž je riziko mutací nejvyšší, se odehrávají v noci.
Také pigment, který přeměňuje UV záření na jiné vlnové délky, by mohl skýtat
ochranu.
Pokusím se zde nastínit, jak by taková forma života mohla
vypadat. Na následujících schématech můžete vidět návrh na fungování shluku
nebo kolonie bakterií. Dokonce je možné, že ony SMO nemají bakteriální
charakter, ale jsou větší a možná i složitější, jakýsi vyšší stupeň symbiózy
než je pouhá kolonie bakterií, tedy cosi jako pozemská eukaryota.
Zde je jedno z možných schémat, ukazující jak by mohly
kolonie SMO fungovat. Metabolismus je kromě vlastních SMO, zpracovávajících SO2,
odvozen z pozemských vzorů.
Karbonylsulfid zde vzniká pouze rozkladem odumřelých buněk.
Tato kolonie není závislá na hypotetickém metabolismu (ten byl doplněn, aby splňovala předpoklady), ale byla by funkční i bez něj.
Takže ani nemusíme zacházet do oblasti neobjevených a
exotických způsobů života, abychom si dokázali představit funkční život na
Venuši.
Bakterie - ničitelé
světů?
Pokud se však chceme ponořit hlouběji do oblasti
spekulací, je zde ještě jedna fascinující možnost. Vznik SMO, jak bylo nastíněno
výše, nemusel být problematický. Mohlo k němu dojít ještě v době, kdy
Venuše měla oceány. Co když mají SMO, spíše než narůstání zářivosti Slunce nebo
počáteční podmínky na Venuši, lví podíl na tom, jak Venuše vypadá?
Karbonylsulfid je skleníkový plyn, navíc podle všeho narušuje ozonosféru.
Jestli se tedy na původně obyvatelné, byť již velice teplé planetě objevil
organismus, schopný jej produkovat jako odpad jakéhosi metabolismu, mohl jím
planetu zamořit a způsobit její nezvratné oteplení! Pak se samozřejmě musel
přizpůsobit změněným podmínkám a přejít do vzduchu, aby přežil.
Pokud je tomu tak, pak bychom měli být při budoucím výzkumu
Venuše obzvlášť opatrní. Do atmosféry Země vypouštíme řadu chemikálií, které by
možná SMO docela chutnaly. Když přežijí mračna kyselin, kyslík v naší
atmosféře už nějak zvládnou také, takže jestli ty potvůrky zavlečeme i
k nám, můžeme se namísto terraformace Venuše a Marsu dočkat venerifikace Země. Nevím
jak vám, ale mě kyslík a teploty okolo dvaceti stupňů docela vyhovují, takže
bych byl pro to, nechat případné SMO tam kde jsou a nepokoušet osud.
Exoti s lávou v krvi
Když je však řeč o životě, asi by bylo správné zmínit i exotičtější varianty – nepravděpodobné, záhadné a obtížně prokazatelné, nicméně nesmírně zajímavé.
Jak již bylo řečeno, na Venuši je mnoho kanálů, dlouhých stovky kilometrů a širokých i více než kilometr. Nejdelší z nich je Baltis Vallis. Mnoho z nich se svým tvarem podobá řečištím na Zemi a na Marsu – mají zákruty, terasy a dokonce delty a snad i jezera. Nejedná se ovšem (alespoň podle většiny vědců) o vodní řečiště, ale spíše řeky lávy. Není zřejmé, zda jsou některé z nich stále činné či nikoli, zdá se však, že jsou spíše staršího data.
Pravděpodobně se jedná (jednalo?) o lávu karbonatitovou, obsahující více než 50% uhličitanů (tj. solí kyseliny uhličité, jako je např. vápenec, dolomit nebo jedlá soda). Podobný typ lávy se na Zemi vyskytuje vzácně – jediným případem takového vulkanismu je sopka Ol Doinyo Lengai v Tanzanii. Teplota tuhnutí takové lávy je „jen“ 500 - 600°C, a na Venuši tedy tuhne buď pomalu, nebo vůbec, může tedy vytvářet více či méně trvalé „řeky“ a „jezera“. Karbonatit je poměrně tekutý a obsahuje vysoké koncentrace vzácných prvků (P, Nb, U, Th, Cu, Fe, Ti, Ba, F, Zr a další) a naopak málo křemene.
Dalšími alternativami, které by mohly vysvětlovat venušanské řeky, jsou komatiit nebo roztavená síra, které mají rovněž poměrně nízkou viskozitu.
Otázkou je též stabilita těchto útvarů. Karbonatit a síra se na povrchu Venuše mohou vypařovat.
Nicméně existují důkazy, že na povrchu Venuše byly (a snad stále jsou) celkem dlouhodobé kapalné útvary, ať byly tvořeny čím chtěly. V tekuté síře a snad i karbonatitu (popř. jejich směsi) by snad mohly probíhat komplikované chemické reakce, které by mohly vést k nějaké formě velmi exotického života.
Vlastnosti rozpouštědla má i nadkritický oxid uhličitý, a to dokonce natolik dobré, že ohrožuje některé součásti kosmických sond. Tady je nicméně problém, že na rozdíl od lávy (a na zhýčkanějších planetách také vody) netvoří žádné oddělené rezervoáry, kdy by se chemické sloučeniny mohly koncentrovat a reagovat spolu.
Nechci tady tvrdit, že na Venuši je takový či onaký exotický život. Tato možnost je vysoce nepravděpodobná, a byla by hloupost tvrdit opak. Nicméně taková alternativa existuje – a vše ostatní závisí na budoucím výzkumu.