Kafka na pobřeží 40-53
tak jak tak, ale bude to lepší udělat někde jinde. Košili vyždímám, co mám
síly a pak ji strčím do pytle na špinavé prádlo a ten nacpu hluboko do
batohu. Vlasy si namokřím vodou a trochu je upravím. Z tašky s toaletními
potřebami vytáhnu mýdlo a umyju si ruce. Ještě
se mi trochu třesou. Dávám
si ale načas a pořádně
se umyju i mezi prsty. Krev mám dokonce i za nehty.
Namočeným ručníkem setřu stopy krve, která mi přes šaty prosákla až na
hrudník. Pak si obléknu košili, zapnu knoflíky až ke krku a podolek si
zastrčím do kalhot. Musím se alespoň
trochu upravit, abych nebyl nikomu
nápadný.
Mám ale nahnáno, ne že ne. Zuby mi cvakají jako splašené. Nezastavím je, ať
dělám co dělám. Roztáhnu ruce a zadívám se na ně. Trochu se mi chvějí. Ani
nevypadají jako moje. Vypadají spíš jako párek cizích, nezávislých tvorů.A
dlaně
mě
hrozně
pálí. Docela jako bych byl silně
svíral nějakou rozžhavenou
železnou tyč.
Opřu se oběma rukama o okraj umývadla a silou přitisknu hlavu k zrcadlu. Je
mi do breku. Jenže i kdybych se rozbrečel, stejně
mi nikdo nepřijde na
pomoc. Nikdo mi...
Ale ale, kdepak jsi se vlastně
zamazal takovou spoustou krve, co? Cos to
proboha vyváděl? Nepamatuješ se, žejo? Ty sám, zdá se, nikde žádnou ránu
nemáš. A když pomineme to tvoje rameno, vlastně
tě
ani nic pořádně
nebolí.
Takže ta krev co na sobě
máš není vůbec tvoje. Tu musel prolít někdo jinej.
Ať
tak nebo tak, tady teď
zůstat nemůžeš. Kdyby tě
tu takhle celýho od krve
načapala policejní hlídka, máš definitivní utrum. Je ovšem otázka, jestli
se rovnou odsud vracet do hotelu. Tam už teď
na tebe klidně
může někdo
čekat. Opatrnosti vážně
nezbývá. Třeba ses někde zapletl i do zločinu a ani
o tom nevíš. Nebo jsi klidně
mohl něco spáchat sám.
Štěstí, že máš všecky svoje věci u sebe. Teď
se ti opravdu vyplatilo, že
ses z opatrnosti všude tahal s celým majetkem nacpaným v těžkým batohu. Tos
udělal vážně
dobře. Takže si teď
ani nemusíš dělat větší starosti. Žádný
strachy. Všecko by mělo i dál jít celkem bez problémů. Jsi přece
nejdrsnější patnáctiletej kluk na světě, no ne? Tak si koukej věřit. Trochu
se vydýchej, všecko si hezky v klidu promysli, a to by bylo, abys to
nezvládl. Budeš si muset ovšem dát setsakra pozor, to je fakt. Nezapomeň,
tekla krev. Opravdická červená. A nebylo jí nejmíň. Dost možná už po tobě
někdo pase.
Takže -hurá do akce. Zbyla ti jenom jediná možnost. Je jenom jedno místo,
kam teď
můžeš jít. A ty víš, kde je.
Zhluboka dýchám, až se trochu uklidním. S batohem na zádech vykráčím ze
záchodů. Ve světle rtuťové výbojky pochoduju po štěrku, jen to chřustí. A
jak tak jdu, ze všech sil přemýšlím. Stisknu spínač, otočím pákou, nahodím
myšlení na plné otáčky. Moc to ale nešlape. Šťáva v baterii je skoro na
nule. Potřeboval bych teplé místečko někde v bezpečí, kam bych si mohl na
čas zalézt, a dát se trochu do formy. Ale kde takové najít? Napadá mě
snad
jedině
knihovna. Kómurův památník. Ten ale neotvírá dřív než zítra
dopoledne v 11, což je dlouhá doba, kterou teď
budu muset někde překlepat.
Kromě
Kómurova památníku mě
napadne už jen jedno jediné místo. Posadím se
do nejzastrčenějšího a nejodlhlejšího kouta a z kapsy u batohu vylovím
mobil. Ujistím se, že funguje. Pak vytáhnu z peněženky kartičku s číslem na
Sakuřin mobil a navolím. Prsty se mi ještě
klepou. Po několika
přehmátnutích to sáhodlouhé číslo konečně
vyťukám správně. Sláva, nemá
zapnutou hlasovou schránku. Po dvanáctém zazvonění to konečně
zvedne. Řeknu
svoje jméno.
"Hele, Kafko Tamuro," ozve se mi lehce naštvaným hlasem. "Kolik si myslíš,
že je vlastně
hodin? Já zítra brzo vstávám, víš?"
"Mě
je jasný, že volám v úplně
blbou dobu," říkám já. Uvědomím si, jak
vyděšený mám hlas. "Jenže já si už vůbec nevěděl rady. Stal se mi průšvih a
ty jsi bohužel jediná, komu se dalo zavolat."
V telefonu je chvíli úplné ticho. To asi Sakura rozvažuje nad tónem mého
hlasu.
40
"A je to...něco vážnýho?"
"Já sám nevím. Ale vypadá to, že asi jo. Fakt bych moc potřeboval, abys mi
pomohla, jestli můžeš."
Trochu se zamyslí. Ne proto, že by váhala, prostě
přemýšlí. "A kde jseš
teď?"
Řeknu jméno svatyně. Nic jí to neříká.
"A to je tady v Takamacu?"
"Já nevím, ale asi jo."
"To jako chceš říct, že ani nevíš, kde jseš?" řekne Sakura ohromeně.
"To by celý bylo na delší povídání."
Povzdychne si. "Tak si chyť
někde poblíž taxíka a jeď
na roh do ..., druhý
čóme, k Lawsonu. K takový tý prodejně. Má velkou ceduli, tak se to snadno
hledá. Máš dost na taxík?"
"Mám," řeknu já.
"Tak to je fajn," řekne Sakura. A zavěsí.
Bránou torii vyjdu ze svatyně
na širokou třídu a hledám taxík. Skoro
okamžitě
jeden přijíždí a staví. Přeptám se řidiče, jestli zná Lawson na
rohu v ..., druhé čóme. Zná ho velice dobře. A je to daleko? Ne, ani ne.
Tak asi za 1000 jenů, možná míň.
Před Lawsonem taxík zastaví a já zaplatím, ruce se mi přitom ještě
trochu
třesou. Pak s batohem na zádech vejdu do obchodu. Jsem tu dřív, než jsem
čekal a tak tu Sakura ještě
není. Koupím si malou krabici mléka, ohřeju si
ho v mikrovlnce a pomalu a pečlivě
piju. Ohřáté mléko mi klouže krkem dolů
do žaludku. Trochu mě
to uklidní. Když jsem vcházel do prodejny, prodavač,
co tu hlídá, jestli někdo nekrade, si krátce prohlédl můj ruksak, ale od té
doby si mě
už nikdo nevšímá. Dělám, že si vybírám jeden z časopisů
v
regálech a prohlédnu se přitom ve skle výlohy. Vlasy mi ještě
trčí na
všecky strany, ale krev na košili už skoro není vidět. I zblízka už možná
vypadá jen jako obyčejná špína. Teď
už jen zbývá, abych se přestal tak
nemožně
třást.
Za deset minut Sakura konečně
dorazí. Je už skoro hodina po půlnoci. Sakura
má na sobě
šedou mikinu a oprané džíny. Vlasy má vzadu sepnuté a na hlavě
tmavomodrou čepici New Balance. Jak tu holku zahlédnu, zuby mi konečně
přestanou jektat. Přijde ke mně
a prohlíží si mě
s výrazem, jako by
zkoumala tesáky v hubě
nějakého psa. Vydá zvuk, který zní nejspíš jako
povzdech. Pak mi dvakrát poklepe na rameno. "Tak jdem."
Byt je od Lawsonu asi jen dva bloky pěšky. Je v malém laciném patrovém
domku. Vyjde po schodech, vytáhne z kapsy klíč
a odemkne dveře se zelenou
deskou. Dvě
místnosti, kuchyňka a koupelna. Zdi jsou tenké, podlaha hrozně
vrže, a vypadá to, že slunce sem zasvítí tak akorát při samém západu. Je
slyšet, jak někde vedle splachují záchod, o kus dál vrznou dvířka kredence.
No co, aspoň
je znát, že tu bydlí opravdoví, živí lidi. Hora nádobí ve
dřezu, prázdné PET lahve, rozečtené časopisy, v květináči tulipán, co už má
evidentně
nejlepší za sebou, nákupní seznamy přilepené izolepou na
ledničce, přes židli přehozené punčocháče, na stole rozložený televizní
program, popelník a podlouhlá krabička Virginia Slims, pár nedopalků. Tohle
všecko mě
najednou zvláštně
uklidní.
"To je byt mojí kamarádky," vysvětluje Sakura. "Dřív jsme spolu dělaly v
Tokiu v jednom kadeřnictví ale loni se musela vrátit zpátky domů
do
Takamacu. Teď
zrovna jela na měsíc do Indie a tak mě
poprosila, jestli tu
mezitím nechci bydlet a dát jí na byt pozor. Taky za ní na tu dobu
zaskakuju v práci. V kadeřnictví, pochopitelně. No, ono je docela fajn
jednou za čas na chvíli vypadnout z Tokia. Ta holka je ale trochu blázen do
New Age, skoro si nejsem jistá, jestli se z tý Indie jen tak vrátí."
Usadí mě
k jídelnímu stolu. Pak mi vyndá z lednice plechovku Pepsi Coly.
Bez sklenice. Colu já normálně
nepiju. Je přeslazená a kazí se po ní zuby.
Ale teď
mám žízeň
a plechovka do mě
jen tak zahučí.
"Nemáš hlad? Já tu teda mám jenom instantní nudle, jestli by ti to
nevadilo."
Odpovím, že hlad nemám.
41
"Ale vypadáš fakt hrozně, víš to?"
Kývám.
"Takže, cos to vlastně
kde vyváděl?"
"To bohužel sám netuším."
"Netušíš, cos vyváděl, ani nevíš, kde jseš, a všechno to vysvětlovat by
bylo nadlouho," řekne Sakura, jako by se chtěla jen ujistit. "Ale tvrdíš,
že rozhodně
jseš v průšvihu."
"Jo, jsem ve velkým průšvihu," odpovídám jí. To přesně
se jí snažím od
začátku říct: jsem fakt ve velkým průšvihu.
Chvíli je ticho. Ona si mě
mezitím se svraštěným obočím prohlíží.
"Hele, ty ve skutečnosti nemáš v Takamacu žádný příbuzný, co? Ty jsi utek z
domova, že jo?"
Kývám.
"Když mi bylo zhruba tolik, co tobě, taky jsem jednou utekla z domu. Takže
tak trochu tuším, jak ti asi je. Proto jsem ti taky při loučení dávala na
sebe telefon. Říkala jsem si, že se ti možná bude hodit, víš?"
"Fakt díky moc," poděkuju jí.
"Naši bydleli v Išikawě
v Čibě. Moc jsem si si nima nerozuměla, škola mě
nebavila, tak jsem jim šlohla peníze a odjela nejdál co to šlo. To mi bylo
šestnáct, víš? Odjela jsem na Hokkaidó k Abaširi, tam jsem šla na první
farmu s dobytkem, co jsem viděla, a řekla jsem, že bych u nich chtěla
pracovat. Že budu dělat úplně
cokoliv a budu dřít jako šroub. Že ani nechci
plat, stačí střecha nad hlavou a něco k jídlu. Paní na mě
byla hrozně
hodná, udělala mi čaj a pak řekla, ať
chvilku počkám, tak jsem počkala.
Přijela policie a odlifrovala mě
zpátky domů. Na farmě
fakt nebyli
včerejší. Tehdy mě
napadlo, že se musím naučit nějakou práci, abych se s ní
uplatnila úplně
všude. Praštila jsem se školou a šla na učňák na
kadeřnici."
Protáhne rovnoměrně
oba koutky do stran a usměje se.
"A řekla bych, že to nebyla chyba. Nemyslíš?"
Jen s ní souhlasím.
"Tak, a teď
mi to všechno řekni hezky od začátku," povídá Sakura. Vyndá si
z krabičky Virginia Slims jednu cigaretu a škrtne sirkou. "Stejně
dneska
nějak nemůžu spát. Tak si tě
aspoň
poslechnu.
Všechno jí to pěkně
popořádku vyprávím. Začnu u odchodu z domova. O té
věštbě
jí ale neřeknu nic. To se nedá vyprávět kdekomu na potkání.
KAPITOLA 10
"Nebudete se zlobit, když vám Nakata bude říkat pane Kawamuro?" zeptal se
pan Nakata už podruhé hnědého pruhovaného kocoura. Pečlivě
odděloval slova
a snažil se mluvit co možná srozumitelně.
Kocour mu tvrdil, že zahlédl Sezamku (stáří 1 rok, trojbarevná kočka,
samička), a to jen docela nedaleko odsud. Jenže naneštěstí -alespoň
tedy z
pohledu pana Nakaty -mluvil ten kocour hodně
zvláštním způsobem. A navíc
ani sám nevypadal, že panu Nakatovi zrovna dvakrát rozumí. Rozhovor se jim
proto chvílemi zamotával, nebo úplně
ztrácel smysl.
"Problémy nemá, hlava vysoká."
"Promiňte, Nakata teď
moc nerozuměl, co jste ráčil říct. Neračte se hněvat,
to je tím, že je Nakata hloupý."
"Pořád, pořád, makrel."
"Ráčil byste makrelu?"
"Né. První ruka svázat."
Pan Nakata ovšem nikdy nečekal, že mu hovory s kočkami půjdou kdovíjak
dokonale. Nic naplat, když se má bavit člověk s kočkou, nemůže nikdo čekat,
že to půjde úplně
hladce. Předně
je třeba si uvědomit, že už samy
konverzační schopnosti pana Nakaty byly -ať
už se bavil s lidmi nebo s
kočkami -poněkud problematické. Minulý týden se mu, pravda, vydařila
debata s panem Ócukou, ale to byla spíš výjimka, a obecně
vzato ho většinou
stálo dost úsilí předat i jednoduché sdělení. V obzvlášť
nevydařených
42
případech si někdy připadal, jako když na sebe za větrného dne s někým
křičí z jedné strany průplavu na druhou. Dnešek byl bohužel přesně
takový.
Mezi jednotlivými kočičími druhy bylo kdovíproč
nejhorší pořízení právě
s
hnědými pruhovanými kočkami: jako by vysílaly na jiné vlnové délce. S
černými to většinou bylo snadné. Vůbec nejlepší pak se siamskými, ale šance
narazit ve městě
na toulavou siamskou kočku bohužel nebyly zrovna vysoké.
Takové siamské kočky si totiž většinou lidé opečovávají někde pod střechou.
Zato hnědých mourovatých běhají bůhvíproč
ulicemi spousty.
Ipřes to všecko byla ale řeč
s panem Kawamurou zvlášť
těžká: pan Nakata
nerozuměl ani slovu. Kocour měl špatnou výslovnost a jednotlivým slovům se
skoro nedalo rozumět. Natož pak odhadnout, jak spolu souvisí. Spíš než věty
to připomínalo hádanky. Naštěstí měl ale pan Nakata svatou trpělivost a
času habaděj. Znovu a znovu opakoval pořád dokola tu samou otázku, na
kterou zase dostával pořád dokola tu samou odpověď. Oba dva seděli na
kamenné zídce malého dětského hřiště, postaveného mezi obytnou zástavbou a
bavili se tu spolu už dobrou hodinu, aniž by se jejich hovor nějak
podstatně
hnul z místa.
"Pan Kawamura, to je jen takové jméno, nic neznamená. Nakata podobné dává
každé kočičce, snáz si ji pak pamatuje. Určitě
vám tím neudělá žádné
potíže. Nakata by vám tak jen chtěl říkat."
Pan Kawamura na to znovu zamumlal něco nesrozumitelného, ale protože to
nevypadalo, že by se takhle někam dostali, přešel pan Nakata radši do další
fáze. Znovu vytáhl fotografii Sezamky a ukázal ji panu Kawamurovi.
"Tohle je Sezamka, pane Kawamuro, kočička, kterou Nakata hledá. Jednoroční,
trojbarevná kočička. Chovali ji Koizumiovi ze třetího čóme v Nakanu, ale
přednedávnem se jim zaběhla. Když panička otevřela okno, vyskočila ven a
byla pryč. Proto se vás Nakata ještě
jednou ptá: vy jste ji viděl, že ano?"
Pan Kawamura se na fotografii ještě
jednou zadíval a pak přikývnul.
"Kuwamura, když makrel, svázat. Když svázat, hledat."
"Promiňte. Nakata to už říkal, ale hlava mu neslouží jak má a tak vám teď,
pane Kawamuro, moc nerozumí. Neráčil byste mu to ještě
zopakovat?"
"Kuwamura, když makrel, vyhložit. Když pátrat, svázat."
"Tím makrelem myslíte rybu?"
"Vyhloží makrel, ale když svázat, Kuwamura."
Pan Nakata si přihladil dlaní hlavu plnou bílých, nakrátko ostříhaných
vlasů
a na chvilku se zamyslel. Z tohohle hovoru, který se jako bludiště
pořád motá kolem té divné makrely, přece musí existovat nějaká cesta ven?
Přemýšlel, co měl síly, ale na žádnou stopu nepřišel. Systematické úvahy
nebyly právě
jeho silná stránka. Pan Kawamura se mezitím začal ze všech sil
drbat zadní packou pod bradou.
Vtom se zezadu ozvalo něco jako tichounký smích. Když se pan Nakata otočil,
uviděl, že na nízké kvádrové zídce u vedlejšího domu sedí krásná štíhlá
siamská kočka a prohlíží si ho přimhouřenýma očima.
"Promiňte, že obtěžuji, vy račte být pan Nakata, že?" ozvala se hláskem,
hladkým jako z hedvábí.
"Ano. Přesně
tak, prosím. Jmenuji se Nakata. Dobrý den přeji."
"I vám dobrý den," řekla siamská kočka.
"Děkuji. Máme dnes bohužel od rána zamračeno, ale pršet by zatím snad
nemělo," řekl pan Nakata.
"Jenom aby to tak vydrželo, viďte?"
Siamská kočka byla samička, které už nejspíš táhlo na střední léta. Ocas
měla pyšně
vytrčený dozadu a na krku obojek se jmenovkou. Byla hezká a
neměla ani gram nadbytečné váhy.
"Říkejte mi prosím Mimi. Podle Mimi z La Boheme. Tam se dokonce i zpívá: Mi
chiamano Mimi."
"Aha" pravil na to pan Nakata.
"Je to jedna Pucciniho opera. Víte, můj pán opery prostě
zbožňuje,"
rozplývala se Mimi. "Velice ráda bych vám to zazpívala, ale bohužel, nemám
absolutně
talent."
"Nakata je poctěný už jen setkáním s vámi."
"Nápodobně, nápodobně, pane Nakato."
43
"Račte bydlet někde poblíž?"
"Chovají mě
v tamhletom patrovém domě.Nějací Tanabeovi. Vidíte? Tamhle, co
stojí v bráně
to smetanové BMW 530.
"Aha," pravil na to pan Nakata. Neměl sice potuchy, co je béemvé, ale
docela dobře to přece mohlo být takové to bílé auto, co viděl stát opodál.
"Poslyšte, pane Nakato," pravila Mimi. "Já jsem známá jako kočka dost
nezávislá až individualistická, takže se jen nerada pletu do věcí, do
kterých mi nic není. Jenomže ten hoch -vy mu říkáte pan Kawamura -je,
abych řekla pravdu, no, trošku přihlouplý. Bohužel ho, když byl ještě
kotě,
srazilo na kole jedno dítě
ze sousedství. Odhodilo ho to hlavou na roh
betonové zdi a on se opravdu silně
uhodil. Od té doby mluví nesmysly. I
když si s ním pane Nakato dáváte takovou práci, příliš vám to, obávám se,
neposlouží. Dovolila jsem si vás prosím chvíli pozorovat, a jelikož se na
to už skoro nemůžu dívat, nakonec jsem se takhle nezdvořile ozvala, i když
se to vůbec nepatří."
"Ale jakápak nezdvořilost. Nakata je vám za vaše laskavé rady opravdu
vděčný. V hlouposti si s panem Kawamurou rozhodně
nezadá, takže si v životě
neví rady a všichni mu musí pomáhat. Proto taky každý měsíc dostane od pana
starosty potvoru. Vaše mínění, paní Mimi, si vyslechne vážně
moc rád."
"Vy račte hledat kočičku, že," pustila se Mimi k věci. "Ne že bych vás
nějak špehovala, ale nějakou tu chvíli už tu podřimuji a náhodou jsem
zaslechla kus vašeho rozhovoru, když jste se bavili o Sezamce."
"Máte prosím úplnou pravdu."
"A ten váš pan Kawamura ji prý viděl".
"Ano prosím. Prve to tak Nakatovi řekl. Jenomže co říkal pak, tomu už
Nakata se svou hloupou hlavou ani trochu nerozumí, což mu prosím dělá
trochu starost."
"Víte co, pane Nakato, a co byste tomu řekl, kdybych si s tím klukem
promluvila sama? Jako kočka s kočkou se, doufám, domluvíme určitě
snáz,
kromě
toho jsem už na jeho bláznivé vyjadřování tak trochu zvyklá. Takže,
já se ho na všechno přeptám a pak vám řeknu, co jsem se dozvěděla, co vy na
to?"
"No, pokud byste byla tak laskavá? Nakatovi by to opravdu moc pomohlo."
Siamská kočka lehce přikývla a elegantně
jako baletka se snesla ze zídky na
zem. Pak se, černý ocásek vytrčený vzhůru jako žerď
praporu, pustila pomalu
k panu Kawamurovi a usadila se vedle něj. Pan Kawamura se už už natahoval,
že ji očichá přímo pod ocasem, ale Mimi mu vlepila takovou facku, že celý
zkoprněl. A hned na to ho ještě
pořádně
praštila tlapkou přes nos.
"Teď
koukej poslouchat, co ti říkám, ty idiote! Takový sprosťák, to jsem v
životě
neviděla," prskala Mimi rozzlobeně.
"Jak tomuhle truhlíkovi jeden hned zkraje pár nevrazí, nic s ním nepořídí,"
otočila se Mimi omluvně
na pana Nakatu. "Dokud není opravdu vystresovaný,
chytají ho roupy a začne plácat nesmysly. Já vím, že za to chudáček nemůže,
ale prostě
se nedá nic dělat."
"Ano," souhlasil pan Nakata, i když tomu všemu vlastně
moc nerozuměl.
Pak se mezi oběma kočkami začal odvíjet rozhovor, ale všecko probíhalo tak
rychle a tak potichu, že z toho pan Nakata moc neměl. Mimi jen tak vřískala
otázky a pan Kawamura uťápnutým hlasem odpovídal. Jak se jen trochu s
odpovědí opozdil, okamžitě
nemilosrdně
přiletěla další facka. Siamská kočka
evidentně
dobřevěděla, jak na něj. A byla i taková vzdělaná. Pan Nakata už
poznal různé kočky, ale žádná z nich se ještě
nevyznala v autech, ani
neposlouchala operu. Dál jen obdivně
přihlížel, jak jí to jde dobře od
ruky.
Když se Mimi dozvěděla, co potřebovala, jednoduše na pana Kawamuru mňoukla
"A teď
mazej!" a pan Kawamura celý zahanbený někam zmizel. Mimi se pak
pěkně
uvelebila panu Nakatovi na kolenou.
"Tak, to hlavní bychom už věděli," řekla Mimi.
"Ano? Opravdu velice vám děkuji," pravil pan Nakata.
"Ten kluk... tedy, pan Kawamura, nejspíš naši trojbarevnou Sezamku
několikrát viděl kousek odtud, na jednom místě
zarostlém trávou. Na prázdné
stavební parcele. Jedna autofirma na tom místě
měla sklad dílů, který pak
44
koupila realitní společnost s tím, že tam bude stavět luxusní bytový dům
pro vyšší vrstvy, ale místní lidé byli ostře proti, dost složitě
se soudili
a vypadá to, že se hned tak stavět nebude. V poslední době
se o tom dost
mluví. Na parcele zatím roste tráva jako divá a lidé tam skoro nechodí,
zato to místo mají rády toulavé kočky z celého okolí. Co se mě
týká, jednak
moc nepěstuji společenské styky, jednak se bojím, že bych mohla chytnout
blechy nebo něco, takže se tam moc neukazuji. Jak jistě
račte vědět, takové
blechy jsou jako zlozvyk: jak se vás jednou chytnou, už se jich nezbavíte."
"Tak tak," zněla odpověď
pana Nakaty.
"Mladá kočička s obojkem proti blechám, která se přesně
podobala té na vaší
fotografii, prý vypadala hrozně
vyplašeně. Ani prý nemohla pořádně
mluvit.
Každému bylo hned jasné, že je to nezkušená kočka odněkud z domácnosti,
která se ztratila a neví, kudy domů."
"A kdypak ji tam prosím vás viděl?"
"Prý naposled tak před třemi čtyřmi dny. Vidíte ho, troubu hloupého,
nepamatuje si ani to datum. Ale říkal, že to bylo v den po těch deštích. To
by mohlo být pondělí. Pamatuji se ještě, jak v neděli lilo."
"Ano. Nakata už sice neví, co to bylo za den, ale myslí, že opravdu pršelo.
A pak už se ta kočička neukázala?"
"Ten den ji prý viděl naposledy. Ani ostatní kočky už prý tam pak
nezahlédly žádnou trojbarevnou. On je to sice jen takový mamlas pitomý, ale
vyzpovídala jsem ho jak se patří a myslím, že se tomu všemu dá aspoň
trochu
věřit."
"Jste moc laskavá, děkuji."
"Nemáte zač, rádo se stalo. Tady v okolí bohužel jeden zrovna nenarazí na
kočky, se kterými se dá bavit a popovídání s někým rozumným jako vy mi
ohromně
rozšiřuje obzory."
"Aha," řekl na to pan Nakata. "Ale poslyšte, jednomu Nakata moc nerozumí.
Co ten makrel, o kterém pořád pan Kawamura mluvil? To je přece ryba?"
Mimi elegantně
zdvihla levou přední pracku a s růžovou tlapkou před
obličejem se zachichotala.
"Víte, on má ten chlapec hrozně
omezené slovní fondy a tak..."
"Slovní co?"
"Promiňte, chci říci, že nezná moc slov," opravila se Mimi zdvořile.
"Všecko, co mu chutná, je pro něj prostě
makrela. Myslí si, že je makrela
nejlepší jídlo na světě. Pražmy, platýsi, kambaly -ty pro něj ani
neexistují."
Pan Nakata si odkašlal. "Aby řekl pravdu, makrelu moc rád i Nakata. Taky
ale úhoře, samozřejmě."
"Já, pane Nakato, úhořepřímo zbožňuji. Jeden je ale nejí každý den,
bohužel."
"Svatá pravda. Jeden je doopravdy nejí každý den."
Pak se ti dva zabrali do hlubokomyslných úvah o úhořích. Čas tiše plynul.
"Víte, ten kluk ještěříkal..." začala nakonec váhavě
Mimi. "Prý skoro od
té doby, co se na parcele začaly scházet kočky z okolí, se tam ochomýtá
nějaký zlý člověk, co je chytá a odnáší. Kočky z parcely si myslí, že
Sezamku mohl odvést on. Láká prý kočky na něco dobrého k snědku a pak je
strká do velikého pytle a odnáší pryč.Dělá to hrozně
rafinovaně
as
hladovou nezkušenou kočičkou by měl lehkou práci. Prý si už totiž odnesl i
několik opravdu opatrných toulavek. Je to hrůza. No představte si, on nás
strká do pytle."
"Aha," řekl na to pan Nakata a znovu si dlaní přihladil své bílé vlasy. "A
co s těmi zajatými kočičkami pak dělá?"
"To vám sama nepovím. Dřív se prý z chycených koček dělaly šamiseny, ale
dnes už se šamisen v populární hudbě
moc nepoužívá a ty, co se ještě
vyrábějí, se naštěstí potahují plastem. Na některých místech na světě
prý
lidé kočky dokonce i jedí, ale tady v Japonsku to zaplaťpámbu nemají ve
zvyku. Tyhle dvě
možnosti proto myslím můžeme vyloučit. Dál přichází do
úvahy -ano, bohužel -ten smutný fakt, že lidé používají spousty koček i
na vědecké pokusy. Takových pokusů
je celá řada. Jednu moji kamarádku
použili na Tokijské universitě
knějakým psychologickým pokusům. Ale to je
45
ošklivá a navíc dost dlouhá historie, tak o tom radši nemluvme. Pak ještě
-naštěstí jich není tolik -jsou na světě
i úchylové, co chtějí kočky
prostě
mučit. Třeba vezmou nůžky a ustřihnou jim ocásek."
"Aha," podivil se pan Nakata. "Ale co s ním potom dělají?"
"Vůbec nic. Jenom chtějí kočce způsobit bolest, ublížit jí. Baví se tím,
nic víc. Bohužel, i takoví chodí po světě."
Pan Nakata se nad tím na chvíli zamyslel, stejně
ale vůbec nemohl pochopit,
co je na tom zábavného, když člověk ustřihne kočce ocásek nůžkami.
"Vy myslíte, že si snad Sezamku odvedl takový špatný člověk?" zeptal se
opatrně.
Mimi se zamračila, až jí to ohnulo bílé vousky.
"Tak na to se mi nechce ani pomyslet. O tom vůbec nechci ani uvažovat.
Jenže, bohužel, vyloučit to nemůžeme. Pane Nakato, já nejsem na světě
zatím
nijak dlouho, ale párkrát už jsem viděla věci, při kterých tuhla krev v
žilách. Ona si většina lidí myslí, že se kočky celý den jen válí na slunci,
nic pořádného nedělají a jenom si tak užívají, ale kočičí živobytí má do
podobné selanky pěkně
daleko. Kočka je totiž v podstatě
bezbranné,
zranitelné a křehké zvíře. Nemá ani krunýř
jako želva, ani křídla jako
pták. Ani se neumí zavrtat do země
jako krtek, natož ještě
třeba měnit
barvu, jako chameleon. Nikdo si neumí představit, kolik koček je den co den
zbůhdarma utýraných k smrti. Já měla to štěstí, že jsem se dostala k tak
milým lidem, jak jsou Tanabeovic, děti mě
jen tak rozmazlují a nechybí mi
ani to nejmenší, ale i tak to občas není žádný med. A jaké to teprve musí
mít těžké kočky, co jsou na ulici."
"Paní Mimi, vy račte být taková chytrá," řekl pan Nakata, na kterého
výřečnost siamské kočky udělala opravdu velký dojem.
"Ale kdepak," přivřela Mimi stydlivě
oči. "Doma celé dny jen předu před
televizí a to mám z toho. V hlavě
pak mám jen samé hlouposti. Díváte se
někdy na televizi, pane Nakato?"
"Nene. Na televizi se Nakata nedívá. V televizi všichni mluví moc rychle a
Nakata nestačí sledovat co říkají. Protože je Nakata hloupý, neumí ani
číst, takže televizi nerozumí. Občas si poslechne rádio, ale i to je na něj
moc rychlé a poslouchání ho unaví. Nejradši si jen tak vyjde ven jako dnes
a popovídá si s kočičkami."
"Ale ne, opravdu?" podivila se Mimi.
"Ano," řekl pan Nakata.
"Jen aby se té Sezamce nic nestalo," strachovala se Mimi.
"Paní Mimi, Nakata teď
bude na té prázdné pracele chvíli hlídkovat."
"Podle slov toho kluka má ten darebák být chlap jako hora v divném
vysokánském klobouku a vysokých kožených botách. Mašíruje v nich prý velice
rychle. A vypadá prý tak zvláštně, že ho každý pozná na první pohled. Kočky
z parcely se rozprchnou jako když střelí, sotva ho zahlédnou. Ale taková
nějaká mladá naivka..."
Pan Nakata si tu informaci pečlivě
uložil do hlavy. Řádně
ji uschoval do
speciálního šuplíčku na věci, které nesmí zapomenout: Chlap jako hora v
divném vysokánském klobouku a vysokých kožených botách.
"Tak jen doufám, že budete mít při hledání hodně
štěstí" řekla Mimi.
"Uctivé a tisíceré díky. Kdybyste mu tak obětavě
nepomohla, byl by Nakata
ještě
teď
zaseknutý někde u makrel a nehnul by se z místa. Je vám opravdu
moc vděčný."
"Možná mi to jen tak připadá," zadívala se Mimi ještě
na pana Nakatu a
trochu se zamračila, "ale pane Nakato, ten člověk je docela určitě
nebezpečný. Velice nebezpečný. Nebezpečný tak, že si to asi ani neumíte
představit. Já se k té parcele tedy rozhodně
nehodlám přiblížit na krok. Vy
jste, pravda, člověk a ne kočka, a navíc tam máte něco na práci, to se nedá
nic dělat, ale prosím vás, dávejte na sebe opravdu dobrý pozor."
"Jste velice laskavá, paní Mimi. Nakata bude dávat pozor, co to jen půjde."
"Pane Nakato, prosím, nezapomeňte: tenhle svět je velice, velice krutý.
Nikdo tomu neuteče. Opatrnosti opravdu nikdy nezbývá. Ať
už člověkovi, nebo
kočce."
"Ano prosím. Nakata nezapomene," ujistil ji pan Nakata.
46
Jenomže popravděřečeno, pan Nakata neměl ani tuchy, kde by se ve světě
mohla skrývat jaká krutost. Na světě
vůbec byla spousta věcí, kterým ani
trochu nerozuměl, a krutost s násilím byly rozhodně
jedna z nich.
Když se pan Nakata rozloučil s Mimi, zašel se rovnou podívat na tu parcelu.
Byla veliká asi jako menší hřiště
a obehnaná vysokým překližkovým plotem,
na kterém byla přidělaná cedule s nápisem "Pozemek je určen k stavbě,
nevstupujte prosím bez oprávnění" (kterou si ovšem pan Nakata nemohl
pochopitelně
přečíst). Na vratech visel pořádný řetěz, ale z druhé strany
byla v plotě
díra, kterou se dalo bez problémů
dostat dovnitř. Vypadalo to,
jako by tam někdo násilím vypáčil jednu z desek.
Skladiště, co tam stávalo, už bylo dávno stržené a z dosud nezarovnané země
rostla v hustých trsech zelená tráva. V záhonech zlatobýlu, který tu rašil,
se snadno mohlo schovat dítě.Třepotalo se nad nimi i několik motýlů.
Rozrytá země
byla udusaná deštěm a místy tvořila malé kopečky. Bylo to už
od pohledu místo, jaké kočky milují. Bez lidí, kde žije spousta malých
zvířat a kde není nouze o nejrůznější skrýše.
Pan Kawamura tu nikde nebyl. Pan Nakata zahlédl všeho všudy dvě
vyhublé
kočky s ne zrovna upravenou srstí, ale když je zkusil přívětivě
pozdravit
svým "Dobrý den vespolek", pohlédly na něj dosti nevraživě
a bez odpovědi
se odporoučely do vysoké trávy. Jistě. Nikdo přece nechce, aby ho unesl
nějaký šílenec a pak mu nůžkami stříhal ocásek. S někým takovým se rozhodně
nechtěl setkat ani pan Nakata. I když sám ocásek neměl, trocha opatrnosti
navíc nikomu neuškodí.
Pan Nakata si stoupnul na jedno vyvýšenější místo a rozhlédl se po okolí.
Nikde nikdo. Jen bílí motýli poletovali dál nad travou, jako by tam něco
hledali. Pan Nakata si našel příhodné místo k sezení, pak ze své plátěné
kabely přes rameno vytáhl dvě
buchty s červenou fazolkovou náplní a jako
vždycky si je dal k obědu. Pak si z příruční termosky nalil horký pražený
čaj a s přivřenýma očima se v poklidu napil. Dokonale mírumilovný výjev
časného odpoledne. Všechno jen tak tonulo v harmonii a klidu. Pan Nakata
nemohl pochopit, jak by tu teď
někde mohl číhat prevít, který chce
ubližovat kočičkám.
Pan Nakata pomalu žvýkal fazolkovou buchtu a hladil si dlaní své kraťounké,
už dost prošedivělé vlasy. Kdyby tu s ním někdo byl, moc rád by si mu teď
pan Nakata postěžoval na tu svou protivnou hloupost, ale bohužel byl sám.
Tak si jen několikrát pro sebe pokýval hlavou a mlčky se zase pustil do
buchet. Když je dojedl, složil úhledně
celofán do malého balíčku a ten
zastrčil do kabely. Do té pak přidal i pevně
zašroubovanou termosku. Na
obloze nebyl ani mráček a podle její barvy bylo slunce právě
nejvýš z
celého dne.
Je to chlap jako hora v divném vysokánském klobouku a vysokých kožených
botách.
Pan Nakata si ho zkusil představit. Vůbec ale netušil, jak asi může vypadat
takový divný vysokánský klobouk, nebo vysoké kožené boty. Podobné věci
totiž ještě
nikdy neviděl. Mimi ale řekla, že jí pan Kawamura povídal, že
je ten chlap k poznání na první pohled. Takže možná zbývá jen počkat, až
toho chlapa uvidí, napadlo pana Nakatu. To bude nejspíš ze všeho
nejjistější. Pan Nakata vstal ze země
a šel se vyčurat do vysoké trávy. Dal
si na tom pořádně
záležet. Pak zašel až na samý konec parcely, usadil se
tam co možná nenápadně
za houští a rozhodl se strávit dnešní odpoledne tím,
že si tu na toho divného chlapa počká.
Čekání byla nuda k uzoufání. Nešlo vůbec odhadnout, kdy se tu chlap zase
může ukázat. Možná zítra. Možná až za týden. Nebo taky už nemusí přijít
vůbec -i to se mohlo docela dobře stát. Pan Nakata ale byl na podobné
bezcílné čekání moc dobře zvyklý. I na trávení času osamělým nicneděláním.
Nedělalo mu to nejmenší problém.
Čas pro nějvůbec nic neznamenal. Pan Nakata neměl ani hodinky. Na měření
času měl své vlastní metody. Když se udělalo světlo, bylo ráno, a když se
udělala tma, byl večer. Když byl večer, šel se pan Nakata vykoupat do
nedalekých veřejných lázní, a když se vrátil z lázní, šel spát. Některé dny
47
v týdnu měli v lázních pravda zavřeno, ale v takovém případě
se prostě
vrátil zas domů. Doba jídla se poznala tak, že dostal hlad, a když si měl
jít pro potvoru (což mu vždycky někdo hodný přišel říct), věděl, že zase
uplynul měsíc. Den poté, co dostal potvoru si vždycky zašel dát ostříhat
vlasy k holiči v sousedství. Když nastalo léto, dostal vždycky od lidí ze
své čtvrti k jídlu úhoře a na nový rok zas rýžové bochánky omoči.
Pan Nakata se úplně
uvolnil, otočil vypínačem od myšlení a přepnul se do
režimu "zařízení v klidu". To pro něj bylo něco naprosto normálního.
Zvládal to takhle denodenně
odmalička, aniž by o tom musel nějak zvlášť
uvažovat. Zanedlouho už poletoval sem tam na samém okraji svého vědomí,
docela jako ti motýli. Na druhé straně
za okrajem se rozprostírala propast
černočerné tmy. Pan Nakata občas okraj přeletěl a poletoval přímo nad její
závratnou hlubinou. Hloubka ani temnota mu ale strach nenaháněly. Nebál se,
protože tíživé mlčení a chaos bezedné temnoty tam dole byly už dávno něco
jako jeho staří kamarádi, a vlastně
už skoro i součást jeho samého. To pan
Nakata moc dobřevěděl. V tom světě
nebyly písmena, dny v týdnu,
starostové, kterých je třeba se bát, opery, ani BMW. Ani nůžky a vysoké
klobouky. Současně
ale ani úhoři nebo fazolkové buchty. V tom světě
bylo
úplně
všechno. Jenže ne rozdělené do částí a dílů. Když něco není rozdělené
na části a díly, nemusí se z toho ani nic vybírat a měnit. Ani s ubíráním a
přidáváním si není třeba lámat hlavu. Stačí, když se člověk do toho všeho
bez nějakých složitých úvah prostě
po té hlavě
vrhne. Což byla pro pana
Nakatu hotová výhra.
Občas se propadl do dřímoty. Ale i když on sám pospával, jeho svědomité
smysly přitom dál dávaly bedlivý pozor na parcelu. Kdyby se tam něco stalo,
kdyby tam najednou někdo přišel, musí se Nakata probudit a něco udělat.
Nebe bylo plné šedých mraků, plochých jako koberec. Na déšť
to ale zatím
nevypadalo. To věděly kočky. A věděl to i pan Nakata.
KAPITOLA 11
Když dovyprávím, je už strašně
pozdě. Sakura sedí u kuchyňského stolu s
bradou v dlaních a pozorně
mě
poslouchá. Je mi sotva patnáct, chodím na
střední, ukradl jsem vlastnímu otci peníze a odešel v Nakanu z domova. V
Takamacu jsem bydlel v hotelu a přes den si chodil do knihovny číst. Pak
jsem se znenadání probral ve svatyni, celý od krve. Tak to bylo. Spoustu si
toho ale samozřejmě
nechám pro sebe. Opravdu důležité věci jen tak
jednoduše nevypovíte.
"Takže tvoje máma od vás odešla a tvojí starší sestru odvedla s sebou. A
doma zůstal akorát tvůj táta a ty a tobě
byly jenom čtyři roky."
Vytáhnu z peněženky starou fotku z pláže a podám jí Sakuře. "Tohle je
ségra." Sakura si fotku chvíli prohlíží. Pak mi ji zase beze slova vrátí.
"Od tý doby už jsem jí neviděl," pokračuju. "Ani matku. Nikdy mi nenapsala
ani řádku. Nevím, kde vlastně
je a nepamatuju se, jak vypadá. Nezůstala mi
jediná její fotka. Vůni si pamatuju. Takový věci jen tak nezapomenu. Ale na
její obličej si nevzpomínám vůbec."
"Hm," řekne Sakura. Pak se na mě, bradu pořád v dlaních, s přivřenýma očima
zadívá. "Tak to je teda blbý."
"Nejspíš."
Odmlčí se a dál se na mě
dívá.
"A s tátou asi moc dobře nevycházíte, co?"
Moc dobře nevycházíme? Co jí na tohle mám asi tak říct? Neříkám radši nic a
jen zavrtím hlavou.
"No jo, kdybyste vycházeli, tak asi teď
neutíkáš z domu, žejo," pokračuje
Sakura. "No prostě
jsi utek, a dneska jsi zničehonic ztratil na chvíli
vědomí i paměť."
"Přesně
tak."
"A už se ti někdy něco podobnýho stalo?"
"Párkrát," odpovídám popravdě. "Občas, když mě
něco vytočilo. To jako by
pak někde vypadla nějaká pojistka. Někdo mi v hlavě
otočí vypínačem a pak
jednám mnohem rychlejc než myslím. Jsem to já, ale vlastně
nejsem."
48
"Jako že se přestaneš ovládat a jsi jak utrženej ze řetězu?"
"I to se mi už párkrát stalo," přiznávám podle pravdy.
"Ublížils už přitom někomu?"
Kývám. "Zatím dvakrát. Ale nijak vážně."
Sakura se nad tím na moment zamyslí.
"A myslíš, že teď
se stalo něco horšího?"
Přikyvuju. "Takhle zlý to ještě
nikdy nebylo. Vůbec nevím, jak se to celý
stalo, ani co jsem kde všechno natropil. Mám totální okno. Tohle jsem ještě
nikdy nezažil."
Prohlíží si tričko, co jsem vytáhl z batohu. Pečlivě
zkoumá stopy krve,
které nepustily ani praním.
"Takže poslední na co se pamatuješ, je, že ses byl navečeřet. Bylo to v tý
jídelně
u nádraží?"
Kývám.
"Pak už se teda nepamatuješ na nic. Probral ses v lesíku za svatyní a
zjistil, že ležíš v křoví a je o čtyři hodiny víc než předtím. Košili jsi
měl od krve a bolelo tě
levý rameno."
Ještě
jednou kývám. Ona mezitím odněkud přinese plán města a rozloží ho na
stole. Podívá se, jak jsou od sebe nádraží a svatyně
daleko.
"Moc daleko to není, ale pěšky to přece jenom chvilku zabere. Proč
ses
vlastně
vydal zrovna tam? Vždyť
je to skoro úplně
na druhou stranu než tvůj
hotel. Tys tam už někdy byl?"
"Ani jednou."
"Svlíkni si tu košili," povídá mi.
Když si sundám košili, pod kterou už nic nemám, obejde mě
zezadu a pořádně
mi prohmátne levé rameno. Jak se mi její prsty zaboří do ramene, trochu
zasténám. Má hroznou sílu.
"Bolí?"
"Dost," odpovím.
"Někde sis to pořádně
narazil. Nebo tě
někdo musel fest uhodit."
"Já se vůbec na nic nepamatuju."
"Zdá se, že kosti máš každopádně
v pořádku," uklidňuje mě. Pak mi bolavé
místo na rameni ještě
několikrát různě
ohledá. Bolest nebolest, stejně
je
to kupodivu docela příjemné. Řeknu jí to a usměje se.
"Masírování, to je moje. Však se taky díky tomu uživím jako kadeřnice. Když
umíš dobře masírovat, nikde se neztratíš."
Ještě
chvíli mi masíruje rameno. "No, z nejhoršího jsi podle mě
venku.
Vyspíš se a bolest by měla polevit.
Zvedne mé zašpiněné tričko, strčí ho do igelitové tašky a tu pak vyhodí do
koše. Košili si prohlédne a pak ji odnese do pračky v koupelně. Potom
otevře zásuvku prádelníku, zapátrá, vytáhne bílé tričko a to mi podá. Je
úplně
nové, s nápisem Maui Whale Watching Cruise a obrázkem velrybí ocasní
ploutve nořící se do oceánu.
"Větší už tu asi nenajdeme. Sice není moje, ale to je fuk. Stejně
jí to asi
někdo přivezl z výletu. Líbit se ti nemusí, ale aspoň
si ho zkus."
Přetáhnu si triko přes hlavu. Padne mi jak ulité.
"Jestli ti je, tak si ho můžeš nechat," říká mi.
Poděkuju.
"A už jsi někdy byl bez sebe tak dlouho jako dneska?" ptá se mě.
Vrtím hlavou. Pak zavřuoči a vychutnávám na sobě
nové tričko a jeho vůni.
"Tyjo, Sakuro, já mám fakt strach," přiznám se jí bez mučení. "Takovej
strach, že ani nevím, co mám dělat. Asi jsem během těch čtyř
hodin, co jsem
o sobě
nevěděl, někde někoho zranil a teď
si na to vůbec nepamatuju.
Každopádně
jsem byl celej od krve. Co když jsem spáchal nějakej zločin?
Sice si na to nevzpomínám, ale to u soudu přece neplatí?"
"Ona to stejně
nejspíš bude jen obyčejná krev z nosu. Někdo si šel po
ulici, myslel na kdovíco, praštil se nosem někde o sloup, a tys mu pak
třeba pomáhal. Je jasný, že jsi vyplašenej, ale minimálně
do rána už na to
prosímtě
nemysli, jo? Ráno přinesou noviny, pustíme si v televizi zprávy, a
jestli se tu někde v okolí stala nějaká vážná nehoda, dozvíme se to, i
kdybysme nechtěli. Pak si můžeme v klidu rozmyslet, co dál. Hele, krev
49
přece lidem tečezrůznejch důvodů
avětšinou to jenom vypadá jako bůhvíco.
Na takovouhle trošku jsem jako ženská dávno zvyklá, to vídám každej měsíc.
Rozumíš, ne?"
Kývám. A cítím, že jsem trochu zrudnul. Nasype si do velkého hrnku Nescafé
a nechává v rendlíku hřát vodu. Než se uvaří, zapálí si cigaretu. Zabafá
jen párkrát a pak ji uhasí vodou. Zavoní to kouřem a mentolem.
"Hele, můžu mít jednu vlezlou otázku?"
Říkám, že bez problémů.
"Ta tvoje ségra je, jak říkáš, adoptovaná. Takže se k vám odněkud dostala,
ještě
než ses narodil, ne?"
Říkám, že je to tak. Moji rodiče si kdoví proč
vzali adoptivní dítě. A pak
jsem se narodil já. Nejspíš jsem je tím dost zaskočil.
"Ty sám už ale adoptivní nejsi, že ne? Ty ses doopravdy narodil svýmu
tátovi a mámě, viď?"
"Co já vím tak jo," odpovídám.
"Tak jak je teda možný, že tvoje matka na odchodu z domu nevzala tebe, ale
tvojí ségru, se kterou nebyla ani příbuzná?" ptá se Sakura. "To přece
ženský normálně
nedělají?"
Mlčím.
"Jakej k tomu měla důvod?"
Vrtím hlavou. A říkám, že nemám tušení. Přesně
na tu samou věc jsem se ptal
sám sebe už nejmíň
miliónkrát.
"Vždyť
ti to muselo hrozně
ublížit?"
Tak ublížit? "Já nevím. Ale myslím, že jestli se někdy budu ženit, asi
nebudu chtít mít děti. Nevěděl bych si s nima rady."
Pak zas promluví ona. "Hele, já mám s našima taky problémy. Ne tak zlý,
jako ty tvoje, ale už jsem díky nim taky natropila spoustu hloupostí. Takže
je mi jasný, jak se teď
asi cejtíš. Ale prosímtě, jen neudělej žádný
ukvapený rozhodnutí. Pamatuj si, že nic na světě
není absolutní."
Stojí před sporákem a upíjí z velkého hrnku Nescafé, ze kterého stoupá bílá
pára. Na hrnku je obrázek rodinky muminů. Sakura pije a nic neříká. Ani já
nic neříkám.
"Nemáš někde nějaký příbuzný, co by se o tebe postarali?" zeptá se mě
za
chvíli.
Řeknu, že nemám. Otcovi rodiče prý umřeli už dávno a on sám nemá ani
jednoho sourozence, o nějakých strýcích nebo tetách nemluvě. Jasně, že se
to nedá nikde ověřit. Rozhodně
je ale nabeton, že já osobně
je v životě
neviděl. Co se matky týká, tam nikdy o nějakém příbuzenstvu nepadlo ani
slovo. Ani nevím, jak se ona sama jmenuje. O jejích příbuzných nevím fakt
vůbec nic.
"Poslouchej, nebude on ten tvůj tatík nakonec nějakej mimozemšťan?" říká
Sakura. "Třeba přišel z nějaký jiný planety a proměněnej za člověka tu
svedl nějakou ženskou, takže ses narodil ty. Jako aby zachoval potomstvo.
Tvoje máma se toho ale domákla a hrozně
se bála, takže nakonec někam
utekla. Tyjo, to je jako v nějakým scifi hororu."
Nějak nevím, co jí na to mám říct. Tak prostě
mlčím.
"Neboj, to byl jen vtip," uklidňuje mě. Aby to zdůraznila, zvedne koutky a
usměje se. "Každopádně, jedinej, na koho se teď
na tomhle světě
můžeš
opravdu spolehnout, jsi akorát ty sám."
"To máš asi pravdu."
Chvíli dál pije kafe, opřená o dřez.
"Hele, já už fakt musím jít spát," říká Sakura, jako by si právě
vzpomněla.
Ručička hodin míjí číslici 3. "Vstávám v půl osmý a už toho moc nenaspím.
Ale aspoň
trochu. Po probdělý noci nestojí práce za nic. A co uděláme s
tebou?"
Říkám jí, že mám spacák a že se uklidím někam do koutka, abych nepřekážel.
Pak ten spacák vytáhnu sbalený z ruksaku, rozložím a nechám trochu
načechrat. Ona to všechno se zájmem pozoruje. "Hotovej skaut," poznamená.
Světlo je zhasnuté, ona sama zalezlá pod peřinou, já ležím se zavřenýma
očima ve spacáku a snažím se usnout. Ale nedaří se mi to. Pod zavřenými
50
víčky vidím bílé tričko a na něm krvavou skvrnu. Dlaně
jako bych měl pořád
celé spálené. Otevřuoči a zírám do stropu. Někde vedle vrže a skřípe
podlaha. Jinde zas někdo pouští vodu. A ještě
odjinud je slyšet, jak houká
sanitka. Houká opravdu zdaleka, přesto to v té noční tmě
zní podivně
zřetelně.
"Hele, ty nemůžeš usnout, co?"
Řeknu, že nemůžu.
"To já taky ne. Bude to asi tím kafem, co jsem vypila. To jsem teda
zaváhala."
Rozsvítí světlo u postele, podívá se na hodiny a pak zase zhasne.
"Teď
si to nevykládej nějak divně," řekne Sakura. "Ale nešel bys spát ke
mě? Jinak asi neusnu."
Vylezu ze spacáku a lehnu si k ní. V boxerkách a tričku. Ona má na sobě
bledě
růžové pyžamo.
"Aby bylo rovnou jasno, mám v Tokiu kluka. Není kdovíjakej, ale je to můj
kluk. Takže s nikým jiným nespím. V tom jsem fakt nekompromisní. Nebo možná
staromódní. Dřív jsem taková nebyla, to jsem dost blbla, ale s tím je
konec. Teď
jsem věrná. Takže žádný hlouposti, jo? Mysli si třeba, že jsem
tvoje ségra, víš?"
Jo, já vím.
Vezme mě
kolem ramen a tiše obejme. Pak mi přitiskne tvář
na čelo. "Ty můj
chudáčku."
Nemusím snad říkat, že mi stojí. A to fakt pořádně. A ona to docela určitě
cítí na stehně, nebo kde.
"Ale ale," říká.
"Sorry," omlouvám se. "Ale já s tím nic nenadělám."
"Je mi to jasný," říká. "Musí to bejt hrozný, chápu. A nedá se to zastavit,
co?"
Kývám do tmy.
Chvilku ještě
váhá, ale nakonec mi stáhne boxerky dolů, vytáhne už hodně
tvrdý penis a vezme ho do ruky. Drží ho, docela jako by se chtěla o něčem
ujistit. Asi tak jako doktor co kontroluje puls. Jako by to kolem mého
penisu nebyla její měkká dlaň, ale nějaká myšlenka.
"Kolik je teď
tý tvý sestře?"
"Jedenadvacet" odpovím. "O šest víc, než mě."
Chvilku o tom přemýšlí. "A chtěl bys jí potkat?"
"Asi jo," odpovím.
"Asi?" Její ruka sevřemůj penis o něco silněji. "Jaký asi? To jako že jí
vlastně
nechceš vidět?"
"Když já nevím, o čem bysme se spolu mohli bavit. A třeba mě
nechce vidět
ani ona sama. To bude stejný jako s matkou. Mě
totiž nejspíš nechce vidět
vůbec nikdo. Řekl bych, že mě
teď
ani nikdo nehledá. Všichni odešli někam
pryč." A beze mě, dodám v duchu.
Neříká na to nic. Uvolňuje a svírá ruku, kterou mě
drží, takže se mi penis
střídavě
trochu uvolňuje a zase staví jako věž.
"Chceš bejt?" ptá se.
"Asi jo," odpovím já.
"Asi?"
"Vlastně
fakt moc," přiznám.
Ona si jen trochu povzdychne a pak začne pomalu pohybovat rukou. Je to
super. Není to jen nějaké takové hýbání nahoru dolu. Ten pohyb je prostě
totální. Je v něm mazlivý dotek jejích prstů, jak na mě
sahá všude na
penisu a koulích a hladí mě
tam. Zavírám oči a vzdychám co to jde.
"Na mě
samotnou nesahej, jo? A než budeš, tak řekni. Prát povlečení je
otrava."
"Jo," vypadne ze mě.
"Tak co, umím to?"
"Skvěle."
"To víš, vždyť
už jsem říkala, že mám od narození šikovný ruce. Abys
rozuměl, tohle všechno nemá nic společnýho se sexem. Jenom ti pomáhám, aby
51
ses trochu uvolnil. Dnešek byl fakt náročnej a ty máš nervy jako špagáty.
Bez tohohle bys asi neusnul. Co?"
"To asi fakt ne," odpovídám. "Měl bych ale jednu prosbu?"
"A to?"
"Nevadí, že si tě
přitom představuju nahou?"
Přestane hýbat rukou a zadívá se mi do očí. "Ty si mě
teď
představuješ
nahou?"
"Jo. Snažím se na to nemyslet, ale nejde to."
"Nejde?"
"Asi jako když blbne vypínač
u televize."
Nervózně
se tomu zasměje. "Moc ti teď
teda nerozumím. Představovat co chceš
si přece můžeš i bez dovolení, ne? I když ti to nakrásně
zakážu, stejně
se
nedozvím, co si doopravdy myslíš."
"Jenže mě
to dělá starost. Mám dojem, že je fakt důležitý, co si člověk
představuje, a napadá mě, že právě
tohle bych asi neměl. Tady nejde o to,
co se ty dozvíš, nebo ne."
"Ty jsi teda doopravdy slušňák, člověče," řekne Sakura uznale. "Když už jsi
to sám řekl, asi bys opravdu neměl. Aspoň
mám ten dojem. Ale v pohodě.
Klidně
si mě
představuj nahou. Máš mý svolení."
"Dík," řeknu na to.
"Tak co, jsem hezká, jak si mě
tak představuješ?"
"Moc," ujistím ji.
Konečně
se mi ve slabinách rozlije příjemně
uvolněný pocit. Jako bych se
vznášel v nějaké kapalině
specifické váhy. Řeknu to nahlas a ona vezme do
ruky papírové kapesníky, co byly položené u postele, a dovede mě
k
ejakulaci. Ejakuluju několikrát a opravdu hodně
silně. Chvilku potom odejde
do kuchyně
vyhodit papírový kapesník a opláchnout si ruce.
"Promiň," hlesnu omluvně.
"Neomlouvej se pořád," řekne, když zase zaleze pod peřinu. "Nebo se ještě
začnu cejtit nesvá. Vždyť
je to jen část těla, nic víc. Nemusíš to tolik
řešit. Ale náladu ti to trochu zvedlo, co?"
"To teda jo."
"Tak to je fajn," řekne ona. Chviličku pak o něčem uvažuje. "Právě
mě
napadlo, že by bylo fajn, bejt vážně
tvoje ségra."
"To mě
napadlo taky."
Pohladí mě
zlehka po vlasech. "Už jdu fakt spát, vrať
se prosímtě
do
spacáku. Jinak asi neusnu. Nerada bych, aby mě
až do rána něco tvrdýho
šťouchalo."
Zalezu zpátky do spacáku a znova zavřuoči. Tentokrát se mi podaří okamžitě
usnout. A spím jak zabitý. Snad vůbec nejhloub od doby, co jsem utekl z
domova. Připadám si, jako bych klesal velikým tichým výtahem až na samo dno
země. Konečně
zhasne všechno světlo a utichnou všechny zvuky.
Když se probudím, Sakura už tu není. Odešla do práce. Ručička hodin míjí
devítku. Bolest v rameni už skoro úplně
povolila. Přesně
jak Sakura
předpovídala. Na stole v kuchyni leží ranní noviny a papír z poznámkového
bloku. A taky klíče od bytu.
"Viděla jsem celý zprávy a přečetla celý noviny, ale tady v okolí se žádná
krvavá nehoda nestala. Takže ta krev nebyla nic vážnýho. To je bezvadný,
ne? K jídlu si vezmi z lednice, co budeš chtít (není tam teda ale nic moc).
A jestli nemáš kam jít, klidně
tu můžeš pár dní bydlet. Jestli budeš chtít
jít ven, nech mi klíče pod rohožkou."
Vytáhnu si z lednice mléko, přesvědčím se, že nemá prošlou záruční lhůtu, a
naleju si ho na kornflejky. Ohřeju vodu a udělám si pytlíkový darjeeling.
Opeču dva toasty a namažu na ně
nízkotučný margarín. Pak otevřu noviny a
přečtu si společenskou rubriku. Tady v okolí se fakt žádná násilnost
nestala. Oddechnu si, složím noviny a vrátím je na místo. Zdá se, že s
kličkováním před policií si protentokrát nemusím dělat starosti. Do hotelu
se ale přesto vracet nehodlám. Opatrnosti mi nezbývá. Ještě
vůbec nemám
52
tušení, co se všechno mohlo stát během těch čtyř
hodin, co jsem o sobě
nevěděl.
Zavolám do hotelu. Ozve se mi nějaký mužský hlas. Říkám, že se kvůli
nenadálým okolnostem musím odstěhovat. Snažím se mluvit co nejvíc jako
dospělý. Ubytování bylo zaplaceno dopředu a všechno by tedy mělo být bez
problémů. Na pokoji jsem nechal nějaké věci, ale nepotřebuji je, takže je
mohou klidně
vyhodit. Kontroluje počítač, jestli je účet v pořádku. "Je to
v pořádku, pane Tamuro. Tímto prosím považujte své odhlášení za vyřízené,"
říká nakonec.
Klíč
byl kartový, takže ho vracet nemusím. Poděkuju a zavěsím.
Pak se osprchuju. V koupelně
se suší její prádlo a ponožky. Snažím se na ně
moc nekoukat a tak jako vždycky se pomalu, důkladně
myju. Taky se snažím
moc nemyslet na to, co se stalo včera v noci. Vyčistím si zuby, převléknu
prádlo. Spacák sbalím na co nejmenší objem a strčím do batohu. V pračce si
vyperu nahromaděné špinavé šatstvo. Sušička tu nikde není, tak nastrkám
všechny vyprané a vyždímané věci do igelitky a tu dám taky do batohu.
Usuším to třeba někde v laundromatu.
Umyju všecko nádobí, které se už ve dřezu v kuchyni kupí ve vrstvách, a
když trochu oschne, tak ho utřu a uklidím do skříněk. Uklidím v ledničce a
vyhodím věci, co se už začaly kazit. Pár už jich smrdí celkem dost.
Brokolice je plesnivá. Okurky jako z gumy. Tófu má prošlé datum. Doplním do
přihrádek čerstvé potraviny a utřu rozlitou omáčku. Vyhodím z popelníku
vajgly a sesbírám rozházené noviny. Vyluxuju podlahu. Ta holka má možná
talent na masírování, ale co se týká domácnosti, jsou zdá se její
schopnosti na nule. Skoro se mi ještě
zachce vyžehlit jednu po druhé její
halenky, co se válí na hromadě
na skříni, nakoupit a uvařit večeři.
Nedělalo by mi to problém -ještě
když jsem byl doma, tak jsem se snažil
dělat sám co nejvíc domácích prací, abych se pak dovedl obejít bez
ostatních. Ale prádlo a večeře, to už by bylo přece jen asi trochu moc.
Když jsem s tím vším hotový, usadím se v kuchyni za stolem a prohlížím si,
jak to tu prokouklo. Napadá mě, že tu rozhodně
nemůžu zůstat napořád. To je
úplně
jasné. Tady by mi totiž tak akorát v jednom kuse stál a nejspíš bych
se tu nemohl zbavit jistých myšlenek. Nemůžu se pořád snažit nekoukat na
její jemné černé prádlo co visí v koupelně
a ptát se jí, jestli mi dovolí,
abych na ní myslel. A především opravdu nemůžu zapomenout, co bylo minulou
noc.
Nechám jí tu dopis. Napíšu jí ho dokulata opsanou tužkou do poznámkového
bloku, co leží u telefonu.
"Díky, moc jsi mi pomohla. Promiň, že jsem Tě
budil uprostřed noci. Ale
opravdu jsem neměl na koho se obrátit."
Když dopíšu až sem, dám si chvilku pauzu a vymýšlím, jak dál. Rozhlédnu se
kolem dokola po pokoji.
"Jsem moc rád, žes mě
tu nechala přespat a moc děkuju, že jsi ochotná mě
tu
pár dní nechat. Hrozně
rád bych tu zůstal, kdyby to šlo, ale už Ti nemůžu
dělat další problémy. Má to ještě
další důvody, ale ty bych Ti teď
asi moc
dobře nevysvětlil. Nějak se prostě
musím protlouct sám. Byl bych moc rád,
kdybych Tvojí dobrou vůli mohl ještě
využít, jestli se někde opradu dostanu
do průšvihu
Znovu si dám pauzu. Někde vedle někdo velice nahlas pustí televizi. Ranní
program pro hospodyňky. Účinkující se překřikují nazlobenými hlasy a
reklama dělá co může, aby si s nimi nezadala. Sedím za stolem, otáčím v
prstech dokulata upsanou tužkou a snažím se sebrat myšlenky.
-jenže abych řekl pravdu, na něco takovýho prostě
nemám právo. Víš, moc se
snažím, abych ze sebe něco pořádnýho udělal, ale nějak se mi nedaří. Zkusím
na tom ještě
zapracovat, než se zas potkáme. Uvidíme, jak pochodím. Jo, a v
noci jsi byla skvělá, díky."
53